{"numero_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_sha256": "bbecd88aae475bb1344f113706946006cc48028a2684deab995f1cf32587f2fa", "source_tei": "https://github.com/Princeton-CDH/bluemountain-transcriptions/blob/main/periodicals/bmtnaan/issues/1897/05_01/bmtnaan_1897-05_01.tei.xml", "source_mets": "https://github.com/pulibrary/BlueMountain/blob/main/metadata/periodicals/bmtnaan/issues/1897/05_01/bmtnaan_1897-05_01.mets.xml", "url_numero": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01", "articles": [{"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c002", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c002", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "couv. 2", "page_fin": "couv. 2", "image_debut": 2, "image_fin": 2, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.2", "titre_corps": "OBSAH ČÁSTI LITERÁRNÍ:", "titre_sommaire": "OBSAH ČÁSTI LITERÁRNÍ:", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 2, "page_imprimee": "couv. 2", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.2", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 268, "texte": "OBSAH ČÁSTI LITERÁRNÍ:\nFrt. Herites: Zjevení.\nK. Egor: Život. — Vichřice.\nK. Babánek: Víc nevrátím se již V. .\nV. Otomar: Zkáza.\nA. Wenig: Nálada. .\nAug. Eug. Mužík: Píseň. — Tulák.\nDivadlo a umění scénické.\nKronika. — Zprávy umělecké. — Vý-\nstavy. — Soutěže umělecké."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c003", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c003", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "couv. 2", "page_fin": "couv. 2", "image_debut": 2, "image_fin": 2, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.3", "titre_corps": "ILLUSTRACE:", "titre_sommaire": "ILLUSTRACE:", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 2, "page_imprimee": "couv. 2", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.2", "debut_caractere": 270, "fin_caractere_exclue": 510, "texte": "ILLUSTRACE:\nB. Knupfer: Studie.\nM. Aleš: Kuneš z Bělovic.\nJ. Mauder: Vlast truchlící.\nBohuslav Dvořák: Na sklonku jara.\nF. Urban: Zlato. >\nK. Rašek: Olejkář.\nA. Chittusi: Jezero v Ermenovillu.\nB. Knupfer: Poslední zbytky Porto\nNerona.\n*' .."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c004", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c004", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "293 / 294", "page_fin": "303 / 304", "image_debut": 3, "image_fin": 8, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.4", "titre_corps": "ZJEVENÍ. — DRAMATICKÁ SCÉNA OD FRANT. HERITESA.", "titre_sommaire": "ZJEVENÍ. — DRAMATICKÁ SCÉNA OD FRANT. HERITESA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 3, "page_imprimee": "293 / 294", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.3", "debut_caractere": 14, "fin_caractere_exclue": 1032, "texte": "ZJEVENÍ. — DRAMATICKÁ\nSCÉNA OD\nFRANT. HERITESA.\n\nOsoby: Paní Johanka Habartová. Její\nmatka. Její muž. Abel Gray (zjevení).\nDej večer, od desíti do dvanácti ho-\ndin. Pokoj, v právo okno, v levo vchod\nz chodby, vzadu dveře do dalších pokojů.\nNábytek elegantní, nikoli přepychem nád-\nherný. Skříň s knihami, piano, klekátko,\npohovka, stůl, před nímž sesle, několik\njiných seslí. Na stole lampa. U dveří pro-\nstředních malý stolek, na němž svícen\ndvojramenný s dvěma svíčkami.\nPaní Johanka Habartová.\nJejí matka.\nMatka (seděla na pohovce, vstane\na přistupuje k dceři, která stojí u otevřené\nknihovny, knihu z ní vybírajíc). A teď\npřijmi mé blahopřání, Johanko,\nnež půjdu spat. Chci být první\ntvůj gratulant, prvnější nežli tvůj\nmuž (položí dceři ruku na rameno a\npak ji obejme a políbí). Deset let!\nDeset let budete svoji zítra. (Jde\nke stolku, aby rozsvítila světlo.)\nJ. H. Ano, deset let. (Trpce.)\nCelá věčnost.\nM. Deset let manželství?\nJ. H. (s povzdechem.) Každý den\nmého manželství. (Usedla na seslík\nvedle knihovny.)"}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "295 / 296", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.4", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3942, "texte": "M. (udiveně.) Kterak to myslíš? (Rozsvěcovala ale\nnerozsvítila; škrtla sirku, ale cestou ke svíčce ve vzduchu\nnechává ji hořet. Hlavu obrátila na dceru.) Divné Se vy-\njadřuješ. (Přistoupí zpět k dceři a bere ji za ruku.) Jako\nbys byl a nešťastná.\nJ. H. (mlčí.)\nM. (ulekaně.) Jakobys byla nešťastná, Johano,\nve svém manželství. (Dívá se jí zkoumavě do očí.)\nJ. H. (mlčí, odvracejíc se.)\nM. (pustí dceřinu ruku.) Eh, jdi. Kdyby nás někdo\nposlouchal, co by si pomyslel. Myslel by, že\ntomu je tak opravdu. (Snaží se upokojit své rozčílení,\ns přesvědčením:) Habart je řádný muž. Má příjmy,\nže může dobře ženu uživit, bez nesnází můžete\nvyjít. Ve společnosti zaujímá místo vynikající\na totéž přenáší se na tebe, jeho paní.\nJ. H. (s ironií.) A já jsem měla přiměřené věno\na také výbavu i s garniturou pro salon (ukazuje\nposměšně kolem.) Dosti vzájemné shody, abysme se\nvzali.\nM. Nu ano, poměry vzájemné tomu dovolo-\nvaly.\nJ. H. A tedy jsme stali se mužem a ženou.\nM. Před Bohem i před lidmi.\nJ. H. Před Bohem i před svou duší.\nM . (vážně.) Johanko! Bylo ti dvaadvacet let,\nkd3rž se Habart o tebe ucházel. Ano, dva roky\njsi měla za sebou již dvacítku. Starou pannou\npřece nemohla jsi zůstat? Co jiného, nežli honem\ntě vdáti, když se naskytla partie. (S výčitkou.) Byl\nto ostatně náhled nejen náš, tvých rodičů, ale\ni tvůj, tenkráte.\nJ. H. (podrážděně.) Tenkráte ! Tenkráte! Nemlu-\nvila jsem já, mluvilo vychování, názor okolí\nmluvil také za mne. Já teprve teď sama mohu\nv v r\nmluvit. Život otevře zcela jiné rozhledy.\nM. (káravě.) Ale Johanko, ale Johanko. Jak to\ndnes mluvíš? Nemluvila jsi tak nikdy. Ani o po-\nslední mé návštěvě ještě jsi tak nemluvila. Kdy\npak to bylo, co jsem posledně byla u vás ? Na\nkonec zimy. A teď máme listopad.\nJ. H. Za tu dobu mnoho se stalo.\nM. Přihodilo se něco mezi tebou a Habartem ?\n(S úsměvem.) Snad nějaké nedorozumění. Bože, to\nznám, bývalo tak časem i mezi mnou a nebožtíkem.\n(Žertovně.) Přišel mužíček pozdě z hospody ? Za-\nbručel si trochu nad nezdařeným obědem? Pře-\nsolenou polévkou? Osopíl se, když předložen\nmu účet za nové šaty, nový klobouk?\nJ. H. (nevrle.) Ó ty mně nerozumíš. Ty mne\nnedovedeš chápat.\nM. (vážně.) Něce se změnilo ve vašem živote\nspolečném, Johano?\nJ. H. V životě našem společném nic se ne-\nzměnilo.\nM. Nu tak, tedy. Co ? Nerozumím opravdu.\nCo to má znamenat všecko ? (Nedůvěřivě kroutí hla-\nvou.) Nikdy jsi přece dosud nestěžovala si, ani\nmně, své matce, jsi si neposteskla.\nJ. H. A pravdu řečeno, ani sobě samé.\nM. Znepokojuješ mne. Co ti je? Co ti schází?\nJohanko, řekni.\nJ. H. (se otřese.) Taková zima je mně.\nM. Den byl dnes venku zimomřivý, nevlídný.\nZdálo se jakoby celá obloha padala na člověka\na měla jej zadusit. A vítr skučel. To profouká\ni skrze stěny takový severník. Také zde nemáš\ntuze teplo.\nJ. H. (zamyšleně otřásajíc se.) Je i zima duse.\nM. (starostlivě). Jen aby vážná nemoc z toho\nnebyla. Vidíš. A nic jsi nepsala. (Vyčítavě.) Psala\njsi vůbec tak málo poslední doby. Tvé dopisy\njindy tak četné staly se vzácnými. Ale myslela\njsem si: kdo nepíše, nemá co psát. Třeba nic\ndobrého, také aspoň nic špatného, zlého, A to\nUŽ je V životě výhoda. (Hladí ji po vlasech.) Děláš\nmně starost. Děláš mně starost, dítě.\nJ. H. (smutně.) Jsem opravdu nějak churava.\n(Rozčileně.) Nervy mám trochu pocuchané. (Konej-\nšivě.) Upokoj se, maminko. Vždyť už je zase lépe.\nByl u mne lékař, ačkoli jsem se bránila, Habart\nho Zavolal. (Vpadne zas v trpký tón, ironicky.) Spo-\nčítal Údery mého srdce v jedné minutě, přikládal\nucho k mým prsoum, jakoby mocí vědy své roz-\npoznati chtěl co děje se tam v hloubi mé duše.\n(Se smíchem.) Sice vyslovil se neurčitě, aby se\nv žádném případě nemohl blamovati, ale přede-\npsal železo a arsenik. (S ironickou vážností.) To mně\npomohlo. Začínám prý se již zotavovati. Beru\nprý zase už na sebe, (úšklebně) z čehož velmi\nraduje se můj manžel, neboť nemůže vystát hu-\nbené ženské.\nM. (zamyšleně.) Johanko, mezi tebou a tvým\nmužem není jak bylo."}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "297 / 298", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.5", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4181, "texte": "J. H. (pevně.) Mezi mnou a mým mužem jest\njak bylo. Mezi námi nestalo se nic, nic se ne-\nzměnilo. Poměr náš vzájemný jest a zůstal stejný,\nani o píď se neposunul z kolejí vyjetých desíti-\nletým společným životem, desítiletým manželstvím.\nM. To by také bylo k neuvěření, Johanko.\n(Zpola káravě.) Teď! Po desíti letech! Ne, věru ani\nmožné. (Důvěrně, sedajíc k dceři.) Z počátku, ano,\nz počátku jsem měla strach. Manželství jest ko-\nnečně vždycky sázka. — Ale vše se dobře vy-\nvinulo. Považovala jsem tě v celku za šťastnou.\nJ. H. Aspoň nešťastnou jsem nebyla. (Sedí za-\nmyšleně a spíše jako k sobě mluví.) Ono vysněné štěstí,\nkteré bylo kdysi touhou mé rozvíjející se duše,\nkterého jsem jako každá dívka tak v šestnácti\nletech doufala dosíci jednou po boku muže mi-\nlovaného a navzájem milujícího, tak jak jsem\nmnoho a mnoho o tom četla a jak jsem krásný\nromán sobě zosnovala — to štěstí lásky, nebylo\nmoje manželství. Nemohla jsem říci, že bych cí-\ntila se svrchovaně šťastnou, ale nebyla jsem také\nnešťastnou.\nM. Byla jsi dosti rozumná, abys něco žádala\npro sebe zvláštního od života.\nJ. H. Co poskytuje jen v případech vzácných\na řídkých.\nM. (pokračuje.) Co hledala jsi snad ve svých\ndívčích snech, ale co v skutečnosti také nikde\njsi nespatřovala kolem sebe.\nJ. H. (jakoby matku ani neslyšela.) První doby\novšem, jako as každá dívka, když se provdá,\ni za muže nenáviděného, docela proti své vůli\na z přinucení, ty dívčí své sny o lásce a spolu-\nžití s mužem, chtěla jsem přivésti k platnosti\nv manželství svém. Sama jsem si namlouvala,\nže muže svého vlastně šíleně miluji, že nikdy\ns jiným bych nemohla a nechtěla žiti, že nyní,\nkdyž jsme svoji, a do smrti svoji, ta láska, která\nnení mezi námi tak jak by měla býti, musí\nvymsti, zroditi se v našich srdcích.\n' (Pokračuje po krátké pomlčce.) Úspěch til nebyl.\nNemohlo vyklíčiti co nebylo zaseto. Habart že-\nnění považoval za opatření si domácího pořádku,\nza nic více. Byl tak chytrý, že pevnou rukou\nurovnal hned od počátku poměry tak, jak si je\nmíti přál ve své domácnosti. Vytknul meze vzá-\njemných práv a povinností mezi sebou a svou\nženou a úzkostlivě opřel se tomu, aby stav, do\nněhož vstoupil, přivodil jakýchkoli změn v do-\nsavadních jeho názorech a nejen názorech, i zvy-\ncích, tak opatrně a s výpočtem šel před se, jež\nby spňsobily mu snad nepříjemnosti.\nM. Přec nechtěla jsi a nežádala od svého\nmuže, aby v tobě viděl účel svého života a všecko\njiné mimo ženu svou z mysle ztrácel.\nJ. H. (u raženě.) Ne, to jsem nechtěia. To jsem\nnežádala věru. Tak nízko nestojím svou duší.\nM. Tvůj muž skutečnou svoji bytost' neově-\nšoval lživými přívěsky přetvářky a sebezapírání,\njež by dříve či později s něho spadnouti musely.\nJ. H. On se zalíbením pozoroval, kterak i ta\nmoje touha po jakémsi jemu nepochopitelném\nštěstí, jímž duši svou i jeho jsem chtěla ozářiti,\nhasla, shasínala.\nM. A pak ?\nJ. H. (povzdychne a po přestávce pokračuje.) Pak\ni já jsem skutečnost přijala tak, jak podávala se\nmně v přítomnosti a jak pro celou budoucnost\nv obraze určitém se mně jevila, v rysech ne-\nzměnitelných. Manželství naše zkrátka utvářilo\nse jako tisíce a tisíce jiných manželství naší\ndoby v měšťácké společnosti. Vzájemná dobrá\nvůle místo lásky i přátelství, a poměrná snáše-\nlivost jednoho s druhým při dobrých v celku\npoměrech materielních. Co tak otravuje život\nrodinný v manželstvích ještě četnějších, hlavně\ntam kde je nedostatek, hádky a spory — a tam\nkde nedostatek vyrůstají vždycky — hádek a\nsporů nebylo u nás.\nM. Nu tedy, Johanko? Co chceš? (Po krátké\npomlčce.) A řeknu ti, Johanko, řeknu co zde schází.\nCo zde schází. Víš, řeknu to. Děti. Ale vy jste\ntakové moderní manželství. Kdybyste byli měli\ndětí, bylo by jistě se mohlo říci, že pod střechou\nvaší sídlí i štěstí (mazlivě) a jistě bylo by se usí-\ndlilo v pravdě tu v srdci tvém, Johanko — třeba\nne ono veliké, kdysi vysněné štěstí, po němž\nmládí touží.\nJ. H. A hluboké duše pro vždy touží.\nM. (chlácholivě, s přesvědčením.) Ale jistě 0110 kli-\ndné. tiché štěstí — —\nJ. H. (zamyšleně vpadne.) Snad más pravdu,\nmatko. Snad máš pravdu.\nM. Taková malinká bytost byla by as dovedla\nplně vyplniti to prázdno v srdci tvém, jež takto\nbylo a zůstávalo nevyplněné."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "299 / 300", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.6", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4264, "texte": "J. H. Prázdno, ano prázdno. Nebyla viditelná\nta prázden nikomu, ani manželi, a tomu nepo-\nchybné nejméně. (Náhle vášnivě, prudce spolu s bolestí.)\nAle v srdci mém — v mém srdci matko, ó matko'\nVe chvílích osamělých v mém srdci — v mém\nubohém srdci — otvírala se jako zející rána —\nr /.rv v ? v •\nO — (zastírá si tvar, lokty opřena o pelest židle.)\n(Po chvíli s povzdechem.) A takový Život — vidíš,\ntakový život žila jsem, někdy s tajeným vzde-\nchem, ale bez reptání, den po dni, rok po roce.\nM. (chiácholivě, konejšivě.) A tak uplynulo deset\nlet. S boží pomocí uplynulo. Tak nám Bůh dal\npřečkat deset let. Upokoj se. Utiš. Jsou to jen\nmraky, které přiletěly.\nJ. H. (unešena, zádumcivě). Ano, mraky, mraky,\njak venku byly dnes od rána na podzimním\nnebi.\nM. Přiletěl}/ a přeletí. Bude zas dobře, Johanko.\nVse Se poddá. (Přistoupí ke stolku u dveří a rozsvítí svíce.)\nHabart snad brzo se již vrátí domů?\nJ. H. Přichází ve tři čtvrtě na dvanáct. (S po-\nsměšnou ironií.) Pravidelně jako ty hodiny. Teprvé\njest čtvrt.\nM. Pro mne čas jíti spat. (Nechá stát svíčku roz-\nsvícenou a přistoupivši k dceři, políbí ji. Poznamená křížem\ncelo dceřino.) Dobrou 110C, Johanko. (Bere svíčku.)\nJdi také spat a ty chmůry zaplaš.\nJ. H. Dobrou noc.\nM. (se vzdálí prostředními dveřmi.)\nJohanka Habart o vá sama. (Zahleděna do\nprázdna.) Taková krásná myšlenka letěla s těmi\nmraky — nenechte ji uletět . . . (S knihou v ruce\nsedne ke stolu a čte. Uvolnila si vlasy.) Ne, nemohli čisti.\n(Odstrčí knihu.) Nechápu obsah žádné věty a vše\njest mně jedno co čtu. Vidím jen ty řádky, jež\npravidelně tak běží jedna za druhou, jak dnové\nv\nmého života. (Vstane.) Šťastně zas mohu připočísti\njeden ku svým letům ubíhajícím. (Upravuje si vlasy\nk nočnímu účesu. Sedne k pianu a hraje.)\nDaleko, daleko,\nza mořem, za vodami,\nA dále, mnohem dále, mnohem dále — —\n(vzdychne.) Srdci mnohem dále . . .\n(Přestane hrát.)\n(Unášena vzpomínkami.) Takový vážný, nemluvný,\na často docela zamlklý. Nelíbil se ani ženám.\nTěch ostrých rysů, jaké vtiskuje člověku do tváře\ntěžké zaměstnání, mnoho duševního života, hlou-\nbavého dumání . . . (Zahořuje se do vzpomínek, use-\ndajíc s hlavou opřenou do dlaní.) Sotva několik týdnu\njsme se viděli . . . Jak to přišlo? Jak to vše\npřišlo? (ztrácí se ve vzpomínkách.) A najednou odešel.\nNajednou tak odešel. Ó rozuměla jsem. Rozuměla.\nRozuměla, jako každému jeho pohledu, každému\ndoteku ruky. Dobře, ano dobře — dobře že ode-\nšel .. . Ne. ne, ne, nesmíme se milovat. Svobodná\nnení moje vůle. A přece, a přece ■— ó —\n(Vrhne se na klekátko s rukama sepjatýma.) O pane\nBože můj! Nevzdaluj se ode mne, Bože můj!\nKu pomoci mé vzezři. Kterak projdu, abych ne-\nbyla raněna. Kterak prorazím těmi temnotami,\njež obkličují a svírají duši mou. Sešli světlo své\na pravdu svou. Rozkazuješ vichrům a bouřím —\nrozkaž těm, jež přes mou duši táhnou. Zvolej:\nupokoj se! A stane se utišení veliké — —\n(Vstane a jde ke stolu.) Půjdu Spat. Ach, Spat.\n(Měkce a smutně; shasla lampu sfouknutím.) Snad proto\nnemohu nalézti spánek, že mne ani nepolíbil\naspoň na dobrou noc, než navždy odešel. (Vyru-\nšené, vzrušeně nejvýše.) Na vždy! Na vždy! A nikdy\nse nevrátí — nikdy — — (přistupuje k oknu.) Co\nmám dnes od rána tu divnou myšlenku , . . (Za-\nv\nvírá oči.) Černé mraky valí se přede mnou a\nv nich a z nich tryskají zlaté jiskry, jak hvězdy,\na proudí, otáčejí se kolem sebe . . . (Vzkřikne náhle.)\nTy se vracíš! Tvůj rozum podlehl srdci a ty\nse vracíš. Jdeš ke mně, spěcháš ke mně. Mé srdce,\nmoje tušení, má duše mně to praví. Ó ubohé\nmé srdce, ubohé, ubohé — ubohá moje duše —\nÓ, Ó, Ó, ubohá, ubohá — — (náhle divoce.) Ó já\ntě miluji! Ó já tě miluji! Ať mne svět odsoudí\na Bůh ať mne zatratí. V mou náruč! Spěj v mou\nnáruč! (Tiše, stále tišeji.) Jsem tvoje. Jsem tvoje.\nJsem tvoje. (Mluví, pohlížejíc oknem do noci.)\nHlas. Jane!\nJ. H. (zůstane jako udeřena. Vzpamatuje se.) Halu-\ncinace. (Po malé pomlčce tajemně.) Ale byl to jeho\nhlas. Poznávám jej přece, jeho hlas. To »Džejn«\nteď zvolal on. Jsem jista, že to »Džejn« zvolal\non a nikdo jiný zvolati nemohl, než on.\nHlas. Jenny.\nJ. H. (otřese se, ustupujíc.) V uších mně to zní\njako úpění, jako zvuky svírající bolesti, potla-\nčované vzdorující a nepodávající se vůlí\n(Vzpamatuje se.) Jsem opravdu chorá. Mám horečku.\nHlava mně třeští."}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "303 / 304", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.8", "debut_caractere": 19, "fin_caractere_exclue": 2184, "texte": "Hlas. Jiňme —\nJ. H. (chvějíc se ve svrchované úzkosti a spolu v touze.)\nJakoby těmi vzlyky věšel se na mne a prosil\no spásu, o zachránění — —\nHlas. Jane!\nJ. H. (zděšeně.) Výkřik uťatý rázem, jako po-\nslední slovo, na něž následovati nebude více\nžádné jiné, žádné další.\n(Zjeví se mátoha.)\nJ. H. Ábeli ! (Drží se za hlavu, stojí bez pohnutí,\nupřeně pohlížejíc před se.) Vše kmitá se jaksi žlutavě\nv mých očích, napitých měsíčními paprsky.\n(Rysy zjevení staly se zřetelnějšími, určitějšími.)\nJ. H. (s pronikavým vzkřekem.) A bell ! (Chce vrhnouti\nse s rozpjatými lokty proti vidině. Ale zarazí se a odskočí\nzpět.) Jakou to nehybnou máš tvář? (čím déle se\nclívá, tím S Větší hrůzou.) Jak stuhlé, divné rysy!\nBezkrevné tak, jako průsvitné rty . . . A oči —\nty tvoje hluboké, horoucí oči — zavřeny, za-\nvřeny — — shasnuty . . . vyhasly . . . (Zjevení\nbylo znenáhla proměnilo se v podobu mrtvoly.) Abell !\nÁbeli! O, Ó, Ó, — Ábeli — — (Slabounce, slaběji\nvždy.) Ábeli, Ábeli, Ábeli — —\n(Vejde manžel.)\nPan Habart. Jsi zde Johano?\nV /■ r V\n(Zádně odpovědi.)\nHabart. Proč ještě nejdeš spat? Proč dávno\nuž nespíš? (Trochu káravě.) Jaké nápady. Jaké po-\nšetilosti. Ty nikdy zdá se nebudeš už moudrá.\n(Skorém nevlídně.) A potmě tu dlíš Sama. (Náhle jako\nuchlácholen a chtěje dojem, který svými za to má, že\nvyvolal, ukonejšiti.) Přinesl jsem ti novinu. Považ\nsi. Ten kapitán — víš co tu vloni byl na prá-\nzdninách. Byl také u nás, udělal nám návštěvu.\nVždyť se snad pamatuješ. Jak se jen jmenoval?\nJ. H. (těžce oddychujíc, vyrazí z prsou.) Gray ! Abel\nGray! Tedy je to pravda!\nHabart. Pochybnosti být žádné nemůže.\nZ Brazílie se pojednou zdvihl na cestu clo Evropy.\nZ Rio Janeiro vyplul. A první den vyplutí —\ntady je telegram. Loď se potopila.\nJ. H. (v nejvyšším žalu.) Zahynul ?\nHabart. Všecko zahynulo, co žilo na lodi.\nNa poslední myš. Nikdo se nezachránil.\n(Vejde matka s rozsvícenými svícemi a osvětlí pokoj.\nMátoha zmizela, rozplynula se.)\nJ. H. (když byla po mizícím zjevení, spínala marně\nruce, klesá jako podťatý klas na zem.) Kruté Bull nechal\nmne zůstat počestnou ženou . . .\nZvuky neviditelné hudby znějí:\nDaleko — daleko — daleko — — —\nDo nevidění.\nNa neshledání."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c005", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c005", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "293 / 294", "page_fin": "293 / 294", "image_debut": 3, "image_fin": 3, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.4.1", "titre_corps": "STUDIE.", "titre_sommaire": "STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 3, "page_imprimee": "293 / 294", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.3", "debut_caractere": 1034, "fin_caractere_exclue": 1056, "texte": "BENEŠ KNÜPFER.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c006", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c006", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "301 / 302", "page_fin": "301 / 302", "image_debut": 7, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.5", "titre_corps": "KUNEŠ Z BĚTOVIC.", "titre_sommaire": "KUNEŠ Z BĚTOVIC.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "301 / 302", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.7", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 30, "texte": "MIKULÁŠ ALEŠ.\nKUNEŠ Z BĚTOVIC."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c007", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c007", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "303 / 304", "page_fin": "303 / 304", "image_debut": 8, "image_fin": 8, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.6", "titre_corps": "ŽIVOT.", "titre_sommaire": "ŽIVOT.", "signature_source": "K. EGOR", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 8, "page_imprimee": "303 / 304", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.8", "debut_caractere": 2186, "fin_caractere_exclue": 2942, "texte": "ŽIVOT.\nK. EGOR.\nCo všecko jmenují Život!\nDen ode dne do prázdna civět,\nve vine utápět poslední myšlenku zbankrotělých mozků,\nsentimentální žvatlání pohlaví dvou,\nstrojovou práci a černý kus chleba,\npak všecky zemdlené vášně a pohaslé touhy a sny,\na na konec umírání jmenují: Život.\nÓ, přiznejte se, vy všichni, jichž tělo se hýbe a je teple,\npřiznejte se, zda-li žijete ještě?\nČi opravdu všecko je Život, v čem nestydla krev?\n— Slyšte, mohu se zasmát, neboť jsem učinil radostný\npro sebe nález:\nJá ještě žiju!\nAle ne! Jen vichřice žije, která mi pod oknem tančí a rachotí v bubny,\njen Sodom požáry žijí,\njen Výkřiky, ne prosby a modlitby,\njen Hrůza a Hlad a Mor a Šílenství žiji,\nprotože rdousí nimravý život\na ničí se v sobe, by mohty okamžik nejvíce žít!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c008", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c008", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "305 / 306", "page_fin": "305 / 306", "image_debut": 9, "image_fin": 9, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.7", "titre_corps": "VICHŘICE.", "titre_sommaire": "VICHŘICE.", "signature_source": "K. EGOR", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 9, "page_imprimee": "305 / 306", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.9", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1003, "texte": "VICHŘICE.\nK. EGOR.\nBuď pozdravena! — Věděl jsem, že přijdeš;\na čekal jsem s touhou, lacen tvé hrůzy.\n— — Přilétla náhle. — V rámy oken vetkla své dlouhé ruce\na zaštěkla, zavyla, zalkala v současném výkřiku\ndo ospalého klidu mé samoty.\nBuď pozdravena! hlasatelko velkého žití.\n. . . A vichřice prosila, b}mh nebyl tak tvrdý a vpustil ji dál.\n. . . Nuž, pojď!\nOkna pěstí jsem vyrazil\na v prázdnou noc houkl nadšený pozdrav.\nVichřice v celu mou vnikla rozbitým oknem\na na krbu, kde poslední jiskry uhasnout chtěly,\nsvé dlouhé a studené ruce počala hřáti.\nHle! I jiskry, v kterých je rovněž zárodek životů velkých,\ntušily u sebe milenku stát;\nvesele tančily na krbu s ní! ...\n— Jaká to rozkoš viděti radost v setkám dlouho čekajících.\n— — O, chci tančiti s nimi!\nNa krbu vyšlehl vysoko plamen,\nvyšlehl do těžkých pavučin,\ndo krajek vichřicí gobelínů,\nvyšlehl veliký, nádherný a žhavý až v studené lože . . .\nPlameny kolem,\nplameny dole i nade mnou!\nA vichřice uprostřed a já tančím s ní . . ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c009", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c009", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "305 / 306", "page_fin": "305 / 306", "image_debut": 9, "image_fin": 9, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.8", "titre_corps": "VÍC NEVRÁTÍM SE JIŽ —", "titre_sommaire": "VÍC NEVRÁTÍM SE JIŽ —", "signature_source": "KAREL BABÁNEK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 9, "page_imprimee": "305 / 306", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.9", "debut_caractere": 1005, "fin_caractere_exclue": 1536, "texte": "VÍC NEVRÁTÍM SE JIŽ —\nKAREL BABÁNEK.\níc nevrátím se již v tu svatou zem,\nkde plný smíchu byl sluneční jas,\nhor na obzorech tichých modrý lem,\nza něž mne dálek lákal svůdný hlas,\nza pohádkových nocí sbory vil\ntančily v rose vzdychajících trav,\npři svitech hvězd když tajemných jsem snil\nmne skřítků pitvorných lekával dav.\nTu svatou neuzřím již více zem,\njá vyhnanec, za modré dálky časů,\njenž odešel poslu.Šen jejich hlasů.\nMlh minulosti roucha její lem\nmi zakryla — jdu v nových zemí klíny,\nkde slunce bledne, nocí jdou jen stíny."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c010", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c010", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "307 / 308", "page_fin": "319 / 320", "image_debut": 10, "image_fin": 15, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.9", "titre_corps": "ZKÁZA. — NAPSAL V. OTOMAR.", "titre_sommaire": "ZKÁZA. — NAPSAL V. OTOMAR.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 10, "page_imprimee": "307 / 308", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.10", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2460, "texte": "ZKÁZA. — NAPSAL V. OTOMAR.\n\n(POKRAČOVÁNÍ.)\nKomu by bylo napadlo, že tím začne\ncosi, zda román či láska? Rodičům He-\nleny sotva; věděli, že se zotavím a zas odjedu.\nKonečně — u nich bylo vše jednoduché, jasné\na prosté; kdybychom se měli rádi, byli bychom\nsvoji, oni by nic proti tomu neměli. Ale život\nbyl jim takovou řadou povinností, práce atd.,\nže všecky jiné starosti jim připadaly důležitějšími\nproti té: koho si vzít. To je beztoho jen zbytečně\nrozvlékáno v knihách. Tam je snad útočiště lásky.\nAle v praxi je jen chleba — chleba! Dobře to\nvěděli a nechali nás být.\nA já si připadal přece již tak starým a ro-\nzumným. Jak bych mohl býti tak dětinským\na chtěl, aby mně dala přednost Hela před ně-\njakou první láskou? Vím, že nemilovala by malo-\nměstské ty lvy se čerstvě sežehlenými kalhotami;\nale toužila třebas po mladém studentíku, jehož\ncit je vroucí a měkký. Měl jsem ji zbavovat oné\nilluse první lásky, snad nejkrasší v životě? Měl\njsem rušiti svůj klid, který jsem sotva a\ns těží nalezl? Měl jsem znovu trpět a ne-\nměl jsem ani trochu mít sebe rád?\nA tak jsme žili vedle sebe dosti dlouho\na jestli nás něco sbližovalo, pak to byl jen\nzvyk, jen osud, jen slepá hra přírody. Můj\npokojík byl v domku na zahradě, kde spá-\nval jsem při otevřeném okně ve vůni květin.\nA bylo mi tak příjemně tam; a spal jsem\ntak dobře a cítil jsem se již docela zdráv.\nToliko v mých snech se vypracovávalo\nněco, co v bdění jsem ignoroval. Vedl jsem\ndvojí život; jeden vědomý a střízlivýa druhý\nna prahu vědomí a plný fantasie a citu a\nkrásný, ach krásný . . . ale vždy jsem se\nvzpamatoval a rozum ujal se vlády nade\nmnou. »Chci-li být zachráněn«, říkal jsem\nsi, »musím se utéci jen k rozumu; vše\nostatní musí jiti pryč.« A byl bych se má-\nlem z toho pobláznil.\nAle co bylo nejhorší: v tom hnízdě ven-\nkovském jsem se nudil, hrozně nudil. Kdy\nby toho nebylo, těch dlouhých hodin ztrá-\nvených bez účele, bez účastenství k okolí,\nv prázdnu, bez dojmů! Zbytečnost žiti,\nvzpomínky na Prahu, hned muka a hned\nsvůdnost zahálky . . . mnoho a mnoho se\nvystřídalo ve mně. Vedle mě však žila\nbytost mladá, čerstvá, spokojená, pilná,\npravý můj opak. Z prvu budila mou závist\na pak ironii. Mluvíval jsem s ní tak, abych\nji přesvědčil, že je to málo, čím je a co\ndělá, na čem si tolik zakládá. Jak její\nštěstí plyne toliko z nevědomosti (z hlou-\nposti skoro); její názor do života jest:\nustavičně jen trhati růže — ale co by řekla,\nkdyby ji zranilo trní? Já však, že jsem"}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "309 / 310", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.11", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2479, "texte": "zvyklý žít v trní a jen zřídka mne potěší růže.\nOna, že jest jednoduchá a proto nebude nikdy\ntuze nešťastna, ale také ne tuze šťastna.\nJá však, že jsem dítě moderní doby (to jsem\njí psal jednou!), jehož nervy jsou rozechvělé\ndo všech záhybů jako struny v pianu, schopny\nvyžilíťi sterými akkordy, nejjemnějšími nuancemi,\njež unikají jiným lidem; že dovedu býti daleko\nvíce nešťasten ostrou analysou, neúprosným ro-\nzumem, cynicky rozbírajícím hořkost a bol; že\nvšak dovedu být i více šťasten, než kdokoliv\njiný, protože spatřuji barvy tam, kde jiné\noko jich nezří, odstíny krásna, jichž jiný\nnetuší — poněvadž duše má je široká a\nměkká, schopna přijmout na tisíce otisků\na vyvolávati na vědomí tisíceré blaho, na\nkteré by jiný již dávno zapomněl.\nNechtěl jsem tomu, aby se měnila. Chtěl\njsem ji míti stejným děckem, jako dříve.\nPřece však —- vím to dnes — nebyl jsem\nna ni bez vlivu. —\nNa venkově nelze žiti docela samotář-\nsky. Chtěj nechtěj octneš se na nějakém\nvýletu a třebas i tančíš. Tančil jsem také\ns Helenou a pak jsme šli lesem. Usedli jsme\nna mechu ve stínu stromů, dívajíce se na\npaseku březovým hájem, tak vesele bílým\na zeleným ve světle slunce.\nZ dálky k nám doznívala hudba. Tráva\npaseky se leskla a motýli zářili nad ní;\nv pozadí tměly se zdi borů, dýchající jed-\nlovou vůni do teplého vzduchu. Nevím,\njak se stalo, že jsme tam usedli a byli\njsme tiši. Kdes daleko znělo volání ku-\nkačky. V tom uslyšeli jsme v lese krok}/\nkoní. Před námi na paseku vjeli dva mladí\njezdci, pán a dáma. Její závoj dotýkal se\njeho šatu, a koně trochu zapocení šli tiše\nvedle sebe. Byl to rozkošný obrázek .. .\nkus idylly v tomto zákoutí. Ti lidé — byli\nto milenci, bratr a sestra, muž a žena?\nAle jistě se milovali; tak blízko mohli jet\njen zamilovaní; zda-li mluvili a o čem? My\njich neslyšeli, a táž otázka dotkla se našich\nduší.\nA v odpověď na tuto otázku jala se mi\nHela vyprávěti děj prosté povídky, kterou\nsepsal jeden Francouz — tuším »Tři noci\nV r V v\nv Cíne« že se jmenovala. Lící se tam láska\nmladé dívky k jejímu učiteli. A Hela vyprávěla\nnejinak, jakoby ona byla tou dívčinou.\n»Jak je to fádní,« pravil jsem, když ukončila,\nnutě se do zívání. Ona se zarazila a dívala se\nna mne nehnuté. »A to má být láska ?« řekl\njsem s vylhaným smíchem. »Láska!« rozpálil\njsem se, vida ji zvážnělou. »Proč takové lhaní?\nProč ta sentimentalnost: Pavel, Virginie, Undina,\n_____ v\nTři noci v Cíně? Kdyby nekazili mládež tím, co\nnení pravdou! Staví jí před oči ideál, vrchol"}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "311 / 312", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.12", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4258, "texte": "krásy, dobra, ušlechtilosti ... a zatím láska\nvšecko to strhá a sešlape v prach. Dívej se jen\nkolem sebe a najdi mi člověka, který opravdu\nmiluje. Každý si myslí, že je toho schopen a\npak místo lásky přijde lest a peníze, násilí\na hněv, místo holubice krahuj a místo lilie tuli-\npán. Ano, ano, nedívej se tak na mne! Proč\nčteš takové knihy? A je jich spousta a všecky\nnestojí než za podpal. Málo jen umělců postihlo\nv v v r\npravdu ... Cti Kareninu a dočtes se, jak to s ní\nskončilo, že chtěla dosíci lásky, čti paní Bovary\na budeš vědět, co je to milovat a zdaje to vůbec\nmožno uskutečnit, jak žena po lásce touží . . . .\njen atom přírody, co tato celá může obsáhnout.«\nA pak jsem jí vyprávěl o Karenině, o té\nvznešené, nádherné, duchaplné ženě, které mi\nbylo líto a div jsem neplakal, když jsem jí mluvil,\narci seč možno šetrně, o láskách paní Bovary,\nté ženy vášnivé a smyslné, o tom, jak zemřela . . .\na to, co dusilo můj hlas, byly neviditelné slzy,\njimiž jsem plakal sám nad sebou, neboť jsem\nměl stejné touhy a stejnou minulost. Bylo mi,\njakobych mluvil o sobě, jakoby mi bylo čehos\nnesmírně líto ... v té chvíli, když Helena seděla\nvedle mě a její oči tkvěly na mně; nedíval jsem\nse na její obličej, který podepřela dlaní své bílé\nruky, a přece jsem cítil ten pohled; a tmavé\njejí vlasy jsem cítil a vůně její bytosti, plné\nněhy, obestřela mé smysly.\nVrátili jsme se do kola klidně a tiše, tančili\njsme spolu ještě čtverylku. Byla to veselá vý-\nletní čtverylka; leč Helena byla smutná a jednou\nse mi zdálo, že oči její jsou nápadně vlhky.\nIV. — Proč jsem jen tak s ní mluvil? Čím\njsem se to dal unésti! Nespal jsem celou noc,\nvzduch byl stlačený a bouřka . . . nezavřel jsem\ndo zahrady okna. Darmo lítaly fialové blesky,\ndarmo ta hřímavá jich hudba!\nCo takovému nevinnému děcku do padlých\nlidí! Co jí do všech problémů, jež vyvstaly přede\nmnou! Klesla by také, byla by jako ostatní?...\nA přece dobře vím, že zůstala by vždycky an-\ndělem. Věřil jsem v ní, protože jsem náhle se-\nznával, že také v mé duši bylo dobro i nevin-\nnost, že všecky ty vášně, které mne zpíjely,\nmohou se mne klesnouti jako šupiny, že jádro\nmé bytosti vzdor minulosti je nedotknuto. Proč\nta hořkost vzpomínek, utrpení, bolest, sotva\nže jsem pomyslil na chvíle dřívějších rozkoší?\nProč najednou jsem pochopil to, več jsem ne-\nvěřil — své svědomí?\nAch, k čemu mysliti na sebe! Jsem proletář;\nbyl jsem sice dosti pilný a pracoval jsem vytr-\nvale v úřadě, ale nikdo mi nevěřil, nikomu jsem\nneimponoval a v existenční rvačce zatlačili mne\ndo zadu. Myslil jsem na jiné věci . . . blouznil\njsem o tom, co tito střízliví a chladní soupeři\nužívali skrytě, ze zvyku a »právem«.\nNutno však mluviti jinak! Což jsem nemohl\nobejmouti to děcko, dívající se mi tak upřímně\ndo očí? Což nepřijdou jiní ... a nějaký omezený\na snad i surový člověk jí nebude líbat? Ale co\nmám dělat? Vždyť jí neuživím a ona není bo-\nhata . . .\nA v tom víření a rozporu duševním vracely\nse k jitru té noci staré vášně, divoké žádosti,\nbezohlednost . . . cítil jsem, že se poddávám\nplamenu, který trávil mé nervy a druhý den\njsem věděl, že Helenu miluju, že ji miluju celou\nsvou bytostí, celým svým srdcem!\nDen po té noci jsem Helenu nespatřil; vyhnul\njsem se jí. Chodil jsem v polích a místo oběda\njsem se toulal v parném slunci za městem až\nu místa, kde byl výlet a tu jsem zachytil nový\nobrázek . . . Tentokráte to byli jistě milenci; šel\njsem kolem nich a zachytil jsem úsměv její v jeho\nobjetí, ten úsměv mdloby Bacchantky v obličeji\nhrubém a nehezkém, úsměv rozkoše vilné, který\nosvítil neobyčejně ten obličej a obestřel skoro\nkrásou v té chvíli, když on přimknul ji ku svým\nprsoum. Zachytil jsem ten úsměv, který proletěl\nmým tělem a znovu všecko zabouřilo ve mně.\nPřišel jsem domů a nešel jsem k jídlu. Bylo mi\ndonešeno. Lehl jsem si a vztek a závist se mne\nzmocnily. Ti sprostí lidé a oni se milují a jak\nbezstarostně, jak ptáci! A my jsme dovršili civi-\nlisaci a kulturu, umíme všecko a nedovedeni\nžít. My se budeme jen potácet za stíny a sym-\nboly a budem tak živořit. Oh, míti ženu, mít\nděti, nebýti tak opuštěn, tak sám! A v duchu\njsem zřel rodinné štěstí strýcovo — a Helena\nv něm byla vychována a chtěla totéž mít. Ji\nstačilo by to k štěstí, po čem jsem toužil a čeho\nnelze dosíci — •— —"}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "313 / 314", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.13", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1745, "texte": "Nevím, jak se to skončilo v mém duchu.\nTělo však sesláblo a znaven upadl jsem ve hlu-\nboký spánek.\nDruhý den jsem byl jako znovuzrozený. Mlu-\nvil jsem s Helou a řekl jsem jí zcela klidně\na jako mimochodem: Helo, já tě miluju. Ona to\nsnad přijala jako frási, nebo shledala samozřej-\nmým. Neřekla mi ničeho. Také se mnou skoro\nvíc nepromluvila. Ale celý den byla šťastna, ve-\nselá a v dobrém rozmaru.\nTen den byl velice krásný.\nV. — Potom však přišel obrat. Shledal jsem,\nže jsem něco vyřkl, co nemohlo trvati pro vždy,\nba třebas ani na rok. Milovali jsme se, dobrá.\nV tom konečně bylo řízení osudu, souhra po-\nměrů. Ale jak bude dále? Jak ona mi postačí?\nA jak já mám zničit její illuse lásky, to kouzlo\nnevinnosti, jež ji obestíralo? Ach vím, že by ne-\nzhřešila v žádném polibení, že mohl jsem ji po-\ns xditi na klín a byla by vždy týmž děckem. Ale\nco by se stalo se mnou, co s námi? Měl jsem\nztratit onu světici? Kouzlo její bytosti světilo\nmou duši, čistilo mne od vášní, hojilo mé bo-\nlesti a rány. Cítil jsem, jí na blízku že stoupám\nstále výše k dokonalosti, k míru ... A to bych\nměl ztratit v materialismu všednosti, v starostech\no chléb, v boji o nás, o rodinu, o potomky?\nPoznal jsem, že netušila z prvu proces mé\nočisty a proto, když jednou jsme vyšli sami —\nchodili jsme spolu jako snoubenci — a nastal\njuž večer, a my dospěli skoro na to místo, na\ntu paseku, kde zmizeli ti jezdci tenkráte\nnijak nechtěla dále do lesa, že prý se vrátí.\nJá jsem chtěl ponořit se do krásy lesní noci,\nv opál měsíčné' záře; šli jsme zpátky kolem\nřeky . . . Břehy a křoví se tmělo v ní a její\nzrcadlo bylo tak tiché a chladné . . . Vánek nás\novíval.\n»Ty jsi se bála?« řekl jsem s výčitkou. »Ty\nmi nedůvěřuješ,« pravil jsem, když mlčela. Ona"}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "315 / 316 - 317 / 318", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.14", "debut_caractere": 36, "fin_caractere_exclue": 3603, "texte": "však se přitulila ke mně a zavěsila se. Tak jsme\nšli vedle sebe kolem strání, jez dýchaly vlhkem\nstromů a bylo nám v duších tak volno, tak blaze!\nDívali jsme se na nebe a mluvili jsme o hvězdář-\nství — toť přece prosa. V tom ukryl se měsíc\nza mraky, a my jsme se již blížili městu. Byli jsme\nznaveni a mlčeli jsme, leč oba jsme asi vzpo-\nmněli na ten okamžik nedávný v lese, když ona\nnechtěla dál jít »My nebudeme blouznit a večer\nchodit ven; budeme takovými rozumnými kama-\nrády, viď, Helo?« řekl jsem. V tom vyhoupl se\nměsíc z oblak a osvítil její obličej. Usmála se\nv snivém vzrušení a to bylo mi odpovědí.\nKdyž jsem však v dalším našem styku za-\nchovávalo dměřenost a vážnost, spozoroval jsem,\nže se trochu změnila. Své chování jsem pova-\nžoval za správné a zřejmé. Nejsem přece chlapec,\nabych jí blouznil o svých citech! Stačí, žít klidně\na přátelsky, být rozumnými lidmi, kteří s mathe-\nmatickou jistotou ovládají svou blaženost. Coz\njsem pomyslil na její mládí! Což jsem pomyslil,\nže je to konečně — žena!\n»Ty bys milovala švarného toho jezdce, kdyby\nse ti na pohled líbil a třebas byl kdo ví jaký«,\nřekl jsem jí, když vzpomněla jednou na náš tehdejší\nvýlet.\n»Co si myslíš ?« pravila uražena. — »Oho,\nvy ženy jste všecky stejný«, zlobil jsem ji, »jdete\nza krásou, vnějškem, leskem, nedbáte vnitřní\nceny, zásluh, práce, ducha, sebepřemáhání.« To\njí dodalo .. . »Vždyť vím, že jsi se ke mně změnil«,\npravila. »Dříve jsi měl pro mne slovo: láska,\npotom: kamarádství a teď: výčitky «\nTenkráte jsme se nerozešli blaženi, jako jindy,\nDruhý den ráno sotva se na mne podívala,\n»Ty jsi plakala ?« dotíral jsem, vida v jejích\nočích stopy slzí. »Nech mne«, pravila s lítostí,\nSedl jsem si vedle ní zdrcen a nepromluvil jsem.\nOdpoledne našla mne sama. »Já už nebudu\nnikdy víc taková«, lichotila se, »já vím, že jsem\nna blízké zříceniny hradu a dívali jsme se sami\ns vrcholu věže na mapu krajiny, rozestřenou\nhluboko pod námi. »Až sem patří tvá půle«, na-\nznačil jsem jí místo u okna, »a tohle je moje\npůle. Mysli si, že žijeme ve středověku, ten hrad\nmi řekl a na konec vidím, že je to v pořádku;\nže jen získám u tebe a zmoudřím.«\nKterak jsem jí mohl odolat? Potom šli jsme\ntě zarmoutila . . . Odpusť mi, strýčku, vždyť já\njsem taková nerozumná ... Ty to myslíš se\nmnou dobře a co mi říkáš, já to hned nechápu,\nAle pak si lámu celý den hlavu pro to, co jsi\nnám patří, ty jsi jeho paní a já pán.« Pak jsme\nžertovali. Já nesměl přestoupiti její místo, ona\nzase ne moje. Potom jsme šli dolů a četli jsme\nchvíli na nádvoří . . . Opustili jsme hrad a sedli\njsme si na balvan u cesty, zatopeni posledními\npaprsky slunce, které právě chýlilo se k západu,\nZapadlo . . . Podívali jsme si hluboko do očí,\n(div jsme nepovzdechli) a šli jsme s kopce,\nZapadlo pro jeden krásný den — pro vždy?\nKdo to může určití v životě lidí tak rozmarných\njako jsem já?\nTaké jsem k Heleně mluvil v tom smyslu.\n»0 já jsem již zvykla. Já vím — tys velmi roz-\nmar ný«.\n»Proto nikdo mi nevěří«, počal jsem sebe IP\ntovat. I vyprávěl jsem o svých láskách, které\nvlastně byly jen rozmarem, neboť žádná z mi-\nlenek mne neměla v pravdě ráda, žádná mi ne-\nvěřila . . . Mluvil jsem dlouho o sobě hlasem\nprochvělým lítostí, neupokojenou touhou po\nblahu . . . mluvil jsem to při tichém toku řeky,\npodle které jsme šli, za jasné noci hvězdné a\nnajednou jsem se zastavil. Skončil jsem ... tu\nHelena se také zastavila a jakýmsi citem uchvá-\ncena uchýlila svou hlavu na má prsa. Obejmul\njsem ji a byl bych ji málem políbil.\nAle najednou sevřelo se mi srdce, jakobych\nse měl dopustiti zločinu, i vypustil jsem ji z ra-"}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "319 / 320", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.15", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 416, "texte": "měnou. Ona se zachvěla . . . Také já se zachvěl,\nbolem i blahem, že se jí nedotkly mé rty.\n»Ty se budeš na mne hněvat ?« pravila mi\npotom. — »Co řekne tvůj tatínek, že jdeme tak\npozdě domů?« pravil jsem. — »Jen když ty mi\nnebudeš zazlívat. Hleď, jiná děvčata nechodí\nsama.«\nZasmál jsem se; rozveselili jsme se —• vždyť\njsme se nevraceli poprvé tak pozdě domů. Ta\nvycházka dobře dopadla. (Příště dále.)"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c011", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c011", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "307 / 308", "page_fin": "307 / 308", "image_debut": 10, "image_fin": 10, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.9.1", "titre_corps": "VLAST TRUCHLÍCÍ.", "titre_sommaire": "VLAST TRUCHLÍCÍ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 10, "page_imprimee": "307 / 308", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.10", "debut_caractere": 2462, "fin_caractere_exclue": 2491, "texte": "JOS. MAUDER.\nVLAST TRUCHLÍCÍ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c012", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c012", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "309 / 310", "page_fin": "309 / 310", "image_debut": 11, "image_fin": 11, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.9.2", "titre_corps": "VLAST TRUCHLÍCÍ.", "titre_sommaire": "VLAST TRUCHLÍCÍ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 11, "page_imprimee": "309 / 310", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.11", "debut_caractere": 2481, "fin_caractere_exclue": 2510, "texte": "JOS. MAUDER.\nVLAST TRUCHLÍCÍ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c013", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c013", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "313 / 314", "page_fin": "313 / 314", "image_debut": 13, "image_fin": 13, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.9.3", "titre_corps": "NA SKLONKU JARA.", "titre_sommaire": "NA SKLONKU JARA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 13, "page_imprimee": "313 / 314", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.13", "debut_caractere": 1747, "fin_caractere_exclue": 1780, "texte": "BOHUSLAV DVOŘÁK.\nNA SKLONKU JARA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c014", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c014", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "315 / 316 - 317 / 318", "page_fin": "315 / 316 - 317 / 318", "image_debut": 14, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.9.4", "titre_corps": "FRANT. URBAN.", "titre_sommaire": "FRANT. URBAN.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "315 / 316 - 317 / 318", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.14", "debut_caractere": 3605, "fin_caractere_exclue": 3618, "texte": "FRANT. URBAN."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c016", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c016", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "315 / 316 - 317 / 318", "page_fin": "315 / 316 - 317 / 318", "image_debut": 14, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.9.6", "titre_corps": "ZLATO.", "titre_sommaire": "ZLATO.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "315 / 316 - 317 / 318", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.14", "debut_caractere": 3620, "fin_caractere_exclue": 3626, "texte": "ZLATO."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c017", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c017", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "319 / 320", "page_fin": "319 / 320", "image_debut": 15, "image_fin": 15, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.10", "titre_corps": "NÁLADA.", "titre_sommaire": "NÁLADA.", "signature_source": "A. WENIG", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 15, "page_imprimee": "319 / 320", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.15", "debut_caractere": 418, "fin_caractere_exclue": 1375, "texte": "NÁLADA.\nA. WENIG.\nDŮI zelený, kde ticho kolem teskné. —\nJsou klidný keře, jako unavené\npřetěžkým vzduchem, jenž tu lehá v údol\npozdního léta vůní prosycený.\nObloha zakalena: myslíš chvilkou\nty bílé oblaky na šedé půdě\nže nejdou v před. Po keřích kolem skácí\ntu ťuhýci a křičí vyzývavě.\nUž šípek žloutne; ověsil svou krásu,\njež odkvětá, korálovými zrny.\nNa trnkách tmavé rýsují se větve\nve smutné listí zeleni, a tráva\nnedávno pokosená tu a onde\nse střídá s vřesem tmavě fialovým.\nPod keřem lísky tři tu leží plody\nv jediné spjaty lůžko — otvíráš je,\njsou prázdny. Znamení? Je ticho kolem — —\nTak ticho, že tě svádí rozrušit je\njedinou ranou v srdce naměřenou.\nA co by bylo potom? Konec všemu.\nVzduch by se otřás, ptáci polekali\na kouře obláček by stoupal vzhůru.\nSnad květy rudé na zelené půdě\nu těla chladnoucího — to je všechno — —\nTo svůdné ticho! — — Divoký, hle, holub!\nJej sleduj, kterak těžkým plove vzduchem,\njak zapad v dál -- — To jsou tvé ideály."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-05-01-c018", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-05_01#c018", "volume": "bmtnaan_1897-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "319 / 320", "page_fin": "321 / 322", "image_debut": 15, "image_fin": 16, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.2.11", "titre_corps": "PÍSEŇ.", "titre_sommaire": "PÍSEŇ.", "signature_source": "AUG. EUG. MUŽÍK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 15, "page_imprimee": "319 / 320", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.15", "debut_caractere": 1377, "fin_caractere_exclue": 1811, "texte": "PÍSEŇ.\n\nV\n2\nK. Rašek: Olejkář.\nA. Chittusi: Jezero v Ermenovillu.\nB. Knupfer: Poslední zbytky Porto\nNerona.\n*' ..\n\nVOLNÉ SMĚRY vycházejí poslední pátek v každém měsíci o 3 arších. Roční předplatné obnáší 6 zl;,\npoštou 6 zl. 40 kr., pulletní 3 zl., poštou 3 zl. 20 kr., Jednotlivé sešity prodávají se po 60 kr.\nPéci a nákladem spolku »Manes«. — Vedou: Jaro Hilbert, K. L. Klusáček, Karel Mašek, Jan Preisler a Stan. Sucharda.\nZodpovědný redaktor K. L. Klusáček. —Administrace a expedice v Praze, v Tůních c. 8—II.\nLiterární příspěvky buďte zasílány na adressu: Karel Mašek, Praha-I. Rudolfovo nábřeží cis. 83."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "293 / 294", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.3", "texte": "VOLNÉ SMĔRY.\n\nZJEVENÍ. — DRAMATICKÁ\nSCÉNA OD\nFRANT. HERITESA.\n\nOsoby: Paní Johanka Habartová. Její\nmatka. Její muž. Abel Gray (zjevení).\nDej večer, od desíti do dvanácti ho-\ndin. Pokoj, v právo okno, v levo vchod\nz chodby, vzadu dveře do dalších pokojů.\nNábytek elegantní, nikoli přepychem nád-\nherný. Skříň s knihami, piano, klekátko,\npohovka, stůl, před nímž sesle, několik\njiných seslí. Na stole lampa. U dveří pro-\nstředních malý stolek, na němž svícen\ndvojramenný s dvěma svíčkami.\nPaní Johanka Habartová.\nJejí matka.\nMatka (seděla na pohovce, vstane\na přistupuje k dceři, která stojí u otevřené\nknihovny, knihu z ní vybírajíc). A teď\npřijmi mé blahopřání, Johanko,\nnež půjdu spat. Chci být první\ntvůj gratulant, prvnější nežli tvůj\nmuž (položí dceři ruku na rameno a\npak ji obejme a políbí). Deset let!\nDeset let budete svoji zítra. (Jde\nke stolku, aby rozsvítila světlo.)\nJ. H. Ano, deset let. (Trpce.)\nCelá věčnost.\nM. Deset let manželství?\nJ. H. (s povzdechem.) Každý den\nmého manželství. (Usedla na seslík\nvedle knihovny.)\n\nBENEŠ KNÜPFER.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "295 / 296", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.4", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nM. (udiveně.) Kterak to myslíš? (Rozsvěcovala ale\nnerozsvítila; škrtla sirku, ale cestou ke svíčce ve vzduchu\nnechává ji hořet. Hlavu obrátila na dceru.) Divné Se vy-\njadřuješ. (Přistoupí zpět k dceři a bere ji za ruku.) Jako\nbys byl a nešťastná.\nJ. H. (mlčí.)\nM. (ulekaně.) Jakobys byla nešťastná, Johano,\nve svém manželství. (Dívá se jí zkoumavě do očí.)\nJ. H. (mlčí, odvracejíc se.)\nM. (pustí dceřinu ruku.) Eh, jdi. Kdyby nás někdo\nposlouchal, co by si pomyslel. Myslel by, že\ntomu je tak opravdu. (Snaží se upokojit své rozčílení,\ns přesvědčením:) Habart je řádný muž. Má příjmy,\nže může dobře ženu uživit, bez nesnází můžete\nvyjít. Ve společnosti zaujímá místo vynikající\na totéž přenáší se na tebe, jeho paní.\nJ. H. (s ironií.) A já jsem měla přiměřené věno\na také výbavu i s garniturou pro salon (ukazuje\nposměšně kolem.) Dosti vzájemné shody, abysme se\nvzali.\nM. Nu ano, poměry vzájemné tomu dovolo-\nvaly.\nJ. H. A tedy jsme stali se mužem a ženou.\nM. Před Bohem i před lidmi.\nJ. H. Před Bohem i před svou duší.\nM . (vážně.) Johanko! Bylo ti dvaadvacet let,\nkd3rž se Habart o tebe ucházel. Ano, dva roky\njsi měla za sebou již dvacítku. Starou pannou\npřece nemohla jsi zůstat? Co jiného, nežli honem\ntě vdáti, když se naskytla partie. (S výčitkou.) Byl\nto ostatně náhled nejen náš, tvých rodičů, ale\ni tvůj, tenkráte.\nJ. H. (podrážděně.) Tenkráte ! Tenkráte! Nemlu-\nvila jsem já, mluvilo vychování, názor okolí\nmluvil také za mne. Já teprve teď sama mohu\nv v r\nmluvit. Život otevře zcela jiné rozhledy.\nM. (káravě.) Ale Johanko, ale Johanko. Jak to\ndnes mluvíš? Nemluvila jsi tak nikdy. Ani o po-\nslední mé návštěvě ještě jsi tak nemluvila. Kdy\npak to bylo, co jsem posledně byla u vás ? Na\nkonec zimy. A teď máme listopad.\nJ. H. Za tu dobu mnoho se stalo.\nM. Přihodilo se něco mezi tebou a Habartem ?\n(S úsměvem.) Snad nějaké nedorozumění. Bože, to\nznám, bývalo tak časem i mezi mnou a nebožtíkem.\n(Žertovně.) Přišel mužíček pozdě z hospody ? Za-\nbručel si trochu nad nezdařeným obědem? Pře-\nsolenou polévkou? Osopíl se, když předložen\nmu účet za nové šaty, nový klobouk?\nJ. H. (nevrle.) Ó ty mně nerozumíš. Ty mne\nnedovedeš chápat.\nM. (vážně.) Něce se změnilo ve vašem živote\nspolečném, Johano?\nJ. H. V životě našem společném nic se ne-\nzměnilo.\nM. Nu tak, tedy. Co ? Nerozumím opravdu.\nCo to má znamenat všecko ? (Nedůvěřivě kroutí hla-\nvou.) Nikdy jsi přece dosud nestěžovala si, ani\nmně, své matce, jsi si neposteskla.\nJ. H. A pravdu řečeno, ani sobě samé.\nM. Znepokojuješ mne. Co ti je? Co ti schází?\nJohanko, řekni.\nJ. H. (se otřese.) Taková zima je mně.\nM. Den byl dnes venku zimomřivý, nevlídný.\nZdálo se jakoby celá obloha padala na člověka\na měla jej zadusit. A vítr skučel. To profouká\ni skrze stěny takový severník. Také zde nemáš\ntuze teplo.\nJ. H. (zamyšleně otřásajíc se.) Je i zima duse.\nM. (starostlivě). Jen aby vážná nemoc z toho\nnebyla. Vidíš. A nic jsi nepsala. (Vyčítavě.) Psala\njsi vůbec tak málo poslední doby. Tvé dopisy\njindy tak četné staly se vzácnými. Ale myslela\njsem si: kdo nepíše, nemá co psát. Třeba nic\ndobrého, také aspoň nic špatného, zlého, A to\nUŽ je V životě výhoda. (Hladí ji po vlasech.) Děláš\nmně starost. Děláš mně starost, dítě.\nJ. H. (smutně.) Jsem opravdu nějak churava.\n(Rozčileně.) Nervy mám trochu pocuchané. (Konej-\nšivě.) Upokoj se, maminko. Vždyť už je zase lépe.\nByl u mne lékař, ačkoli jsem se bránila, Habart\nho Zavolal. (Vpadne zas v trpký tón, ironicky.) Spo-\nčítal Údery mého srdce v jedné minutě, přikládal\nucho k mým prsoum, jakoby mocí vědy své roz-\npoznati chtěl co děje se tam v hloubi mé duše.\n(Se smíchem.) Sice vyslovil se neurčitě, aby se\nv žádném případě nemohl blamovati, ale přede-\npsal železo a arsenik. (S ironickou vážností.) To mně\npomohlo. Začínám prý se již zotavovati. Beru\nprý zase už na sebe, (úšklebně) z čehož velmi\nraduje se můj manžel, neboť nemůže vystát hu-\nbené ženské.\nM. (zamyšleně.) Johanko, mezi tebou a tvým\nmužem není jak bylo."}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "297 / 298", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.5", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nJ. H. (pevně.) Mezi mnou a mým mužem jest\njak bylo. Mezi námi nestalo se nic, nic se ne-\nzměnilo. Poměr náš vzájemný jest a zůstal stejný,\nani o píď se neposunul z kolejí vyjetých desíti-\nletým společným životem, desítiletým manželstvím.\nM. To by také bylo k neuvěření, Johanko.\n(Zpola káravě.) Teď! Po desíti letech! Ne, věru ani\nmožné. (Důvěrně, sedajíc k dceři.) Z počátku, ano,\nz počátku jsem měla strach. Manželství jest ko-\nnečně vždycky sázka. — Ale vše se dobře vy-\nvinulo. Považovala jsem tě v celku za šťastnou.\nJ. H. Aspoň nešťastnou jsem nebyla. (Sedí za-\nmyšleně a spíše jako k sobě mluví.) Ono vysněné štěstí,\nkteré bylo kdysi touhou mé rozvíjející se duše,\nkterého jsem jako každá dívka tak v šestnácti\nletech doufala dosíci jednou po boku muže mi-\nlovaného a navzájem milujícího, tak jak jsem\nmnoho a mnoho o tom četla a jak jsem krásný\nromán sobě zosnovala — to štěstí lásky, nebylo\nmoje manželství. Nemohla jsem říci, že bych cí-\ntila se svrchovaně šťastnou, ale nebyla jsem také\nnešťastnou.\nM. Byla jsi dosti rozumná, abys něco žádala\npro sebe zvláštního od života.\nJ. H. Co poskytuje jen v případech vzácných\na řídkých.\nM. (pokračuje.) Co hledala jsi snad ve svých\ndívčích snech, ale co v skutečnosti také nikde\njsi nespatřovala kolem sebe.\nJ. H. (jakoby matku ani neslyšela.) První doby\novšem, jako as každá dívka, když se provdá,\ni za muže nenáviděného, docela proti své vůli\na z přinucení, ty dívčí své sny o lásce a spolu-\nžití s mužem, chtěla jsem přivésti k platnosti\nv manželství svém. Sama jsem si namlouvala,\nže muže svého vlastně šíleně miluji, že nikdy\ns jiným bych nemohla a nechtěla žiti, že nyní,\nkdyž jsme svoji, a do smrti svoji, ta láska, která\nnení mezi námi tak jak by měla býti, musí\nvymsti, zroditi se v našich srdcích.\n' (Pokračuje po krátké pomlčce.) Úspěch til nebyl.\nNemohlo vyklíčiti co nebylo zaseto. Habart že-\nnění považoval za opatření si domácího pořádku,\nza nic více. Byl tak chytrý, že pevnou rukou\nurovnal hned od počátku poměry tak, jak si je\nmíti přál ve své domácnosti. Vytknul meze vzá-\njemných práv a povinností mezi sebou a svou\nženou a úzkostlivě opřel se tomu, aby stav, do\nněhož vstoupil, přivodil jakýchkoli změn v do-\nsavadních jeho názorech a nejen názorech, i zvy-\ncích, tak opatrně a s výpočtem šel před se, jež\nby spňsobily mu snad nepříjemnosti.\nM. Přec nechtěla jsi a nežádala od svého\nmuže, aby v tobě viděl účel svého života a všecko\njiné mimo ženu svou z mysle ztrácel.\nJ. H. (u raženě.) Ne, to jsem nechtěia. To jsem\nnežádala věru. Tak nízko nestojím svou duší.\nM. Tvůj muž skutečnou svoji bytost' neově-\nšoval lživými přívěsky přetvářky a sebezapírání,\njež by dříve či později s něho spadnouti musely.\nJ. H. On se zalíbením pozoroval, kterak i ta\nmoje touha po jakémsi jemu nepochopitelném\nštěstí, jímž duši svou i jeho jsem chtěla ozářiti,\nhasla, shasínala.\nM. A pak ?\nJ. H. (povzdychne a po přestávce pokračuje.) Pak\ni já jsem skutečnost přijala tak, jak podávala se\nmně v přítomnosti a jak pro celou budoucnost\nv obraze určitém se mně jevila, v rysech ne-\nzměnitelných. Manželství naše zkrátka utvářilo\nse jako tisíce a tisíce jiných manželství naší\ndoby v měšťácké společnosti. Vzájemná dobrá\nvůle místo lásky i přátelství, a poměrná snáše-\nlivost jednoho s druhým při dobrých v celku\npoměrech materielních. Co tak otravuje život\nrodinný v manželstvích ještě četnějších, hlavně\ntam kde je nedostatek, hádky a spory — a tam\nkde nedostatek vyrůstají vždycky — hádek a\nsporů nebylo u nás.\nM. Nu tedy, Johanko? Co chceš? (Po krátké\npomlčce.) A řeknu ti, Johanko, řeknu co zde schází.\nCo zde schází. Víš, řeknu to. Děti. Ale vy jste\ntakové moderní manželství. Kdybyste byli měli\ndětí, bylo by jistě se mohlo říci, že pod střechou\nvaší sídlí i štěstí (mazlivě) a jistě bylo by se usí-\ndlilo v pravdě tu v srdci tvém, Johanko — třeba\nne ono veliké, kdysi vysněné štěstí, po němž\nmládí touží.\nJ. H. A hluboké duše pro vždy touží.\nM. (chlácholivě, s přesvědčením.) Ale jistě 0110 kli-\ndné. tiché štěstí — —\nJ. H. (zamyšleně vpadne.) Snad más pravdu,\nmatko. Snad máš pravdu.\nM. Taková malinká bytost byla by as dovedla\nplně vyplniti to prázdno v srdci tvém, jež takto\nbylo a zůstávalo nevyplněné."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "299 / 300", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.6", "texte": "»VOLNE SMERY«\n\nJ. H. Prázdno, ano prázdno. Nebyla viditelná\nta prázden nikomu, ani manželi, a tomu nepo-\nchybné nejméně. (Náhle vášnivě, prudce spolu s bolestí.)\nAle v srdci mém — v mém srdci matko, ó matko'\nVe chvílích osamělých v mém srdci — v mém\nubohém srdci — otvírala se jako zející rána —\nr /.rv v ? v •\nO — (zastírá si tvar, lokty opřena o pelest židle.)\n(Po chvíli s povzdechem.) A takový Život — vidíš,\ntakový život žila jsem, někdy s tajeným vzde-\nchem, ale bez reptání, den po dni, rok po roce.\nM. (chiácholivě, konejšivě.) A tak uplynulo deset\nlet. S boží pomocí uplynulo. Tak nám Bůh dal\npřečkat deset let. Upokoj se. Utiš. Jsou to jen\nmraky, které přiletěly.\nJ. H. (unešena, zádumcivě). Ano, mraky, mraky,\njak venku byly dnes od rána na podzimním\nnebi.\nM. Přiletěl}/ a přeletí. Bude zas dobře, Johanko.\nVse Se poddá. (Přistoupí ke stolku u dveří a rozsvítí svíce.)\nHabart snad brzo se již vrátí domů?\nJ. H. Přichází ve tři čtvrtě na dvanáct. (S po-\nsměšnou ironií.) Pravidelně jako ty hodiny. Teprvé\njest čtvrt.\nM. Pro mne čas jíti spat. (Nechá stát svíčku roz-\nsvícenou a přistoupivši k dceři, políbí ji. Poznamená křížem\ncelo dceřino.) Dobrou 110C, Johanko. (Bere svíčku.)\nJdi také spat a ty chmůry zaplaš.\nJ. H. Dobrou noc.\nM. (se vzdálí prostředními dveřmi.)\nJohanka Habart o vá sama. (Zahleděna do\nprázdna.) Taková krásná myšlenka letěla s těmi\nmraky — nenechte ji uletět . . . (S knihou v ruce\nsedne ke stolu a čte. Uvolnila si vlasy.) Ne, nemohli čisti.\n(Odstrčí knihu.) Nechápu obsah žádné věty a vše\njest mně jedno co čtu. Vidím jen ty řádky, jež\npravidelně tak běží jedna za druhou, jak dnové\nv\nmého života. (Vstane.) Šťastně zas mohu připočísti\njeden ku svým letům ubíhajícím. (Upravuje si vlasy\nk nočnímu účesu. Sedne k pianu a hraje.)\nDaleko, daleko,\nza mořem, za vodami,\nA dále, mnohem dále, mnohem dále — —\n(vzdychne.) Srdci mnohem dále . . .\n(Přestane hrát.)\n(Unášena vzpomínkami.) Takový vážný, nemluvný,\na často docela zamlklý. Nelíbil se ani ženám.\nTěch ostrých rysů, jaké vtiskuje člověku do tváře\ntěžké zaměstnání, mnoho duševního života, hlou-\nbavého dumání . . . (Zahořuje se do vzpomínek, use-\ndajíc s hlavou opřenou do dlaní.) Sotva několik týdnu\njsme se viděli . . . Jak to přišlo? Jak to vše\npřišlo? (ztrácí se ve vzpomínkách.) A najednou odešel.\nNajednou tak odešel. Ó rozuměla jsem. Rozuměla.\nRozuměla, jako každému jeho pohledu, každému\ndoteku ruky. Dobře, ano dobře — dobře že ode-\nšel .. . Ne. ne, ne, nesmíme se milovat. Svobodná\nnení moje vůle. A přece, a přece ■— ó —\n(Vrhne se na klekátko s rukama sepjatýma.) O pane\nBože můj! Nevzdaluj se ode mne, Bože můj!\nKu pomoci mé vzezři. Kterak projdu, abych ne-\nbyla raněna. Kterak prorazím těmi temnotami,\njež obkličují a svírají duši mou. Sešli světlo své\na pravdu svou. Rozkazuješ vichrům a bouřím —\nrozkaž těm, jež přes mou duši táhnou. Zvolej:\nupokoj se! A stane se utišení veliké — —\n(Vstane a jde ke stolu.) Půjdu Spat. Ach, Spat.\n(Měkce a smutně; shasla lampu sfouknutím.) Snad proto\nnemohu nalézti spánek, že mne ani nepolíbil\naspoň na dobrou noc, než navždy odešel. (Vyru-\nšené, vzrušeně nejvýše.) Na vždy! Na vždy! A nikdy\nse nevrátí — nikdy — — (přistupuje k oknu.) Co\nmám dnes od rána tu divnou myšlenku , . . (Za-\nv\nvírá oči.) Černé mraky valí se přede mnou a\nv nich a z nich tryskají zlaté jiskry, jak hvězdy,\na proudí, otáčejí se kolem sebe . . . (Vzkřikne náhle.)\nTy se vracíš! Tvůj rozum podlehl srdci a ty\nse vracíš. Jdeš ke mně, spěcháš ke mně. Mé srdce,\nmoje tušení, má duše mně to praví. Ó ubohé\nmé srdce, ubohé, ubohé — ubohá moje duše —\nÓ, Ó, Ó, ubohá, ubohá — — (náhle divoce.) Ó já\ntě miluji! Ó já tě miluji! Ať mne svět odsoudí\na Bůh ať mne zatratí. V mou náruč! Spěj v mou\nnáruč! (Tiše, stále tišeji.) Jsem tvoje. Jsem tvoje.\nJsem tvoje. (Mluví, pohlížejíc oknem do noci.)\nHlas. Jane!\nJ. H. (zůstane jako udeřena. Vzpamatuje se.) Halu-\ncinace. (Po malé pomlčce tajemně.) Ale byl to jeho\nhlas. Poznávám jej přece, jeho hlas. To »Džejn«\nteď zvolal on. Jsem jista, že to »Džejn« zvolal\non a nikdo jiný zvolati nemohl, než on.\nHlas. Jenny.\nJ. H. (otřese se, ustupujíc.) V uších mně to zní\njako úpění, jako zvuky svírající bolesti, potla-\nčované vzdorující a nepodávající se vůlí\n(Vzpamatuje se.) Jsem opravdu chorá. Mám horečku.\nHlava mně třeští."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "301 / 302", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.7", "texte": "MIKULÁŠ ALEŠ.\nKUNEŠ Z BĚTOVIC."}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "303 / 304", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.8", "texte": "»V OL N É SMĚR Y«\n\nHlas. Jiňme —\nJ. H. (chvějíc se ve svrchované úzkosti a spolu v touze.)\nJakoby těmi vzlyky věšel se na mne a prosil\no spásu, o zachránění — —\nHlas. Jane!\nJ. H. (zděšeně.) Výkřik uťatý rázem, jako po-\nslední slovo, na něž následovati nebude více\nžádné jiné, žádné další.\n(Zjeví se mátoha.)\nJ. H. Ábeli ! (Drží se za hlavu, stojí bez pohnutí,\nupřeně pohlížejíc před se.) Vše kmitá se jaksi žlutavě\nv mých očích, napitých měsíčními paprsky.\n(Rysy zjevení staly se zřetelnějšími, určitějšími.)\nJ. H. (s pronikavým vzkřekem.) A bell ! (Chce vrhnouti\nse s rozpjatými lokty proti vidině. Ale zarazí se a odskočí\nzpět.) Jakou to nehybnou máš tvář? (čím déle se\nclívá, tím S Větší hrůzou.) Jak stuhlé, divné rysy!\nBezkrevné tak, jako průsvitné rty . . . A oči —\nty tvoje hluboké, horoucí oči — zavřeny, za-\nvřeny — — shasnuty . . . vyhasly . . . (Zjevení\nbylo znenáhla proměnilo se v podobu mrtvoly.) Abell !\nÁbeli! O, Ó, Ó, — Ábeli — — (Slabounce, slaběji\nvždy.) Ábeli, Ábeli, Ábeli — —\n(Vejde manžel.)\nPan Habart. Jsi zde Johano?\nV /■ r V\n(Zádně odpovědi.)\nHabart. Proč ještě nejdeš spat? Proč dávno\nuž nespíš? (Trochu káravě.) Jaké nápady. Jaké po-\nšetilosti. Ty nikdy zdá se nebudeš už moudrá.\n(Skorém nevlídně.) A potmě tu dlíš Sama. (Náhle jako\nuchlácholen a chtěje dojem, který svými za to má, že\nvyvolal, ukonejšiti.) Přinesl jsem ti novinu. Považ\nsi. Ten kapitán — víš co tu vloni byl na prá-\nzdninách. Byl také u nás, udělal nám návštěvu.\nVždyť se snad pamatuješ. Jak se jen jmenoval?\nJ. H. (těžce oddychujíc, vyrazí z prsou.) Gray ! Abel\nGray! Tedy je to pravda!\nHabart. Pochybnosti být žádné nemůže.\nZ Brazílie se pojednou zdvihl na cestu clo Evropy.\nZ Rio Janeiro vyplul. A první den vyplutí —\ntady je telegram. Loď se potopila.\nJ. H. (v nejvyšším žalu.) Zahynul ?\nHabart. Všecko zahynulo, co žilo na lodi.\nNa poslední myš. Nikdo se nezachránil.\n(Vejde matka s rozsvícenými svícemi a osvětlí pokoj.\nMátoha zmizela, rozplynula se.)\nJ. H. (když byla po mizícím zjevení, spínala marně\nruce, klesá jako podťatý klas na zem.) Kruté Bull nechal\nmne zůstat počestnou ženou . . .\nZvuky neviditelné hudby znějí:\nDaleko — daleko — daleko — — —\nDo nevidění.\nNa neshledání.\n\nŽIVOT.\nK. EGOR.\nCo všecko jmenují Život!\nDen ode dne do prázdna civět,\nve vine utápět poslední myšlenku zbankrotělých mozků,\nsentimentální žvatlání pohlaví dvou,\nstrojovou práci a černý kus chleba,\npak všecky zemdlené vášně a pohaslé touhy a sny,\na na konec umírání jmenují: Život.\nÓ, přiznejte se, vy všichni, jichž tělo se hýbe a je teple,\npřiznejte se, zda-li žijete ještě?\nČi opravdu všecko je Život, v čem nestydla krev?\n— Slyšte, mohu se zasmát, neboť jsem učinil radostný\npro sebe nález:\nJá ještě žiju!\nAle ne! Jen vichřice žije, která mi pod oknem tančí a rachotí v bubny,\njen Sodom požáry žijí,\njen Výkřiky, ne prosby a modlitby,\njen Hrůza a Hlad a Mor a Šílenství žiji,\nprotože rdousí nimravý život\na ničí se v sobe, by mohty okamžik nejvíce žít!"}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "305 / 306", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.9", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY»\n\nVICHŘICE.\nK. EGOR.\nBuď pozdravena! — Věděl jsem, že přijdeš;\na čekal jsem s touhou, lacen tvé hrůzy.\n— — Přilétla náhle. — V rámy oken vetkla své dlouhé ruce\na zaštěkla, zavyla, zalkala v současném výkřiku\ndo ospalého klidu mé samoty.\nBuď pozdravena! hlasatelko velkého žití.\n. . . A vichřice prosila, b}mh nebyl tak tvrdý a vpustil ji dál.\n. . . Nuž, pojď!\nOkna pěstí jsem vyrazil\na v prázdnou noc houkl nadšený pozdrav.\nVichřice v celu mou vnikla rozbitým oknem\na na krbu, kde poslední jiskry uhasnout chtěly,\nsvé dlouhé a studené ruce počala hřáti.\nHle! I jiskry, v kterých je rovněž zárodek životů velkých,\ntušily u sebe milenku stát;\nvesele tančily na krbu s ní! ...\n— Jaká to rozkoš viděti radost v setkám dlouho čekajících.\n— — O, chci tančiti s nimi!\nNa krbu vyšlehl vysoko plamen,\nvyšlehl do těžkých pavučin,\ndo krajek vichřicí gobelínů,\nvyšlehl veliký, nádherný a žhavý až v studené lože . . .\nPlameny kolem,\nplameny dole i nade mnou!\nA vichřice uprostřed a já tančím s ní . . .\n\nVÍC NEVRÁTÍM SE JIŽ —\nKAREL BABÁNEK.\níc nevrátím se již v tu svatou zem,\nkde plný smíchu byl sluneční jas,\nhor na obzorech tichých modrý lem,\nza něž mne dálek lákal svůdný hlas,\nza pohádkových nocí sbory vil\ntančily v rose vzdychajících trav,\npři svitech hvězd když tajemných jsem snil\nmne skřítků pitvorných lekával dav.\nTu svatou neuzřím již více zem,\njá vyhnanec, za modré dálky časů,\njenž odešel poslu.Šen jejich hlasů.\nMlh minulosti roucha její lem\nmi zakryla — jdu v nových zemí klíny,\nkde slunce bledne, nocí jdou jen stíny."}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "307 / 308", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.10", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nZKÁZA. — NAPSAL V. OTOMAR.\n\n(POKRAČOVÁNÍ.)\nKomu by bylo napadlo, že tím začne\ncosi, zda román či láska? Rodičům He-\nleny sotva; věděli, že se zotavím a zas odjedu.\nKonečně — u nich bylo vše jednoduché, jasné\na prosté; kdybychom se měli rádi, byli bychom\nsvoji, oni by nic proti tomu neměli. Ale život\nbyl jim takovou řadou povinností, práce atd.,\nže všecky jiné starosti jim připadaly důležitějšími\nproti té: koho si vzít. To je beztoho jen zbytečně\nrozvlékáno v knihách. Tam je snad útočiště lásky.\nAle v praxi je jen chleba — chleba! Dobře to\nvěděli a nechali nás být.\nA já si připadal přece již tak starým a ro-\nzumným. Jak bych mohl býti tak dětinským\na chtěl, aby mně dala přednost Hela před ně-\njakou první láskou? Vím, že nemilovala by malo-\nměstské ty lvy se čerstvě sežehlenými kalhotami;\nale toužila třebas po mladém studentíku, jehož\ncit je vroucí a měkký. Měl jsem ji zbavovat oné\nilluse první lásky, snad nejkrasší v životě? Měl\njsem rušiti svůj klid, který jsem sotva a\ns těží nalezl? Měl jsem znovu trpět a ne-\nměl jsem ani trochu mít sebe rád?\nA tak jsme žili vedle sebe dosti dlouho\na jestli nás něco sbližovalo, pak to byl jen\nzvyk, jen osud, jen slepá hra přírody. Můj\npokojík byl v domku na zahradě, kde spá-\nval jsem při otevřeném okně ve vůni květin.\nA bylo mi tak příjemně tam; a spal jsem\ntak dobře a cítil jsem se již docela zdráv.\nToliko v mých snech se vypracovávalo\nněco, co v bdění jsem ignoroval. Vedl jsem\ndvojí život; jeden vědomý a střízlivýa druhý\nna prahu vědomí a plný fantasie a citu a\nkrásný, ach krásný . . . ale vždy jsem se\nvzpamatoval a rozum ujal se vlády nade\nmnou. »Chci-li být zachráněn«, říkal jsem\nsi, »musím se utéci jen k rozumu; vše\nostatní musí jiti pryč.« A byl bych se má-\nlem z toho pobláznil.\nAle co bylo nejhorší: v tom hnízdě ven-\nkovském jsem se nudil, hrozně nudil. Kdy\nby toho nebylo, těch dlouhých hodin ztrá-\nvených bez účele, bez účastenství k okolí,\nv prázdnu, bez dojmů! Zbytečnost žiti,\nvzpomínky na Prahu, hned muka a hned\nsvůdnost zahálky . . . mnoho a mnoho se\nvystřídalo ve mně. Vedle mě však žila\nbytost mladá, čerstvá, spokojená, pilná,\npravý můj opak. Z prvu budila mou závist\na pak ironii. Mluvíval jsem s ní tak, abych\nji přesvědčil, že je to málo, čím je a co\ndělá, na čem si tolik zakládá. Jak její\nštěstí plyne toliko z nevědomosti (z hlou-\nposti skoro); její názor do života jest:\nustavičně jen trhati růže — ale co by řekla,\nkdyby ji zranilo trní? Já však, že jsem\n\nJOS. MAUDER.\nVLAST TRUCHLÍCÍ."}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "309 / 310", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.11", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nzvyklý žít v trní a jen zřídka mne potěší růže.\nOna, že jest jednoduchá a proto nebude nikdy\ntuze nešťastna, ale také ne tuze šťastna.\nJá však, že jsem dítě moderní doby (to jsem\njí psal jednou!), jehož nervy jsou rozechvělé\ndo všech záhybů jako struny v pianu, schopny\nvyžilíťi sterými akkordy, nejjemnějšími nuancemi,\njež unikají jiným lidem; že dovedu býti daleko\nvíce nešťasten ostrou analysou, neúprosným ro-\nzumem, cynicky rozbírajícím hořkost a bol; že\nvšak dovedu být i více šťasten, než kdokoliv\njiný, protože spatřuji barvy tam, kde jiné\noko jich nezří, odstíny krásna, jichž jiný\nnetuší — poněvadž duše má je široká a\nměkká, schopna přijmout na tisíce otisků\na vyvolávati na vědomí tisíceré blaho, na\nkteré by jiný již dávno zapomněl.\nNechtěl jsem tomu, aby se měnila. Chtěl\njsem ji míti stejným děckem, jako dříve.\nPřece však —- vím to dnes — nebyl jsem\nna ni bez vlivu. —\nNa venkově nelze žiti docela samotář-\nsky. Chtěj nechtěj octneš se na nějakém\nvýletu a třebas i tančíš. Tančil jsem také\ns Helenou a pak jsme šli lesem. Usedli jsme\nna mechu ve stínu stromů, dívajíce se na\npaseku březovým hájem, tak vesele bílým\na zeleným ve světle slunce.\nZ dálky k nám doznívala hudba. Tráva\npaseky se leskla a motýli zářili nad ní;\nv pozadí tměly se zdi borů, dýchající jed-\nlovou vůni do teplého vzduchu. Nevím,\njak se stalo, že jsme tam usedli a byli\njsme tiši. Kdes daleko znělo volání ku-\nkačky. V tom uslyšeli jsme v lese krok}/\nkoní. Před námi na paseku vjeli dva mladí\njezdci, pán a dáma. Její závoj dotýkal se\njeho šatu, a koně trochu zapocení šli tiše\nvedle sebe. Byl to rozkošný obrázek .. .\nkus idylly v tomto zákoutí. Ti lidé — byli\nto milenci, bratr a sestra, muž a žena?\nAle jistě se milovali; tak blízko mohli jet\njen zamilovaní; zda-li mluvili a o čem? My\njich neslyšeli, a táž otázka dotkla se našich\nduší.\nA v odpověď na tuto otázku jala se mi\nHela vyprávěti děj prosté povídky, kterou\nsepsal jeden Francouz — tuším »Tři noci\nV r V v\nv Cíne« že se jmenovala. Lící se tam láska\nmladé dívky k jejímu učiteli. A Hela vyprávěla\nnejinak, jakoby ona byla tou dívčinou.\n»Jak je to fádní,« pravil jsem, když ukončila,\nnutě se do zívání. Ona se zarazila a dívala se\nna mne nehnuté. »A to má být láska ?« řekl\njsem s vylhaným smíchem. »Láska!« rozpálil\njsem se, vida ji zvážnělou. »Proč takové lhaní?\nProč ta sentimentalnost: Pavel, Virginie, Undina,\n_____ v\nTři noci v Cíně? Kdyby nekazili mládež tím, co\nnení pravdou! Staví jí před oči ideál, vrchol\n\nJOS. MAUDER.\nVLAST TRUCHLÍCÍ."}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "311 / 312", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.12", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY*\n\nkrásy, dobra, ušlechtilosti ... a zatím láska\nvšecko to strhá a sešlape v prach. Dívej se jen\nkolem sebe a najdi mi člověka, který opravdu\nmiluje. Každý si myslí, že je toho schopen a\npak místo lásky přijde lest a peníze, násilí\na hněv, místo holubice krahuj a místo lilie tuli-\npán. Ano, ano, nedívej se tak na mne! Proč\nčteš takové knihy? A je jich spousta a všecky\nnestojí než za podpal. Málo jen umělců postihlo\nv v v r\npravdu ... Cti Kareninu a dočtes se, jak to s ní\nskončilo, že chtěla dosíci lásky, čti paní Bovary\na budeš vědět, co je to milovat a zdaje to vůbec\nmožno uskutečnit, jak žena po lásce touží . . . .\njen atom přírody, co tato celá může obsáhnout.«\nA pak jsem jí vyprávěl o Karenině, o té\nvznešené, nádherné, duchaplné ženě, které mi\nbylo líto a div jsem neplakal, když jsem jí mluvil,\narci seč možno šetrně, o láskách paní Bovary,\nté ženy vášnivé a smyslné, o tom, jak zemřela . . .\na to, co dusilo můj hlas, byly neviditelné slzy,\njimiž jsem plakal sám nad sebou, neboť jsem\nměl stejné touhy a stejnou minulost. Bylo mi,\njakobych mluvil o sobě, jakoby mi bylo čehos\nnesmírně líto ... v té chvíli, když Helena seděla\nvedle mě a její oči tkvěly na mně; nedíval jsem\nse na její obličej, který podepřela dlaní své bílé\nruky, a přece jsem cítil ten pohled; a tmavé\njejí vlasy jsem cítil a vůně její bytosti, plné\nněhy, obestřela mé smysly.\nVrátili jsme se do kola klidně a tiše, tančili\njsme spolu ještě čtverylku. Byla to veselá vý-\nletní čtverylka; leč Helena byla smutná a jednou\nse mi zdálo, že oči její jsou nápadně vlhky.\nIV. — Proč jsem jen tak s ní mluvil? Čím\njsem se to dal unésti! Nespal jsem celou noc,\nvzduch byl stlačený a bouřka . . . nezavřel jsem\ndo zahrady okna. Darmo lítaly fialové blesky,\ndarmo ta hřímavá jich hudba!\nCo takovému nevinnému děcku do padlých\nlidí! Co jí do všech problémů, jež vyvstaly přede\nmnou! Klesla by také, byla by jako ostatní?...\nA přece dobře vím, že zůstala by vždycky an-\ndělem. Věřil jsem v ní, protože jsem náhle se-\nznával, že také v mé duši bylo dobro i nevin-\nnost, že všecky ty vášně, které mne zpíjely,\nmohou se mne klesnouti jako šupiny, že jádro\nmé bytosti vzdor minulosti je nedotknuto. Proč\nta hořkost vzpomínek, utrpení, bolest, sotva\nže jsem pomyslil na chvíle dřívějších rozkoší?\nProč najednou jsem pochopil to, več jsem ne-\nvěřil — své svědomí?\nAch, k čemu mysliti na sebe! Jsem proletář;\nbyl jsem sice dosti pilný a pracoval jsem vytr-\nvale v úřadě, ale nikdo mi nevěřil, nikomu jsem\nneimponoval a v existenční rvačce zatlačili mne\ndo zadu. Myslil jsem na jiné věci . . . blouznil\njsem o tom, co tito střízliví a chladní soupeři\nužívali skrytě, ze zvyku a »právem«.\nNutno však mluviti jinak! Což jsem nemohl\nobejmouti to děcko, dívající se mi tak upřímně\ndo očí? Což nepřijdou jiní ... a nějaký omezený\na snad i surový člověk jí nebude líbat? Ale co\nmám dělat? Vždyť jí neuživím a ona není bo-\nhata . . .\nA v tom víření a rozporu duševním vracely\nse k jitru té noci staré vášně, divoké žádosti,\nbezohlednost . . . cítil jsem, že se poddávám\nplamenu, který trávil mé nervy a druhý den\njsem věděl, že Helenu miluju, že ji miluju celou\nsvou bytostí, celým svým srdcem!\nDen po té noci jsem Helenu nespatřil; vyhnul\njsem se jí. Chodil jsem v polích a místo oběda\njsem se toulal v parném slunci za městem až\nu místa, kde byl výlet a tu jsem zachytil nový\nobrázek . . . Tentokráte to byli jistě milenci; šel\njsem kolem nich a zachytil jsem úsměv její v jeho\nobjetí, ten úsměv mdloby Bacchantky v obličeji\nhrubém a nehezkém, úsměv rozkoše vilné, který\nosvítil neobyčejně ten obličej a obestřel skoro\nkrásou v té chvíli, když on přimknul ji ku svým\nprsoum. Zachytil jsem ten úsměv, který proletěl\nmým tělem a znovu všecko zabouřilo ve mně.\nPřišel jsem domů a nešel jsem k jídlu. Bylo mi\ndonešeno. Lehl jsem si a vztek a závist se mne\nzmocnily. Ti sprostí lidé a oni se milují a jak\nbezstarostně, jak ptáci! A my jsme dovršili civi-\nlisaci a kulturu, umíme všecko a nedovedeni\nžít. My se budeme jen potácet za stíny a sym-\nboly a budem tak živořit. Oh, míti ženu, mít\nděti, nebýti tak opuštěn, tak sám! A v duchu\njsem zřel rodinné štěstí strýcovo — a Helena\nv něm byla vychována a chtěla totéž mít. Ji\nstačilo by to k štěstí, po čem jsem toužil a čeho\nnelze dosíci — •— —"}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "313 / 314", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.13", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nNevím, jak se to skončilo v mém duchu.\nTělo však sesláblo a znaven upadl jsem ve hlu-\nboký spánek.\nDruhý den jsem byl jako znovuzrozený. Mlu-\nvil jsem s Helou a řekl jsem jí zcela klidně\na jako mimochodem: Helo, já tě miluju. Ona to\nsnad přijala jako frási, nebo shledala samozřej-\nmým. Neřekla mi ničeho. Také se mnou skoro\nvíc nepromluvila. Ale celý den byla šťastna, ve-\nselá a v dobrém rozmaru.\nTen den byl velice krásný.\nV. — Potom však přišel obrat. Shledal jsem,\nže jsem něco vyřkl, co nemohlo trvati pro vždy,\nba třebas ani na rok. Milovali jsme se, dobrá.\nV tom konečně bylo řízení osudu, souhra po-\nměrů. Ale jak bude dále? Jak ona mi postačí?\nA jak já mám zničit její illuse lásky, to kouzlo\nnevinnosti, jež ji obestíralo? Ach vím, že by ne-\nzhřešila v žádném polibení, že mohl jsem ji po-\ns xditi na klín a byla by vždy týmž děckem. Ale\nco by se stalo se mnou, co s námi? Měl jsem\nztratit onu světici? Kouzlo její bytosti světilo\nmou duši, čistilo mne od vášní, hojilo mé bo-\nlesti a rány. Cítil jsem, jí na blízku že stoupám\nstále výše k dokonalosti, k míru ... A to bych\nměl ztratit v materialismu všednosti, v starostech\no chléb, v boji o nás, o rodinu, o potomky?\nPoznal jsem, že netušila z prvu proces mé\nočisty a proto, když jednou jsme vyšli sami —\nchodili jsme spolu jako snoubenci — a nastal\njuž večer, a my dospěli skoro na to místo, na\ntu paseku, kde zmizeli ti jezdci tenkráte\nnijak nechtěla dále do lesa, že prý se vrátí.\nJá jsem chtěl ponořit se do krásy lesní noci,\nv opál měsíčné' záře; šli jsme zpátky kolem\nřeky . . . Břehy a křoví se tmělo v ní a její\nzrcadlo bylo tak tiché a chladné . . . Vánek nás\novíval.\n»Ty jsi se bála?« řekl jsem s výčitkou. »Ty\nmi nedůvěřuješ,« pravil jsem, když mlčela. Ona\n\nBOHUSLAV DVOŘÁK.\nNA SKLONKU JARA."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "315 / 316 - 317 / 318", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.14", "texte": "»V OL X Ě SMĚRY«\n»V OL N É SMĚR Y«\n\nvšak se přitulila ke mně a zavěsila se. Tak jsme\nšli vedle sebe kolem strání, jez dýchaly vlhkem\nstromů a bylo nám v duších tak volno, tak blaze!\nDívali jsme se na nebe a mluvili jsme o hvězdář-\nství — toť přece prosa. V tom ukryl se měsíc\nza mraky, a my jsme se již blížili městu. Byli jsme\nznaveni a mlčeli jsme, leč oba jsme asi vzpo-\nmněli na ten okamžik nedávný v lese, když ona\nnechtěla dál jít »My nebudeme blouznit a večer\nchodit ven; budeme takovými rozumnými kama-\nrády, viď, Helo?« řekl jsem. V tom vyhoupl se\nměsíc z oblak a osvítil její obličej. Usmála se\nv snivém vzrušení a to bylo mi odpovědí.\nKdyž jsem však v dalším našem styku za-\nchovávalo dměřenost a vážnost, spozoroval jsem,\nže se trochu změnila. Své chování jsem pova-\nžoval za správné a zřejmé. Nejsem přece chlapec,\nabych jí blouznil o svých citech! Stačí, žít klidně\na přátelsky, být rozumnými lidmi, kteří s mathe-\nmatickou jistotou ovládají svou blaženost. Coz\njsem pomyslil na její mládí! Což jsem pomyslil,\nže je to konečně — žena!\n»Ty bys milovala švarného toho jezdce, kdyby\nse ti na pohled líbil a třebas byl kdo ví jaký«,\nřekl jsem jí, když vzpomněla jednou na náš tehdejší\nvýlet.\n»Co si myslíš ?« pravila uražena. — »Oho,\nvy ženy jste všecky stejný«, zlobil jsem ji, »jdete\nza krásou, vnějškem, leskem, nedbáte vnitřní\nceny, zásluh, práce, ducha, sebepřemáhání.« To\njí dodalo .. . »Vždyť vím, že jsi se ke mně změnil«,\npravila. »Dříve jsi měl pro mne slovo: láska,\npotom: kamarádství a teď: výčitky «\nTenkráte jsme se nerozešli blaženi, jako jindy,\nDruhý den ráno sotva se na mne podívala,\n»Ty jsi plakala ?« dotíral jsem, vida v jejích\nočích stopy slzí. »Nech mne«, pravila s lítostí,\nSedl jsem si vedle ní zdrcen a nepromluvil jsem.\nOdpoledne našla mne sama. »Já už nebudu\nnikdy víc taková«, lichotila se, »já vím, že jsem\nna blízké zříceniny hradu a dívali jsme se sami\ns vrcholu věže na mapu krajiny, rozestřenou\nhluboko pod námi. »Až sem patří tvá půle«, na-\nznačil jsem jí místo u okna, »a tohle je moje\npůle. Mysli si, že žijeme ve středověku, ten hrad\nmi řekl a na konec vidím, že je to v pořádku;\nže jen získám u tebe a zmoudřím.«\nKterak jsem jí mohl odolat? Potom šli jsme\ntě zarmoutila . . . Odpusť mi, strýčku, vždyť já\njsem taková nerozumná ... Ty to myslíš se\nmnou dobře a co mi říkáš, já to hned nechápu,\nAle pak si lámu celý den hlavu pro to, co jsi\nnám patří, ty jsi jeho paní a já pán.« Pak jsme\nžertovali. Já nesměl přestoupiti její místo, ona\nzase ne moje. Potom jsme šli dolů a četli jsme\nchvíli na nádvoří . . . Opustili jsme hrad a sedli\njsme si na balvan u cesty, zatopeni posledními\npaprsky slunce, které právě chýlilo se k západu,\nZapadlo . . . Podívali jsme si hluboko do očí,\n(div jsme nepovzdechli) a šli jsme s kopce,\nZapadlo pro jeden krásný den — pro vždy?\nKdo to může určití v životě lidí tak rozmarných\njako jsem já?\nTaké jsem k Heleně mluvil v tom smyslu.\n»0 já jsem již zvykla. Já vím — tys velmi roz-\nmar ný«.\n»Proto nikdo mi nevěří«, počal jsem sebe IP\ntovat. I vyprávěl jsem o svých láskách, které\nvlastně byly jen rozmarem, neboť žádná z mi-\nlenek mne neměla v pravdě ráda, žádná mi ne-\nvěřila . . . Mluvil jsem dlouho o sobě hlasem\nprochvělým lítostí, neupokojenou touhou po\nblahu . . . mluvil jsem to při tichém toku řeky,\npodle které jsme šli, za jasné noci hvězdné a\nnajednou jsem se zastavil. Skončil jsem ... tu\nHelena se také zastavila a jakýmsi citem uchvá-\ncena uchýlila svou hlavu na má prsa. Obejmul\njsem ji a byl bych ji málem políbil.\nAle najednou sevřelo se mi srdce, jakobych\nse měl dopustiti zločinu, i vypustil jsem ji z ra-\n\nFRANT. URBAN.\n\nZLATO."}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "319 / 320", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189705-01.1.15", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nměnou. Ona se zachvěla . . . Také já se zachvěl,\nbolem i blahem, že se jí nedotkly mé rty.\n»Ty se budeš na mne hněvat ?« pravila mi\npotom. — »Co řekne tvůj tatínek, že jdeme tak\npozdě domů?« pravil jsem. — »Jen když ty mi\nnebudeš zazlívat. Hleď, jiná děvčata nechodí\nsama.«\nZasmál jsem se; rozveselili jsme se —• vždyť\njsme se nevraceli poprvé tak pozdě domů. Ta\nvycházka dobře dopadla. (Příště dále.)\n\nNÁLADA.\nA. WENIG.\nDŮI zelený, kde ticho kolem teskné. —\nJsou klidný keře, jako unavené\npřetěžkým vzduchem, jenž tu lehá v údol\npozdního léta vůní prosycený.\nObloha zakalena: myslíš chvilkou\nty bílé oblaky na šedé půdě\nže nejdou v před. Po keřích kolem skácí\ntu ťuhýci a křičí vyzývavě.\nUž šípek žloutne; ověsil svou krásu,\njež odkvětá, korálovými zrny.\nNa trnkách tmavé rýsují se větve\nve smutné listí zeleni, a tráva\nnedávno pokosená tu a onde\nse střídá s vřesem tmavě fialovým.\nPod keřem lísky tři tu leží plody\nv jediné spjaty lůžko — otvíráš je,\njsou prázdny. Znamení? Je ticho kolem — —\nTak ticho, že tě svádí rozrušit je\njedinou ranou v srdce naměřenou.\nA co by bylo potom? Konec všemu.\nVzduch by se otřás, ptáci polekali\na kouře obláček by stoupal vzhůru.\nSnad květy rudé na zelené půdě\nu těla chladnoucího — to je všechno — —\nTo svůdné ticho! — — Divoký, hle, holub!\nJej sleduj, kterak těžkým plove vzduchem,\njak zapad v dál -- — To jsou tvé ideály.\n\nPÍSEŇ.\n\nV\n2