{"numero_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_sha256": "1e49ffd49ba1c295116bfc1dbfde6a2d5596dbed5dcff95326970ffb510a0ade", "source_tei": "https://github.com/Princeton-CDH/bluemountain-transcriptions/blob/main/periodicals/bmtnaan/issues/1897/06_01/bmtnaan_1897-06_01.tei.xml", "source_mets": "https://github.com/pulibrary/BlueMountain/blob/main/metadata/periodicals/bmtnaan/issues/1897/06_01/bmtnaan_1897-06_01.mets.xml", "url_numero": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01", "articles": [{"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c002", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c002", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "couv. 2", "page_fin": "couv. 2", "image_debut": 2, "image_fin": 2, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.2", "titre_corps": "OBSAH ČÁSTI LITERÁRNÍ:", "titre_sommaire": "OBSAH ČÁSTI LITERÁRNÍ:", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 2, "page_imprimee": "couv. 2", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.2", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 333, "texte": "OBSAH ČÁSTI LITERÁRNÍ:\nO. Přibylová: Parfumem lesů.\nJar. Kvapil: In memoriam.\nJ. Arbes: Karel \"Svoboda.\nKarel Toman : Slavné jaro.\nV. Otomar: Zkáza.\nJos. Holý: Zda ještě panuješ. Rostl\nv lese. Pod jabloní.\nMilan Fučík: Až vejdeš, paní má.\nFeuilleton: Drobty z dopisů přátel.\nK illustracím. Zprávy umělecké.\nVýstavy. Soutěže umělecké."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c003", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c003", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "couv. 2", "page_fin": "couv. 2", "image_debut": 2, "image_fin": 2, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.3", "titre_corps": "ILLUSTRACE:", "titre_sommaire": "ILLUSTRACE:", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 2, "page_imprimee": "couv. 2", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.2", "debut_caractere": 335, "fin_caractere_exclue": 663, "texte": "ILLUSTRACE:\nF. Bílek: Typ z Táborská.\nF. Kaván: Odtékání.\nJos. Holub : Dřinovo brdo, poledne.\nJos. Pekárek: Zpověď.\nAug. Vlček: Podobizna.\nK. Tůma: Soudruzi v povolání.\nF. Herčík: Paneaux.\nJ. Špillar: Studie.\nAnt. Slavíček: Františkánský kostel\nv Bechyni n. L.\nL. Novák: Fragment cyklu »Kovář a\nsmrt.«\nF. Engelmuller: Babí leto."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c004", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c004", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "n. p.", "page_fin": "n. p.", "image_debut": 3, "image_fin": 3, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.4", "titre_corps": "SPLYNUTÍ DUŠÍ.", "titre_sommaire": "SPLYNUTÍ DUŠÍ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 3, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.3", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 29, "texte": "MAX ŠVABINSKÝ.\nSPLYNUTÍ DUŠÍ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c005", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c005", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "345 / 346", "page_fin": "351 / 352", "image_debut": 5, "image_fin": 8, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.5", "titre_corps": "mrazilo. Nic nikde, jen němý klid jako v", "titre_sommaire": "mrazilo. Nic nikde, jen němý klid jako v", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 5, "page_imprimee": "345 / 346", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.5", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4213, "texte": "mrazilo. Nic nikde, jen němý klid jako v nezem-\nském chrámě. Stály tu vážně stromy s drsnou\nkorou a ostrým jehličím. Nepronikal korunami\njejich ani paprsek světla, stály strnule, jako bez\nživota, v mrtvém tichu soumraku. Jen srdce ženy\nbilo v tom tichu bušivě jako údery zvonu.\nA tu pojednou začalo to ticho mluvit. Hlu-\nbokým, pomalým hlasem, slovo za slovem, znělo\nto z kmenův i korun, jako recitace sboru starců\nantické tragedie:\n»Zivot je trud a strádání a odříkání se zá-\nhadným proč. Ten života nechápe, kdo žene se\njím v šíleném chvatu za rozkoší a požitkem, neb\nzvědavě záclony jeho nadzdvihuje, aby odkryl\njeho taje. Klaníme se Neproniknutelnému, plníme\nv pokorném podrobování se svůj úkol životní\nco chce ten lehkomyslný tvor lidský, jenž ne-\nznaje vážné práce, maří čas svůj neplodným\nhloubáním a planými vášněmi mezi námi?«\nUtíkala poděšena z lesa a nezastavila se až\ndoma ve svém pokojíku. Bylo po klidu. Všecek\njejí bývalý život protestoval proti hlasu starého\nlesa. Vždyť žiti podle hlasu toho by byl jen trud\na strast a odříkání, kruté tyranství. A jakým\nprávem směl jí něco vyčítat a dělat sebe lepším\na povýšenějším nad ni?! Ale dobře tak, to má\nz toho, že chodí sama, a že se odřekla lidské\nspolečnosti. Vícekrát tam nepůjde a bude dobře.\nByl to beztoho jen pocit nezvyklosti a samoty.\nAle neuklidnila se.\nSáhla tedy k svému morfiu: k lektuře a ke\nvzpomínkám na své milostné aféry. Měla by tu\nvlastně mít některého ze svých zbožňovatelů,\naby ji bavil a chránil před pošetilými povídač-\nkami starých lesů. Bah! Chránil! Utekl by dříve\nnež ona. Nebo by tasil tupou zbraň cynismu,\nkterou si většina mužův pomáhá, jedná-li se\no potlačení svědomí. Ne, žádného, žádného z nich\nvíc! Jsou to zvířata, a hloupá a sobecká zvířata\nk tomu . . .\nDruhý den byla opět svá a veselá. Všechno\nji nějak na procházce bavilo. Měla vyhlídnutý\nu silnice stinný koutek v mladém smrkovém le-\nsíku, promíchaném dubovým mlázím a plném\nmechu a jahodení. Když překračovala silniční\npříkop, nalezla v něm mrtvého běláska. Myslela\nzprvu, že je živý, a měla radost, že se jí dal\ntak lehce chytit.\nKdyž ho viděla na ruce mrtvého, zkazilo jí\nto náladu. Pel s křídel třísnil jí prsty. Připomnělo\njí to neurčitě ztrátu bolestnou čehosi jemného,\nco i jí bylo kdysi vlastní a co teď se rozprašo-\nvalo po hrubých lidských prstech , . .\nUsedla pod smrček do mechu a travin a za-\nv\nčala číst v knize, kterou přinesla s sebou. Čítá-\nvala dříve jen doma v pokoji a zde jí to všechno\npřipadalo nezvyklé. Četla roztržitě a za chvíli\ntaké knihu zas odložila. Ne, nelze to čisti!\nOmamující parfumy cizoložné smyslnosti, to věčně\nse opakující řvaní vášní trhajících struny lidských\nduší, bylo tak málo v souzvuku s pryskyřnou\nvůní lesní a prostým švitořením ptačím.\nUlehla raději a založila ruce za hlavou. Bylo\njí pojednou jaksi milo dívat se tou směsí jehličí\na listí vzhůru. Na stromech a keřích bylo leh-\nkým vánkem všechno v pohybu a světelné\nskvrny, jak slunce prokmitávalo listím, mihaly\nse po mechu a trávě jako lehká zlatá prška. Sý-\nkorka a drozd ozývaly se švitorem i táhlým\nhvizdem. Co chvíli šum neznámých, neviditel-\nných křídel provanul v rychlém letu lískovím\nneb modřínem s měkkým jehličím. Na pasece\ndutě, jednotvárně bzučely nad vřesem včely.\nJak teď sklouzla pohledem dolů, zahlédla pod\nsmrčkem opodál rozsáhlé mraveniště, plné ste-\nziček, po nichž pachtili se mravenci pod tíží\nsvých bílých břemen. Mouchy a brouci lezli za\nvýživou potravinách, sklánějíce je a malí modří\nmotýlkové třepetali se nad žlutými květy, zpy-\ntavě noříce se v jejich kalich. Co tu shonu a\npráce! A patrně účelné, útěšné práce. Z toho\nšumu, ruchu, letu, lezení a bzukotu mluvila\nláska ku práci a radost z ní!\nAch, tak pěkně zdrávo je tu!\nBylo jí jako by ji bral někdo do náruče.\nNěkdo, koho ještě nezná, komu se ani do tváře\nnedívá, ale u koho je jí bezpečně a k slzám bla-\nženě. Zavřela oči.\n»Duše lesa, věčně mladá a čistá, polib mne,\nzlíbej ten šedý prach s mého čela, obmyj mne,\nočisť mne božím dechem svým!«\nV té vůni a teplém vánku zdálo se jí, že cítí\noddech Neznámého u samých úst svých.\nRománu nedočetla; venku na procházkách\nv přírodě byla tak dětsky klidná a veselá, že\nuž ani nemyslívala na to, aby brala knihu s sebou."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "347 / 348", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.6", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1731, "texte": "Vracívala se s bohatou kořistí květů, mechů,\nkamenů i brouků, všecko bez výběru a rozmyslu\nsbírajíc z pouhé touhy sblížit! se s neznámým\njí světem. Ani doma v pokojíku nebývalo jí do\nčtení za deštivých dnů. Tu obyčejně následovaly\nreakce smutku a rozmrzelosti. Květy pak v takové\ndny vadly v poloshnilé vodě, mechy ležely zaprá-\nšené po skříních a brouci se rozlétali nebo rozlezli.\nK čemu to všechno? Vede to k nějaké spáse?\nZasmála se tomu. V čem tedy vlastně je jaká\nspása? Staré stromy v lese vyčítaly jí nedostatek\nvážné práce a mnoho neplodného hloubání. Pra-\ncovat! Ano, ale proč a pro koho? Neměla ni-\nkoho v šírém světě, pro koho by byla mohla\npracovat s láskou. A zabývat se nějakou me-\nchanickou ženskou prací, jen aby zabila čas,\nbez účelu a užitku? To ji vždy brzy omrzelo.\nLeč v duši hluboko vězela touha po oddané\na pokorné práci pro někoho, ať by jím byl kdo-\nkoli — muž, dítě, sestra, vše jedno, jen někdo,\npro nějž práce přinesla by jí klid a spokojenost.\nA při tom věřit v toho! Vůbec v něco a v ně-\nkoho věřit. I v tom by bylo uklidnění.\nZaěala opět trochu hloubat o věcech víry,\njak to dělávala, kdykoli neměla právě žádné\nvášně pro nikoho v srdci a v duši jen staré\nsklamání a novou touhu. Odvažovala se vždy\ns pravou odvahou kočky až na kraj záhadných\npropastí, leč neproniknutelné neznámo zaleklo\nji brzy a pak utíkala zděšena zpátky k rozum-\nnému, jak říkala materialismu. Teď ani to se jí\nnedařilo a tam někde v koutečku duše její za-\nčala se ozývat mocná potřeba víry oddané a\nnehloubající.\nJak byli vlastně šťastni ti prostí lidé s naivní\nsvou vírou! Měla svůj pokojík najatý právě u ta-\nkové šťastné stařenky, která veškeru bídu a strasti\nsvé existence dovedla si vysvětliti spravedlivou"}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "349 / 350", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.7", "debut_caractere": 56, "fin_caractere_exclue": 1977, "texte": "moudrostí Svrchovaného Pána osudů lidských,\na snášela vše s pokornou trpělivostí a oddaností\nve vůli Jeho.\nVcházívala teď poněkud častěji do její ku-\nchyňky s bílými stěnami, na nichž rozvěšeny\nbyly křiklavé obrazy svatých v zacernalých rá-\nmech. Ráda slýchala stařenku vypravovat. A celý\nten kus trudného života selské ženy, stihané su-\nrovostí mužovou a nevděkem dětí, a při tom ta\nneuvědomělá síla v snášení toho všeho, prostá,\njasná mysl stařenina, nestížená vinou a schopná\nz žalu a skleslosti vytrhnouti se nějakou zbožnou\nprůpovědí, vše to lahodilo a uzdravovalo ji.\nV neděli dopoledne vnutila jí stařenka do\nruky starý »Nebeklíč« a poslala ji do kostela.\n»Milostpanicka by se mohla taky podívat do\nnašeho kostelíčka. Je malý, ale každému se tam\nlíbí.«\nVzala mechanicky starou tlustou knihu, ne-\nchtíc stařence odporovat. Ale sotva vyšla z domku\nz dosahu zraků stařenčiných, uhnula od cesty\nke kostelíku stranou do luk, vlhkých ještě ranní\nrosou. Cosi jako stud a pak i zlost vzbouřily\njí krev. Což pak tu vlastně na venkově chce\nhrát komedii? Pěkný by to byl věru obrázek,\naž by ona, »Carmen«, »Eva«, Či »Růže pekla«,\njak ji dokonce nazval jeden mladičký básník,\nctitel Baudelairův, sedla si do lavice kostelní\nmezi baby, s »Nebeklícem« v ruce, a spustila\ns nimi falešným diškantem tahavou : »Tisíckrát\npozdravujeme Tebe . . .« Ne, nikdy!« Všecka\nfrivolnosť světačky nabyla na chvíli v ní vrchu\na sama se sobě zasmála.\nVyšla z luk zase na silnici, kam bilo slunce\nplným žárem letního dne. Úmorné vedro! Ale\njen ještě kousek do kopce silnicí a bude v lese,\nv témž starém borovém lese, který ji tak vydě-\nsil. Leč dnes nemyslí na strašidelné hlasy v něm;\nvše ztrácí se v jediném fysickém dojmu: na sil-\nnici je vedro, tam bude chládek.\nS pocitem úlevy sešla se silnice do hustého\nstinného lesa a strhnuvši klobouk s hlavy a od-\nhodivši daleko slunečník, vrhla se do mechu.\nVůně borová byla v té polední chvíli přímo"}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "351 / 352", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.8", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3899, "texte": "opojná; vdechovala plnými plícemi pryskyřný\nten lék. Nebyl to mdlý, čivy umrtvující parfum,\nale vůně silného uzdravujícího vína. Les nezdál\nsejí dnes přísným a studeným jako tenkrát, kdy\nz něho vyděšena utekla; cosi tklivě měkkého\nvanulo jím. Byl tu chlad a ticho, stromy jako\nrozveselené a omládlé a drsná kůra jejich jako\nzjemněna.\nBezděčný pohled na odložený »Nebeklíč«\nuvolnil průchod myšlénkám.\nAch, ovšem, jako dítě, velmi ráda zpívávala\nv kostele a chodila na katolické pobožnosti.\nZrovna se jí taková vzpomínka mihla hlavou.\nVidí se, maličká, u sochy sv. Jana, jak stávala\nv májových dnech slavnostně vyzdobená na\nVáclavském náměstí. Bydlela blízko a každý\nvečer ji tam maminka brávala s sebou na pože-\nhnání. Barevné světlo lampiček se chvělo, kytice\nšeříkové na oltáři omamivě voněly, hudebníci za\nním vytrubovali intrády a lid nábožně zpíval.\nZdávalo se jí, že ani v nebi nemůže již být nic\nkrásnějšího. A její svěží hlas vynikal nadšením,\naž budil pozornost.\nBýt zas takovou malou, dětsky nadšenou\nholčičkou, jak by to bylo asi hezké! »Nebu-\ndete-li jako jedno z těchto maličkých, nevejdete\ndo království nebeského,« Což už ji také na-\npadají věty z bible? Patrně nějaká reminiscence\nz Tolstého, kterého kdysi pročetla. Ovšem zběžně\njen a nepochopila. Leckterá myšlénka se jí v něm\nlíbila, nechápala ani proč, a při své povrchnosti\nse ani nesnažila pochopiti. Býti jako dítě?! To\npřec Ale, vždyť byla přece za svého dětství\npři svém naivním pojímání světa klidná a spo-\nkojena! Zpěv u sochy svatojanské povznášel ji\ndo nebes, myslila, že je v království božím!\nSpočívalo by opravdu to království boží v takové\ndětsky prosté víře a lásce? Měla by ta bible\npravdu, že »království nebeské« je v nás, a že\njím je naše vnitřní spokojenost? A může člověk\nžádati více? Stačilo jí to za mládí, proč ne teď?\n»Nebudete-li . . .«, znamená nezbytnost, to značí\n»musíte být . . .«, mírněji řečeno »buďte . . .«\nA je to možné? Mohlo-li toho dosáhnout dítě,\nproč ne člověk dospělý, ovšem chce-li mít duši\nzas dětsky čistou a nevinnou?\nBylo by opravdu možno štěstí na tomto zá-\nkladě? . . .\nDuševní oko její počalo ji bolet od nezvyk-\nlých paprsků slunečních, deroucích se mlhám\njejího nitra. Od takové práce pomalé, dospívající\nk nějakému positivnímu výsledku vždycky utí-\nkávala. Ne, že by se byla nedovedla propracovat\nke konci, ale spíše z lehkovážnosti. Jak jí jednou\nsprávně řekl kterýsi muž: »Vy ženské necháte\nvšecko rozděláno a utečete od toho.«\nMechanicky sáhla po modlitbách. Byla to\nstará kniha s polospuchřelými deskami, švabachem\ntištěná. Za každým téměř listem vloženy byly\nmodlitbičky neb primitivně malované obrázky,\nvěnečky a křížky ze šeříkových kvítků a úlomky\nbarvínku. Vanul z ní onen zvláštní dech modli-\ntebních knih chudých lidí, stuchlý, vlhký a pro-\nmíšený vůněmi uschlých květů. A vůně ta jako\nby ji byla osvěžila v její únavě. Začala pročítati\ntituly modliteb:\n»V době zármutku a soužení«, »Modlitba za\nčistotu srdce«, »za sílu v pokušení«, »modlitba\nk andělům strážným«.\nModlit se! Jak dávno tomu, co na to zapo\nmněla! Dovedla by ještě nějakou z těch dět-\nských modlitbiček, jakým ji maminka učívala?\nAh, ano, tu k anděli strážnému.\n»Anděle Boží, strážce můj,\nrač vždycky být ochránce můj.«\nJak pak je to dál?\n»Mne vždycky řiď a napravuj,\ncnostem svatým —«\nne, tak ne . . .\n»ke všemu dobrému mne vzbuzuj,\ncnostem svatým mne vyučuj —«\nVzdechla si z hluboká a hnula se mimovolně\nze své nonchalantní posice, jakoby chtěla úplně\npovstat, ale zůstala tak klečet teď na kolenou.\n»Ať jsem tak živ jak chce Bůh můj\nRuce se bezděky sepjaly.\n»Tělo, svět, ďábla přemáhám —«\nNěco jí sevřelo hrdlo, že slova, zprvu me-\nchanicky odříkávaná, drala se z něho nyní\núryvkovitě trhaným, skoro štkavým zvukem.\n»na tvoje svatá vnuknutí —«\nSkutečná fysická bolest' hrdla a čelistí to již\nbyla, za které vyrážela dale:\n» pozor dám.«\nA v tom svatém obcování\nať setrvám do skonání —«"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c006", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c006", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "347 / 348", "page_fin": "347 / 348", "image_debut": 6, "image_fin": 6, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.5.1", "titre_corps": "ODTÉKÁNÍ.", "titre_sommaire": "ODTÉKÁNÍ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 6, "page_imprimee": "347 / 348", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.6", "debut_caractere": 1733, "fin_caractere_exclue": 1752, "texte": "F. KAVÁN.\nODTÉKÁNÍ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c007", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c007", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "349 / 350", "page_fin": "349 / 350", "image_debut": 7, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.5.2", "titre_corps": "DŘINOVO BRDO, POLEDNE.", "titre_sommaire": "DŘINOVO BRDO, POLEDNE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "349 / 350", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.7", "debut_caractere": 19, "fin_caractere_exclue": 54, "texte": "JOSEF HOLUB.\nDŘINOVO BRDO, POLEDNE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c008", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c008", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "357 / 358", "page_fin": "367 / 368", "image_debut": 9, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.6", "titre_corps": "nější: aby vzácnou uměleckou individualitu svou", "titre_sommaire": "nější: aby vzácnou uměleckou individualitu svou", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 9, "page_imprimee": "357 / 358", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.9", "debut_caractere": 42, "fin_caractere_exclue": 1547, "texte": "nější: aby vzácnou uměleckou individualitu svou\npřivedl k platnosti úplné, zarazila jej náhle smrt\nv nejušlechtilejším zápase o palmu pravého\numělce ryze českého, tudíž také ryze slovan-\nského.\nZpráva o smrti .Svobodově stihla do Prahy\nza největší válečné vřavy francouzsko-německé\nválky roku 1870., když německá vojska hotovila\nse již k obléhání Paříže. Přirozeno, že světové\nudálosti válečné odvrátily všeobecnou pozornost\nod katastrofy umělecké . . .\nOd té doby minulo přes čtvrt století.\nVýtvarné umění české razilo si zatím tu a tam\nnové dráhy. Objevili se a rozvíjeli noví talentové\na na Karla Svobodu, na jednoho z prvních, kteří\npo znovuvzkříšení národa českého pokoušeli se\nryze českým uměním obrazným rozněcovati lásku\nku grandiosním dějinám národa českého skoro\nzapomenuto.\nv\nU nás v Cechách není to případ osamělý.\nCelou řadu umělců českých stihl týž, nebo po-\ndobný osud: že po mnoholeté záslužné, mnohdy\ni nejzáslužnější práci opomenuto, nač má každý\npoctivý umělec právo nepřirozenější: aby byla\npráce jeho aspoň po zásluze spravedlivě oce-\nněna. Kritického rozboru děl Svobodových, ba\nani obšírnějšího životopisu jeho v literatuře naší\nnení. Pokouším se tudíž v stručnosti co možná\nnejvětší registrovati aspoň některá z dat nej-\nhlavnějších.\nKarel Svoboda narodil se dne 14. června 1824.\nv Plánici. Osud byl mu z mládí otčímem. Hoch\nosiřel a nezbylo mu, nežli se uchýliti do Prahy\nku svému strýci, Václavu Alojsovi Svobodovi-\nNavarovskému, jenž byl professorem na malo-\nstranském gymnasiu."}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "359 / 360", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.10", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3914, "texte": "Strýc, jeden z nejhorlivějších vlastenců če-\nských a zároveň pilný a svědomitý spisovatel\nz jehož básnických spisů jest nejznámnější veselo-\nv\nhra ze života českého malíře »Karel Skreta«,\nujal se hocha otcovsky a postaral se o pečlivé\njeho vychování.\nA zde, v domě vlasteneckého strýce položen\ntaké základ k povaze Karla Svobody, jenž právě\nvlastenectvím svým sloužiti by mohl za vzor.\nPůvodně měl hoch na zřeteli obvyklá studia.\nAbsolvoval gymnasium a začal již navštěvovati\nuniversitu, když pouhá nahodilost dala životu\njeho zcela jiný směr.\nPo celou dobu svých studií byl totiž Karel\nSvoboda výborným kreslířem a v prázdných\nchvílích bavil a zdokonaloval se v tomto směru\ndále. V mapě jeho bylo množství různých skizz.\nJednu z nich, »Bitvu u Kreščaku«, prozrazující\nrozhodný talent, spatřil také náhodou hrabě Fran-\ntišek Thun, jenž přiměl Svobodova strýce, že\nosmnáctiletého jinocha dal roku 1846. zapsati\ndo malířské akademie pražské, jejíž ředitelem byl\nRuben.\nPřímo v úžasně krátké době zdokonalil se\nKarel Svoboda na akademii tou měrou, že již\nprvní jeho větší práce »Smrt krále Václava IV.\nv Kundraticích«, jejíž reprodukce jest známa jako\nprémie Mikovcova »Lumíra« i kruhům nej širším,\nupoutala k němu pozornost' znalců.\nNeméně zajímavé a v době nejtužšího absolu-\ntismu, v které vzniklo, zajisté smělé— bylo sujet\ndruhé jeho větší práce: velký karton, znázorňu-\njící světoznámou defenestraci, kterouž zahájena\ntřicetiletá válka »Svržení mís to drží cích\nSlavaty a Marti nice«.\nPozději, tuším roku 1848 (v kteréžto době\nSvoboda pojal za choť dceru známého českého\nskladatele hudebního, Alojse Jelena), provedl při-\npomenutou komposici ve velkém historickém\nobraze.\nMimo nadaní byl však ze šťastně nastoupené\ncesty, čelící k přirozenému rozvoji jeho nadání,\nku komposicím historickým sveden. Známý\njihoslovanský patriot Ljudevit Gay, byv na .Svo-\nbodu upozorněn, vyzval jej, aby mu illustroval\nhistorické dílo o Illicii.\nSvobodovi přišlo vyzvání to vhod. Byltě nucen\nvydati se na cesty na jih slovanský a mohl uko-\njiti i svou touhu po seznání života pobratim-\nských kmenů slovanských. I poznal tak čásť\nHorvatska, Slavonie a.Hranice Vojenské.\nVrátiv se po půl roce do Prahy, jal se shro-\nmážděný material zpracovávati. Výsledkem byla\nřada obrazů z jihoslovanského života národního,\nobzvláště horvatského a hraničářského, poutají-\ncích netoliko novostí sujetů, nýbrž i pečlivou\nvěrností podání.\nPřes to vše, že těšily se práce ty značné\noblibě a šly na odbyt, nemohl Svoboda odo-\nlati nejvlastnějšímu nadání a za nedlouho vrátil\nse zase k malbě a kresbě historické.\nZ prvních prací toho druhu uvádíme dvě:\nv\nobraz »Ondřej Slik odmítá před svou\npopravou nabídnutí pátera Ledetiusa,\naby přestoupil k víře katolické«, a pokus znázor-\nniti věkopamátnou »Bitvu na Bílé Hoře«.\nRoku 1851 odebral se Svoboda do Vídně,\nkde se trvale usídlil. Tam zhotovil především\njiným karton k velkému obrazu »Korunovace\nVladislava I.na krále českého« pro praž-\nské Belvedere královny Anny; pak čtyry jiné\npro totéž Belvedere a sice: Václav 11. Koru-\nnovace Albrechta 11. na krále • Císař\nJosef 11.v Praze a Smrt sv. Václava\nprvní dva dle vlastní komposice, poslední dva\ndle skizz Rubenových.\nNásledovala celá řada jiných historických\nobrazů, zejména také z dějin rakouských. Životo-\npisec Svobodův ve Wurzbachově biografickém\nslovníku (z něhož jsme vážili dáta) praví, že prý\nněkteré z nich ze stanoviska přísně rakou-\nského mnohým nevalně se líbily, poněvadž prý\nnehlásají slávu, nýbrž pohanění říše. Se stano-\nviska objektivního nutno připomenutí tomu roz-\numěti v ten smysl, že Svoboda zůstav věren\nhistorické pravdě nedal se ničím svésti ku\nglorifikaci něčeho, co glorifikace nezasluhovalo.\nPřes připomenutý odpor zarytých Rakušanů\nvynikaly i tyto práce v ohledu uměleckém tou\nměrou, že za obrazy »Saský kurfiřt Jan Jin-\ndřich v zajetí« a »I<arel V. utíká před Mo-\nricem Saským« —kterýžto poslední obraz jest"}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "361 / 362", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.11", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1798, "texte": "umístěn v obrazárně vídeňského Belvederu\npřiřknuta Svobodovi cena z nadace Reichlovy.\nRoku 1869 dokončil Svoboda obraz »Jo-\nhanna Kastilská«. Po roce zaslal na výstavu\ndo Výmaru nákres, znázorňující Milánské\npřed Barbarosou, jejž později, byv k tomu\nvyzván, ve velkém obraze vyvedl. Brzy po té\nprovedl na Schillerově domě ve Vídni sgraffito,\nnákres k velkému freskovému obrazu »Vjezd\nmíru«, karton k 5001eté jubilejní slavnosti vídeň-\nské university, velkou podobiznu císaře Františka\nJosefa I. pro stoliční zasedací síň v Požeze ve\nSlavonii a především obrazy v logii nové opery\nvídeňské: výjevy z Gluckovy opery »Iphigenie\nv Tauridě«.\nRoku 1868 objednány u Svobody minister\nstvem osvěty návrhy ku freskám pro represen-\ntaČní sál biskupské residence v Černovicích, jež\nměl také sám provésti. Práci tu překazila však\nneúprosná Morana.\nV posledních letech života svého pracoval\nSvoboda přímo horečně, zejména illustrace pro\n»Světozor« a pro »Květy«. Tak otištěny byly\nv onom illustrace: Znovu zavedení pokoje\nv Cechách anaMoravě po bitvě naßílé\nv\nHoře, Šárka a Benešem Heřmanovem\npobití Sasíci, kterážto poslední illustrace oti-\nštěna teprve r. 1870.\nNepoměrně více prací tohoto druhu přinesly\n»Květy«, zejména: Husitský kněz žehná bo-\njovníkům kalicha Šárka a Ctirad Po\nbitvě na Bílé Hoře Rudolf 11. podpisuje\nmajestát Husité po vítězství u Doma-\nžlic Komenský jako vyhnanec u Že-\nv\nrotí na Jan Žižka Jan Hus Jo a-\nv\nchim Slik před popravou Kdož jste\nboží bojovníci Žižka před Prahou,\nchtěje ji z kořene vyvrátiti (tudíž vesměs\nobrazy z dějin českých) a celá řada rozkošných\nilustrací k slovanským, hlavně českým\nnárodním písním a k některým pohádkám.\nPřipomeneme-li ještě 30 listů ku králové-\ndvorskému rukopisu, jež shotovil společně\ns Trenkwaldem, a cyklus šesti obrazů »Ze života"}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "363 / 364", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.12", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4244, "texte": "Hetéry«, jenž byl také časem svým vystaven\nv Praze, vypočetli jsme v podstatě téměř všechny\npráce Svobodovy.\nJako umělci vyhražuje většina kritických hlasů\ndomácích i cizích Karlu Svobodovi jedno z před-\nních míst. Na doklad reprodukujeme jen několik\nřádek z úvahy vídeňského »Tagblattu« po úmrtí\nSvobodově. »V kresbách Svobodových«, praví\nněmecký posuzovatel, »jest pravda. V jeho po-\nstavách postřehneme přesně promyšlenou chara-\nkteristiku. Jemnost' daří se mu zřídka kdy, nebo\nse mu naprosto nedaří; naproti tomu dovede\ndáti náruživosti vždycky výmluvný výraz. Kom-\nposice a seskupení dařívá se mu dobře; práce\njeho tají valnou měrou husitství, kterým se\nnápadně liší od katolického ovzduší, jež chara-\nkterisuje umělecké kruhy rakouské oněch dob«.\nSvobodův ryze český patriotismus - jak\nv uměleckém snažení, tak iv životě soukromém\nvídeňský tisk v nemalé míře hnětl. Svoboda totiž\nani ve Vídni nikdy a v ničem nezapíral Českého\npůvodu svého, ba netajil se ani svým vřelým,\nba plamenným vlastenectvím. Uměleckým kruhům\nvídeňským, najmě německým, vyhýbal se skoro\nostentativně. Žil jen svému umění a vlasteneckým\nsvým povinnostem, stýkaje se jen š Cechy a přátely\nn ej dů v ě rn ěj š í mi.\nS přátely v Praze byl v neustálém spojení\na zavítal-li do Prahy, byl vždycky srdečně vítán,\nprávě tak jako byl ve Vídni ctěn a vážen.\nO záslužné umělecké činnosti Svobodově ne-\npronesl}/ ještě dějiny umění českého posledního\nslova. Cinnosť ta nebyla ostatně do dnes vůbec\nani vážně uvažována. Díla, jež mu bylo popřáno\ndokonati, nebyla a nejsou sice směrodatná; nic-\nméně cena většiny děl těch převyšuje tak mnohá\njiná díla, jež byla zvláštním sběhem okolností\ndruhdy velebena a později uznána prostředními.\nZ jednotlivých úsudků souvěkých vyjímáme\nna ukázku jen několik slov, jimiž provoděna\nv v\nSvobodova illustrace »R á d ě ní v Cechách a na\nMoravě po bitvě běiohorské« ve »Světo-\nzoru« r. 1896.\n»Výtečný umělec náš«, praví se tam mimo\njiné, »jenž se již proslavil mnohými obrazy vele-\nzdařilými z důležité doby tehdejší, nakreslil pro\nčasopis náš episodu z velkého utrpení našeho\npo bitvě bělohorské. Děsný to pohled, kterak\nžoldnéřstvo cizé a námezdné zuří v městečku\nuprostřed lidu bezbranného a to u přítomnosti\na na podporu řeholníkův, kteříž se směli nazý-\nvati »Tovaryšstvem Ježíšovým« a na praporu\nsvém měli heslo významné »ad majorem Dei\ngloriam« (pro rozmnožení chvály boží).\nMnohý, jenž nezná důkladněji události teh-\ndejší, vida na obraze Svobodově, kterak mezi\ntím, co řeholníci fanatičtí do plamene vrhají knihy,\nobsahem, i jazykem nenáviděné, žoldnéřstvo ukrut-\nností zhovadilou lid týrají, bezbranné (i ženy\na děti) tlukou, übíjejí i jako stádo do kostela\nvhánějí, aby odstoupivše od náboženství svého,\nkatolickým službám božím byli přítomni, a zpověď\nvykonavše, přijímali večeři Páně pod jednou spů-\nsobou, mnohý, pravím, bude se domnívati, že\numělec náš příliš pustil uzdu obrazotvornosti\nsvé a spíše zobrazil nám některý výstup z dobytí\nměsta nepřátelského, urputně se bránivšíhó, než\npříchod komise do tichého, bezbranného města\nnašeho, aby tam zavedeno bylo náboženství ka-\ntolické.\nKdo by tak myslel, velice by se mýlil; neboť\nobraz Svobodův nedí než pravdu, jak dálo se\nv mnohých městech našich, aniž odhaluje pravdy\ncelé; neboť tu viděti jen násilí, kteréž se konalo na\nnáměstích a po ulicích a neviděti onoho utrpení,\njež potkávalo oběti nešťastné v zátiší domácím\naneb ve vězeních smrdutých, temných a vlhkých,\nže ani paprsky sluneční nebyly svědky strastí\nnevýslovných, kleréž se často končily smrtí tak\nzdlouhavě se plížící, že se jí nešťastnící ani do-\nčkati nemohli co vysvoboditelky jediné.\nAž hrůza ěísti zprávy o tom, co se tehdáž\nu nás dálo, když tak zvané komise reformační\npřicházely do měst českých a moravských, aby\nlid opět uvedly na víru katolickou. Několik řehol-\nníkův (nejvíce jezovitův) v průvodu žoldnéřstva\ncizého vykonávalo úlohu tuto krutostí a zuřivostí,\nkteréž se nijak nesnášely s přikázáními Kristo-\nvými. Z vůdcův vojenských, kteříž při těchto\npracích nejvíce zhanobili jméno své, v přední\nv\nřadě stojí zuřivci Spaněl don Baltazar de Marradas\na don Martin Huerta, kterýž zanechav řemesla\nsvého původního (krejčoviny), ve vojaněině štěstí\nsvého nalezl. Mužové tito s válečným lidem"}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "365 / 366", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.13", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2506, "texte": "svým, zuřili tak, že jméno jejich dlouho zůstalo\npostrachem a hanbou ve vlasti naší. Za to však\nnahrabali si jmění ohromného a postupovali\nv hodnostech. Bohužel však také někteří lidé\ndomácí šli za příkladem těchto cizincův a\ndřeli a týrali übohé krajany své;\nmezi tyto nesvědomité patří Mich-\nna, Jeníšek a Zdeněk Lev\n7\nLibštejnský z Kolovrat.\nKomu by se zdálo, že\nlíčení toto přece ne-\nshoduje se s pravdou,\npříliš jsouc přepja-\nto, toho odkazuje-\níme k podrobným\nzprávám i svěd-\nkův očitých a\nto netoliko z\ntáboru pod o-\nbojí, nýbrž i\nkatolíkův a\nmužův hod-\nnověrných.\nZnámá kníže-\nčka »historie\no těžkých pro-\ntivenstvíchcír-\nkve české«jest\npravou haldou\nsamých dokla-\ndův, co tehdáž\nlid náš snášeti mu-\nsel«.\nCelkový ráz umě-\nlecké individuality Svo-\nbodovy lze shrnouti v slo-\nva: poeta formy. »Bez-\nbarvý kartón, sepiou krytá\nkresba jeho«, charakterisuje\njej jeden z vynikajících kritiků\nčeských, »byla mně vždy mi-\nlejší než některý jeho obraz vyvedený v barvách,\nv nichž trpěl touže tradicí, jakou trpěly v po-\nsledních desítiletích veškeré »školy« rakouské,\ntradicí to bezživosti a bezesvětlí, copu a ouzkost-\nlivosti. Poesie formy a myšlénky šla mu nad\npoesii světla; onou vynikal rozhodně. Jeho\nformy byly ušlechtilostí a dokonalostí svou ne-\nsmírně lahodný, byly akademickými, řekl bych\nv platonovsky ušlechtilém smyslu«.\nSvobodu stihl však osud, jako tak mnohý\nrozhodný, ba vynikající talent: že život jeho\nnevystačil, že byl dříve sklácen v hrob,\nnež-li se mu podařilo přivésti vzác-\nnoii hřivnu svou k úplně plat-\nnosti, t. j. než-li se mohl roz-\nvinouti zcela tím směrem,\nk němuž nadáním i umě-\nleckou snahou svou\ntíhl: na uměleckou\nindividualitu ryze\na úplně českou,\npo případě slo-\nvanskou.\n»Nejnovější u-\ndálosti české-\nho života«\ncharakterisuje\njej týž recen-\nsent, » bohatý\nfond české hi-\nstorie, luzné\nskvosty slo-\nvanské poesie\nnárodní, vše\nv něm budilo\nsamostatné my-\nšlénky a nutilo\njej, aby vtělil my-\nšlénky ve formu\n/ v 1 1 '\na výraz umelecky,\nryze slovanský.\nMnoho v tom směru\ndokazal, neskonale mno-\nho musí ve směru tom no-\nvém výtvarné umění vůbec\nještě u nás dokázati vlast-\nního cíle a osobní výše ještě\nnedosáhl, ovšem bez vlastní\nviny. Platí-li, že žádná věc ve světě není zcela\ndokonalou jen proto, aby náš duch ji doplňovati\na tím sama sebe zdokonalovati mohl, tož jest\nve výroku tom pro uměleckou autokritiku skryto\ncelé desatero a obsáhlá vzdělanost Svobodova\ndesatero to znala a nadšená jeho vůle plně je\nuznávala. Svoboda přibíral co takový doplněk"}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "367 / 368", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.14", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1054, "texte": "názor slovanský a činil tím pokroky v pravdě\nobrovské.\nVezměme na příklad Svobodovy fresky belve-\nderské zajisté koncepce bezúhonná, zajisté pro-\nvedení svědomité, vzorně svědomité, vzorně pe-\nčlivé; ale vezměte hned vedle toho novější práci\nSvobodovu, prostou, černou tu illustraci k písni\n»husitské«, ta vás rozechvěje, nadchne, i přímo\nv\nunese záchvatnou silou svou! Jeho »Jan Zižka«,\ni četné koncepce jiné, známé z illustrac »Květů«\na »Světozora«, mají tutéž hloubku myšlénkovou\na tutéž sílu citu. Někdy se cit ten až přechvacuje\na někdy se tlačí až přes příliš mnoho myšlének\ndo popředí to je ta poměrná nehotovost, o které\nzmíněno. Ovšem zmíněno z nejpřísnějšího až\nnázoru esthetického, jakého snese zas jen umělec\nceny Svobodovy«.\nPotud úhrnný úsudek souvěkého kritika, ne-\nnadsazujícího, nýbrž posuzujícího přísně, ale zá-\nroveň spravedlivě. Úsudek ten zdá se nám býti\npovznešen nad veškeré panegirikon, jež by bylo\nzajisté nehodno umělce takové myšlénkové a ci-\ntové hloubky a tak ryze umělecké snahy, jimiž\nKarel Svoboda vynikal."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c009", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c009", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "357 / 358", "page_fin": "357 / 358", "image_debut": 9, "image_fin": 9, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.6.1", "titre_corps": "PODOBIZNA.", "titre_sommaire": "PODOBIZNA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 9, "page_imprimee": "357 / 358", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.9", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 40, "texte": "AUG. VLČEK.\nPODOBIZNA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c010", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c010", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "361 / 362", "page_fin": "361 / 362", "image_debut": 11, "image_fin": 11, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.6.2", "titre_corps": "SOUDRUZI V POVOLÁNÍ.", "titre_sommaire": "SOUDRUZI V POVOLÁNÍ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 11, "page_imprimee": "361 / 362", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.11", "debut_caractere": 1800, "fin_caractere_exclue": 1829, "texte": "K. TŮMA.\nSOUDRUZI V POVOLÁNÍ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c011", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c011", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "365 / 366", "page_fin": "365 / 366", "image_debut": 13, "image_fin": 13, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.6.3", "titre_corps": "PANEAUX.", "titre_sommaire": "PANEAUX.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 13, "page_imprimee": "365 / 366", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.13", "debut_caractere": 2508, "fin_caractere_exclue": 2527, "texte": "F. HERČÍK.\nPANEAUX."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c012", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c012", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "367 / 368", "page_fin": "367 / 368", "image_debut": 14, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.7", "titre_corps": "SLAVNÉ JARO.", "titre_sommaire": "SLAVNÉ JARO.", "signature_source": "KAREL TOMAN", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "367 / 368", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.14", "debut_caractere": 1056, "fin_caractere_exclue": 1760, "texte": "SLAVNÉ JARO.\nKAREL TOMAN.\nPohádka krve. V dlouhém odříkání,\nza snění nočních tajně zkvétala\na teď! tak rudě zaplála\na vysmála se odříkání\na divě zavýskla do jarních větrů vání.\nOmladlou mízu pije z dechu země\na horkou touhu z tmavých zraků žen\nsmích jásavý má pro ten zmatek ve mně\ns refrénem jedním: ven, jen ven!\nza novým obzorem, jenž neohraničen.\nJsou hloubky neznámé, závratné výše,\nkam nedostoupla inspirace chvil,\njsou těla svěží, každé prudkou vůní dýše,\njsou čistá snění, jdoucí tiše\na po tom prahnu, bych se žhavě zpil.\nA pro Vás, která pohádkou jste sama,\nverš galantní by blasfemií byl,\npro Vašich očí smutné drama\nmám pohled měkký za večerních chvil\na teplý ruky stisk, jak v dlouhé zimě byl"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c013", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c013", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "367 / 368", "page_fin": "375 / 376", "image_debut": 14, "image_fin": 18, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.8", "titre_corps": "ZKAZA. — NAPSAL V. OTOMAR.", "titre_sommaire": "ZKAZA. — NAPSAL V. OTOMAR.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "367 / 368", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.14", "debut_caractere": 1762, "fin_caractere_exclue": 2414, "texte": "ZKAZA. — NAPSAL V. OTOMAR.\n\n(KONEC.)\nVI. Tož ona to poznala, že se se mnou\nněco děje! Hledali jsme jednou spolu\nmísto v lese, kde byl nejkrásnější rozhled po\nvůkolí. . . nenašli jsme ho. Slijsme smutni a sklá-\nrnám domů. Mlčeli jsme a tu nešťastnou cestu\nv její hlavě kdo ví co se dělo!\n»Musí být konec nejistoty«, pravil jsem si,\nkdyž jsem byl doma sám. »Nač to zmítání ?«\nNemohl jsem usnouti v noci, i vzal jsem do\nrukou evangelium. Bylo to tak dávno, 'co jsem\nje četl. A hle, sotva jsem přečetl několik řádek,\njakobych našel, co jsem hledal: »Opusť bratry,\nrole, sestry, ženu a jdi za mnou. Jsem cesta,\npravda, spasení, život.« A víc a více znělo ve"}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "369 / 370", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.15", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2598, "texte": "mně těch krásných, nehynoucích vět . , . »Kdo\nvěří ve mne, živ bude.« A já jsem uvěřil.\nUvěřil jsem té noci, když jsem se rozloučil\ns Helou a poznal jsem v Kristu svého spasitele.\nUsínal jsem . . . Stál přede mnou, jasný a bílý,\nobličej měl Hely a kladl ruce mi na hlavu. Pla-\nkal jsem ve spaní . . . Světlo lampy mne zbu-\ndilo, bodalo mne v oči. Zhasil jsem je a spal\njsem tiše do rána. Mluvil jsem toliko málo s Helou\na skoro vždy o Kristu. Zdálo se mi o něm,\nviděl jsem jej tak častokráte ve spánku svém . . .\nA pak jsem již náležel jemu, toliko jemu!\nA Hela to věděla; pronikla to srdcem ženy,\njejíž cit uhádne všecko. Její nervy se zachvěly,\njejí bytost se vzepřela Tenkráte\nvšak jsem nic o tom nevěděl, nic toho\nnedbal, že její zrak druhdy tak otevřený,\nměl nyní pohledy dlouhé, jež zdály se\npronikati prostory nám ztajené: že mě-\nnila se, jakoby vlivem záhadných ne\nmocí. Nemohl jsem toho dbáti, jelikož\nsám tonul jsem ve světě novém, kde da-\nleko ztrácel se klam smyslů .. . Ach,\ntenkráte jsem poznal, co je krása, neb\njsem ji viděl, viděl čistým okem své\nduše. Co dřív mé oči kalila vášeň, já\nnyní zřel ženy jak květiny, bez touhy\nje míti, jako krásné obrazy a sochy, jež\npříroda dala ve svůj atelier. A poznal\njsem cíle přírody, ne tu jalovou užiteč-\nnost, za níž se pídíme, ale cíle krásna,\npřeměny formy, barev a tonů, jež zdají\nse být zbyteěny. Každý list stromu, mo-\ntýl, květina, měly pro mne nevystihl}/\npůvab. Paprsky zlata, tkajícího oponu\nslunce za vrcholy stromů a po stráních\nhor, ty stíny vlhké, tu zeleň radostnou,\njas plamenný, jsem pozdravoval jako-\nbych byl umělcem. Ano, vyřkl jsem to\nslovo . . . Změnil jsem se v umělce a po-\nchopil jsem slova Klaudiova v Díle,\nže genius musí být čistým! A tenkráte\njsem byl čistým, když chodil jsem večer\nulicemi, tonoucími v horku, kde hlaholil\nsmích dovádivých milenců. A to všecko\nbylo ode mne daleko, jako daleko bylo\nmé mládí ... I myslil jsem: Bůh, ten\nklidný a Rozum sám, že nic neví o váš-\nnich, jimiž bouří a trpí srdce člověka. Neví nic\n0 utrpení, protože je nechápe, protože nás, je-li\nDobro samo, stvořil jen k dobru a ku štěstí.\n1 cítil jsem tíhu hmoty, jež ostatní lidstvo svírá,\nboj o chleba, pot tváře, porod ženy, nemoci těla,\nútrapy duše; a nade vše jsem se vznášel v pláči\nsoucitu, jako měsíc, obtočený závojem par jde\nv čistý zenith.\nCo mohl jsem o tom Heleně říci? Kolikráte\njsem psal jí za nocí a ráno spaloval své listy\nPak na venek jsem byl tichý, neboť ona byla\npřede mnou jinou Helenou, její duší a její\nkrásou. Viděl jsem ji krásnější nežli dříve\nVzpomínám toho obrazu, když pluli jsme v loďce"}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "371 / 372", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.16", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4137, "texte": "po řece kolikráte za odpolední, chýlících se k ve-\nčeru. Vzpomínám, jak slunce celovalo hedvábným\nleskem její tvář, když u kormidla řídila směr\nnaší plavby. Vesloval jsem tehdy tak rád, dívaje\nse mlčky na ni, a dál v pozadí, které ovíjelo\njejí zjev . . . Olivové stíny břehů v řece, pruhy\nzlata na vodě, třpytivé koruny stromů, v dálce\nzamlžené lesy a nade vším hluboké modré\nnebe... Ty poslední chvíle štěstí, které jsme\nztrávili spolu, z mé mysli nikdy nevymizí; ty\nchvíle, kdy mlčeli jsme oba, co niterný svět náš\nbyl jeden a týž. Vždyť »nejpěknější písně nezpí-\nvané, nejkrásnější slova nemluvená.«\nVII. Až byl konec mé dovolené a musil\njsem odjet. Čekal jsem toliko na chvíli, kdy se\nrozhodnu; věděl jsem o rodině strýcově, že ne-\nbylo zvykem, činiti k něčemu dlouhé přípravy.\nStrýc ani teta by se nedivili, kdybych jednou\npo obědě vstal, dal jim »S pánembohem« a od-\njel. Ale stejně prostě měl jsem opustiti Helenu?\nKonečně jednou na večer, když opět jsme spolu\nbyli na vodě, jsem se rozhodl . . . Pamatuji se\nskoro do slova na tuto naši rozmluvu; ba v upo-\nmínkách vrací se mi zpět celý ten obrázek, kte-\nrak jeli jsme s Helenou na loďce po řece. Jak\nona kvetla v době naší krátké lásky a jak tehdy\nseděla naproti mně, bledá v ten podzimní den,\nkterý mi říkal všemi svými pů-vaby: Je sice\nkrásně dosud, ale přijde již zima a ty musíš\npryč! Bavili jsme se veslováním, a když večer\nchladné své stíny rozestřel daleko po řece, jali\njsme se hovořit, nechávajíce loďku volně ply-\nnout po hladině. Začal jsem z daleka: »Stromy\nžloutnou a listí padá do vody.« Jeli jsme právě\nkol olší. Ona sáhla do vody a vzala jeden uvadlý\nlist a mlčky zase jej vrátila. »A den za dnem\nstejně tak opadává«, poznamenal jsem. »To\nlistí . . . , to listí,« řekla. »Zdali pak vzpomí-\nnáš,* obrátila ke mně pohled »na ty růže ty\nztracené růže?« Usmál jsem se. »A jestli pak\nvzpomínáš na ten den v lese, jaks mi vyprávěl;\ntehdy byl výlet . . .« »Ah, ty jsi sentimentální.«\n»Ba, tenkrát jsem jí byla, vždyť jsi to sám říkal,\nkdyž jsem ti vyprávěla onu povídku naivní; chtěl\njsi, abych četla jiné knihy. A právě včera jsem\nčetla »Rodinné štěstí« je to něco podobného,\nale zas jinačí a jak jinačí. Skoro jako s námi;\nznáš ten večer, když strýc Sergěj mluví s Má-\nsou v podobenstvích, než se rozejdou ?« »Ah,\nrodinné štěstí,« pravil jsem, cítě lehkou bolest\nu srdce, »také jsem to četl kdysi. Líbila se mi\npři tom ta jednoduchost. Rusové jsou ve všem\njednoduší.«\n»Ta rozmluva mi tkví v paměti . . . On se\nchtěl s ní rozloučit a zatím -——« při tom zlehka\npřimhouřila oči.\n»A já také se chci rozloučit,« řekl jsem náhle.\n»Snad abych zítra již odejel; má dovolená již\nkončí.«\n»A kdy zase přijdeš ?« ptala se (to divné za-\nchvění otázky), klopíc oči.\n»Ani sám nevím,« řekl jsem vyhýbavě. »Zby-\ntečně vás obtěžuji. Všichni trpíte mým pobytem.\nTvůj tatínek mi tuhle říkal: »Co pak ty, tys\njuž zdráv, ale Hela nějak postonává«, jakobych\njá tím byl vinen.«\n»Vždyť jsem dosti dlouho se ovládal«, po-\nkračoval jsem na její skoro tvrdošíjné mlčení,\n»abych nerušil tvůj klid. Ale což mohu za sebe,\njaký jsem? Bude ti daleko lip, až odjedu.«\nByl jsem zmaten; chtěl jsem jí se svěřit a\nnešlo to. Vzal jsem vesla a vnořil je prudce do\nvody. r r\n»Ah, tobě je snad lehko takto mluvit,« řekla\ntiše. »My se rozejdeme a bude dobře; nic nás\nneroztrhne, protože nic nás nepojilo.«\n»Myslím, že to má tak býti . . . uznej sama. .«\n»Což tedy život«, pravila, »život náš sám\nnic neznamená ?«\n»Ah život dobře jsi vzpomněla. Což kdy-\nv\nbychom se byli nesešli? A nežil jsem dříve? Či\nznáš mou minulost ?«\n»Neznám a nechtěla jsem ji znát. Myslila\njsem, že se změníš, jako já se změnila.«\nPo chvilce vzájemného mlčení:\n»Přiznám se ti: bála jsem se tě první čas.\nA dnes jsem již uvykla . . . Vím, co značí každý\nrys tvé tváře, každý pohled oka tvého, zachvění\nřas, pohyb tvé ruky nech mne, nevyrušuj\nmne . . . Chtěla jsem kolikráte tak mluviti s tebou,\nod srdce k srdci, neboť ty nejsi tak bez srdce,\njak jsi se dělal. Ty nejsi jen hlava chladná . . .\nDiviš se, že víc nejsem tou Helenou, jaká dříve\nv\nbyla. Řekni, kdo změnil mou duši ? A ty pravíš,\nže to nic není, se rozloučit.«"}, {"page_pdf": 17, "page_imprimee": "373 / 374", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.17", "debut_caractere": 71, "fin_caractere_exclue": 2230, "texte": "»Není to snadné,« pravil jsem zvolna, »ale\nmusí to být. Dříve jsi byla tak smělá a silná,\nnyní jsi však změkla. Já však potřebuju ženu\nnesmírně silné vůle, daleko silnější než já, která\nby mne ovládala a nutila vždy, víš. Neznáš mne\ndocela; jsem přece jen člověk blaseovaný.« (Co\njsem to řekl!)\nOna nic neodpovídala. Leč z oka jí vytryskla\nslza a těžce, zdlouha jí splynula s řas.\nTakový byl ten večer . . . zapadlé slunce za-\nnechalo po sobě světlo v prostoru, jako naše\nminulost zbylé dojmy . . . Lehounké páry vzná-\nšely se nad vodou; chlad a lítost mnou zachvěly.\n»Helo, Helenko, mohla bys\nmi odpustit ?« Vzal jsem ji za\nruce.\nA tu srdce mi pravilo, že\nby mi odpustila všecko.\nVIII. Když přišla domů,\npoznali, že stůně. Nastydla, tu-\nším, chladného toho večera;\nzimnice a horečka jí otřásaly,\najá myslil na odjezd. Neměl\njsem odvahy, ji navštiviti, když\nležela, rozpálena nemocí a mu-\nkami duše. Chtěl jsem jí říci,\nže bude zdráva, že mne po-\nchopí; že pozná, že není nej-\nvyšším blahem to, po čem so-\nbecky touží skoro všichni, po\nrodině, po dětech; že jsou mil-\nliony rodin trpících, milliony\ndětí chudých; že dlužno oběto-\nvati se a žít pro blaho jiných.\nVstoupil jsem a mlčeli jsme\ndlouho. Seděl jsem u její lože\na pak jsem zase mluvil. Mluvil\njsem o tom, že city mohou nás\nopojit na chvíli, že však je tu\nještě rozum, rozum, a ten mi\npraví, že bychom brzy vystřízli-\nvěli, že ta tam byla by její od-\nvaha. Přišla by bída, sklamání,\nutrpení a konec hrozný ko-\nnec! A viděti ji zničenou, obě-\ntovanou! Mluvil jsem, sám již\nnevím co, o ženě budoucího\nvěku, o tom, jaká bude Hela,\naž se pozdraví, a slyším jen odpověď, že srdce\nženy se nedá emancipovat .. . Loučila se se\nmnou; věděla, že se snad uvidíme, ale navždy\n(ach navždy!) že zmizel sen její mladých let.\nv\n»A jak ty budeš žít? Řekni mi, jak ty budeš\nmoci žít ?«\nSlyším stále v duchu ten hlas a vidím ve\nbílých polštářích její tmavé vlasy; a v očích\nslzy, které mne schvátily k polibkům. Líbal jsem\njejí ruce a přitiskl k sobě její drahou hlavu . . .\nHle, co padlo mi v oči: obrázek biblický na stěně,\nta stará báj o ráji, o Adamu a Evě, a cítil jsem\npo tisíci letech, že v srdci muže jest Adam a"}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "375 / 376", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.18", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3732, "texte": "v srdci ženy Eva ... a slzy těžkého bolu zalily\nmůj obličej. »Ty pláčeš ?« řekla mi, objímajíc\nmne něžnýma rameny a dívajíc se na mne ro-\nzevřeným okem veliké lásky . . . Viděl jsem oči\nžen objímajících, oči vášnivé, ale nikdy jsem\nnespatřil takovéto oči ... A stále je vidím . . .\njdou se mnou ... »0 mlč, vždyť já jsem šťastna,\na jak jsem šťastna.«\nChystaje věci k odjezdu, přišel jsem na po-\ndobiznu Heleny. Nemohl jsem se zdržeti. Sedl\njsem ke stolu a dlouho, dlouho díval jsem se\nv tuto tvář, usmívající se blaženým úsměvem\ndítěte. Ajá měl sklamati ji, setříti pel neviny\nz této bytosti, kterou jsem zbožňoval. A nikdo\nnevěděl, jak mi bylo v srdci, jakou hroznou bo-\nlestí bylo sevřeno!\nVěřil jsem, co bylo její touhou, přáním je-\njího života: se mnou žít a mne zachránit. Ale\njak jsem mohl přijmouti její oběť? Ta doba mi-\nnula, kdy Don Juan budil soucit a ženy si jej\nzamilovaly v tom přání spozdilém, jej očistit.\nCo dalo se na mně zachránit? Mdlé srdce, una-\nvenost k smrti, touha odpočinku; kdežto život\nchce boj a zápas a sílu.\nSe strýcem promluvil jsem několik málo ne-\nzbytných slov. Nedošlo mezi námi ani k vysvě-\ntlení k ničemu nedošlo. Ostatně, co měl jsem\nmu vysvětlovati? Ze byl jsem nešťasten již od\nnarození, že jsem byl stržen vášněmi, které\nmohly býti krásny a šlechetný, kdyby se mne\nbyl někdo ujal; někdo, kdo by mi byl porozuměl.\nA místo vychování, místo toho, co jsem žádal\nod těch, kteří mne milují či mohli milovat\nošetřovali mne jako rostlinu, jakobych měl toliko\nrůsti, dávali mi jíst a pít, co stačí snad psu k ži-\nvobytí; ale má duše chvěla se v tom ovzduší\na toužila výš, tak jako mladý orel, vyrostlý\nmezi drůbeží, chce ven vyletět na skály, chce\nstápět v slunci svá křídla, vznášet se nad lesy\na křikem svým volati ty, kteří jsou králi vzduchu\ns ním. Místo toho však sestříhali mu křídla a\nnechali jej živořiti v prachu\nIX. - Odejel jsem a dozvěděl jsem se o He-\nleně, že nespala skoro nic, měla jasnovidění\nv půlnocích, mystické extase, blouznila o Kristu\na prodělala všecky ty stavy, kdy člověk potácí\nse na kraji šílenství. V těchto dnech, které rvaly\njí nervy a pily krev, psala mně listy, jež by\nmne byly zbláznily\nNicméně silná její povaha fysická nabyla zase\nvrchu; Hela se pozdravila.\nSnad i zapomněla; vždyť od té doby již uply-\nnulo několik let. Snad je dokonce vdána, má\ndobrého muže, zdravé dítky aje šťastna. A což\nvzpomene-li, snad i jí to bude k dobru, co pře-\nneslo se z mé duše v její; za těch neviditelných\nstyků snad zbylo něco v její bytosti, co se zdělí\njejí dětem a jejímu okolí. A já? Nepoznám již\nnikdy tu, po které jsem blouznil, ženu, s kterou\nbychom vysoko se vznášeli nad davem, v těch\njemných sférách duší, povrhujících prostředností,\nbyli chápáním druh druha a měli mluvu srozu-\nmitelnou toliko nám. Té ženy, v níž měl jsem\nnajiti zosobněný ideál krásy a dobra, nikdy víc\nnepotkám. Ale budu žiti tiše, a jestli ne pro\nštěstí své, snad pro štěstí jiných. Jak budu žít,\njestli nejsem ničím v přírodě, kterou jsem na-\ndarmo zbožňoval a bez těla žen, které jsem\nmarně miloval? Není možno, aby ve světě bylo\nzničení a zmar. I můj nynější život musí míti\ncenu. Musí míti cenu poznatky dobra a zla,\nv toku dění nadsmyslného ; v tom, že vidím očima\nmých bratří v duše jejich a splývám s nimi.\nBudu konečně přece jen objektivným, vystoupím\nze sebe a poznám Lásku. Leč - není to zkáza?\nNebude se mi moci říci: Tys strávil jednu duši,\nvypil krev jednoho srdce, zničil jedno mládí?\nCo to znamená, že za nocí, kdy sotva usínám,\nprobouzí mne náhlé údery v nervech; co zna-\nmená, že stále se mi zdá slyšeti šum vzdálených\nhlasů? Nikde odpovědi. Bojím se, že šílím. Noc\nje kol němá. Měsíc nesvítí. Na nebi není hvězdy\njediné .... a v hlavě mé to kvílí:\nHelena, Helena!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c014", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c014", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "369 / 370", "page_fin": "369 / 370", "image_debut": 15, "image_fin": 15, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.8.1", "titre_corps": "STUDIE.", "titre_sommaire": "STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 15, "page_imprimee": "369 / 370", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.15", "debut_caractere": 2600, "fin_caractere_exclue": 2619, "texte": "J. ŠPILLAR.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c015", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c015", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "373 / 374", "page_fin": "373 / 374", "image_debut": 17, "image_fin": 17, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.8.2", "titre_corps": "FRANTIŠKÁNSKÝ KOSTEL v BECHYNI N. L.", "titre_sommaire": "FRANTIŠKÁNSKÝ KOSTEL v BECHYNI N. L.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 17, "page_imprimee": "373 / 374", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.17", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 69, "texte": "ANT. SLAVÍČEK.\nFRANTIŠKÁNSKÝ KOSTEL v BECHYNI N. L."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c016", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c016", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "377 / 378", "page_fin": "377 / 378", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.9", "titre_corps": "ZDA JEŠTĚ PAMATUJEŠ ...", "titre_sommaire": "ZDA JEŠTĚ PAMATUJEŠ ...", "signature_source": "JOSEF HOLÝ", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "377 / 378", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.19", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 458, "texte": "ZDA JEŠTĚ PAMATUJEŠ ...\nJOSEF HOLÝ.\nZda ještě pamatuješ ten úzký byt\ns jedním oknem, kam utekli jsme lidem,\nkde jsme se učili spolu žít,\naž řeklas mi s klidem:\nMůžeš jít!?\nTam jsme se modlili kdysi\nmodlitby ponížených, nízkých,\nohlas dvou duší jásavých, blízkých,\nnebe jsme vymodlili si.\nNa stěně křížek, pod ním lože,\na ta dobrá chleba skýva,\nten celý štěstí rok, ó bože!\nSlyšelas zlato kdes zazvonit\na řeklas tak změněná, divá:\nMůžeš jít!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c017", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c017", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "377 / 378", "page_fin": "377 / 378", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.10", "titre_corps": "ROSTL V LESE.", "titre_sommaire": "ROSTL V LESE.", "signature_source": "JOSEF HOLÝ", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "377 / 378", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.19", "debut_caractere": 460, "fin_caractere_exclue": 799, "texte": "ROSTL V LESE.\nJOSEF HOLÝ.\nRostl v lese javor bílý,\nbrzo výše větve jeho\nnad okolí vystoupily,\nv jase světla nebeského\no pozemském blahu snily.\nMáť ho země napájela,\nslunce zeleň posílalo\nvysněnou mu duši dalo,\nduše čistá jinam chtěla.\nSekyra ho podtínala,\nduše bílá\nmízou vykapala.\nRostl v lese javor bílý,\nhmota zbyla,\nkořeny duše shnily."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c018", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c018", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "377 / 378", "page_fin": "377 / 378", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.11", "titre_corps": "POD JABLONÍ.", "titre_sommaire": "POD JABLONÍ.", "signature_source": "JOSEF HOLÝ", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "377 / 378", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.19", "debut_caractere": 801, "fin_caractere_exclue": 1258, "texte": "POD JABLONÍ.\nJOSEF HOLÝ.\nPrchl mráz a prchly mraky\nzelenými nad povlaky\npolí skřivan zahnal hluš\na huš!\nuž tam zmizel pod oblaky.\nV slunka démantech se cloní,\nmilost prosí, zažadoní\npro malounké, teplé lože\nbože!\nna poli tam pod jabloní.\nVyprosil ji, teď sjel bleskem\nk zemi s rosných perel leskem,\nkde proň v žitě na úsvitě\ndítě\nžínka chová s steskem.\nUž ho vítá plna vznětu,\nuž k ní used po přeletu,\ndo postele štěstí celé\nstele\nchrpa v hnízdo plno květů."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c019", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c019", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "377 / 378", "page_fin": "377 / 378", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.12", "titre_corps": "AŽ VEJDEŠ, PANÍ MÁ ...", "titre_sommaire": "AŽ VEJDEŠ, PANÍ MÁ ...", "signature_source": "MILAN FUČÍK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "377 / 378", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.19", "debut_caractere": 1260, "fin_caractere_exclue": 2215, "texte": "AŽ VEJDEŠ, PANÍ MÁ ...\nMILAN FUČÍK.\nOdpověď příteli A. B. Dostálovi na báseň jeho ~Ty nevejdeš . .\nO, ty mi odpouštíš, že k modle jsem tě snížil\na místo lásky sve jen bílý dal ti květ,\njak hříšník kajícný jen z dálky se ti blížil,\na celý chvěje se jsem sotva k tobě vzhléď.\nJá myslil, dobrý bloud, že nejdeš, jak my, světem,\nže z rájů neznámých jsi sešla dolů k nám,\nbys krásy andělské mne otrávila květem\na dál zas letěla a já tu zmíral sám . . .\nAjá se modlíval: »Ty, která nikdy ke mně\nnevstoupíš soucitně, svou milosť neskloníš\nke tvoru bídnému, ku synu šedé země . . .!«\na tak a podobně. Však ty mi odpouštíš.\nTvou krásu serafů, jež nebe svítí jasem,\nty smavé oči tvé, které mne opily,\ntvůj čarodějný alt, jenž zdá se světic hlasem\njak mohl chápat vše to hoch Tvůj zpozdil}/- . . .! ?\nVšak hřích jsem poznal svůj. A ty jsi usmířena\ntisíci polibků, ty čistá duše má.\nA nyni sladký slib, když láska očištěna,\nti šeptám vášnivě: Až vejdeš, paní má . . ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c020", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c020", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "379 / 380", "page_fin": "383 / 384", "image_debut": 20, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.13", "titre_corps": "DROBTY Z DOPISŮ PŘÁTEL. — FEUILLETON. —", "titre_sommaire": "DROBTY Z DOPISŮ PŘÁTEL. — FEUILLETON. —", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 20, "page_imprimee": "379 / 380", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.20", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1733, "texte": "DROBTY Z DOPISŮ PŘÁTEL. —\nFEUILLETON. —\n\nVzájemná úcta mezi umělci podmíněna\njest spíše uznáním poctivé, silné snahy než vý-\nsledky práce. Váha životního díla umělcova ne-\nspočívá v součtu jeho děl, nýbrž v tom, zda\ndovedl v dílech svých zachytiti svůj svět.\nVolte umělce pro dílo umělecké obezřele\na opatrně, ale když se pro umělce rozhodnete,\nsvěřte mu práci s důvěrou. Mluviti do prací\numěleckých přineslo zřídka dobré ovoce.\nJelikož mnozí vědí, jak důležitým jest pro\nzdar a jakost díla »dobrá objednávka«, proč se\ndivíš, když vidíš i vynikající umělce sháněti se\nza objednávkou takovou; není málo těch, kteří\nsjednali jménu svěmu lesk a váhu opatřením\n»dobrých objednávek«. Sháňku takovou lze tudíž\nsnadno omluviti; kdo však přesvědčení, národ-\nnost a snad i víru dovedou oběto-\nvati »dobrým objednávkám«, těm\nnevěř, že jsou umělci.\n*\nMýlí se, kdo myslí, že rozvoj\numění závisí od umělců a že ná-\nřek na poměry jest vždy jen vý-\nmluvou neschopných.\n*\nVzpomínám častěji na radu prak-\ntického přítele: »Neseď, nemaluj,\nraději si to obejdi.« Soudil jsem\nv pýše: Tvá práce promluví za tebe.\nPráce snad mluvila, avšak kdo jí\nrozuměl? Stále ještě platí: Líná\nhuba, holé neštěstí; jemněji: Člo-\nvěče přičiň se, Pánbůh ti pomůže.\n»Přičiň se« značí, nyní: »Obejdi\nsi to«.\n*\nMýlíš se, že by »praktiěnost«\nbyla vzácnou mezi umělci; kde by\nse vzala jinak ta spousta prostřed-\nnosti? Naopak jest k neuvěření,\njak vyvinut jest výnosný smysl ten\nčasto i u nejmladších, nejčastěji tam,\nkde pro umělce mimo úřad není\nmazaného chleba.\n*\nUmělci praví: »Nepotřebujeme\nkritiků, nýbrž jemně cítících pro\numění zanícených referentů, kteří\nby slepým oči otvírali« a zapo-\nmínají, jaké sebezapření žádá ta-\nkové referování. (Příště dále.)"}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "383 / 384", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.22", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 983, "texte": "- »VLAST TRUCHLÍCÍ«. (Vyobrazení viz na sl. 307 a\n310 čísla 7) Josef Mauder straně se v poslední době (od\njubilejní výstavy) všech výstav, pracuje na díle, které úplně\nhotové, umělecky velice cenné a do nejmenších detailů svědo-\nmitě propracované staví na místo jeho určení. Jako ukázku\npráce jeho podáváme jednu z postranních soch známého\nSlavínu na Vyšehradě, Vlasť truchlící.\nJako ukázky výstavy výroční v Rudolfíně přinesli jsme\nv čísle minulém Knupferovu studii »Porto Nerone«, Alšova\n»Kuneše z Bělovic«, Dvořákovo »Na sklonku jara«, Urbanovo\n»Zlato« a Raškova »01ejkáře«; v čísle tomto pak M. Svabin-\nského »Splynutí duší«, F. Bílka »Typ z Táborska«, F. Ko-\nvána »Odtékání«, Jos. Holuba »Dřinovo Brdo, poledne«, Jos.\nPekárka »Zpověď«, Aug. Vlčka »Podobizna«, K. Tůmy »Sou-\ndruzi v povolání«, F. Herčíka »Paneaux«, J. Spillara »Stuaie«,\nAnt. Slavíčka »Františkánský kostel v Bechyni n. L.«, Lad.\nNováka fragment cyklu »Kovář a smrt« a F. Engelmullera\n»Babí léto«."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c021", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c021", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "379 / 380", "page_fin": "379 / 380", "image_debut": 20, "image_fin": 20, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.13.1", "titre_corps": "FRAGMENT CYKLU »KOVÁŘ A SMRT«", "titre_sommaire": "FRAGMENT CYKLU »KOVÁŘ A SMRT«", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 20, "page_imprimee": "379 / 380", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.20", "debut_caractere": 1735, "fin_caractere_exclue": 1776, "texte": "LAD. NOVÁK.\nFRAGMENT CYKLU »KOVÁŘ A SMRT«"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c022", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c022", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "381 / 382", "page_fin": "381 / 382", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.14", "titre_corps": "BABÍ LETO.", "titre_sommaire": "BABÍ LETO.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "381 / 382", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.21", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 26, "texte": "F. ENGELMULLER.\nBABÍ LETO."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c023", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c023", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "383 / 384", "page_fin": "383 / 384", "image_debut": 22, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.15", "titre_corps": "ZPRÁVY UMĚLECKÉ.", "titre_sommaire": "ZPRÁVY UMĚLECKÉ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "383 / 384", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.22", "debut_caractere": 985, "fin_caractere_exclue": 1406, "texte": "ZPRÁVY UMĚLECKÉ.\nČeští malíři, pp. V. Brožík, redaktor akademie umění\na Vojtěch Hynais professor na téže akademii vyznamenáni\nbyli vládou spůsobem u nás vzácným: V. Brožík povýšením\nve stav šlechtický a V. Hynais řádem železné koruny 111. třídy.\nFontána před Rudolfinem. Zprávu z minulého\nčísla doplňujeme následujícím: Česká spořitelna uchopí se\nsama iniciativy, a vyzve některé (?) z poctěných umělců\nk užší konkurenci."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c024", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c024", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "383 / 384", "page_fin": "387 / 388", "image_debut": 22, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.16", "titre_corps": "VÝSTAVY.", "titre_sommaire": "VÝSTAVY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "383 / 384", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.22", "debut_caractere": 1408, "fin_caractere_exclue": 5876, "texte": "VÝSTAVY.\nV saloně Topičově uspořádána výstava prací f Bedř.\nWachsmanna, dále originálů nových Gerlachových allegorií\na kreseb Stuckových. Zprávu ponecháváme pro číslo příští.\n58. výroční výstava Kráso umné jednoty pro\nv\nCechy v Praze.\nV čísle předešlém zmínili jsme se o kvantitě obrazů vý-\nstavy rudolfínské. Máme-li se dnes zmíniti o její kvalitě, mu-\nsíme říci, že výstava letošní rozhodně je slabší výstav pře-\ndešlých. A není divu; vždyť seznam zakoupených věcí jasně\nillustruje smysl, kterýž uměnímilovné kruhy naše pro umění\nchovají. Lee o tom snad budeme míti příležitost ještě se zmíniti.\nV barevném chaosu letošní výstavy nacházíme však přece\nněkolik skutečně vynikajících věcí, které skytnou opravdový\numělecký požitek těm, jimž umění výtvarné duševní potřebou\nse stalo.\nMezi práce tohoto druhu počítáme na prvém místě dvě\nnevelké studie Hynais o vy, kteréž jako léčivý, uklidňující\nprostředek působí na naše pestrostí barevnou unavené a roz-\nrušené nervy, svým barevně harmonickým klidem a onou\nzvláštní noblessou lomeného světla, jímž modely Hynaisovy\njsou oblity. Mimovolně při umístění právě těchto obrazů cí-\ntíme nedostatek vzduchu kolem; vadí nám ono dotěrně se\ntlačící a tísnící okolí.\nU studie k »Parisu« (č. 132), ženský akt v plainairu, ob-\ndivujeme eleganci pohybu a jednolitost měkkého tónu pletě,\nna kterém reflex zelený s pletí dokonale sloučen, takže i na\ntoho, kdo neměl příležitosti barvitost těla pod vlivem oblohy\na zeleně v přírodě pozorovati, působí všemi svými přednostmi.\nA při tom při vší tónové tlumenosti podán delikátně same-\ntový, zářivý tón pleti. Líto nám jen, že nevisí v síni vý-\nstavní veliký ten obraz »Soud Parisův«, ku kterémuž studie\njak letos, tak i před tím jsme obdivovali.\nObraz druhý (c. 131.), podobizna dámy s dítětem, honosí\nse rovněž všemi těmito přednostmi. Pojetí je půvabně rozto-\nmilé, hlavička dítěte neobyčejně oživena, - ve tváři matčině\nzvláštní ušlechtilý klid, celek pak důkazem, s jakým re-\nspektem umělec před přírodu se staví a tuto studuje.\nB. Knupfer se nám letos presentuje celou řadou prací;\nnedespektujeť přes úspěchy jinde docílené výstavy domácí.\nU vědomí přednosti svých prací, vystavuje Knupfer osm\nobrazů různých sujetů. V jedněch dokonale ovládá hru vln,\nv nichž obráží se obloha s odleskem paprsků zapada-\njícího slunce, tak lehce plynoucích a pohyblivých, že maně\nočekáváme, že nymfa nějaká neb siréna, s nimiž malíř svoje\nmoře tak úzce slučuje, každým okamžikem vynořiti se může\na při tom ještě poutá nás barevný soulad celku, v kterém\nlehkost tak výborně zachována, v druhých se stejnou sou-\nvereností počíná si ve svém dřívějším oboru figurálním.\nStudie námořníka (č. 165.) zde vystavená, mimo typickou\nkarakteristiku zamlouvá se nám sytostí svojí široce nanášené\nbarvy a silou tónu, s jakým se proti nebi odráží. Stejně ce-\nníme i studii aktu (číslo 166.) ač tu již záruky pravdy po-\nstrádáme. Z marin Knupferových klademe letos nejvýše »Po-\nslední zbytky Porto Neronc« (č. 160. reprod. v č. 7. V. S.),\ndále »Večer« (č. 159.), »Před bouří« (č. 161.)\nV Schikanedrovi stále více hlásí se nadání jemu\nindividuelní, jemuž již loni skvělým způsobem byl výraz dal.\nLetošní práci jeho »Večer« (č. 173.) dlužno vřaditi k obrazům\nnáladovým, kterým vedlejší je sujet, hlavní však věcí barevná\nsouhra a harmonie celku. Prostý motiv, na kterém Schikanedr\nexperiment svůj provedl, představuje stařenku u stolu sedící,\ns hlavou nachýlenou, rukama v klín složenýma, na kterouž\npadá svit lampy s jedné a chladné světlo odumírajícího dne,\nlehkými záclonami se prodírající se strany druhé. Tyto dvě\nprotivy různých světel vzájemně vyváženy a výborně vystiženy\npůsobí klidně a harmonicky. Před seriosností zde se zračící\nplný respekt!\nAleš, tato bílá vrána v síních rudolfínských, zastoupen\nletos jedním z výborných svých listů, tentokráte hejtmana\ntáborského »(Kuneše z Bělovic,« č. 536.) představujícím.\nPrávě zde máme příležitost porovnatí mistrnou, lehkou a\npři tom tak svéráznou kresbu Alšovu s pracemi okolními, v kte-\nrých najdeme ponejvíce mnoho píle, propracovanosti a svědo-\nmitosti; ale to je také vše. Alšovu hlubokému citu naproti\ntomu stačí několik energických, živých linií, kteréž ale pečeť\nruky mistrné na sobě nesouce, plně látku předsevzatou po-\ndávají.\nBohužel po všem tom, co o Alešovi nejen doma ale i za\nhranicemi psáno a mluveno bylo, přiznati musíme smutné\nfaktum, že ne Alšova mistrná kresba (která žádaným obnosem\n120 zl. ani přibližně není vyvážena), ale ledajaká hloupá,"}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "385 / 386", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.23", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 6331, "texte": "jako pod lupou provedená zátiší (na př. ono v sále 111. za\n700 zl. zakoupené zátiší!) se lehce prodají. Co naděláno řeci\no svérázném českém umění a na ocenění jeho kupují se\ncizí, drahé škváry.\nV. Brožík vystavuje genrový obraz »Děti v lese« (číslo\n130.) a velký historický obraz »Tu Felix Austria nube.« Obě\ndíla prozrazují ruku rutinovaného mistra.\nPrvnější obraz hlásí se k nám jako dobrý známý z jubi-\nlejní výstavy. Děti na něm svými nenucenými pohyby a\nvýrazy tváří, celek pak ladností se zamlouvá; leč malíř\nhistorických věcí se v něm nezapře. V enterieru lesním, kde\nmodely nejsou sevřeny čtyřmi stěnami, v tak volném pro-\nstoru, kde zelení vše dýše a jásá, rádi bychom si odmyslili\nony tupé, nahnědlé tóny, kteréž nejen pletí, ale celkem vůbec\nse táhnou. Daleko více snad jsou na místě při druhém, jednom\nto z největších historických obrazů Brožíkových.\nPoznáme na něm, že látku umělec si sám nevolil. Plátno\nobrovských rozměrů je úplně ovládnuto. Ceremonie sama\nsebou nese již takový sváteční klid, lépe řečeno snad upja-\ntost, že v tom ohledu umělec měl ruce vázány, a to v tako-\nvém historickém díle pro malíře zajisté není okolností šťastnou.\nV popředí chrámu překvapuje velké světlo, kteréž by ve sku-\ntečnosti bylo asi daleko tlumenější, a následkem jeho pak\nvoskovice zářiti by musely silou daleko intensivnější. Obraz\nmá své určení, malován je na nejvyšší rozkaz, a každá\nfigura má svůj křestní list, a tu ovšem musí míti prioritu\npřed skutečně chrámovou náladou, při které zajisté všeliké\nchoutky »moci na toho či onoho prstem ukázati,« odpa-\ndnouti by musily.\nv r v v • v\nF r. Ženíšek zastoupen třemi podobiznami, z nichž\nprávě ta nejméně officielní a representativní »Hraběnka Leont.\nz Thunů« nejvíce se nám líbí. Podoba činí přesvědčující do-\njem jak v kresbě, tak v barvě. Tractament pleti je co nej-\njednodušší, což právě jako velkou přednost zde uvésti mu-\nsíme, neboť málo prostředky mnoho dosaženo. Druhé dva\nmužské portraity jsou portraity representativními, což ovšem\njen v řídkých případech může býti ku prospěchu. Energické\ndržení těla, jasná a pevná, určitým osvětlením podporovaná\nkresba staví tyto portraity na ono místo, kde dostává se jim\nskutečného porozumění od každého. Absolutní podoba a kara-\nkteristika hlav byla zde cílem Ženíškovým. V tom ohledu\nsotva bychom si přáli více.\nJu 1. Mařák po mnoha letech vystavuje dvě, k dekorativ-\nnímu účeli určené krajiny, pohledy to na Karlův Týn a Zvíkov\n(č. 896. 897.) Jednalo se zde, abychom tak řekli o portraity\ndotyčných hradů, a dané rozměry i tvar ploch vyžádaly si\nideální jakési stanovisko umělcovo. Nejsou laděny do zlatých\nrámů a také asi není počítáno se světlem dvorany Rudolfina,\nv kterém jsou vystaveny. A nemýlíme se zajisté, tvrdíme-li,\nže právě ony lomené šedé tóny, do nichž obě krajiny sla-\nděny, výborně jsou vypočteny a v dobrém budou kontaktu\ns architektonickým okolím, pro nějž jsou namalovány. Máme\nza to, že budeme míti ještě příležitost i o ostatních v týž\ncyklus spadajících malbách při prohlídce definitivní malířské\nv\nvýzdoby musea kral. Českého promluviti.\nH. Schwaiger zaslal tři práce (č. 178., 179., 244.) rázu\nČistě krajinného. Překvapují obzvlášť ony dvě (č. 178., 179.)\nkteréž mnohem blíže stojí dnešnímu pojímání krajiny, oproti\ndřívějším rázovitým a silně individuelním rysem se vyznaču-\njícím práčem tohoto mistra.\nJ. Schusser rok co rok podává nám ukázky vzácně\nsvědomitého, seriosního snažení a rok co rok vůči sobě po-\nžadavky stupňuje, aniž by se odvážil tam, kde by nestačil.\nPřiznati musíme, že každým svým novým dílem postupuje,\na tak i letos podal výkon, kterým dociluje místa v posicích\npředních. »Májový večer« (č. 225.) je jedním z těch nemno-\nhých obrazů letošní výstavy, které každému interessentu\nutkví v paměti. Motiv je převahou krajinářský, je to studie\nparku v podvečer se stafáží dívčí postavy, květy kaštanu\ntrhající. Kontrastem v zadu zapadajícího slunce, jehož pěkně vy-\nstižené paprsky korunami kaštanů se prodírají a dole na\ntrávník jakož i na figurku ženskou padají, vystupují chladně\nvšechny stinné partie obrazu, což reflexem modravých tónů\nod oblohy ještě zvýšeno. Tím způsobem vymaloval Schusser\nznamenitou, modravou stupnici barev, již různobarevné sku-\npiny květů v popředí v hloubce doplňují. Zelené reflexy hrající\npo bílém šatě dámy, jakož i na pleti jsou výtečně podány.\nV zájmu celku jen trochu více koncentrovanosti bychom si\npřáli. »Májovým večerem« Schusser dokumentuje svou vy-\nspělost individuelního nazírání.\nDruhý obraz (č. 191) jeho je portraitní studie mladé\nmužské hlavy, tmavě ze stínu proti sluncem ozářené budově\nse odrážející. Nacházíme zde nejen dobrou karakteristiku, ale\ni výborné tónové kvality, přes to, že lecos časem poněkud\nztemnělým nám připadá.\nA. Wiesner súčastňuje se výstavy hned na poprvé ve-\nlice šťastně. Opomíjejíce kresby z reprodukcí v tomto listě\nznámé »Dračky« a Obálka na »V. S.«), zmiňujeme se pouze\no třech jeho obrazech, jež všechny malovány za soumraku,\nkdyž s mizícím světlem vše stapí se v chladný ton, v němž\nkontury mizí a se rozpouští. Z nich po našem soudě stojí\nnejvýše »K večeru« (č. 105), kde velice dobře uhozeny tóny\nsoumraku v park i na dámu na lavičce sedící se snesšího.\nPři něm nejvíce zachován a jednotně udržen celek. Leč i při\ndruhých dvou a sice »Smutku« (č. 92.) a »Na stopě« (č. 112)\nuzříme s úsilím vypozorované, byť ne tak rovnocenně po-\ndané hodnoty tonové. Ze zmíněných maleb sotva by kdo\nsoudil na žáka Hynaisova, neboť připadá nám, jakoby proti\nsměru svého mistra zapřísáhlým nepřítelem všeho světlého\na jasného zdáti se chtěl. Nemůžeme to považovati za žádnou\nchybu, naopak spatřujeme přednost v tom, že jak Schusser\ntak i Wiesner přes vliv školy Hynaisovy docela samostatně\npřírodu vidí a pozorují, jimi že rozšiřovány jsou obzory na-\nšeho dost úzkého umění domácího.\nJ. Spillar překvapil nás obrazem jeho dosavadní tvorbě\ndocela se vymykajícím. Jsou to »Mlhy« (ě. 184.). Jimi zná-\nzorněna zašedivělá nálada ranní, když z vod stoupají a po\nbřezích se táhnou šedé a vzdušnými postavami oživené ranní\npáry. Obraz zdá se nám v myšlence iv podání šťastným,\nleč celková nálada nezdá se nám býti dosti akcentována.\nJeště více zajímá nás »Na robotě« (č. 150.), druhý to rozměr-\nnější obraz jeho a to tím, že Spillar nezůstává státi na men-\nších věcech, jež dobře ovládá, ale výše se snaží. Obraz sám"}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "387 / 388", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.24", "debut_caractere": 161, "fin_caractere_exclue": 3670, "texte": "představuje scénu na poli z oněch dob, kdy místo pokynů\na rozkazů hospodáře zaujímal kurabác panského drába.\nObraz tento, směleji koncipovaný, značí u Spillara rozhodný\nkrok ku předu. Zvláště líbí se nám levé popředí, matka s ko-\njencem, na níž zračí se bol a nenávist', a vedle ní sedící\ndívka. Naproti tomu čásť krajinná a pozadí vůbec nemá dosti\nbarevné síly a přesvědčivosti. Nejpravdivěji působí plenérová\n»Studie z Domažlicka« (č. 154 ) a nutno ji také pokládati za\njednu z nejlepších jeho dosavádních prací.\nK. Rašek vystavuje »01ejkáře« (č. 246.). Ze jmenova-\nného obrazu zřejmo, jak dobře mu svědčí jednoduchá věc,\npři níž se mu podařilo zachytiti pravdivý tónový dojem na-\nproti genru vypravujícímu.\nAug. Vlček zastoupen dvěma, živou charakteristikou\nse vyznačujícími portréty: Dra Pečírky (č. 119.) a prof. Ko-\nřenského (č. 146.). Přednost prvního leží v jisté nenucenosti,\nkdežto při druhém je patrna schválnost posazení portrétova-\nného. Iv technice je poněkud rozdíl; menší portrét Dra P.\nje pastosněji nanešen, kdežto portrét prof. K. více nese ráz\nkolorované, při tom však všestranně korrektní kresby, celek\nprozrazuje svědomité studium a stejně seriosní snažení svého\npůvodce.\nMax Švabinsky vystavuje letos opětně ukázky vir-\ntuosně ovládané pérokresby. Ukázky tyto stojí co techniky\nse týče na vysokém, u nás skorém ojedinělém stupni, a až\nSvabinský ještě více energie a švihu si osvojí, zajisté s po-\ndobnými výtvory nej lepších cizích umělců úspěšně konkuro-\nvati bude.\nDelikátní procítěním a přednesem je »Podobizna dámy«\n(č. 736.), kde dobře podána lehkost a povaha látky oproti\nmassám pevným, na př. pleti. Celek pak působí velice ele-\ngantně. Na stejné výši stojí i většina ostatních prací. Tak\nhned výborný v karakteru portrét Vrchlického (č. 733.), je-\nhož pósa zdá se nám býti dobře odpozorována. Dále »Podo-\nbizna matky umělcovy« (č. 732.), »Večer« (č. 735.) routinovaně\npodaný až na příliš matný svit světla. Při »Lyrickém motivu«\n(č. 734.). kterýžto název lépe se zamlouvá než »Splynutí duší«,\npůsobí zejména soulad celku, kterýž nás nechává ve Svabin-\nském tušiti ctitele anglického praerafaelismu.\nÚčinkem svým přibližují se perokresby Švabinského lep-\ntaným rytinám, což autor také úpravou docíliti se snažil a\npovažujeme za těžko vylíčíti přednosti jejich, poněvadž ony\npro technickou zručnost a vyspělost viděny býti musí\nFr. Urban vystavuje triptichon »Zlato« (č. 235.). V dobře\nvyjádřeném poli prostředním odehrává se bezohledný, so-\nbecký zápas o docílení oné třpytivé mety, jež spočívá v ru-\nkách Satana, sedícího na skále za propastí (smrti). V levém\npoli zobrazen neklidný strach a bázeň o vybojovaný kov\nlakomcem měšec pevně svírajícím a stupidně před se zíra-\njícím, jako kontrast pole pravého, kde zříme v kraji rodném\no pluh opřeného, modlícího se hocha slováckého. V poli\ntomto vyjádřil Urban úplně klid a mír, který nejen krajem,\nale i duší oráče vane. Celek tripticha je po stránce kresebné\nplně ovládnut. Kresba těl prostředního pole svědčí o vytr-\nvalém studiu a cviku. Pomíjíme jakousi stejnost zobrazených\ntěl jak v kresbě, tak i barvě, kteráž opakováním jednoho\nmodelu mimovolně se dostavila, rovněž pak ono nám na-\nmnoze nesympatické přefialovění a ve stínech krvavě červené\npřibarvení, jež celým triptichem se táhne. Leč to jsou věci\nvedlejší. Jinak vidíme zde velice vážné cíle si stavící snahu,\nod níž mnoho očekáváme tím spíše, jelikož Urban oproti\npracem dřívějším přichází na správnou, jemu dobře svědčící\ncestu dekorativního uplatnění. (Dokončení.)"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c025", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c025", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "387 / 388", "page_fin": "387 / 388", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.17", "titre_corps": "SOUTĚŽE UMĚLECKÉ.", "titre_sommaire": "SOUTĚŽE UMĚLECKÉ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "387 / 388", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.24", "debut_caractere": 3672, "fin_caractere_exclue": 5710, "texte": "SOUTĚŽE UMĚLECKÉ.\nDozorčí rada městské pojišťovny usnesla se, aby\nv assanačním bloku na Staroměstském náměstí postaven byl\npalác městské pojišťovny s kasárnami hasičskými. Na stavbu\nobjednány tentokráte bez soutěže skizzy, jež dozorčí rada\nschválila.\nSoutěž na upravení průlomu u Klíčů na Malé\nStraně. Nejasná stylisace konkurenčních podmínek, v nichž\nurčeny dvě lhůty byla příčinou, že po uplynutí první stano-\nvené lhůty městská rada pražská novinami oznámila, že kon-\nkursu toho nesúčastnil se žádný z architektů, že vypsání\nkonkursu bylo bezúčelným. Na základě toho ozvaly se hned\nněkteré hlasy časopisecké, trpce si stěžujíce na netečnost\numělců, kteří v této důležité záležitosti nepřiložily ruky\nk dílu. Po uplynutí druhé definitivní lhůty oznámeno, že\ndošly celkem pouze 4 návrhy. Výsledek to počtem velice\nsmutný. Co toho příčinou? Pravda, že řada předních jmen,\njež zastoupena v umělecké komisi na radnici, co juroři byla\nzbavena příležitosti soutěže, leč je dosti známo a při po-\nsledním konkursu na Živnostenskou banku zjevným se uká-\nzalo, že u nás existuje velice slušný počet architektů, který\nkonkurovati mohl. Jedna z příčin je častokráte opakovaný\núkaz, že provedení zadává se pak na základě jiných cest\nnež jak by výsledek konkurence žádal (ku př. divadlo v Plzni,\nživnostenská banka atd.), jednak také tím, že pro nynější\nměstskou radu, v které nejeví se opravdivost provésti umě-\nleckou komisí navržené zastavění průlomu, že pro tuto měst-\nskou radu nechtěli umělci, obávajíce se, že pracují nadarmo,\nnávrhů svých podati. Připojujeme se úplně k tem, kteří slabou\nvěcnosť tu kárají; při každé takové příležitosti, kde jedná se\no tak důležitou záležitosť vzhledu a úpravy Prahy, nemělo\nby se hleděti na tyto nepříjemnosti a v zájmu věci neměla\nby scházet ani jediná ruka. Snad by pak iv té nehybné\nměstské radě našlo se trochu respektu ku poctivé snaze jednot-\nlivců, kteří by pak byli jednotným hlasem umělectva.\nReprodukce z konkurence na obálku »V. S.« pone-\nchány býti musely pro nedostatek místa do čísla příštího."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c026", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c026", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "couv. 4", "page_fin": "couv. 4", "image_debut": 26, "image_fin": 26, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.18", "titre_corps": "Listárna redakční.", "titre_sommaire": "Listárna redakční.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 26, "page_imprimee": "couv. 4", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.26", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 670, "texte": "Listárna redakční.\nDopisy neodpovídáme; zbytecno tudíž připojovati po-\nštovní známky. Rukopisů nevracíme. Zásilek nedosta-\ntečně frankovaných nepřijímáme.\nJ. J. - E. Ř. (Za noci). - V. M. (Zachráněn?) - Ne-\nuveřejníme. J. H. Díky. Faun. Dle možnosti. Mor.\nSnad v příštím ěísle. —olý. Slabší než předešlé. Dobré\nmyšlenky übíjeny strojeností. Nejlepší »Západ.« R. Hl. S.\nV příštím čísle.\nPřítel umění. Proč autor »Silence« vzdaluje se pražských\nvýstav, nedovedeme Vám vysvětliti; snad polekán byl před-\nčasnými zprávami o svých dílech, které některými listy če-\nskými, pozdravujícími jeho přesídlení z Vídně do Prahy jako\numěleckou událost, loňského roku zaznamenány byly."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c027", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c027", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "couv. 4", "page_fin": "couv. 4", "image_debut": 26, "image_fin": 26, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.19", "titre_corps": "Spisy redakci zaslané.", "titre_sommaire": "Spisy redakci zaslané.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 26, "page_imprimee": "couv. 4", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.26", "debut_caractere": 672, "fin_caractere_exclue": 2421, "texte": "Spisy redakci zaslané.\nVilém Mrštík: Pohádka máje. Román. S uměleckou\nvýzdobou Zdenky Braunerové. 506 str. B°. Vydání na skvost-\nném papíře 3*60 zl. vázané 4'60 zl., vydání na ručním pa-\npíře skvostně vázané s*Bo zl. Nakl. J. Otto v Praze.\nŘádky, kterými provázíme knihy listu našemu k ozná-\nmení zaslané, nejsou kritikami, nýbrž pouze upozorněním na\nony vlastnosti knihy, které se nám zdají dobrými neb pozoru-\nhodnými a nemohou tudíž pojmouti celé ocenění »Pohádky\nmáje«. Lze jen poukázati na to, že považujeme tuto knihu za\ndokonalé dílo umělecké, ve kterém nalezne zalíbení jak obecen-\nstvo nejširší, tak i gourmand literární, dílo ryzího umění, pří-\nstupné, milé a vzácné každému. Výborným vystižením jemných\na těžkých detailů zachycena tu mohutná krása mládí, a kolem\npoetické Helenky a zdravým životem dýšícího Ríšý, který zajisté\nstane se zamilovaným rekem všeho čtenářstva českého —-\nseskupena dokonale až do posledních odstínu všecka stafáž\nostatní, milá a plná pravého života - a vše podáno nikoli\nve fotografickém odlesku ale stylisováno aristokratickým\ntaktem uměleckým. Román Mrštíkův získal si již svého času\nve Světozoru všech sympatií; dnes, vyzdoben ještě šťastnou\nrukou sleěny Braunerový, patří mezi nejkrásnější ěeské knihy.\nV. P. Trnavský: Sestry. Román z pražského života.\nCena 1 zl. 50 kr. Nakl. V. Kraus v Táboře.\n»Sestry« jsou pokusem naturalistického románu z praž-\nského ovzduší asi toho spůsobu jako Čapkův román »V tře-\ntím dvoře«; ovšem schází tu Čapkův lehký, routinovaný\nsloh, snadno překonávající choulostivá místa thematu. Nedo-\nstatky formální vysvětluje zřejmá snaha autorova, pověděti\nvše, co pozorovatelské oko ve svém okolí vystihlo. Nej zda-\nřilejším místem jest lícení venkovské muziky v kapitole\nXVI.—XVIII."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-06-01-c028", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-06_01#c028", "volume": "bmtnaan_1897-06_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "couv. 4", "page_fin": "couv. 4", "image_debut": 26, "image_fin": 26, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.2.20", "titre_corps": "[Publicité]", "titre_sommaire": "[Publicité]", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 26, "page_imprimee": "couv. 4", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.26", "debut_caractere": 2423, "fin_caractere_exclue": 3460, "texte": "V\n£>\n'A\n'A\ní\n<r\nPAMATKY VÝTVARNÉ\nz Ceskoslovanské výstavy Národopisné r. 1895.\ni\nSESIT I.\nDílo toto podá světlotiskem množství vynikajících předmětů z různých\noborů práce umělecké. Nábytek, řezby, výšivky a součásti krojové, lístky\nrukopisných památek, vazby, faiance a majolika, sklo, práce z kovu, boho-\nslužebná náčiní a roucha poslouží všem, kdož v kterémkoli z těchto oborů\npracují, jako vhodné při studiu vzory a obeznámí kruhy širší s dobrou prací\ndomácí, /\nDílo vycházeti bude ve lhůtách měsíčních po sešitech o 10 obrazích.\n12 sešitů o 120 listech utvoří celek, k němuž přiložen bude při posledním\nsešitu náležitý text a seznam.\nPředplatné na celé dílo aneb na 6 sešitů přijímá p. Boh. Schnirch,\nsochař na Král. Vinohradech.\nPředplatné pro Prahu obnáší: na celé dílo 18 zl. r. m.\nna 6 sešitů 9 «\nKdož si přejí dílo toto poštou odebírati, přidejtež laskavě 20 kr. na re-\nkomandovanou zásylku každého sešitu.\nCena sešitu v knihkupectví zl. 1-70 r. m. Dílo toto prodává se v ceně\nvýrobní a proto nelze povoliti nižádných srážek.\nMž"}]}], "pages_ocr_originales": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "couv. 1", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.1", "texte": "ČERVEN.\nROČ. 1., SES. 8.\nMĚSÍČNÍK. UMĚLECKÝ\nVYDÁVÁ\nSpolek „Mánes\"!"}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "couv. 2", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.2", "texte": "OBSAH ČÁSTI LITERÁRNÍ:\nO. Přibylová: Parfumem lesů.\nJar. Kvapil: In memoriam.\nJ. Arbes: Karel \"Svoboda.\nKarel Toman : Slavné jaro.\nV. Otomar: Zkáza.\nJos. Holý: Zda ještě panuješ. Rostl\nv lese. Pod jabloní.\nMilan Fučík: Až vejdeš, paní má.\nFeuilleton: Drobty z dopisů přátel.\nK illustracím. Zprávy umělecké.\nVýstavy. Soutěže umělecké.\n\nILLUSTRACE:\nF. Bílek: Typ z Táborská.\nF. Kaván: Odtékání.\nJos. Holub : Dřinovo brdo, poledne.\nJos. Pekárek: Zpověď.\nAug. Vlček: Podobizna.\nK. Tůma: Soudruzi v povolání.\nF. Herčík: Paneaux.\nJ. Špillar: Studie.\nAnt. Slavíček: Františkánský kostel\nv Bechyni n. L.\nL. Novák: Fragment cyklu »Kovář a\nsmrt.«\nF. Engelmuller: Babí leto.\n\nVOLNÉ SMĚRY vycházejí poslední pátek v každém měsíci o 3 arších. Roční předplatné obnáší 6 zl.,\npoštou 6 zl. 40 kr., půlletní 3 zl., poštou 3 zl. 20 kr., Jednotlivé sešity prodávají se po 60 kr.\nPéčí a nákladem spolku »Manes«. Vedou: Jaro Hilbert, K. L. Klusáček, Karel Mašek, Jan Preisler a Stan. Sucharda.\nZodpovědný redaktor K. L. Klusáček. Administrace a expedice v Praze, v Tůních č. B—II.\nLiterární příspěvky buďte zasílány na adressu: Karel Mašek, Praha-I. Rudolfovo nábřeží čís. 83."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.3", "texte": "MAX ŠVABINSKÝ.\nSPLYNUTÍ DUŠÍ.\n\n»VOLNÉ SMKRY«"}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "345 / 346", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.5", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nmrazilo. Nic nikde, jen němý klid jako v nezem-\nském chrámě. Stály tu vážně stromy s drsnou\nkorou a ostrým jehličím. Nepronikal korunami\njejich ani paprsek světla, stály strnule, jako bez\nživota, v mrtvém tichu soumraku. Jen srdce ženy\nbilo v tom tichu bušivě jako údery zvonu.\nA tu pojednou začalo to ticho mluvit. Hlu-\nbokým, pomalým hlasem, slovo za slovem, znělo\nto z kmenův i korun, jako recitace sboru starců\nantické tragedie:\n»Zivot je trud a strádání a odříkání se zá-\nhadným proč. Ten života nechápe, kdo žene se\njím v šíleném chvatu za rozkoší a požitkem, neb\nzvědavě záclony jeho nadzdvihuje, aby odkryl\njeho taje. Klaníme se Neproniknutelnému, plníme\nv pokorném podrobování se svůj úkol životní\nco chce ten lehkomyslný tvor lidský, jenž ne-\nznaje vážné práce, maří čas svůj neplodným\nhloubáním a planými vášněmi mezi námi?«\nUtíkala poděšena z lesa a nezastavila se až\ndoma ve svém pokojíku. Bylo po klidu. Všecek\njejí bývalý život protestoval proti hlasu starého\nlesa. Vždyť žiti podle hlasu toho by byl jen trud\na strast a odříkání, kruté tyranství. A jakým\nprávem směl jí něco vyčítat a dělat sebe lepším\na povýšenějším nad ni?! Ale dobře tak, to má\nz toho, že chodí sama, a že se odřekla lidské\nspolečnosti. Vícekrát tam nepůjde a bude dobře.\nByl to beztoho jen pocit nezvyklosti a samoty.\nAle neuklidnila se.\nSáhla tedy k svému morfiu: k lektuře a ke\nvzpomínkám na své milostné aféry. Měla by tu\nvlastně mít některého ze svých zbožňovatelů,\naby ji bavil a chránil před pošetilými povídač-\nkami starých lesů. Bah! Chránil! Utekl by dříve\nnež ona. Nebo by tasil tupou zbraň cynismu,\nkterou si většina mužův pomáhá, jedná-li se\no potlačení svědomí. Ne, žádného, žádného z nich\nvíc! Jsou to zvířata, a hloupá a sobecká zvířata\nk tomu . . .\nDruhý den byla opět svá a veselá. Všechno\nji nějak na procházce bavilo. Měla vyhlídnutý\nu silnice stinný koutek v mladém smrkovém le-\nsíku, promíchaném dubovým mlázím a plném\nmechu a jahodení. Když překračovala silniční\npříkop, nalezla v něm mrtvého běláska. Myslela\nzprvu, že je živý, a měla radost, že se jí dal\ntak lehce chytit.\nKdyž ho viděla na ruce mrtvého, zkazilo jí\nto náladu. Pel s křídel třísnil jí prsty. Připomnělo\njí to neurčitě ztrátu bolestnou čehosi jemného,\nco i jí bylo kdysi vlastní a co teď se rozprašo-\nvalo po hrubých lidských prstech , . .\nUsedla pod smrček do mechu a travin a za-\nv\nčala číst v knize, kterou přinesla s sebou. Čítá-\nvala dříve jen doma v pokoji a zde jí to všechno\npřipadalo nezvyklé. Četla roztržitě a za chvíli\ntaké knihu zas odložila. Ne, nelze to čisti!\nOmamující parfumy cizoložné smyslnosti, to věčně\nse opakující řvaní vášní trhajících struny lidských\nduší, bylo tak málo v souzvuku s pryskyřnou\nvůní lesní a prostým švitořením ptačím.\nUlehla raději a založila ruce za hlavou. Bylo\njí pojednou jaksi milo dívat se tou směsí jehličí\na listí vzhůru. Na stromech a keřích bylo leh-\nkým vánkem všechno v pohybu a světelné\nskvrny, jak slunce prokmitávalo listím, mihaly\nse po mechu a trávě jako lehká zlatá prška. Sý-\nkorka a drozd ozývaly se švitorem i táhlým\nhvizdem. Co chvíli šum neznámých, neviditel-\nných křídel provanul v rychlém letu lískovím\nneb modřínem s měkkým jehličím. Na pasece\ndutě, jednotvárně bzučely nad vřesem včely.\nJak teď sklouzla pohledem dolů, zahlédla pod\nsmrčkem opodál rozsáhlé mraveniště, plné ste-\nziček, po nichž pachtili se mravenci pod tíží\nsvých bílých břemen. Mouchy a brouci lezli za\nvýživou potravinách, sklánějíce je a malí modří\nmotýlkové třepetali se nad žlutými květy, zpy-\ntavě noříce se v jejich kalich. Co tu shonu a\npráce! A patrně účelné, útěšné práce. Z toho\nšumu, ruchu, letu, lezení a bzukotu mluvila\nláska ku práci a radost z ní!\nAch, tak pěkně zdrávo je tu!\nBylo jí jako by ji bral někdo do náruče.\nNěkdo, koho ještě nezná, komu se ani do tváře\nnedívá, ale u koho je jí bezpečně a k slzám bla-\nženě. Zavřela oči.\n»Duše lesa, věčně mladá a čistá, polib mne,\nzlíbej ten šedý prach s mého čela, obmyj mne,\nočisť mne božím dechem svým!«\nV té vůni a teplém vánku zdálo se jí, že cítí\noddech Neznámého u samých úst svých.\nRománu nedočetla; venku na procházkách\nv přírodě byla tak dětsky klidná a veselá, že\nuž ani nemyslívala na to, aby brala knihu s sebou."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "347 / 348", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.6", "texte": "»VOLNE SMĚRY«\n\nVracívala se s bohatou kořistí květů, mechů,\nkamenů i brouků, všecko bez výběru a rozmyslu\nsbírajíc z pouhé touhy sblížit! se s neznámým\njí světem. Ani doma v pokojíku nebývalo jí do\nčtení za deštivých dnů. Tu obyčejně následovaly\nreakce smutku a rozmrzelosti. Květy pak v takové\ndny vadly v poloshnilé vodě, mechy ležely zaprá-\nšené po skříních a brouci se rozlétali nebo rozlezli.\nK čemu to všechno? Vede to k nějaké spáse?\nZasmála se tomu. V čem tedy vlastně je jaká\nspása? Staré stromy v lese vyčítaly jí nedostatek\nvážné práce a mnoho neplodného hloubání. Pra-\ncovat! Ano, ale proč a pro koho? Neměla ni-\nkoho v šírém světě, pro koho by byla mohla\npracovat s láskou. A zabývat se nějakou me-\nchanickou ženskou prací, jen aby zabila čas,\nbez účelu a užitku? To ji vždy brzy omrzelo.\nLeč v duši hluboko vězela touha po oddané\na pokorné práci pro někoho, ať by jím byl kdo-\nkoli — muž, dítě, sestra, vše jedno, jen někdo,\npro nějž práce přinesla by jí klid a spokojenost.\nA při tom věřit v toho! Vůbec v něco a v ně-\nkoho věřit. I v tom by bylo uklidnění.\nZaěala opět trochu hloubat o věcech víry,\njak to dělávala, kdykoli neměla právě žádné\nvášně pro nikoho v srdci a v duši jen staré\nsklamání a novou touhu. Odvažovala se vždy\ns pravou odvahou kočky až na kraj záhadných\npropastí, leč neproniknutelné neznámo zaleklo\nji brzy a pak utíkala zděšena zpátky k rozum-\nnému, jak říkala materialismu. Teď ani to se jí\nnedařilo a tam někde v koutečku duše její za-\nčala se ozývat mocná potřeba víry oddané a\nnehloubající.\nJak byli vlastně šťastni ti prostí lidé s naivní\nsvou vírou! Měla svůj pokojík najatý právě u ta-\nkové šťastné stařenky, která veškeru bídu a strasti\nsvé existence dovedla si vysvětliti spravedlivou\n\nF. KAVÁN.\nODTÉKÁNÍ."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "349 / 350", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.7", "texte": "»V O L N É SMĚRY«\n\nJOSEF HOLUB.\nDŘINOVO BRDO, POLEDNE.\n\nmoudrostí Svrchovaného Pána osudů lidských,\na snášela vše s pokornou trpělivostí a oddaností\nve vůli Jeho.\nVcházívala teď poněkud častěji do její ku-\nchyňky s bílými stěnami, na nichž rozvěšeny\nbyly křiklavé obrazy svatých v zacernalých rá-\nmech. Ráda slýchala stařenku vypravovat. A celý\nten kus trudného života selské ženy, stihané su-\nrovostí mužovou a nevděkem dětí, a při tom ta\nneuvědomělá síla v snášení toho všeho, prostá,\njasná mysl stařenina, nestížená vinou a schopná\nz žalu a skleslosti vytrhnouti se nějakou zbožnou\nprůpovědí, vše to lahodilo a uzdravovalo ji.\nV neděli dopoledne vnutila jí stařenka do\nruky starý »Nebeklíč« a poslala ji do kostela.\n»Milostpanicka by se mohla taky podívat do\nnašeho kostelíčka. Je malý, ale každému se tam\nlíbí.«\nVzala mechanicky starou tlustou knihu, ne-\nchtíc stařence odporovat. Ale sotva vyšla z domku\nz dosahu zraků stařenčiných, uhnula od cesty\nke kostelíku stranou do luk, vlhkých ještě ranní\nrosou. Cosi jako stud a pak i zlost vzbouřily\njí krev. Což pak tu vlastně na venkově chce\nhrát komedii? Pěkný by to byl věru obrázek,\naž by ona, »Carmen«, »Eva«, Či »Růže pekla«,\njak ji dokonce nazval jeden mladičký básník,\nctitel Baudelairův, sedla si do lavice kostelní\nmezi baby, s »Nebeklícem« v ruce, a spustila\ns nimi falešným diškantem tahavou : »Tisíckrát\npozdravujeme Tebe . . .« Ne, nikdy!« Všecka\nfrivolnosť světačky nabyla na chvíli v ní vrchu\na sama se sobě zasmála.\nVyšla z luk zase na silnici, kam bilo slunce\nplným žárem letního dne. Úmorné vedro! Ale\njen ještě kousek do kopce silnicí a bude v lese,\nv témž starém borovém lese, který ji tak vydě-\nsil. Leč dnes nemyslí na strašidelné hlasy v něm;\nvše ztrácí se v jediném fysickém dojmu: na sil-\nnici je vedro, tam bude chládek.\nS pocitem úlevy sešla se silnice do hustého\nstinného lesa a strhnuvši klobouk s hlavy a od-\nhodivši daleko slunečník, vrhla se do mechu.\nVůně borová byla v té polední chvíli přímo"}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "351 / 352", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.8", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nopojná; vdechovala plnými plícemi pryskyřný\nten lék. Nebyl to mdlý, čivy umrtvující parfum,\nale vůně silného uzdravujícího vína. Les nezdál\nsejí dnes přísným a studeným jako tenkrát, kdy\nz něho vyděšena utekla; cosi tklivě měkkého\nvanulo jím. Byl tu chlad a ticho, stromy jako\nrozveselené a omládlé a drsná kůra jejich jako\nzjemněna.\nBezděčný pohled na odložený »Nebeklíč«\nuvolnil průchod myšlénkám.\nAch, ovšem, jako dítě, velmi ráda zpívávala\nv kostele a chodila na katolické pobožnosti.\nZrovna se jí taková vzpomínka mihla hlavou.\nVidí se, maličká, u sochy sv. Jana, jak stávala\nv májových dnech slavnostně vyzdobená na\nVáclavském náměstí. Bydlela blízko a každý\nvečer ji tam maminka brávala s sebou na pože-\nhnání. Barevné světlo lampiček se chvělo, kytice\nšeříkové na oltáři omamivě voněly, hudebníci za\nním vytrubovali intrády a lid nábožně zpíval.\nZdávalo se jí, že ani v nebi nemůže již být nic\nkrásnějšího. A její svěží hlas vynikal nadšením,\naž budil pozornost.\nBýt zas takovou malou, dětsky nadšenou\nholčičkou, jak by to bylo asi hezké! »Nebu-\ndete-li jako jedno z těchto maličkých, nevejdete\ndo království nebeského,« Což už ji také na-\npadají věty z bible? Patrně nějaká reminiscence\nz Tolstého, kterého kdysi pročetla. Ovšem zběžně\njen a nepochopila. Leckterá myšlénka se jí v něm\nlíbila, nechápala ani proč, a při své povrchnosti\nse ani nesnažila pochopiti. Býti jako dítě?! To\npřec Ale, vždyť byla přece za svého dětství\npři svém naivním pojímání světa klidná a spo-\nkojena! Zpěv u sochy svatojanské povznášel ji\ndo nebes, myslila, že je v království božím!\nSpočívalo by opravdu to království boží v takové\ndětsky prosté víře a lásce? Měla by ta bible\npravdu, že »království nebeské« je v nás, a že\njím je naše vnitřní spokojenost? A může člověk\nžádati více? Stačilo jí to za mládí, proč ne teď?\n»Nebudete-li . . .«, znamená nezbytnost, to značí\n»musíte být . . .«, mírněji řečeno »buďte . . .«\nA je to možné? Mohlo-li toho dosáhnout dítě,\nproč ne člověk dospělý, ovšem chce-li mít duši\nzas dětsky čistou a nevinnou?\nBylo by opravdu možno štěstí na tomto zá-\nkladě? . . .\nDuševní oko její počalo ji bolet od nezvyk-\nlých paprsků slunečních, deroucích se mlhám\njejího nitra. Od takové práce pomalé, dospívající\nk nějakému positivnímu výsledku vždycky utí-\nkávala. Ne, že by se byla nedovedla propracovat\nke konci, ale spíše z lehkovážnosti. Jak jí jednou\nsprávně řekl kterýsi muž: »Vy ženské necháte\nvšecko rozděláno a utečete od toho.«\nMechanicky sáhla po modlitbách. Byla to\nstará kniha s polospuchřelými deskami, švabachem\ntištěná. Za každým téměř listem vloženy byly\nmodlitbičky neb primitivně malované obrázky,\nvěnečky a křížky ze šeříkových kvítků a úlomky\nbarvínku. Vanul z ní onen zvláštní dech modli-\ntebních knih chudých lidí, stuchlý, vlhký a pro-\nmíšený vůněmi uschlých květů. A vůně ta jako\nby ji byla osvěžila v její únavě. Začala pročítati\ntituly modliteb:\n»V době zármutku a soužení«, »Modlitba za\nčistotu srdce«, »za sílu v pokušení«, »modlitba\nk andělům strážným«.\nModlit se! Jak dávno tomu, co na to zapo\nmněla! Dovedla by ještě nějakou z těch dět-\nských modlitbiček, jakým ji maminka učívala?\nAh, ano, tu k anděli strážnému.\n»Anděle Boží, strážce můj,\nrač vždycky být ochránce můj.«\nJak pak je to dál?\n»Mne vždycky řiď a napravuj,\ncnostem svatým —«\nne, tak ne . . .\n»ke všemu dobrému mne vzbuzuj,\ncnostem svatým mne vyučuj —«\nVzdechla si z hluboká a hnula se mimovolně\nze své nonchalantní posice, jakoby chtěla úplně\npovstat, ale zůstala tak klečet teď na kolenou.\n»Ať jsem tak živ jak chce Bůh můj\nRuce se bezděky sepjaly.\n»Tělo, svět, ďábla přemáhám —«\nNěco jí sevřelo hrdlo, že slova, zprvu me-\nchanicky odříkávaná, drala se z něho nyní\núryvkovitě trhaným, skoro štkavým zvukem.\n»na tvoje svatá vnuknutí —«\nSkutečná fysická bolest' hrdla a čelistí to již\nbyla, za které vyrážela dale:\n» pozor dám.«\nA v tom svatém obcování\nať setrvám do skonání —«"}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "357 / 358", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.9", "texte": "»V OL N É SMĚRY«\n\nAUG. VLČEK.\nPODOBIZNA.\n\nnější: aby vzácnou uměleckou individualitu svou\npřivedl k platnosti úplné, zarazila jej náhle smrt\nv nejušlechtilejším zápase o palmu pravého\numělce ryze českého, tudíž také ryze slovan-\nského.\nZpráva o smrti .Svobodově stihla do Prahy\nza největší válečné vřavy francouzsko-německé\nválky roku 1870., když německá vojska hotovila\nse již k obléhání Paříže. Přirozeno, že světové\nudálosti válečné odvrátily všeobecnou pozornost\nod katastrofy umělecké . . .\nOd té doby minulo přes čtvrt století.\nVýtvarné umění české razilo si zatím tu a tam\nnové dráhy. Objevili se a rozvíjeli noví talentové\na na Karla Svobodu, na jednoho z prvních, kteří\npo znovuvzkříšení národa českého pokoušeli se\nryze českým uměním obrazným rozněcovati lásku\nku grandiosním dějinám národa českého skoro\nzapomenuto.\nv\nU nás v Cechách není to případ osamělý.\nCelou řadu umělců českých stihl týž, nebo po-\ndobný osud: že po mnoholeté záslužné, mnohdy\ni nejzáslužnější práci opomenuto, nač má každý\npoctivý umělec právo nepřirozenější: aby byla\npráce jeho aspoň po zásluze spravedlivě oce-\nněna. Kritického rozboru děl Svobodových, ba\nani obšírnějšího životopisu jeho v literatuře naší\nnení. Pokouším se tudíž v stručnosti co možná\nnejvětší registrovati aspoň některá z dat nej-\nhlavnějších.\nKarel Svoboda narodil se dne 14. června 1824.\nv Plánici. Osud byl mu z mládí otčímem. Hoch\nosiřel a nezbylo mu, nežli se uchýliti do Prahy\nku svému strýci, Václavu Alojsovi Svobodovi-\nNavarovskému, jenž byl professorem na malo-\nstranském gymnasiu."}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "359 / 360", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.10", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nStrýc, jeden z nejhorlivějších vlastenců če-\nských a zároveň pilný a svědomitý spisovatel\nz jehož básnických spisů jest nejznámnější veselo-\nv\nhra ze života českého malíře »Karel Skreta«,\nujal se hocha otcovsky a postaral se o pečlivé\njeho vychování.\nA zde, v domě vlasteneckého strýce položen\ntaké základ k povaze Karla Svobody, jenž právě\nvlastenectvím svým sloužiti by mohl za vzor.\nPůvodně měl hoch na zřeteli obvyklá studia.\nAbsolvoval gymnasium a začal již navštěvovati\nuniversitu, když pouhá nahodilost dala životu\njeho zcela jiný směr.\nPo celou dobu svých studií byl totiž Karel\nSvoboda výborným kreslířem a v prázdných\nchvílích bavil a zdokonaloval se v tomto směru\ndále. V mapě jeho bylo množství různých skizz.\nJednu z nich, »Bitvu u Kreščaku«, prozrazující\nrozhodný talent, spatřil také náhodou hrabě Fran-\ntišek Thun, jenž přiměl Svobodova strýce, že\nosmnáctiletého jinocha dal roku 1846. zapsati\ndo malířské akademie pražské, jejíž ředitelem byl\nRuben.\nPřímo v úžasně krátké době zdokonalil se\nKarel Svoboda na akademii tou měrou, že již\nprvní jeho větší práce »Smrt krále Václava IV.\nv Kundraticích«, jejíž reprodukce jest známa jako\nprémie Mikovcova »Lumíra« i kruhům nej širším,\nupoutala k němu pozornost' znalců.\nNeméně zajímavé a v době nejtužšího absolu-\ntismu, v které vzniklo, zajisté smělé— bylo sujet\ndruhé jeho větší práce: velký karton, znázorňu-\njící světoznámou defenestraci, kterouž zahájena\ntřicetiletá válka »Svržení mís to drží cích\nSlavaty a Marti nice«.\nPozději, tuším roku 1848 (v kteréžto době\nSvoboda pojal za choť dceru známého českého\nskladatele hudebního, Alojse Jelena), provedl při-\npomenutou komposici ve velkém historickém\nobraze.\nMimo nadaní byl však ze šťastně nastoupené\ncesty, čelící k přirozenému rozvoji jeho nadání,\nku komposicím historickým sveden. Známý\njihoslovanský patriot Ljudevit Gay, byv na .Svo-\nbodu upozorněn, vyzval jej, aby mu illustroval\nhistorické dílo o Illicii.\nSvobodovi přišlo vyzvání to vhod. Byltě nucen\nvydati se na cesty na jih slovanský a mohl uko-\njiti i svou touhu po seznání života pobratim-\nských kmenů slovanských. I poznal tak čásť\nHorvatska, Slavonie a.Hranice Vojenské.\nVrátiv se po půl roce do Prahy, jal se shro-\nmážděný material zpracovávati. Výsledkem byla\nřada obrazů z jihoslovanského života národního,\nobzvláště horvatského a hraničářského, poutají-\ncích netoliko novostí sujetů, nýbrž i pečlivou\nvěrností podání.\nPřes to vše, že těšily se práce ty značné\noblibě a šly na odbyt, nemohl Svoboda odo-\nlati nejvlastnějšímu nadání a za nedlouho vrátil\nse zase k malbě a kresbě historické.\nZ prvních prací toho druhu uvádíme dvě:\nv\nobraz »Ondřej Slik odmítá před svou\npopravou nabídnutí pátera Ledetiusa,\naby přestoupil k víře katolické«, a pokus znázor-\nniti věkopamátnou »Bitvu na Bílé Hoře«.\nRoku 1851 odebral se Svoboda do Vídně,\nkde se trvale usídlil. Tam zhotovil především\njiným karton k velkému obrazu »Korunovace\nVladislava I.na krále českého« pro praž-\nské Belvedere královny Anny; pak čtyry jiné\npro totéž Belvedere a sice: Václav 11. Koru-\nnovace Albrechta 11. na krále • Císař\nJosef 11.v Praze a Smrt sv. Václava\nprvní dva dle vlastní komposice, poslední dva\ndle skizz Rubenových.\nNásledovala celá řada jiných historických\nobrazů, zejména také z dějin rakouských. Životo-\npisec Svobodův ve Wurzbachově biografickém\nslovníku (z něhož jsme vážili dáta) praví, že prý\nněkteré z nich ze stanoviska přísně rakou-\nského mnohým nevalně se líbily, poněvadž prý\nnehlásají slávu, nýbrž pohanění říše. Se stano-\nviska objektivního nutno připomenutí tomu roz-\numěti v ten smysl, že Svoboda zůstav věren\nhistorické pravdě nedal se ničím svésti ku\nglorifikaci něčeho, co glorifikace nezasluhovalo.\nPřes připomenutý odpor zarytých Rakušanů\nvynikaly i tyto práce v ohledu uměleckém tou\nměrou, že za obrazy »Saský kurfiřt Jan Jin-\ndřich v zajetí« a »I<arel V. utíká před Mo-\nricem Saským« —kterýžto poslední obraz jest"}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "361 / 362", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.11", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY*\n\numístěn v obrazárně vídeňského Belvederu\npřiřknuta Svobodovi cena z nadace Reichlovy.\nRoku 1869 dokončil Svoboda obraz »Jo-\nhanna Kastilská«. Po roce zaslal na výstavu\ndo Výmaru nákres, znázorňující Milánské\npřed Barbarosou, jejž později, byv k tomu\nvyzván, ve velkém obraze vyvedl. Brzy po té\nprovedl na Schillerově domě ve Vídni sgraffito,\nnákres k velkému freskovému obrazu »Vjezd\nmíru«, karton k 5001eté jubilejní slavnosti vídeň-\nské university, velkou podobiznu císaře Františka\nJosefa I. pro stoliční zasedací síň v Požeze ve\nSlavonii a především obrazy v logii nové opery\nvídeňské: výjevy z Gluckovy opery »Iphigenie\nv Tauridě«.\nRoku 1868 objednány u Svobody minister\nstvem osvěty návrhy ku freskám pro represen-\ntaČní sál biskupské residence v Černovicích, jež\nměl také sám provésti. Práci tu překazila však\nneúprosná Morana.\nV posledních letech života svého pracoval\nSvoboda přímo horečně, zejména illustrace pro\n»Světozor« a pro »Květy«. Tak otištěny byly\nv onom illustrace: Znovu zavedení pokoje\nv Cechách anaMoravě po bitvě naßílé\nv\nHoře, Šárka a Benešem Heřmanovem\npobití Sasíci, kterážto poslední illustrace oti-\nštěna teprve r. 1870.\nNepoměrně více prací tohoto druhu přinesly\n»Květy«, zejména: Husitský kněz žehná bo-\njovníkům kalicha Šárka a Ctirad Po\nbitvě na Bílé Hoře Rudolf 11. podpisuje\nmajestát Husité po vítězství u Doma-\nžlic Komenský jako vyhnanec u Že-\nv\nrotí na Jan Žižka Jan Hus Jo a-\nv\nchim Slik před popravou Kdož jste\nboží bojovníci Žižka před Prahou,\nchtěje ji z kořene vyvrátiti (tudíž vesměs\nobrazy z dějin českých) a celá řada rozkošných\nilustrací k slovanským, hlavně českým\nnárodním písním a k některým pohádkám.\nPřipomeneme-li ještě 30 listů ku králové-\ndvorskému rukopisu, jež shotovil společně\ns Trenkwaldem, a cyklus šesti obrazů »Ze života\n\nK. TŮMA.\nSOUDRUZI V POVOLÁNÍ."}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "363 / 364", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.12", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nHetéry«, jenž byl také časem svým vystaven\nv Praze, vypočetli jsme v podstatě téměř všechny\npráce Svobodovy.\nJako umělci vyhražuje většina kritických hlasů\ndomácích i cizích Karlu Svobodovi jedno z před-\nních míst. Na doklad reprodukujeme jen několik\nřádek z úvahy vídeňského »Tagblattu« po úmrtí\nSvobodově. »V kresbách Svobodových«, praví\nněmecký posuzovatel, »jest pravda. V jeho po-\nstavách postřehneme přesně promyšlenou chara-\nkteristiku. Jemnost' daří se mu zřídka kdy, nebo\nse mu naprosto nedaří; naproti tomu dovede\ndáti náruživosti vždycky výmluvný výraz. Kom-\nposice a seskupení dařívá se mu dobře; práce\njeho tají valnou měrou husitství, kterým se\nnápadně liší od katolického ovzduší, jež chara-\nkterisuje umělecké kruhy rakouské oněch dob«.\nSvobodův ryze český patriotismus - jak\nv uměleckém snažení, tak iv životě soukromém\nvídeňský tisk v nemalé míře hnětl. Svoboda totiž\nani ve Vídni nikdy a v ničem nezapíral Českého\npůvodu svého, ba netajil se ani svým vřelým,\nba plamenným vlastenectvím. Uměleckým kruhům\nvídeňským, najmě německým, vyhýbal se skoro\nostentativně. Žil jen svému umění a vlasteneckým\nsvým povinnostem, stýkaje se jen š Cechy a přátely\nn ej dů v ě rn ěj š í mi.\nS přátely v Praze byl v neustálém spojení\na zavítal-li do Prahy, byl vždycky srdečně vítán,\nprávě tak jako byl ve Vídni ctěn a vážen.\nO záslužné umělecké činnosti Svobodově ne-\npronesl}/ ještě dějiny umění českého posledního\nslova. Cinnosť ta nebyla ostatně do dnes vůbec\nani vážně uvažována. Díla, jež mu bylo popřáno\ndokonati, nebyla a nejsou sice směrodatná; nic-\nméně cena většiny děl těch převyšuje tak mnohá\njiná díla, jež byla zvláštním sběhem okolností\ndruhdy velebena a později uznána prostředními.\nZ jednotlivých úsudků souvěkých vyjímáme\nna ukázku jen několik slov, jimiž provoděna\nv v\nSvobodova illustrace »R á d ě ní v Cechách a na\nMoravě po bitvě běiohorské« ve »Světo-\nzoru« r. 1896.\n»Výtečný umělec náš«, praví se tam mimo\njiné, »jenž se již proslavil mnohými obrazy vele-\nzdařilými z důležité doby tehdejší, nakreslil pro\nčasopis náš episodu z velkého utrpení našeho\npo bitvě bělohorské. Děsný to pohled, kterak\nžoldnéřstvo cizé a námezdné zuří v městečku\nuprostřed lidu bezbranného a to u přítomnosti\na na podporu řeholníkův, kteříž se směli nazý-\nvati »Tovaryšstvem Ježíšovým« a na praporu\nsvém měli heslo významné »ad majorem Dei\ngloriam« (pro rozmnožení chvály boží).\nMnohý, jenž nezná důkladněji události teh-\ndejší, vida na obraze Svobodově, kterak mezi\ntím, co řeholníci fanatičtí do plamene vrhají knihy,\nobsahem, i jazykem nenáviděné, žoldnéřstvo ukrut-\nností zhovadilou lid týrají, bezbranné (i ženy\na děti) tlukou, übíjejí i jako stádo do kostela\nvhánějí, aby odstoupivše od náboženství svého,\nkatolickým službám božím byli přítomni, a zpověď\nvykonavše, přijímali večeři Páně pod jednou spů-\nsobou, mnohý, pravím, bude se domnívati, že\numělec náš příliš pustil uzdu obrazotvornosti\nsvé a spíše zobrazil nám některý výstup z dobytí\nměsta nepřátelského, urputně se bránivšíhó, než\npříchod komise do tichého, bezbranného města\nnašeho, aby tam zavedeno bylo náboženství ka-\ntolické.\nKdo by tak myslel, velice by se mýlil; neboť\nobraz Svobodův nedí než pravdu, jak dálo se\nv mnohých městech našich, aniž odhaluje pravdy\ncelé; neboť tu viděti jen násilí, kteréž se konalo na\nnáměstích a po ulicích a neviděti onoho utrpení,\njež potkávalo oběti nešťastné v zátiší domácím\naneb ve vězeních smrdutých, temných a vlhkých,\nže ani paprsky sluneční nebyly svědky strastí\nnevýslovných, kleréž se často končily smrtí tak\nzdlouhavě se plížící, že se jí nešťastnící ani do-\nčkati nemohli co vysvoboditelky jediné.\nAž hrůza ěísti zprávy o tom, co se tehdáž\nu nás dálo, když tak zvané komise reformační\npřicházely do měst českých a moravských, aby\nlid opět uvedly na víru katolickou. Několik řehol-\nníkův (nejvíce jezovitův) v průvodu žoldnéřstva\ncizého vykonávalo úlohu tuto krutostí a zuřivostí,\nkteréž se nijak nesnášely s přikázáními Kristo-\nvými. Z vůdcův vojenských, kteříž při těchto\npracích nejvíce zhanobili jméno své, v přední\nv\nřadě stojí zuřivci Spaněl don Baltazar de Marradas\na don Martin Huerta, kterýž zanechav řemesla\nsvého původního (krejčoviny), ve vojaněině štěstí\nsvého nalezl. Mužové tito s válečným lidem"}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "365 / 366", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.13", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nsvým, zuřili tak, že jméno jejich dlouho zůstalo\npostrachem a hanbou ve vlasti naší. Za to však\nnahrabali si jmění ohromného a postupovali\nv hodnostech. Bohužel však také někteří lidé\ndomácí šli za příkladem těchto cizincův a\ndřeli a týrali übohé krajany své;\nmezi tyto nesvědomité patří Mich-\nna, Jeníšek a Zdeněk Lev\n7\nLibštejnský z Kolovrat.\nKomu by se zdálo, že\nlíčení toto přece ne-\nshoduje se s pravdou,\npříliš jsouc přepja-\nto, toho odkazuje-\níme k podrobným\nzprávám i svěd-\nkův očitých a\nto netoliko z\ntáboru pod o-\nbojí, nýbrž i\nkatolíkův a\nmužův hod-\nnověrných.\nZnámá kníže-\nčka »historie\no těžkých pro-\ntivenstvíchcír-\nkve české«jest\npravou haldou\nsamých dokla-\ndův, co tehdáž\nlid náš snášeti mu-\nsel«.\nCelkový ráz umě-\nlecké individuality Svo-\nbodovy lze shrnouti v slo-\nva: poeta formy. »Bez-\nbarvý kartón, sepiou krytá\nkresba jeho«, charakterisuje\njej jeden z vynikajících kritiků\nčeských, »byla mně vždy mi-\nlejší než některý jeho obraz vyvedený v barvách,\nv nichž trpěl touže tradicí, jakou trpěly v po-\nsledních desítiletích veškeré »školy« rakouské,\ntradicí to bezživosti a bezesvětlí, copu a ouzkost-\nlivosti. Poesie formy a myšlénky šla mu nad\npoesii světla; onou vynikal rozhodně. Jeho\nformy byly ušlechtilostí a dokonalostí svou ne-\nsmírně lahodný, byly akademickými, řekl bych\nv platonovsky ušlechtilém smyslu«.\nSvobodu stihl však osud, jako tak mnohý\nrozhodný, ba vynikající talent: že život jeho\nnevystačil, že byl dříve sklácen v hrob,\nnež-li se mu podařilo přivésti vzác-\nnoii hřivnu svou k úplně plat-\nnosti, t. j. než-li se mohl roz-\nvinouti zcela tím směrem,\nk němuž nadáním i umě-\nleckou snahou svou\ntíhl: na uměleckou\nindividualitu ryze\na úplně českou,\npo případě slo-\nvanskou.\n»Nejnovější u-\ndálosti české-\nho života«\ncharakterisuje\njej týž recen-\nsent, » bohatý\nfond české hi-\nstorie, luzné\nskvosty slo-\nvanské poesie\nnárodní, vše\nv něm budilo\nsamostatné my-\nšlénky a nutilo\njej, aby vtělil my-\nšlénky ve formu\n/ v 1 1 '\na výraz umelecky,\nryze slovanský.\nMnoho v tom směru\ndokazal, neskonale mno-\nho musí ve směru tom no-\nvém výtvarné umění vůbec\nještě u nás dokázati vlast-\nního cíle a osobní výše ještě\nnedosáhl, ovšem bez vlastní\nviny. Platí-li, že žádná věc ve světě není zcela\ndokonalou jen proto, aby náš duch ji doplňovati\na tím sama sebe zdokonalovati mohl, tož jest\nve výroku tom pro uměleckou autokritiku skryto\ncelé desatero a obsáhlá vzdělanost Svobodova\ndesatero to znala a nadšená jeho vůle plně je\nuznávala. Svoboda přibíral co takový doplněk\n\nF. HERČÍK.\nPANEAUX."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "367 / 368", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.14", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nnázor slovanský a činil tím pokroky v pravdě\nobrovské.\nVezměme na příklad Svobodovy fresky belve-\nderské zajisté koncepce bezúhonná, zajisté pro-\nvedení svědomité, vzorně svědomité, vzorně pe-\nčlivé; ale vezměte hned vedle toho novější práci\nSvobodovu, prostou, černou tu illustraci k písni\n»husitské«, ta vás rozechvěje, nadchne, i přímo\nv\nunese záchvatnou silou svou! Jeho »Jan Zižka«,\ni četné koncepce jiné, známé z illustrac »Květů«\na »Světozora«, mají tutéž hloubku myšlénkovou\na tutéž sílu citu. Někdy se cit ten až přechvacuje\na někdy se tlačí až přes příliš mnoho myšlének\ndo popředí to je ta poměrná nehotovost, o které\nzmíněno. Ovšem zmíněno z nejpřísnějšího až\nnázoru esthetického, jakého snese zas jen umělec\nceny Svobodovy«.\nPotud úhrnný úsudek souvěkého kritika, ne-\nnadsazujícího, nýbrž posuzujícího přísně, ale zá-\nroveň spravedlivě. Úsudek ten zdá se nám býti\npovznešen nad veškeré panegirikon, jež by bylo\nzajisté nehodno umělce takové myšlénkové a ci-\ntové hloubky a tak ryze umělecké snahy, jimiž\nKarel Svoboda vynikal.\n\nSLAVNÉ JARO.\nKAREL TOMAN.\nPohádka krve. V dlouhém odříkání,\nza snění nočních tajně zkvétala\na teď! tak rudě zaplála\na vysmála se odříkání\na divě zavýskla do jarních větrů vání.\nOmladlou mízu pije z dechu země\na horkou touhu z tmavých zraků žen\nsmích jásavý má pro ten zmatek ve mně\ns refrénem jedním: ven, jen ven!\nza novým obzorem, jenž neohraničen.\nJsou hloubky neznámé, závratné výše,\nkam nedostoupla inspirace chvil,\njsou těla svěží, každé prudkou vůní dýše,\njsou čistá snění, jdoucí tiše\na po tom prahnu, bych se žhavě zpil.\nA pro Vás, která pohádkou jste sama,\nverš galantní by blasfemií byl,\npro Vašich očí smutné drama\nmám pohled měkký za večerních chvil\na teplý ruky stisk, jak v dlouhé zimě byl\n\nZKAZA. — NAPSAL V. OTOMAR.\n\n(KONEC.)\nVI. Tož ona to poznala, že se se mnou\nněco děje! Hledali jsme jednou spolu\nmísto v lese, kde byl nejkrásnější rozhled po\nvůkolí. . . nenašli jsme ho. Slijsme smutni a sklá-\nrnám domů. Mlčeli jsme a tu nešťastnou cestu\nv její hlavě kdo ví co se dělo!\n»Musí být konec nejistoty«, pravil jsem si,\nkdyž jsem byl doma sám. »Nač to zmítání ?«\nNemohl jsem usnouti v noci, i vzal jsem do\nrukou evangelium. Bylo to tak dávno, 'co jsem\nje četl. A hle, sotva jsem přečetl několik řádek,\njakobych našel, co jsem hledal: »Opusť bratry,\nrole, sestry, ženu a jdi za mnou. Jsem cesta,\npravda, spasení, život.« A víc a více znělo ve"}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "369 / 370", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.15", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nmně těch krásných, nehynoucích vět . , . »Kdo\nvěří ve mne, živ bude.« A já jsem uvěřil.\nUvěřil jsem té noci, když jsem se rozloučil\ns Helou a poznal jsem v Kristu svého spasitele.\nUsínal jsem . . . Stál přede mnou, jasný a bílý,\nobličej měl Hely a kladl ruce mi na hlavu. Pla-\nkal jsem ve spaní . . . Světlo lampy mne zbu-\ndilo, bodalo mne v oči. Zhasil jsem je a spal\njsem tiše do rána. Mluvil jsem toliko málo s Helou\na skoro vždy o Kristu. Zdálo se mi o něm,\nviděl jsem jej tak častokráte ve spánku svém . . .\nA pak jsem již náležel jemu, toliko jemu!\nA Hela to věděla; pronikla to srdcem ženy,\njejíž cit uhádne všecko. Její nervy se zachvěly,\njejí bytost se vzepřela Tenkráte\nvšak jsem nic o tom nevěděl, nic toho\nnedbal, že její zrak druhdy tak otevřený,\nměl nyní pohledy dlouhé, jež zdály se\npronikati prostory nám ztajené: že mě-\nnila se, jakoby vlivem záhadných ne\nmocí. Nemohl jsem toho dbáti, jelikož\nsám tonul jsem ve světě novém, kde da-\nleko ztrácel se klam smyslů .. . Ach,\ntenkráte jsem poznal, co je krása, neb\njsem ji viděl, viděl čistým okem své\nduše. Co dřív mé oči kalila vášeň, já\nnyní zřel ženy jak květiny, bez touhy\nje míti, jako krásné obrazy a sochy, jež\npříroda dala ve svůj atelier. A poznal\njsem cíle přírody, ne tu jalovou užiteč-\nnost, za níž se pídíme, ale cíle krásna,\npřeměny formy, barev a tonů, jež zdají\nse být zbyteěny. Každý list stromu, mo-\ntýl, květina, měly pro mne nevystihl}/\npůvab. Paprsky zlata, tkajícího oponu\nslunce za vrcholy stromů a po stráních\nhor, ty stíny vlhké, tu zeleň radostnou,\njas plamenný, jsem pozdravoval jako-\nbych byl umělcem. Ano, vyřkl jsem to\nslovo . . . Změnil jsem se v umělce a po-\nchopil jsem slova Klaudiova v Díle,\nže genius musí být čistým! A tenkráte\njsem byl čistým, když chodil jsem večer\nulicemi, tonoucími v horku, kde hlaholil\nsmích dovádivých milenců. A to všecko\nbylo ode mne daleko, jako daleko bylo\nmé mládí ... I myslil jsem: Bůh, ten\nklidný a Rozum sám, že nic neví o váš-\nnich, jimiž bouří a trpí srdce člověka. Neví nic\n0 utrpení, protože je nechápe, protože nás, je-li\nDobro samo, stvořil jen k dobru a ku štěstí.\n1 cítil jsem tíhu hmoty, jež ostatní lidstvo svírá,\nboj o chleba, pot tváře, porod ženy, nemoci těla,\nútrapy duše; a nade vše jsem se vznášel v pláči\nsoucitu, jako měsíc, obtočený závojem par jde\nv čistý zenith.\nCo mohl jsem o tom Heleně říci? Kolikráte\njsem psal jí za nocí a ráno spaloval své listy\nPak na venek jsem byl tichý, neboť ona byla\npřede mnou jinou Helenou, její duší a její\nkrásou. Viděl jsem ji krásnější nežli dříve\nVzpomínám toho obrazu, když pluli jsme v loďce\n\nJ. ŠPILLAR.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "371 / 372", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.16", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\npo řece kolikráte za odpolední, chýlících se k ve-\nčeru. Vzpomínám, jak slunce celovalo hedvábným\nleskem její tvář, když u kormidla řídila směr\nnaší plavby. Vesloval jsem tehdy tak rád, dívaje\nse mlčky na ni, a dál v pozadí, které ovíjelo\njejí zjev . . . Olivové stíny břehů v řece, pruhy\nzlata na vodě, třpytivé koruny stromů, v dálce\nzamlžené lesy a nade vším hluboké modré\nnebe... Ty poslední chvíle štěstí, které jsme\nztrávili spolu, z mé mysli nikdy nevymizí; ty\nchvíle, kdy mlčeli jsme oba, co niterný svět náš\nbyl jeden a týž. Vždyť »nejpěknější písně nezpí-\nvané, nejkrásnější slova nemluvená.«\nVII. Až byl konec mé dovolené a musil\njsem odjet. Čekal jsem toliko na chvíli, kdy se\nrozhodnu; věděl jsem o rodině strýcově, že ne-\nbylo zvykem, činiti k něčemu dlouhé přípravy.\nStrýc ani teta by se nedivili, kdybych jednou\npo obědě vstal, dal jim »S pánembohem« a od-\njel. Ale stejně prostě měl jsem opustiti Helenu?\nKonečně jednou na večer, když opět jsme spolu\nbyli na vodě, jsem se rozhodl . . . Pamatuji se\nskoro do slova na tuto naši rozmluvu; ba v upo-\nmínkách vrací se mi zpět celý ten obrázek, kte-\nrak jeli jsme s Helenou na loďce po řece. Jak\nona kvetla v době naší krátké lásky a jak tehdy\nseděla naproti mně, bledá v ten podzimní den,\nkterý mi říkal všemi svými pů-vaby: Je sice\nkrásně dosud, ale přijde již zima a ty musíš\npryč! Bavili jsme se veslováním, a když večer\nchladné své stíny rozestřel daleko po řece, jali\njsme se hovořit, nechávajíce loďku volně ply-\nnout po hladině. Začal jsem z daleka: »Stromy\nžloutnou a listí padá do vody.« Jeli jsme právě\nkol olší. Ona sáhla do vody a vzala jeden uvadlý\nlist a mlčky zase jej vrátila. »A den za dnem\nstejně tak opadává«, poznamenal jsem. »To\nlistí . . . , to listí,« řekla. »Zdali pak vzpomí-\nnáš,* obrátila ke mně pohled »na ty růže ty\nztracené růže?« Usmál jsem se. »A jestli pak\nvzpomínáš na ten den v lese, jaks mi vyprávěl;\ntehdy byl výlet . . .« »Ah, ty jsi sentimentální.«\n»Ba, tenkrát jsem jí byla, vždyť jsi to sám říkal,\nkdyž jsem ti vyprávěla onu povídku naivní; chtěl\njsi, abych četla jiné knihy. A právě včera jsem\nčetla »Rodinné štěstí« je to něco podobného,\nale zas jinačí a jak jinačí. Skoro jako s námi;\nznáš ten večer, když strýc Sergěj mluví s Má-\nsou v podobenstvích, než se rozejdou ?« »Ah,\nrodinné štěstí,« pravil jsem, cítě lehkou bolest\nu srdce, »také jsem to četl kdysi. Líbila se mi\npři tom ta jednoduchost. Rusové jsou ve všem\njednoduší.«\n»Ta rozmluva mi tkví v paměti . . . On se\nchtěl s ní rozloučit a zatím -——« při tom zlehka\npřimhouřila oči.\n»A já také se chci rozloučit,« řekl jsem náhle.\n»Snad abych zítra již odejel; má dovolená již\nkončí.«\n»A kdy zase přijdeš ?« ptala se (to divné za-\nchvění otázky), klopíc oči.\n»Ani sám nevím,« řekl jsem vyhýbavě. »Zby-\ntečně vás obtěžuji. Všichni trpíte mým pobytem.\nTvůj tatínek mi tuhle říkal: »Co pak ty, tys\njuž zdráv, ale Hela nějak postonává«, jakobych\njá tím byl vinen.«\n»Vždyť jsem dosti dlouho se ovládal«, po-\nkračoval jsem na její skoro tvrdošíjné mlčení,\n»abych nerušil tvůj klid. Ale což mohu za sebe,\njaký jsem? Bude ti daleko lip, až odjedu.«\nByl jsem zmaten; chtěl jsem jí se svěřit a\nnešlo to. Vzal jsem vesla a vnořil je prudce do\nvody. r r\n»Ah, tobě je snad lehko takto mluvit,« řekla\ntiše. »My se rozejdeme a bude dobře; nic nás\nneroztrhne, protože nic nás nepojilo.«\n»Myslím, že to má tak býti . . . uznej sama. .«\n»Což tedy život«, pravila, »život náš sám\nnic neznamená ?«\n»Ah život dobře jsi vzpomněla. Což kdy-\nv\nbychom se byli nesešli? A nežil jsem dříve? Či\nznáš mou minulost ?«\n»Neznám a nechtěla jsem ji znát. Myslila\njsem, že se změníš, jako já se změnila.«\nPo chvilce vzájemného mlčení:\n»Přiznám se ti: bála jsem se tě první čas.\nA dnes jsem již uvykla . . . Vím, co značí každý\nrys tvé tváře, každý pohled oka tvého, zachvění\nřas, pohyb tvé ruky nech mne, nevyrušuj\nmne . . . Chtěla jsem kolikráte tak mluviti s tebou,\nod srdce k srdci, neboť ty nejsi tak bez srdce,\njak jsi se dělal. Ty nejsi jen hlava chladná . . .\nDiviš se, že víc nejsem tou Helenou, jaká dříve\nv\nbyla. Řekni, kdo změnil mou duši ? A ty pravíš,\nže to nic není, se rozloučit.«"}, {"page_pdf": 17, "page_imprimee": "373 / 374", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.17", "texte": "»Y OL N É SMĚRY.\n\nANT. SLAVÍČEK.\nFRANTIŠKÁNSKÝ KOSTEL v BECHYNI N. L.\n\n»Není to snadné,« pravil jsem zvolna, »ale\nmusí to být. Dříve jsi byla tak smělá a silná,\nnyní jsi však změkla. Já však potřebuju ženu\nnesmírně silné vůle, daleko silnější než já, která\nby mne ovládala a nutila vždy, víš. Neznáš mne\ndocela; jsem přece jen člověk blaseovaný.« (Co\njsem to řekl!)\nOna nic neodpovídala. Leč z oka jí vytryskla\nslza a těžce, zdlouha jí splynula s řas.\nTakový byl ten večer . . . zapadlé slunce za-\nnechalo po sobě světlo v prostoru, jako naše\nminulost zbylé dojmy . . . Lehounké páry vzná-\nšely se nad vodou; chlad a lítost mnou zachvěly.\n»Helo, Helenko, mohla bys\nmi odpustit ?« Vzal jsem ji za\nruce.\nA tu srdce mi pravilo, že\nby mi odpustila všecko.\nVIII. Když přišla domů,\npoznali, že stůně. Nastydla, tu-\nším, chladného toho večera;\nzimnice a horečka jí otřásaly,\najá myslil na odjezd. Neměl\njsem odvahy, ji navštiviti, když\nležela, rozpálena nemocí a mu-\nkami duše. Chtěl jsem jí říci,\nže bude zdráva, že mne po-\nchopí; že pozná, že není nej-\nvyšším blahem to, po čem so-\nbecky touží skoro všichni, po\nrodině, po dětech; že jsou mil-\nliony rodin trpících, milliony\ndětí chudých; že dlužno oběto-\nvati se a žít pro blaho jiných.\nVstoupil jsem a mlčeli jsme\ndlouho. Seděl jsem u její lože\na pak jsem zase mluvil. Mluvil\njsem o tom, že city mohou nás\nopojit na chvíli, že však je tu\nještě rozum, rozum, a ten mi\npraví, že bychom brzy vystřízli-\nvěli, že ta tam byla by její od-\nvaha. Přišla by bída, sklamání,\nutrpení a konec hrozný ko-\nnec! A viděti ji zničenou, obě-\ntovanou! Mluvil jsem, sám již\nnevím co, o ženě budoucího\nvěku, o tom, jaká bude Hela,\naž se pozdraví, a slyším jen odpověď, že srdce\nženy se nedá emancipovat .. . Loučila se se\nmnou; věděla, že se snad uvidíme, ale navždy\n(ach navždy!) že zmizel sen její mladých let.\nv\n»A jak ty budeš žít? Řekni mi, jak ty budeš\nmoci žít ?«\nSlyším stále v duchu ten hlas a vidím ve\nbílých polštářích její tmavé vlasy; a v očích\nslzy, které mne schvátily k polibkům. Líbal jsem\njejí ruce a přitiskl k sobě její drahou hlavu . . .\nHle, co padlo mi v oči: obrázek biblický na stěně,\nta stará báj o ráji, o Adamu a Evě, a cítil jsem\npo tisíci letech, že v srdci muže jest Adam a"}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "375 / 376", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.18", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nv srdci ženy Eva ... a slzy těžkého bolu zalily\nmůj obličej. »Ty pláčeš ?« řekla mi, objímajíc\nmne něžnýma rameny a dívajíc se na mne ro-\nzevřeným okem veliké lásky . . . Viděl jsem oči\nžen objímajících, oči vášnivé, ale nikdy jsem\nnespatřil takovéto oči ... A stále je vidím . . .\njdou se mnou ... »0 mlč, vždyť já jsem šťastna,\na jak jsem šťastna.«\nChystaje věci k odjezdu, přišel jsem na po-\ndobiznu Heleny. Nemohl jsem se zdržeti. Sedl\njsem ke stolu a dlouho, dlouho díval jsem se\nv tuto tvář, usmívající se blaženým úsměvem\ndítěte. Ajá měl sklamati ji, setříti pel neviny\nz této bytosti, kterou jsem zbožňoval. A nikdo\nnevěděl, jak mi bylo v srdci, jakou hroznou bo-\nlestí bylo sevřeno!\nVěřil jsem, co bylo její touhou, přáním je-\njího života: se mnou žít a mne zachránit. Ale\njak jsem mohl přijmouti její oběť? Ta doba mi-\nnula, kdy Don Juan budil soucit a ženy si jej\nzamilovaly v tom přání spozdilém, jej očistit.\nCo dalo se na mně zachránit? Mdlé srdce, una-\nvenost k smrti, touha odpočinku; kdežto život\nchce boj a zápas a sílu.\nSe strýcem promluvil jsem několik málo ne-\nzbytných slov. Nedošlo mezi námi ani k vysvě-\ntlení k ničemu nedošlo. Ostatně, co měl jsem\nmu vysvětlovati? Ze byl jsem nešťasten již od\nnarození, že jsem byl stržen vášněmi, které\nmohly býti krásny a šlechetný, kdyby se mne\nbyl někdo ujal; někdo, kdo by mi byl porozuměl.\nA místo vychování, místo toho, co jsem žádal\nod těch, kteří mne milují či mohli milovat\nošetřovali mne jako rostlinu, jakobych měl toliko\nrůsti, dávali mi jíst a pít, co stačí snad psu k ži-\nvobytí; ale má duše chvěla se v tom ovzduší\na toužila výš, tak jako mladý orel, vyrostlý\nmezi drůbeží, chce ven vyletět na skály, chce\nstápět v slunci svá křídla, vznášet se nad lesy\na křikem svým volati ty, kteří jsou králi vzduchu\ns ním. Místo toho však sestříhali mu křídla a\nnechali jej živořiti v prachu\nIX. - Odejel jsem a dozvěděl jsem se o He-\nleně, že nespala skoro nic, měla jasnovidění\nv půlnocích, mystické extase, blouznila o Kristu\na prodělala všecky ty stavy, kdy člověk potácí\nse na kraji šílenství. V těchto dnech, které rvaly\njí nervy a pily krev, psala mně listy, jež by\nmne byly zbláznily\nNicméně silná její povaha fysická nabyla zase\nvrchu; Hela se pozdravila.\nSnad i zapomněla; vždyť od té doby již uply-\nnulo několik let. Snad je dokonce vdána, má\ndobrého muže, zdravé dítky aje šťastna. A což\nvzpomene-li, snad i jí to bude k dobru, co pře-\nneslo se z mé duše v její; za těch neviditelných\nstyků snad zbylo něco v její bytosti, co se zdělí\njejí dětem a jejímu okolí. A já? Nepoznám již\nnikdy tu, po které jsem blouznil, ženu, s kterou\nbychom vysoko se vznášeli nad davem, v těch\njemných sférách duší, povrhujících prostředností,\nbyli chápáním druh druha a měli mluvu srozu-\nmitelnou toliko nám. Té ženy, v níž měl jsem\nnajiti zosobněný ideál krásy a dobra, nikdy víc\nnepotkám. Ale budu žiti tiše, a jestli ne pro\nštěstí své, snad pro štěstí jiných. Jak budu žít,\njestli nejsem ničím v přírodě, kterou jsem na-\ndarmo zbožňoval a bez těla žen, které jsem\nmarně miloval? Není možno, aby ve světě bylo\nzničení a zmar. I můj nynější život musí míti\ncenu. Musí míti cenu poznatky dobra a zla,\nv toku dění nadsmyslného ; v tom, že vidím očima\nmých bratří v duše jejich a splývám s nimi.\nBudu konečně přece jen objektivným, vystoupím\nze sebe a poznám Lásku. Leč - není to zkáza?\nNebude se mi moci říci: Tys strávil jednu duši,\nvypil krev jednoho srdce, zničil jedno mládí?\nCo to znamená, že za nocí, kdy sotva usínám,\nprobouzí mne náhlé údery v nervech; co zna-\nmená, že stále se mi zdá slyšeti šum vzdálených\nhlasů? Nikde odpovědi. Bojím se, že šílím. Noc\nje kol němá. Měsíc nesvítí. Na nebi není hvězdy\njediné .... a v hlavě mé to kvílí:\nHelena, Helena!"}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "377 / 378", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.19", "texte": "»V OL N É SMĚRY«\n\nZDA JEŠTĚ PAMATUJEŠ ...\nJOSEF HOLÝ.\nZda ještě pamatuješ ten úzký byt\ns jedním oknem, kam utekli jsme lidem,\nkde jsme se učili spolu žít,\naž řeklas mi s klidem:\nMůžeš jít!?\nTam jsme se modlili kdysi\nmodlitby ponížených, nízkých,\nohlas dvou duší jásavých, blízkých,\nnebe jsme vymodlili si.\nNa stěně křížek, pod ním lože,\na ta dobrá chleba skýva,\nten celý štěstí rok, ó bože!\nSlyšelas zlato kdes zazvonit\na řeklas tak změněná, divá:\nMůžeš jít!\n\nROSTL V LESE.\nJOSEF HOLÝ.\nRostl v lese javor bílý,\nbrzo výše větve jeho\nnad okolí vystoupily,\nv jase světla nebeského\no pozemském blahu snily.\nMáť ho země napájela,\nslunce zeleň posílalo\nvysněnou mu duši dalo,\nduše čistá jinam chtěla.\nSekyra ho podtínala,\nduše bílá\nmízou vykapala.\nRostl v lese javor bílý,\nhmota zbyla,\nkořeny duše shnily.\n\nPOD JABLONÍ.\nJOSEF HOLÝ.\nPrchl mráz a prchly mraky\nzelenými nad povlaky\npolí skřivan zahnal hluš\na huš!\nuž tam zmizel pod oblaky.\nV slunka démantech se cloní,\nmilost prosí, zažadoní\npro malounké, teplé lože\nbože!\nna poli tam pod jabloní.\nVyprosil ji, teď sjel bleskem\nk zemi s rosných perel leskem,\nkde proň v žitě na úsvitě\ndítě\nžínka chová s steskem.\nUž ho vítá plna vznětu,\nuž k ní used po přeletu,\ndo postele štěstí celé\nstele\nchrpa v hnízdo plno květů.\n\nAŽ VEJDEŠ, PANÍ MÁ ...\nMILAN FUČÍK.\nOdpověď příteli A. B. Dostálovi na báseň jeho ~Ty nevejdeš . .\nO, ty mi odpouštíš, že k modle jsem tě snížil\na místo lásky sve jen bílý dal ti květ,\njak hříšník kajícný jen z dálky se ti blížil,\na celý chvěje se jsem sotva k tobě vzhléď.\nJá myslil, dobrý bloud, že nejdeš, jak my, světem,\nže z rájů neznámých jsi sešla dolů k nám,\nbys krásy andělské mne otrávila květem\na dál zas letěla a já tu zmíral sám . . .\nAjá se modlíval: »Ty, která nikdy ke mně\nnevstoupíš soucitně, svou milosť neskloníš\nke tvoru bídnému, ku synu šedé země . . .!«\na tak a podobně. Však ty mi odpouštíš.\nTvou krásu serafů, jež nebe svítí jasem,\nty smavé oči tvé, které mne opily,\ntvůj čarodějný alt, jenž zdá se světic hlasem\njak mohl chápat vše to hoch Tvůj zpozdil}/- . . .! ?\nVšak hřích jsem poznal svůj. A ty jsi usmířena\ntisíci polibků, ty čistá duše má.\nA nyni sladký slib, když láska očištěna,\nti šeptám vášnivě: Až vejdeš, paní má . . ."}, {"page_pdf": 20, "page_imprimee": "379 / 380", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.20", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nDROBTY Z DOPISŮ PŘÁTEL. —\nFEUILLETON. —\n\nVzájemná úcta mezi umělci podmíněna\njest spíše uznáním poctivé, silné snahy než vý-\nsledky práce. Váha životního díla umělcova ne-\nspočívá v součtu jeho děl, nýbrž v tom, zda\ndovedl v dílech svých zachytiti svůj svět.\nVolte umělce pro dílo umělecké obezřele\na opatrně, ale když se pro umělce rozhodnete,\nsvěřte mu práci s důvěrou. Mluviti do prací\numěleckých přineslo zřídka dobré ovoce.\nJelikož mnozí vědí, jak důležitým jest pro\nzdar a jakost díla »dobrá objednávka«, proč se\ndivíš, když vidíš i vynikající umělce sháněti se\nza objednávkou takovou; není málo těch, kteří\nsjednali jménu svěmu lesk a váhu opatřením\n»dobrých objednávek«. Sháňku takovou lze tudíž\nsnadno omluviti; kdo však přesvědčení, národ-\nnost a snad i víru dovedou oběto-\nvati »dobrým objednávkám«, těm\nnevěř, že jsou umělci.\n*\nMýlí se, kdo myslí, že rozvoj\numění závisí od umělců a že ná-\nřek na poměry jest vždy jen vý-\nmluvou neschopných.\n*\nVzpomínám častěji na radu prak-\ntického přítele: »Neseď, nemaluj,\nraději si to obejdi.« Soudil jsem\nv pýše: Tvá práce promluví za tebe.\nPráce snad mluvila, avšak kdo jí\nrozuměl? Stále ještě platí: Líná\nhuba, holé neštěstí; jemněji: Člo-\nvěče přičiň se, Pánbůh ti pomůže.\n»Přičiň se« značí, nyní: »Obejdi\nsi to«.\n*\nMýlíš se, že by »praktiěnost«\nbyla vzácnou mezi umělci; kde by\nse vzala jinak ta spousta prostřed-\nnosti? Naopak jest k neuvěření,\njak vyvinut jest výnosný smysl ten\nčasto i u nejmladších, nejčastěji tam,\nkde pro umělce mimo úřad není\nmazaného chleba.\n*\nUmělci praví: »Nepotřebujeme\nkritiků, nýbrž jemně cítících pro\numění zanícených referentů, kteří\nby slepým oči otvírali« a zapo-\nmínají, jaké sebezapření žádá ta-\nkové referování. (Příště dále.)\n\nLAD. NOVÁK.\nFRAGMENT CYKLU »KOVÁŘ A SMRT«"}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "381 / 382", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.21", "texte": "F. ENGELMULLER.\nBABÍ LETO."}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "383 / 384", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.22", "texte": "»VOLNE SMĚRY*\n\n- »VLAST TRUCHLÍCÍ«. (Vyobrazení viz na sl. 307 a\n310 čísla 7) Josef Mauder straně se v poslední době (od\njubilejní výstavy) všech výstav, pracuje na díle, které úplně\nhotové, umělecky velice cenné a do nejmenších detailů svědo-\nmitě propracované staví na místo jeho určení. Jako ukázku\npráce jeho podáváme jednu z postranních soch známého\nSlavínu na Vyšehradě, Vlasť truchlící.\nJako ukázky výstavy výroční v Rudolfíně přinesli jsme\nv čísle minulém Knupferovu studii »Porto Nerone«, Alšova\n»Kuneše z Bělovic«, Dvořákovo »Na sklonku jara«, Urbanovo\n»Zlato« a Raškova »01ejkáře«; v čísle tomto pak M. Svabin-\nského »Splynutí duší«, F. Bílka »Typ z Táborska«, F. Ko-\nvána »Odtékání«, Jos. Holuba »Dřinovo Brdo, poledne«, Jos.\nPekárka »Zpověď«, Aug. Vlčka »Podobizna«, K. Tůmy »Sou-\ndruzi v povolání«, F. Herčíka »Paneaux«, J. Spillara »Stuaie«,\nAnt. Slavíčka »Františkánský kostel v Bechyni n. L.«, Lad.\nNováka fragment cyklu »Kovář a smrt« a F. Engelmullera\n»Babí léto«.\n\nZPRÁVY UMĚLECKÉ.\nČeští malíři, pp. V. Brožík, redaktor akademie umění\na Vojtěch Hynais professor na téže akademii vyznamenáni\nbyli vládou spůsobem u nás vzácným: V. Brožík povýšením\nve stav šlechtický a V. Hynais řádem železné koruny 111. třídy.\nFontána před Rudolfinem. Zprávu z minulého\nčísla doplňujeme následujícím: Česká spořitelna uchopí se\nsama iniciativy, a vyzve některé (?) z poctěných umělců\nk užší konkurenci.\n\nVÝSTAVY.\nV saloně Topičově uspořádána výstava prací f Bedř.\nWachsmanna, dále originálů nových Gerlachových allegorií\na kreseb Stuckových. Zprávu ponecháváme pro číslo příští.\n58. výroční výstava Kráso umné jednoty pro\nv\nCechy v Praze.\nV čísle předešlém zmínili jsme se o kvantitě obrazů vý-\nstavy rudolfínské. Máme-li se dnes zmíniti o její kvalitě, mu-\nsíme říci, že výstava letošní rozhodně je slabší výstav pře-\ndešlých. A není divu; vždyť seznam zakoupených věcí jasně\nillustruje smysl, kterýž uměnímilovné kruhy naše pro umění\nchovají. Lee o tom snad budeme míti příležitost ještě se zmíniti.\nV barevném chaosu letošní výstavy nacházíme však přece\nněkolik skutečně vynikajících věcí, které skytnou opravdový\numělecký požitek těm, jimž umění výtvarné duševní potřebou\nse stalo.\nMezi práce tohoto druhu počítáme na prvém místě dvě\nnevelké studie Hynais o vy, kteréž jako léčivý, uklidňující\nprostředek působí na naše pestrostí barevnou unavené a roz-\nrušené nervy, svým barevně harmonickým klidem a onou\nzvláštní noblessou lomeného světla, jímž modely Hynaisovy\njsou oblity. Mimovolně při umístění právě těchto obrazů cí-\ntíme nedostatek vzduchu kolem; vadí nám ono dotěrně se\ntlačící a tísnící okolí.\nU studie k »Parisu« (č. 132), ženský akt v plainairu, ob-\ndivujeme eleganci pohybu a jednolitost měkkého tónu pletě,\nna kterém reflex zelený s pletí dokonale sloučen, takže i na\ntoho, kdo neměl příležitosti barvitost těla pod vlivem oblohy\na zeleně v přírodě pozorovati, působí všemi svými přednostmi.\nA při tom při vší tónové tlumenosti podán delikátně same-\ntový, zářivý tón pleti. Líto nám jen, že nevisí v síni vý-\nstavní veliký ten obraz »Soud Parisův«, ku kterémuž studie\njak letos, tak i před tím jsme obdivovali.\nObraz druhý (c. 131.), podobizna dámy s dítětem, honosí\nse rovněž všemi těmito přednostmi. Pojetí je půvabně rozto-\nmilé, hlavička dítěte neobyčejně oživena, - ve tváři matčině\nzvláštní ušlechtilý klid, celek pak důkazem, s jakým re-\nspektem umělec před přírodu se staví a tuto studuje.\nB. Knupfer se nám letos presentuje celou řadou prací;\nnedespektujeť přes úspěchy jinde docílené výstavy domácí.\nU vědomí přednosti svých prací, vystavuje Knupfer osm\nobrazů různých sujetů. V jedněch dokonale ovládá hru vln,\nv nichž obráží se obloha s odleskem paprsků zapada-\njícího slunce, tak lehce plynoucích a pohyblivých, že maně\nočekáváme, že nymfa nějaká neb siréna, s nimiž malíř svoje\nmoře tak úzce slučuje, každým okamžikem vynořiti se může\na při tom ještě poutá nás barevný soulad celku, v kterém\nlehkost tak výborně zachována, v druhých se stejnou sou-\nvereností počíná si ve svém dřívějším oboru figurálním.\nStudie námořníka (č. 165.) zde vystavená, mimo typickou\nkarakteristiku zamlouvá se nám sytostí svojí široce nanášené\nbarvy a silou tónu, s jakým se proti nebi odráží. Stejně ce-\nníme i studii aktu (číslo 166.) ač tu již záruky pravdy po-\nstrádáme. Z marin Knupferových klademe letos nejvýše »Po-\nslední zbytky Porto Neronc« (č. 160. reprod. v č. 7. V. S.),\ndále »Večer« (č. 159.), »Před bouří« (č. 161.)\nV Schikanedrovi stále více hlásí se nadání jemu\nindividuelní, jemuž již loni skvělým způsobem byl výraz dal.\nLetošní práci jeho »Večer« (č. 173.) dlužno vřaditi k obrazům\nnáladovým, kterým vedlejší je sujet, hlavní však věcí barevná\nsouhra a harmonie celku. Prostý motiv, na kterém Schikanedr\nexperiment svůj provedl, představuje stařenku u stolu sedící,\ns hlavou nachýlenou, rukama v klín složenýma, na kterouž\npadá svit lampy s jedné a chladné světlo odumírajícího dne,\nlehkými záclonami se prodírající se strany druhé. Tyto dvě\nprotivy různých světel vzájemně vyváženy a výborně vystiženy\npůsobí klidně a harmonicky. Před seriosností zde se zračící\nplný respekt!\nAleš, tato bílá vrána v síních rudolfínských, zastoupen\nletos jedním z výborných svých listů, tentokráte hejtmana\ntáborského »(Kuneše z Bělovic,« č. 536.) představujícím.\nPrávě zde máme příležitost porovnatí mistrnou, lehkou a\npři tom tak svéráznou kresbu Alšovu s pracemi okolními, v kte-\nrých najdeme ponejvíce mnoho píle, propracovanosti a svědo-\nmitosti; ale to je také vše. Alšovu hlubokému citu naproti\ntomu stačí několik energických, živých linií, kteréž ale pečeť\nruky mistrné na sobě nesouce, plně látku předsevzatou po-\ndávají.\nBohužel po všem tom, co o Alešovi nejen doma ale i za\nhranicemi psáno a mluveno bylo, přiznati musíme smutné\nfaktum, že ne Alšova mistrná kresba (která žádaným obnosem\n120 zl. ani přibližně není vyvážena), ale ledajaká hloupá,"}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "385 / 386", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.23", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\njako pod lupou provedená zátiší (na př. ono v sále 111. za\n700 zl. zakoupené zátiší!) se lehce prodají. Co naděláno řeci\no svérázném českém umění a na ocenění jeho kupují se\ncizí, drahé škváry.\nV. Brožík vystavuje genrový obraz »Děti v lese« (číslo\n130.) a velký historický obraz »Tu Felix Austria nube.« Obě\ndíla prozrazují ruku rutinovaného mistra.\nPrvnější obraz hlásí se k nám jako dobrý známý z jubi-\nlejní výstavy. Děti na něm svými nenucenými pohyby a\nvýrazy tváří, celek pak ladností se zamlouvá; leč malíř\nhistorických věcí se v něm nezapře. V enterieru lesním, kde\nmodely nejsou sevřeny čtyřmi stěnami, v tak volném pro-\nstoru, kde zelení vše dýše a jásá, rádi bychom si odmyslili\nony tupé, nahnědlé tóny, kteréž nejen pletí, ale celkem vůbec\nse táhnou. Daleko více snad jsou na místě při druhém, jednom\nto z největších historických obrazů Brožíkových.\nPoznáme na něm, že látku umělec si sám nevolil. Plátno\nobrovských rozměrů je úplně ovládnuto. Ceremonie sama\nsebou nese již takový sváteční klid, lépe řečeno snad upja-\ntost, že v tom ohledu umělec měl ruce vázány, a to v tako-\nvém historickém díle pro malíře zajisté není okolností šťastnou.\nV popředí chrámu překvapuje velké světlo, kteréž by ve sku-\ntečnosti bylo asi daleko tlumenější, a následkem jeho pak\nvoskovice zářiti by musely silou daleko intensivnější. Obraz\nmá své určení, malován je na nejvyšší rozkaz, a každá\nfigura má svůj křestní list, a tu ovšem musí míti prioritu\npřed skutečně chrámovou náladou, při které zajisté všeliké\nchoutky »moci na toho či onoho prstem ukázati,« odpa-\ndnouti by musily.\nv r v v • v\nF r. Ženíšek zastoupen třemi podobiznami, z nichž\nprávě ta nejméně officielní a representativní »Hraběnka Leont.\nz Thunů« nejvíce se nám líbí. Podoba činí přesvědčující do-\njem jak v kresbě, tak v barvě. Tractament pleti je co nej-\njednodušší, což právě jako velkou přednost zde uvésti mu-\nsíme, neboť málo prostředky mnoho dosaženo. Druhé dva\nmužské portraity jsou portraity representativními, což ovšem\njen v řídkých případech může býti ku prospěchu. Energické\ndržení těla, jasná a pevná, určitým osvětlením podporovaná\nkresba staví tyto portraity na ono místo, kde dostává se jim\nskutečného porozumění od každého. Absolutní podoba a kara-\nkteristika hlav byla zde cílem Ženíškovým. V tom ohledu\nsotva bychom si přáli více.\nJu 1. Mařák po mnoha letech vystavuje dvě, k dekorativ-\nnímu účeli určené krajiny, pohledy to na Karlův Týn a Zvíkov\n(č. 896. 897.) Jednalo se zde, abychom tak řekli o portraity\ndotyčných hradů, a dané rozměry i tvar ploch vyžádaly si\nideální jakési stanovisko umělcovo. Nejsou laděny do zlatých\nrámů a také asi není počítáno se světlem dvorany Rudolfina,\nv kterém jsou vystaveny. A nemýlíme se zajisté, tvrdíme-li,\nže právě ony lomené šedé tóny, do nichž obě krajiny sla-\nděny, výborně jsou vypočteny a v dobrém budou kontaktu\ns architektonickým okolím, pro nějž jsou namalovány. Máme\nza to, že budeme míti ještě příležitost i o ostatních v týž\ncyklus spadajících malbách při prohlídce definitivní malířské\nv\nvýzdoby musea kral. Českého promluviti.\nH. Schwaiger zaslal tři práce (č. 178., 179., 244.) rázu\nČistě krajinného. Překvapují obzvlášť ony dvě (č. 178., 179.)\nkteréž mnohem blíže stojí dnešnímu pojímání krajiny, oproti\ndřívějším rázovitým a silně individuelním rysem se vyznaču-\njícím práčem tohoto mistra.\nJ. Schusser rok co rok podává nám ukázky vzácně\nsvědomitého, seriosního snažení a rok co rok vůči sobě po-\nžadavky stupňuje, aniž by se odvážil tam, kde by nestačil.\nPřiznati musíme, že každým svým novým dílem postupuje,\na tak i letos podal výkon, kterým dociluje místa v posicích\npředních. »Májový večer« (č. 225.) je jedním z těch nemno-\nhých obrazů letošní výstavy, které každému interessentu\nutkví v paměti. Motiv je převahou krajinářský, je to studie\nparku v podvečer se stafáží dívčí postavy, květy kaštanu\ntrhající. Kontrastem v zadu zapadajícího slunce, jehož pěkně vy-\nstižené paprsky korunami kaštanů se prodírají a dole na\ntrávník jakož i na figurku ženskou padají, vystupují chladně\nvšechny stinné partie obrazu, což reflexem modravých tónů\nod oblohy ještě zvýšeno. Tím způsobem vymaloval Schusser\nznamenitou, modravou stupnici barev, již různobarevné sku-\npiny květů v popředí v hloubce doplňují. Zelené reflexy hrající\npo bílém šatě dámy, jakož i na pleti jsou výtečně podány.\nV zájmu celku jen trochu více koncentrovanosti bychom si\npřáli. »Májovým večerem« Schusser dokumentuje svou vy-\nspělost individuelního nazírání.\nDruhý obraz (č. 191) jeho je portraitní studie mladé\nmužské hlavy, tmavě ze stínu proti sluncem ozářené budově\nse odrážející. Nacházíme zde nejen dobrou karakteristiku, ale\ni výborné tónové kvality, přes to, že lecos časem poněkud\nztemnělým nám připadá.\nA. Wiesner súčastňuje se výstavy hned na poprvé ve-\nlice šťastně. Opomíjejíce kresby z reprodukcí v tomto listě\nznámé »Dračky« a Obálka na »V. S.«), zmiňujeme se pouze\no třech jeho obrazech, jež všechny malovány za soumraku,\nkdyž s mizícím světlem vše stapí se v chladný ton, v němž\nkontury mizí a se rozpouští. Z nich po našem soudě stojí\nnejvýše »K večeru« (č. 105), kde velice dobře uhozeny tóny\nsoumraku v park i na dámu na lavičce sedící se snesšího.\nPři něm nejvíce zachován a jednotně udržen celek. Leč i při\ndruhých dvou a sice »Smutku« (č. 92.) a »Na stopě« (č. 112)\nuzříme s úsilím vypozorované, byť ne tak rovnocenně po-\ndané hodnoty tonové. Ze zmíněných maleb sotva by kdo\nsoudil na žáka Hynaisova, neboť připadá nám, jakoby proti\nsměru svého mistra zapřísáhlým nepřítelem všeho světlého\na jasného zdáti se chtěl. Nemůžeme to považovati za žádnou\nchybu, naopak spatřujeme přednost v tom, že jak Schusser\ntak i Wiesner přes vliv školy Hynaisovy docela samostatně\npřírodu vidí a pozorují, jimi že rozšiřovány jsou obzory na-\nšeho dost úzkého umění domácího.\nJ. Spillar překvapil nás obrazem jeho dosavadní tvorbě\ndocela se vymykajícím. Jsou to »Mlhy« (ě. 184.). Jimi zná-\nzorněna zašedivělá nálada ranní, když z vod stoupají a po\nbřezích se táhnou šedé a vzdušnými postavami oživené ranní\npáry. Obraz zdá se nám v myšlence iv podání šťastným,\nleč celková nálada nezdá se nám býti dosti akcentována.\nJeště více zajímá nás »Na robotě« (č. 150.), druhý to rozměr-\nnější obraz jeho a to tím, že Spillar nezůstává státi na men-\nších věcech, jež dobře ovládá, ale výše se snaží. Obraz sám"}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "387 / 388", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.24", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\nPéčí a nákladem spolku »MANES«. Zodpovědný redaktor K. L. KLUSÁČEK. Tiskem Dra EDV. GRÉGRA v Praze.\nReprodukce fotozinkografie J. VILÍMA v Praze.\n\npředstavuje scénu na poli z oněch dob, kdy místo pokynů\na rozkazů hospodáře zaujímal kurabác panského drába.\nObraz tento, směleji koncipovaný, značí u Spillara rozhodný\nkrok ku předu. Zvláště líbí se nám levé popředí, matka s ko-\njencem, na níž zračí se bol a nenávist', a vedle ní sedící\ndívka. Naproti tomu čásť krajinná a pozadí vůbec nemá dosti\nbarevné síly a přesvědčivosti. Nejpravdivěji působí plenérová\n»Studie z Domažlicka« (č. 154 ) a nutno ji také pokládati za\njednu z nejlepších jeho dosavádních prací.\nK. Rašek vystavuje »01ejkáře« (č. 246.). Ze jmenova-\nného obrazu zřejmo, jak dobře mu svědčí jednoduchá věc,\npři níž se mu podařilo zachytiti pravdivý tónový dojem na-\nproti genru vypravujícímu.\nAug. Vlček zastoupen dvěma, živou charakteristikou\nse vyznačujícími portréty: Dra Pečírky (č. 119.) a prof. Ko-\nřenského (č. 146.). Přednost prvního leží v jisté nenucenosti,\nkdežto při druhém je patrna schválnost posazení portrétova-\nného. Iv technice je poněkud rozdíl; menší portrét Dra P.\nje pastosněji nanešen, kdežto portrét prof. K. více nese ráz\nkolorované, při tom však všestranně korrektní kresby, celek\nprozrazuje svědomité studium a stejně seriosní snažení svého\npůvodce.\nMax Švabinsky vystavuje letos opětně ukázky vir-\ntuosně ovládané pérokresby. Ukázky tyto stojí co techniky\nse týče na vysokém, u nás skorém ojedinělém stupni, a až\nSvabinský ještě více energie a švihu si osvojí, zajisté s po-\ndobnými výtvory nej lepších cizích umělců úspěšně konkuro-\nvati bude.\nDelikátní procítěním a přednesem je »Podobizna dámy«\n(č. 736.), kde dobře podána lehkost a povaha látky oproti\nmassám pevným, na př. pleti. Celek pak působí velice ele-\ngantně. Na stejné výši stojí i většina ostatních prací. Tak\nhned výborný v karakteru portrét Vrchlického (č. 733.), je-\nhož pósa zdá se nám býti dobře odpozorována. Dále »Podo-\nbizna matky umělcovy« (č. 732.), »Večer« (č. 735.) routinovaně\npodaný až na příliš matný svit světla. Při »Lyrickém motivu«\n(č. 734.). kterýžto název lépe se zamlouvá než »Splynutí duší«,\npůsobí zejména soulad celku, kterýž nás nechává ve Svabin-\nském tušiti ctitele anglického praerafaelismu.\nÚčinkem svým přibližují se perokresby Švabinského lep-\ntaným rytinám, což autor také úpravou docíliti se snažil a\npovažujeme za těžko vylíčíti přednosti jejich, poněvadž ony\npro technickou zručnost a vyspělost viděny býti musí\nFr. Urban vystavuje triptichon »Zlato« (č. 235.). V dobře\nvyjádřeném poli prostředním odehrává se bezohledný, so-\nbecký zápas o docílení oné třpytivé mety, jež spočívá v ru-\nkách Satana, sedícího na skále za propastí (smrti). V levém\npoli zobrazen neklidný strach a bázeň o vybojovaný kov\nlakomcem měšec pevně svírajícím a stupidně před se zíra-\njícím, jako kontrast pole pravého, kde zříme v kraji rodném\no pluh opřeného, modlícího se hocha slováckého. V poli\ntomto vyjádřil Urban úplně klid a mír, který nejen krajem,\nale i duší oráče vane. Celek tripticha je po stránce kresebné\nplně ovládnut. Kresba těl prostředního pole svědčí o vytr-\nvalém studiu a cviku. Pomíjíme jakousi stejnost zobrazených\ntěl jak v kresbě, tak i barvě, kteráž opakováním jednoho\nmodelu mimovolně se dostavila, rovněž pak ono nám na-\nmnoze nesympatické přefialovění a ve stínech krvavě červené\npřibarvení, jež celým triptichem se táhne. Leč to jsou věci\nvedlejší. Jinak vidíme zde velice vážné cíle si stavící snahu,\nod níž mnoho očekáváme tím spíše, jelikož Urban oproti\npracem dřívějším přichází na správnou, jemu dobře svědčící\ncestu dekorativního uplatnění. (Dokončení.)\n\nSOUTĚŽE UMĚLECKÉ.\nDozorčí rada městské pojišťovny usnesla se, aby\nv assanačním bloku na Staroměstském náměstí postaven byl\npalác městské pojišťovny s kasárnami hasičskými. Na stavbu\nobjednány tentokráte bez soutěže skizzy, jež dozorčí rada\nschválila.\nSoutěž na upravení průlomu u Klíčů na Malé\nStraně. Nejasná stylisace konkurenčních podmínek, v nichž\nurčeny dvě lhůty byla příčinou, že po uplynutí první stano-\nvené lhůty městská rada pražská novinami oznámila, že kon-\nkursu toho nesúčastnil se žádný z architektů, že vypsání\nkonkursu bylo bezúčelným. Na základě toho ozvaly se hned\nněkteré hlasy časopisecké, trpce si stěžujíce na netečnost\numělců, kteří v této důležité záležitosti nepřiložily ruky\nk dílu. Po uplynutí druhé definitivní lhůty oznámeno, že\ndošly celkem pouze 4 návrhy. Výsledek to počtem velice\nsmutný. Co toho příčinou? Pravda, že řada předních jmen,\njež zastoupena v umělecké komisi na radnici, co juroři byla\nzbavena příležitosti soutěže, leč je dosti známo a při po-\nsledním konkursu na Živnostenskou banku zjevným se uká-\nzalo, že u nás existuje velice slušný počet architektů, který\nkonkurovati mohl. Jedna z příčin je častokráte opakovaný\núkaz, že provedení zadává se pak na základě jiných cest\nnež jak by výsledek konkurence žádal (ku př. divadlo v Plzni,\nživnostenská banka atd.), jednak také tím, že pro nynější\nměstskou radu, v které nejeví se opravdivost provésti umě-\nleckou komisí navržené zastavění průlomu, že pro tuto měst-\nskou radu nechtěli umělci, obávajíce se, že pracují nadarmo,\nnávrhů svých podati. Připojujeme se úplně k tem, kteří slabou\nvěcnosť tu kárají; při každé takové příležitosti, kde jedná se\no tak důležitou záležitosť vzhledu a úpravy Prahy, nemělo\nby se hleděti na tyto nepříjemnosti a v zájmu věci neměla\nby scházet ani jediná ruka. Snad by pak iv té nehybné\nměstské radě našlo se trochu respektu ku poctivé snaze jednot-\nlivců, kteří by pak byli jednotným hlasem umělectva.\nReprodukce z konkurence na obálku »V. S.« pone-\nchány býti musely pro nedostatek místa do čísla příštího."}, {"page_pdf": 26, "page_imprimee": "couv. 4", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189706-01.1.26", "texte": "Listárna redakční.\nDopisy neodpovídáme; zbytecno tudíž připojovati po-\nštovní známky. Rukopisů nevracíme. Zásilek nedosta-\ntečně frankovaných nepřijímáme.\nJ. J. - E. Ř. (Za noci). - V. M. (Zachráněn?) - Ne-\nuveřejníme. J. H. Díky. Faun. Dle možnosti. Mor.\nSnad v příštím ěísle. —olý. Slabší než předešlé. Dobré\nmyšlenky übíjeny strojeností. Nejlepší »Západ.« R. Hl. S.\nV příštím čísle.\nPřítel umění. Proč autor »Silence« vzdaluje se pražských\nvýstav, nedovedeme Vám vysvětliti; snad polekán byl před-\nčasnými zprávami o svých dílech, které některými listy če-\nskými, pozdravujícími jeho přesídlení z Vídně do Prahy jako\numěleckou událost, loňského roku zaznamenány byly.\n\nSpisy redakci zaslané.\nVilém Mrštík: Pohádka máje. Román. S uměleckou\nvýzdobou Zdenky Braunerové. 506 str. B°. Vydání na skvost-\nném papíře 3*60 zl. vázané 4'60 zl., vydání na ručním pa-\npíře skvostně vázané s*Bo zl. Nakl. J. Otto v Praze.\nŘádky, kterými provázíme knihy listu našemu k ozná-\nmení zaslané, nejsou kritikami, nýbrž pouze upozorněním na\nony vlastnosti knihy, které se nám zdají dobrými neb pozoru-\nhodnými a nemohou tudíž pojmouti celé ocenění »Pohádky\nmáje«. Lze jen poukázati na to, že považujeme tuto knihu za\ndokonalé dílo umělecké, ve kterém nalezne zalíbení jak obecen-\nstvo nejširší, tak i gourmand literární, dílo ryzího umění, pří-\nstupné, milé a vzácné každému. Výborným vystižením jemných\na těžkých detailů zachycena tu mohutná krása mládí, a kolem\npoetické Helenky a zdravým životem dýšícího Ríšý, který zajisté\nstane se zamilovaným rekem všeho čtenářstva českého —-\nseskupena dokonale až do posledních odstínu všecka stafáž\nostatní, milá a plná pravého života - a vše podáno nikoli\nve fotografickém odlesku ale stylisováno aristokratickým\ntaktem uměleckým. Román Mrštíkův získal si již svého času\nve Světozoru všech sympatií; dnes, vyzdoben ještě šťastnou\nrukou sleěny Braunerový, patří mezi nejkrásnější ěeské knihy.\nV. P. Trnavský: Sestry. Román z pražského života.\nCena 1 zl. 50 kr. Nakl. V. Kraus v Táboře.\n»Sestry« jsou pokusem naturalistického románu z praž-\nského ovzduší asi toho spůsobu jako Čapkův román »V tře-\ntím dvoře«; ovšem schází tu Čapkův lehký, routinovaný\nsloh, snadno překonávající choulostivá místa thematu. Nedo-\nstatky formální vysvětluje zřejmá snaha autorova, pověděti\nvše, co pozorovatelské oko ve svém okolí vystihlo. Nej zda-\nřilejším místem jest lícení venkovské muziky v kapitole\nXVI.—XVIII.\n\nV\n£>\n'A\n'A\ní\n<r\nPAMATKY VÝTVARNÉ\nz Ceskoslovanské výstavy Národopisné r. 1895.\ni\nSESIT I.\nDílo toto podá světlotiskem množství vynikajících předmětů z různých\noborů práce umělecké. Nábytek, řezby, výšivky a součásti krojové, lístky\nrukopisných památek, vazby, faiance a majolika, sklo, práce z kovu, boho-\nslužebná náčiní a roucha poslouží všem, kdož v kterémkoli z těchto oborů\npracují, jako vhodné při studiu vzory a obeznámí kruhy širší s dobrou prací\ndomácí, /\nDílo vycházeti bude ve lhůtách měsíčních po sešitech o 10 obrazích.\n12 sešitů o 120 listech utvoří celek, k němuž přiložen bude při posledním\nsešitu náležitý text a seznam.\nPředplatné na celé dílo aneb na 6 sešitů přijímá p. Boh. Schnirch,\nsochař na Král. Vinohradech.\nPředplatné pro Prahu obnáší: na celé dílo 18 zl. r. m.\nna 6 sešitů 9 «\nKdož si přejí dílo toto poštou odebírati, přidejtež laskavě 20 kr. na re-\nkomandovanou zásylku každého sešitu.\nCena sešitu v knihkupectví zl. 1-70 r. m. Dílo toto prodává se v ceně\nvýrobní a proto nelze povoliti nižádných srážek.\nMž"}]}