{"numero_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_sha256": "2f4a785dec9f82b00c4b1f325604284923dccb2e0c112d8ab5698f0b1889d9cb", "source_tei": "https://github.com/Princeton-CDH/bluemountain-transcriptions/blob/main/periodicals/bmtnaan/issues/1897/11_01/bmtnaan_1897-11_01.tei.xml", "source_mets": "https://github.com/pulibrary/BlueMountain/blob/main/metadata/periodicals/bmtnaan/issues/1897/11_01/bmtnaan_1897-11_01.mets.xml", "url_numero": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01", "articles": [{"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c001", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c001", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "1 / 2", "page_fin": "11 / 12", "image_debut": 1, "image_fin": 6, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.1", "titre_corps": "DVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR.", "titre_sommaire": "DVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "1 / 2", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.1", "debut_caractere": 14, "fin_caractere_exclue": 2556, "texte": "DVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR.\n\nI.\nByla to četná společnost, která se sešla při\nsjezdu bývalých žáků domácího ústavu, takže\nmístnosti besedního domu jí sotva stačily.\nV té směsici, rozjařené dobrým pivem a ho-\nvorem, když rychlým krokem blížila se půlnoc,\nbylo věru těžko se vyznat.\nTisíc otázek a výkřiků zachvívalo se ve vzdu-\nchu, známí se poznávali a zdravili, tiskli si ruce\na připíjeli si. Hlahol a šum zavládly v rozsáhlých\nmístnostech, kde v nepřetržitém pohnutí se na-\nlézali přítomní. Ah, to jsi ty a ty! tak znělo stále\nna všech stranách.\nU některých stolů ozval se zpěv. A léta ja-\nkoby mizela mezi těmi, kteří se sešli; všude bylo\nzase mládí a dobrá nálada.\n»Hleďme, jak jsi sestár. A ty hochu, jaký je\nz tebe fešák!« tak bylo slyšet z různých míst.\nJakoby se byly přivalily náhle vlny dávných\nmladistvých let a zaplavily zde všechny. Jakoby\nslunce všem zahořelo v žilách. A přišlo jaro\na rozjařilo všechny.\n»Julo, tys tady?« bylo slyšet náhlé zvolání\nu jednoho stolu a dva přátelé se sevřeli v prud-\nkém objetí.\n»Tak vidíš, Václave, že umím dostát slovu,«\nodpovídal asi třicetiletý, bledý, černým šatem\noděný Jula, svýma tmavýma očima pátraje po\nsále.\nBylo to asi deset, ne-li více roků, co se ne-\nviděli.\nA teď přišlo na řadu mnoho dotazů a odpo-\nvědí k nim; a bouřný hovor u stolu, při kterém\nseděli naši přátelé, znenáhla se tišil a rozpřádal\nv důvěrná sdělení. Ten a ten byl ženatý, málo\nkterý byl dosud svobodným.\n»A my jsme dosud mládenci, co ?« jásal Jula,\nobrácen k Václavovi. Ale Václav nesdílel jeho\nveselost a mlčky pokrčil rameny.\n»Svoboda, můj zlatý,« rozpovídal se Jula,\nsvlažuje rty hojnými doušky, »svoboda jest jen\njedna a kdo ji ztratí, nenajde jí nikdy víc. A při\ntom ženy! Podívej se, kolik z těch, co se ože-\nnili, jest opravdu šťastno. Zamilují se, vezmou\nse, ano, ale co potom? Za několik let se omrzí.\nJho manželství, které jim připadalo tak lehkým,\ntíží je vždy víc. Jsou výminky, ovšem . . . Jest\ni ženská otázka —to víš, moda! Jest právě\nv modě. Jakoby zrovna tak nemohla být mužská\notázka! A žádný se při tom ani nezasměje; každý\nto béře tak vážně. Jaká může být ženská otázka?\nTamhle se podívej. To je můj dobrý známý, ten\nco sedí o dva stoly dále, nám zrovna naproti;\nteď právě povstal. Nuže: to je velice inteligentní\nčlověk a zamiloval si prosté děvče. Nebyla hloupá,\nani chudá, ale z daleka se nemohla mu vyrov-\nnat. Ale měla jej ráda. A víš, když ji dnes po-\ntkám, vždycky se jí musím podivit. Jest z ní\nušlechtilá, vzdělaná paní a oba jsou šťastni. —\nA tamhle, také nedaleko, je jiný můj známý,"}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "3 / 4", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.2", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 3938, "texte": "snad ho nevidíš, ovšem, na tom však nezáleží.\nTo není žádný genius, jest to docela prostřední\nčlověk. Ve škole platil za hocha dost omezeného.\nA našla se žena, výstřední ženská, která měla\ndavy nápadníků a za kterou se bláznilo jich na\nsta. Ona však podala svou ruku tomuto dobrému\na skromnému hochu, protože věděla, že má zlaté\nsrdce. A co myslíš? Jsou také šťastni. A to se\npak přehlédne, to, že každý člověk je jiný a což\nteprv ženské. Ne, hochu, ty se nedají zunifor-\nmovat. Každá je jinačí a pro každou jinak zní\nživotní otázka. Ale štěstí — štěstí — to je všech\ntouha, právě tak, jako nás; a na chleba se myslí\na zapomíná na jedno . . .«\nTu znaven, pokleslým hlasem, nevěda, zda-li\njej kdo poslouchá, náhle skončil.\n»Na co se zapomíná ?« tiše zeptal se Václav,\nkterý nepřestal jej sledovat.\n»Na lásku«, pronesl opravdově Jula, náhle\nvšak, jakoby se mrzel pro svou upřímnost, dal\nse do smíchu a přirazil svou sklenici k Václa-\nvově.\n»Nekoukej a pij,« houkl jemu přímo do ucha.\nv\n»Zena, to je tajemství; duše, to je láska. Roz-\numím ti«, rvavě pronášel Václav.\nV tom okamžiku přistoupil ke stolu starý pán,\noběma dobře známý a s »dovolením« si přisedl.\n»A což vy, kamaráde«, oslovil Julu, položiv\nmu ruku na rameno, »kdy pak se vy oženíte ?«\nTo bylo něco pro Julu.\n»Já a oženit ?« zasmál se hlasitě, »což pak\nje to možno, s jedinou ženou žít až do smrti?\nOmrzí mne to, co je mi nejmilejší, za pár dní,\nnatož za pár let. Ani anděla bych nesnesl.«\n»To je řeč!« trochu žertem a trochu káravě\npronesl starý pán.\n»Nu tak, co mám říci,« hájil se Jula, »však\nse dobře znám. Do duše mi žádný jiný nevidí\na v srdci mi žádný nesedí. Zde jest«, bil se\nv prsa, »a to se nedá vyměnit. Já sám nevím,\nco chce. Chce dobré dítě aza chvilku třebas\ni fúrii. Najde si výstřední lásku a při tom nyje\npo tiché idylle. Jenom ne sentimentální děvče!\nA po schůzkách s nějakou ledovou kráskou dá\nse do pláče. Ano, tak je to — se srdcem těžko\nhrát — stará to píseň.«\nAle starý pán toho neměl dost.\n»Vždyť vy žertujete*, pravil se slabým úsmě-\nvem.\n»V pivu je pravda, tak jako ve víně,« hájil\nse Jula.\n»Ale vzpomeňte přece na Přikázání,« domlou-\nval mu starý pán.\n»Arci,« dodal ihned, »vy mladí dnes nevěříte\nv Písmo, budiž. Ale to, co vy zastáváte, je mno-\nhoženství a »volná láska«, která přichází do\nmody.«\n»Budiž, budiž,« setrvával Jula. »Já však ne-\nmyslím, míti více žen. Já říkám, že jedna nestačí.\nJá chci míti dvě ženy ajá je hledám. Dvě ženy,\nkteré se doplňují. Jednu blondýnu a druhou bru-\nnettu. Jednu vášnivou a druhou zbožnou. Jednu\nraffinovanou a druhou prostou. Já jich nenajdu,\njá vím, že nenajdu, ale to jest má bída, to je\nmůj osud!« a obličej ubohého July se zastřel\nsmutkem.\n»Ale vždyť je to hříšné mínění,« rozhorlil se\nstárý pán, »vždyť je to hřích!«\n»Je to hřích, ba že je tomu tak. Není to pouhé,\nslovo, nebo fráze«, rovněž vážně mluvil Jula,\n»ale což mohu za to? Proč jsou všechna při-\nkázání proti srdci člověka ? Co zavinilo to mladé\nsrdce? A proč je trestáno? Arci, arci,« dodal\ns melancholií, »v tom vězí tragedie člověka.\nO, nebytí toho, byl by člověk nesmrtelným.«\n»Hleďte, hleďte,« pochvaloval starý pán.\n»Ale co je to plátno — se přetvářet? Ne, ne-\njsem farizej. Jsem hříšný, dle vašich pojmů, snad\nano, ale za sebe nemohu. Budu s vámi souhlasit\na s radostí budu s vámi souhlasit, milý pane,\naž to bude pravda, až to bude zde pravda« —\na na prsa položil ruku — »až se změním, až budu\nmít zkušenost, až se toho dožiju. Ale zatím —\nsnad blouzním — snad připočítáte to pivu, snad\ni mládí — není to chvást. Hle, pane, to jest od-\npověď na váš dotaz, kdy se ožením.«\nA zpocen upřímností své zpovědi, do které\nvlil všechny své síly, vytáhl Jula z kapsy šátek\na jal si jím utírat čelo.\n»To je horko«, v jakémsi souhlasu pronesl\nstarý pán. A potom jal se hovořit o jiných vě-\ncech, vyptával se a rozveselil se. »My staří«,\nomlouval se, trochu podnapilý, »jsme veselejší\nnež vy mladí.«\n»Jinak jste vyrostli«, řekl Jula."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "5 / 6", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.3", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4086, "texte": "» Jinačí byly ty časy — ty dřívější. Idealismus\na romantika a všechno, več vy již nevěříte. Tro-\nchu nás litujete, trochu se nám smějete,« roz-\npovídal se starý pán, »ale věřte, my jsme oiouznili\na byli jsme při tom šťastni. Snad jsme se kla-\nmali, ale byli jsme-šťastni,« opakoval s důrazem.\n»To my o sobě nemůžeme říci, co?« obrátil\nse Jula k Václavovi. Ten se jen usmál.\n»Stěstí — štěstí —jen to ; tak málo a všechno !«\nkmitlo mu hlavou. Pak účastnil se ještě chvíli\nrozhovoru, až posléze vstal, aby odešel domů.\n»Já tu ještě zůstanu«, volal Jula, objímaje\nstarého pána. »Hle, vzácný okamžik, staří a mladí\nse smiřují. Na zdar!« a zvedl sklenici. »Ale ty,\nVáclave, přijď zítra večer — to víš, Vilma hrá\nhousle, to uvidíš ženskou — anděla a hudbu\nuslyšíš — božskou. Tedy zítra, zítra!« a silně\ntisknul mu ruce. — —\nVáclav, když vyšel ven, octl se na náměstí,\nozářeném bledým svitem měsíce, házejícího více\nstínů než jasu. Arkýře domů rýsovaly se v ba-\nrokovém slohu ve výši v modravém svitu a dlouhé,\ntmavé stíny dvou obdélníkových stran, složených\nze starých domů, sahaly daleko do prostory ná-\nměstí. Na chodníkách bylo prázdno a jen občas\nbylo slyšet vzdálené hlasy nebo zavolání. Vlahý\nvzduch letní noci mile ovanul Václava; bylo to\nvítané osvěžení po letní lázni v horku a kouři\ntam uvnitř Besedy.\nTu cestou domů napadlo jej uvažovat o slo-\nvech Jutových. On sám, Václav, zvyklý žít jako\nčlověk přírody, málo starající se o tak zv. spo-\nlečnost, nikdy nedospěl k podobným úvahám.\nPravda, byly doby, kdy ženy velice miloval.\nPrávě za takovýchto teplých večerů a nocí kdy\nsilně po nich toužil. Mnohé, které měl upřímně\nrád, ač jim to nikdy neřekl, považoval}/ jej za\nchladného, nebo sobeckého, nebo kdo ví, zdali jim\nnapadlo vůbec kdy o něm myslit. Přešly klidně\nkol něho a nezbylo stopy po jejich cestě; ba\nani v srdci jeho. Myslil si, že nestojí to věru za\nta muka, tolik se o přízeň dívčí pokoušet. Od-\nvykl a dnes — po letech — ano, vždyť je tu\nna světě ještě Cili, ona jej má jistě ráda. Přijde\nk ní — dnes ne, ale snad zítra — a řekne jí . . .\nCo jí má říci?\nPozoruje měsíc, který vznášel se vysoko nad\nstřechami, vzpomínal na svou lásku.\nJak to vlastně přišlo, že má ji rád a kdy,\nkdy se to stalo ?\nBylo to snad tenkrát, když honila se na louce\nza motýly s ostatními děvčaty — jednou v so-\nbotní odpoledne, když neměly školu a bylo jí\ndeset let? Tenkráte jedna její dobrá přítelkyně,\nsnad ze závisti, surově pustila se do její vlásků,\ndo těch světlých, tenkráte do barvy lnu zahrá-\nvajících vlasů a nemilosrdně je rozcuchala, až\nmalá Cili se dala do pláče.\nOn, Václav, šel právě okolo, a našel ji v tom\nzoufalém postavení. Oči modré měla zality sl-\nzami. V náhlém hněvu obrátil se na pachatelku\nzlého činu, aby ji blíže seznámil se svými pěstmi,\nale ta v čas ještě uprchla z dosahu jeho moci.\nUbíhala pěšinou mezi vysokou třeslicí a pryskyř-\nníky, z dálky volajíc naň posměšné hany.\nBůh ví, proč si vzpomněl dnes na tuto hlou-\npost.\nByla to však první vzpomínka na jeho lásku.\nDále v minulosti ničeho nenašel, co by se vzta-\nhovalo k Cili.\nPozději, když ji více nebavilo běhat po lukách\na když věnovala se tichému zaměstnání se svou\npannou, pomáhal jí dělat úlohy a opravoval její\nchyby v sešitech.\nKdyž vyšla ze školy a vzala na se dlouhé\nsukně a stala se slečnou, tu vyhýbala se mu —\nnebo se mu to tak zdálo. Trvalo to tak asi rok.\nPotom se sešli v tančírně. Chovala se k němu\nprávě tak, jako k ostastním. »Je chladná!« zlobil\nse na ni tehdy. »Nebo mi tak připadá!« — od-\npouštěl jí.\nVlasy její tenkráte byly tmavší i nosila je\nkrásně spletené a tak dlouhé byly, že sáhaly jí\nv zadu tak hluboko, že všechny přítelkyně jí\nzáviděly. A jelikož vázala je dole pentlí, všichni\nmládenci bažili po tom, aby zbavili ji této okrasy.\nTu jednou Václav odvázal jí z vlasů mašli\nar uschoval.\nŘekli jí, že on to udělal.\nŠla k němu přímo a zlobila se na něj. »Já\nnic nemám, nemám«, zapřísáhal jí do očí; ne-\nbylo nic plátno. »Ale já vám povím«, dodal po\ndlouhých výkladech, kterými zlomil hrot jejího\nhněvu. »Povím vám, kde je. Jest u mne; ale já\nji neukrad, já ji našel.«"}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "7 / 8", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.4", "debut_caractere": 55, "fin_caractere_exclue": 2585, "texte": "Byla spokojena touto výmluvou a od té doby\nzas byli přáteli. Hned po tančíme přišlo kluziště.\nTenkráte byly jinačí zimy. Ano, tenkráte bylo\nvěru nejvyšší rozkoší bruslit na ledě.\nVznášeli se spolu, budíce obdiv svou obrat-\nností, odvahou a vytrvalostí. Když hrála hudba\na tančili spolu valčík na bruslích, tenkráte ji\nk sobě připoutal, neboť všichni diváci je sledo-\nvali svými pohledy.\nPotom přicházely zimní večery, příliš náhlé\na s nimi těžké loučení s kluzištěm. Objížděli\nspolu ještě ve tmě, kolikrát sami, kluziště, když\nnetrpělivý zvon je vyháněl . . . Rozehřátí a vroucí\nzvolna šli spolu domu; vždy ji doprovázel až\nke vchodu.\nPotom jaro, s jízdou na loďce.\nPotom léto, s hrami na pažitu, ten krásný\nlawn-tennis ve stínu vysokých stromů.\nZdali bude moci kdy zapomenout na\nty okamžiky prvého štěstí?\nZda-li by moh' jinou mít rád, než\nCili ? ptal se měsíce.\nMěsíc však se nepohnul ve tváři. Ten\nJula přece je žvanil! — —\nII.\n»To je tedy ta slavnostní Akademie,\nřekl si Václav, dívaje se v pestré řady\npřed ním sedících dam. Hledal očima Cili,\naž ji našel. Měla modravé šaty, které při\nvečerním osvětlení jí roztomile slušely.\nAkademie počala ouverturou a byla\nzahájena proslovem, jenž otvíral široké\nperspektivy duševním zrakům poslu-\n1 v O\nchacu.\nPotom jedna dáma pěla arii Taťany\nz Oněgina; pak zase jeden pán recitoval\njakousi báseň a na to teprve přišlo hou-\nslové solo, které přednésti měla slečna\nVilma K.\nKdyž vystoupila na podium, tu Jula,\nkterý stál na jiné straně sálu, vystřídal\ns ním krátký pohled. Potom však Václav\nočí svých s ní nespustil.\nMěla bílé, krásné šaty, které činily\njejí zjev téměř vzdušným. Její tmavé\nvlasy a tvář brunetty odrážely se neoby-\nčejně od tohoto roucha. Vzala do ruky housle\ns lehkým úsměvem a obrátila se k pánu, jenž\nji u klavíru doprovázel. Lehounce přejela struny\nsmyčcem, pak obrátila se k obecenstvu, klavír\nzazvučel a ona počala hrát. Ruka, jež třímala\nhousle a druhá, zvednutá při hře, činily dojem,\njakoby se chtěla vznést. Václav slyšel počátek\njejí hry a pak, dívaje se stále na Vilmu, ztratil\nzvolna vnímavost pro jednotlivé tony. Zdálo se\nmu chvílemi, že Vilma se mu ztrácí .... Na-\njednou vzpoměl si, že kdysi také hrál na housle,\nale pak že toho nechal. Ano, kdy to hrál napo-\nsledy? To bylo jeden podzimní den. Slyšel zře-\ntelně onu píseň, již tehdy hrál. A píseň ta jej div\nnerozplakala kdežto venku svítilo slunce\na bylo tak krásně.\nLouha, nesmírná touha se ho zmocnila. Touha\npo štěstí, touha jít v přírodu! Jásat a žít! Bože,\ncož opět zachvátila jej ona svou mocí?"}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "11 / 12", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.6", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2779, "texte": "Jaké to neznámé struny se rozezvučely v jeho\nduši ? Která ruka vně zasáhla! Bylo v něm přece\ntak ticho, tak smírno!\nTolik let chodil spokojen a věřil si, že je po\nkvasu. Věřil, že je milován a že bude šťasten.\nA nyní — nyní? Hle, co říkaly mu ty housle?...\nPrávě tak jest mu dnes v duši, jako o ten pod-\nzimní den. Všechen život po tolik let zmizel,\nspadl jako slupka. To živoření, ta existence —\n— a jiný život, jiné mocnosti jej uchvacují a jiný\nVáclav, dřímající v něm tak dlouho, se probouzí.\nA Vilma hrá.\nZas jako tehdy jde lesem aje podzim. Podzim\nvždy miloval, ač to nechtěl říci. Tu každý strom\nv lese je jinačí a každý je pestřejší než byl.\nNejhezčí v ty chvíle, když dávají s Bohem, nej-\nhezčí před svým odumřením.\nTenkráte v lese bylo tak svato a slunce vzná-\nšelo se nad cestou, nad rovným, širokým prů-\nsekem lesa, kterým bylo vidět do dálky ven až\nna hory, kde bělá se kaple poutnická. A stíny\nbyly tak vlahé a sladce voněly . . .\nTo bylo v první čas, kdy všímal si Cili. Již\ntenkrát měl ji rád a přece . , . Přece moh' vědět,\nže ona v tu dobu půjde do parku a bude tam\nchodit, a že by s ní tam mohl mluvit, jako před\ntím. Ale zase byl jiný; zas toužil a čekal, chodě\nprůsekem sem a tam, zde na té cestě že se mu\nmusí zjevit žena, na tom zeleném koberci ji potká\na půjde s ní. Která to bude — a kam — to ne-\nvěděl.\nAle na té cestě přijde mu vstříc a půjdou\nspolu po celý život.\nTaková je touha. A Vilma hrá.\nPojednou Václav octl se vysoko a vskutku,\nbílá, krásná žena vznáší se mu po boku. Objal\nji v pasu a daleký rozhled otevřel se jeho zra-\nkům. Nad nimi svítil měsíc a dole třpytilo se je-\nzero. Labutě vznášely se na jeho hladině a vzácné\nstromy plakaly své listí do vody. Tu vzduchem,\nkterý byl modrý a tajemný, zachvívala se píseň ...\nZa jezerem rozkládal se nádherný prales a na\ntisíce ptáků v něm zpívalo. Nebyla to však píseň\njásající, byly to písně hluboké, rvavé bolesti ra-\nněných ptáků. Ale ten prales jej lákal i ji, takže\nšli dolů a s loďkou plynuli na druhý břeh.\nTo byla krásná a svatá chvíle, neboť měsíc\nstříbřil jim vesla, a za nimi vlnila se stříbrná\ndráha. A labutě, ty plynuly s nimi a když při-\nstáli, též ony zapěly smutnou svou píseň . . .\nTu les se otevřel a oni vstoupili — —\nNáhlá bouře však uchvátila Václava. Ruka\nčísi položila se mu na rameno a dvě černé,\nvelké oči Julovy smály se mu do tváře.\n»To je něco, co?« volal mu jeho přítel do\nucha.\nVáclav snesl se opětně na zem . . . Vilma do-\nhrála a tleskot sterých rukou zabouřil sálem.\nVzpamatoval se . . .\nKdyž bylo po programu, hledal očima Cili,\naž ji našel. Usmívala se, rozpálena do nachova,\nale on se jen pousmál.\nPotom s ní mluvil dlouho a ptal se, půjde-li\nzítra do Střelnice na výlet.\nSlíbila, že půjde. Jen aby bylo hezky; vždyť\nje tam daleko. (Příště dále.)"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c002", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c002", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "7 / 8", "page_fin": "7 / 8", "image_debut": 4, "image_fin": 4, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.1.1", "titre_corps": "NÁVRH PLAKÁTU. — CENA DRUHÁ.", "titre_sommaire": "NÁVRH PLAKÁTU. — CENA DRUHÁ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 4, "page_imprimee": "7 / 8", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.4", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 53, "texte": "A. MUCHA.\nNÁVRH PLAKÁTU. — CENA DRUHÁ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c003", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c003", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "9 / 10", "page_fin": "9 / 10", "image_debut": 5, "image_fin": 5, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.2", "titre_corps": "PODZIM.", "titre_sommaire": "PODZIM.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 5, "page_imprimee": "9 / 10", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.5", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 21, "texte": "KAREL ŠPILAR.\nPODZIM."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c004", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c004", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "11 / 12", "page_fin": "11 / 12", "image_debut": 6, "image_fin": 6, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.3", "titre_corps": "KVĚTY.", "titre_sommaire": "KVĚTY.", "signature_source": "XAV. DVOŘÁK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 6, "page_imprimee": "11 / 12", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.6", "debut_caractere": 2781, "fin_caractere_exclue": 3391, "texte": "KVĚTY.\nXAV. DVOŘÁK.\nSvé kalichy vysoko vzpjaly\na do slunce vystříkly barvy\ndivoce žhavé;\na pohnutím chvěly se jak by\nvolaly »ave!«\nVzduch nasládl od vůní jejich\na jak se tam potácí v dálky\nvlnami splaven,\non těžkými vůněmi dýchá\nvýsostmi slaven.\nDen hýřící chytá je v náruč:\nty vůně všech květů a barev\na rdící, s trůnu\nJde s nimi hned v komnaty noci,\nkam věsí lunu.\nTak v nádherné mystické slunce\nse vzpjaly i květy mé touhy\nplamenně žhoucí;\nmé myšlénky sladkostí všecky\nprovály vroucí.\nAch, duše má pýřící, nes je\nhloub v komnaty ukrytých vášní\nzdrhnutých temně\nkam štěstí švou ubledlou vrhá\nzář přetaj emně!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c005", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c005", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "13 / 14", "page_fin": "13 / 14", "image_debut": 7, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.4", "titre_corps": "PÁTÁ STRUNA.", "titre_sommaire": "PÁTÁ STRUNA.", "signature_source": "FRANTA KAVÁN", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "13 / 14", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.7", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 439, "texte": "PÁTÁ STRUNA.\nFRANTA KAVÁN.\nPáté neviditelné struny paroxysmus břitký\ntrápí mně mozek, slzní jamky a žluč;\nmarný jsou svědomí výtky:\nna čtyřech strunách se uč!\nZa čtyř strun nadšením napjata hrůzně,\nv sípavých nejvyšších výchvěvech tónů\npitvoří akkordy, míněné luzně,\npaus dominanta posměšná.\nA když čtyři lovalní stí uny\nna stěně v odpočinku dřepí,\nkřepčí při ní neunavené divý rej,\nzlomených nálad ostré třísky a střepy."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c006", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c006", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "13 / 14", "page_fin": "13 / 14", "image_debut": 7, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.5", "titre_corps": "STEZKA ALTRUISMU.", "titre_sommaire": "STEZKA ALTRUISMU.", "signature_source": "FRANTA KAVÁN", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "13 / 14", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.7", "debut_caractere": 441, "fin_caractere_exclue": 769, "texte": "STEZKA ALTRUISMU.\nFRANTA KAVÁN.\nByl a to úzká stezička žitem,\na mně se to po ní nechtělo dál,\npole se zaskvělo podivným svitem,\ndo cesty klasy visely,\nublížit jim jsem se bál.\nPodivno, podivno! Jakoby Kristus\nnedávno po ní byl kráčel,\npohladil rukama po stranách klasy; —\nmaně mně pohled zabloudil,\nzdali ji stopami krve smáčel."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c007", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c007", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "13 / 14", "page_fin": "13 / 14", "image_debut": 7, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.6", "titre_corps": "CONFITEMINI!", "titre_sommaire": "CONFITEMINI!", "signature_source": "FRANTA KAVÁN", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "13 / 14", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.7", "debut_caractere": 771, "fin_caractere_exclue": 1341, "texte": "CONFITEMINI!\nFRANTA KAVÁN.\nB. DVOŘÁKOVI.\nOdpusťte, bratří, na paní Růžovou\ns Vámi si nebudu moci už hrát,\ntrimurti školních učebnic,\npravdu, dobro a krásu, nadarmo brát.\nS jich amuletů spocených\nobrázky setřeny vestou;\nphoenixy mokrých bažantnic,\njděte svou velebnou cestou!\nHlídací bouda u krásy,\nu pravdy tabulky svaté,\nu dobra krejcary mostného,\nvšecko mně v hlavě se mate.\nZe zraku kvítí polního,\nvýchodů nádherných zbytky,\ntechniku stromových průsvitů,\nnad bahny polední mžitky,\nvše, čím svět chvály se točí,\npěstí si vytírám, libo-li, věnuji\nposměšné protření očí."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c008", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c008", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "13 / 14", "page_fin": "21 / 22", "image_debut": 7, "image_fin": 11, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.7", "titre_corps": "SETMĚLO SE. — INTIMNÍ SCÉNA. NAPSAL AD. BOH. DOSTAL.", "titre_sommaire": "SETMĚLO SE. — INTIMNÍ SCÉNA. NAPSAL AD. BOH. DOSTAL.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "13 / 14", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.7", "debut_caractere": 1343, "fin_caractere_exclue": 2206, "texte": "SETMĚLO SE. — INTIMNÍ SCÉNA.\nNAPSAL AD. BOH. DOSTAL.\n\nLujza Wintrova, herečka. j\nJindřich Heller. 2\nDěje se v jedné z garderob velikého divadla při před-\nstavení Leoncavallových »Komediantů«. — Jeviště zůstane\nchvíli prázdné. — Lujza vejde v dlouhém divadelním plášti,\npod nímž má jednoduchý, ale vkusný šat. Je hluboce vzru-\nšena, a cokoli dělá, dělá rozčileně a jen instinktivně, vší myslí\nupoutána jinam. Došedši k židli shodí rychle plášť, přehodí\njej přes židli, odloží klobouk, a běží ke dveřím, pootevře\nje a naslouchá ven. Pak se vrátí, přejde několikrát pokojem,\nzastaví se zběžně před zrcadlem a v chvatu urovná si vlasy;\njde pak znovu ke dveřím a vyhlédne. Pokaždé při otevření\ndveří je slyšet z orchestru ouverturu. Vrátivši se ode dveří\nusedne Lujza na pohovku, podepře se do znaku a zakryje\nsi oběma rukama obličej. Tak setrvá okamžik, načež s dlou-"}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "15 / 16", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.8", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2591, "texte": "hým vzdechem a po křečovitém vypnutí skloní se do předu\na opře hlavu o dlaně. Pausa. Po chvíli vejde Heller.\nLuj za (vyskočí, letí mu vstříc, a obejme ho horkým\nobjetím.) Konečně Drýšo, konečně!\nHeller (obejme Lujzu a políbí ji lehce na celo. Vede\nji mezi řečí do předu k pohovce.) Tak nedočkavá!\nVždyť jsem přesný! právě sedm.\nLujza (uklidňuje se.) Ano, vždyť já už mlčím,\nnic UŽ nevyčítám. (Přivine se znovu k Hellerovi,) Jen\nkdyž jsi u mne, zase u mne. — Já bláhová! Vždyť\nty mne máš rád, pořád, viď. Oh, já vím. (Líbá ho.)\nHeller. Ale Lolo! (Lujza se zatím vyvinula z jeho\nobjetí.) Ty jsi dnes rozčilena. Tak nějak všecka\nvzrušená. Co je ti?\nLujza. Ne, už nic mi není. Ne, to nebylo\nnic. Já jsem přece jen bláhová. Ne, už nic.\n(Prudce.) Ale, Drýšo, já tě mám tak, tak ráda!\n(Nové objetí.) Ne, vždyť to ani není možno. Jak\nbych tě mohla ztratit.\nHeller (hladí si vlasy.) Já ti dnes nerozumím,\nLolo. Co je ti dnes? Ty jsi zrovna horečně\nvzrušena.\nLujza. Už nic, miláčku, nic mi není. Jen\ntak jsem se ti snad zdála.\nHeller. Ale přece jsi mi psala, abych sem\ndnes přišel. Takový podivný dopis. Dvě řádky\njenom a v rozčilení napsané. Zřejmě jsem to\nz písma vyčetl. I na podpis jsi zapomněla. A sem\nprávě, dnes, když nehraješ.\nLujza (znovu smutná a rozechvělá.) Jindro, ne-\nzlob se na mne. Já s tebou dnes mluvit musila.\nA o samotě, Jindro. U mne to dnes nešlo. Lenka\nje doma, a ta o tom ani neví. Já jí o tom ne-\nřekla, já tomu nevěřila, ale vidět jsem tě musila.\nA mluvit s tebou alespoň okamžik.\nHeller. Já tě, Loličko, nechápu, neroz-\nv\numím ti. Cemu jsi nevěřila? Co's Lence ne-\nřekla ?\nLujza. Ach, Dlýšo můj! (Skloní hlavu na\njeho prsa. Pak se náhle vzpamatuje.) Ale ne, VZdyť\nuž nic nechci a nemluvme o tom.\nA o jiném mluvme. Něco mi povídej. (Usedne\nna pohovku.)\nHeller (usedá vedle ní.j Ne, ty mi něco\ntajíš, něco, co se tě hluboce dotklo. Proč\nmi to nechceš říci ?\nLujza (vyhýbavě.) Ale opravdu ne, ty\nse mýlíš. Jen se mi po tobě trochu stý-\nskalo. — Viď, ty mě máš pořád ještě rád,\nmnoho rád. Vid. (Objala ho kolem krku a sklání\nhlavu na jeho ramena.) Řekni mi to ZllOVU,\nřekni. Prosím tě. Tolik to dnes potřebuji.\nHeller (líbá ji na skráň a hraje si s jejími vlasy.)\nDuše moje ! Vždyť to víš, jak tě mám\nhrozně rád.\nLuj za (vřele a snivě, opřena hlavou o jeho ra-\nmeno.) Děkuji ti, Jindřichu, děkuji. Já to vě-\nděla. — Ty bys toho ani schopen nebyl.\nHeller (překvapeně.) Lujzo, čeho? Čeho\nbych nebyl schopen? Teď už musíš mluvit.\nLujza (vztýčí se ulekaně.) Což jsem něco\nřekla? Nedbej toho, Drýšo, nedbej toho.\nHeller. Ty nejsi ke mně upřímnou,\nLujzo. To není hezké."}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "19 / 20", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.10", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4468, "texte": "Lujza. Ne, hochu, to mi nevyčítej. Upřímnou\njsem ti byla vždycky. Povím ti tedy, proč jsem\nti psala, proč jsem byla tak nesmírně vzrušena.\nAno, já byla rozčilena, už toho nezapírám, až\ntys mi vrátil klid. (Přítulně, prosebně.) Ale jeste je-\ndnou, Drýšo — vysměj se mi třeba, ale mně je\ntak nějak hrozně úzko — a nehněvej se proto\nna mne — řekni mi znoyu: Máš mne opravdu\npořád stejně rád?\nHeller. Ale, dětino, co je ti dnes? Jak ti\nto mám dokázat? Jak ti to mám říci, abys mi\nvěřila! Mám tě rád, stále, vždyť jsem tu u tebe,\na líbám tě. (Políbí ji.) Věříš už?\nLujza. (Ulehčí sejí.) Děkuji ti. — A teď ti to\ntedy povím. Dnes ráno, na zkoušce, povídala\nKučerová — ale vždyť jsou to klepy ošklivé —\npovídala o tobě — hm, jak mě to jen mohlo tak\nrozčilit — lže prý jsi, jen považ jak tě pomlou-\nvají, že jsi zasnouben. (Heller sebou trhne.) S PleŠ-\nnerovou prý. Jindro, nehněvej se na mne, já\ntomu nevěřila, ale tak nějak hrozně to na mne\npůsobilo. Bylo mi, jakoby mne nějaká neviditelná\nruka na hrdle smáčkla a do hloubky někam tla-\nčila. Bylo to bláhové — takový hloupý klep! —\nJá nechápu, že mě to tak zničilo. Omluvila jsem\nse. a běžela domů, a v zoufalství jsem ti na-\npsala lístek, abys večer přišel sem. Oh, já byla\nbláhová! Odpustíš mi, Jindro, tu chvilku nedů-\nvěry? Já vím, že ano, vždyť ty jsi tak dobrý.\nHeller (znepokojený.) Ale, Lujzo, jak jsi mohla\n— (vstal a přešel pokojem) to přece -—- (chce sc spasit\nvýčitkami, příkře). Ostatně to je nehezké, takovou\nnedůvěru jsem si nezasloužil.\nLujza (vstala též prosebně.) Jindro!\nHeller (drsně.) Ano, to je nehezké! To jsou\nhloupé vrtochy. Jen mučíš. (Je neklidný, rozčilený.)\nLujza (pozorujíc jeho neklid a nepřirozenou příkrost,\nleč nechápajíc dosud.) Jindro? (Náhle pochopí; vykřikne)\nJindřichu ! (Běží k němu a chytí ho za obě ruce a dívá se\nmu uděseně do očí, jež on, nemoha déle jí do tváře zapírati,\nklopí.) Pro Ježíše Krista, Jindřichu! Ne, to není\nV -y\nmožná! Řekni, že to není pravda. Řekni to!\nJindro !\nHeller (mlčí a hledí k zemi.)\nL ujz a (pustí mu ruce, a zlomena potácí se k pohovcce,\nna níž klesle a prudce zavzlyká.)\nHeller (stojí okamžik sklesle, pak se chytí rukama\nza hlavu, vydychne, jakoby chtěl mluviti, načež rozeběhne\nse k pohovce, kde leží Lujza, a v kleče vezme ji za ruce,\njimiž ona zakrývá plačíc tvář.) Lujzo, neplač, proboha\ntě prosím, neplač. Nech si to vysvětlit. Vždyť\nto není pravda, tak to není pravda. Lujzo, prosím\ntě! Nebuď tak zničena, vždyť já tě miluji, šíleně\ntě miluji. — Což už nic mi nevěříš? -- Tedy\naspoň vyslechni moji obranu. Lujzo!\nLujza (tonouc v slzách.) Můj Bože, můj Bože!\n— Ty's mlčel! — Oh je to pravda! (Vzlyká kře-\nčovitě.)\nHe 11 er (v upřímném bolu.) Lolo, má Lolo drahá,\nupokoj se. Mě zabíjí tahle tvoje zoufalost. Dej\nsi vysvětlit. Upokoj se přece. Věř mé lásce! —\n— Alespoň tedy pro památku té naší lásky mne\nvyslechni.\nLujza (zemdlena bolestí.) Jindřichu, řekni že se\nmýlím! — To přece nemůže být pravda. Drýšo!\nHeller. Všecko ti řeknu. Jen se uklidni.\nLujza (přejede rukou oči a čelo, a z hluboká si od-\ndechne.) Já už jsem klidná. (K sobe spíše.) Tak\nk smrti klidná. (Uvolňující oddechnutí.) Povídej.\nHeller. Já nevím, Lolo, snad mne dnes ne-\npochopíš. Jsi příliš rozbolestnělá. Ale až se utišíš,\npochopíš a odpustíš. — Byl bych ti to sám jistě\nlekl. (Lujza se vztyčí, ale po chvíli upadá do bolestné ode-\nvzdanosti.) Jisté. Mel jsem to snad učinit už dávno,\nbylo to mojí povinností, ale věř, Lujzo, nemohl\njsem. Scházely mi síly. Kdykoli jsem — odhodlán\nuž k tomu, že ti to řeknu — podíval se ti do očí,\nviděl a dýchal tvoji vroucí, oddanou lásku, já,\nLujzo, nemohl. Tak mocně jsem znovu cítil, jak\ntě, a jen tebe, mám z duše rád. A psát jsem ti\nto chtěl, nad přichystaným papírem jsem už seděl,\na nemohl jsem. Tvoje oči, tvůj celý snivý obličej\nzíral ke mně z toho papíru, ajá nemohl. A věř\nmi to, Lujzo, nemůžeš-li mi ještě věřiti, já dnes\nznova nemohu. Já tě, Lujzo, bezmezné, k smrti\ntě miluji. (Vezme ji za ruce. Lujza bezvládně sedí, upírajíc\nv neurčito oči, v nichž zračí se veliká vnitřní bolest.)\nHeller. Ty mlčíš, Lujzo, ty mi ani neodpo-\nvídáš. Oh, já jsem bídný, já to vím. — Ale kdy-\nbys věděla, co jsem v poslední době prožil! Ty\nscény doma, ty věčné roztržky s rodiči — umdlé-\nvalo mne to, ubíjelo, až jsem jim povolil. Jsem\nslaboch, bez energie, s vůlí, ale bez síly, to vše\njsem si už vyčetl, ale vzepřít se naposled a roz-\nhodně, snad za cenu všeho, k tomu jsem neměl\nodvahy. Cítil jsem povinnost, ale síly nebylo."}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "21 / 22", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.11", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4525, "texte": "Lujza (smutně, ale už klidně, odevzdaně.) V idís,\njá ti to vždycky říkala. A tys ani slyšet o tom\nnechtěl, nedostatek důvěry, malou lásku jsi mi\nvyčítal, a co všecko ještě. — A je to teď přece\njen jak jsem ti prorokovala. — Už i jen povin-\nnost jsi cítil, nic více.\nHeller. Ne, Lujzo, ty mi dobře nerozumíš.\nSnad se dobře nevyslovuji. Ty víš, jak se všichni\nvzepřeli, když jsem se přestal tajiti svou láskou\nk tobě, a když jsi mě konečně vyslyšela. A bylo\nmi to přece tak jedno, tak jsem byl hrdým na\nten odpor. Jen ve tvé lásce jsem žil, opíjel jsem\nse těmi chvílemi, jež mi s tebou ubíhaly. A pak,\nkdyž tehdy v zimě tam u tebe, v tvém budoirku\nprohřátém tou zvláštní vůní a tak sladce vonícím\nsvým útulným teplem, když tenkráte .... má\ndrahá duše, byl jsem šílený láskou. (Líbá jí ruce a při-\nvine její hlavu ke svým prsoum. Lujza zemdleně, povolujíc\ntlaku Hellerových vzpomínek, zůstane v tomto přivinutí.) —\nA pak přišlo vystřízlivění. Má láska se dosud\nnezmenšila, jen jsem zvolna počal vnímati také\nsvé okolí, a narážeti na nastavená kopí ve vlastní\nrodině, jež jsem dříve buď neviděl, nebo přeska-\nkoval. Ale teď jsem co chvíli se někde zranil, žil\njsem v úplné roztržce s rodinou, již jsem jednou\nsám vyvolal, viděl jsem jen vyčítavé, mlčící tváře,\nchodil jsem kolem v trapném očekávání stále\nnových srážek. Ty víš, jak nenávidím takový\nživot, jak se odjakživa vyhýbám scénám, a teď\njsem tenhle život žil sám, mezi nejbližšími, a dlou-\nho. Stával jsem se nespokojeným, rozháraným\na moje láska při tom bledla. — Je to kruté při-\nznání, ale jsem ti jím povinen. A přijde snad\njasno do našeho života. — Když pak konečně\npřišli s určitým : buď—anebo, povolil jsem. Bylo\nto hrozně zbabělé. Ale já byl ubitý, chtěl jsem\nk!id, klid — a dnes jsem snoubencem slečiry\nPlešnerovy. — A konečně, co bych vykládal,\nnač se omlouval. Bylo to ničemné, ano ničemné.\nTeď teprve znovu vidím, jak tě mám rád, jak\nnesmírně tě mám rád — a přece jsem byl tak,\ntak zbaběle slabým, tak špatným. Jen mi vyčítej,\nodkopni mne, zasloužím toho. (Pustí jí ruce a skryje\nhlavu do dlaní. Lujza byla už dříve odklonila hlavu od jeho\nprsou.)\nBuj za (zvolna, smutně, s přemáháním, ale odhodlaně.)\nNe, Drýšo, nemohu ti vyčítat. Snad ani práva\nk tomu nemám. Své stěstí a klid svého nitra pro\nmne nesmíš rozbíjet. (Opře ruku loktem o Hellerovo\nrameno a dívá se mu do očí, vřele.) Ale chci být silllOU,\nprotože tě tak — Já jsem ti duši dala, Jindřichu,\njá v tobě žila a v tobě rostla, tvojí láskou jsem\nbyla nevýslovně blažena. Do mého umění mi\njako slunce zářila, a už za to ti musím děkovat.\nByla to snad slabost ode mne, ale já v setmě-\nlých večerech často snila o nekonečném štěstí,\njež jsem tušila kdes v budoucnu ve tvé usta-\nvičné blízkosti. Proč bych ti to dnes neřekla.\nByly to krásné chvíle, a snad proto, že byly tak\npříliš krásné, musely vyvanouti. (Vstane.) Já ti,\nJindřichu, nic nevyčítám. Ani nemohu. Ty máš\nprávo být šťastným, a tak jak dnes jsme, už bys\njím nebyl. Nikdy, Jindřichu, věř mi. Znám tvoji\npovahu příliš dobře. — A to, co's mi povídal?\nTo je už jen chvilkové, poslední křečovité zmí-\ntání lásky, která UŽ V tobě umřela. (Vysílena zastře\nna okamžik obličej rukama a k sobě jen vzlykne.) Ach,\nBože muj ! (Poodejde pak ke stolku na právo, kde se opře\nrukou, sbírajíc síly.)\nHeller (jde k ní, vezme ji za ruku, vášnivě.) Lolo,\nnemluv takhle, vždyť já tě mám opravdu rád.\nJá tě musím mít rád.\nLujza (pohlédne živě, poddávajíc se naději, na Hel-\nlera, ale pak znovu se přemůže a vymkne lehce svoji ruku\nz jeho. Pausa.)\nHeller (po chvíli prosebně.) LlljzO !\nLujza (poddá mu ruku a s pohledem odvráceným\nvydechne.) S Bohem!\nHeller (vzkřikne.) Lujzo! Ne. ne, Lujzo, tyto\nneříkáš opravdu! — Můj Bože! Co mám dělat?\n(Přebíhá prudce pokojem, po chvíli se zastaví jako v za-\nvanutí náhlé myšlénky, pak zase přechází, až konečně při-\nstoupí k Lujze a tiše, ne zcela jist:) Ale VŽdyť —\nvždyť, Lujzo — já tě mohu mít — my si mů-\nžeme přece jen náležet — i pak, potom . . .\nLujza (hledí na něho z počátku nechápajíc, co míní.\nPojednou se jí vyjasní, divoká bolest jí projede a ona vzkřik-\nnuvši chytí se zoufale za hlavu. Vichřice dojmů proletí v tomto\nokamžiku její duší. Náhle se vypne a bez dechu, od Hellera\nodvrácena, vyrazí.) Ven! Ven!\nHeller (sklopí hlavu, stojí ztrnule ještě okamžik,\na odejde pak rychle, nechav dveře otevřeny. Z jeviště jest\nslyšet zpěv Cania :\n»— — směj se, paňáco, konec že milování,\nsměj se, že vše na světě ďábel ti vzal! — —«\nLujza zalomí rukama a vypukne v křečovitý pláč.)\nNapsáno v prosinci 1896,"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c009", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c009", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "15 / 16", "page_fin": "15 / 16", "image_debut": 8, "image_fin": 8, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.7.1", "titre_corps": "HESLO.", "titre_sommaire": "HESLO.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 8, "page_imprimee": "15 / 16", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.8", "debut_caractere": 2593, "fin_caractere_exclue": 2613, "texte": "NÁVRH PLAKÁTU\nHESLO."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c010", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c010", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "17 / 18", "page_fin": "17 / 18", "image_debut": 9, "image_fin": 9, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.8", "titre_corps": "STUDIE K »MAJOVÉMU VEČERU«.", "titre_sommaire": "STUDIE K »MAJOVÉMU VEČERU«.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 9, "page_imprimee": "17 / 18", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.9", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 42, "texte": "JOS. SCHUSSER.\nSTUDIE K »MAJOVÉMU VEČERU«."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c011", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c011", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "23 / 24", "page_fin": "23 / 24", "image_debut": 12, "image_fin": 12, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.9", "titre_corps": "STUDIE.", "titre_sommaire": "STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 12, "page_imprimee": "23 / 24", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.12", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 18, "texte": "A. NÈMEJC.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c012", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c012", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "25 / 26", "page_fin": "27 / 28", "image_debut": 13, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.10", "titre_corps": "PRVNÍ KAPITOLA POVÍDKY »JAN ŘEHÁK« OD K. MAŠKA.", "titre_sommaire": "PRVNÍ KAPITOLA POVÍDKY »JAN ŘEHÁK« OD K. MAŠKA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 13, "page_imprimee": "25 / 26", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.13", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1407, "texte": "ČERVNOVÝ DEN.\nPRVNÍ KAPITOLA POVÍDKY »JAN ŘEHÁK« OD K. MAŠKA.\n\nDnes nevěrným své budu milé,\ndnes denní schůzku vynechám,\nsvé srdce skrotím pošetilé\na na procházku vyjdu sám\na — možná — sotva vzpomenu si,\njak na ostrove děvče mé\ndnes opuštěno chodit musí\na ceká, že se sejdeme\na dívá se svým okem sivým\njak s truchlých stromů zas a zas\nse snáší s vzdechem šelestivým\nlist bledý jako její vlas.\nDnes jiná žena svábila mne —\nó stará láska z dávných let,\njá nikdy její záři klamné\njsem odolati nedoved;\nté byl jsem oddán celé žití\nať kamkoli mne čas jím vlek,\nvše dovedl jsem podstoupiti\nza skromný přízně paprsek —\na ještě síla ve mně žije\njít galantně do služeb tvých,\nmá stará lásko, Poesie,\nty krásko věků minulých.\nA ona přišla — tichým šerem\nzas jako v prvních lásky dnech,\nkdyž jeseň vlekla podvečerem\nsvé mlžné roucho po lánech,\na opět ve sny vhýčkán od ní\njsem následoval nadšeně,\nkam milenka má staromodní\nmne vedla steskem jeseně;\nó za ní, za jejímy klamy,\njež opláči pak nastokrát —\nza štěstí snů, jež poskytla mi\nty chvíle smutku přijmu rád.\nI vedla mne z těch mlh a stesků\ndo jiných dob a v jiný kraj,\nve starý sad, na žlutou stezku,\nkde květné stopy nechal máj;\nje úzká — sotva projdeš po ní,\nk ní ryvíz větve vypíná,\nk ní pivoňka své květy kloní,\na shýbá se k ní malina,\ntam kosatec pne hlavy svoje\nv spleť angreštových bodláků —\ntam blíže nočních fial roje\ndlí malý Jeník Řeháků."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "27 / 28", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.14", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2033, "texte": "Ve klidné, syté záři jara\ntu stojí nečinně a sám,\no krásu kol se málo stará\na cele vzdal se myšlenkám\na zřejmo z hledu strnulého,\nže pozbyl vlády smyslů svých,\nže nezná času přítomného,\njen v nic se dívá něm a tich,\nve velkém, dětském zadumání\nse klidně proudu jara vzdal,\njenž v oplodivém rozeplání\nod modra nebes zalehal.\nByl zcela sám. On neměl přátel,\nbyl cizím dětem v dědině,\npan Holoubek jen, vychovatel,\nmu stačit musil jedině.\nJen někdy od bojácné matky\nměl povolenu společnost —\ntu mřížovými sadu vrátky\nsem vklouzla Pepa, tichý host;\nta sledovala v nedůvěře\nděj samotářských jeho her\na s výsluhou pak od večeře\nšla k matce v barák v podvečer.\nDnes vychovatel odjel kamsi\na Jeníka zas mrzel svět,\nkdyž zase zůstaven byl sám si,\njak zvykl již po deset let;\nbyl zcela sám, ten jedináček,\nten zakrnělý, slabý hoch,\njenž dosud pouze spoustu hraček\nza celé žití poznat moh';\nbyl hýčkán jako oko v hlavě .\na skytáno mu cokoli,\njen kamaráda ku zábavě\nv svém celém neměl okolí.\nSám hrál si v letech dětství svého,\nsám ucen býval v domově,\nsám vězněm města velikého,\nsám na svobodném venkově.\nA zvykl tak se vyvíjeti --\nči přemohl jej dětský spleen\nkdyž radovánek jiných dětí\ndle knih snad jenom poznal stín ;\na přec byl šťasten — šťasten cele,\njsa pořád pravým dítětem,\nzdroj starostí pro roditele\ni štěstí zdroj se pojil v něm.\nA tak tu stál, hoch zpátečnický —\nkol teplý, vonný lil se vzduch,\nv žár slunce zvučel melodicky\nchřest cvrčků, bzukot včel a much,\npo lidském hlase ani slechu,\njen příroda si vedla svou\na Jeník, ztracen v jejím dechu,\nbyl opit jako dřímotou,\na spoután mocí klidu toho\njen poddal se mu bázlivě —\naž rachocení vzbudilo ho\njež náhle vpadlo rušivě.\nSem drsné zvuky spěly z dáli\nvždy hlasitěji hrčíce,\npak bílé mraky prachu vstaly\nna dálném konci silnice,\nráz kopyt sytě zvučel po ní,\nv sluch doléhal vždy jasněji\na záhy již pár známých koni\nse nořil v stinné aleji —\na Jeník hnal se domů divě\na posledních až do koutů\nhlas jeho zazněl hlaholivě:\n»Už jedou, mamko! Už jsou tu!«\n(Příště dále.)"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c013", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c013", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "25 / 26", "page_fin": "25 / 26", "image_debut": 13, "image_fin": 13, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.10.1", "titre_corps": "OKNO VINÁRNY.", "titre_sommaire": "OKNO VINÁRNY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 13, "page_imprimee": "25 / 26", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.13", "debut_caractere": 1409, "fin_caractere_exclue": 1439, "texte": "B. WACHSMANN ML.\nOKNO VINÁRNY."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c014", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c014", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "27 / 28", "page_fin": "37 / 38", "image_debut": 14, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.11", "titre_corps": "KOMEDIE. — MONOLOGY UBOHÉHO ČLOVĚKA. — NAPSAL KAREL ENGELMULLER.", "titre_sommaire": "KOMEDIE. — MONOLOGY UBOHÉHO ČLOVĚKA. — NAPSAL KAREL ENGELMULLER.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "27 / 28", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.14", "debut_caractere": 2035, "fin_caractere_exclue": 2775, "texte": "KOMEDIE. — MONOLOGY UBOHÉHO\nČLOVĚKA. — NAPSAL\nKAREL ENGELMULLER.\nPřichází večer ...\n*•\nHltám jeho krásu a pozoruji jak mne lťsobě\nvábí intimní, nafialovělý prospekt, zastavený cho-\nmáčem rozlehlých kaštanů. Mocné jich koruny\njsou protrhány a skulinami jakoby se do červena\nrozesmálo slunce.\nSedím na terase lázeňské restaurace v Abbazii\na sleduji tajně, jak se o dva stoly dále cukrují\nmilenci. Tisíce sladkostí, touhy a vášně vkládám\ndo toho jejich šepotání, třeba b}mh se stavěl, ja-\nkobych jich ani neviděl. Dívám se za kočkou,\nkterá vylézá skrčená, plná lstí, na kuželník a\npřece mi neujde ani jediný jich úsměv a pohyb.\nJsou mi asi vděčni, že si jich nevšímám a od-\ndávají se sobě bez ostychu.\nZahalím se vždy do kouře svojí cigaretty,"}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "29 / 30", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.15", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4079, "texte": "aby myslili, že vše možné mne zajímá, jen ne\nto jejich líbání.\nBavím se —\nJe krásný večer, zapomínám na celičký svět!\nJe to jakoby si člověk zajel na chvíli do ráje,\naby pak mohl o něm dlouho povídat. Co kouzla\nje v těch vyjížďkách na moře v zacloněných\nloďkách, v těch osvěžující snídaních ráno, kdy\nse již netrpělivě těšíš, až ti pod nohama zachrupe\nžlutý písek zahradní restaurace, usměje se na\ntebe rázem několik tuctů jiskřivých očí! Jak\nvděčně přijmeš pak jedno z několika pozvání na\ndelší procházku do vůní zatopených olivových\nhájů.\nAch ty večery, večery!\nSeděti na elegantní terase skoro u samého\nmoře, poslouchati při tichém šepotu jeho vln ně-\njaké hodně vášnivě hrané adagio a zapomenouti\nse tak dalece, že se díváš jako zmámen do ta-\njemstvím zářících očí své sousedky — eh, inu\novšem, paní Olga. Byl by to opravdu zázrak,\naby se mi nezjevila v nejklidnější chvíli a ne-\noloupila mne o trochu toho čistého roztoužení . . .\nPaní Olga! Zde jsem ji tedy poznal, jako\nženu starého a dobrého svého přítele, zdravého\na hranatého Němce, hezkého a elegantního, s ble-\ndým plnovousem a modrýma očima. Znala mne\nv\nz Prahy. Řekla, že si již dávno přála osobně mne\npoznati. Těšilo mne to — hehe, těšilo mne to\nv prvé chvíli opravdu. Ty její oči zadívaly se\nna mne tak dlouze, tak nepochopitelně dlouze ...\nZdá se, jakoby přišla, aby tu pomátla všem\nrozum. Je svůdná s tím úsměvem šťastného mládí\nna rudých rtech, s pohledem, který rázem oča-\nruje, upoutá, v němž je jakás zvláštní, divoká,\nnezapomenutelná krása.\nHrajeme spolu tenis ještě tehdy, když juž\ncelá společnost zmírá horkem a vysílením a večer,\nkdyž jsme se .vrátili z dalekých procházek a spo-\nlečnost touží po osvěžení, sedáme spolu u kla-\nvíru, hrajeme a zpíváme.\nA paní Olga zpívá, že Sirény nemohly vábněji\npět, když nešťastný Odysseus kolem jich ostrova\nbloudil . . .\nHm, krásná je! Má divné, takové nějak zá-\nvratně smyslné oči, má ústa, která člověk jedním\npohledem tisíckrát zulíbá, má tělo, o jakém se\nmůže zdáti jen největším mistrům krásy.\nJe to vskutku někdy opravdová moderní báseň,\nrozechvívající nervy mučivě sladkou rozkoší a\ntouhou, viděti to štíhlé její tělo ovinuté spoustou\njemných, hedbávných látek, koketně a rafinovaně\nsebraných malou, dívčí ještě rukou v bílé ru-\nkavičce, dovolujících, dby sněžné vlny spodniček\nodrážely bohaté a drahé svoje krajky od černých\npunčošek a lesklých střevíčků . . .\nA mluvit dovede! Stačí zadívati se jen tak\nmimoděk poněkud smutněji stranou a už tu je,\npoloží zlehka a tajně bílou svoji ruku na tvou\na trýzní tě otázkami, nutí k zpovědi. Nu a tu\npak se velmi snadno někdy něco řekne, co si\nzapamatuje, o čem nepřestává přemýšleti a mlu-\nviti, co ti vysvětluje vždy znovu a přesvědčivěji,\nsplete tě, zavede, omámí, až opět něco neopatrně\nproneseš, co ji ještě více zaujme, rozechvěje —\nA tak to jde dále. Bavíš se s dobrou známou,\nzapomeneš se tak dalece, že ta žena je cizí, vdána,\nslovo dá slovo, zpověď vyvolá zpověď, vzdech\nkývne na vzdech, odmlčíte se na chvíli a pak\nještě něco zablouzníte a už to tu je — — —\nNota bene, ještě něco! Mladá paní umí zna-\nmenitě lhát, krásně lhát! Jsou to někdy pohádky\nz tisíc a jedné noci na jaké připadá a jaké si\nvymýšlí. Zaplete člověka tak krásně do svých\nvrtochů, že sedíš uprostřed bludiště s těžkou\nhlavou, jako o masopustní ráno. A někdy se ze\nlží i do pláče dá! Tu pak můžeš běhati šíleně\npo pokoji, v mozku to může bzučet nejzoufa-\nlejším steskem, nic na plat! Paní se baví! O to\ndovede, to dovede znamenitě! A když si sáhneš\nna srdce a ptáš se svého svědomí ?! Nic, ani\nmuk — o ničem neví. Nic jsi neudělal, na nic\nse nepamatuješ, co bys nešetrného provedl, na\nžádné slovo, pohyb, které by ji bývaly mohly\nuraziti. Nic se nestalo mezi vámi a ona přece\npláče! Sluší jí ten pláč, vyhlíží s červenýma\nočima, lesknoucíma se v návalu slz, jako malé,\nrozmazlené, zhýčkané děcko.\nJsi v rozpacích, přemýšlíš, čím bys ji potěšil,\nutišil a tu vyvedeš něco, třeba maličkost nějakou,\nněco zcela bezvýznamného, abys jen vůbec něco\nprovedl, ale na co čekala již s dychtivostí dravce\na proč vlastně plakala . . ."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "31 / 32", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.16", "debut_caractere": 19, "fin_caractere_exclue": 2803, "texte": "A tu se smeje,\nnervósně, brutál-\nně, třeba do očí, že\nti krev tluče ve spán-\ncích, v uších hučí a\nM. ŠVABINSKÝ. - STUDIE. ty jsi pojednou tak\nmaličký, ubohý, hroz-\nně ubohý — —\nKočka je to — — kočka!\n* *\n*\nOdjedu do Prahy!\nNic jiného mi nezbývá. Ta okna naproti viděl\nbych zítra jako dnes, každého rána bych čekal,\naž vyjde, rozhlédne se, sebere do pěkných, ra-\nfinovaných záhybů svou hedbávnou sukni a zmizí\nza rohem ulice; každé noci chvěl bych se v ho-\nrečce, s kukátkem v ruce, v mukách a zoufal-\nství, vida je tam naproti spolu, v mdlém světle\nnarůžovělého stínítka lampy, jak sedí proti sobě,\npovídají si, bůh ví, co si povídají, rozpustile se\nsmějí a pak rychle spustí záclonu. ;\nI< čemu všecky tyhle věci? Společnost mne\njiž omrzela, vlastně mne nikdy mnoho nebavila,\na paní Olga? Co je mi po její krásných očích,\npo její vrtochách, roztoužení a tisknutí ruky! Na\ntyhle hračky nemám vskutku dosti trpělivosti a\npak — konečně, proč býti nepoctivým, svato-\nkrádcem vůči tak něžné a čisté bytosti jako je\nmá Žoška. Zkrátka je mi to všecko pro\ntivné. Musíme již jednou míti rozum!\nA zase večer! Tichý, teplý, nád-\nherný . . .\nZasedli jsme za piano. Společnost žá-\ndala paní Olgu, aby. zahrála nějakou impro-\nvisaci, něco svého, aby zahrála jen tak, co\njí napadne— Choť sepjatýma rukama prosil.\nDobrák, miluje ji oddaně a vášnivě.\nA paní Olga hrála —\nBůh ví, kam se tehdá zamyslila. V její\nočích bylo plno bájného kouzla, štěstí a\nvěčné krásy, snad nebyla ani u nás na\nsvětě! Přejela někokráte bílou svojí ručkou\nlesknoucí se klaviaturu piana .. . ■— Nej-\nprve proskočilo několik tichých akkordů,\nzachvělo vzduchem a zalehlo někam pod koruny\nrozlehlých kaštanů a pak následovala píseň za\npísní, vzkypění, rozbouření citů mísiio se s klid-\nným, šepotavým blouzněním, tichým vzdechem,\nzalkáním a žalobou na tento svět. Vášeň podá-\nvala si ruku s odříkáním.\nPoslouchal jsem ji s utajeným dechem, roz-\npálenou hlavou, tlukoucím srdcem. Zdálo se mi\nchvílemi, že sladká, zádumčivá ta melodie splývá\njí se rtů, že mi celou tu pohádku mladého svého\nživota vypravuje slovy . . .\nA přece rty její byly sevřeny a jen ty tóny\nhovořily, mazlily se, tulily k sobě, povídaly a\nprozrazovaly všecko to tajemství, všecko to štěstí,\nradost, všechen bol i stesk, každinkou naděj\ni zklamání dobré její duše — Oči její plály svatým\nnadšením a při tišší, klidnější melodii zdálo se,\nže se modlí v zbožném zanícení, v sladkém roz-\ntoužení . . .\nA tajemným přítmím verandy chvěla se v ti-\nsícerých tónech, v tisícerém skvělém zabarvení,\nplná hlubokých dojmů a rychle se střídajících\nnálad, konejšivá, blouznivá, nevýslovně krásná\npohádka mladého její života — — —\nTu náhle, jakoby bez rozmýšlení, klesly ručky\npaní Olgy v klín. Jen svéhlavá, rozpustilá dis-\nsonance, kterou zakončila svůj přednes, potácela"}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "35 / 36", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.18", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3960, "texte": "a toulala se ještě chvíli v sešeřených korunách\nstromů, tichla, smutně odcházela . . .\nTleskali a křičeli nadšením.\nTehdá poprvé mne spletl dlouhý, prosebný\njejí pohled, poprvé mne zmámil tak, že jsem jí\nruku líbal a děkoval za všecky — —\nA ještě téhož večera, skoro již v nastávající\nnoci, zaťukal někdo zlehka na okno mého po-\nkojíka.\nVyběhl jsem polekán a spatřil paní Olgu.\n— Co se děje, co se stalo, milostivá paní,\nkoktám zmateně a v nevýslovných rozpacích.\nSmála se, divoce se smála a podávala mi\nruku.\n— Nic, božínku, pranic! Jste vy blázínek!\nJen tak jsem přišla, pro vás, mám chvíli kdy\na nechce se mi ještě spát. Muž hraje v kasině\n»zajímavou« partii vhistu a tu to pak trvá vždy\nnesmírně dlouho — Poslal mne spat! . . . Nu,\nco stojíte — nechtěl byste se trochu projiti —\nA tak tedy nadešel ten okamžik . . .\nZ naivního studu a hloupě jsem se přelhával,\nnamlouval-li jsem si dříve, že se mezi námi ničeho\nnestalo, že nestávají dokumenty mého zločinu,\nže je to jen krátká, směšná, malicherná, čistě\nlázeňských míst hodná hra na schovávanou! Ten\nsvět je přece jen divná motanice nejkombinova-\nnějších osudů. Inu ovšem je také svatá pravda,\nže nejde-li to jinak, nalezne si člověk vždycky\nútěchu, poslední sice, ale přece jen útěchu,\nv osudu.\nByl to tedy můj osud, že jsem se s paní\nOlgou ocitl v bílé noci sám a sám, uprostřed\nrozjasněných strání, jako stříbrem zalitých, ve\nhvězdné noci, ukolébané v sladké snění nejvá-\nšnivější písní slavičí. Byl to můj osud, že se\ndo mne zavěsila a tak náhle, jako v nerozumu,\npoložila světlou svoji hlavu na mé rameno a\ndala se do tichého, usedavého pláče , . .\nVšecko se ve mně bortilo. Tesknota stoupala\nmi k hrdlu, stáhla každinký sval a já se díval\ntak neskonale hloupě na ty rozechvělé řasy, na\nty bílé slzy, stékající zvolna po její tváři, v níž\nbylo v té chvíli plno měsíčné záře.\nNezapomenu nikdy toho okamžiku, nezapo-\nmenu nikdy té vášně s jakou mi pak vyžvatlala\ncelé to veliké tajemství svého utrpení.\nChachá — vždyť to dobře znárne! Bývá to\ntak obyčejně, když je přítel zdravý, hranatý,\nhezký a elegantní a má subtilní, nervosní, hy-\nsterickou paničku. Ten můj ubohý přítel! K pěkné\nvěci mu to kněz svázal ruce u oltáře!\nVedla se se mnou, tiskla se ke mně celou\nsilou roztavené vášně a přece mi povídala, jak\nmá svého muže ráda, jak je mu za vše vděčná,\njak se o ní stará, všecko, všecinko ji dává, co\njen v myšlénce jí zableskne, jak je něžný, obě-\ntavý, milý, ale jen dobrák — nic víc ... A ta-\nkové dobrácké povahy jsou všecky fádní, straš-\nlivě fádní, viďte — ptala se — no viďte, řekněte,\nže ano . . .\nNeříkal jsem ničeho, ale ona se asi domý-\nšlela, že odpovídám, že říkám tisíckráte »ano«\nza sebou. Tiskla mi ruku, malé svoje nehty za-\nbodávala do mých dlaní a pak když jsme zašli\ndo olivového háje, rozběhla se pojednou a zmi-\nzela v stínech. Běžel jsem za ní plný strachu,\naby se jí nic nepřihodilo, volal jsem znovu a\nmarně, nohy se mi rozechvěly úzkostí v hrozných\ntěch tmách, do jakých jsme se řítili. Neviděl jsem\npřed sebou ničeho, jen nad hlavou prosvítala\nprořídlým větvovím, bílá, postříbřená noc. A tu,\nkdyž se mi již zdálo, že klesám, že nemohu\ndále, ovinuly se čísi ruce kolem mého krku, se-\nvřely a sklonily mou hlavu. Cítil jsem na svých\nprsou udýchaný, prudký tepot srdce, na svých\nrtech, horký, vášnivý dech a na svých očích,\ntváři a ústech šílené, žhavé, nekonečné polibky . .\n— Uteču s tebou kam chceš — rychle pryč —\njen pryč se světa — šeptal — ty smíš, ty musíš\nmne zachránit, tv jediný, ty, jen ty, ty . . .\nZa dva dny byl jsem v Praze. Sám.\nUjel jsem ihned ráno po oné noci. Bylo mi\núplně lhostejno, co si pomyslí paní Olga, co si\npomyslí celá tamní společnost, které jsem neza-\nnechal ani kratičký vzkaz svého »s bohem«.\nDoufal jsem, že budu velkomyslným, že budu\npoctivým člověkem a učiním tak rázem všemu\nkonec. Všemu.\nOstatně je to hrozně směšné hráti si na ta-\nkového velkomyslného, poctivého člověka! Ne-\nschází nikdy mnoho a člověk by si dal třeba"}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "37 / 38", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.19", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2447, "texte": "před celým světem z náboženství, mravu a cho-\nvání jedničku. Opravdu, namlouval jsem si býti\nnevinný jako beránek! Všecko ona, všecinko!\nVe mně ani zbla raffinovanosti, vášně a těka-\nvosti citů. Takov}> maminčin mazlíček! Ona mne\nsvedla, ona začala, ona — ona — chachá!\nKonečně je v té věci těžko se zachovat dle\nlecjakých morálek a výčitek svědomí! Všecky\njsou k ničemu. Přijde zkrátka okamžik, a tu se\njen hlava zatočí a s ní celičký boží svět. Stojíš\na jen se díváš, jak se to všecko pěkně točí;\ncítíš už závrať, mdloby, už oči přivíráš, nohy a\nruce jsou schváceny, rozechvěny úzkostí a náhle\nrap — a už letíš, padáš někam odhozen, kde\nje klid, ticho a mír. A tu pak začne filosofie:\njá — ona — ona — já — snad někdo jiný —\nkdo?\nEh, jsou k smíchu všecky tyhle motanice\nvšelijakých vytáček! Co, pro bůh, můžeš říci,\nco si můžeš počíti, když se ti taková duše\nv jedné chvíli na krk zavěsí, tiskne tě ku svým\nprsům, jako nejvzácnější, nenahraditelnou svou\npamátku, líbá tě k udušení, v šílených, žhavých\npolibcích tě prosí, šeptá a pláče věčně stejnou\npísničku: můj, můj jediný, můj, jen ty, ty, ty..\nZkus to a řekni jí v takový okamžik: milo-\nstivá paní mějte rozum, prosím vás, máte chotě,\ndobrého, rozšafného chotě, nelíbejte mne, prosím,\nnetiskněte mne tak — já přece nesmím, nechci —\nNu, jen to zkus a uvidíš! Vždyť je přece již\nskoro historicky dokázáno, že Josef egyptský\nz určitých esthetických příčin paní Putifarku od-\nmítl ! — — —\nJsem zkrátka v Praze, šťastný, že tak daleko,\ndaleko od místa, kde přes noc vykvetl tak opo-\njivý, vášnivý a jedovatý květ lásky.\nChodím ulicemi a zapomínám.\nZapomínám, jako zapomínáme uměle na drahé\nzesnulé. Často však, když se zdvihne někde\nhedbáv spodniček, zavoní známý, ach ten známý\njejí parfum, odzbrojující člověka svým mdlým a\nsladkým kouzlem, kdy někde na klobouku za-\nmíhá se heliotropový obláček muselínu, prochvěje\nmou duší vlahý dech noci, zázrak něčí očí mne\nzahřeje, zaběhnu ve vzpomínkách někam daleko\ndolů, na jih —\nAle to jen tak na chvíli — brzy jsem zas\ntupý, kousavý a ironický ku všemu.\nDoufám celkem, že paní Olga zapomene rovněž,\nže celá ta příhoda bude jen takovým nějakým\nbizzarním intermezzem jejího života, že snad již\nvůbec zapomněla, dříve nežli já. A vidíte, skoro\nmne začíná již mrzeti, že jsem hrál té noci tak\ndivnou roli, naivní, fádní, směšnou, opravdu!\nCo si asi pomyslila?! Jistě se asi celičký druhý\nden smála, jaký to jsem hlupák .. . (Příště dále.)"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c016", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c016", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "33 / 34", "page_fin": "33 / 34", "image_debut": 17, "image_fin": 17, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.12", "titre_corps": "NAJADA.", "titre_sommaire": "NAJADA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 17, "page_imprimee": "33 / 34", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.17", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 19, "texte": "B. KNÜPFER.\nNAJADA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c017", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c017", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "37 / 38", "page_fin": "41 / 42", "image_debut": 19, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.13", "titre_corps": "K VYOBRAZENÍM.", "titre_sommaire": "K VYOBRAZENÍM.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "37 / 38", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.19", "debut_caractere": 2449, "fin_caractere_exclue": 4768, "texte": "K VYOBRAZENÍM.\nPODZIM Karla Špilara jest ukázkou jeho snahy\na dovednosti. Pojmutí tohoto nesčetněkrát luštěného a tedy\ntím těžšího sujetu jest pro K. Špilara charakteristické; zřejmě\nk platnosti přichází jeho snaha po dekorativní působivosti,\njeho láska k přírodě. S osvědčenou již dovedností jest uspo-\nřádána draperie, ostatní neméně vyniká dobrou i ladnou\nkresbou. I vedlejší attributy, charakterisujicí podzim, »dobu\nsklízně«, ladně celek doplňují a zvyšují dobře\nnáladu, která z tohoto lehoučkého dekorativního paneau jako\npíseň vyznívá. — Josef Schusser podává jednu ze studií,\nkterých bylo mu potřebí k MÁJOVÉMU VEČERU na letošní\nvýstavě rudolfínské. Naproti Špilarovi, jenž nejdříve dekora-\ntivností kresby upoutá, jest Schusser malířem v plném toho\nslova významu. I ukázka tato prozrazuje Schussra jako nad-\nšence pro barvu a světelnou krásu. Zcela dobře lze při lehce\npřimhouřeném oku na reprodukci videti hru a svit zapadají-\ncího slunce na hlavince a šatě děvčete; všechen detail pod-\nřízen jest celkovému ladnému dojmu, z celé studie vane poe-\ntická něha krásného večera. Jen na základě takovýchto svě-\ndomitvch studií povstati mohlo dílo tak seriosní a umělecké,\njakým jest »nekoupený« jeho »Májový večer.« — A u g.\nNěmejc poprvé v listě našem se objevuje; i tento patří\nke skupině mladší, vážné cíle si stavící generace, o čemž\nprávě podaná STUDIE svědčí. On pokračuje s patrným zdarem\ni v porozumění studia lidu, ve kterém byl vyrostl, jako mo-\nravský náš druh J. LJprka. Němejc prozrazuje oproti Úprkovi\nvliv francouzské školy, osvojiv si jemné, tlumení barvitosti,\njakož i jemnou kresbu. — Od M. Švabinského zaradujeme\nlehkou uhlokresbu (vyňatou z »Palety« spolku »Mánes«),\nkterá mimo obvykle jistou kresbu též pqjmutím svým upoutá.\n— S radostí opět přinášíme list od B. Knúpfera NAJADU.\nTěžko nám o něm nového říci. Kniipfer jest jedním z těch,\nkteří nehřeší na slávu svého jména, který nepošle nic do\nsvěta, co nebylo by ho důstojno. V době poslední stále více\noživuje svoje mariny zjevy mythologickými, čímž dodává oněm\nmnoho kouzla. V »Najade« teto vsak dospívá k veliké\nhotovosti, které nechává nás na těle své víly se obdivo-\nvati. Celek půvabné svěžesti svědčí o značném tempera-\nmentu; obdivuhodný jest jas z polovice osvětleného těla\ndívčího sálající. — Svěže komponovaný a pečlivě nakreslený"}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1161, "texte": "Wach&mannuv karton OKNO VINÁRNY pracován pro\nmladý závod plzeňský pro malbu na skle firmy Kopecký a\nSvátek. — CHÁTRÁNÍ markantně karakterisuje svého autora,\nFrantu Iva vána, spojujícího s jemným vystižením přírody\nalegorický — či jak nyní s oblibou se říká — »symbolický*\nvýznam. — České knize řidčeji než by se zdálo dostane se\npůvodní, nefabričně, nenudne vyzdobené VAZBY. Jest smutným\nfaktem, že by se stěží jediná dílna knihvazačská udržela,\nkdyb}r odkázána měla býti na sporé objednávky původních\nvazeb ručně zdobených. V době, kdy vycházejí u nás stohy\nknih, vazba původní jest větší vzácností, než by kdo tušil.\nSnadno bychom dostáli slibu, že uveřejníme ve »Volných\nSměr echu všechny slušné původní vazby ruční za poslední\ndvacítiletí u nás zhotovené, z nichž dnes přinášíme ukázku\nz dílny bratří 1 oužimských. Vazby jsou prosté, kožené,\nněkteré jen z levné kuže skopové; při zlacení použito bylo\nmálo jen a prostých, však původních razítek. Jediná z uve-\nřejněných vazeb jest z hrubého režného slovenského plátna,\na ozdobená jest malbou; jest to originál, dle něhož robeny\nbyly tiskem ze tří ploten levné vazby na prémii Besedy\nUmělecké."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c018", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c018", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "39 / 40", "page_fin": "39 / 40", "image_debut": 20, "image_fin": 20, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.14", "titre_corps": "CHÁTRÁNÍ.", "titre_sommaire": "CHÁTRÁNÍ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 20, "page_imprimee": "39 / 40", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.20", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 23, "texte": "FRANTA KAVÁN.\nCHÁTRÁNÍ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c019", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c019", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "41 / 42", "page_fin": "41 / 42", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.15", "titre_corps": "ZPRÁVY UMĚLECKÉ.", "titre_sommaire": "ZPRÁVY UMĚLECKÉ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "debut_caractere": 1163, "fin_caractere_exclue": 2806, "texte": "ZPRÁVY UMĚLECKÉ.\n\nls.\n— SPOLEK »MÁNES« dokončil první desítiletí\nčinnosti, jež hlavně v poslední době vykázati se může\nvýsledky nikoli nepatrnými. Mimo různé četné konkursy do-\nmácí rozšířena činnost spolková vydáváním publikací umě-\nleckých. Počátek učinily »Listy z Palety«, později následovaly\ntři svazky prací Alešových (současně do této doby spadá\nzakoupení lunet Alešovy »Vlasti« pomocí širšího kruhu přátel\numění, v době poslední obětavé vydávání »Volných Směrů«\na j. Při příležitosti výše naznačené pořádati bude spolek »Má-\nnes« výstavu spolkovou v saloně Topičově v února 1898.\nZa účelem tím vypisuje pro členy »Mánesa« soutěž na plakát,\njenž proveden bude ve třech barvách, čítaje vto i černou,\nt. j. konturu (jež po případě bude jinobarevná), ve formátě\ncm. Konkurovat mohou jen skizzy v poloviční\nvelikosti skutečného formátu; práce provedené nejsou pří-\npustný. Text omezen na nej nutnější: »Salon Topičův. Vý-\nstava spolku »Mánes« od 1 — 28. února.« Skizzy podány buď-\ntež do 15. listopadu do administrace »Volných Směrů«cena\nza přijatou skizzu 50 korun. Jury volí: konkurující 2 členy,\nvýbor spolku třetího člena.\n\nNp.\n— UMĚLECKÁ BESEDA byla vyzvána, aby jmenovala\ndo ankety zemského výboru v záležitosti trig\nna Národní divadlo svého zástupce. Přes to, že odbor\nvýtvarný, jedině kompetentní instance v podobných záleži-\ntostech, ve správním výboru žádného zastoupení nemá a ni-\njakého vlivu na volbu tu míti nemohl a neměl, ustanoven\nhlasy odboru literárního (?), hudebního a zástupci přispíva-\njících členů (neumělců) do ankety té pan architekt PolívKa.\nDoufáme, že za těchto okolností p. architekt Polívka volbu\ntu nepřijme."}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "debut_caractere": 2846, "fin_caractere_exclue": 3492, "texte": "ls.\n— »DAS GEISTIGE DEUTSCHLAND« stále ještě rozesýlá\nčeským umělcům »fragebogny«, v nichž p. Hugo Storm z Ber-\nlina píše, že »úlohou tohoto díla bude, veškerý duchový\nživot v Německu podati v životopisných skizzách všech těch\nmužu a žen, které za nositele a šiřitele německého kultur-\nního života považuje« ; žádá tudíž adressáta za životopisná\ndáta a při tom zároveň za vyplnění objednacího lístku. —\nTato vtíravost německá vzbudila leckde pohoršení; my jsme\njenom zvědavi, kolik najde se hejlů — ať neužijeme pojmeno-\nvání méně lichotivého, ale případnějšího — kteří do řady ně-\nmeckých vel duchů se postaví a při tom dílo to si ještě zakoupí."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c020", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c020", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "41 / 42", "page_fin": "41 / 42", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.15.1", "titre_corps": "NÁVRH PLAKÁTU. — CENA II.", "titre_sommaire": "NÁVRH PLAKÁTU. — CENA II.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "debut_caractere": 2808, "fin_caractere_exclue": 2844, "texte": "K. ŠPILAR.\nNÁVRH PLAKÁTU. — CENA II."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c021", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c021", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "41 / 42", "page_fin": "41 / 42", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.15.2", "titre_corps": "— SPOLEK »MÁNES« dokončil první desítiletí", "titre_sommaire": "— SPOLEK »MÁNES« dokončil první desítiletí", "signature_source": "ls", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "debut_caractere": 1181, "fin_caractere_exclue": 2292, "texte": "ls.\n— SPOLEK »MÁNES« dokončil první desítiletí\nčinnosti, jež hlavně v poslední době vykázati se může\nvýsledky nikoli nepatrnými. Mimo různé četné konkursy do-\nmácí rozšířena činnost spolková vydáváním publikací umě-\nleckých. Počátek učinily »Listy z Palety«, později následovaly\ntři svazky prací Alešových (současně do této doby spadá\nzakoupení lunet Alešovy »Vlasti« pomocí širšího kruhu přátel\numění, v době poslední obětavé vydávání »Volných Směrů«\na j. Při příležitosti výše naznačené pořádati bude spolek »Má-\nnes« výstavu spolkovou v saloně Topičově v února 1898.\nZa účelem tím vypisuje pro členy »Mánesa« soutěž na plakát,\njenž proveden bude ve třech barvách, čítaje vto i černou,\nt. j. konturu (jež po případě bude jinobarevná), ve formátě\ncm. Konkurovat mohou jen skizzy v poloviční\nvelikosti skutečného formátu; práce provedené nejsou pří-\npustný. Text omezen na nej nutnější: »Salon Topičův. Vý-\nstava spolku »Mánes« od 1 — 28. února.« Skizzy podány buď-\ntež do 15. listopadu do administrace »Volných Směrů«cena\nza přijatou skizzu 50 korun. Jury volí: konkurující 2 členy,\nvýbor spolku třetího člena."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c022", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c022", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "41 / 42", "page_fin": "41 / 42", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.15.3", "titre_corps": "— UMĚLECKÁ BESEDA byla vyzvána, aby jmenovala", "titre_sommaire": "— UMĚLECKÁ BESEDA byla vyzvána, aby jmenovala", "signature_source": "Np", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "debut_caractere": 2294, "fin_caractere_exclue": 2806, "texte": "Np.\n— UMĚLECKÁ BESEDA byla vyzvána, aby jmenovala\ndo ankety zemského výboru v záležitosti trig\nna Národní divadlo svého zástupce. Přes to, že odbor\nvýtvarný, jedině kompetentní instance v podobných záleži-\ntostech, ve správním výboru žádného zastoupení nemá a ni-\njakého vlivu na volbu tu míti nemohl a neměl, ustanoven\nhlasy odboru literárního (?), hudebního a zástupci přispíva-\njících členů (neumělců) do ankety té pan architekt PolívKa.\nDoufáme, že za těchto okolností p. architekt Polívka volbu\ntu nepřijme."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c023", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c023", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "41 / 42", "page_fin": "41 / 42", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.15.4", "titre_corps": "— »DAS GEISTIGE DEUTSCHLAND« stále ještě rozesýlá", "titre_sommaire": "— »DAS GEISTIGE DEUTSCHLAND« stále ještě rozesýlá", "signature_source": "ls", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "debut_caractere": 2846, "fin_caractere_exclue": 3492, "texte": "ls.\n— »DAS GEISTIGE DEUTSCHLAND« stále ještě rozesýlá\nčeským umělcům »fragebogny«, v nichž p. Hugo Storm z Ber-\nlina píše, že »úlohou tohoto díla bude, veškerý duchový\nživot v Německu podati v životopisných skizzách všech těch\nmužu a žen, které za nositele a šiřitele německého kultur-\nního života považuje« ; žádá tudíž adressáta za životopisná\ndáta a při tom zároveň za vyplnění objednacího lístku. —\nTato vtíravost německá vzbudila leckde pohoršení; my jsme\njenom zvědavi, kolik najde se hejlů — ať neužijeme pojmeno-\nvání méně lichotivého, ale případnějšího — kteří do řady ně-\nmeckých vel duchů se postaví a při tom dílo to si ještě zakoupí."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c024", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c024", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "41 / 42", "page_fin": "45 / 46", "image_debut": 21, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.16", "titre_corps": "VÝSTAVY.", "titre_sommaire": "VÝSTAVY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "debut_caractere": 3494, "fin_caractere_exclue": 3788, "texte": "VÝSTAVY.\n\n— V SALONĚ TOPIČOVĚ vystaveny jsou právě kartony\nS. Schne id r a současně se skiz za m i plakátů pro výstavu\narchitektury a inženýrství. Výstava v mnohém ohledu je ve-\nlice zajímavá, již proto, že v posledních letech v dekorativním\numění nejen mnoho pracováno, ale i mnoho o něm psáno"}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "43 / 44", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.22", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4684, "texte": "a mluveno. To platí hlavně o Anglii a Francii. Němci ne-\ndodělali se dosud v oboru tom příliš skvělých výsledků, až\nna dva nebo tři umělce, kteří již před tím, než injekce umění\nanglického a francouzského v jejich přišla, na velice vděčném\ntom poli umění pracovali. U nás teprve v době nejposled-\nnější počínáme umění dekorativní s uměním ostatním stejně\nceniti. A tak až dosud u nás ve směru tomto uděláno velice\nmálo a samostatného snad docela nic, nehledě k některým\nz umělců starších (na př. Mánes, Aleš), jichž věci tím cennější\njsou, že v povaze národní hluboce zakotvily. Něco specielně\nindividuelního na vystavených návrzích nenajdeme. Mnoho\ntu reminiscencí cizích vzoru jeste, což i o několika dobrých\nnávrzích platí. U návrhu Muchova zamluví se vkus a boha-\ntost hlavně v detailech, čímž mnohdy až nejasným se stává,\na to vadí specielně v tomto případě, kde jednoduchost a vel-\nkost linií by byla na místě. V ohledu tom Spilarův návrh\nvýše ceníme Muchův návrh celkem je roztomilý, ale odmy-\nsleme si miniaturní dřevěnou architekturu, již ženská figura\ndrží a může to být plakát pro kterýkoliv obor. U návrhu\nŠpilarova ceníme snahu po jednoduchosti a jasnosti. Maškova\n»skizza« konvenci celkem se nevymyká. To platí nejen o fi\ngurách, ale o celku vůbec, ač tento není tak suchopárným\njako jeho návrh druhý. U návrhů ostatních nenajdeme skorém\nnic, co by aspoň částečně o cizí vzory se neopíralo. Se sta-\nnoviska vývoje to věc omluvitelná. Ovšem zase za každou\ncenu chtíti být moderním i »kdybych to ukrást měl«, jest na\npováženou. Ze zbývajících návrhů zmiňujeme se o mottu\n»Zlaté kružidlo« návrhu to celkem apartním hlavně po stránce\nbarevné, leč to jest při něm také všechno ; takto svědčil by\nspíše nějakému méně vážnému účelu, než je výstava archi-\ntektury a inženýrství. O vážné snaze svědčí dále návrhy se\ndvěma trojúhelníky, »Hic Rhodus hic salta«, »de gustibus«\na trojúhelník, z písmen. — Interes pro S. Schneidra, pr-\nvými kartony jeho vzbuzený, letošní sérií nejen se nestup-\nňuje, nýbrž klesá. Věci u Topiče právě vystavené dovedou\npřekvapit jen svou formální velkostí, tu a tam plastikou\na mnohde zřejmým nevkusem. Karton »Dokonáno jest« my-\nšlénkově totožný je celkem s loňským, mnohem lépe vyjádře-\nným »Shledáním« (»Jidáš před Kristem«). I pósy obou hlav\njsou totožné. Nepopíratelno je, že po stránce kreslířské má\nSchneider značnou vyspělost. V trojdílné kresbě »Dvě moci\nv boji: duch s tělesností« přestřelil, to jest: thema toto, oboru\nvýtvarnému snad se vymykající, neobsáhl a náležitě nevy-\njádřil. A při všem tom v banálnost zabíhá. Rovněž Ropse\nsilně připomíná. Návrh na strop vyniká jedině svým nevkusem.\n— V dnešní době, kdy snad většina umělců výtvarných\nsnaží se osvojiti si vymoženosti moderní techniky, bohužel\nčasto na úkor svých individuelních rysů, po zásluze pozor-\nnosti docházejí svéráznou cestou svou jdoucí umělci. Jedním\nz nich je Thoma. Mnoho velmi dobrých, v Praze však již\nněkolikrát viděných jeho originálních litografií znovu možno\nvidět u Topiče. Hodnota prací jeho není jednotná; z někte-\nrých listů vyznívá fádní, suché, německé pojmutí a jinde zase\nhledaná naivnost. List takový je pak zajímavý snad jen tím,\nže je od Thomy.\n\nHP.\n\nls.\n— VÁNOČNÍ VÝSTAVA Umělecké Besedy. V posledním\nčísle minulého ročníku uveřejnili jsme zaslané nám\noznámení výtvarného odboru U. B. o vánoční výstavě téhož.\nOd té doby rozhodl se výtvarný odbor o jiném ; jak svědčí\n»zasláno« v Nár. Listech, datované 8. říjnem 97, nebude vý-\ntvarný odbor pořádati výstavy žádné a to z té příčiny, že\nsprávní výbor použití místností besedních svému nejdůležitěj-\nšímu odboru prostě odepřel. — Vánoční výstavy U. B. jako\ntrhu nikterak nelitujeme, jeho místo docela dobře zastati\nmůže při poctivé snaze závod Topičův, leč litujeme, že re-\npresentanti Besedy, jež má býti střediskem života uměleckého\nvůbec, zahájeno bylo křížové tažení proti odboru výtvarnému.\nNechť si jsou pohnutky k tomu jakékoli, rozhodnutí správ-\nního výboru vrhá divné světlo na poměry v Uměl. Besedě,\nono dokazuje, že o věcech, umělců výtvarných se týkajících,\nrozhodují lidé, kterým ani prospěch umělců, besedu navštěvu-\njících, ani dobrá shoda s ostatními na srdci neleží. .\n\n— OBCHODNÍ A ŽIVNOSTENSKÁ KOMORA V Praze ve\nspojení se spolkem architektů a inženýrů v král. Českém pod-\njala se úkolu, uspořádati roku příštího od 15. června do\n15. září odbornou výstavu architektury a inženýrství s při-\ndruženými výstavami motorů a pomocných strojů pro živnost-\nníky. té dáno za účel podati co možná nejúplnější\nobraz dosavadního rozvoje a nynějšího stavu práce technické\nv- Čechách ve směru vědeckém, uměleckém i praktickém.\nTěmto oborům přiměřeně rozpadá výstava na řadu odborů"}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "45 / 46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.23", "debut_caractere": 21, "fin_caractere_exclue": 1343, "texte": "z nichž mnohé umění se dotýkají, a jako takové pozname-\nnáváme: 1. Architekturu s - dekorativními odbory, stavitelství\nse stavebními živnostmi; 2. umělecký průmysl stavební; 3. od-\nborné a umělecko-průmyslové školství; 4. církevní oddělení;\n5. historické oddělení at. p. Pro jednotlivé obory stanoveny\nzvláštní odbory, jež sestávajíce z předních našich odborníků,\nvzaly na se úkol provedení a uspořádání sobě svěřených\noddělení.\nVítáme myšlénku celé výstavy hlavně s toho stanoviska,\nže ona, stavíc se na základ ryze český, bude obrazem, co\nv oboru architektury a dekorativního umění u nás buď vy-\nkonáno bylo, neb ukáykou toho. co vykonáno býti může;\nvítáme ji tím spíše, že očekáváme od našich architektů a\numělců dekorativního oboru, že oni ze všech sil se přičiní,\naby konečně jednou korporativně obhájili existenci českého\nrázu architektury a umění dekorativního, že ze všech sil se\npřičiní, aby ony pro nás nepříznivé pověsti, které o našem\ndekorativním umění všude se trousí, byly vyvráceny ne pole-\nmikami, ale poctivou positivní prací. Neopomeneme průběh\npřípravných prací sledovati a přinášeti o nich hojné zprávy.\nZ denních listů dovídáme se o zajímavém podniku příští\nvýstavy architektury a inženýrství Provedení úplné pano-\nrámy, znázorňující »Bitvu u Lipan«, zadáno pp. Luďkovi Má-\nroldovi a V. Jansovi.\n\nNp."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c025", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c025", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "41 / 42", "page_fin": "43 / 44", "image_debut": 21, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.16.1", "titre_corps": "— V SALONĚ TOPIČOVĚ vystaveny jsou právě kartony", "titre_sommaire": "— V SALONĚ TOPIČOVĚ vystaveny jsou právě kartony", "signature_source": "HP", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "debut_caractere": 3504, "fin_caractere_exclue": 3788, "texte": "— V SALONĚ TOPIČOVĚ vystaveny jsou právě kartony\nS. Schne id r a současně se skiz za m i plakátů pro výstavu\narchitektury a inženýrství. Výstava v mnohém ohledu je ve-\nlice zajímavá, již proto, že v posledních letech v dekorativním\numění nejen mnoho pracováno, ale i mnoho o něm psáno"}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "43 / 44", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.22", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3199, "texte": "a mluveno. To platí hlavně o Anglii a Francii. Němci ne-\ndodělali se dosud v oboru tom příliš skvělých výsledků, až\nna dva nebo tři umělce, kteří již před tím, než injekce umění\nanglického a francouzského v jejich přišla, na velice vděčném\ntom poli umění pracovali. U nás teprve v době nejposled-\nnější počínáme umění dekorativní s uměním ostatním stejně\nceniti. A tak až dosud u nás ve směru tomto uděláno velice\nmálo a samostatného snad docela nic, nehledě k některým\nz umělců starších (na př. Mánes, Aleš), jichž věci tím cennější\njsou, že v povaze národní hluboce zakotvily. Něco specielně\nindividuelního na vystavených návrzích nenajdeme. Mnoho\ntu reminiscencí cizích vzoru jeste, což i o několika dobrých\nnávrzích platí. U návrhu Muchova zamluví se vkus a boha-\ntost hlavně v detailech, čímž mnohdy až nejasným se stává,\na to vadí specielně v tomto případě, kde jednoduchost a vel-\nkost linií by byla na místě. V ohledu tom Spilarův návrh\nvýše ceníme Muchův návrh celkem je roztomilý, ale odmy-\nsleme si miniaturní dřevěnou architekturu, již ženská figura\ndrží a může to být plakát pro kterýkoliv obor. U návrhu\nŠpilarova ceníme snahu po jednoduchosti a jasnosti. Maškova\n»skizza« konvenci celkem se nevymyká. To platí nejen o fi\ngurách, ale o celku vůbec, ač tento není tak suchopárným\njako jeho návrh druhý. U návrhů ostatních nenajdeme skorém\nnic, co by aspoň částečně o cizí vzory se neopíralo. Se sta-\nnoviska vývoje to věc omluvitelná. Ovšem zase za každou\ncenu chtíti být moderním i »kdybych to ukrást měl«, jest na\npováženou. Ze zbývajících návrhů zmiňujeme se o mottu\n»Zlaté kružidlo« návrhu to celkem apartním hlavně po stránce\nbarevné, leč to jest při něm také všechno ; takto svědčil by\nspíše nějakému méně vážnému účelu, než je výstava archi-\ntektury a inženýrství. O vážné snaze svědčí dále návrhy se\ndvěma trojúhelníky, »Hic Rhodus hic salta«, »de gustibus«\na trojúhelník, z písmen. — Interes pro S. Schneidra, pr-\nvými kartony jeho vzbuzený, letošní sérií nejen se nestup-\nňuje, nýbrž klesá. Věci u Topiče právě vystavené dovedou\npřekvapit jen svou formální velkostí, tu a tam plastikou\na mnohde zřejmým nevkusem. Karton »Dokonáno jest« my-\nšlénkově totožný je celkem s loňským, mnohem lépe vyjádře-\nným »Shledáním« (»Jidáš před Kristem«). I pósy obou hlav\njsou totožné. Nepopíratelno je, že po stránce kreslířské má\nSchneider značnou vyspělost. V trojdílné kresbě »Dvě moci\nv boji: duch s tělesností« přestřelil, to jest: thema toto, oboru\nvýtvarnému snad se vymykající, neobsáhl a náležitě nevy-\njádřil. A při všem tom v banálnost zabíhá. Rovněž Ropse\nsilně připomíná. Návrh na strop vyniká jedině svým nevkusem.\n— V dnešní době, kdy snad většina umělců výtvarných\nsnaží se osvojiti si vymoženosti moderní techniky, bohužel\nčasto na úkor svých individuelních rysů, po zásluze pozor-\nnosti docházejí svéráznou cestou svou jdoucí umělci. Jedním\nz nich je Thoma. Mnoho velmi dobrých, v Praze však již\nněkolikrát viděných jeho originálních litografií znovu možno\nvidět u Topiče. Hodnota prací jeho není jednotná; z někte-\nrých listů vyznívá fádní, suché, německé pojmutí a jinde zase\nhledaná naivnost. List takový je pak zajímavý snad jen tím,\nže je od Thomy.\n\nHP."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c026", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c026", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "43 / 44", "page_fin": "43 / 44", "image_debut": 22, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.16.1.1", "titre_corps": "UKÁZKY ČESKÝCH VAZEB.", "titre_sommaire": "UKÁZKY ČESKÝCH VAZEB.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "43 / 44", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.22", "debut_caractere": 4686, "fin_caractere_exclue": 4707, "texte": "UKÁZKY ČESKÝCH VAZEB."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c027", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c027", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "43 / 44", "page_fin": "43 / 44", "image_debut": 22, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.16.2", "titre_corps": "— VÁNOČNÍ VÝSTAVA Umělecké Besedy. V posledním", "titre_sommaire": "— VÁNOČNÍ VÝSTAVA Umělecké Besedy. V posledním", "signature_source": "ls", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "43 / 44", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.22", "debut_caractere": 3201, "fin_caractere_exclue": 4184, "texte": "ls.\n— VÁNOČNÍ VÝSTAVA Umělecké Besedy. V posledním\nčísle minulého ročníku uveřejnili jsme zaslané nám\noznámení výtvarného odboru U. B. o vánoční výstavě téhož.\nOd té doby rozhodl se výtvarný odbor o jiném ; jak svědčí\n»zasláno« v Nár. Listech, datované 8. říjnem 97, nebude vý-\ntvarný odbor pořádati výstavy žádné a to z té příčiny, že\nsprávní výbor použití místností besedních svému nejdůležitěj-\nšímu odboru prostě odepřel. — Vánoční výstavy U. B. jako\ntrhu nikterak nelitujeme, jeho místo docela dobře zastati\nmůže při poctivé snaze závod Topičův, leč litujeme, že re-\npresentanti Besedy, jež má býti střediskem života uměleckého\nvůbec, zahájeno bylo křížové tažení proti odboru výtvarnému.\nNechť si jsou pohnutky k tomu jakékoli, rozhodnutí správ-\nního výboru vrhá divné světlo na poměry v Uměl. Besedě,\nono dokazuje, že o věcech, umělců výtvarných se týkajících,\nrozhodují lidé, kterým ani prospěch umělců, besedu navštěvu-\njících, ani dobrá shoda s ostatními na srdci neleží. ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c028", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c028", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "43 / 44", "page_fin": "45 / 46", "image_debut": 22, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.16.3", "titre_corps": "— OBCHODNÍ A ŽIVNOSTENSKÁ KOMORA V Praze ve", "titre_sommaire": "— OBCHODNÍ A ŽIVNOSTENSKÁ KOMORA V Praze ve", "signature_source": "Np", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "43 / 44", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.22", "debut_caractere": 4186, "fin_caractere_exclue": 4684, "texte": "— OBCHODNÍ A ŽIVNOSTENSKÁ KOMORA V Praze ve\nspojení se spolkem architektů a inženýrů v král. Českém pod-\njala se úkolu, uspořádati roku příštího od 15. června do\n15. září odbornou výstavu architektury a inženýrství s při-\ndruženými výstavami motorů a pomocných strojů pro živnost-\nníky. té dáno za účel podati co možná nejúplnější\nobraz dosavadního rozvoje a nynějšího stavu práce technické\nv- Čechách ve směru vědeckém, uměleckém i praktickém.\nTěmto oborům přiměřeně rozpadá výstava na řadu odborů"}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "45 / 46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.23", "debut_caractere": 21, "fin_caractere_exclue": 1343, "texte": "z nichž mnohé umění se dotýkají, a jako takové pozname-\nnáváme: 1. Architekturu s - dekorativními odbory, stavitelství\nse stavebními živnostmi; 2. umělecký průmysl stavební; 3. od-\nborné a umělecko-průmyslové školství; 4. církevní oddělení;\n5. historické oddělení at. p. Pro jednotlivé obory stanoveny\nzvláštní odbory, jež sestávajíce z předních našich odborníků,\nvzaly na se úkol provedení a uspořádání sobě svěřených\noddělení.\nVítáme myšlénku celé výstavy hlavně s toho stanoviska,\nže ona, stavíc se na základ ryze český, bude obrazem, co\nv oboru architektury a dekorativního umění u nás buď vy-\nkonáno bylo, neb ukáykou toho. co vykonáno býti může;\nvítáme ji tím spíše, že očekáváme od našich architektů a\numělců dekorativního oboru, že oni ze všech sil se přičiní,\naby konečně jednou korporativně obhájili existenci českého\nrázu architektury a umění dekorativního, že ze všech sil se\npřičiní, aby ony pro nás nepříznivé pověsti, které o našem\ndekorativním umění všude se trousí, byly vyvráceny ne pole-\nmikami, ale poctivou positivní prací. Neopomeneme průběh\npřípravných prací sledovati a přinášeti o nich hojné zprávy.\nZ denních listů dovídáme se o zajímavém podniku příští\nvýstavy architektury a inženýrství Provedení úplné pano-\nrámy, znázorňující »Bitvu u Lipan«, zadáno pp. Luďkovi Má-\nroldovi a V. Jansovi.\n\nNp."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c029", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c029", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "45 / 46", "page_fin": "47 / 48", "image_debut": 23, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.17", "titre_corps": "SOUTĚŽE.", "titre_sommaire": "SOUTĚŽE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "45 / 46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.23", "debut_caractere": 1345, "fin_caractere_exclue": 4324, "texte": "SOUTĚŽE.\n\n— NA OBÁLKU »Volných Směrů« (viz V. S. r. 1897,\nsl. 482) do ustanovené lhůty došlo celkem 5 návrhů. Do\njury dle podmínek konkurenčních zvoleni autory prací konku-\nrenčních malíř J. Schusser a sochař S. Sucharda — za časopis\ndružstvem ustanoven malíř A. Hofbaur. Cena 100 zl. jedno-\nhlasně udělena práci zaslané pod heslem »Také jednou bez\nfigury«, jejímž autorem shledán VI. Županský.\n— Městská rada král. hl. města Prahy vypisuje veřej nou\nsoutěž na získání návrhů pro POMNÍK FRANT. PA-\nLACKÉMU. Z podmínek, jež obdržeti lze v úřadě staveb-\nním v městské tržnici, vyjímáme následující:\nPomník určen jest pro náměstí Palackého na Novém\nMěstě a mějž rozměry takové, aby náměstí ovládal a řádně\nše přispůsoboval hlavně ku sousoším mostu Palackého. Stran\nmyšlenkového pojetí ponechává se umělcům úplná volnost.\nModely provedeny buďtež v*měřítku 1:10, v sádře odlity\ns naznačením barvy materiálu. Rozpočet k návrhům budiž\npřiložen a nepřesahujž výši 250.000 zl. Lhůta ustanovuje se\ndo 24. září 1898. Ivonkurovati mohou jen umělci národnosti\nčeskoslovanské. Všem autorům prací konkurenčních, uzna-\nných porotou za vážná a zralá díla umělecká, zaručuje\nse k uhražení hmotných výloh stejná náhrada po 300 zl.\nPráce konkurenční zůstávají majetkem umělců a městská rada\nvyhrazuje si právo o jich zakoupení s autory vyjednávati\nNávrhy variantní a alternativní jsou vyloučeny z honorování.\nZa to odpadají všeliké ceny obvyklé. S autorem práce, kterou\nporota uzná v každém ohledu za úplně způsobilou k prove-\ndení a která též co do ceny umělecké bude vynikati nad\nostatní, vstoupí rada městská ve vyjednávání za účelem pro-\nvedení tohoto návrhu; kdyby jednání nevedlo k cíli, dostane\nse mu kromě náhrady 300 zl. ještě odměny 1000 zl., při čemž\nmu vyhraženo zůstává veškeré právo duševní k této práci.\nKdyby autor projektu toho byl ještě neprokázal dostatečných\nschopností k provedení tak rozsáhlé monumentální práce,\nbude mu svěřena, uzná-li porota za vhodné, jedna z důleži-\ntějších částí pomníku a to v měřítku tak velkém, aby mohl\nbýt podán důkaz o úplné schopnosti umělce ku zdárnému\nprovedení díla. Ustanovení tohoto úkolu přináleží taktéž po-\nrotě. Honorář za provedení této zkoušky bude vyplacen bez\nohledu na její výsledek. Kdyby prvá . soutěž nevedla k cíli\nbude dle výsledku podaných prací vypsána buď nová, opětně\nneomezená soutěž neb soutěž užší, ku které vyzváni budou\numělci, jejichž práce při první soutěži uměleckou hodnotou\nnejvíce vynikaly. Porota sestávati bude ze dvou sochařů,\ndvou architektů a malíře. Členství poroty přijali až dosud\narchitekti Ant. Wiehl a V. Roštlapil i malíř V. Hynais. Dva\nsochaře zvoliti ponecháno konkurujícím. Návrhy konkurenční\nbudou 14 dní veřejně vystaveny.\nPří prvním pohledu zdají se podmínky slušné. Při bliž-\nším však jich uvážení viděti, že i ony ukazují na ubohost\nnašich poměrů. Práce, vyžadující nákladu 250.000 zl., honoro-\nvána bude při projektu v každém ohledu úplně spůso-\nbi1 é m k provedení, který co do umělecké ceny"}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "47 / 48", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.24", "debut_caractere": 166, "fin_caractere_exclue": 4553, "texte": "bude vy ni kati nad ostatní částkou 1300 zl. Práce nejblíže dobrá a všechny\nnásledující oceněny budou obnosem 300 zl., byť vykazovaly sebe větší uměleckou vy-\nspělost. Porovnejme cenu první s onou, jakou stanoví řád konkurenční spolkem architektů\na inženýru jako vzorný přijatý, a veřejně odporučený, který obnáší 2°/0 rozpočteného\nobnosu, tedy 5000 zl., vidíme, že netřeba k tomu dalších poznámek činiti. V jednom\nzdají se podmínky výhodné a sice v tom, že všem autorům prací konkurenčních stanoví\ncenu 300 zl. k uhražení hmotných výloh. Podmínka ta byla by spravedlivou, kdyby\nu ni nestálo tak přísného omezení, že odměnu tu dostane jen práce vážná a zralá.\nBudou-li se strany jury práce posuzovány dle běžného u nás postupu, dá se oče-\nkávati ze zkušeností, že vážná a zralá díla doporučena by mohla býti jen ta,\njež jindy cenami, po případě čestným uznáním vyznamenána bývají, a přihlédneme-li\nk našim konkurencím většího rázu, jako byly sv. Václav, Husův pomník anebo fontány\nk Rudolfinu, seznáme, že vedle tří poctěných obyčejně dvě, nejvýše tři práce uznají\nse za hodny čestného uznání. Vykládáme-li tedy slova vážná a zralá velice mírně,\ndá se očekávati, že šest návrhů poctěno bude obnosem po 300 zl. Bude tedy celá\nkonkurence se strany obce vyžadovati nákladu co se cen týče 3100 zl., kdežto by dle\nvzorného konkurenčního řádu výše cen obnášeti měla 11250 zl. (při předpokládaném\nrozpočtu 250.000 zl.). Nevíme sice kdo podmínky stanovil, ale pokládáme za povinnost\nna křiklavé znění jich upozorniti. Co platný všechny vzorné podmínky a řády, když\nzvláště z povolaných kruhů tak málo s e j ich dbá.\n\nNp.\n\nNp.\n— PALÁC ŽIVNOSTENSKÉ BANKY. V minulém ročníku měli jsme příležitost těšíti\nse jednou ze slušných podmínek konkurenčních u příležitosti soutěže na plány živno-\nstenské banky. Skončení celé záležitosti však nejeví se ve světle tak příjemném. Po\nudeleni cen pioskakovaly novinami úřední zprávy v tom smyslu, ze konkurence vy-\npsaná nevedla k cíli a že přikročeno býti musí ku přímému zadání zhotovení pro-\njektu. Očekávalo se, že autoři poctěných plánů budou vyzváni k podání návrhů, avšak dle\n»zaslána« těchže autorů, jež v Národních Listech*)-ze dne 7/X. 1897 uveřejnili seznáno\nže s těmito nejen nebylo vyjednáváno, nýbrž že krátce (za záminku se vzala dlouhá\nlhůta čtyr měsíců, kterou někteří projektanti ku dodání skizz si byli stanovili) živno-\nstenská banka pokoutně vypsala si užší konkurenci mezi architekty p. Buldrou a Po-\nlívkou, vyzvavši oba pány k dodání nových návrhů. Kdo o těchto plánech rozhodoval\nzda kruhy odborné či úředníci banky, o tom v úřední zprávě jste se nedočtli, tolik\njen bylo oznámeno, že provedení zadáno architektu p. Polívkovi. Jednání objednatele\nkorporace možno říci veřejné, nebylo však správné a z toho důvodu na ně poukazujeme.\n*) Karakteristické pro naše poměry je, že prostá fakta v »zaslánu« označená, žurnály »Hlas\nNároda« a »Politik« uveřejniti odepřely z toho důvodu, že záležitost ta tyká se osobních přátel\njejich redakcí.\n\n— Soutěž na získání PLAKÁTU pro výstavu architektury a inženýrství\nv Praze r. 1898. Porota, v níž zasedali pánové Hynais, Liška, Ženíšek,\narch. Koula a Roštlapil, dospěla ku svému konečnému úsudku v následujícím: Mezi 23\nzaslanými návrhy nalézá se několik vynikajících a celá řada pozoruhodných prací.\nK prvním přičísti dlužno projekty: 1. se značkou lotosu a literou A, 2. bez hesla\n3. se znakem kružidla v trojúhelníku. Jury posuzovala projekty, jak dle jich vnitřní hod-\nnoty, tak dle jich dekorativní působivosti i dle míry, jakou vyhovělo se programu, který\nžádal návrh rázovitě význam výstavy architekrury a inženýrství vystihující. První cena\ntřemi hlasy přisouzena návrhu se značkou lotosu a lit. A. Jury dále rozhodla, aby\nse udělily dvě ceny druhé, poněvadž tu jde ještě o dvě velecenné práce, jež vyzna-\nmenány býti musí. Druhé ceny jednohlasně přisouzeny 1. projektu bez hesla a\n2. projektu se značkou kružidla v trojúhelníku. Čestné uznání vysloveno práčem: 1. se\nznačkou dvou trojúhelníků, 2. s mottem »Zlaté kružidlo«, 3. se značkou písmene A\nv trojúhelníku, 4. se značkou lotosu a písmenou B, 5. s gothickou fialou. Autorem ná-\nvrhu první cenou poctěného jest malíř Vítězslav K, Mašek. Z návrhů druhou\ncenou vyznamenaných jestprvní dílem malíře AIfons a Muchy v Paříži, druhv Karla\nSpilara. Veškerých 23 namnoze zajímavých návrhů na plakát výstavní jest vysta-\nveno v salonu Topičově,"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c030", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c030", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "45 / 46", "page_fin": "47 / 48", "image_debut": 23, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.17.1", "titre_corps": "— NA OBÁLKU »Volných Směrů« (viz V. S. r. 1897,", "titre_sommaire": "— NA OBÁLKU »Volných Směrů« (viz V. S. r. 1897,", "signature_source": "Np", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "45 / 46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.23", "debut_caractere": 1355, "fin_caractere_exclue": 4324, "texte": "— NA OBÁLKU »Volných Směrů« (viz V. S. r. 1897,\nsl. 482) do ustanovené lhůty došlo celkem 5 návrhů. Do\njury dle podmínek konkurenčních zvoleni autory prací konku-\nrenčních malíř J. Schusser a sochař S. Sucharda — za časopis\ndružstvem ustanoven malíř A. Hofbaur. Cena 100 zl. jedno-\nhlasně udělena práci zaslané pod heslem »Také jednou bez\nfigury«, jejímž autorem shledán VI. Županský.\n— Městská rada král. hl. města Prahy vypisuje veřej nou\nsoutěž na získání návrhů pro POMNÍK FRANT. PA-\nLACKÉMU. Z podmínek, jež obdržeti lze v úřadě staveb-\nním v městské tržnici, vyjímáme následující:\nPomník určen jest pro náměstí Palackého na Novém\nMěstě a mějž rozměry takové, aby náměstí ovládal a řádně\nše přispůsoboval hlavně ku sousoším mostu Palackého. Stran\nmyšlenkového pojetí ponechává se umělcům úplná volnost.\nModely provedeny buďtež v*měřítku 1:10, v sádře odlity\ns naznačením barvy materiálu. Rozpočet k návrhům budiž\npřiložen a nepřesahujž výši 250.000 zl. Lhůta ustanovuje se\ndo 24. září 1898. Ivonkurovati mohou jen umělci národnosti\nčeskoslovanské. Všem autorům prací konkurenčních, uzna-\nných porotou za vážná a zralá díla umělecká, zaručuje\nse k uhražení hmotných výloh stejná náhrada po 300 zl.\nPráce konkurenční zůstávají majetkem umělců a městská rada\nvyhrazuje si právo o jich zakoupení s autory vyjednávati\nNávrhy variantní a alternativní jsou vyloučeny z honorování.\nZa to odpadají všeliké ceny obvyklé. S autorem práce, kterou\nporota uzná v každém ohledu za úplně způsobilou k prove-\ndení a která též co do ceny umělecké bude vynikati nad\nostatní, vstoupí rada městská ve vyjednávání za účelem pro-\nvedení tohoto návrhu; kdyby jednání nevedlo k cíli, dostane\nse mu kromě náhrady 300 zl. ještě odměny 1000 zl., při čemž\nmu vyhraženo zůstává veškeré právo duševní k této práci.\nKdyby autor projektu toho byl ještě neprokázal dostatečných\nschopností k provedení tak rozsáhlé monumentální práce,\nbude mu svěřena, uzná-li porota za vhodné, jedna z důleži-\ntějších částí pomníku a to v měřítku tak velkém, aby mohl\nbýt podán důkaz o úplné schopnosti umělce ku zdárnému\nprovedení díla. Ustanovení tohoto úkolu přináleží taktéž po-\nrotě. Honorář za provedení této zkoušky bude vyplacen bez\nohledu na její výsledek. Kdyby prvá . soutěž nevedla k cíli\nbude dle výsledku podaných prací vypsána buď nová, opětně\nneomezená soutěž neb soutěž užší, ku které vyzváni budou\numělci, jejichž práce při první soutěži uměleckou hodnotou\nnejvíce vynikaly. Porota sestávati bude ze dvou sochařů,\ndvou architektů a malíře. Členství poroty přijali až dosud\narchitekti Ant. Wiehl a V. Roštlapil i malíř V. Hynais. Dva\nsochaře zvoliti ponecháno konkurujícím. Návrhy konkurenční\nbudou 14 dní veřejně vystaveny.\nPří prvním pohledu zdají se podmínky slušné. Při bliž-\nším však jich uvážení viděti, že i ony ukazují na ubohost\nnašich poměrů. Práce, vyžadující nákladu 250.000 zl., honoro-\nvána bude při projektu v každém ohledu úplně spůso-\nbi1 é m k provedení, který co do umělecké ceny"}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "47 / 48", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.24", "debut_caractere": 166, "fin_caractere_exclue": 1778, "texte": "bude vy ni kati nad ostatní částkou 1300 zl. Práce nejblíže dobrá a všechny\nnásledující oceněny budou obnosem 300 zl., byť vykazovaly sebe větší uměleckou vy-\nspělost. Porovnejme cenu první s onou, jakou stanoví řád konkurenční spolkem architektů\na inženýru jako vzorný přijatý, a veřejně odporučený, který obnáší 2°/0 rozpočteného\nobnosu, tedy 5000 zl., vidíme, že netřeba k tomu dalších poznámek činiti. V jednom\nzdají se podmínky výhodné a sice v tom, že všem autorům prací konkurenčních stanoví\ncenu 300 zl. k uhražení hmotných výloh. Podmínka ta byla by spravedlivou, kdyby\nu ni nestálo tak přísného omezení, že odměnu tu dostane jen práce vážná a zralá.\nBudou-li se strany jury práce posuzovány dle běžného u nás postupu, dá se oče-\nkávati ze zkušeností, že vážná a zralá díla doporučena by mohla býti jen ta,\njež jindy cenami, po případě čestným uznáním vyznamenána bývají, a přihlédneme-li\nk našim konkurencím většího rázu, jako byly sv. Václav, Husův pomník anebo fontány\nk Rudolfinu, seznáme, že vedle tří poctěných obyčejně dvě, nejvýše tři práce uznají\nse za hodny čestného uznání. Vykládáme-li tedy slova vážná a zralá velice mírně,\ndá se očekávati, že šest návrhů poctěno bude obnosem po 300 zl. Bude tedy celá\nkonkurence se strany obce vyžadovati nákladu co se cen týče 3100 zl., kdežto by dle\nvzorného konkurenčního řádu výše cen obnášeti měla 11250 zl. (při předpokládaném\nrozpočtu 250.000 zl.). Nevíme sice kdo podmínky stanovil, ale pokládáme za povinnost\nna křiklavé znění jich upozorniti. Co platný všechny vzorné podmínky a řády, když\nzvláště z povolaných kruhů tak málo s e j ich dbá.\n\nNp."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c031", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c031", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "45 / 46", "page_fin": "45 / 46", "image_debut": 23, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.17.1.1", "titre_corps": "UKÁZKY ČESKÝCH VAZEB.", "titre_sommaire": "UKÁZKY ČESKÝCH VAZEB.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "45 / 46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.23", "debut_caractere": 4326, "fin_caractere_exclue": 4347, "texte": "UKÁZKY ČESKÝCH VAZEB."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c032", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c032", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "47 / 48", "page_fin": "47 / 48", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.17.1.2", "titre_corps": "A. BOUDOVÁ. — LINKA.", "titre_sommaire": "A. BOUDOVÁ. — LINKA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "47 / 48", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.24", "debut_caractere": 4555, "fin_caractere_exclue": 4575, "texte": "A. BOUDOVÁ. — LINKA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c033", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c033", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "47 / 48", "page_fin": "47 / 48", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.17.2", "titre_corps": "— PALÁC ŽIVNOSTENSKÉ BANKY. V minulém ročníku měli jsme příležitost těšíti", "titre_sommaire": "— PALÁC ŽIVNOSTENSKÉ BANKY. V minulém ročníku měli jsme příležitost těšíti", "signature_source": "Np", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "47 / 48", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.24", "debut_caractere": 1780, "fin_caractere_exclue": 3151, "texte": "Np.\n— PALÁC ŽIVNOSTENSKÉ BANKY. V minulém ročníku měli jsme příležitost těšíti\nse jednou ze slušných podmínek konkurenčních u příležitosti soutěže na plány živno-\nstenské banky. Skončení celé záležitosti však nejeví se ve světle tak příjemném. Po\nudeleni cen pioskakovaly novinami úřední zprávy v tom smyslu, ze konkurence vy-\npsaná nevedla k cíli a že přikročeno býti musí ku přímému zadání zhotovení pro-\njektu. Očekávalo se, že autoři poctěných plánů budou vyzváni k podání návrhů, avšak dle\n»zaslána« těchže autorů, jež v Národních Listech*)-ze dne 7/X. 1897 uveřejnili seznáno\nže s těmito nejen nebylo vyjednáváno, nýbrž že krátce (za záminku se vzala dlouhá\nlhůta čtyr měsíců, kterou někteří projektanti ku dodání skizz si byli stanovili) živno-\nstenská banka pokoutně vypsala si užší konkurenci mezi architekty p. Buldrou a Po-\nlívkou, vyzvavši oba pány k dodání nových návrhů. Kdo o těchto plánech rozhodoval\nzda kruhy odborné či úředníci banky, o tom v úřední zprávě jste se nedočtli, tolik\njen bylo oznámeno, že provedení zadáno architektu p. Polívkovi. Jednání objednatele\nkorporace možno říci veřejné, nebylo však správné a z toho důvodu na ně poukazujeme.\n*) Karakteristické pro naše poměry je, že prostá fakta v »zaslánu« označená, žurnály »Hlas\nNároda« a »Politik« uveřejniti odepřely z toho důvodu, že záležitost ta tyká se osobních přátel\njejich redakcí."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-11-01-c034", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-11_01#c034", "volume": "bmtnaan_1897-11_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "47 / 48", "page_fin": "47 / 48", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.2.17.3", "titre_corps": "— Soutěž na získání PLAKÁTU pro výstavu architektury a inženýrství", "titre_sommaire": "— Soutěž na získání PLAKÁTU pro výstavu architektury a inženýrství", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "47 / 48", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.24", "debut_caractere": 3153, "fin_caractere_exclue": 4553, "texte": "— Soutěž na získání PLAKÁTU pro výstavu architektury a inženýrství\nv Praze r. 1898. Porota, v níž zasedali pánové Hynais, Liška, Ženíšek,\narch. Koula a Roštlapil, dospěla ku svému konečnému úsudku v následujícím: Mezi 23\nzaslanými návrhy nalézá se několik vynikajících a celá řada pozoruhodných prací.\nK prvním přičísti dlužno projekty: 1. se značkou lotosu a literou A, 2. bez hesla\n3. se znakem kružidla v trojúhelníku. Jury posuzovala projekty, jak dle jich vnitřní hod-\nnoty, tak dle jich dekorativní působivosti i dle míry, jakou vyhovělo se programu, který\nžádal návrh rázovitě význam výstavy architekrury a inženýrství vystihující. První cena\ntřemi hlasy přisouzena návrhu se značkou lotosu a lit. A. Jury dále rozhodla, aby\nse udělily dvě ceny druhé, poněvadž tu jde ještě o dvě velecenné práce, jež vyzna-\nmenány býti musí. Druhé ceny jednohlasně přisouzeny 1. projektu bez hesla a\n2. projektu se značkou kružidla v trojúhelníku. Čestné uznání vysloveno práčem: 1. se\nznačkou dvou trojúhelníků, 2. s mottem »Zlaté kružidlo«, 3. se značkou písmene A\nv trojúhelníku, 4. se značkou lotosu a písmenou B, 5. s gothickou fialou. Autorem ná-\nvrhu první cenou poctěného jest malíř Vítězslav K, Mašek. Z návrhů druhou\ncenou vyznamenaných jestprvní dílem malíře AIfons a Muchy v Paříži, druhv Karla\nSpilara. Veškerých 23 namnoze zajímavých návrhů na plakát výstavní jest vysta-\nveno v salonu Topičově,"}]}], "pages_ocr_originales": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "1 / 2", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.1", "texte": "VOLNÉ SMĔRY.\n\nDVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR.\n\nI.\nByla to četná společnost, která se sešla při\nsjezdu bývalých žáků domácího ústavu, takže\nmístnosti besedního domu jí sotva stačily.\nV té směsici, rozjařené dobrým pivem a ho-\nvorem, když rychlým krokem blížila se půlnoc,\nbylo věru těžko se vyznat.\nTisíc otázek a výkřiků zachvívalo se ve vzdu-\nchu, známí se poznávali a zdravili, tiskli si ruce\na připíjeli si. Hlahol a šum zavládly v rozsáhlých\nmístnostech, kde v nepřetržitém pohnutí se na-\nlézali přítomní. Ah, to jsi ty a ty! tak znělo stále\nna všech stranách.\nU některých stolů ozval se zpěv. A léta ja-\nkoby mizela mezi těmi, kteří se sešli; všude bylo\nzase mládí a dobrá nálada.\n»Hleďme, jak jsi sestár. A ty hochu, jaký je\nz tebe fešák!« tak bylo slyšet z různých míst.\nJakoby se byly přivalily náhle vlny dávných\nmladistvých let a zaplavily zde všechny. Jakoby\nslunce všem zahořelo v žilách. A přišlo jaro\na rozjařilo všechny.\n»Julo, tys tady?« bylo slyšet náhlé zvolání\nu jednoho stolu a dva přátelé se sevřeli v prud-\nkém objetí.\n»Tak vidíš, Václave, že umím dostát slovu,«\nodpovídal asi třicetiletý, bledý, černým šatem\noděný Jula, svýma tmavýma očima pátraje po\nsále.\nBylo to asi deset, ne-li více roků, co se ne-\nviděli.\nA teď přišlo na řadu mnoho dotazů a odpo-\nvědí k nim; a bouřný hovor u stolu, při kterém\nseděli naši přátelé, znenáhla se tišil a rozpřádal\nv důvěrná sdělení. Ten a ten byl ženatý, málo\nkterý byl dosud svobodným.\n»A my jsme dosud mládenci, co ?« jásal Jula,\nobrácen k Václavovi. Ale Václav nesdílel jeho\nveselost a mlčky pokrčil rameny.\n»Svoboda, můj zlatý,« rozpovídal se Jula,\nsvlažuje rty hojnými doušky, »svoboda jest jen\njedna a kdo ji ztratí, nenajde jí nikdy víc. A při\ntom ženy! Podívej se, kolik z těch, co se ože-\nnili, jest opravdu šťastno. Zamilují se, vezmou\nse, ano, ale co potom? Za několik let se omrzí.\nJho manželství, které jim připadalo tak lehkým,\ntíží je vždy víc. Jsou výminky, ovšem . . . Jest\ni ženská otázka —to víš, moda! Jest právě\nv modě. Jakoby zrovna tak nemohla být mužská\notázka! A žádný se při tom ani nezasměje; každý\nto béře tak vážně. Jaká může být ženská otázka?\nTamhle se podívej. To je můj dobrý známý, ten\nco sedí o dva stoly dále, nám zrovna naproti;\nteď právě povstal. Nuže: to je velice inteligentní\nčlověk a zamiloval si prosté děvče. Nebyla hloupá,\nani chudá, ale z daleka se nemohla mu vyrov-\nnat. Ale měla jej ráda. A víš, když ji dnes po-\ntkám, vždycky se jí musím podivit. Jest z ní\nušlechtilá, vzdělaná paní a oba jsou šťastni. —\nA tamhle, také nedaleko, je jiný můj známý,"}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "3 / 4", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.2", "texte": "»V OL N É SMĚRY«\n\nsnad ho nevidíš, ovšem, na tom však nezáleží.\nTo není žádný genius, jest to docela prostřední\nčlověk. Ve škole platil za hocha dost omezeného.\nA našla se žena, výstřední ženská, která měla\ndavy nápadníků a za kterou se bláznilo jich na\nsta. Ona však podala svou ruku tomuto dobrému\na skromnému hochu, protože věděla, že má zlaté\nsrdce. A co myslíš? Jsou také šťastni. A to se\npak přehlédne, to, že každý člověk je jiný a což\nteprv ženské. Ne, hochu, ty se nedají zunifor-\nmovat. Každá je jinačí a pro každou jinak zní\nživotní otázka. Ale štěstí — štěstí — to je všech\ntouha, právě tak, jako nás; a na chleba se myslí\na zapomíná na jedno . . .«\nTu znaven, pokleslým hlasem, nevěda, zda-li\njej kdo poslouchá, náhle skončil.\n»Na co se zapomíná ?« tiše zeptal se Václav,\nkterý nepřestal jej sledovat.\n»Na lásku«, pronesl opravdově Jula, náhle\nvšak, jakoby se mrzel pro svou upřímnost, dal\nse do smíchu a přirazil svou sklenici k Václa-\nvově.\n»Nekoukej a pij,« houkl jemu přímo do ucha.\nv\n»Zena, to je tajemství; duše, to je láska. Roz-\numím ti«, rvavě pronášel Václav.\nV tom okamžiku přistoupil ke stolu starý pán,\noběma dobře známý a s »dovolením« si přisedl.\n»A což vy, kamaráde«, oslovil Julu, položiv\nmu ruku na rameno, »kdy pak se vy oženíte ?«\nTo bylo něco pro Julu.\n»Já a oženit ?« zasmál se hlasitě, »což pak\nje to možno, s jedinou ženou žít až do smrti?\nOmrzí mne to, co je mi nejmilejší, za pár dní,\nnatož za pár let. Ani anděla bych nesnesl.«\n»To je řeč!« trochu žertem a trochu káravě\npronesl starý pán.\n»Nu tak, co mám říci,« hájil se Jula, »však\nse dobře znám. Do duše mi žádný jiný nevidí\na v srdci mi žádný nesedí. Zde jest«, bil se\nv prsa, »a to se nedá vyměnit. Já sám nevím,\nco chce. Chce dobré dítě aza chvilku třebas\ni fúrii. Najde si výstřední lásku a při tom nyje\npo tiché idylle. Jenom ne sentimentální děvče!\nA po schůzkách s nějakou ledovou kráskou dá\nse do pláče. Ano, tak je to — se srdcem těžko\nhrát — stará to píseň.«\nAle starý pán toho neměl dost.\n»Vždyť vy žertujete*, pravil se slabým úsmě-\nvem.\n»V pivu je pravda, tak jako ve víně,« hájil\nse Jula.\n»Ale vzpomeňte přece na Přikázání,« domlou-\nval mu starý pán.\n»Arci,« dodal ihned, »vy mladí dnes nevěříte\nv Písmo, budiž. Ale to, co vy zastáváte, je mno-\nhoženství a »volná láska«, která přichází do\nmody.«\n»Budiž, budiž,« setrvával Jula. »Já však ne-\nmyslím, míti více žen. Já říkám, že jedna nestačí.\nJá chci míti dvě ženy ajá je hledám. Dvě ženy,\nkteré se doplňují. Jednu blondýnu a druhou bru-\nnettu. Jednu vášnivou a druhou zbožnou. Jednu\nraffinovanou a druhou prostou. Já jich nenajdu,\njá vím, že nenajdu, ale to jest má bída, to je\nmůj osud!« a obličej ubohého July se zastřel\nsmutkem.\n»Ale vždyť je to hříšné mínění,« rozhorlil se\nstárý pán, »vždyť je to hřích!«\n»Je to hřích, ba že je tomu tak. Není to pouhé,\nslovo, nebo fráze«, rovněž vážně mluvil Jula,\n»ale což mohu za to? Proč jsou všechna při-\nkázání proti srdci člověka ? Co zavinilo to mladé\nsrdce? A proč je trestáno? Arci, arci,« dodal\ns melancholií, »v tom vězí tragedie člověka.\nO, nebytí toho, byl by člověk nesmrtelným.«\n»Hleďte, hleďte,« pochvaloval starý pán.\n»Ale co je to plátno — se přetvářet? Ne, ne-\njsem farizej. Jsem hříšný, dle vašich pojmů, snad\nano, ale za sebe nemohu. Budu s vámi souhlasit\na s radostí budu s vámi souhlasit, milý pane,\naž to bude pravda, až to bude zde pravda« —\na na prsa položil ruku — »až se změním, až budu\nmít zkušenost, až se toho dožiju. Ale zatím —\nsnad blouzním — snad připočítáte to pivu, snad\ni mládí — není to chvást. Hle, pane, to jest od-\npověď na váš dotaz, kdy se ožením.«\nA zpocen upřímností své zpovědi, do které\nvlil všechny své síly, vytáhl Jula z kapsy šátek\na jal si jím utírat čelo.\n»To je horko«, v jakémsi souhlasu pronesl\nstarý pán. A potom jal se hovořit o jiných vě-\ncech, vyptával se a rozveselil se. »My staří«,\nomlouval se, trochu podnapilý, »jsme veselejší\nnež vy mladí.«\n»Jinak jste vyrostli«, řekl Jula."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "5 / 6", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.3", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\n» Jinačí byly ty časy — ty dřívější. Idealismus\na romantika a všechno, več vy již nevěříte. Tro-\nchu nás litujete, trochu se nám smějete,« roz-\npovídal se starý pán, »ale věřte, my jsme oiouznili\na byli jsme při tom šťastni. Snad jsme se kla-\nmali, ale byli jsme-šťastni,« opakoval s důrazem.\n»To my o sobě nemůžeme říci, co?« obrátil\nse Jula k Václavovi. Ten se jen usmál.\n»Stěstí — štěstí —jen to ; tak málo a všechno !«\nkmitlo mu hlavou. Pak účastnil se ještě chvíli\nrozhovoru, až posléze vstal, aby odešel domů.\n»Já tu ještě zůstanu«, volal Jula, objímaje\nstarého pána. »Hle, vzácný okamžik, staří a mladí\nse smiřují. Na zdar!« a zvedl sklenici. »Ale ty,\nVáclave, přijď zítra večer — to víš, Vilma hrá\nhousle, to uvidíš ženskou — anděla a hudbu\nuslyšíš — božskou. Tedy zítra, zítra!« a silně\ntisknul mu ruce. — —\nVáclav, když vyšel ven, octl se na náměstí,\nozářeném bledým svitem měsíce, házejícího více\nstínů než jasu. Arkýře domů rýsovaly se v ba-\nrokovém slohu ve výši v modravém svitu a dlouhé,\ntmavé stíny dvou obdélníkových stran, složených\nze starých domů, sahaly daleko do prostory ná-\nměstí. Na chodníkách bylo prázdno a jen občas\nbylo slyšet vzdálené hlasy nebo zavolání. Vlahý\nvzduch letní noci mile ovanul Václava; bylo to\nvítané osvěžení po letní lázni v horku a kouři\ntam uvnitř Besedy.\nTu cestou domů napadlo jej uvažovat o slo-\nvech Jutových. On sám, Václav, zvyklý žít jako\nčlověk přírody, málo starající se o tak zv. spo-\nlečnost, nikdy nedospěl k podobným úvahám.\nPravda, byly doby, kdy ženy velice miloval.\nPrávě za takovýchto teplých večerů a nocí kdy\nsilně po nich toužil. Mnohé, které měl upřímně\nrád, ač jim to nikdy neřekl, považoval}/ jej za\nchladného, nebo sobeckého, nebo kdo ví, zdali jim\nnapadlo vůbec kdy o něm myslit. Přešly klidně\nkol něho a nezbylo stopy po jejich cestě; ba\nani v srdci jeho. Myslil si, že nestojí to věru za\nta muka, tolik se o přízeň dívčí pokoušet. Od-\nvykl a dnes — po letech — ano, vždyť je tu\nna světě ještě Cili, ona jej má jistě ráda. Přijde\nk ní — dnes ne, ale snad zítra — a řekne jí . . .\nCo jí má říci?\nPozoruje měsíc, který vznášel se vysoko nad\nstřechami, vzpomínal na svou lásku.\nJak to vlastně přišlo, že má ji rád a kdy,\nkdy se to stalo ?\nBylo to snad tenkrát, když honila se na louce\nza motýly s ostatními děvčaty — jednou v so-\nbotní odpoledne, když neměly školu a bylo jí\ndeset let? Tenkráte jedna její dobrá přítelkyně,\nsnad ze závisti, surově pustila se do její vlásků,\ndo těch světlých, tenkráte do barvy lnu zahrá-\nvajících vlasů a nemilosrdně je rozcuchala, až\nmalá Cili se dala do pláče.\nOn, Václav, šel právě okolo, a našel ji v tom\nzoufalém postavení. Oči modré měla zality sl-\nzami. V náhlém hněvu obrátil se na pachatelku\nzlého činu, aby ji blíže seznámil se svými pěstmi,\nale ta v čas ještě uprchla z dosahu jeho moci.\nUbíhala pěšinou mezi vysokou třeslicí a pryskyř-\nníky, z dálky volajíc naň posměšné hany.\nBůh ví, proč si vzpomněl dnes na tuto hlou-\npost.\nByla to však první vzpomínka na jeho lásku.\nDále v minulosti ničeho nenašel, co by se vzta-\nhovalo k Cili.\nPozději, když ji více nebavilo běhat po lukách\na když věnovala se tichému zaměstnání se svou\npannou, pomáhal jí dělat úlohy a opravoval její\nchyby v sešitech.\nKdyž vyšla ze školy a vzala na se dlouhé\nsukně a stala se slečnou, tu vyhýbala se mu —\nnebo se mu to tak zdálo. Trvalo to tak asi rok.\nPotom se sešli v tančírně. Chovala se k němu\nprávě tak, jako k ostastním. »Je chladná!« zlobil\nse na ni tehdy. »Nebo mi tak připadá!« — od-\npouštěl jí.\nVlasy její tenkráte byly tmavší i nosila je\nkrásně spletené a tak dlouhé byly, že sáhaly jí\nv zadu tak hluboko, že všechny přítelkyně jí\nzáviděly. A jelikož vázala je dole pentlí, všichni\nmládenci bažili po tom, aby zbavili ji této okrasy.\nTu jednou Václav odvázal jí z vlasů mašli\nar uschoval.\nŘekli jí, že on to udělal.\nŠla k němu přímo a zlobila se na něj. »Já\nnic nemám, nemám«, zapřísáhal jí do očí; ne-\nbylo nic plátno. »Ale já vám povím«, dodal po\ndlouhých výkladech, kterými zlomil hrot jejího\nhněvu. »Povím vám, kde je. Jest u mne; ale já\nji neukrad, já ji našel.«"}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "7 / 8", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.4", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY*\n\nA. MUCHA.\nNÁVRH PLAKÁTU. — CENA DRUHÁ.\n\nByla spokojena touto výmluvou a od té doby\nzas byli přáteli. Hned po tančíme přišlo kluziště.\nTenkráte byly jinačí zimy. Ano, tenkráte bylo\nvěru nejvyšší rozkoší bruslit na ledě.\nVznášeli se spolu, budíce obdiv svou obrat-\nností, odvahou a vytrvalostí. Když hrála hudba\na tančili spolu valčík na bruslích, tenkráte ji\nk sobě připoutal, neboť všichni diváci je sledo-\nvali svými pohledy.\nPotom přicházely zimní večery, příliš náhlé\na s nimi těžké loučení s kluzištěm. Objížděli\nspolu ještě ve tmě, kolikrát sami, kluziště, když\nnetrpělivý zvon je vyháněl . . . Rozehřátí a vroucí\nzvolna šli spolu domu; vždy ji doprovázel až\nke vchodu.\nPotom jaro, s jízdou na loďce.\nPotom léto, s hrami na pažitu, ten krásný\nlawn-tennis ve stínu vysokých stromů.\nZdali bude moci kdy zapomenout na\nty okamžiky prvého štěstí?\nZda-li by moh' jinou mít rád, než\nCili ? ptal se měsíce.\nMěsíc však se nepohnul ve tváři. Ten\nJula přece je žvanil! — —\nII.\n»To je tedy ta slavnostní Akademie,\nřekl si Václav, dívaje se v pestré řady\npřed ním sedících dam. Hledal očima Cili,\naž ji našel. Měla modravé šaty, které při\nvečerním osvětlení jí roztomile slušely.\nAkademie počala ouverturou a byla\nzahájena proslovem, jenž otvíral široké\nperspektivy duševním zrakům poslu-\n1 v O\nchacu.\nPotom jedna dáma pěla arii Taťany\nz Oněgina; pak zase jeden pán recitoval\njakousi báseň a na to teprve přišlo hou-\nslové solo, které přednésti měla slečna\nVilma K.\nKdyž vystoupila na podium, tu Jula,\nkterý stál na jiné straně sálu, vystřídal\ns ním krátký pohled. Potom však Václav\nočí svých s ní nespustil.\nMěla bílé, krásné šaty, které činily\njejí zjev téměř vzdušným. Její tmavé\nvlasy a tvář brunetty odrážely se neoby-\nčejně od tohoto roucha. Vzala do ruky housle\ns lehkým úsměvem a obrátila se k pánu, jenž\nji u klavíru doprovázel. Lehounce přejela struny\nsmyčcem, pak obrátila se k obecenstvu, klavír\nzazvučel a ona počala hrát. Ruka, jež třímala\nhousle a druhá, zvednutá při hře, činily dojem,\njakoby se chtěla vznést. Václav slyšel počátek\njejí hry a pak, dívaje se stále na Vilmu, ztratil\nzvolna vnímavost pro jednotlivé tony. Zdálo se\nmu chvílemi, že Vilma se mu ztrácí .... Na-\njednou vzpoměl si, že kdysi také hrál na housle,\nale pak že toho nechal. Ano, kdy to hrál napo-\nsledy? To bylo jeden podzimní den. Slyšel zře-\ntelně onu píseň, již tehdy hrál. A píseň ta jej div\nnerozplakala kdežto venku svítilo slunce\na bylo tak krásně.\nLouha, nesmírná touha se ho zmocnila. Touha\npo štěstí, touha jít v přírodu! Jásat a žít! Bože,\ncož opět zachvátila jej ona svou mocí?"}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "9 / 10", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.5", "texte": "KAREL ŠPILAR.\nPODZIM."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "11 / 12", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.6", "texte": "»VOLNE SMĚRY«\n\nJaké to neznámé struny se rozezvučely v jeho\nduši ? Která ruka vně zasáhla! Bylo v něm přece\ntak ticho, tak smírno!\nTolik let chodil spokojen a věřil si, že je po\nkvasu. Věřil, že je milován a že bude šťasten.\nA nyní — nyní? Hle, co říkaly mu ty housle?...\nPrávě tak jest mu dnes v duši, jako o ten pod-\nzimní den. Všechen život po tolik let zmizel,\nspadl jako slupka. To živoření, ta existence —\n— a jiný život, jiné mocnosti jej uchvacují a jiný\nVáclav, dřímající v něm tak dlouho, se probouzí.\nA Vilma hrá.\nZas jako tehdy jde lesem aje podzim. Podzim\nvždy miloval, ač to nechtěl říci. Tu každý strom\nv lese je jinačí a každý je pestřejší než byl.\nNejhezčí v ty chvíle, když dávají s Bohem, nej-\nhezčí před svým odumřením.\nTenkráte v lese bylo tak svato a slunce vzná-\nšelo se nad cestou, nad rovným, širokým prů-\nsekem lesa, kterým bylo vidět do dálky ven až\nna hory, kde bělá se kaple poutnická. A stíny\nbyly tak vlahé a sladce voněly . . .\nTo bylo v první čas, kdy všímal si Cili. Již\ntenkrát měl ji rád a přece . , . Přece moh' vědět,\nže ona v tu dobu půjde do parku a bude tam\nchodit, a že by s ní tam mohl mluvit, jako před\ntím. Ale zase byl jiný; zas toužil a čekal, chodě\nprůsekem sem a tam, zde na té cestě že se mu\nmusí zjevit žena, na tom zeleném koberci ji potká\na půjde s ní. Která to bude — a kam — to ne-\nvěděl.\nAle na té cestě přijde mu vstříc a půjdou\nspolu po celý život.\nTaková je touha. A Vilma hrá.\nPojednou Václav octl se vysoko a vskutku,\nbílá, krásná žena vznáší se mu po boku. Objal\nji v pasu a daleký rozhled otevřel se jeho zra-\nkům. Nad nimi svítil měsíc a dole třpytilo se je-\nzero. Labutě vznášely se na jeho hladině a vzácné\nstromy plakaly své listí do vody. Tu vzduchem,\nkterý byl modrý a tajemný, zachvívala se píseň ...\nZa jezerem rozkládal se nádherný prales a na\ntisíce ptáků v něm zpívalo. Nebyla to však píseň\njásající, byly to písně hluboké, rvavé bolesti ra-\nněných ptáků. Ale ten prales jej lákal i ji, takže\nšli dolů a s loďkou plynuli na druhý břeh.\nTo byla krásná a svatá chvíle, neboť měsíc\nstříbřil jim vesla, a za nimi vlnila se stříbrná\ndráha. A labutě, ty plynuly s nimi a když při-\nstáli, též ony zapěly smutnou svou píseň . . .\nTu les se otevřel a oni vstoupili — —\nNáhlá bouře však uchvátila Václava. Ruka\nčísi položila se mu na rameno a dvě černé,\nvelké oči Julovy smály se mu do tváře.\n»To je něco, co?« volal mu jeho přítel do\nucha.\nVáclav snesl se opětně na zem . . . Vilma do-\nhrála a tleskot sterých rukou zabouřil sálem.\nVzpamatoval se . . .\nKdyž bylo po programu, hledal očima Cili,\naž ji našel. Usmívala se, rozpálena do nachova,\nale on se jen pousmál.\nPotom s ní mluvil dlouho a ptal se, půjde-li\nzítra do Střelnice na výlet.\nSlíbila, že půjde. Jen aby bylo hezky; vždyť\nje tam daleko. (Příště dále.)\n\nKVĚTY.\nXAV. DVOŘÁK.\nSvé kalichy vysoko vzpjaly\na do slunce vystříkly barvy\ndivoce žhavé;\na pohnutím chvěly se jak by\nvolaly »ave!«\nVzduch nasládl od vůní jejich\na jak se tam potácí v dálky\nvlnami splaven,\non těžkými vůněmi dýchá\nvýsostmi slaven.\nDen hýřící chytá je v náruč:\nty vůně všech květů a barev\na rdící, s trůnu\nJde s nimi hned v komnaty noci,\nkam věsí lunu.\nTak v nádherné mystické slunce\nse vzpjaly i květy mé touhy\nplamenně žhoucí;\nmé myšlénky sladkostí všecky\nprovály vroucí.\nAch, duše má pýřící, nes je\nhloub v komnaty ukrytých vášní\nzdrhnutých temně\nkam štěstí švou ubledlou vrhá\nzář přetaj emně!"}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "13 / 14", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.7", "texte": "»V OL NÉ SMĚR Y«\n\nPÁTÁ STRUNA.\nFRANTA KAVÁN.\nPáté neviditelné struny paroxysmus břitký\ntrápí mně mozek, slzní jamky a žluč;\nmarný jsou svědomí výtky:\nna čtyřech strunách se uč!\nZa čtyř strun nadšením napjata hrůzně,\nv sípavých nejvyšších výchvěvech tónů\npitvoří akkordy, míněné luzně,\npaus dominanta posměšná.\nA když čtyři lovalní stí uny\nna stěně v odpočinku dřepí,\nkřepčí při ní neunavené divý rej,\nzlomených nálad ostré třísky a střepy.\n\nSTEZKA ALTRUISMU.\nFRANTA KAVÁN.\nByl a to úzká stezička žitem,\na mně se to po ní nechtělo dál,\npole se zaskvělo podivným svitem,\ndo cesty klasy visely,\nublížit jim jsem se bál.\nPodivno, podivno! Jakoby Kristus\nnedávno po ní byl kráčel,\npohladil rukama po stranách klasy; —\nmaně mně pohled zabloudil,\nzdali ji stopami krve smáčel.\n\nCONFITEMINI!\nFRANTA KAVÁN.\nB. DVOŘÁKOVI.\nOdpusťte, bratří, na paní Růžovou\ns Vámi si nebudu moci už hrát,\ntrimurti školních učebnic,\npravdu, dobro a krásu, nadarmo brát.\nS jich amuletů spocených\nobrázky setřeny vestou;\nphoenixy mokrých bažantnic,\njděte svou velebnou cestou!\nHlídací bouda u krásy,\nu pravdy tabulky svaté,\nu dobra krejcary mostného,\nvšecko mně v hlavě se mate.\nZe zraku kvítí polního,\nvýchodů nádherných zbytky,\ntechniku stromových průsvitů,\nnad bahny polední mžitky,\nvše, čím svět chvály se točí,\npěstí si vytírám, libo-li, věnuji\nposměšné protření očí.\n\nSETMĚLO SE. — INTIMNÍ SCÉNA.\nNAPSAL AD. BOH. DOSTAL.\n\nLujza Wintrova, herečka. j\nJindřich Heller. 2\nDěje se v jedné z garderob velikého divadla při před-\nstavení Leoncavallových »Komediantů«. — Jeviště zůstane\nchvíli prázdné. — Lujza vejde v dlouhém divadelním plášti,\npod nímž má jednoduchý, ale vkusný šat. Je hluboce vzru-\nšena, a cokoli dělá, dělá rozčileně a jen instinktivně, vší myslí\nupoutána jinam. Došedši k židli shodí rychle plášť, přehodí\njej přes židli, odloží klobouk, a běží ke dveřím, pootevře\nje a naslouchá ven. Pak se vrátí, přejde několikrát pokojem,\nzastaví se zběžně před zrcadlem a v chvatu urovná si vlasy;\njde pak znovu ke dveřím a vyhlédne. Pokaždé při otevření\ndveří je slyšet z orchestru ouverturu. Vrátivši se ode dveří\nusedne Lujza na pohovku, podepře se do znaku a zakryje\nsi oběma rukama obličej. Tak setrvá okamžik, načež s dlou-"}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "15 / 16", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.8", "texte": "»VOLNE SMĚRY«\n\nhým vzdechem a po křečovitém vypnutí skloní se do předu\na opře hlavu o dlaně. Pausa. Po chvíli vejde Heller.\nLuj za (vyskočí, letí mu vstříc, a obejme ho horkým\nobjetím.) Konečně Drýšo, konečně!\nHeller (obejme Lujzu a políbí ji lehce na celo. Vede\nji mezi řečí do předu k pohovce.) Tak nedočkavá!\nVždyť jsem přesný! právě sedm.\nLujza (uklidňuje se.) Ano, vždyť já už mlčím,\nnic UŽ nevyčítám. (Přivine se znovu k Hellerovi,) Jen\nkdyž jsi u mne, zase u mne. — Já bláhová! Vždyť\nty mne máš rád, pořád, viď. Oh, já vím. (Líbá ho.)\nHeller. Ale Lolo! (Lujza se zatím vyvinula z jeho\nobjetí.) Ty jsi dnes rozčilena. Tak nějak všecka\nvzrušená. Co je ti?\nLujza. Ne, už nic mi není. Ne, to nebylo\nnic. Já jsem přece jen bláhová. Ne, už nic.\n(Prudce.) Ale, Drýšo, já tě mám tak, tak ráda!\n(Nové objetí.) Ne, vždyť to ani není možno. Jak\nbych tě mohla ztratit.\nHeller (hladí si vlasy.) Já ti dnes nerozumím,\nLolo. Co je ti dnes? Ty jsi zrovna horečně\nvzrušena.\nLujza. Už nic, miláčku, nic mi není. Jen\ntak jsem se ti snad zdála.\nHeller. Ale přece jsi mi psala, abych sem\ndnes přišel. Takový podivný dopis. Dvě řádky\njenom a v rozčilení napsané. Zřejmě jsem to\nz písma vyčetl. I na podpis jsi zapomněla. A sem\nprávě, dnes, když nehraješ.\nLujza (znovu smutná a rozechvělá.) Jindro, ne-\nzlob se na mne. Já s tebou dnes mluvit musila.\nA o samotě, Jindro. U mne to dnes nešlo. Lenka\nje doma, a ta o tom ani neví. Já jí o tom ne-\nřekla, já tomu nevěřila, ale vidět jsem tě musila.\nA mluvit s tebou alespoň okamžik.\nHeller. Já tě, Loličko, nechápu, neroz-\nv\numím ti. Cemu jsi nevěřila? Co's Lence ne-\nřekla ?\nLujza. Ach, Dlýšo můj! (Skloní hlavu na\njeho prsa. Pak se náhle vzpamatuje.) Ale ne, VZdyť\nuž nic nechci a nemluvme o tom.\nA o jiném mluvme. Něco mi povídej. (Usedne\nna pohovku.)\nHeller (usedá vedle ní.j Ne, ty mi něco\ntajíš, něco, co se tě hluboce dotklo. Proč\nmi to nechceš říci ?\nLujza (vyhýbavě.) Ale opravdu ne, ty\nse mýlíš. Jen se mi po tobě trochu stý-\nskalo. — Viď, ty mě máš pořád ještě rád,\nmnoho rád. Vid. (Objala ho kolem krku a sklání\nhlavu na jeho ramena.) Řekni mi to ZllOVU,\nřekni. Prosím tě. Tolik to dnes potřebuji.\nHeller (líbá ji na skráň a hraje si s jejími vlasy.)\nDuše moje ! Vždyť to víš, jak tě mám\nhrozně rád.\nLuj za (vřele a snivě, opřena hlavou o jeho ra-\nmeno.) Děkuji ti, Jindřichu, děkuji. Já to vě-\nděla. — Ty bys toho ani schopen nebyl.\nHeller (překvapeně.) Lujzo, čeho? Čeho\nbych nebyl schopen? Teď už musíš mluvit.\nLujza (vztýčí se ulekaně.) Což jsem něco\nřekla? Nedbej toho, Drýšo, nedbej toho.\nHeller. Ty nejsi ke mně upřímnou,\nLujzo. To není hezké.\n\nNÁVRH PLAKÁTU\nHESLO."}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "17 / 18", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.9", "texte": "JOS. SCHUSSER.\nSTUDIE K »MAJOVÉMU VEČERU«."}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "19 / 20", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.10", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nLujza. Ne, hochu, to mi nevyčítej. Upřímnou\njsem ti byla vždycky. Povím ti tedy, proč jsem\nti psala, proč jsem byla tak nesmírně vzrušena.\nAno, já byla rozčilena, už toho nezapírám, až\ntys mi vrátil klid. (Přítulně, prosebně.) Ale jeste je-\ndnou, Drýšo — vysměj se mi třeba, ale mně je\ntak nějak hrozně úzko — a nehněvej se proto\nna mne — řekni mi znoyu: Máš mne opravdu\npořád stejně rád?\nHeller. Ale, dětino, co je ti dnes? Jak ti\nto mám dokázat? Jak ti to mám říci, abys mi\nvěřila! Mám tě rád, stále, vždyť jsem tu u tebe,\na líbám tě. (Políbí ji.) Věříš už?\nLujza. (Ulehčí sejí.) Děkuji ti. — A teď ti to\ntedy povím. Dnes ráno, na zkoušce, povídala\nKučerová — ale vždyť jsou to klepy ošklivé —\npovídala o tobě — hm, jak mě to jen mohlo tak\nrozčilit — lže prý jsi, jen považ jak tě pomlou-\nvají, že jsi zasnouben. (Heller sebou trhne.) S PleŠ-\nnerovou prý. Jindro, nehněvej se na mne, já\ntomu nevěřila, ale tak nějak hrozně to na mne\npůsobilo. Bylo mi, jakoby mne nějaká neviditelná\nruka na hrdle smáčkla a do hloubky někam tla-\nčila. Bylo to bláhové — takový hloupý klep! —\nJá nechápu, že mě to tak zničilo. Omluvila jsem\nse. a běžela domů, a v zoufalství jsem ti na-\npsala lístek, abys večer přišel sem. Oh, já byla\nbláhová! Odpustíš mi, Jindro, tu chvilku nedů-\nvěry? Já vím, že ano, vždyť ty jsi tak dobrý.\nHeller (znepokojený.) Ale, Lujzo, jak jsi mohla\n— (vstal a přešel pokojem) to přece -—- (chce sc spasit\nvýčitkami, příkře). Ostatně to je nehezké, takovou\nnedůvěru jsem si nezasloužil.\nLujza (vstala též prosebně.) Jindro!\nHeller (drsně.) Ano, to je nehezké! To jsou\nhloupé vrtochy. Jen mučíš. (Je neklidný, rozčilený.)\nLujza (pozorujíc jeho neklid a nepřirozenou příkrost,\nleč nechápajíc dosud.) Jindro? (Náhle pochopí; vykřikne)\nJindřichu ! (Běží k němu a chytí ho za obě ruce a dívá se\nmu uděseně do očí, jež on, nemoha déle jí do tváře zapírati,\nklopí.) Pro Ježíše Krista, Jindřichu! Ne, to není\nV -y\nmožná! Řekni, že to není pravda. Řekni to!\nJindro !\nHeller (mlčí a hledí k zemi.)\nL ujz a (pustí mu ruce, a zlomena potácí se k pohovcce,\nna níž klesle a prudce zavzlyká.)\nHeller (stojí okamžik sklesle, pak se chytí rukama\nza hlavu, vydychne, jakoby chtěl mluviti, načež rozeběhne\nse k pohovce, kde leží Lujza, a v kleče vezme ji za ruce,\njimiž ona zakrývá plačíc tvář.) Lujzo, neplač, proboha\ntě prosím, neplač. Nech si to vysvětlit. Vždyť\nto není pravda, tak to není pravda. Lujzo, prosím\ntě! Nebuď tak zničena, vždyť já tě miluji, šíleně\ntě miluji. — Což už nic mi nevěříš? -- Tedy\naspoň vyslechni moji obranu. Lujzo!\nLujza (tonouc v slzách.) Můj Bože, můj Bože!\n— Ty's mlčel! — Oh je to pravda! (Vzlyká kře-\nčovitě.)\nHe 11 er (v upřímném bolu.) Lolo, má Lolo drahá,\nupokoj se. Mě zabíjí tahle tvoje zoufalost. Dej\nsi vysvětlit. Upokoj se přece. Věř mé lásce! —\n— Alespoň tedy pro památku té naší lásky mne\nvyslechni.\nLujza (zemdlena bolestí.) Jindřichu, řekni že se\nmýlím! — To přece nemůže být pravda. Drýšo!\nHeller. Všecko ti řeknu. Jen se uklidni.\nLujza (přejede rukou oči a čelo, a z hluboká si od-\ndechne.) Já už jsem klidná. (K sobe spíše.) Tak\nk smrti klidná. (Uvolňující oddechnutí.) Povídej.\nHeller. Já nevím, Lolo, snad mne dnes ne-\npochopíš. Jsi příliš rozbolestnělá. Ale až se utišíš,\npochopíš a odpustíš. — Byl bych ti to sám jistě\nlekl. (Lujza se vztyčí, ale po chvíli upadá do bolestné ode-\nvzdanosti.) Jisté. Mel jsem to snad učinit už dávno,\nbylo to mojí povinností, ale věř, Lujzo, nemohl\njsem. Scházely mi síly. Kdykoli jsem — odhodlán\nuž k tomu, že ti to řeknu — podíval se ti do očí,\nviděl a dýchal tvoji vroucí, oddanou lásku, já,\nLujzo, nemohl. Tak mocně jsem znovu cítil, jak\ntě, a jen tebe, mám z duše rád. A psát jsem ti\nto chtěl, nad přichystaným papírem jsem už seděl,\na nemohl jsem. Tvoje oči, tvůj celý snivý obličej\nzíral ke mně z toho papíru, ajá nemohl. A věř\nmi to, Lujzo, nemůžeš-li mi ještě věřiti, já dnes\nznova nemohu. Já tě, Lujzo, bezmezné, k smrti\ntě miluji. (Vezme ji za ruce. Lujza bezvládně sedí, upírajíc\nv neurčito oči, v nichž zračí se veliká vnitřní bolest.)\nHeller. Ty mlčíš, Lujzo, ty mi ani neodpo-\nvídáš. Oh, já jsem bídný, já to vím. — Ale kdy-\nbys věděla, co jsem v poslední době prožil! Ty\nscény doma, ty věčné roztržky s rodiči — umdlé-\nvalo mne to, ubíjelo, až jsem jim povolil. Jsem\nslaboch, bez energie, s vůlí, ale bez síly, to vše\njsem si už vyčetl, ale vzepřít se naposled a roz-\nhodně, snad za cenu všeho, k tomu jsem neměl\nodvahy. Cítil jsem povinnost, ale síly nebylo."}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "21 / 22", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.11", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nLujza (smutně, ale už klidně, odevzdaně.) V idís,\njá ti to vždycky říkala. A tys ani slyšet o tom\nnechtěl, nedostatek důvěry, malou lásku jsi mi\nvyčítal, a co všecko ještě. — A je to teď přece\njen jak jsem ti prorokovala. — Už i jen povin-\nnost jsi cítil, nic více.\nHeller. Ne, Lujzo, ty mi dobře nerozumíš.\nSnad se dobře nevyslovuji. Ty víš, jak se všichni\nvzepřeli, když jsem se přestal tajiti svou láskou\nk tobě, a když jsi mě konečně vyslyšela. A bylo\nmi to přece tak jedno, tak jsem byl hrdým na\nten odpor. Jen ve tvé lásce jsem žil, opíjel jsem\nse těmi chvílemi, jež mi s tebou ubíhaly. A pak,\nkdyž tehdy v zimě tam u tebe, v tvém budoirku\nprohřátém tou zvláštní vůní a tak sladce vonícím\nsvým útulným teplem, když tenkráte .... má\ndrahá duše, byl jsem šílený láskou. (Líbá jí ruce a při-\nvine její hlavu ke svým prsoum. Lujza zemdleně, povolujíc\ntlaku Hellerových vzpomínek, zůstane v tomto přivinutí.) —\nA pak přišlo vystřízlivění. Má láska se dosud\nnezmenšila, jen jsem zvolna počal vnímati také\nsvé okolí, a narážeti na nastavená kopí ve vlastní\nrodině, jež jsem dříve buď neviděl, nebo přeska-\nkoval. Ale teď jsem co chvíli se někde zranil, žil\njsem v úplné roztržce s rodinou, již jsem jednou\nsám vyvolal, viděl jsem jen vyčítavé, mlčící tváře,\nchodil jsem kolem v trapném očekávání stále\nnových srážek. Ty víš, jak nenávidím takový\nživot, jak se odjakživa vyhýbám scénám, a teď\njsem tenhle život žil sám, mezi nejbližšími, a dlou-\nho. Stával jsem se nespokojeným, rozháraným\na moje láska při tom bledla. — Je to kruté při-\nznání, ale jsem ti jím povinen. A přijde snad\njasno do našeho života. — Když pak konečně\npřišli s určitým : buď—anebo, povolil jsem. Bylo\nto hrozně zbabělé. Ale já byl ubitý, chtěl jsem\nk!id, klid — a dnes jsem snoubencem slečiry\nPlešnerovy. — A konečně, co bych vykládal,\nnač se omlouval. Bylo to ničemné, ano ničemné.\nTeď teprve znovu vidím, jak tě mám rád, jak\nnesmírně tě mám rád — a přece jsem byl tak,\ntak zbaběle slabým, tak špatným. Jen mi vyčítej,\nodkopni mne, zasloužím toho. (Pustí jí ruce a skryje\nhlavu do dlaní. Lujza byla už dříve odklonila hlavu od jeho\nprsou.)\nBuj za (zvolna, smutně, s přemáháním, ale odhodlaně.)\nNe, Drýšo, nemohu ti vyčítat. Snad ani práva\nk tomu nemám. Své stěstí a klid svého nitra pro\nmne nesmíš rozbíjet. (Opře ruku loktem o Hellerovo\nrameno a dívá se mu do očí, vřele.) Ale chci být silllOU,\nprotože tě tak — Já jsem ti duši dala, Jindřichu,\njá v tobě žila a v tobě rostla, tvojí láskou jsem\nbyla nevýslovně blažena. Do mého umění mi\njako slunce zářila, a už za to ti musím děkovat.\nByla to snad slabost ode mne, ale já v setmě-\nlých večerech často snila o nekonečném štěstí,\njež jsem tušila kdes v budoucnu ve tvé usta-\nvičné blízkosti. Proč bych ti to dnes neřekla.\nByly to krásné chvíle, a snad proto, že byly tak\npříliš krásné, musely vyvanouti. (Vstane.) Já ti,\nJindřichu, nic nevyčítám. Ani nemohu. Ty máš\nprávo být šťastným, a tak jak dnes jsme, už bys\njím nebyl. Nikdy, Jindřichu, věř mi. Znám tvoji\npovahu příliš dobře. — A to, co's mi povídal?\nTo je už jen chvilkové, poslední křečovité zmí-\ntání lásky, která UŽ V tobě umřela. (Vysílena zastře\nna okamžik obličej rukama a k sobě jen vzlykne.) Ach,\nBože muj ! (Poodejde pak ke stolku na právo, kde se opře\nrukou, sbírajíc síly.)\nHeller (jde k ní, vezme ji za ruku, vášnivě.) Lolo,\nnemluv takhle, vždyť já tě mám opravdu rád.\nJá tě musím mít rád.\nLujza (pohlédne živě, poddávajíc se naději, na Hel-\nlera, ale pak znovu se přemůže a vymkne lehce svoji ruku\nz jeho. Pausa.)\nHeller (po chvíli prosebně.) LlljzO !\nLujza (poddá mu ruku a s pohledem odvráceným\nvydechne.) S Bohem!\nHeller (vzkřikne.) Lujzo! Ne. ne, Lujzo, tyto\nneříkáš opravdu! — Můj Bože! Co mám dělat?\n(Přebíhá prudce pokojem, po chvíli se zastaví jako v za-\nvanutí náhlé myšlénky, pak zase přechází, až konečně při-\nstoupí k Lujze a tiše, ne zcela jist:) Ale VŽdyť —\nvždyť, Lujzo — já tě mohu mít — my si mů-\nžeme přece jen náležet — i pak, potom . . .\nLujza (hledí na něho z počátku nechápajíc, co míní.\nPojednou se jí vyjasní, divoká bolest jí projede a ona vzkřik-\nnuvši chytí se zoufale za hlavu. Vichřice dojmů proletí v tomto\nokamžiku její duší. Náhle se vypne a bez dechu, od Hellera\nodvrácena, vyrazí.) Ven! Ven!\nHeller (sklopí hlavu, stojí ztrnule ještě okamžik,\na odejde pak rychle, nechav dveře otevřeny. Z jeviště jest\nslyšet zpěv Cania :\n»— — směj se, paňáco, konec že milování,\nsměj se, že vše na světě ďábel ti vzal! — —«\nLujza zalomí rukama a vypukne v křečovitý pláč.)\nNapsáno v prosinci 1896,"}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "23 / 24", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.12", "texte": "A. NÈMEJC.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "25 / 26", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.13", "texte": "»VOLNE SMĚRY«\n\nČERVNOVÝ DEN.\nPRVNÍ KAPITOLA POVÍDKY »JAN ŘEHÁK« OD K. MAŠKA.\n\nDnes nevěrným své budu milé,\ndnes denní schůzku vynechám,\nsvé srdce skrotím pošetilé\na na procházku vyjdu sám\na — možná — sotva vzpomenu si,\njak na ostrove děvče mé\ndnes opuštěno chodit musí\na ceká, že se sejdeme\na dívá se svým okem sivým\njak s truchlých stromů zas a zas\nse snáší s vzdechem šelestivým\nlist bledý jako její vlas.\nDnes jiná žena svábila mne —\nó stará láska z dávných let,\njá nikdy její záři klamné\njsem odolati nedoved;\nté byl jsem oddán celé žití\nať kamkoli mne čas jím vlek,\nvše dovedl jsem podstoupiti\nza skromný přízně paprsek —\na ještě síla ve mně žije\njít galantně do služeb tvých,\nmá stará lásko, Poesie,\nty krásko věků minulých.\nA ona přišla — tichým šerem\nzas jako v prvních lásky dnech,\nkdyž jeseň vlekla podvečerem\nsvé mlžné roucho po lánech,\na opět ve sny vhýčkán od ní\njsem následoval nadšeně,\nkam milenka má staromodní\nmne vedla steskem jeseně;\nó za ní, za jejímy klamy,\njež opláči pak nastokrát —\nza štěstí snů, jež poskytla mi\nty chvíle smutku přijmu rád.\nI vedla mne z těch mlh a stesků\ndo jiných dob a v jiný kraj,\nve starý sad, na žlutou stezku,\nkde květné stopy nechal máj;\nje úzká — sotva projdeš po ní,\nk ní ryvíz větve vypíná,\nk ní pivoňka své květy kloní,\na shýbá se k ní malina,\ntam kosatec pne hlavy svoje\nv spleť angreštových bodláků —\ntam blíže nočních fial roje\ndlí malý Jeník Řeháků.\n\nB. WACHSMANN ML.\nOKNO VINÁRNY."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "27 / 28", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.14", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nVe klidné, syté záři jara\ntu stojí nečinně a sám,\no krásu kol se málo stará\na cele vzdal se myšlenkám\na zřejmo z hledu strnulého,\nže pozbyl vlády smyslů svých,\nže nezná času přítomného,\njen v nic se dívá něm a tich,\nve velkém, dětském zadumání\nse klidně proudu jara vzdal,\njenž v oplodivém rozeplání\nod modra nebes zalehal.\nByl zcela sám. On neměl přátel,\nbyl cizím dětem v dědině,\npan Holoubek jen, vychovatel,\nmu stačit musil jedině.\nJen někdy od bojácné matky\nměl povolenu společnost —\ntu mřížovými sadu vrátky\nsem vklouzla Pepa, tichý host;\nta sledovala v nedůvěře\nděj samotářských jeho her\na s výsluhou pak od večeře\nšla k matce v barák v podvečer.\nDnes vychovatel odjel kamsi\na Jeníka zas mrzel svět,\nkdyž zase zůstaven byl sám si,\njak zvykl již po deset let;\nbyl zcela sám, ten jedináček,\nten zakrnělý, slabý hoch,\njenž dosud pouze spoustu hraček\nza celé žití poznat moh';\nbyl hýčkán jako oko v hlavě .\na skytáno mu cokoli,\njen kamaráda ku zábavě\nv svém celém neměl okolí.\nSám hrál si v letech dětství svého,\nsám ucen býval v domově,\nsám vězněm města velikého,\nsám na svobodném venkově.\nA zvykl tak se vyvíjeti --\nči přemohl jej dětský spleen\nkdyž radovánek jiných dětí\ndle knih snad jenom poznal stín ;\na přec byl šťasten — šťasten cele,\njsa pořád pravým dítětem,\nzdroj starostí pro roditele\ni štěstí zdroj se pojil v něm.\nA tak tu stál, hoch zpátečnický —\nkol teplý, vonný lil se vzduch,\nv žár slunce zvučel melodicky\nchřest cvrčků, bzukot včel a much,\npo lidském hlase ani slechu,\njen příroda si vedla svou\na Jeník, ztracen v jejím dechu,\nbyl opit jako dřímotou,\na spoután mocí klidu toho\njen poddal se mu bázlivě —\naž rachocení vzbudilo ho\njež náhle vpadlo rušivě.\nSem drsné zvuky spěly z dáli\nvždy hlasitěji hrčíce,\npak bílé mraky prachu vstaly\nna dálném konci silnice,\nráz kopyt sytě zvučel po ní,\nv sluch doléhal vždy jasněji\na záhy již pár známých koni\nse nořil v stinné aleji —\na Jeník hnal se domů divě\na posledních až do koutů\nhlas jeho zazněl hlaholivě:\n»Už jedou, mamko! Už jsou tu!«\n(Příště dále.)\n\nKOMEDIE. — MONOLOGY UBOHÉHO\nČLOVĚKA. — NAPSAL\nKAREL ENGELMULLER.\nPřichází večer ...\n*•\nHltám jeho krásu a pozoruji jak mne lťsobě\nvábí intimní, nafialovělý prospekt, zastavený cho-\nmáčem rozlehlých kaštanů. Mocné jich koruny\njsou protrhány a skulinami jakoby se do červena\nrozesmálo slunce.\nSedím na terase lázeňské restaurace v Abbazii\na sleduji tajně, jak se o dva stoly dále cukrují\nmilenci. Tisíce sladkostí, touhy a vášně vkládám\ndo toho jejich šepotání, třeba b}mh se stavěl, ja-\nkobych jich ani neviděl. Dívám se za kočkou,\nkterá vylézá skrčená, plná lstí, na kuželník a\npřece mi neujde ani jediný jich úsměv a pohyb.\nJsou mi asi vděčni, že si jich nevšímám a od-\ndávají se sobě bez ostychu.\nZahalím se vždy do kouře svojí cigaretty,"}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "29 / 30", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.15", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\naby myslili, že vše možné mne zajímá, jen ne\nto jejich líbání.\nBavím se —\nJe krásný večer, zapomínám na celičký svět!\nJe to jakoby si člověk zajel na chvíli do ráje,\naby pak mohl o něm dlouho povídat. Co kouzla\nje v těch vyjížďkách na moře v zacloněných\nloďkách, v těch osvěžující snídaních ráno, kdy\nse již netrpělivě těšíš, až ti pod nohama zachrupe\nžlutý písek zahradní restaurace, usměje se na\ntebe rázem několik tuctů jiskřivých očí! Jak\nvděčně přijmeš pak jedno z několika pozvání na\ndelší procházku do vůní zatopených olivových\nhájů.\nAch ty večery, večery!\nSeděti na elegantní terase skoro u samého\nmoře, poslouchati při tichém šepotu jeho vln ně-\njaké hodně vášnivě hrané adagio a zapomenouti\nse tak dalece, že se díváš jako zmámen do ta-\njemstvím zářících očí své sousedky — eh, inu\novšem, paní Olga. Byl by to opravdu zázrak,\naby se mi nezjevila v nejklidnější chvíli a ne-\noloupila mne o trochu toho čistého roztoužení . . .\nPaní Olga! Zde jsem ji tedy poznal, jako\nženu starého a dobrého svého přítele, zdravého\na hranatého Němce, hezkého a elegantního, s ble-\ndým plnovousem a modrýma očima. Znala mne\nv\nz Prahy. Řekla, že si již dávno přála osobně mne\npoznati. Těšilo mne to — hehe, těšilo mne to\nv prvé chvíli opravdu. Ty její oči zadívaly se\nna mne tak dlouze, tak nepochopitelně dlouze ...\nZdá se, jakoby přišla, aby tu pomátla všem\nrozum. Je svůdná s tím úsměvem šťastného mládí\nna rudých rtech, s pohledem, který rázem oča-\nruje, upoutá, v němž je jakás zvláštní, divoká,\nnezapomenutelná krása.\nHrajeme spolu tenis ještě tehdy, když juž\ncelá společnost zmírá horkem a vysílením a večer,\nkdyž jsme se .vrátili z dalekých procházek a spo-\nlečnost touží po osvěžení, sedáme spolu u kla-\nvíru, hrajeme a zpíváme.\nA paní Olga zpívá, že Sirény nemohly vábněji\npět, když nešťastný Odysseus kolem jich ostrova\nbloudil . . .\nHm, krásná je! Má divné, takové nějak zá-\nvratně smyslné oči, má ústa, která člověk jedním\npohledem tisíckrát zulíbá, má tělo, o jakém se\nmůže zdáti jen největším mistrům krásy.\nJe to vskutku někdy opravdová moderní báseň,\nrozechvívající nervy mučivě sladkou rozkoší a\ntouhou, viděti to štíhlé její tělo ovinuté spoustou\njemných, hedbávných látek, koketně a rafinovaně\nsebraných malou, dívčí ještě rukou v bílé ru-\nkavičce, dovolujících, dby sněžné vlny spodniček\nodrážely bohaté a drahé svoje krajky od černých\npunčošek a lesklých střevíčků . . .\nA mluvit dovede! Stačí zadívati se jen tak\nmimoděk poněkud smutněji stranou a už tu je,\npoloží zlehka a tajně bílou svoji ruku na tvou\na trýzní tě otázkami, nutí k zpovědi. Nu a tu\npak se velmi snadno někdy něco řekne, co si\nzapamatuje, o čem nepřestává přemýšleti a mlu-\nviti, co ti vysvětluje vždy znovu a přesvědčivěji,\nsplete tě, zavede, omámí, až opět něco neopatrně\nproneseš, co ji ještě více zaujme, rozechvěje —\nA tak to jde dále. Bavíš se s dobrou známou,\nzapomeneš se tak dalece, že ta žena je cizí, vdána,\nslovo dá slovo, zpověď vyvolá zpověď, vzdech\nkývne na vzdech, odmlčíte se na chvíli a pak\nještě něco zablouzníte a už to tu je — — —\nNota bene, ještě něco! Mladá paní umí zna-\nmenitě lhát, krásně lhát! Jsou to někdy pohádky\nz tisíc a jedné noci na jaké připadá a jaké si\nvymýšlí. Zaplete člověka tak krásně do svých\nvrtochů, že sedíš uprostřed bludiště s těžkou\nhlavou, jako o masopustní ráno. A někdy se ze\nlží i do pláče dá! Tu pak můžeš běhati šíleně\npo pokoji, v mozku to může bzučet nejzoufa-\nlejším steskem, nic na plat! Paní se baví! O to\ndovede, to dovede znamenitě! A když si sáhneš\nna srdce a ptáš se svého svědomí ?! Nic, ani\nmuk — o ničem neví. Nic jsi neudělal, na nic\nse nepamatuješ, co bys nešetrného provedl, na\nžádné slovo, pohyb, které by ji bývaly mohly\nuraziti. Nic se nestalo mezi vámi a ona přece\npláče! Sluší jí ten pláč, vyhlíží s červenýma\nočima, lesknoucíma se v návalu slz, jako malé,\nrozmazlené, zhýčkané děcko.\nJsi v rozpacích, přemýšlíš, čím bys ji potěšil,\nutišil a tu vyvedeš něco, třeba maličkost nějakou,\nněco zcela bezvýznamného, abys jen vůbec něco\nprovedl, ale na co čekala již s dychtivostí dravce\na proč vlastně plakala . . ."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "31 / 32", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.16", "texte": "»V O DNE SMĚRY«\nI\n\nA tu se smeje,\nnervósně, brutál-\nně, třeba do očí, že\nti krev tluče ve spán-\ncích, v uších hučí a\nM. ŠVABINSKÝ. - STUDIE. ty jsi pojednou tak\nmaličký, ubohý, hroz-\nně ubohý — —\nKočka je to — — kočka!\n* *\n*\nOdjedu do Prahy!\nNic jiného mi nezbývá. Ta okna naproti viděl\nbych zítra jako dnes, každého rána bych čekal,\naž vyjde, rozhlédne se, sebere do pěkných, ra-\nfinovaných záhybů svou hedbávnou sukni a zmizí\nza rohem ulice; každé noci chvěl bych se v ho-\nrečce, s kukátkem v ruce, v mukách a zoufal-\nství, vida je tam naproti spolu, v mdlém světle\nnarůžovělého stínítka lampy, jak sedí proti sobě,\npovídají si, bůh ví, co si povídají, rozpustile se\nsmějí a pak rychle spustí záclonu. ;\nI< čemu všecky tyhle věci? Společnost mne\njiž omrzela, vlastně mne nikdy mnoho nebavila,\na paní Olga? Co je mi po její krásných očích,\npo její vrtochách, roztoužení a tisknutí ruky! Na\ntyhle hračky nemám vskutku dosti trpělivosti a\npak — konečně, proč býti nepoctivým, svato-\nkrádcem vůči tak něžné a čisté bytosti jako je\nmá Žoška. Zkrátka je mi to všecko pro\ntivné. Musíme již jednou míti rozum!\nA zase večer! Tichý, teplý, nád-\nherný . . .\nZasedli jsme za piano. Společnost žá-\ndala paní Olgu, aby. zahrála nějakou impro-\nvisaci, něco svého, aby zahrála jen tak, co\njí napadne— Choť sepjatýma rukama prosil.\nDobrák, miluje ji oddaně a vášnivě.\nA paní Olga hrála —\nBůh ví, kam se tehdá zamyslila. V její\nočích bylo plno bájného kouzla, štěstí a\nvěčné krásy, snad nebyla ani u nás na\nsvětě! Přejela někokráte bílou svojí ručkou\nlesknoucí se klaviaturu piana .. . ■— Nej-\nprve proskočilo několik tichých akkordů,\nzachvělo vzduchem a zalehlo někam pod koruny\nrozlehlých kaštanů a pak následovala píseň za\npísní, vzkypění, rozbouření citů mísiio se s klid-\nným, šepotavým blouzněním, tichým vzdechem,\nzalkáním a žalobou na tento svět. Vášeň podá-\nvala si ruku s odříkáním.\nPoslouchal jsem ji s utajeným dechem, roz-\npálenou hlavou, tlukoucím srdcem. Zdálo se mi\nchvílemi, že sladká, zádumčivá ta melodie splývá\njí se rtů, že mi celou tu pohádku mladého svého\nživota vypravuje slovy . . .\nA přece rty její byly sevřeny a jen ty tóny\nhovořily, mazlily se, tulily k sobě, povídaly a\nprozrazovaly všecko to tajemství, všecko to štěstí,\nradost, všechen bol i stesk, každinkou naděj\ni zklamání dobré její duše — Oči její plály svatým\nnadšením a při tišší, klidnější melodii zdálo se,\nže se modlí v zbožném zanícení, v sladkém roz-\ntoužení . . .\nA tajemným přítmím verandy chvěla se v ti-\nsícerých tónech, v tisícerém skvělém zabarvení,\nplná hlubokých dojmů a rychle se střídajících\nnálad, konejšivá, blouznivá, nevýslovně krásná\npohádka mladého její života — — —\nTu náhle, jakoby bez rozmýšlení, klesly ručky\npaní Olgy v klín. Jen svéhlavá, rozpustilá dis-\nsonance, kterou zakončila svůj přednes, potácela"}, {"page_pdf": 17, "page_imprimee": "33 / 34", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.17", "texte": "B. KNÜPFER.\nNAJADA."}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "35 / 36", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.18", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\na toulala se ještě chvíli v sešeřených korunách\nstromů, tichla, smutně odcházela . . .\nTleskali a křičeli nadšením.\nTehdá poprvé mne spletl dlouhý, prosebný\njejí pohled, poprvé mne zmámil tak, že jsem jí\nruku líbal a děkoval za všecky — —\nA ještě téhož večera, skoro již v nastávající\nnoci, zaťukal někdo zlehka na okno mého po-\nkojíka.\nVyběhl jsem polekán a spatřil paní Olgu.\n— Co se děje, co se stalo, milostivá paní,\nkoktám zmateně a v nevýslovných rozpacích.\nSmála se, divoce se smála a podávala mi\nruku.\n— Nic, božínku, pranic! Jste vy blázínek!\nJen tak jsem přišla, pro vás, mám chvíli kdy\na nechce se mi ještě spát. Muž hraje v kasině\n»zajímavou« partii vhistu a tu to pak trvá vždy\nnesmírně dlouho — Poslal mne spat! . . . Nu,\nco stojíte — nechtěl byste se trochu projiti —\nA tak tedy nadešel ten okamžik . . .\nZ naivního studu a hloupě jsem se přelhával,\nnamlouval-li jsem si dříve, že se mezi námi ničeho\nnestalo, že nestávají dokumenty mého zločinu,\nže je to jen krátká, směšná, malicherná, čistě\nlázeňských míst hodná hra na schovávanou! Ten\nsvět je přece jen divná motanice nejkombinova-\nnějších osudů. Inu ovšem je také svatá pravda,\nže nejde-li to jinak, nalezne si člověk vždycky\nútěchu, poslední sice, ale přece jen útěchu,\nv osudu.\nByl to tedy můj osud, že jsem se s paní\nOlgou ocitl v bílé noci sám a sám, uprostřed\nrozjasněných strání, jako stříbrem zalitých, ve\nhvězdné noci, ukolébané v sladké snění nejvá-\nšnivější písní slavičí. Byl to můj osud, že se\ndo mne zavěsila a tak náhle, jako v nerozumu,\npoložila světlou svoji hlavu na mé rameno a\ndala se do tichého, usedavého pláče , . .\nVšecko se ve mně bortilo. Tesknota stoupala\nmi k hrdlu, stáhla každinký sval a já se díval\ntak neskonale hloupě na ty rozechvělé řasy, na\nty bílé slzy, stékající zvolna po její tváři, v níž\nbylo v té chvíli plno měsíčné záře.\nNezapomenu nikdy toho okamžiku, nezapo-\nmenu nikdy té vášně s jakou mi pak vyžvatlala\ncelé to veliké tajemství svého utrpení.\nChachá — vždyť to dobře znárne! Bývá to\ntak obyčejně, když je přítel zdravý, hranatý,\nhezký a elegantní a má subtilní, nervosní, hy-\nsterickou paničku. Ten můj ubohý přítel! K pěkné\nvěci mu to kněz svázal ruce u oltáře!\nVedla se se mnou, tiskla se ke mně celou\nsilou roztavené vášně a přece mi povídala, jak\nmá svého muže ráda, jak je mu za vše vděčná,\njak se o ní stará, všecko, všecinko ji dává, co\njen v myšlénce jí zableskne, jak je něžný, obě-\ntavý, milý, ale jen dobrák — nic víc ... A ta-\nkové dobrácké povahy jsou všecky fádní, straš-\nlivě fádní, viďte — ptala se — no viďte, řekněte,\nže ano . . .\nNeříkal jsem ničeho, ale ona se asi domý-\nšlela, že odpovídám, že říkám tisíckráte »ano«\nza sebou. Tiskla mi ruku, malé svoje nehty za-\nbodávala do mých dlaní a pak když jsme zašli\ndo olivového háje, rozběhla se pojednou a zmi-\nzela v stínech. Běžel jsem za ní plný strachu,\naby se jí nic nepřihodilo, volal jsem znovu a\nmarně, nohy se mi rozechvěly úzkostí v hrozných\ntěch tmách, do jakých jsme se řítili. Neviděl jsem\npřed sebou ničeho, jen nad hlavou prosvítala\nprořídlým větvovím, bílá, postříbřená noc. A tu,\nkdyž se mi již zdálo, že klesám, že nemohu\ndále, ovinuly se čísi ruce kolem mého krku, se-\nvřely a sklonily mou hlavu. Cítil jsem na svých\nprsou udýchaný, prudký tepot srdce, na svých\nrtech, horký, vášnivý dech a na svých očích,\ntváři a ústech šílené, žhavé, nekonečné polibky . .\n— Uteču s tebou kam chceš — rychle pryč —\njen pryč se světa — šeptal — ty smíš, ty musíš\nmne zachránit, tv jediný, ty, jen ty, ty . . .\nZa dva dny byl jsem v Praze. Sám.\nUjel jsem ihned ráno po oné noci. Bylo mi\núplně lhostejno, co si pomyslí paní Olga, co si\npomyslí celá tamní společnost, které jsem neza-\nnechal ani kratičký vzkaz svého »s bohem«.\nDoufal jsem, že budu velkomyslným, že budu\npoctivým člověkem a učiním tak rázem všemu\nkonec. Všemu.\nOstatně je to hrozně směšné hráti si na ta-\nkového velkomyslného, poctivého člověka! Ne-\nschází nikdy mnoho a člověk by si dal třeba"}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "37 / 38", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.19", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\npřed celým světem z náboženství, mravu a cho-\nvání jedničku. Opravdu, namlouval jsem si býti\nnevinný jako beránek! Všecko ona, všecinko!\nVe mně ani zbla raffinovanosti, vášně a těka-\nvosti citů. Takov}> maminčin mazlíček! Ona mne\nsvedla, ona začala, ona — ona — chachá!\nKonečně je v té věci těžko se zachovat dle\nlecjakých morálek a výčitek svědomí! Všecky\njsou k ničemu. Přijde zkrátka okamžik, a tu se\njen hlava zatočí a s ní celičký boží svět. Stojíš\na jen se díváš, jak se to všecko pěkně točí;\ncítíš už závrať, mdloby, už oči přivíráš, nohy a\nruce jsou schváceny, rozechvěny úzkostí a náhle\nrap — a už letíš, padáš někam odhozen, kde\nje klid, ticho a mír. A tu pak začne filosofie:\njá — ona — ona — já — snad někdo jiný —\nkdo?\nEh, jsou k smíchu všecky tyhle motanice\nvšelijakých vytáček! Co, pro bůh, můžeš říci,\nco si můžeš počíti, když se ti taková duše\nv jedné chvíli na krk zavěsí, tiskne tě ku svým\nprsům, jako nejvzácnější, nenahraditelnou svou\npamátku, líbá tě k udušení, v šílených, žhavých\npolibcích tě prosí, šeptá a pláče věčně stejnou\npísničku: můj, můj jediný, můj, jen ty, ty, ty..\nZkus to a řekni jí v takový okamžik: milo-\nstivá paní mějte rozum, prosím vás, máte chotě,\ndobrého, rozšafného chotě, nelíbejte mne, prosím,\nnetiskněte mne tak — já přece nesmím, nechci —\nNu, jen to zkus a uvidíš! Vždyť je přece již\nskoro historicky dokázáno, že Josef egyptský\nz určitých esthetických příčin paní Putifarku od-\nmítl ! — — —\nJsem zkrátka v Praze, šťastný, že tak daleko,\ndaleko od místa, kde přes noc vykvetl tak opo-\njivý, vášnivý a jedovatý květ lásky.\nChodím ulicemi a zapomínám.\nZapomínám, jako zapomínáme uměle na drahé\nzesnulé. Často však, když se zdvihne někde\nhedbáv spodniček, zavoní známý, ach ten známý\njejí parfum, odzbrojující člověka svým mdlým a\nsladkým kouzlem, kdy někde na klobouku za-\nmíhá se heliotropový obláček muselínu, prochvěje\nmou duší vlahý dech noci, zázrak něčí očí mne\nzahřeje, zaběhnu ve vzpomínkách někam daleko\ndolů, na jih —\nAle to jen tak na chvíli — brzy jsem zas\ntupý, kousavý a ironický ku všemu.\nDoufám celkem, že paní Olga zapomene rovněž,\nže celá ta příhoda bude jen takovým nějakým\nbizzarním intermezzem jejího života, že snad již\nvůbec zapomněla, dříve nežli já. A vidíte, skoro\nmne začíná již mrzeti, že jsem hrál té noci tak\ndivnou roli, naivní, fádní, směšnou, opravdu!\nCo si asi pomyslila?! Jistě se asi celičký druhý\nden smála, jaký to jsem hlupák .. . (Příště dále.)\n\nK VYOBRAZENÍM.\nPODZIM Karla Špilara jest ukázkou jeho snahy\na dovednosti. Pojmutí tohoto nesčetněkrát luštěného a tedy\ntím těžšího sujetu jest pro K. Špilara charakteristické; zřejmě\nk platnosti přichází jeho snaha po dekorativní působivosti,\njeho láska k přírodě. S osvědčenou již dovedností jest uspo-\nřádána draperie, ostatní neméně vyniká dobrou i ladnou\nkresbou. I vedlejší attributy, charakterisujicí podzim, »dobu\nsklízně«, ladně celek doplňují a zvyšují dobře\nnáladu, která z tohoto lehoučkého dekorativního paneau jako\npíseň vyznívá. — Josef Schusser podává jednu ze studií,\nkterých bylo mu potřebí k MÁJOVÉMU VEČERU na letošní\nvýstavě rudolfínské. Naproti Špilarovi, jenž nejdříve dekora-\ntivností kresby upoutá, jest Schusser malířem v plném toho\nslova významu. I ukázka tato prozrazuje Schussra jako nad-\nšence pro barvu a světelnou krásu. Zcela dobře lze při lehce\npřimhouřeném oku na reprodukci videti hru a svit zapadají-\ncího slunce na hlavince a šatě děvčete; všechen detail pod-\nřízen jest celkovému ladnému dojmu, z celé studie vane poe-\ntická něha krásného večera. Jen na základě takovýchto svě-\ndomitvch studií povstati mohlo dílo tak seriosní a umělecké,\njakým jest »nekoupený« jeho »Májový večer.« — A u g.\nNěmejc poprvé v listě našem se objevuje; i tento patří\nke skupině mladší, vážné cíle si stavící generace, o čemž\nprávě podaná STUDIE svědčí. On pokračuje s patrným zdarem\ni v porozumění studia lidu, ve kterém byl vyrostl, jako mo-\nravský náš druh J. LJprka. Němejc prozrazuje oproti Úprkovi\nvliv francouzské školy, osvojiv si jemné, tlumení barvitosti,\njakož i jemnou kresbu. — Od M. Švabinského zaradujeme\nlehkou uhlokresbu (vyňatou z »Palety« spolku »Mánes«),\nkterá mimo obvykle jistou kresbu též pqjmutím svým upoutá.\n— S radostí opět přinášíme list od B. Knúpfera NAJADU.\nTěžko nám o něm nového říci. Kniipfer jest jedním z těch,\nkteří nehřeší na slávu svého jména, který nepošle nic do\nsvěta, co nebylo by ho důstojno. V době poslední stále více\noživuje svoje mariny zjevy mythologickými, čímž dodává oněm\nmnoho kouzla. V »Najade« teto vsak dospívá k veliké\nhotovosti, které nechává nás na těle své víly se obdivo-\nvati. Celek půvabné svěžesti svědčí o značném tempera-\nmentu; obdivuhodný jest jas z polovice osvětleného těla\ndívčího sálající. — Svěže komponovaný a pečlivě nakreslený"}, {"page_pdf": 20, "page_imprimee": "39 / 40", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.20", "texte": "FRANTA KAVÁN.\nCHÁTRÁNÍ."}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "41 / 42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.21", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nWach&mannuv karton OKNO VINÁRNY pracován pro\nmladý závod plzeňský pro malbu na skle firmy Kopecký a\nSvátek. — CHÁTRÁNÍ markantně karakterisuje svého autora,\nFrantu Iva vána, spojujícího s jemným vystižením přírody\nalegorický — či jak nyní s oblibou se říká — »symbolický*\nvýznam. — České knize řidčeji než by se zdálo dostane se\npůvodní, nefabričně, nenudne vyzdobené VAZBY. Jest smutným\nfaktem, že by se stěží jediná dílna knihvazačská udržela,\nkdyb}r odkázána měla býti na sporé objednávky původních\nvazeb ručně zdobených. V době, kdy vycházejí u nás stohy\nknih, vazba původní jest větší vzácností, než by kdo tušil.\nSnadno bychom dostáli slibu, že uveřejníme ve »Volných\nSměr echu všechny slušné původní vazby ruční za poslední\ndvacítiletí u nás zhotovené, z nichž dnes přinášíme ukázku\nz dílny bratří 1 oužimských. Vazby jsou prosté, kožené,\nněkteré jen z levné kuže skopové; při zlacení použito bylo\nmálo jen a prostých, však původních razítek. Jediná z uve-\nřejněných vazeb jest z hrubého režného slovenského plátna,\na ozdobená jest malbou; jest to originál, dle něhož robeny\nbyly tiskem ze tří ploten levné vazby na prémii Besedy\nUmělecké.\n\nZPRÁVY UMĚLECKÉ.\n\nls.\n— SPOLEK »MÁNES« dokončil první desítiletí\nčinnosti, jež hlavně v poslední době vykázati se může\nvýsledky nikoli nepatrnými. Mimo různé četné konkursy do-\nmácí rozšířena činnost spolková vydáváním publikací umě-\nleckých. Počátek učinily »Listy z Palety«, později následovaly\ntři svazky prací Alešových (současně do této doby spadá\nzakoupení lunet Alešovy »Vlasti« pomocí širšího kruhu přátel\numění, v době poslední obětavé vydávání »Volných Směrů«\na j. Při příležitosti výše naznačené pořádati bude spolek »Má-\nnes« výstavu spolkovou v saloně Topičově v února 1898.\nZa účelem tím vypisuje pro členy »Mánesa« soutěž na plakát,\njenž proveden bude ve třech barvách, čítaje vto i černou,\nt. j. konturu (jež po případě bude jinobarevná), ve formátě\ncm. Konkurovat mohou jen skizzy v poloviční\nvelikosti skutečného formátu; práce provedené nejsou pří-\npustný. Text omezen na nej nutnější: »Salon Topičův. Vý-\nstava spolku »Mánes« od 1 — 28. února.« Skizzy podány buď-\ntež do 15. listopadu do administrace »Volných Směrů«cena\nza přijatou skizzu 50 korun. Jury volí: konkurující 2 členy,\nvýbor spolku třetího člena.\n\nNp.\n— UMĚLECKÁ BESEDA byla vyzvána, aby jmenovala\ndo ankety zemského výboru v záležitosti trig\nna Národní divadlo svého zástupce. Přes to, že odbor\nvýtvarný, jedině kompetentní instance v podobných záleži-\ntostech, ve správním výboru žádného zastoupení nemá a ni-\njakého vlivu na volbu tu míti nemohl a neměl, ustanoven\nhlasy odboru literárního (?), hudebního a zástupci přispíva-\njících členů (neumělců) do ankety té pan architekt PolívKa.\nDoufáme, že za těchto okolností p. architekt Polívka volbu\ntu nepřijme.\n\nK. ŠPILAR.\nNÁVRH PLAKÁTU. — CENA II.\n\nls.\n— »DAS GEISTIGE DEUTSCHLAND« stále ještě rozesýlá\nčeským umělcům »fragebogny«, v nichž p. Hugo Storm z Ber-\nlina píše, že »úlohou tohoto díla bude, veškerý duchový\nživot v Německu podati v životopisných skizzách všech těch\nmužu a žen, které za nositele a šiřitele německého kultur-\nního života považuje« ; žádá tudíž adressáta za životopisná\ndáta a při tom zároveň za vyplnění objednacího lístku. —\nTato vtíravost německá vzbudila leckde pohoršení; my jsme\njenom zvědavi, kolik najde se hejlů — ať neužijeme pojmeno-\nvání méně lichotivého, ale případnějšího — kteří do řady ně-\nmeckých vel duchů se postaví a při tom dílo to si ještě zakoupí.\n\nVÝSTAVY.\n\n— V SALONĚ TOPIČOVĚ vystaveny jsou právě kartony\nS. Schne id r a současně se skiz za m i plakátů pro výstavu\narchitektury a inženýrství. Výstava v mnohém ohledu je ve-\nlice zajímavá, již proto, že v posledních letech v dekorativním\numění nejen mnoho pracováno, ale i mnoho o něm psáno"}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "43 / 44", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.22", "texte": "»VOLNE SMĚRY«\n\na mluveno. To platí hlavně o Anglii a Francii. Němci ne-\ndodělali se dosud v oboru tom příliš skvělých výsledků, až\nna dva nebo tři umělce, kteří již před tím, než injekce umění\nanglického a francouzského v jejich přišla, na velice vděčném\ntom poli umění pracovali. U nás teprve v době nejposled-\nnější počínáme umění dekorativní s uměním ostatním stejně\nceniti. A tak až dosud u nás ve směru tomto uděláno velice\nmálo a samostatného snad docela nic, nehledě k některým\nz umělců starších (na př. Mánes, Aleš), jichž věci tím cennější\njsou, že v povaze národní hluboce zakotvily. Něco specielně\nindividuelního na vystavených návrzích nenajdeme. Mnoho\ntu reminiscencí cizích vzoru jeste, což i o několika dobrých\nnávrzích platí. U návrhu Muchova zamluví se vkus a boha-\ntost hlavně v detailech, čímž mnohdy až nejasným se stává,\na to vadí specielně v tomto případě, kde jednoduchost a vel-\nkost linií by byla na místě. V ohledu tom Spilarův návrh\nvýše ceníme Muchův návrh celkem je roztomilý, ale odmy-\nsleme si miniaturní dřevěnou architekturu, již ženská figura\ndrží a může to být plakát pro kterýkoliv obor. U návrhu\nŠpilarova ceníme snahu po jednoduchosti a jasnosti. Maškova\n»skizza« konvenci celkem se nevymyká. To platí nejen o fi\ngurách, ale o celku vůbec, ač tento není tak suchopárným\njako jeho návrh druhý. U návrhů ostatních nenajdeme skorém\nnic, co by aspoň částečně o cizí vzory se neopíralo. Se sta-\nnoviska vývoje to věc omluvitelná. Ovšem zase za každou\ncenu chtíti být moderním i »kdybych to ukrást měl«, jest na\npováženou. Ze zbývajících návrhů zmiňujeme se o mottu\n»Zlaté kružidlo« návrhu to celkem apartním hlavně po stránce\nbarevné, leč to jest při něm také všechno ; takto svědčil by\nspíše nějakému méně vážnému účelu, než je výstava archi-\ntektury a inženýrství. O vážné snaze svědčí dále návrhy se\ndvěma trojúhelníky, »Hic Rhodus hic salta«, »de gustibus«\na trojúhelník, z písmen. — Interes pro S. Schneidra, pr-\nvými kartony jeho vzbuzený, letošní sérií nejen se nestup-\nňuje, nýbrž klesá. Věci u Topiče právě vystavené dovedou\npřekvapit jen svou formální velkostí, tu a tam plastikou\na mnohde zřejmým nevkusem. Karton »Dokonáno jest« my-\nšlénkově totožný je celkem s loňským, mnohem lépe vyjádře-\nným »Shledáním« (»Jidáš před Kristem«). I pósy obou hlav\njsou totožné. Nepopíratelno je, že po stránce kreslířské má\nSchneider značnou vyspělost. V trojdílné kresbě »Dvě moci\nv boji: duch s tělesností« přestřelil, to jest: thema toto, oboru\nvýtvarnému snad se vymykající, neobsáhl a náležitě nevy-\njádřil. A při všem tom v banálnost zabíhá. Rovněž Ropse\nsilně připomíná. Návrh na strop vyniká jedině svým nevkusem.\n— V dnešní době, kdy snad většina umělců výtvarných\nsnaží se osvojiti si vymoženosti moderní techniky, bohužel\nčasto na úkor svých individuelních rysů, po zásluze pozor-\nnosti docházejí svéráznou cestou svou jdoucí umělci. Jedním\nz nich je Thoma. Mnoho velmi dobrých, v Praze však již\nněkolikrát viděných jeho originálních litografií znovu možno\nvidět u Topiče. Hodnota prací jeho není jednotná; z někte-\nrých listů vyznívá fádní, suché, německé pojmutí a jinde zase\nhledaná naivnost. List takový je pak zajímavý snad jen tím,\nže je od Thomy.\n\nHP.\n\nls.\n— VÁNOČNÍ VÝSTAVA Umělecké Besedy. V posledním\nčísle minulého ročníku uveřejnili jsme zaslané nám\noznámení výtvarného odboru U. B. o vánoční výstavě téhož.\nOd té doby rozhodl se výtvarný odbor o jiném ; jak svědčí\n»zasláno« v Nár. Listech, datované 8. říjnem 97, nebude vý-\ntvarný odbor pořádati výstavy žádné a to z té příčiny, že\nsprávní výbor použití místností besedních svému nejdůležitěj-\nšímu odboru prostě odepřel. — Vánoční výstavy U. B. jako\ntrhu nikterak nelitujeme, jeho místo docela dobře zastati\nmůže při poctivé snaze závod Topičův, leč litujeme, že re-\npresentanti Besedy, jež má býti střediskem života uměleckého\nvůbec, zahájeno bylo křížové tažení proti odboru výtvarnému.\nNechť si jsou pohnutky k tomu jakékoli, rozhodnutí správ-\nního výboru vrhá divné světlo na poměry v Uměl. Besedě,\nono dokazuje, že o věcech, umělců výtvarných se týkajících,\nrozhodují lidé, kterým ani prospěch umělců, besedu navštěvu-\njících, ani dobrá shoda s ostatními na srdci neleží. .\n\n— OBCHODNÍ A ŽIVNOSTENSKÁ KOMORA V Praze ve\nspojení se spolkem architektů a inženýrů v král. Českém pod-\njala se úkolu, uspořádati roku příštího od 15. června do\n15. září odbornou výstavu architektury a inženýrství s při-\ndruženými výstavami motorů a pomocných strojů pro živnost-\nníky. té dáno za účel podati co možná nejúplnější\nobraz dosavadního rozvoje a nynějšího stavu práce technické\nv- Čechách ve směru vědeckém, uměleckém i praktickém.\nTěmto oborům přiměřeně rozpadá výstava na řadu odborů\n\nUKÁZKY ČESKÝCH VAZEB."}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "45 / 46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.23", "texte": "» V O L N É SMĚR Y«\n\nz nichž mnohé umění se dotýkají, a jako takové pozname-\nnáváme: 1. Architekturu s - dekorativními odbory, stavitelství\nse stavebními živnostmi; 2. umělecký průmysl stavební; 3. od-\nborné a umělecko-průmyslové školství; 4. církevní oddělení;\n5. historické oddělení at. p. Pro jednotlivé obory stanoveny\nzvláštní odbory, jež sestávajíce z předních našich odborníků,\nvzaly na se úkol provedení a uspořádání sobě svěřených\noddělení.\nVítáme myšlénku celé výstavy hlavně s toho stanoviska,\nže ona, stavíc se na základ ryze český, bude obrazem, co\nv oboru architektury a dekorativního umění u nás buď vy-\nkonáno bylo, neb ukáykou toho. co vykonáno býti může;\nvítáme ji tím spíše, že očekáváme od našich architektů a\numělců dekorativního oboru, že oni ze všech sil se přičiní,\naby konečně jednou korporativně obhájili existenci českého\nrázu architektury a umění dekorativního, že ze všech sil se\npřičiní, aby ony pro nás nepříznivé pověsti, které o našem\ndekorativním umění všude se trousí, byly vyvráceny ne pole-\nmikami, ale poctivou positivní prací. Neopomeneme průběh\npřípravných prací sledovati a přinášeti o nich hojné zprávy.\nZ denních listů dovídáme se o zajímavém podniku příští\nvýstavy architektury a inženýrství Provedení úplné pano-\nrámy, znázorňující »Bitvu u Lipan«, zadáno pp. Luďkovi Má-\nroldovi a V. Jansovi.\n\nNp.\n\nSOUTĚŽE.\n\n— NA OBÁLKU »Volných Směrů« (viz V. S. r. 1897,\nsl. 482) do ustanovené lhůty došlo celkem 5 návrhů. Do\njury dle podmínek konkurenčních zvoleni autory prací konku-\nrenčních malíř J. Schusser a sochař S. Sucharda — za časopis\ndružstvem ustanoven malíř A. Hofbaur. Cena 100 zl. jedno-\nhlasně udělena práci zaslané pod heslem »Také jednou bez\nfigury«, jejímž autorem shledán VI. Županský.\n— Městská rada král. hl. města Prahy vypisuje veřej nou\nsoutěž na získání návrhů pro POMNÍK FRANT. PA-\nLACKÉMU. Z podmínek, jež obdržeti lze v úřadě staveb-\nním v městské tržnici, vyjímáme následující:\nPomník určen jest pro náměstí Palackého na Novém\nMěstě a mějž rozměry takové, aby náměstí ovládal a řádně\nše přispůsoboval hlavně ku sousoším mostu Palackého. Stran\nmyšlenkového pojetí ponechává se umělcům úplná volnost.\nModely provedeny buďtež v*měřítku 1:10, v sádře odlity\ns naznačením barvy materiálu. Rozpočet k návrhům budiž\npřiložen a nepřesahujž výši 250.000 zl. Lhůta ustanovuje se\ndo 24. září 1898. Ivonkurovati mohou jen umělci národnosti\nčeskoslovanské. Všem autorům prací konkurenčních, uzna-\nných porotou za vážná a zralá díla umělecká, zaručuje\nse k uhražení hmotných výloh stejná náhrada po 300 zl.\nPráce konkurenční zůstávají majetkem umělců a městská rada\nvyhrazuje si právo o jich zakoupení s autory vyjednávati\nNávrhy variantní a alternativní jsou vyloučeny z honorování.\nZa to odpadají všeliké ceny obvyklé. S autorem práce, kterou\nporota uzná v každém ohledu za úplně způsobilou k prove-\ndení a která též co do ceny umělecké bude vynikati nad\nostatní, vstoupí rada městská ve vyjednávání za účelem pro-\nvedení tohoto návrhu; kdyby jednání nevedlo k cíli, dostane\nse mu kromě náhrady 300 zl. ještě odměny 1000 zl., při čemž\nmu vyhraženo zůstává veškeré právo duševní k této práci.\nKdyby autor projektu toho byl ještě neprokázal dostatečných\nschopností k provedení tak rozsáhlé monumentální práce,\nbude mu svěřena, uzná-li porota za vhodné, jedna z důleži-\ntějších částí pomníku a to v měřítku tak velkém, aby mohl\nbýt podán důkaz o úplné schopnosti umělce ku zdárnému\nprovedení díla. Ustanovení tohoto úkolu přináleží taktéž po-\nrotě. Honorář za provedení této zkoušky bude vyplacen bez\nohledu na její výsledek. Kdyby prvá . soutěž nevedla k cíli\nbude dle výsledku podaných prací vypsána buď nová, opětně\nneomezená soutěž neb soutěž užší, ku které vyzváni budou\numělci, jejichž práce při první soutěži uměleckou hodnotou\nnejvíce vynikaly. Porota sestávati bude ze dvou sochařů,\ndvou architektů a malíře. Členství poroty přijali až dosud\narchitekti Ant. Wiehl a V. Roštlapil i malíř V. Hynais. Dva\nsochaře zvoliti ponecháno konkurujícím. Návrhy konkurenční\nbudou 14 dní veřejně vystaveny.\nPří prvním pohledu zdají se podmínky slušné. Při bliž-\nším však jich uvážení viděti, že i ony ukazují na ubohost\nnašich poměrů. Práce, vyžadující nákladu 250.000 zl., honoro-\nvána bude při projektu v každém ohledu úplně spůso-\nbi1 é m k provedení, který co do umělecké ceny\n\nUKÁZKY ČESKÝCH VAZEB."}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "47 / 48", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189711-01.1.24", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY*\nPéčí a nákladem spolku »MANES«. — Zodpovědný redaktor K. L. KLUSÁČEK. — Tiskem Dra EDV. GRÉGRA v Praze.\nReprodukce f otozinkografie J. VILÍMA v Praze.\n\nbude vy ni kati nad ostatní částkou 1300 zl. Práce nejblíže dobrá a všechny\nnásledující oceněny budou obnosem 300 zl., byť vykazovaly sebe větší uměleckou vy-\nspělost. Porovnejme cenu první s onou, jakou stanoví řád konkurenční spolkem architektů\na inženýru jako vzorný přijatý, a veřejně odporučený, který obnáší 2°/0 rozpočteného\nobnosu, tedy 5000 zl., vidíme, že netřeba k tomu dalších poznámek činiti. V jednom\nzdají se podmínky výhodné a sice v tom, že všem autorům prací konkurenčních stanoví\ncenu 300 zl. k uhražení hmotných výloh. Podmínka ta byla by spravedlivou, kdyby\nu ni nestálo tak přísného omezení, že odměnu tu dostane jen práce vážná a zralá.\nBudou-li se strany jury práce posuzovány dle běžného u nás postupu, dá se oče-\nkávati ze zkušeností, že vážná a zralá díla doporučena by mohla býti jen ta,\njež jindy cenami, po případě čestným uznáním vyznamenána bývají, a přihlédneme-li\nk našim konkurencím většího rázu, jako byly sv. Václav, Husův pomník anebo fontány\nk Rudolfinu, seznáme, že vedle tří poctěných obyčejně dvě, nejvýše tři práce uznají\nse za hodny čestného uznání. Vykládáme-li tedy slova vážná a zralá velice mírně,\ndá se očekávati, že šest návrhů poctěno bude obnosem po 300 zl. Bude tedy celá\nkonkurence se strany obce vyžadovati nákladu co se cen týče 3100 zl., kdežto by dle\nvzorného konkurenčního řádu výše cen obnášeti měla 11250 zl. (při předpokládaném\nrozpočtu 250.000 zl.). Nevíme sice kdo podmínky stanovil, ale pokládáme za povinnost\nna křiklavé znění jich upozorniti. Co platný všechny vzorné podmínky a řády, když\nzvláště z povolaných kruhů tak málo s e j ich dbá.\n\nNp.\n\nNp.\n— PALÁC ŽIVNOSTENSKÉ BANKY. V minulém ročníku měli jsme příležitost těšíti\nse jednou ze slušných podmínek konkurenčních u příležitosti soutěže na plány živno-\nstenské banky. Skončení celé záležitosti však nejeví se ve světle tak příjemném. Po\nudeleni cen pioskakovaly novinami úřední zprávy v tom smyslu, ze konkurence vy-\npsaná nevedla k cíli a že přikročeno býti musí ku přímému zadání zhotovení pro-\njektu. Očekávalo se, že autoři poctěných plánů budou vyzváni k podání návrhů, avšak dle\n»zaslána« těchže autorů, jež v Národních Listech*)-ze dne 7/X. 1897 uveřejnili seznáno\nže s těmito nejen nebylo vyjednáváno, nýbrž že krátce (za záminku se vzala dlouhá\nlhůta čtyr měsíců, kterou někteří projektanti ku dodání skizz si byli stanovili) živno-\nstenská banka pokoutně vypsala si užší konkurenci mezi architekty p. Buldrou a Po-\nlívkou, vyzvavši oba pány k dodání nových návrhů. Kdo o těchto plánech rozhodoval\nzda kruhy odborné či úředníci banky, o tom v úřední zprávě jste se nedočtli, tolik\njen bylo oznámeno, že provedení zadáno architektu p. Polívkovi. Jednání objednatele\nkorporace možno říci veřejné, nebylo však správné a z toho důvodu na ně poukazujeme.\n*) Karakteristické pro naše poměry je, že prostá fakta v »zaslánu« označená, žurnály »Hlas\nNároda« a »Politik« uveřejniti odepřely z toho důvodu, že záležitost ta tyká se osobních přátel\njejich redakcí.\n\n— Soutěž na získání PLAKÁTU pro výstavu architektury a inženýrství\nv Praze r. 1898. Porota, v níž zasedali pánové Hynais, Liška, Ženíšek,\narch. Koula a Roštlapil, dospěla ku svému konečnému úsudku v následujícím: Mezi 23\nzaslanými návrhy nalézá se několik vynikajících a celá řada pozoruhodných prací.\nK prvním přičísti dlužno projekty: 1. se značkou lotosu a literou A, 2. bez hesla\n3. se znakem kružidla v trojúhelníku. Jury posuzovala projekty, jak dle jich vnitřní hod-\nnoty, tak dle jich dekorativní působivosti i dle míry, jakou vyhovělo se programu, který\nžádal návrh rázovitě význam výstavy architekrury a inženýrství vystihující. První cena\ntřemi hlasy přisouzena návrhu se značkou lotosu a lit. A. Jury dále rozhodla, aby\nse udělily dvě ceny druhé, poněvadž tu jde ještě o dvě velecenné práce, jež vyzna-\nmenány býti musí. Druhé ceny jednohlasně přisouzeny 1. projektu bez hesla a\n2. projektu se značkou kružidla v trojúhelníku. Čestné uznání vysloveno práčem: 1. se\nznačkou dvou trojúhelníků, 2. s mottem »Zlaté kružidlo«, 3. se značkou písmene A\nv trojúhelníku, 4. se značkou lotosu a písmenou B, 5. s gothickou fialou. Autorem ná-\nvrhu první cenou poctěného jest malíř Vítězslav K, Mašek. Z návrhů druhou\ncenou vyznamenaných jestprvní dílem malíře AIfons a Muchy v Paříži, druhv Karla\nSpilara. Veškerých 23 namnoze zajímavých návrhů na plakát výstavní jest vysta-\nveno v salonu Topičově,\n\nA. BOUDOVÁ. — LINKA."}]}