{"numero_id": "bm-bmtnaan-1897-12-01", "volume": "bmtnaan_1897-12_01", "ocr_sha256": "ebd619570a7f997d6afdf6e4808079c4085f795f2687c0ad66a03171aa4df164", "source_tei": "https://github.com/Princeton-CDH/bluemountain-transcriptions/blob/main/periodicals/bmtnaan/issues/1897/12_01/bmtnaan_1897-12_01.tei.xml", "source_mets": "https://github.com/pulibrary/BlueMountain/blob/main/metadata/periodicals/bmtnaan/issues/1897/12_01/bmtnaan_1897-12_01.mets.xml", "url_numero": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01", "articles": [{"article_id": "bm-bmtnaan-1897-12-01-c001", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-12_01#c001", "volume": "bmtnaan_1897-12_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "49 / 50", "page_fin": "51 / 52", "image_debut": 1, "image_fin": 2, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01.2.1", "titre_corps": "FINIS! FINIS!", "titre_sommaire": "FINIS! FINIS!", "signature_source": "KAREL B. HÁJEK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "49 / 50", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01.1.1", "debut_caractere": 14, "fin_caractere_exclue": 2799, "texte": "FINIS! FINIS!\n\nStrašlivý výkřik! Výkřik hrůzy! Výkřik úděsu!\nS observatoří všude vydán signál poplašný\na do všech končin světa mluná jiskra roznesla\nzvěst příšernou: zem vymknula se z odvěkých svých drah\na jako šílená teď letí prázdným prostorem\ndo dálek neznámých. Kam? Kam? vstříc jaké záhubě?\nJak napadené mraveniště, shonem hemží se\na zmatkem povrch zblázněné, konfusní planety,\nhorečka strachu, očekávání a zoufalství,\nděs blízké zkázy, hrůza katastrofy kvapící\nteď lomcuje a zmítá lidským stádem zděšeným,\ndo jehož vřavy z dálky vyjí Yamy lační psi:\nkrev teplou cítí, s řetězů až budou puštěni,\nkrev kouřící se v těžkých ranách z otevřených cév,\nz nichž lidské zvíře vykrvácí v křeči smrtelné.\nChrámy i trůny otřásly se ve svých základech,\nv solidně historických, feudálních základech,\na Strach, veliký komunista s čapkou bláznovou,\nv ten zmatek zpívá dryácnicky vaudeville bratrství.\nZ bran měst prchají zkáze ustrašené zástupy,\nv zdech jejich pustých davy flagellantů táhnou jen\npod černými praporci Smrti triumfující,\nve přítmí pyšné gotiky kamenných kathedrál,\npod hrdě vypjatjími jejich klenbami,\nkde v barvách starých mistrů hýří masa orgie,\nna stupních oltářů a chladných dlažbách klekají\nuštvaní strachem morovým a hrůzou šílení,\na ze svých kazatelen v bázeň jejich zvířecí\napostrof hromy fanatičtí kněží hřímají;\nna rozích ulic opuštěných ženy prodajné\nv bolestných křečích těla nabízejí nečistá\na přicházejí básníci, již lají buržoům,\nv svých nespoutaných apostrofách hrdých, vášnivých\na vdoví groš svůj dávají těm smutným sestrám svým,\npo krčmách bezstarostně hýří sešlí pijáci,\nv nádheře zpustošené prázdných domů měšťáků,\nv jich špižírnách a sklepích řádí smečky hladových,\nti vydědění, kteří nikdy s plných stolů nejedli\na bez smyslů teď ukájejí hlad svůj zvířecí;\ns katheder disputy a hádky vedou uěené\no osudu a cílech hvězdy revoltující\nbojovní augurové věd svých nedotknutelných,\nrotačky chrlí potištěné plachty žurnálů\na na náměstích do zástupů děsem zmatených\nza peníz vrhají je prodavači výmluvní,\nna bursách spekulace rozpálená horečkou\nsvé hubené a dlouhé prsty v zlatě potápí\na v parlamentů opuštěných, prázdných prostorách\na v palácích Justice stíny straší.\nK neznámým\nkončinám cizích světů, k cizích sluncí soustavám\ndo volných prostorů a dálek bezejmenných hvězd,\njichž dráhy nikdo neměřil a neurčoval cíl,\nve vlastním centru silou rodící se puzena,\nunáší ke konečné záhubě a zániku\nna povrchu svém, odpoutaný atom prahmoty,\ntu všecku pýchu Velikého Podmanitele,\npomníky hrdé tisícletých jeho snažení,\nty kyklopické stavby jeho kultur zaniklých\na celou zhuštěnou tu atmosféru ideí,\njež vlnily tím jepicím a směšným životem,\ntu všecku moudrost Zarathustrů jeho nadšených\na všecku lásku Kristů, kteří za něj trpěli,\ncelý ten mikrokosmus potírání, zápasů,"}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "51 / 52", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01.1.2", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 760, "texte": "a všecku velikost a pýchu jeho tragickou,\njiž prach vesmírem roznese po hvězdách vj^haslych.\nEvropa mdlá a nervósní se krčí schoulena,\nsvé břehy rozsápané bílá Skandinávie\nzatíná křečovitě do hlubin vod půlnočních,\nSvět Nový nehybně jak obrovitý mrtvý trup\nv tmách leží mezi dvěma oceány pustými\na k hvězdám zářícím Afrika černá obrací\nsvých velkých jezer oči ztrnulé a vyhaslé,\nkde bloudí němá stáda slonů melancholických,\nkteří své vážné hlavy udiveně zvedají\nk velikým světlům měsíců a planet neznámých,\nNa věži venku odbíjela druhá s půlnoci . . .\nNad zasněženou krajinou, jež v tmách se vlnila\nk uhaslých obzorů svých rozptýleným liniím,\nnádherný Pollux, Castor, Orion a Plejády\nzářily klidně z tajuplných dálek svých . . .\n\nKAREL B. HÁJEK."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1897-12-01-c002", "article_bluemountain": "bmtnaan_1897-12_01#c002", "volume": "bmtnaan_1897-12_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "51 / 52", "page_fin": "61 / 62", "image_debut": 2, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01.2.2", "titre_corps": "DVĔ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR. — III.", "titre_sommaire": "DVĔ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR. — III.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 2, "page_imprimee": "51 / 52", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01.1.2", "debut_caractere": 762, "fin_caractere_exclue": 3306, "texte": "DVĔ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR. — III.\n\nStřelnice má své jméno patrně od svá-\ntečních Nimrodů. Dnešního dne však tam nikdo\nnestřílí. Ve krásném domku, upraveném jako\nhostinec, je veliký sál, ve kterém letního času\nna výletech se tančí.\nOd města ke Střelnici jde se nejprve po lu-\nkách podél řeky, pak se projde hájem a stromo-\nřadím, na jehož konci kyne Střelnice, obklopena\nstromy ze všech stran. Stojí totiž v krásném le-\nsíku, který pouze na blízku stavení pozměněn\nje v park. Dále střídají se na zeleném pažitu\nvysoké břízy, duby jedle.\nToto místo zdá se být stvořeno k tomu, aby\nčlověka odpoutalo od ruchu města a malicher-\nného shonu. Ve všední dny je tu dokonalá sa-\nmota. A již cesta ke Střelnici, tím vysokým stromo-\nřadím lipovým postačí, aby tělo pookřálo a duch\nse povznesl.\nKonečně je to místo, ke kterému se víže tolik\nvzpomínek všech, kteří kdys žili a byli mladí,\nže každý, kdo sem přichází opětně, vrací se tam\ns touže úctou ke své minulosti, jako poutník\nv místa posvěcená dávnými osobami a skutky.\nJsouť místa posvátná téměř (ač každému jiná),\ntřebas nebyla svěcena církví, kde se cítíme v jiném\novzduší a jinými být.\nTato Střelnice mnohému snad byla naprosto\nlhostejnou, ale Václav, když po obědě druhého\ndne se tam chystal, v duchu si byl vědom, že\ntam zas něco zvláštního prožije. Proto byl ve-\nlice neklidný a nepokoj jeho se zvyšoval tím,\nže nebe se zamračilo a počalo poprchávat.\nvS odvahou vydal se na cestu. Cili snad již\nvyšla a tedy ji dohoní.\nŠel dosti rychle, takže minul mnoho známých,\ns ní však se nesetkal. Náhle však počlo silně\npršet a mnoho výletníků vrátilo se do města.\nCesta podél vody stala se neschůdnou a Václav\nstěží ji přešel. Když octl se na lepší cestě v háji,\nbyl úplně sám. Déšt sice ustál, ale jak se zdálo,\nbylo po výletu.\n»Nuže,« řekl si Václav, »já půjdu přece.«\nA šel. Bylo po lijáku, nicméně drobounké\nkapky stále padaly na zem.\nAle tu se již octl v stromořadí a za krátko\nStřelnice pohostinsky jej pojala ve svůj útulný sál.\nKu svému podivu našel tam společnost dosti\nčetnou. Jakýsi sbor hudebníků ladil své nástroje\na za chvíli zavířil sálem taneční rej.\nVáclav seděl dosti dlouho u stolu, trpělivým\nokem sleduje tančící párky, když octli se v míst-\nnosti noví hosté, totiž Jula se dvěma slečnama\na z nich jednou byla Vilma.\n»To je můj přítel«, představoval po chvíli\nVáclava dámám, »a to slečna Vilma K., to její\npřítelkyně, má sestřenice.«\nVáclav se začervenal a nevěděl co říci.\nZasedli k jednomu stolu a za chvíli se se-\nznámili.\nPak poklonil se Vilmě a vmísil se s ní v ta-\nneční vír."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "53 / 54", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01.1.3", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 3876, "texte": "Hráli valčík; jej však zaměstnávala stále táž\nmyšlénka: je-li to možná, aby ona, ta čarodějka,\nkterá včera unesla jej až do oblak, dnes spo-\nčívala v jeho náručí.\nPřitiskl ji vroucně na svá prsa, aby se pře-\nsvědčil o skutečnosti a hlava se mu zatočila.\nByla tak prostá, tak jednoduchá a přec\njen čarodějka. Cítil to svou krví, všemi nervy\nsvými. Byl by tančil s ní bez ustání, ačkoliv\nmálo kdy promluvila a jen jako by usínala v ti-\nchém opojení na jeho prsou. Chtěl navázat roz-\nhovor s ní mezi jednotlivými tanci, ale veselé\nbouřící množství ostatních jej vyrušovalo a či-\nnilo roztržitým. Nevěděl, o čem s ní mluvit. Ano,\nříci jí, že jest opojen. V ní jest umění; ona jest\nopojení samo. On je tak všední . . .\nPak blížícím se večerem oznamoval Jula, že\nslečny půjdou domů.\n»Tedy pojďme«, řekl Václav poněkud ukva-\npeně. »Dovolíte?« obrátil se pojednou k slečnám.\nPřikývly, že s největší radostí.\nJiti domů zdá se býti tou nejjednodušší věcí\nna světě. Po výletu však, kdy mnohý mnoho\nzkusil, bylo tomu jinak.\nJula se svou sestřenkou šel poněkud rychleji\nnapřed a tak se stalo, že Vilma s Václavem šli\ndo města sami.\nKdyž vyšli ze sálu »Pohleďte«, pravil,\n»jak zapadá slunce».\nNevysoko nad obzorem, právě mezi dvěma\nmraky, jakoby veliký granátový šperk visel v dra-\nperiích, krvavým požárem hořelo slunce.\nTato veliká hvězda, jejížto paprsky bolely\nv očích, byla jediným bodem obzoru, který poutal\nna sebe pohled.\nObzor ten byl širý, neboť Střelnice stála na\nmalém návrší, s jehož volného svahu v dálku\nsplývala vysoká alej, právě k západu, k slunci,\nna okamžik vystouplému z mračen; obzor za-\nchmuřený šedivým příkrovem nebes nad zemí,\nkterá v paprscích slunce ozářena na krátkou\nchvíli, zjevila se do velikých dálek v ostrých\nkonturách a plna nejjemnějších detailů.\nTam vystoupily věže města! Tam vidět každý\nstromek v lesíku; tam zablýskla voda! tam za-\nvlnily se hory!\nA slunce zmizelo. Ponořilo se do spodního\nmraku, jakoby granátový šperk zapadl v záhyb\ndraperií; ještě nekleslo pod obzor, a již počalo\nse stmívati.\n»Přála bych si mít orlí zrak«, pravila Vilma,\ntisknoucí ruce na své oslněné oči.\n»Nesmíme se dívat bohu ve tvář«, podotkl\nVáclav. »Nezdržujme se však dlouho a pojďme.«\n»Počkejte,« pravila Vilma, »jenom okamžik . . .\nPojďme«.\nDali se na cestu ztemnělou alejí mlčky a rychle.\n»Na co myslíte ?« tázal se jí s úsměvem\nVáclav, pozoruje její lehce schýlenou hlavu.\n»Chcete to vědět ?« zeptala se, rozjasnivši\nnáhle svůj obličej. »Myslím ještě na to, jak za-\npadlo nám slunce; vidím je vlastně ještě před\nsebou. Pro mne je to událost.«\n»Neviděla jste nikdy cos podobného ?« ozval\nse Václav s trochou soustrasti.\n»Snad kolikrát. Ale dnes dnes takové\ndivadlo má pro mne hluboký význam.«\n»To je možné,« snažil se vysvětlovat Václav,\n»kdo by se mohl nadít; celé odpoledne pršelo;\na najednou večer —«\n»Najednou, když my jsme vyšli,« vpadla do\nřeči. »Věříte v takovouto mluvu nebes? Víte-li,\nže nejmenší události mají k nám vztah? Ze jsou\njistá poselství nekonečna; vidiny neznámých\nkončin, obrazy na prahu tajemství? Nedovedu\nvám to tak říci, jak to jasně cítím; nejsem žádný\nMaeterlinck. A přece má pravdu on, když mluví«.\n»Já vám již rozumím«, váhavě pronesl Václav.\n»Ten obraz, který se vám vtiskl do duše, jest\nvám nějakou věstí, Jste trochu pověrčivá, slečno,\npravda-li ?«\n»Budiž, posuzujte si mne jakkoli«, obrátila\nk němu své tmavé zřítelnice, »řeknu vám, jak\njá se dívám do světa: zamračené nebe mi-\nnulost; zamračené nebe budoucnost. A jen\njeden světlý okamžik mezi nimi jediný\ntakový jest význam oné chvíle«.\n»Ne, jaká vy jste —-< zasmál se Václav.\n»Vaše mládí«, pokračoval najednou vážně,\n»to přece nemohlo nijak podobat se zachmuře-\nnému nebi. Poměry, které vám umožnily stát\nse virtuoskou, nemohly býti tak špatný. A co\nse budoucnosti týče: do budoucnosti arci nevidím,\nale nebudeme přece pessimisty, slečno? To se\ndnes již přežilo«."}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "57 / 58", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01.1.5", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 2736, "texte": "»Dovolte«, pravila Vilma, »abych vám odporovala.\nMoje poměry vám asi nejsou známy. Abych\nse přiznala, jsou takové, že si jiných ani nepřeji.\nJe to však jen tím, že jsem jim uvykla. Zemřela\nmi matka a můj otec je rád, když večery ztrá-\nvíme spolu, on při pianě a já jej doprovázím.\nZpíváme také někdy. Hudba mi však nemohla\nnahradit lásku matčinu. A pak otevřela mi nové\nbrány do odlehlých, dalekých krajin v oblast'\numění. A ta jest příliš veliká pro mne«.\n»Tu s vámi souhlasím«, pronesl přesvědčivě,\n»neboť ijá začal s houslemi. Ale pak jsem se\ntaké vzdal víte, té cesty dál. Nechtělo se mi\njiti tam, kde se teprv začíná«.\n»Ano«, řekla snivě, »tam se teprv začíná,\nza těmi branami. Ale já se odvážila a byla jsem\nšťastna, věříte-li« ?\n»Tam v akademii hrála jste velice krásně.«\nUsmála se. »To se vám líbilo? Bylo to však\npoprvé a tuším naposled.«\n»Neměla byste nás opouštět.«\n»Chtěla bych ještě jednou. Ale nevím, snad\nk tomu nedojde. Víte, ani Schumann, ani Chopin\nmne víc nerozechvívají jako dřív. Ale Beethoven,\ntoho bych chtěla zde mít! Ten má křídla, veliký,\nveliký Beethoven ! Jak on\nvás uchopí . . . věřte, že\nletíte až do nebes.«\n»Jak byste nebyla\nšťastna !« zvolal, pozo-\nruje její nadšení.\n»Jsem ráda, že mne\nnecháte se vymluvit. Je\nmi jaksi tak volně; snad\nproto, že jsme venku.\nNe, ty stromy, jestli nás\nposlouchají! Veřte, mne\nvždy nudily tu suché a »vřelé« hovory o umění.\nJsem v tom ohledu docela sama. Jsem samotářka,\nveříte-li? Dělám si při tom, co chci. A nade vše\njsem spokojena se svým osudem a každý den\nzaň Pánubohu děkuju, že mne stvořil ženou.«\n»Jak?« užasl Václav, »vás docela nic netíží\nporoba žen ?«\n»Nevím nic o ní», řekla spokojeně. »Představte\nsi, jak často kleknu a modlím se: »Bože, vtom\nsvětě, kde milliony se hubí válkami, žaláři a ná-\nsilím, v tom světě vražd a zápasů, mozolů a krve,\nmezi těmi, které jsi obětoval, aby sklonily své\nšíje pod jho mužů a které jsi poslal do světa,\ntygřice, aby zadávily štěstí mužů a rozvrátily\ncelé říše; mezi těmi, které necháš chodit v potu\ntváří ve prachu fabrik a hynout v doupatech;\nmezi nimi, jež úpí a tančí, klesají a viádnou,\njedinou mne jsi zachoval v přístavu míru. Z da-\nleka doléhá ke mně vlnobití moře lidských vášní.\nJen někdy večer při teskných melodiích klavíru\nchvějí se mé nervy bolestí davů. Nechal jsi\nmne růsti, tichou květinu kdes opodál a jenom\nbouřlivé větry zachví mnou v posledním tažení,\naby zemřely mi u nohou.«\n»To jest vaše modlitba?\n»Ano, ano. Hleďte, nic\nnemám z toho širého\nsvěta (opsala rukou ve-\nliký oblouk), ale já také\nz něho nic nechci mít.\nPro mne jest jen jediný\nten, kdo mi dává, život,\nať jej jmenují jakkoli,\nBůh. Mluvívám s ním\nčasto, neboť stále ozývá\nse mi v srdci. Nepotře-\nbuji ani úřadů, ani peněz,"}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "59 / 60", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01.1.6", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4055, "texte": "ani muže, potřebuji býti jen s Ním. Když někdy\nse stane, že na něj zapomenu, někdy celé měsíce ...\nNěkdy dlouho to trvá, než promluví. Ale pak . . .\nzas přijde taková svatá chvíle« ... a sepjala ruce.\n»Nejsem vám divná ?« pravila tiše po chvíli.\n»Ne«, řekl zkrátka.\n»Ale snad vás nudím ? Buďte tak upřímným,\njako já.«\n»Byl jsem vždy upřímným«, řekl prostě Václav.\nNemoha pak potlačiti jistou zvědavost, zeptal\nse náhle: »A vy, slečno, když stojíte tak opodál\ncelého lidstva, řekněte mi, máte vy lidi ráda?«\n»Mám je při tom velice ráda«, odvětila, »a\nsnad právě proto, že žiju jim opodál.«\n»To já zase«, pronášel Václav trochu váhavě,\n»bych o sobě nemohl říci. Také jsem jinak vy-\nrostl než vy, slečno. Všechno mám na světě rád,\nkvětiny i zvířata, lesy a hory, slunce a hvězdy,\njenom lidi nemohu, nemohu mít rád. Kolikráte\njsem se nutil, přemlouval, vyčítal si nic nebylo\nplátno. Nikdo také mne lásce k bližnímu nena-\nučil. Již dávno by mne byl omrzel život, neboť\nschází v něm to, co mají ostatní lidé. Já neříkám,\nže lidi nenávidím. To ne. Jsou mi však lhostejni,\nnerozehřívají mne a nenadchnou. Omlouvám\nchyby jejich i slabosti; vysvětluji si všechnu\njejich tak zvanou šlechetnost a vznešenost; ko-\nnečně i vrah a zločinec mi je člověk. Ale nikdo\nmi není bližním. Jsem na to již tak zvyklý!\nA někdy, snad jednou za rok, mrzí mne to přec.«\n»To jste asi mnoho vytrpěl«, řekla soucitně\nVilma, »dle všeho mnoho jste ve světě žil a\ns lidmi se stýkal. Snad jste také mnoho očekával.\nJedním slovem sklamání«.\n»Na něčem jsem se však ustanovil«, řekl Václav,\naby splatil důvěrnost.\n»A co to má být? ptala se zvědavě.\n»To jest, že se ožením«, pronesl pevně.\n»Ah«, pravila s netajeným překvapením.\n»Ano«, zpovídal se Václav, »já pochopuji,\nže mnoho rozervanosti a podivínství lze vyléčiti\nmanželstvím. Já nevidím v životě ty problémy,\nkteré v něm spatřuje dnes mládež a mnozí moji\nznámí. Jsme-li silni, je potřebí stále napínat naše\nsíly. Nuda a přesycenost vedou k omrzelosti\nživota. Když se ožením, budu snad mít více\nstarostí, ale ty právě rozeženou ty zbytečné\nproblémy a přeháňky nezaměstnaného mozku«.\n»Vy jste vzácný muž, pane Krůle«, řekla\nVilma s lehkým úsměvem. »V naší době mladí\npáni takto nemluví. Vždyť je znáte dobře, kan-\ndidáty staromládenectví. Konečně proti chuti\nžádný disputat.«\n»Tak jsem se již jednou rozhodl. To jest\nhotovo«, energicky pronesl Václav.\n»A kdo jest ona šťastná vyvolená ?« zeptala\nse Vilma.\n»Cili Dvořáková, snad ji znáte«, s důvěrou\nzněla odpověď.\n»Ah, jen tak trochu.«\nChvíli šli mlčky vedle sebe. Alej měli již za\nsebou a blížili se k háji. Snivá, jemná nálada\nletní noci je ovládla. Za nimi šli jiní ze Střel-\nnice a před nimi dosti daleko kráčel Jula se\nsvou společnicí.\n»Vaším cílem je přece také manželství, slečno«,\nobrátil se po chvíli Václav k Vilmě.\n»Nikoli«, zavrtěla hlavou, »to není mým cílem.\nNaopak svoboda, co největší svoboda, ta je\nmým cílem«.\n»To je zvláštní«, podivil se.\n»Co je na tom zvláštního ?« pronesla ostře.\n»Mvslíte snad, že se přetvářím, nebo říkám to,\nco ostatní než se vdají? Do kláštera nepůjdu,\nto vězte. Svoboda je nejvyšší meta člověka.\n»Vy tedy, slečno, naležíte k těm novým,\nemancipovaným ženám? Chcete existovat bez\nmuže?« s podivem řekl Václav.\n»Nuže, já vám to vysvětlím, jen mi dobře\nrozumějte«, důtklivě mluvila Vilma. »Hleďte,\npředně již Písmo pronáší zásady vyšší lásky,\nmilovat všechny lidi. Řekněte: možno milovat\njen jednoho člověka? Konečně kdyby se našel!\nAle dnešní muži nejsou ani rytíři, ani bardy.\nTěžko vybírat mezi nimi. A já, takové poletavé\nptáče! Taková cikánka, která miluje celý svět.«\nTu se jí podíval v oči, které při stmělé záři\nvečera byly neobyčejně velký a plny lesku.\n»Carmen!« vykřikl v náhlém záchvatu.\n»Ano, jsem Carmen«, pravila horoucně, »právě\ntak jako každá žena jí jest. Nejsem však ta, již\npopsal Mérimée. V této Carmen jest ještě jedna\nbytost, o které ta první neví. Ta divná, divná . . .\nčtoucí ve hvězdách a z linií ruky, z jisker pla-\nmenů a z pohledů očí. Ta, která řekla v noci,\nkdyž sní byl don José: Zab mne, nemám tě ráda«."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "61 / 62", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189712-01.1.7", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4103, "texte": "»Jak jste jen přišla na tuto scénu!« žasl Václav.\n»Poslyšte«, pravila dojata, »v těch slovech\nv\nje poslední a nejvyšší záblesk lásky. Říká: nemám\ntě ráda a srdce volá: stiš můj tlukot svou dýkou,\njen ty, jen ty! Možno si myslet větší lásku?«\n»Vy jste věru se zamilovala do Carmen«,\nzasmál se Václav.\n»Ano, ano«, řekla zádumčivě. »Já, já, která\nčtu ze všech nejraději Verlaina, poněvadž jeho\nslova jsou mohutná při své prostotě a verš plný\nhudby; já, která mám pověst výstřední dívky\načkoli žiju jako Popelka . . . miluji to snědé\ncikánské dítě.«\n»My ženy jsme velice nešťastny; to my dobře\nvíme a nikdo to nepřemění. Potřebí jen jednou\ndo divadla jít, když dávají dobrý kus. Před tím\nsmích a žert a hovor o modě; sem tam pyšný\nsklon hlavy na pozdrav pánů. A tu zavane cosi\nz jeviště a duše se zachvěje . . . Ty tam všechny\ncetky a líčidla a barvy a mody. Truchlivý stín\npřeletí čelo. Kde je ten, jenž nás miluje a kterého\nlze milovat? Vy to víte, co se o vás mezi námi\n%J 7\nsoudí. Vaše úřady, zaměstnání, hrdost a stateč-\nnost vzbuzují jen úsměv nebo závist. Ale to\nsrdečné, vroucí, požehnané, upřímné štěstí —-\nto není ve vaší moci. Připoutáme se k vám\na zvykáme. Ale přijdou chvíle a kdyby přišla\njediná, když slzv zatopí naše oči a srdce zaplaví\nsmutek: ten život, který jsme obdrželi vámi,\nzdali jest opravdu hoden, aby byl prožit? Ne,\nne, nedovedu si představit, jak ostatní ženy tak\nmohou existovat.«\n»Podle všeho«, zvolna a přesvědčivě pronášel\nVáclav, »buďto jste nikdy mužův nepoznala, nebo\njste byla sklamána. Snad vaše požadavky jsou\npřílišný —«\n»Ne, to také není to«, odpovídala. »Já konečně\nvím, že bych dovedla mít někoho ráda, jako\nsestra bratra; dovedla bych s ním i žít. Ale\nto všechno b}7 musilo přijít ne od oltáře. To by\nmusilo být nějaké vyšší spojení. Kdybych já\ndovedla jen trochu se vyjádřit! V mé mysli však\nžije představa jakás. Neurčitá a přece jen vím\no ní. Já však sejí bojím se poddat. Mně to při-\npadá jako nějaký zvláštní sen.«\n»I