{"numero_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_sha256": "88b77d8e7c5211378c10045e5a11e7c5b0a791e078a51be6a0fab683dbf7ab42", "source_tei": "https://github.com/Princeton-CDH/bluemountain-transcriptions/blob/main/periodicals/bmtnaan/issues/1898/04_01/bmtnaan_1898-04_01.tei.xml", "source_mets": "https://github.com/pulibrary/BlueMountain/blob/main/metadata/periodicals/bmtnaan/issues/1898/04_01/bmtnaan_1898-04_01.mets.xml", "url_numero": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01", "articles": [{"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c001", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c001", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "246", "page_fin": "255 / 256", "image_debut": 1, "image_fin": 6, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.1", "titre_corps": "V HOŘE. — OBRÁZEK Z TATER. — NAPSAL AL. MRŠTÍK.", "titre_sommaire": "V HOŘE. — OBRÁZEK Z TATER. — NAPSAL AL. MRŠTÍK.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "246", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.1", "debut_caractere": 14, "fin_caractere_exclue": 1006, "texte": "V HOŘE. — OBRÁZEK\nZ TATER. — NAPSAL\nAL. MRŠTÍK.\n\nZachtělo se mi jedlových lesů, žva-\ntlavých bystřin, stinného klidu hor.\nBylo krásné letní odpoledne.\nPotok spěchající dědinou k hučí-\ncímu Váhu plný byl dětí. Bystrá\nvoda chladila snědá jejich lýtka, leh-\ntala je pod koleny, příjemně zdržo-\nvala i sebou unášela každý jejich krok\na malá chamraď rozveselena zlatou\nzáří dne vřískala a ječela šťastna\nsvou dětskou hrou.\nSotva jsem se objevil, už jsem\nbyl obtočen pitvornými postavičkami\nv ušpiněných hadýrkách.\n»Prosím o grajcar! Dajte grajcar!\nGrajcar! Grajcar!« hrčelo to kolem\nmne a z levé, z pravé, z předu i ze\nzadu natahovaly děti vlhké, malé\nsvé dlaně i ty větší s gatěma vyhr-\nnutýma až vysoko nad kolena i ty\nmenší v modrých, v blátě uválených\nsukýnkách dlouhých, až po paty.\nv\nJedno z nich zavřísklo. Šlápnulo\nsi na sukýnku a upadlo na ušpiněný\nnos. Krev se mu řinula z nosu a\nruka přece vztažena prosila o graj-\ncar. Dostalo ho. Hřbetem ručky roz-\nmázlo něco krve po zablácené tváři,"}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "247 / 248", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.2", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3692, "texte": "podívalo se na »grajcar« ňa krví potřísněné dlani\na usmálo se v slzách.\nTaké druzí chtěli.\nMladičká hezká Giza zavěsivši koketně bílý\nsvůj loket na nevysoké dveře, aby široký rukáv\nsvezl se hodně nízko stála na prahu židovské\nkrčmy a zablýskla zuby nad mými grajcarovými\nrozpaky.\nKonečně jsem se dostal z dětského obležení\na zahnuv za roh, unikl jsem dětem i Giziným\nočím, velkým a temným jako krystally černého\nachatu. Byly žhavý jak peklo a viděl jsem jednou,\nže svítí jak bludičky i tmou.\nSpěchal jsem rychle po tvrdé oravské silnici\nk lesům, kde mne čekal šerý stín a sílící pách-\nnoucí jejich dech.\nŽeny s děcky na zádech, děvčata s rudými\nšátky na hlavách jak vysoké květy stály po pás\nponořeny v konopí a přebíraly stonky vyzrálé\nv plod. Z jednoho konopiště se ozýval mdlý zpěv,\npřehlušovaný vozy po silnici k Růžomberku pře-\njíždějících Oravanů. Jako ovečky běželi malí jejich\nkoníci pod točícím se bičem pohazujíce jezevčinou\npošitými chomouty.\nZahnuv se silnice a vycházeje po kamenité,\nnerovné cestě do vrchu bral jsem se zvolna podle\nbrambořišť a záhonů odkvetlého už, někde i dosud\no v\nkvetoucího lenu k jedlovým lesům Cebratu.\nPřede mnou horským krokem kráčela žena\ns děvčetem. Došel jsem jí.\n»Dobré odpoledne!« Pozdravil jsem ze zadu.\n»Pán Boh daj!« trhla sebou žena na zad.\nA kdě že idú?«\nPoznala mne. Byla z mého sousedství.\n»Do hory.«\n»Aj já. Třeba nám dřeva.«\nDěvče zahledělo se mi velkýma očima do obli-\nčeje a usmálo se s tou dětskou upřímností, která\nsi tak rychle získává lidský cit.\n»To je vaše dcerka?« ptám se a pohladil\njsem její hlavičku.\nJe. Marka sa volá. Marka Klečkova.\nMarka klusajíc po boku matky stále se po\nmně točila milým pohledem zvědavého děcka. Pod\npaždím si nesla malou trávničku.\nv\nSli jsme mlčky vedle sebe. Okolo temen hor\nválely se šedé mlhy, klesaly a zas se vznášely\nvýš a výš jak obrovští, rozkřídlení ptáci.\nHory sa dýmí! prohodila pojednou matěra\nukázavši k Choči, z jehož lysé hlavy k nebi se\nnesly mraky hustých par. »Bude dažď«, dodala\nještě a sehnula se pro smolný kus pohozeného\ndřeva.\nMladá ještě žena, ale tělo už prací ztahané,\nobličej životem zryt.\n»To sú mrzké švabušky! ukázala podle cesty\nna zakrnělé zemáky, vyrostlé v kamení pomíseném\ns trochou hlíny.\nv\n»Jsou. Sak tady len není lepší.\nPodívala se a očima změřila políčka sousední.\n»To můj len«, pravila a povzdychla si. »Ach,\nnáš kraj biedný! Nuž —■ třeba být spokojným čo\npán Bóh dá.«\n»U nás mají lidé veliké kusy, úrodné kusy\na nejsou spokojeni . . .«\n»To sú galgani!« vskočila mi do řeči.\n»A jsou aji tací statku mají mnoho a všecko\nhrdlem prolijou.«\n»Eh fí! To sú mrzké lidi, ti korheli!« zvo-\nlala a ještě jednou si odplivla. »Aj u nás sú ta-\nv\nkoví ludé. Co vyrobí, to utopí « »A hej,\nMarka!« obrátila se žena najednou k děvčeti.\n»Hej čo trávy tady by's nasbierala!«\n»Nuž já pojděm !« kývlo děvče ochotně hlavou.\n»Něpojdeš! Nič to! Išla by's s jinými děvčaty\na to nič. Len mrzké řeči vedú. To já ťa nepu-\nstím. Keď pojdu já, pojdeš aj ty. Ale sama\nně! A eště by ťa aj do rychtara zavedli a načo\nto? Len by som sa hněvala.«\nDěvče neodpovídalo.\nMatěra měla pěkný, altový hlas zvonoviny.\nNapadlo mi zeptat se jí, nezpívá-li.\nZavrtěla hlavou.\n»Hja ! Ráda by som zazpievala. Na tisíc těch\npiesniček umím. Ale ■— není ňa do zpěvu,« pra-\nvila nějak smutně. »Som chudobná a chu-\ndobný člověk hotová opica. Není mu do zpěvu,\nnení mu do smíchu a len aby robil a modlil\nsa . . . Jdú na salaš! Tam svet, tam život. Tam\nludia jim zazpievajú. A veď už od salaše nejsú\ndelako! Hej tam poza horů tam hněď je sa-\nlaš«, ukazovala rukou k vzdáleným horským\nlukám, kde černaly se senníky roztroušené po\nšedozelených stráních.\nMěla obličej zastíněný bolavým jakýmsi smut-\nkem."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "249 / 250", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.3", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3623, "texte": "»Máte muže?« zeptal jsem se.\nZavrtěla hlavou zas.\n»Zomrel.«\n»Dávno ?«\n»Této bolo piat let a je jí eště ne sedem«,\nukázala na Marku.\n»A proč jste se nevydala po druhé?\n»Ej, Pánbožek potrestat by ňa mosel, keď by\nsom sa eště raz vydala«, zvolala s jakýmsi od-\nporem .... »Muža som už mala a tak co! ?\nTo světa už som užila. A keď mám štyry dieťa,\nhriech by to bol, aby som je nechala katanovať.\nJeho děti, moje děti len samé peklo by bolo! . .\n»A byl hodný váš muž?«\n»A prečo by nebol ?« trhla sebou. - »A1 e\nnéni pšenica bez koukolu, není manželství bez\nžialu.«\nZ její slov vyznívala těžce skrývaná trpkost.\n»A kolik že vám zanechal dětí ?«\n»Kolko? Mám tri dcery a synčeka. Krásný\nsynček!« pochlubila se s nádechem pýchy. »Veď\nho aj odvédli!«\n»To musí na vojnu ?«\n»Už v jaseni. A už sa sena kosí!« vzdychla\njako pro sebe.\n»To bude těžký pláč.«\n»Ba že buděm plakat! To bude zlá zima, keď\nsyna něbude. Kdo že mi půjde do hory na dřevo?!\nJá tam sama nemožu. Kdě že pak žena! Zostala\nby som tam ve snahu. Ustanu aj teď v létě,\nkdě že ve sňahu!«\n»A Marka je nejmladší ?« otázal jsem se, abych\nji vyvedl ze vzpomínek na blízkou budoucnost.\n»Ně. Nejmladší je tri roky.«\nZahleděl jsem se v myšlenkách kolem.\nPo mezích jemně se usmívaly kalichy kve-\ntoucích malv a modří vzkvétala chrpa; v řadě\nžloutnoucích ovsů bujnou krví rozléval se vlčí\nmák, bílými hvězdami svítil vysoký rmen. Chtěl\njsem si utrhnout kytici a zašel jsem brázdou\nhlouběji do ovsů. Stanul jsem překvapen. Oves\nbyl uprostřed všechen pocuchán a poválen právě\ntam, kde šedá jeho zeleň přecházela v mírnou\nžluť. Na zemi ležely žvance rozžvýkaného zrní.\n»To od diviaků«, poznamenala matěra.\nMísty však lišily se žvýkance od drobiska\nčerné zvěře. To zas mlsný medvěd povaluje se\nvyssával sladkou šťávu ovsů. Na jednom políčku,\nne větším než velký záhon zahrad)/, ležel oves\nuž posečený, ale ještě zelený. Sedliak ze strachu\npřed mlsným mackem posekl dřív, než by oves\npro něho byl uzrál.\n»To je škody!« zvolal jsem vraceje se s ky-\nticí rmenu pomíchaného ohněm vlčího máku.\n»Je. Malo sa toho urodí a čo sa urodí po-\nkazí zveri.«\nStranou ve stínu několika stromů zalíbilo se\nmi místečko, odkud byl krásný rozhled na tmavo-\nmodré dálavy zčistěných hor.\n»Zůstanu tady!« ukázal jsem k mohutnému\nbalvanu, omšenému stářím.\n»A na salaš něpojdú?«\n»Ne. Až jindy.«\n»Nuž ja teraz pojděm na dřevo.«\nRozloučili jsme se.\nPropletl jsem se ostružinami k balvanu.\nMiloučký to byl kout na kraji lesa šumícího\nv tichý kraj.\nUsadil jsem se na hustý mech.\nNěco málo kroků žvatlala malá bystřinka\na chladem svých vlnek osvěžovala dusný vzduch.\nJak tu bylo krásně! Jaké barvy se tu střídaly\nv nádherném osvětlení žhavého slunce, jehož\nproudy zatápěly hornatý kraj ! Tam naproti v dálce\nsivá zeleň posekané hory posypaná temnými body\njalovčího bledla mezi horami tmavými a za ní\nčernaly se zas nové a nové hory ještě vyšší,\nlesy ještě temnější. V dolině pod lesem sví-\ntily bílé rukávy rozhánějících se kosců nad ze-\nlenou hřívou svěžích luk. Nadježatým vrcholem\nvelkého Choče plovaly bílé beránky a líbaly\nsmutnou, místy už lysou jeho hlavu, jako když\ndětské líce obléhají otcovu vousatou tvář.\nNa levo, na druhé hoře, na zprahlém kožichu\nhorské louky gazda se synem a nevěstou shra-\nbovali seno se svého dílu a pěchovali do zčer-\nnalého senníku s malou zahrádečkou na výsluní,\nurobenou z nasekaných větví smrcin, kdyby snad\nsena bylo mnoho a místa míň.\nValášek přehnal kolem několik krav.\n»Brezka, ideš !« odehnal bílou kravku od svůd-\nného ovsiska. Brezka zablinkala dutým zvoncem\nplecháče a ztratila se v houštině.\nA zas mne ovanulo velebné ticho, rušené jen\nšumotem hvozdu."}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "253 / 254", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.5", "debut_caractere": 44, "fin_caractere_exclue": 2197, "texte": "Ty lesy, ty lesy tatranských hor! Jak je každý\nmusí mít rád!\nNa jaře plné zpěvů, plné pohybu a sladkých\ntuch probouzejícího se života.\nV létě plné vůně a chvějících se stínů.\nLesy v jeseni rozechvěné smutkem, potřísněné\nkrví a hořící zlatem.\nI lesy v zimě v tiché nádheře bělostných skal\nnavěšeného sněhu a jíní.\nAle nejkrásnější přece jen v létě, kdy tichým\nproudem srdcem vane mír, hasne vášeň, tichne\nvzruch, hyne hněv a jen tichá, smírná radost\nštěstí šíří se duší a jemně ji klade v sen.\nPřišli mě navštívit známí. Pozdrav svůj do\nucha zazpíval komár, babička s bílou hlavičkou\nzatikala ve větvích jedle, se smrku na smrk přelítl\nkozlíěek a zděšeně zježil chocholku nad lidským\nnetvorem, ležícím v mechu jako živá kláda. I černá\nveveřice smýkla sebou a zmizela v temné koruně\nborovice. A bůh ví jaká ještě havěť si mě tu\nprohlížela ležícího v mechu měkkounkém a hu-\nstém jak vzácný aksamit.\nCestou s hory blížilo se několik dětí. Na zá-\ndech měly vysoko narovnané klestí. Až se pro-\nhýbaly pod suchou jeho tíží.\nChlapci. Samí chlapci. Poskok v nohách, píseň\nna rtech. Těžko se jim skáče, těžko zpívá než\npřece jen rovného kroku to neudělá a zpívat,\npískat přestane jeden a začne druhý.\nNajednou se zastavili a všichni hledí v temné\nsloupoví řídkého lesa.\nTam žena a muž po kamení mezi trčícími\nskalami stahují na smrčinových haluzích nalo-\nženou hranici ěervenavého dříví. Chlapci jakoby\nse radili. Pojednou poshazovali nůše a jako ve-\nverky rozběhli se do vrchu. Netrvalo dlouho\na muž s ženou spokojeně si oddechli. Hranici\nsvezli čiperní kloučci až k samé cestě. Odtud\nuž kravky tíži snadno dovlekiy k chatě.\nOhlédl jsem se na zad.\nPo stráni, nad níž v závratné výši kolesal\nsokol, lezla namáhavě matěra a sbírajíc po hoře\nsuché klestí, snášela je na hromadu černající se\nuž v slušné výši. Matěra svazovala už i nůši\na položíc se na ni zády, přes plochá prsa uva-\nzovala velkou tíž.\nA Marka? Kde je Marka?\nV tom cosi cupotalo po cestě dolů. Marka.\nZa chvíli přešla i matěra širokým krokem až\nk zemi se schylujíc pod vysilující tíží svého bře-\nmene.\nA zas vidím Marku pátravým zrakem neustále\nzpět se ohlížející a nakukující do všech koutů\nkřovin."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "255 / 256", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.6", "debut_caractere": 16, "fin_caractere_exclue": 737, "texte": "Snad nehledá\n»Marka!« zavolal jsem na ni. »Hledáš mě?«\nKývla hlavou as nenuceností upřímného děcka\nvlítla mi do rukou.\nNedaleko stála matěra.\n»Ej, panko, Marka nasbierala malin. Ty nej-\nkrajšie, čo v hoře rastú«, podávala mi matěra\ns úsměvem, když jsem jí došel.\nMaliny krásně se červenaly na velkém listu\nlopuchy.\n»To, Marko, ty?«\n»Hej !« kývla hlavou.\n»Ale, já nemám u sebe peněz«, zažertoval jsem\nvážně.\n»I to«, odmítla rukou matěra »to že sú tak\ndobrý panko. To Marka sama, pánkovi že na-\nsbiera. Nech sa len páči.«\nMarčiny oči zářily něžnou radostí děcka nad\nradostí mojí.\nByl bych Marku\nVtiskl jsem jí něco do dlaně, poděkoval a uklidil\nse zpět, abych pojedl dárek chudých na mechu\nměkkém, jak nejvzácnější aksamit."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c002", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c002", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "246", "page_fin": "246", "image_debut": 1, "image_fin": 1, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.1.1", "titre_corps": "STUDIE.", "titre_sommaire": "STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "246", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.1", "debut_caractere": 1008, "fin_caractere_exclue": 1032, "texte": "OLDŘICH HOMOLÁČ.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c003", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c003", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "253 / 254", "page_fin": "253 / 254", "image_debut": 5, "image_fin": 5, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.1.2", "titre_corps": "LABUTÍ ZPĚV.", "titre_sommaire": "LABUTÍ ZPĚV.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 5, "page_imprimee": "253 / 254", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.5", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 42, "texte": "J. V. MYSLBEK.\nLABUTÍ ZPĚV."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c004", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c004", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "251 / 252", "page_fin": "251 / 252", "image_debut": 4, "image_fin": 4, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.2", "titre_corps": "SV. JOSEF.", "titre_sommaire": "SV. JOSEF.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 4, "page_imprimee": "251 / 252", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.4", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 25, "texte": "J. V. MYSLBEK.\nSV. JOSEF."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c005", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c005", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "255 / 256", "page_fin": "255 / 256", "image_debut": 6, "image_fin": 6, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.3", "titre_corps": "UTRPENÍ TOUHY.", "titre_sommaire": "UTRPENÍ TOUHY.", "signature_source": "A. SOVA", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 6, "page_imprimee": "255 / 256", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.6", "debut_caractere": 739, "fin_caractere_exclue": 3360, "texte": "UTRPENÍ TOUHY.\nA. SOVA.\nJak mne dojímá utrpení tvé touhy, Marto!\nVe tvých očích stárnoucích, delikátních, vzpomínky mé\nbudících!\nVe tvých očích! Tam zimní den jasný hoří s vysokou\noblohou,\nkdyž havrani v sněhové pláni usedli.\nVše zvichřeno, zjiskřeno, jako v slunečných rodných lesích,\nkde rampouchy zvoní o cesty utichlé,\nkrb hřeje v chatách a zpívají přeslice\na hlasy stále zvoní, hlasy zvoní tence stříbrné!\nJaký smutek zimní krásy vane z tvé bytosti!\nSensitiva čistá a mlčenlivá\ndlouho snila o jiskrách v krbu, jenž hřál by uchladlé nohy,\npo lásce muže horoucně vzpínala drobné ruce!\nVšak jarní přívaly! Kde jsou? Ty hluboké prorvy v duši!\nO čem chtí mluvit ještě tyto oči?\nTy stále zimní dny, jasné, s vysokou oblohou!\n☆\nNebo ta tragika touhy básníků, kteří nedoletí!\nTi bez síly, pyšní, které zrodila dnešní doba,\noživení odrazy vzdálených světel,\nti s vyrudlými barvami pávi,\nkteří u moří na terasách ochočení, krotcí,\nposlouchají o sebe zvonit poháry cizinců,\nmazlivé hlasy žen a kroky stále odcházející,\nposlouchají chřestit řetězy v přístavech, pískat odjíždějící lodi,\ntuší tisíce řečí o Nových Zemích,\nale nemohou, nemohou vyletět bouřlivě,\nnemohou vyletět do kouřů vzdálených bez orlích křídel!\nBez orlích křídel!\nNebo tragika touhy věřících, kteří se zachytli roucha Kristova\ns biblí v ruce procházejí hučící Sodomou dneška,\nse sladkým úsměvem upírají zraky v mystické hloubky !\nBěda, Běda! Co k povalení rozvrácené pilíře států\npodpírá kolos Církví, však bez geniálních kacířů,\na opatrnými ústy špatně pochopeného křesťanství\nSlabé dál těší a Mocné mocnějšími činí:\njdou stále trpěliví, věřící a stále doufající,\nkříže své oddaně nesou a volají dosud po člověku\nvelkými visiony Lásky a Sebezapření a odevzdáním se\nPonížených,\nsvé velké pláce svěřují věkům\n☆\nNebo utrpení touhy těch, kdo srostli se svou Zemí,\nkořeny hluboko v ní. Již tisíckrát viděli ráno nad svým polem\nprosívat zlaté zrní, a zívající, dlouhá poledne žhavá\nbez hnutí klímat a sešeřené večery důvěrně se rozpovídat,\notroci, těšící se hroudou!\nA hrdí na vše, čím rod jich se udržel staletí,\nať výpady nebo vítězstvím Duše, či slepou náhodou,\nstále znásilňovaní a stejnou odplatou hořící,\nzahořklí, zatrpklí, odhodláni do krve hájit svých krbů:\nvypověděli důvěru svým synům, skepticky chladným,\nsynům, kteří nevidouce nikde silných duchů\nnetouží po samostatném žití oklamaného lidu,\nsynům, kteří zhnusivše si zpupné dobrodruhy vlastní krve\npociťují jen bídu neplodných dob a lítost palčivou,\nsynům, kteří otevřevše pro všecko oči,\nvidí chátrání všeho,\na za vpád Bídy, která v triumfu táhne krajinou,\nděkují ironicky hazardním svým otcům ...."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c006", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c006", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "257 / 258", "page_fin": "267 / 268", "image_debut": 7, "image_fin": 12, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.4", "titre_corps": "KOMEDIE. — MONOLOGY UBOHÉHO ČLOVĚKA. — NAPSAL KAREL ENGELMÜLLER.", "titre_sommaire": "KOMEDIE. — MONOLOGY UBOHÉHO ČLOVĚKA. — NAPSAL KAREL ENGELMÜLLER.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "257 / 258", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.7", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 79, "texte": "KOMEDIE. — MONOLOGY UBOHÉHO\nČLOVĚKA. — NAPSAL\nKAREL ENGELMÜLLER."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "257 / 258", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.7", "debut_caractere": 99, "fin_caractere_exclue": 2883, "texte": "(Konec.)\nKonečně se tedy všecko sřítí s ohromným\nrachotem a praskotem v hlubiny všedního bí-\ndáctví, myslím si.\nJen žádné scény, jen žádného hlučného vy-\nstoupení !\nVše se může odbýti v několika vteřinách.\nPřijmu všecko, všecko do jediné písmeny! Jen\nnic vzrušujícího, žádné lehkomyslnosti, jsme přece\ngentlemani . . .\nJe mi zkrátka hrozně, zoufale, v spáncích mi\nhučí krev, nohy se mi třesou, nevím opravdu,\nbudu-li míti dosti síly, abych mu řekl, že\nabych\nOstatně bude-li dělati nějaké dlouhé, zbytečné\nřeči, nějaké výčitky snad, ukončím to jediným\nslovem, posunem ruky, však již porozumí! Roz-\nhodně se ale vyrovnáme, rozhodně! Tolik pocti-\nvosti ještě ve mně jest. Přiznám se ke všemu.\nPane, to ato jsem učinil. Co si přejete, pane?\nJen budu-li míti dosti síly, dosti odvahy, abych\nmu to řekl, až přijde ten okamžik?!\nOstatně, kdybych byl méně pil, bylo by teď\nmnohem lépe. Konečně je ale všecko jedno\nvšecko\nTo je tedy ten konec! Teď uvidíme, zda patří\nOlga jemu před bohem a lidmi, či jen mně před\nbohem Ale myslím již na hlouposti, vskutku,\njsem pitomý chlap jazyk se mi nějak plete\na myšlénky se mi matou . . .\nA hle, můj přítel, choť Olgin, se usmívá, jde\nke mně, podává mi ruku, usmívá se co nejdů-\nvěrněji, bere mne pod paždí a táhne ku svému\nstolku .\nRozumím mu. Nechce žádné prudké scény,\nmáme tu oba plno známých . . .\nOmlouvám se u svých kamarádů a jdu za\nním... Ale nepříjemné je to, velmi nepříjemné...\nJe mi zima i horko\nPohlédl jsem na Olgu. Je bledá jako smrt.\nPodává mi ruku a já cítím, jak se celá chvěje. Je\nnanejvýš rozčilená. Urovnává si stále vlasy nad\nčelem, obléká a svléká pravou rukavičku. Je mi\njí od srdce líto. Trpí asi hrozně . . .\nAle přítel nepřestává být roztomilým. Umí se\nznamenitě přetvařovat. Má jistě více síly, nežli\njá. Bojím se těch jeho úlisných poznámek a řečí,\ntoho jeho intimního poklepávání mých zad. Mluví\nstále o nějakém překvapení, o nějaké novině,\nkterou rozhodně nečekám, o smutném snad pře-\nkvapení hehe . . . Ptá se vždy znovu a znovu\nna různé věci\nJsem všecek pomaten. Koktám něco, ale ne-\nvím, co povídám.\nVidím jen ty dvě smutné, horečně rozpálené\noči paní Olgy a ten\njízlivý úsměv její man-\nžela. Chytili mne. —\nJsem v kleštích!\nOstatně je mi teď\nvše jedno! Bude-li se\ndlouho kolem celé věci\ntočit, jako kočka ko-\nlem horké kaše, řeknu\nmu, jak se celá věc\nzběhla, řeknu mu, že\nmi nelze jinak že\nmám Olgu rád, šíleně,\nk smrti rád, že je\nhrozně protivný\nčlověk pa-\ndouch a niče-\nma, že ho za-\nstřelím za-\nbij u jako psa\nzabij u\nJsi nějak\nbledý příteli; ne-\nmocen asi, viď? Pra-\ncuješ asi přes míru\nto nemáš, jsi neroz-\numa, podkopáváš si\nzbytečně zdraví . . . .\nNení tě také celý čas\nnikde viděti. Jakobys\ndo vody zapadl! Ne-\nviděl jsem tě, pamatuji\nse od onoho večera\nco's odejel tak ohro-\nmně rychle z Abbaz-\nzie hahá . . ."}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "259 / 260", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.8", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1821, "texte": "Proč se neukážeš u nás, proč jednou ne-\npřijdeš ? . . .\nOlga se chvěla jako list. Pohlédla na mne\ndlouze, nesmírně dlouze, jakoby prosila a šeptala:\npamatuješ, dej pozor, zvolna, mírně\nnedal jsem se tím pohledem zmást. Mrzelo mne,\nže ten člověk po všem tom, co se stalo, dělá\nještě neomalené, hloupé vtipy, zve mne k sobě\ndo domu, tulí se ke mně jako had . . . Byl jsem\npodrážděn, zuřivý vztek mnou zalomcoval\nProč bych k Vám chodil, proč Máš\npřece ke mně stejně daleko, mohl's .již dávno\npřijíti a nečekati až ostatně —•\nNerozumím ti opravdu, Járo, jsi nějak ne-\nvlídný, takový divný, popudlivý, nervosní snad.\nv\nNevím, čím jsem ti üblížil. Řekni, snad ti vy-\nsvětlím, ale já opravdu . . .\nAle jaké vytáčky, vždyť si přece rozumíme,\npane! My si zcela dobře rozumíme, hehe . . .\nJsi vskutku dětina! Ostatně mi Olga poví-\ndala, že jsi se tam dole na jihu nějak nešťastně\nzamiloval, že se jí doneslo, že's ujel náhle s ně-\njakou dámou víš Chachá, smál jsem se\ntomu tenkráte, vždyť tě přece znám, kamaráde,\ntakové věci člověku na chvíli zachutnají... Ale ted\nvidím, že's opravdu nějak proměněný, snad do-\nkonce nešťastný - Pak odpusť, prosím, že\njsem se tak nevhodně, nedelikátně zmínil . . .\nCítil jsem již mezi řečí přítele, že malá nožka\npaní Olgy ocitla se blízko mých nohou a všiml\njsem si brzy i daného znamení Nechápal\njsem v té chvíli ničeho. Co se děje? Jaká to\nbídná komedie!? Zmocňovala semne silná ho-\nrečka. Zdálo se mi, že budu nucen náhle vstáti,\nrozbiti všecko kolem, rozkřiknouti se na celý\nsvět a utéci pryč, daleko\nOpravdu, drahý příteli, nechtěl jsem tě\nmučit; nechrne bolestí. Bůh ví, kdy se opět uhlí-\ndáme, bůh ví Nekazme si tu poslední chvílí!\nOdjíždíme zítra na několik roků, ne-li snad na\nvždycky, do Paříže to byla ta novina, o níž\njsem tě chtěl zpravit, když jsem tě tu zahlédl. Na"}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "263 / 264", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.10", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3822, "texte": "zdraví tedy a na shledanou! Rozumíš, do\nPaříže to jsem ti chtěl vlastně říci. Loučíme\nse s Prahou . . .\nZdvihl sklenici. Paní Olga a já jsme mu přiťukli.\nZadíval jsem se při tom do dobrácky roze-\nsmaných očí svého přítele i do široce rozevře-\nných, tichých, mlčelivých, věčně stejně záhad-\nných a krásných očí paní Olgy ale nechápal\njsem dosud ničeho, nerozuměl jsem, co tím vším\nna mně chtějí . . .\nPřítel znovu se rozpovídal; líčil obchody,\nkteré tam míní přenést, svoje dlouhé přípravy\nke konečnému rozhodnutí a naděje, které doufal,\nže tam najdou svého nejlepšího vyplnění . . . .\nPo chvíli se náhle vzchopil a běžel s několike-\nrým hlasitým pozdravem ke stolu, který stál\nv rohu restaurantu a kde zahlédl nějakého svého\nznámého. Zůstal jsem s Olgou sám.\nChvíli jsme mlčeli. Dívali jsme se dlouho sobě\ndo očí. Bylo v tom pohledu tisíce palčivých otázek?\ntisíce úpěnlivých proseb za rychlé vysvětlení!\nTu přerušila ona první mlčení.\nOdpusťte mi, pravila šeptem, obelhala jsem\nvás tak krutě . . .\nCož on neví ničeho o našem poměru ?\nAni slova nemá nejmenšího podezření\njako vůbec nikdo . . .\nProč jste tedy lhala?\nTak nevím.\nA odjedete zítra ráno?\nNe!\nVy tedy zůstanete, vy zůstanete! Tušil\njsem to, věřil jsem vám a co hodláte činit? . .\nOtrávím se!\nVzkřikl jsem zděšeně a vyskočil ze svého\nmísta. Všecko se kolem mne zamotalo.\nJejí manžel přispěchal k nám. Co se děje?\nCo se stalo?\nVzpamatoval jsem se. Začal jsem se falešně,\nhrubě, neslušně smáti. On se divil, nerozuměl nijak\nmému počínání, díval se střídavě ze mne na Olgu.\nPomysli vyrážel jsem ze sebe v ná-\nvalu šíleného smíchu pomysli si jen, milostivá\npaní mi teď s velikou radostí svěřila, jak se těší,\njak dětinsky se těší na tančení kankánu víš,\ntam v Paříži hehahá\nKankán? ! Proč kankán? ptal se ještě\nplný strachu a udivení!\nAno, těší se, nesmírně se těší . . .\nSmál jsem se znova, ale cítil, jak mne ho-\nrečka schvátila, jak mnou divě lomcuje, mozek\nroztrhává na malinké cáry, jak mi hlava, ruce\ni nohy žížniví a zase chladnou v led, jak umdlé-\nvám a smysly mne opouštějí . . .\nJsou skoro tři hodiny z rána.\nPřišel jsem právě domů. Mám plné srdce na-\nplakaných slz. Ani jsem svíčku nerozsvítil, jen\nsvrchník jsem odhodil a klesl do bílých, pro-\nchladlých podušek . . .\nAch tak divně je mi, věřte mi! Tak jakobych\nvšecko ztratil, co mi v duši vzplálo nejjasněji,\njakobych stál dlouho nad hrobem všech těch\nsvých v nocích vyplakaných, za dne věčně hle-\ndaných hraček své rozmazlené duše, nemohl se od\nnich nijak rozloučiti a jen s bolestí poslouchal jak\nsmutně sténají hroudy dopadající na jejich rakev,\nPochovali můj život, pochovali mou radost.\nVšecko jsem ztratil, všecko mi vzali, ba že, všecko !\nOde všad šklebí se již jen špína, bída a klam.\nNic mi nezbylo, pranic. A nejbolestnější při\ntom je, že vím, že zas zítra vzduch zachvěje se\nzlatem slunce, květy nepřestanou vonět, svádět,\nspíjet; tam někde daleko zavzdychají mechy svá\nroztoužená přání v náručí lesů, ptáci vysoko se\nzamíhají, zakřičí radostí a rozezpívají se mi-\nlostí; všecko bude stejné, všecko jak vždycky,\njak bývalo; tentýž jas, smích, půvab všude, jen\nve mně zbude to umírání ....\nTak tesklivě klinká ten umíráček\nA ženy budou právě tak krásné, tak opojivě\nkrásné; a budou zpívat a budou šeptat ty staré\ni steré svoje pohádky všem, všem; budou se\nmazlit, vezmou ustrašené něčí srdce do svých\nmalinkých, hedvábných rukou, budou je hladit\na líbat, k udušení líbat, smát se budou tomu\njeho vřelému tlukotu . . . Ach smát se budou . . .\nJen jedna již ne ta ne! Ta, která mne přece\njen milovala, která tu chodila mým pokojem\nšťastná, že mne uchvátila, vděčná za každý po-\nlibek, ta, která snad již nežije, spí mrtvá vedle\nsvého šťastného chotě, otrávena . . .\nOna se otrávila a já— já chachá, můj\nübohý sen ! Moře, moře, moře a tichounké žbluňk!\nHm, půjde to také bez něho!"}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "265 / 266", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.11", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3944, "texte": "Rozsvítíme a a ... Ta zima a zas horko\nity pitomé slzy, jsou opravdu zbytečny! Bude\nto přece tak snadné, vše tak jednoduché, tak\nohromně jednoduché. . . .\nVstávám a děsím se té tmy kolem. Nic ne-\nvidím, pranic; jen dva světlé pruhy tancují po\nmém stropě, vztekají se a větší z nich se chechtá,\ntřese se samým smíchem. Proč? Nechápu, proč\nnedůvěřovat! Ba, síly mám dost netřeba se smát.\nRozsvěcuji svíčku a mám na chvíli tichou\nradost, že jsem vyhnal ty dva světlé pruhy z po-\nkoje. Nepotřebují žádných svědků!\nChodím sem i tam. Uklízím trochu po pokoji.\nPod svícnem nalézám dopis. Dívám se na\nobálku, ale nepoznávám písmo. Ostatně je mi\nteď úplně lhostejno, kdo na mne vzpomněl.\nNezajímá mne to Rozsvícím lampu chci\nmíti hodně světla. Taková malá slavnost, hehé !\nShledávám své peníze ve všech kabátech, balím\nopatrně do papíru a konečně vyhazuji ven, na\nulici. Tak, teď klaply. Nu, a teď snad by-\nchom Vzal jsem revolver a nabíjím několik\nnábojů. Líbám jeho hlaveň a líbám ji znovu . . .\nSnad ještě něco napadá mi a chodím znovu\npo pokoji. A znovu čtu drobounké, jako třesoucí\nse rukou psané písmo na obálce dopisu.\nSmilujeme se, povídám, naposledy si promlu-\nvíme s lidmi a se smíchem trhám okraj obálky,\nv\nHm Zoška! Tedy přece se odvážila a píše . . .\nDrahý a milý pane!\nMěl Jste mne vždycky tak oddaně rád, cítil\nJste se mnou ve všech chvílích a přál vždycky\nmému štěstí. Snad Vás tedy potěší, ač snad pře-\nkvapí, když oznámím Vám prvnímu, (Jste sku-\ntečně ze všech lidí na světě první, kterému své\nveliké tajemství svěřuji; vážila jsem si vždycky\nVašeho přátelství), že mne babička zaslíbila zdej-\nšímu panu správci Vorlovi. Jsem nevěstou, můj\ndrahý příteli, a jsem radostí opravdu poblázněna.\nNehněváte se proto na mne, viďte? Zůstane Vám\nv\nvždv za vše vděčna Vaše Žofie.\nPodržel jsem psaní nad svíčkou a když vzplálo,\nrozšlapal jsem jeho troud na zemi.\nV řasách stály mi slzy. Plamen lampy i svíčky\nse tříštil, chvěl a skákal před mýma očima-\nShasil jsem oboje.\nA v tichu a pusté trne, které následovaly,\npřiložil jsem revolver ke spánku a zmáčkl ko-\nhoutek\nTak jsem si smrt nepředstavoval!\nLežím na posteli a kolem mne se seběhli do-\nmácí. Je chvíle zděšení v celém domě. Slyším\nnamahavý škytot své posluhovačky. Je mi jí\nlíto, pozoruji, že si mne přece vážila, že jsem jí\nnebyl lhostejný.\nChci jí říci, aby neplakala, že je mi dobře,\nsladce, že mi nic neschází, že necítím nijakých\nbolestí jen ve spánku trochu nu což! . . .\nAle ústa má jsou ztuhlá\nhnouti rukou, prstem, ale namáhám se zbytečně.\nJsem úplně bez vlády, mrtvý. Nemohu pohnouti\ntělem, ani otevřití na chvíli víčka očí. Nevidím\nnic, jen slyším . . .\nTak tedy umíráme, myslím si, a vzpomínám\njak mi chůva v zlatém mládí vyprávěla, že mrtvý\nčlověk cítí, slyší a ví o všem, co se kolem něho\nděje, dokud nepřijde kněz, nepožehná mu, ne-\nřekne své requiescat a nepokropí čelo svěcenou\nvodou.\nNecítím hrůzy z toho všeho, jen se divím, že\ntak podivně lidé umírají.\nPřišli lékaři.\nMluví se po tichu, chodí po špičkách, volá se\nna někoho dolů na schody. Cítím, jak kladou na\nmne ruce, sahají mi na čelo, na ruce, na prsa,\nNejraději bych to všecko vyhnal ze svého pokoje\nani umřít člověka nenechají . . .\nA náhle mi napadá, že mne zakopou, že budu\nmusiti stále jen tak pro sebe mysliti, bez pohnutí\nvzpomínati sám a sám, až tělo mé a mozek vy-\nschne, zetlí zpráchniví .... Bylo by přece jen\nhrozné, kdyby kněz nepřišel\nJe nesnesitelné, slyšeti kolem pláč, naříkání,\nmodlitby a nemíti pro to slova útěchy; nechati\nsi klidně líbati ruce tou starou ženou, bez po-\nhnutí, bez odmítnutí, beze studu .... A tak se\nmi zdá, jakoby ani to srdce nepřestalo tlouci,\nnepřestalo bolet, nepřestalo bláznit . . .\nZačíná mi být úzko, snažím se vší mocí vy-\nkřiknout, upozornit nějak, že nejsem mrtvý, že\nje to vše jen zdánlivé, aby se mnou měli slito-\nvání, aby kolem nebreptali taková hrozná, tichá,\nsmrtelně studená slova A ta rána ve spánku\ntak pálí, tak nemilosrdně pálí Někdo mne"}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "267 / 268", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.12", "debut_caractere": 70, "fin_caractere_exclue": 1670, "texte": "bere za hlavu, někdo mi hladí vlasy —\na v očích mám plno vody i v ústech, rány\nse někdo dotýká řeřavým železem . . .\nMusím vzkřiknout, musím, katani, vrazi,\npsi . . .\nOtevírám zvolna oči, zamíhalo se mi\nčervené světlo svíčky — —\n— Žije — slyším, jak někdo povídá\na napomíná, aby bylo ticho.\nv\n— Žije — opakuje někdo druhý tře-\nsoucím se hlasem, jakoby to chtěl oznámit\nostatním.\nPak je zas chvíli ticho.\nJsem přece jen padouch, sketa — my-\nslím si a breptám to zvolna, třesoucími se\nbolestí rty, lékaři, kteří klečí u mé hlavy\na vymývá mi ránu . . .\nUplynuly dva dlouhé roky a já vytrval\na nezapsal ni jediného slova, ni jediného\ndojmu, scény, příhody, kousek štěstí či bo-\nlesti svého života. Přišel jsem tomu na\nchlup! . . .\nPsáti denník! Chachá! Není ve světě\nopravdu nic směšnějšího a nebezpečnějšího\nnad takové übohé zápisky. Jsou to doku-\nmenty, jež člověk píše, aby dokázal, že je\nvlastně všecky barvy hrající chameleón\nUplynuly dlouhé, nekonečné měsíce,\nkteré měly leccos zajímavého, co by se ne-\nmusilo jen tak lehce hodit pod stůl, ale přes\nco člověk již přejde s takou lhostejností,\nchladností, s drzým smíchem, úšklebkem či\npohrdáním již jen proto protože je právě\nchameleón.\nAle dnes učiním slavnou výjimku a za-\npíšu sem několika jen slovy to, co již nemá\nnižádného vztahu k mé osobě, či lépe ře-\nčeno, přeměním dnes svůj denník ve farní\nmatriku.\nManžel Olgin mi před týdnem na krásně\nzlaceném lístku oznámil, že mu jeho rozto-\nmilá choť Olga povila zdravého prince\na Žoška, má čistá, svatá paní Žoška daro-\nvala včera život princezně.\nRostež a množtež se! Silné jak smrt\njest milování!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c007", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c007", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "257 / 258", "page_fin": "257 / 258", "image_debut": 7, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.4.1", "titre_corps": "M. ALEŠ. STUDIE.", "titre_sommaire": "M. ALEŠ. STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "257 / 258", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.7", "debut_caractere": 81, "fin_caractere_exclue": 97, "texte": "M. ALEŠ. STUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c008", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c008", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "259 / 260", "page_fin": "259 / 260", "image_debut": 8, "image_fin": 8, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.4.2", "titre_corps": "INTERIEUR.", "titre_sommaire": "INTERIEUR.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 8, "page_imprimee": "259 / 260", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.8", "debut_caractere": 1823, "fin_caractere_exclue": 1847, "texte": "F. B. DOUBEK.\nINTERIEUR."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c009", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c009", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "267 / 268", "page_fin": "267 / 268", "image_debut": 12, "image_fin": 12, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.4.3", "titre_corps": "POKLAD.", "titre_sommaire": "POKLAD.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 12, "page_imprimee": "267 / 268", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.12", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 68, "texte": "Z VÝSTAVY SPOLKU »MANES«.\nSTANISLAV SUCHARDA.\nPOKLAD."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c010", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c010", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "261 / 262", "page_fin": "261 / 262", "image_debut": 9, "image_fin": 9, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.5", "titre_corps": "ODPOČINEK.", "titre_sommaire": "ODPOČINEK.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 9, "page_imprimee": "261 / 262", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.9", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 52, "texte": "Z VÝSTAVY SPOLKU »MÁNES«\nANTONÍN HUDEČEK.\nODPOČINEK."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c011", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c011", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "269 / 270", "page_fin": "269 / 270", "image_debut": 13, "image_fin": 13, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.6", "titre_corps": "POKLAD.", "titre_sommaire": "POKLAD.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 13, "page_imprimee": "269 / 270", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.13", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 53, "texte": "Z VÝSTAVY SPOLKU »MANES«.\nSTANISLAV SUCHARDA.\nPOKLAD."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c012", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c012", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "271 / 272", "page_fin": "271 / 272", "image_debut": 14, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.7", "titre_corps": "ZIMNÍ VEČER.", "titre_sommaire": "ZIMNÍ VEČER.", "signature_source": "BEDŘICH ZAVADIL", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "271 / 272", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.14", "debut_caractere": 21, "fin_caractere_exclue": 474, "texte": "ZIMNÍ VEČER.\nBEDŘICH ZAVADIL.\nJe po západě V pokoji mém stíny\nsvá těla zvědavá vztyčují v koutech,\nmyšlének hlavy kladouce si v klíny.\nVzduch teplý, milý, sněním prosycený\nse chvěje teplem, které sálá z kamen,\njichž dvířkami zřím popel rozžhavený.\nA po podlaze dlouhé rudé čáry\nse táhnou od nich, proudíce v mou duši\no touze srdce nápěv jakýs starý.\nJak vůně růže polotmou se vplítá\ntremolo houslí, jež mi v hlavě pějí,\na v šeptu harfy Štěstí motýl lítá"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c013", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c013", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "271 / 272", "page_fin": "271 / 272", "image_debut": 14, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.8", "titre_corps": "JEJÍ OBRAZ.", "titre_sommaire": "JEJÍ OBRAZ.", "signature_source": "BEDŘICH ZAVADIL", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "271 / 272", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.14", "debut_caractere": 476, "fin_caractere_exclue": 866, "texte": "JEJÍ OBRAZ.\nBEDŘICH ZAVADIL.\nPst! Ticho! Ticho! . . .\nSlyšíš? . . .\nHynu v citu,\njejž vzdálený ten obraz rozžal v duši!\nOch, ještě jednou, jednou zazvuč mi tu,\na rozkoší já rozplynu se celý . . .\nA chvíli ticho mrtvé, strašné ticho\npak zas ty zvuky v sluch mi zaletěly!\nTo světlo v hrudi . . . Bělost jeho vzrůstá . . .\nTo obraz Tvůj, jejž jsi mi darovala\nv polibcích zvoní o má horká ústa."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c014", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c014", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "271 / 272", "page_fin": "271 / 272", "image_debut": 14, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.9", "titre_corps": "ADAGIO.", "titre_sommaire": "ADAGIO.", "signature_source": "BEDŘICH ZAVADIL", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "271 / 272", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.14", "debut_caractere": 868, "fin_caractere_exclue": 1267, "texte": "ADAGIO.\nBEDŘICH ZAVADIL.\nUsínám . . . Tiše! . . . Adagio dechů\nmých vlastních prsou podivné mi zvučí,\njak polibky, a úpal slunce v mechu . . .\nKdos šeptá . . . šeptá . . .\nSny se o čems radí . . .\nV dalekých krajích velký motýl lítá,\nchvilkami zlehka sedá na kapradí . . .\nA vidím v duši oči smaragdové\ns obočím černým . . . hluboké . . . hluboké . . .\njak studánka, v níž na dně Božství plove . . ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c015", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c015", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "273 / 274", "page_fin": "279 / 280", "image_debut": 15, "image_fin": 18, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.10", "titre_corps": "DVĔ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR. —", "titre_sommaire": "DVĔ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR. —", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 15, "page_imprimee": "273 / 274", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.15", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3954, "texte": "DVĔ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR. —\n\n(Pokračování.)\nTak uplynul celý rok a byl zase podzim.\nNěkdy s otcem přišla na nádraží a ve shonu\nlidstva nalézala tam jakés osvěžení.\nJednou však ... to bylo večer; celé nádraží\nplanulo v elektrickém osvětlení a vlaky se stří-\ndaly, že nebylo konce tlačenicím a proudům lid-\nstva. Vstupovalo a vystupovalo se téměř sou-\nčasně. A tu přihnal se s rachotem rychlík. Mžikem\nbyly zotvírány dvéře a tu z jednoho kupé\nvystoupil Václav se svou ženou. Splynuli s prou-\ndem lidí, ale neztratila je s očí. Cítila, že se\nchvěje. Jen aby jí nespatřil!\nOn ji však spatřil. Radostný úsměv na oka-\nmžik ztuhl mu ve tváři. Potom se však obrátil\nk Cili, podal jí rámě a vedl ji opatrně k východu.\nNa Vilmu se víc ani nepodíval, boje se, aby ho\nnespozorovala.\nTéž v jeho srdce zasáhnul blesk. Bože, celý\nrok na ni nemyslil, celý rok žil bez ní a šťastně;\na sotva vstupuje zas na domácí prah, musí ji\npotkat. Není to osud, hrozný, pitomý, nešťastný?\nA jediný pohled stačil, aby v prach rozmetl vše-\nchen jeho mír. AJyslil si, že zapomenul, a srdce,\nhloupé srdce . . .\nHněval se opravdu, nevěda sám na co. Nejvíc\nna sebe. Ale sotva vyšli z nádraží, vrátil se mu\nzase šťastný rozmar a vesele přišel do svého bytu\nk matce, odkud odjel před rokem.\nVIII.\nVilma milovala nade vše podzim.\nChodíc v lese, kde v barvách žlutých a čer-\nvených umíralo listí, sbírala poslední květiny.\nByla to zvláštní kytice. A při tom, vidouc kapli\nv dálce na hoře na konci obzoru vzpoměla na\nVáclava, jak mluvil jí mezi tancem ve Střelnici\no tom, že rád se dívá na tuto kapli, kam dosud\nnepřišel. Též on miloval tyto lesy a nyní jest\ndaleko pryč . . .\nPozději, když nastával večer, chodila jen\ndo parku, který byl úplně opuštěný v pozdější\nhodiny. Vídala ráda západ slunce, ty velkolepé\nobrazy na nebi, v pozadí tmavých alejí. A tichý\nsmutek a smutné štěstí odnášela s sebou z těchto\nprocházek.\nTu Václav přijel. A zima byla již docela blízko.\nZvláště jeden večer oteplilo se, jakoby měl\nv noci padat sníh.\nChodila hlavní alejí, ačkoliv se již stmívalo,\nnemohouc odloučiti se od kouzla své samoty.\nZde, vidouc se tak nepatrnou v ohromné rozleh-\nlosti vesmíru, ztrácela myšlénky i city ... A když\nzaznělo klekání, bylo jí, že se musí modlit,\na byla-li čeho schopna, pak to, co ji plnilo, byla\njen modlitba za štěstí všech drahých a za\nNajednou vysoký, statný muž přicházel jí cestou\nvstříc. Prve než ho poznala, zachvělo sejí srdce.\nKdyby to byl on! O, že kdy sem chodila.\nTo mohla přec vědět, že je zase zde a že nebude\npořáde doma. Nešel by však sám, šel by se svou\npaní. Radost, že to nemůže být on, plnila ji kaž-\ndým krokem. A když byla docela blízko, seznala,\nže je to Václav a že je plna náhlého štěstí, že\njej vidí. A než se setkali, věděla o blouznivém\npřání, aby s ním zase mluvila a jak je ráda, že\njej vidí. Pozdraví-li však a půjde mimo?\nPůjdc-li chladně, cize, lhostejně mimo?\nO pak nechce nikdy víc jít ven, aby ho ne-\nmusila potkat.\nVáclav však, který přiblížil se jí z pouhé zvě-\ndavosti, poznal ji teprve v posledním okamžiku.\nJsa dobře naladěn, neztrácel duchapřítomnosti.\nPozdravil Vilmu a ptal se jí, dovolí-li, aby jí byl\nspolečníkem ?\nPřikývla mlčky a tu vrátil se s ní v úmyslu,\nji doprovodit.\n»Ta dlouhá alej«, rozpovídal se, »podívejte\nse, jak vypadá, jako dvě stěny, čím dál tím tmavší;\njakoby zarůstala do tmy, a pořád více se súžo-\nvala, tak že člověk až dostává strach. Kolikrát\njsem se tu již nachodil a kolikrát jsem si přál,\naspoň trochu moci vyjádřiti to, co cítím. Malíř\nnejsem a mluvím-li, nevím, zda slova vystihují\nmou představu. Podívejte se na nebe, jak jest\nbledě zelené; a měsíc, jak roste nad námi. Tak\nto připomíná« (tu se zarazil a nedopověděl: jak\njsme šli spolu ze Střelnice). Nechtěje uváznouti\nv sentimentálnosti, jal se jí vyprávěti o svém\nmanželství, cítě se k ní v poměru vzrostlého muže\nk děvčeti o mnoho let mladšímu.\n»Narodil se nám také hošíček, bude se jme-\nnovat Milouš, v neděli budou křtiny."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "275 / 276", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.16", "debut_caractere": 78, "fin_caractere_exclue": 1685, "texte": "»Psal jsem i Julovi, aby přijel. Myslím, že to\nudělá.«\nMlčela téměř po celou cestu.\n»Věřte, teprve když je dítě, počíná láska. To\npřed tím jsou mátohy a nesmysly. Mne neskla-\nmalo manželství, jsem úplně spokojen«, tak se\nvyjadřoval ve svém egoistickém štěstí, nechápaje,\nže Vilmu to as málo zajímá. Při některých mí-\nstech poznával, že mluví k ní trochu příliš dů-\nvěrně, asi jako k soudruhu, nebo k sestře.\nKdykoliv se zarazil v řeěi, cítil její významné\nmlčení, ale zase mluvil dále.\nJemu dokonce bylo to nějakým zvláštním po-\ntěšením. K nikomu neměl tolik sdílnosti, jako\nk ní. Neuvažuje kouzlo její přitažlivosti, poddával\nse mu. Zdálo se mu, že podle něho jde jeho\ndávný, nejlepší přítel; takový, k němuž netřeba\nmít zvláštních ohledů. A právě tento pocit svo-\nbodné nenucenosti byl mu po dlouhém čase tak\nnovým a vzácným, že se mu docela poddal.\nKdyž přicházeli k jejímu bytu, vzpoměl si,\nže mluvil stále jen o sobě. A což, jak ona se\nměla celý rok? ptal se důvěrným tonem, lho-\nstejný v srdci, tak pro forma. A jak se má dnes?\n»Je mi smutno«, řekla a lehce se zachvěla.\nPokrčil rameny, smekl klobouk as pozdravem\nodešel.\n»Tak«, pravil si, »a víckrát už nikdy. A teď\nrychle domů.«\nDoma se podíval na hošíka. »Co dělá náš\nchlapík ?« obrátil se k Cili.\n»Teď spí, ale před chvíli ještě koukal.«\nSedl si k němu, dívaje se, jak to mrně tiše\ndýchá, tváře červené jak cihla.\nAle ku podivu, to rodinné štěstí, o kterém\ntak horlivě vyprávěl Vilmě, za chvilku nepozná-\nval. Jenom ne mluvit! Slovy se cit jen vyplýtvá.\nZachtělo se mu kouřit. I šel do svého pokoje,\nzapálil si doutník a rozložil se na pohovce při"}, {"page_pdf": 17, "page_imprimee": "277 / 278", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.17", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2570, "texte": "samém okně. Měsíc bylo vidět a celý pokoj byl\njím osvětlen.\nHle, to je týž pokoj, ve kterém ztrávil své\nmládí, své mládenectví, kde nechal svou svobodu.\nCelý rok manželství zatím uplynul. Jaký to byl\nrok? Ještě nikdy ho nesúčtoval. A teď leží na\npohovce a může jej súčtovat. V rychlosti přeběhl\nněkolik významnějších svých upomínek. A teď\nteprve začíná žít. Ale což, je-li to jeho jediný\nmožný, jeho pravý život? Právě tak, jako si vzal\nCili, mohl si vzít kterékoliv jiné děvče; arci mu-\nsela by být hezká a Cili se mu před rokem tuze\nlíbila. Dnes je mu trochu všední její krása. Jest\nv ní málo nuancí. Týž výraz, týž účes bledých\nvlasů, týž pohled modrých očí. Arci, arci, Venuše.\nNu, dejme však tomu, že takových je na tisíce\nve světě, která z nich je ta pravá? Náhodou se-\nznámil se s jednou. Náhodou (arci pak neúprosnou\nlogikou přírody, tak jako když obilí přijde do\nstroje a musí dál, ať se s ním děje cokoli), tedy\nmá dítě, které je zdravé. Nemusil mít žádné, nebo\nmohl mít děvče, nebo mrzáka .... krátce, celý\njeho nynější a budoucí život ve svém determi-\nnismu je pro jeho osobu náhodou. Byl by musil\nnestudovat, nebo být hlupákem, aby toho si ne-\nbyl vědom. Pokud se cítí při tom spokojeným, je\ndobře; přijde-li však k utrpení a k obětem, neví,\njak mu bude. Podstoupí zajisté všechno pro svou\nrodinu, ale to, co mají ostatní lidé, víru a dů-\nvěru v Prozřetelnost, tu nebude a nemůže mít\nnikdy\nV tom otevřely se tiše dvéře a vešla jimi\nCili. Spatřila oheň doutníku a překvapena osvět-\nlením měsíce, teprve za okamžik rozpoznala Vá-\nclava.\n»Co pak že si nerozsvítíš ?« ptala se a přišla\nk němu.\n»Je zde dost světla, pojď a sedni si«, řekl,\npřitahuje ji jemně k sobě.\nSnad ona pochopila též krásu onoho okamžiku,\nnebo nevěděla, co říci.\nPoložil její hlavu na svá prsa a tiše celoval\njí vlasy.\n»Já tě mám ráda, tolik tě mám ráda«, šeptala\nmu, objímajíc jej.\n»Neříkej mi nic«, prosil ji snažně. Bylo mu,\njakoby v srdci cítil bolest, kterou může zahojit\njen drahá hlava ženy, spočívající na jeho prsou.\nPřipoměl si v té chvíli jediný okamžik slabosti\nv útlém věku, kdy mu kdos üblížil a on šel vy-\nplakat se na prsa své maminky. A teď přišel\nopět okamžik slabosti, druhý to v celé jeho minu-\nlosti.\nJula nezamítnul pozvání a přijel na křtiny.\nByl velice dobře naložen a zdálo se, že mladá\nmáti jest osou jeho dobrého rozmaru. »Ty«, říkal\nVáclavovi, »mně se tvá žínka moc líbí. Ani bych\nbyl neřekl, že se z ní udělá tak hezká panička.\nOpravdu, kdyby byla svobodná, já nevím.«\n»Snad nemyslíš, že budu žárlit ?« přerušil jej\nVáclav opět v žertovném tonu."}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "279 / 280", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.18", "debut_caractere": 19, "fin_caractere_exclue": 2190, "texte": "v\n»Skoda, že jsem ji nepoznal za svobodna.\nTo zase ty bys byl mým kmotrem, co?«\nVáclav pokrčil rameny.\n»Ale poslouchej«, vzpoměl si pojednou Jula,\nkdyž octli se sami, aby mohli klidně vykouřit\nsvé doutníky. Při tom udělal několik silných tahů\na zamlčel se.\n»Co pak?« řekl Václav lhostejně.\n»Vilma je do tebe celá zblázněná«. A zahalil\nse v oblak.\n»Co to žvaníš?« pronesl Václav hrubě.\n»Mluvil jsem s ní jednou v zábavě. Podřekla\nse.«\n»Ale prosím tě«, vybuchl Václav k úžasu Ju-\nlovu a jal se chodit po pokoji. »Tohle ať víc ne-\nslyším ! Odhodil doutník a vrátil se do společ-\nnosti.\nJula tím nepřišel z rovnováhy. Na stole bylo\nněkolik láhví rosolek, i jal se jimi častovat pa-\nničky u stolu. Nalévaje barevné tyto tekutiny do\nčíšek, vyprazdňoval čile láhve, připíjel si sám\na ťukal s ostatními; obdivoval proti světlu kmit\nbarev a třpytný jejich jas a vléval pro zdraví\nvšech sobě do útrob.\nVáclav mlčel; ačkoli se ovládal, lehounká\nvráska vyvstala mu na čele. Což, kdyby to byla\npravda? O, jak lomcoval jím vztek při pouhém\npomyšlení na možnost onu. O, pak by Ji musil\nzničit, neboť nechtěl obětovat své štěstí. Ona\npřišla by mu je vzít? O, jaký by z něho byl\nv\nbarbar! Rozdrtil by ji svýma rukama . . . Živě si\npředstavoval, jak by ji zardousil. Má bílou šíj . . .\nA do očí by se jí nepodíval, protože má v nich\nďas ví co. O kdyby jen chtěla začít!\nAle což, jestli Jula je ten starý, osvědčený\nžvanil? AJusil se na něj podívat, jak dělá hloupé\ngrimassy a vtipy. Komediant. Musil by být ze\ndřeva člověk, aby se mu nezasmál. »Prosím tě,\nnalej mi také trochu likéru, než všechen vypiješ«,\nřekl mu udobřen a v smíchu.\nIX.\nZvolna míjela zima. Nic nerušilo jednotvárné\nštěstí Václavovo. Zvyklý rodinnému krbu, netoužil\nani po společnosti, nanejvýš po divadle; dlouho\nvšak nedávali nic po jeho chuti. Až konečně\njednou na večer pravil Cili: »Přichystej se, dnes\npůjdem do divadla. Dávají Carmen —« »Co dá-\nvají ?« ptala se překvapena.\n»Carmen, operu od Bizeta«, řekl, trochu ner-\nv\nvosně. Sla tedy s ním. Při představení Carmen\nnevítězila tak svým provedením, jako svou hudbou,\nchvátající v před a strhávající ssebou posluchače.\nPotom interpretkou hlavní role. (Příště dále.)"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c016", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c016", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "275 / 276", "page_fin": "275 / 276", "image_debut": 16, "image_fin": 16, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.10.1", "titre_corps": "VELKÁ MÍSA U PODĚBRAD.", "titre_sommaire": "VELKÁ MÍSA U PODĚBRAD.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 16, "page_imprimee": "275 / 276", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.16", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 76, "texte": "Z VÝSTAVY SPOLKU »MÁNES«.\nLUDVÍK KUBA.\nVELKÁ MÍSA U PODĚBRAD."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c018", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c018", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "279 / 280", "page_fin": "279 / 280", "image_debut": 18, "image_fin": 18, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.10.3", "titre_corps": "Z KONKURENCE NA ZNAČKU KNIHKUPECKOU.", "titre_sommaire": "Z KONKURENCE NA ZNAČKU KNIHKUPECKOU.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 18, "page_imprimee": "279 / 280", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.18", "debut_caractere": 2192, "fin_caractere_exclue": 2228, "texte": "Z KONKURENCE NA ZNAČKU KNIHKUPECKOU."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c019", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c019", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "279 / 280", "page_fin": "287 / 288", "image_debut": 18, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.11", "titre_corps": "— Dne 22. února zemřel spisovatel pan ANT.", "titre_sommaire": "— Dne 22. února zemřel spisovatel pan ANT.", "signature_source": "B-k", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 18, "page_imprimee": "279 / 280", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.18", "debut_caractere": 2230, "fin_caractere_exclue": 2765, "texte": "— Dne 22. února zemřel spisovatel pan ANT.\nVANA, městský diurnista. Padl dříve, než se\nrozepjal. Osud, dav mu básnickou vlohu, odepřel\nk ní tvrdých pěstí proti sprostým svodům a mstám\nživota, a tak mladý nadaný člověk znikl v bíd-\nném živoření. Toto však příliš podobá se špat-\nným povídkám o nešťastných umělcích, než aby\nbylo vkusno je nad hrobem vypravovat.\nZ prací, jež po Váňovi zbyly, jsou nejzná-\nmější tři pilné převody Coppéea, a sice jeho:\nPoutníka, Anděla Páně aOliviera. Vý-\nznam těchto děl pro českou literaturu je zajisté"}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "281 / 282", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.19", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 5702, "texte": "menší překladatelovy námahy s nimi, leč v oné\nmrtvé době před osmi lety, kdy alespoň bylo po-\nčato s jich uváděním k nám, i Coppée byl trochou\njarního dechu.\nSoučasně, veden srdcem, jal se však Váňa\npřekládati Verlaina a sice, soudě dle značných\nukázek v našich periodických listech, s takovým\nzdarem, že by byla škoda, kdyby tyto převody\nneměly býti sebrány a vydány v knize. Doufáme,\nže nalezne se někdo z přátel, jenž se dá tomuto\nsnadnému úkolu a získá si tak zásluh o věc\na opatří širší paměť zemřelému.\n»Pták zřekl se svých křídel« napsal sám\no sobě. My, které jeho osud tolik urazil, pravili\njsme, že byla mu zlomena. Leč ať již tak či onak,\nbásnické utrpení nesl přece kdys a za plody\ntoho budiž ho vzpomínáno čestně a přátelsky!\nZpůsob, jakým referováno bylo v předchozím čísle V. S.\no příloze časopisu »Der Architekt«, obsahující práce školy\nWagnerovy, zavdal podnět k různým diskusím. Také článek\nníže položený povstal mezi nimi; redakce pak, dávajíc mu\nochotně místa, ponechá další slovo svému referentu.\n- MODERNA ČI SMĚR NÁRODNÍ? (Z kruhů architektů.)\nSvůdná hesla o novém slohu víří vzduchem; renaissance\nnové architektury nastává. XX. století bude míti vlastní, nový\nsloh. Toto nové učení má své proroky, apoštoly a učedníky,\nkteří nadšeně hlásají svoji víru.\nNová víra není vírou naší. Také nás nový proud zasáhl.\nDlužno tedy s ním počítati a zaujati k němu stanovisko ur-\nčité a přesné, nemáme-li býti hříčkou vlivů dnes takých a\nzítra jinakých, které dokumentují, že také pro umění naše\nplatí známá věta: Praha leží mezi Berlínem a Vídní.\nVítáme sympaticky nový směr v architektuře, pokud jest\nnovým. Také my chceme býti syny své doby, pro nové úkoly\nnová řešení hledati, pro nové potřeby nové formy. Chceme\njiti též ku předu, ne nazpět. Vítáme obrození nej vážnější\nz uměn, architektury, dosazení její na prestol, kterého byla\nzbavena; avšak chceme, aby obrození toto vycházelo z vlast-\nního našeho nitra, aby vzniklo vlastní naší prací, aby naše\nvlastní krev na něm lpěla, aby pro naše české umění zna-\nmenalo to též více, než pouhý pokus mody; postavením na\nvlastní nohy, vymanění z vlivů cizích, najmě německých, ať\npocházejí z Vídně či odjinud. Moderna v architektuře!\nJak postaví se čeští architekti k tomuto heslu? Pohlíží-\nme-li na tyto nové směry klidně, bez předsudků, jeví se nám\njen co nová fáze přirozeného vývoje, který přijíti musil, jsa\nod let připravován. Jdeme-li v před, spěj eme-li výše, není to\nzásluhou jen naší, nýbrž též našich předchůdců, na jichž ra-\nmenou stojíme. Jak to stojí v bibli? Abraham zplodil Isáka,\nIsák Jakuba atd. Totéž platí i o umění. Před proroky dneška\nbyli jiní, kteří též s nadšením, s neúmornou pílí, s celou mo-\nhutností tvůrčí síly nové dráhy razili.\nPřipustíme, že Hansen, Semper, Ferstel náležejí už k sta-\nrému směru; zbývá nám celá řada jiných, kteří díly svými\nvykonali mnohem více, nežli oni, kdož tendenci svou propagují\nslovem i písmem, a kteří ne]větší mistři jsou v moderní re-\nklamě. Jest Garnier dnes vieux-jeu, mistr, který stvořil nej-\nvětší monument století, a jenž vskutku dovedl býti svým\nv době, která neměla ani potuchy o nových směrech, a jehož\nrázovitost ceněna bude po staletích?\nDatuje se vskutku od včerejška teprv směr tento, teprv\nod nastolení Wagnera I. na professuru vídeňské akademie a\nod vydání brožury jeho »Moderne Architektur* a zvláštní\npublikace »Aus der Wagnerschule» ?\nUpadlo snad v zapomenutí vystoupení Wallota, Thiersche,\neruptivní rozmach Schmitze, tiché působení geniálního Neckel-\nmana ?\nNebyl novým conte Sacconi, vítěz pomníku Viktora-\nEmanuela, ďAronco a j. ?\nVšichni tito, a jiní ještě, kteří jmenováni nebyli, byli neb\njsou moderními alespoň v té míře, jako Wagner. Ostatně\nnení to ani Wagner jako architekt a učitel sám, který s tak\nohromnými pretensemi vystupuje, nýbrž jeho škola. Co Wagner\ndosud vytvořil, nenese daleko onu pečeť revolucionářskou,\nkterou bychom od něho očekávali.\nAni nejnovější jeho díla, stavby okružní vídeňské městské\ndráhy nenasvědčují tomu, že by jakýsi nový sloh jím nalezen\nbyl. Jeho starší práce, návrhy i stavby provedené, dýší pak\nzrovna oním klassicismem, dnes jím tak kaceřovaným. To\npak, co dnes tvoří hlavní známku tak zv. Wagnerovského\nslohu, na př. rozčlenění fa9ady činžovního domu v mohutné\npilíře s nesenou hlav. římsou a potlačením samostatného\narch. orámování oken bylo před čtvrtstoletím již v Paříži\npoužíváno a do dnes se tak děje.\nCo dnes u Wagnera právem se uznává, velkost rozvrhu,\novládání nej větších mass, pochází ze stejného zřídla, ze kte-\nrého čerpali všichni mistři současní práce z »Ecole des\nbeaux arts« v Paříži.\nVystoupení Wagnera není z daleka tak revolucionářské,\njak se myslí. Odečteme-li notnou dávku frázovitého sebepře-\nceňování, zbývá v jeho programmovém spisu »Moderne\nArchitektur« tolik dobrého, že bez rozpaku většinu podepíšeme\ni my všichni, kteří se hlásíme k jinému praporu. Jen nepatrné\nčásti zásad projevených musime odporovat.\nLeč vrátíme se ku thematu vlastnímu, poměru nás českých\narchitektů k moderně.\nSledujeme-li pozorně všecky zjevy současné produkce\narchitektonické v \"cizině, 'nenásleduje z toho, že bychom\nchtěli dáti se do vleku toho či onoho směru. Degradovali\nbychom sami sebe, zapřeli bychom vlastní svoji bytost, do-\nkázali, že dovedeme býti jen imitatory, ne však tvořícími\numělci. Úkoly, které nám doba ukládá, jsou v podstatě jiné,\nnež v cizině; hospodářská odvislost našich zemí má v ná-\nsledku, že na velkolepé stavby toho druhu, jaké má cizina,\npomýšleti nemůžeme. Není u nás fondu pro stavby milionové.\nZ toho následuje, že ráz našich staveb jest skromnější, inti-\nmější, že není vypočítán na dojem, vzniklý ohromujícími\nrozměry a nádherou vnitřní. To jsou poměry všeobecné,"}, {"page_pdf": 20, "page_imprimee": "283 / 284", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.20", "debut_caractere": 26, "fin_caractere_exclue": 3968, "texte": "jež jistý směr nám\nurčuj Ř\nJsou dále pomě-\nry národní které\nnám co architektům\nčeským ukládají též\npovinnosti, zůstati\nsvými.\nBude-li se u nás\nstavětí tak, jak se\nstaví ve Vídni, aneb\nv německé říši, bude to dů-\nkaz, že mezi kulturou naší\na německou není žádného\nrozdílu, či jinými slovy, že\ndovedeme se všem cizim\nvlivům assimilovati.\nJako si ceníme Manesa,\nAleše, Myslbeka, že dovedli\npřivésti k platnosti ráz ná-\nrodní, také v architektuře\nplatiti bude rázovitost\nvlastní více než dokona-\nlost, získaná studie vzorů\ncizích. Rázovitost tuto ne-\npřivodíme ovšem ani školou,\nani články v novinách; ona\nza příznivých poměrů vy-\nvine se sama sebou. Tolik\njest jisto, že nevznikne ja-\nko sloh nový, nýbrž že\nse vyvine na podkladě historickém. Mohou-li ve Vídni,\nv Berlíně a jinde blouzniti o novém, moderním slohu, jako\no něčem nebývalém, chápeme to, neboť města tato nemají\nvalně památek uměleckých z dob minulých. Tam, kde nemusí\nse bráti zřetel na minulost, možno tvořiti nově, a připustíme\nto i dobře a krásně. Nezapomínejme však sami na sebe.\nJe-li naše Praha zkamenělou básní zašlé\nnaší slávy, jsou-li opravdu naší pýchou\nodkazy otců našich, které nade vše milu-\njeme, a které cizina nám závidí pak\nby bylo přímo rouháním, vedle těchto\nšedých svědků zašlých dnů chtít pěsto-\nvati umění cizí, importované. Co nevy-\nroste z naší půdy, nemůže nám nikdy\nk srdci přirůsti; jen z půdy zmrvené tra-\ndicemi vlastní minulosti vyrůsti může štěp,\nkterý ponese dobré ovoce. Jaké svědectví\nchudoby bychom si dali, kdyby v městě\ns tak bohatou minulostí uměleckou\novládl sloh cizí! Máme svou vlast-\nní, Českou gotiku vladislavskou,\nčeskou renaissanci, pražský ba-\nrok, doufejme, že budeme míti též\nvlastní, českou modernu! Výtka,\nkterá se nám architektům činí, jest,\nže oživujeme jen slohy mrtvé, ne-\nschopné dalšího života. Překročilo\nby daleko meze tohoto článku, kdybychom chtěli vyvraceti\nfalešné tvrzení toto. Každý pokrok jest dílem doby předchozí,\nv umění není skokův, nýbrž nenáhlý přechod. Řekněme, že\ngotika jest pro nás mrtva, pak zbývají nám slohy dva co vý-\nchodiště, co základ, na němž budovati chceme sloh vlastní.\nVolba není nesnadná. Tak zv. renaissance česká i pražský\noarok jsou slohy naše. Ona značí dobu samostatnosti naší,\ntento dobu našeho největšího národního úpadku, ponížení\nduševního, úplného vítězství katolicismu nad odbojem husit-\nství. Barok jest u nás zastoupen skvěle, jako nikde jinde\nale bohužel, jsou to díla naturalisovaných Němců neb Vlachů.\nJako renaissance jest východištěm pro všecky slohy\nostatní, i dnešní modernu, tak také renaissance česká může\nbýti východištěm pro modernu českou. Známo, že vývin\nslohu vedle schopností uměleckých podmíněn jest též vlivy\nlokálními, hlavně též materiálem. Stavby pražské nejsou z ka-\nmene který nám schází nýbrž jsou to stavby omítkové.\nNuže, renaissance naše i barok jsou slohy specificky omít-\nkové, ona svým sgrafittem, tento svým štukem.\nPravda, že dosavadní pokusy více méně se přímo opíraly\no vzory staré. Tak daleko ovšem nejdeme. Je-li jaký pokrok\nmožný, nesmíme spokojiti se s pouhým nápodobením, nýbrž\nmusíme na daném základě jiti dále, tvořiti ze svého a ne\nr• • v\ntraviti z toho, co nám minulost zachovala. Ze jest to možné,\ndokazuje na př. zemská banka a některé stavby Wiehlovy.\nNepopíráme toho však, že by brzo musila nastati přirozená\nreakce, kdyby se sloh tento měl pěstovati na dále tak, jako\nv\ndosud. Stít, sgraffiitto, portál s kovaným světlíkem to jsou\nelementy, které se brzo vyčerpají.\nByl proveden důkaz, že renaissance česká hodí se nejen\npro stavby soukromé, villy, zámky a domy činžovní, ale též\npro stavby monumentální. Máme již banku, radnici, museum,\nlázně, školy, ba i zdařilý pokus s divadlem ve slohu tomto.\nv\nZe jest rázovitým, nepopře zajisté nikdo. Slučte tuto rázo-\nvitost s moderností, a dosáhneme toho, po čem toužíme:\nsvého vlastního slohového zabarvení, jímž odlišíme se od\nciziny. Ráz tento nesmí být jen tužbou nás architektů, nýbrž"}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "286", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.21", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2870, "texte": "celého našeho českého světa, on musí býti od nás žádán\na náležitě ceněn! Dosud se tak nedělo. Pri konkursech\narchitektonických rozhodují jedině ohledy praktické, ostatní\nje vedlejší. Bylo by šílenstvím ovšem, chtítiopak; každé dílo\narch. jest zároveň dílem technickým, jehož požadavky uspo-\nkojeny býti musí plnou měrou; přihlížeti však se musí\nk tomu, aby každé dílo takové bylo též dílem uměleckým a\nmělo svůj ráz. U nás se staví do roka mnoho škol, kolik\nz nich však může činiti nárok na cenu uměleckou? Šablona\nzde vládne. A to nejen po venkově, ale iv Praze, Znáte je-\ndinou pražskou škcdu, která by byla okrasou města, v rázu\npražských památek? I pro Malou Stranu nedocílíme jiné\nstavby, než školní kasárny s »monumentálními fa9adami«.\nNeplatí tudíž výtka, že by renaissance byla slohem přežilým.\nNové potřeby ukládají nám nová řešení, nové konstrukce a\npak nové formy. Ano, nové formy! To jest to, co veřejnost\nvedle rázovitosti vlastní od nás s plným důrazem požadovati\nmusí*). V tom vězí tajemství, býti svým. Nespokojme se\ns tou zásobou, co nám ze šťastnějších dob zbylo, pracujme\ndále, každý dle toho, jak vlastní cit mu káže. Význačnou\nznámkou Prahy jest její malebnost. Příroda sama učinila ji\ntak krásnou, doba pak vznešenou. Znivellujte ji, zastavte ji\nnádhernými činžáky ve vinohradském slohu a veta bude\npo její kráse. V rázovitých ulicích pražských pro modernu\ns nekonečnými frontami, jednotvárnými fa9adami, horizontálami\nřims není místa. Zničili bychom tím jejich malebnost a jejich\ncharakter. Ze takový přirozený další vývin slohu možný jest,\ndokazuje architektura v Belgii a Hollandu. Tam mají svůj\nsloh, rázovitý, poutavý, hodící se k rámci malebných měst\ntamějších, ač neschází na pokusech, přivésti tam slohy cizí.\nV předešlém čísle V. S. vysloven byl stesk, že nemáme\nučiliště, na němž pěstován by byl směr moderní na způsob\nškoly Wagnerovy. Ten nedostatek snad sneseme. Kořen zla\nvšak vězí jinde. Ze škola naše technická nevykazuje takových\nzevnějších výsledků, má svou příčinu v hříšné, přežilé orga-\nnisaci vyučování, v níž stavitelství a architektuře vykazuje\nse příliš krátká doba vyučovací.\nNa technice nepřednáší se ani všeobecné dějiny umění\ntím méně pak domácí. Studium památek domácích není po'\njato do programmu školního. Není dána učiteli příležitost,\nv rámci školy probouzeti v posluchačstvu zájem a lásku pro\npamátky domácí, docela pak ovšem ne, směr tento při ná-\nvrzích pěstiti. To jsou poměry, které přes noc změniti nelze.\nCo však leží v mezích možnosti, jest zřízení stolice pro\nhistorii umění domácího.\nZa dnešních poměrů, kdy tak mnohým pražským památkám\nhrozí osud zničení, měla by stolice tato ten význam, že ge-\n\n*) Zásluhou poslance Kaftana zůstane, že navrhl, aby zemská\nbanka provedena byla ve slohu české renaissance. Návrh z počátku\nnás odborníky zarážel, ale, jak výsledek ukázal, byl velmi šťastný."}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "287 / 288", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.22", "debut_caractere": 17, "fin_caractere_exclue": 173, "texte": "nerace mladší vyšedší z techniky, s jiným zájmem a porozu-\nměním na naše památky stavební by pohlížela. Řekne snad:\njest pozdě! Lépe pozdě, než nikdy!\n\nB-k."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c020", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c020", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "283 / 284", "page_fin": "283 / 284", "image_debut": 20, "image_fin": 20, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.11.1", "titre_corps": "A. MUCHA.", "titre_sommaire": "A. MUCHA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 20, "page_imprimee": "283 / 284", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.20", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 24, "texte": "A. MUCHA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c021", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c021", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "286", "page_fin": "286", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.11.2", "titre_corps": "STUDIE.", "titre_sommaire": "STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "286", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.21", "debut_caractere": 2872, "fin_caractere_exclue": 2891, "texte": "B. KNÜPFER.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c022", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c022", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "287 / 288", "page_fin": "291 / 292", "image_debut": 22, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.12", "titre_corps": "UMĚLECKÁ KOMISE zřekla se součinnosti s městskou", "titre_sommaire": "UMĚLECKÁ KOMISE zřekla se součinnosti s městskou", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "287 / 288", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.22", "debut_caractere": 175, "fin_caractere_exclue": 6307, "texte": "UMĚLECKÁ KOMISE zřekla se součinnosti s městskou\nradou pražskou. Stalo se, co dávno bylo předvídáno: po-\nstavení umělecké komisse při městské radě pražské zcela\nznemožněno, když její lopotné práce byly bez odůvodnění\nměstskou radou zamítány, když rad jejích naprosto nedbáno,\nano když co chvíli o starobylém i malebném rázu Prahy\nproti její varovnému hlasu rozhodováno. Rozhod-\nnutí komisse sděleno měst. radě násl. přípisem :\n»Slavná rado král. hlavního města Prahy!. Když se\nku vyzvání slavné rady městské roku 1896 komise umělecká\nkonstituovala, byla sobě toho vědoma, že z práce její dra-\nhému městu našemu může jenom tenkráte vzejiti prospěch,\nnalezne-li v slavné radě městské náležitého porozumění a\npodpory. Obavy, které jsme v té příčině chovali, zanikly pro-\nhlášením, že slavná rada městská nemůže přejiti přes úsudek\nodborníků v umělecké komisi sjednocených bez vážných dů-\nvodů ku dennímu pořádku.\nRada velenutných otázek, která tehdy byla nashromážděna,\nsnaha po zachování starobylého rázu Prahy tehdy tak vroucně\nse ozvavší přiměla nás k tomu, že nestarajíce se o to, aby\nvýsledek práce naší byl zajištěn a v pevné víře, že slavná\nrada městská má upřímný úmysl uČiniti v tomto směru vše,\nco jí možno bude, uvázali jsme se chutě v práci, abychom\nv čas předešli všem chybám, které se až dosud v tomto\nsměru dály, a abychom při všem ohledu na četné a spletité\nokolnosti, jichž šetři ti bylo nutno, učinili vše možné ku zá-\nchraně cenných památek a věkopamátného rázu našeho\nměsta, jakož i k umělecké úpravě nových jeho částí.\nSlavné radě městské bude snad známo, že pracoval,\nsme úsilovně, abychom zmohli nahromaděný materiál, že\nscházeli jsme se týdně, mnohdy i častěji, že konali jsme še-\ntření místní, že jednotlivci z nás pracovali ještě mimo komisii\npřipravovali skizzy a návrhy, že vynasnažovali jsme se há-\njiti stanovisko naše iv komisi stavební atd.\nAle s politováním jsme spatřovali postupem Času, že\nvýsledky práce naší nesetkávají se v slavné radě městské\ns takovým souhlasem, jak bychom si toho byli v zájmu věci\npřáli. Dovídali jsme se o podobných nepříznivých usneseních\nz pravidla pouze z denních listu, čekajíce marně na řádné\nvyřízení. Rada otázek týkajících se úpravy města vyřizována\nbyla vůbec aniž by byla slavná rada městská uznala toho\nnutnost obrátiti se na nás v té příčině o radu a umělecké\nkomisi nezbývalo než cestou každému občanu mimo radnici\nstojícímu volnou podati své námitky (náměstí Havlíčkovo,\núprava Holešovic, úprava čtvrti sv. Vojtěšské).\nAvšak přes o vše komise umělecká pracovala dále\nproniknuta jsouc důležitostí svého poslání, jakož i zodpověd-\nností, kterou ustavením se oproti široké veřejnosti byla při-\njala, pracovala se zapřením a byla tak s to předložili v červnu\nroku minulého svůj vlastní plán assanační co nejobjemnější\npráci svou týkající se úpravy této důležité části města.\nAvšak i tato velká práce, které podjali jsme se na vý-\nslovné přání slavné rady městské, nedošla souhlasu jejího\na návrh náš bez udání určitých důvodů zamítnut.\nDovodili jsme nesprávnost těchto, byť i povšechných dů-\nvodů, avšak na rozhodnutí slavné rady městské jsme nic\nnepozměnili, a práce naše položena ad acta i přes to, že jest\njediným plánem assanacním, který vypracován jest na základě\nzměnění cáry pobřežní a tedy jediným celistvým řešením nyní\nstávajícím.\nUvažovali jsme tenkráte, bude-li nám možno za takových\nokolností prospěšně pracovati dále, neb zdálo se nám, že\nnaše jen věcně a nestranně činěné návrhy nejsou slavné radě\nměstské vítány. Rozhodli jsme se přece setrvati přes všechny\npřekážky, které se nám v cestu kladou, předpokládajíce, že\nslavná rada městská pochopí správnost našich pro blaho\nměsta našeho upřímně míněných návrhů a své jednání oproti\nzmění. Oddávali jsme se naději, že nastane po schválení na-\nšeho jednacího a organisačního řádu, který jsme již v květnu\nm. r. předložili, intimnější styk a upravení jednání mezi\nnámi a slavnou radou městskou a že budeme míti příležitost\ndelegáta slavné rady městské v našem středu řádně informo-\nvat!, po případě návrhy naše v slavné radě městské sami\nhájiti. Ale nade vše očekávání ani toto přání nedošlo sou-\nhlasu slavné rady městské.\nSlavná rada král. hlavního města Prahy dopisem ze dne\n29. ledna t. r. sice velice lichotivými slovy činnost komise\numělecké uznala, ale žádá ji současně, aby na upravení po-\nměru svého ku slavné radě městské netrvala, předpokládajíc,\nže nebude třeba dobrý poměr a přátelskou ochotu slavné\nrady městské blíže pouze formálními normami úpravovati.\nLitujeme, že dle dosavadního jednání slavné rady městské\nprávě na dobrý poměr a přátelskou ochotu její spoléhati ne-\nmůžeme, a doufali jsme v to, že mohouce se opírati v pevné\nupravení poměru svého ku slavné radě městské, budeme\nmoci žádati to, co se nám při dosavadním dobrém poměru\na přátelské ochotě se strany slavné rady městské nedostá-\nvalo.\nOdepřením schválení jednacího a organisačního řádu\numělecké komisi postrádá tato vší záruky, že s návrhy jejími\nbude řádně naloženo, ona nemůže žádati udání důvodů, proč\nta neb ona věc byla zamítnuta, nemůže žádati o síly po-\nmocné ku práci své potřebné atd. na základě upraveného po-\nměru, nýbrž jest poukázána pouze na přátelskou ochotu\nslavné rady městské.\nTato záruka nám však pro další úspěšné jednání není\ndostatečnou a nemůžeme se proto zúčastniti prací dalších.\nVeliké jsou úlohy, před nimiž stojí město naše, a dalekosáhlé\njsou následky jejich provedení. Celá úprava Starého města,\nMalé Strany žádají naléhavě o rozluštění. Řada velecenných\numěleckých a historických památek jest dle nynějšího plánu\nregulačního ohrožena, a ráz města byl by úplně zničen.\nAby se tomu předešlo, jest nutno vypracovati plány nové\ns náležitým ohledem na památky staré a na ráz města, při\nvšem šetření oněch stanovisek, jichž při úpravě měst dlužno\ndbáti. Úloha tato jest velká, obtížná a vyžaduje dokonalých\nstudií a úvah, aby bylo lze vypracovati návrh takový, za\nkterý by umělecká komise mohla převzíti plnou zodpovědnost.\nMa-li vsak takováto obsáhlá práce býti zdatně provedena,\njest zapotřebí míti přesvědčení, že nekoná se marně; ale pře-\nsvědčení toto umělecká komise dnes bohužel nemá. Druhý"}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "289 / 290", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.23", "debut_caractere": 39, "fin_caractere_exclue": 2577, "texte": "rok jest tomu, co neúnavně pracujeme, ale výsledky práce\ntéto rozbily se o nepřízeň slavné rady městské\nAle i jiný důvod vede nás k tomu, abychom se vzdali\nsvé činnosti. Členové umělecké komise povoláni byli v době,\nkdy snaha po zachování starobylého rázu Prahy a památnk\njejí mocně žádala, aby od dosavdního postupu v té příčině\nbylo upuštěno a aby poskytnuta byla záruka, že těchto ohledů\nna příště bude šetřeno.\nUmělecká komise převzala před širokou veřejností zod-\npovědnost, že postará se o nápravu v tomto ohledu. A čím\nse může dnes vykázati! Veškeré její návrhy zůstaly buď\nneuskutečněny neb byly zamítnuty. Za její existence pokra-\nčuje se po způsobu starém. Hlas umělecké komise marně se\nozývá. Budovy umělecky cenné se boří, průhledy se zastavují,\nna Malé Straně staví se čtyřpatrové domy, které hyzdí po-\nhled na Malou Stranu a hrad králů českých, na nějž s hrdostí\njsme pohlíželi. Slovo naše u slavné rady městské nemá té\nváhy, aby zadrželo taková osudná rozhodnutí a přes návrhy\nnaše přechází se bez udání vážných důvodů k dennímu po-\nřádku. Za těchto okolností nemůžeme déle bráti na sebe zod-\npovědnost za to, co se děje, nám nezpomůže později zaprá-\nšený protest v archivu, když stane se chyba na století ne-\nodčinitelná. My povinni jsme veřejnosti, z které jsme vznikli\nříci, že nejsme s to, u slavné rady městské docí-\nliti to co od nás bylo očekáváno, a složením na-\nšeho úřadu zbaviti širší kruhy mylného náhledu,\njako by naší existencí bylo o záchranu rázu na-\nšeho města peělivě postaráno. Bude-li dosud po-\ndobný zápal jako tehdá, kdyžpovolánijsmebyli,\npak postará se veřejnost o další. Nebude-li, pak\novšem bychom neměli žádné příčiny dovolávati se souěinnosti\nširší, a nezbývalo by než bolestně oželeti, že bez porozumění\nas lehkým srdcem ku škodě našeho národního majetku niěí\nse to, co nám všem jest neocenitelné a nenahraditelné.\nSkládajíce úřad svůj, nechceme se vzdáti činnosti na\ntomto poli, kterou pokládáme za svou vlasteneckou povinost.\nNež pro tuto chvíli zdá se nám býti úspěšnějším nemařiti\nčasu našeho marnými radami, které slavnou radou městskou\nzůstávají nepovšimnutými. Účel však, za kterým jsme dosud\npracovali, jest nám všem tak drahý a nad dočasné náhledy\na složení slavné rady městské tak povznešený, že neváháme\nprojeviti ochotu, ne však jednotlivě, nýbrž co celá umělecká\nkomise, zúcastniti se dalšího jednání v tomto směru, jakmile\nslavná rada městská zabezpečí nám zdárnou činnost a nále-\nžité respektování naší práce, což ovšem musilo by se státi\nv prvé řadě upravením našeho poměru k ní."}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "291 / 292", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.24", "debut_caractere": 163, "fin_caractere_exclue": 1506, "texte": "Přejeme královské naší Praze, by nádherné své roucho,\ntohoto výmluvného svědka slavné minulosti naší, sobě za-\nchovala, přejeme, aby nové jizvy nezhyzdily její velebnou\nlíc, a aby to, co nová doba k jejímu zevnějšku přičiní, ladně\nse připojilo k obrazu nám tak drahému a nebylo sestřihnuto\nna střízlivý tvar bezvýznamného, pro srdce naše němého\nměsta, jak může jej vytvořiti nezdravá podnikatelská činnost\nstavební, bažící pouze po zisku a obohacení.\nV Praze, dne 23. února 1898.\nZ »Umělecké komise«. J. Stíbral, Ot. Materna, V. Roštlapil,\nJ. Koula, Jan Herain, J. Zítek, 'J. Mocker, C. Klouček, Osv.\nPolívka, Jos. Schulz a Ant. Wiehl.\nOsud KOSTELÍKA SV. VÁCLAVA na Novém městě zdá\nse býti zpečetěn: sboru obecních starších definitivně navr-\nženo jeho sboření. Jen pro Boha rychle, aby se\ntak stalo ještě v jubilejním roce Palackého, avšak pozor, aby\nklepot na základní kámen k jeho pomníku a zvučná hesla\nk tomu pronášená nepřehlušily rány krumpáčů a kladiv z blíz-\nského zbořeniště! To by kazilo dojem a divně by nad tím\ncizí hosté kroutili hlavami, že členové národa, kteří okázale\nstaví pomníky svému historiografii, stejným časem bez ostychu\nboří pomníky téže historie.\n- Ku konkurenci na pomník Palackého došlo 14 návrhů.\nVolbou soutěžících měla býti doplněna jury ale nestalo\nse tak dosud. Zprávu o výsledku tedy nelze vbrzku\nocekávati."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c023", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c023", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "289 / 290", "page_fin": "289 / 290", "image_debut": 23, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.12.1", "titre_corps": "VÝSTAVA SPOLKU »MÁNES«", "titre_sommaire": "VÝSTAVA SPOLKU »MÁNES«", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "289 / 290", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.23", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 37, "texte": "VÝSTAVA SPOLKU »MÁNES«"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c024", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c024", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "291 / 292", "page_fin": "291 / 292", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.13", "titre_corps": "VÝSTAVY.", "titre_sommaire": "VÝSTAVY.", "signature_source": "—ls—", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "291 / 292", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.24", "debut_caractere": 1508, "fin_caractere_exclue": 4933, "texte": "VÝSTAVY.\n—ls—\n\nSOUBORNÁ VÝSTAVA FRANT. ZVĚŘINY v Saloně To-\npičově presentuje se 131. originály tedy zlomkem veške-\nrých prací našeho umělce-turisty dosti nepatrným. Můžeme\nříci, že návštěva v salonku T. platila starému, dobrému zná-\nmému, z prací třeba později datovaných mluvil k nám týž\nenergický kreslíř, jako před lety v illustracích Květů a Světo-\nzora, všade stejně drsný přednes látky, jíž se umělec celou\nvřelostí svého uměleckého temperamentu věnoval. »Ethno-\nr # v\ngrafické« studie z Cech, Tater a Krasu zobrazující typy, ná-\nřadí, vnitřky, architektury i širé krajiny zachyceny\nsvěží, energickou tužkou Zvěřinovou, vy-\ntvořivší si »manýru« tak vlastní a rázo-\nvitou, že jí maně přispůsobujeme\nnázory své o Krasu i\nTatrách a jež vadí\nnám jen tehdy, jed-\nná-li se o typ a\nkrajinu zdejší.\nPO VÝSTAVĚ »MÁNESOVĚ«. Neradi zavřeli jsme\nvečer dne 6. března Topičův salonek, litovali jsme té minia-\nturní výstavy českého dorostu. A litovali ji i jiní, nešetříce\ndobře míněných slov lítostivých nad »Mánesem«, jehož první\nkrok ve druhém desítiletí potkal se s tak hrozným »financním\nfiaskem.« A dobře, že ta slova padla, sice bychom se byli při\nrozesýlání všech těch roztomilých obrázkův, nastupujících cestu\ndo atelierů, svých původcův rozplakali takto ale byli jsme\nnuceni stále a stále übezpecovati kondolenty, že zde o žádném\nfinančním fiasku nemůže býti řeči: nebyli a nejsme předce\ntakoví spozdilci, kteří by byli očekávali bůh ví jakých finan-\nčních úspěchů, kteří by se byli domnívali, že v královské\nPraze stane se něco zázračného a že budou se kupovati obrazy\nproto, že se líbí a ne proto že je laciný, vánoční »výprodej;.«\nTak prakticky ideální my předce nejsme! Vždyť my očekávali\npouze živý interess kruhů opravdu umění milovných a nikoliv\ntěch tučných, jimž platil plakát Hofbauruv. Jím ovšem jsme\nsi (bijeme se v prsa) přenáramně uškodili, jím cítili se dotčeni ti,\nco chodí na výstavy protože na něm nebyli oslaveni\ni ti co na výstavy nechodí protože prý tu byli zkariko-\nváni; hněv byl tak velký, že J. K.v Národních Listech se\nviděl nucena zastati se toho všímavého, obětavého, vlastenec-\nkého publika, které prý přecasto nezaslouženě podporuje věci\nnezralé a nedosti připravené. Skoda, že nečetli jsme ty »věci«\nprecizně vypočítané, snad bychom se byli dozvěděli, jak ne-\nvděčně se odměňuje »Mánes« všem svým podpůrcům.\nV r\nDotčenými cítili se také referenti z Hlasu Nár. a Ceske poli-\ntiky a nereferovali o výstavě patrně v nedorozumění: domní-\nvaliť se, že plakát platí nevšímavým a nechápavým kritikům,\ncož ovšem co nejrozhodněji musíme popříti vyznávajíce, že\nz vrozené bázně před sedmou mocností tak daleko bychom\nse přece jen nebyli odvážili i kdybychom si dovolili někdy\nnerespektovati oněch velejemných pokynů kritiky, jimiž se\ndává autorům laskavé svolení co a jak malovati smějí a také\nco a jak pojmenovati mohou, i kdybychom nerespektovali\nněkdy toho velkolepého důmyslu, jenž v obrazech objeví auto-\nrům obsah a věci netušené a jindy opět dokáže, že oni ne-\ndovedli namalovati co malovali, protože nevěděli, co bude si\npřáti ten, kdo před obraz s tužkou a notickou se postaví,\ni kdybychom nerespektovali ale my respektujeme\nvětšinu své otcovsky laskavé kritiky, my pečlivě čteme\nevangelium a proroctví v nich obsa-\nžená, vystřihujeme a vedle sebe lepíme\nty zprávy o pracech svých i kama-\nrádů as dychtivostí hledáme kde\nmezi nimi souhlas,\nabychom podle toho své\npozdější práce zaříditi\nmohli."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-04-01-c025", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-04_01#c025", "volume": "bmtnaan_1898-04_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "291 / 292", "page_fin": "291 / 292", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.2.13.1", "titre_corps": "K. L. KLUSÁČEK.", "titre_sommaire": "K. L. KLUSÁČEK.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "291 / 292", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.24", "debut_caractere": 4935, "fin_caractere_exclue": 4950, "texte": "K. L. KLUSÁČEK."}]}], "pages_ocr_originales": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "246", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.1", "texte": "VOLNÉ SMĔRY.\n\nV HOŘE. — OBRÁZEK\nZ TATER. — NAPSAL\nAL. MRŠTÍK.\n\nZachtělo se mi jedlových lesů, žva-\ntlavých bystřin, stinného klidu hor.\nBylo krásné letní odpoledne.\nPotok spěchající dědinou k hučí-\ncímu Váhu plný byl dětí. Bystrá\nvoda chladila snědá jejich lýtka, leh-\ntala je pod koleny, příjemně zdržo-\nvala i sebou unášela každý jejich krok\na malá chamraď rozveselena zlatou\nzáří dne vřískala a ječela šťastna\nsvou dětskou hrou.\nSotva jsem se objevil, už jsem\nbyl obtočen pitvornými postavičkami\nv ušpiněných hadýrkách.\n»Prosím o grajcar! Dajte grajcar!\nGrajcar! Grajcar!« hrčelo to kolem\nmne a z levé, z pravé, z předu i ze\nzadu natahovaly děti vlhké, malé\nsvé dlaně i ty větší s gatěma vyhr-\nnutýma až vysoko nad kolena i ty\nmenší v modrých, v blátě uválených\nsukýnkách dlouhých, až po paty.\nv\nJedno z nich zavřísklo. Šlápnulo\nsi na sukýnku a upadlo na ušpiněný\nnos. Krev se mu řinula z nosu a\nruka přece vztažena prosila o graj-\ncar. Dostalo ho. Hřbetem ručky roz-\nmázlo něco krve po zablácené tváři,\n\nOLDŘICH HOMOLÁČ.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "247 / 248", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.2", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\npodívalo se na »grajcar« ňa krví potřísněné dlani\na usmálo se v slzách.\nTaké druzí chtěli.\nMladičká hezká Giza zavěsivši koketně bílý\nsvůj loket na nevysoké dveře, aby široký rukáv\nsvezl se hodně nízko stála na prahu židovské\nkrčmy a zablýskla zuby nad mými grajcarovými\nrozpaky.\nKonečně jsem se dostal z dětského obležení\na zahnuv za roh, unikl jsem dětem i Giziným\nočím, velkým a temným jako krystally černého\nachatu. Byly žhavý jak peklo a viděl jsem jednou,\nže svítí jak bludičky i tmou.\nSpěchal jsem rychle po tvrdé oravské silnici\nk lesům, kde mne čekal šerý stín a sílící pách-\nnoucí jejich dech.\nŽeny s děcky na zádech, děvčata s rudými\nšátky na hlavách jak vysoké květy stály po pás\nponořeny v konopí a přebíraly stonky vyzrálé\nv plod. Z jednoho konopiště se ozýval mdlý zpěv,\npřehlušovaný vozy po silnici k Růžomberku pře-\njíždějících Oravanů. Jako ovečky běželi malí jejich\nkoníci pod točícím se bičem pohazujíce jezevčinou\npošitými chomouty.\nZahnuv se silnice a vycházeje po kamenité,\nnerovné cestě do vrchu bral jsem se zvolna podle\nbrambořišť a záhonů odkvetlého už, někde i dosud\no v\nkvetoucího lenu k jedlovým lesům Cebratu.\nPřede mnou horským krokem kráčela žena\ns děvčetem. Došel jsem jí.\n»Dobré odpoledne!« Pozdravil jsem ze zadu.\n»Pán Boh daj!« trhla sebou žena na zad.\nA kdě že idú?«\nPoznala mne. Byla z mého sousedství.\n»Do hory.«\n»Aj já. Třeba nám dřeva.«\nDěvče zahledělo se mi velkýma očima do obli-\nčeje a usmálo se s tou dětskou upřímností, která\nsi tak rychle získává lidský cit.\n»To je vaše dcerka?« ptám se a pohladil\njsem její hlavičku.\nJe. Marka sa volá. Marka Klečkova.\nMarka klusajíc po boku matky stále se po\nmně točila milým pohledem zvědavého děcka. Pod\npaždím si nesla malou trávničku.\nv\nSli jsme mlčky vedle sebe. Okolo temen hor\nválely se šedé mlhy, klesaly a zas se vznášely\nvýš a výš jak obrovští, rozkřídlení ptáci.\nHory sa dýmí! prohodila pojednou matěra\nukázavši k Choči, z jehož lysé hlavy k nebi se\nnesly mraky hustých par. »Bude dažď«, dodala\nještě a sehnula se pro smolný kus pohozeného\ndřeva.\nMladá ještě žena, ale tělo už prací ztahané,\nobličej životem zryt.\n»To sú mrzké švabušky! ukázala podle cesty\nna zakrnělé zemáky, vyrostlé v kamení pomíseném\ns trochou hlíny.\nv\n»Jsou. Sak tady len není lepší.\nPodívala se a očima změřila políčka sousední.\n»To můj len«, pravila a povzdychla si. »Ach,\nnáš kraj biedný! Nuž —■ třeba být spokojným čo\npán Bóh dá.«\n»U nás mají lidé veliké kusy, úrodné kusy\na nejsou spokojeni . . .«\n»To sú galgani!« vskočila mi do řeči.\n»A jsou aji tací statku mají mnoho a všecko\nhrdlem prolijou.«\n»Eh fí! To sú mrzké lidi, ti korheli!« zvo-\nlala a ještě jednou si odplivla. »Aj u nás sú ta-\nv\nkoví ludé. Co vyrobí, to utopí « »A hej,\nMarka!« obrátila se žena najednou k děvčeti.\n»Hej čo trávy tady by's nasbierala!«\n»Nuž já pojděm !« kývlo děvče ochotně hlavou.\n»Něpojdeš! Nič to! Išla by's s jinými děvčaty\na to nič. Len mrzké řeči vedú. To já ťa nepu-\nstím. Keď pojdu já, pojdeš aj ty. Ale sama\nně! A eště by ťa aj do rychtara zavedli a načo\nto? Len by som sa hněvala.«\nDěvče neodpovídalo.\nMatěra měla pěkný, altový hlas zvonoviny.\nNapadlo mi zeptat se jí, nezpívá-li.\nZavrtěla hlavou.\n»Hja ! Ráda by som zazpievala. Na tisíc těch\npiesniček umím. Ale ■— není ňa do zpěvu,« pra-\nvila nějak smutně. »Som chudobná a chu-\ndobný člověk hotová opica. Není mu do zpěvu,\nnení mu do smíchu a len aby robil a modlil\nsa . . . Jdú na salaš! Tam svet, tam život. Tam\nludia jim zazpievajú. A veď už od salaše nejsú\ndelako! Hej tam poza horů tam hněď je sa-\nlaš«, ukazovala rukou k vzdáleným horským\nlukám, kde černaly se senníky roztroušené po\nšedozelených stráních.\nMěla obličej zastíněný bolavým jakýmsi smut-\nkem."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "249 / 250", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.3", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\n»Máte muže?« zeptal jsem se.\nZavrtěla hlavou zas.\n»Zomrel.«\n»Dávno ?«\n»Této bolo piat let a je jí eště ne sedem«,\nukázala na Marku.\n»A proč jste se nevydala po druhé?\n»Ej, Pánbožek potrestat by ňa mosel, keď by\nsom sa eště raz vydala«, zvolala s jakýmsi od-\nporem .... »Muža som už mala a tak co! ?\nTo světa už som užila. A keď mám štyry dieťa,\nhriech by to bol, aby som je nechala katanovať.\nJeho děti, moje děti len samé peklo by bolo! . .\n»A byl hodný váš muž?«\n»A prečo by nebol ?« trhla sebou. - »A1 e\nnéni pšenica bez koukolu, není manželství bez\nžialu.«\nZ její slov vyznívala těžce skrývaná trpkost.\n»A kolik že vám zanechal dětí ?«\n»Kolko? Mám tri dcery a synčeka. Krásný\nsynček!« pochlubila se s nádechem pýchy. »Veď\nho aj odvédli!«\n»To musí na vojnu ?«\n»Už v jaseni. A už sa sena kosí!« vzdychla\njako pro sebe.\n»To bude těžký pláč.«\n»Ba že buděm plakat! To bude zlá zima, keď\nsyna něbude. Kdo že mi půjde do hory na dřevo?!\nJá tam sama nemožu. Kdě že pak žena! Zostala\nby som tam ve snahu. Ustanu aj teď v létě,\nkdě že ve sňahu!«\n»A Marka je nejmladší ?« otázal jsem se, abych\nji vyvedl ze vzpomínek na blízkou budoucnost.\n»Ně. Nejmladší je tri roky.«\nZahleděl jsem se v myšlenkách kolem.\nPo mezích jemně se usmívaly kalichy kve-\ntoucích malv a modří vzkvétala chrpa; v řadě\nžloutnoucích ovsů bujnou krví rozléval se vlčí\nmák, bílými hvězdami svítil vysoký rmen. Chtěl\njsem si utrhnout kytici a zašel jsem brázdou\nhlouběji do ovsů. Stanul jsem překvapen. Oves\nbyl uprostřed všechen pocuchán a poválen právě\ntam, kde šedá jeho zeleň přecházela v mírnou\nžluť. Na zemi ležely žvance rozžvýkaného zrní.\n»To od diviaků«, poznamenala matěra.\nMísty však lišily se žvýkance od drobiska\nčerné zvěře. To zas mlsný medvěd povaluje se\nvyssával sladkou šťávu ovsů. Na jednom políčku,\nne větším než velký záhon zahrad)/, ležel oves\nuž posečený, ale ještě zelený. Sedliak ze strachu\npřed mlsným mackem posekl dřív, než by oves\npro něho byl uzrál.\n»To je škody!« zvolal jsem vraceje se s ky-\nticí rmenu pomíchaného ohněm vlčího máku.\n»Je. Malo sa toho urodí a čo sa urodí po-\nkazí zveri.«\nStranou ve stínu několika stromů zalíbilo se\nmi místečko, odkud byl krásný rozhled na tmavo-\nmodré dálavy zčistěných hor.\n»Zůstanu tady!« ukázal jsem k mohutnému\nbalvanu, omšenému stářím.\n»A na salaš něpojdú?«\n»Ne. Až jindy.«\n»Nuž ja teraz pojděm na dřevo.«\nRozloučili jsme se.\nPropletl jsem se ostružinami k balvanu.\nMiloučký to byl kout na kraji lesa šumícího\nv tichý kraj.\nUsadil jsem se na hustý mech.\nNěco málo kroků žvatlala malá bystřinka\na chladem svých vlnek osvěžovala dusný vzduch.\nJak tu bylo krásně! Jaké barvy se tu střídaly\nv nádherném osvětlení žhavého slunce, jehož\nproudy zatápěly hornatý kraj ! Tam naproti v dálce\nsivá zeleň posekané hory posypaná temnými body\njalovčího bledla mezi horami tmavými a za ní\nčernaly se zas nové a nové hory ještě vyšší,\nlesy ještě temnější. V dolině pod lesem sví-\ntily bílé rukávy rozhánějících se kosců nad ze-\nlenou hřívou svěžích luk. Nadježatým vrcholem\nvelkého Choče plovaly bílé beránky a líbaly\nsmutnou, místy už lysou jeho hlavu, jako když\ndětské líce obléhají otcovu vousatou tvář.\nNa levo, na druhé hoře, na zprahlém kožichu\nhorské louky gazda se synem a nevěstou shra-\nbovali seno se svého dílu a pěchovali do zčer-\nnalého senníku s malou zahrádečkou na výsluní,\nurobenou z nasekaných větví smrcin, kdyby snad\nsena bylo mnoho a místa míň.\nValášek přehnal kolem několik krav.\n»Brezka, ideš !« odehnal bílou kravku od svůd-\nného ovsiska. Brezka zablinkala dutým zvoncem\nplecháče a ztratila se v houštině.\nA zas mne ovanulo velebné ticho, rušené jen\nšumotem hvozdu."}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "251 / 252", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.4", "texte": "J. V. MYSLBEK.\nSV. JOSEF."}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "253 / 254", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.5", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nJ. V. MYSLBEK.\nLABUTÍ ZPĚV.\n\nTy lesy, ty lesy tatranských hor! Jak je každý\nmusí mít rád!\nNa jaře plné zpěvů, plné pohybu a sladkých\ntuch probouzejícího se života.\nV létě plné vůně a chvějících se stínů.\nLesy v jeseni rozechvěné smutkem, potřísněné\nkrví a hořící zlatem.\nI lesy v zimě v tiché nádheře bělostných skal\nnavěšeného sněhu a jíní.\nAle nejkrásnější přece jen v létě, kdy tichým\nproudem srdcem vane mír, hasne vášeň, tichne\nvzruch, hyne hněv a jen tichá, smírná radost\nštěstí šíří se duší a jemně ji klade v sen.\nPřišli mě navštívit známí. Pozdrav svůj do\nucha zazpíval komár, babička s bílou hlavičkou\nzatikala ve větvích jedle, se smrku na smrk přelítl\nkozlíěek a zděšeně zježil chocholku nad lidským\nnetvorem, ležícím v mechu jako živá kláda. I černá\nveveřice smýkla sebou a zmizela v temné koruně\nborovice. A bůh ví jaká ještě havěť si mě tu\nprohlížela ležícího v mechu měkkounkém a hu-\nstém jak vzácný aksamit.\nCestou s hory blížilo se několik dětí. Na zá-\ndech měly vysoko narovnané klestí. Až se pro-\nhýbaly pod suchou jeho tíží.\nChlapci. Samí chlapci. Poskok v nohách, píseň\nna rtech. Těžko se jim skáče, těžko zpívá než\npřece jen rovného kroku to neudělá a zpívat,\npískat přestane jeden a začne druhý.\nNajednou se zastavili a všichni hledí v temné\nsloupoví řídkého lesa.\nTam žena a muž po kamení mezi trčícími\nskalami stahují na smrčinových haluzích nalo-\nženou hranici ěervenavého dříví. Chlapci jakoby\nse radili. Pojednou poshazovali nůše a jako ve-\nverky rozběhli se do vrchu. Netrvalo dlouho\na muž s ženou spokojeně si oddechli. Hranici\nsvezli čiperní kloučci až k samé cestě. Odtud\nuž kravky tíži snadno dovlekiy k chatě.\nOhlédl jsem se na zad.\nPo stráni, nad níž v závratné výši kolesal\nsokol, lezla namáhavě matěra a sbírajíc po hoře\nsuché klestí, snášela je na hromadu černající se\nuž v slušné výši. Matěra svazovala už i nůši\na položíc se na ni zády, přes plochá prsa uva-\nzovala velkou tíž.\nA Marka? Kde je Marka?\nV tom cosi cupotalo po cestě dolů. Marka.\nZa chvíli přešla i matěra širokým krokem až\nk zemi se schylujíc pod vysilující tíží svého bře-\nmene.\nA zas vidím Marku pátravým zrakem neustále\nzpět se ohlížející a nakukující do všech koutů\nkřovin."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "255 / 256", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.6", "texte": "»VOL NĚ SMĚRY«\n\nSnad nehledá\n»Marka!« zavolal jsem na ni. »Hledáš mě?«\nKývla hlavou as nenuceností upřímného děcka\nvlítla mi do rukou.\nNedaleko stála matěra.\n»Ej, panko, Marka nasbierala malin. Ty nej-\nkrajšie, čo v hoře rastú«, podávala mi matěra\ns úsměvem, když jsem jí došel.\nMaliny krásně se červenaly na velkém listu\nlopuchy.\n»To, Marko, ty?«\n»Hej !« kývla hlavou.\n»Ale, já nemám u sebe peněz«, zažertoval jsem\nvážně.\n»I to«, odmítla rukou matěra »to že sú tak\ndobrý panko. To Marka sama, pánkovi že na-\nsbiera. Nech sa len páči.«\nMarčiny oči zářily něžnou radostí děcka nad\nradostí mojí.\nByl bych Marku\nVtiskl jsem jí něco do dlaně, poděkoval a uklidil\nse zpět, abych pojedl dárek chudých na mechu\nměkkém, jak nejvzácnější aksamit.\n\nUTRPENÍ TOUHY.\nA. SOVA.\nJak mne dojímá utrpení tvé touhy, Marto!\nVe tvých očích stárnoucích, delikátních, vzpomínky mé\nbudících!\nVe tvých očích! Tam zimní den jasný hoří s vysokou\noblohou,\nkdyž havrani v sněhové pláni usedli.\nVše zvichřeno, zjiskřeno, jako v slunečných rodných lesích,\nkde rampouchy zvoní o cesty utichlé,\nkrb hřeje v chatách a zpívají přeslice\na hlasy stále zvoní, hlasy zvoní tence stříbrné!\nJaký smutek zimní krásy vane z tvé bytosti!\nSensitiva čistá a mlčenlivá\ndlouho snila o jiskrách v krbu, jenž hřál by uchladlé nohy,\npo lásce muže horoucně vzpínala drobné ruce!\nVšak jarní přívaly! Kde jsou? Ty hluboké prorvy v duši!\nO čem chtí mluvit ještě tyto oči?\nTy stále zimní dny, jasné, s vysokou oblohou!\n☆\nNebo ta tragika touhy básníků, kteří nedoletí!\nTi bez síly, pyšní, které zrodila dnešní doba,\noživení odrazy vzdálených světel,\nti s vyrudlými barvami pávi,\nkteří u moří na terasách ochočení, krotcí,\nposlouchají o sebe zvonit poháry cizinců,\nmazlivé hlasy žen a kroky stále odcházející,\nposlouchají chřestit řetězy v přístavech, pískat odjíždějící lodi,\ntuší tisíce řečí o Nových Zemích,\nale nemohou, nemohou vyletět bouřlivě,\nnemohou vyletět do kouřů vzdálených bez orlích křídel!\nBez orlích křídel!\nNebo tragika touhy věřících, kteří se zachytli roucha Kristova\ns biblí v ruce procházejí hučící Sodomou dneška,\nse sladkým úsměvem upírají zraky v mystické hloubky !\nBěda, Běda! Co k povalení rozvrácené pilíře států\npodpírá kolos Církví, však bez geniálních kacířů,\na opatrnými ústy špatně pochopeného křesťanství\nSlabé dál těší a Mocné mocnějšími činí:\njdou stále trpěliví, věřící a stále doufající,\nkříže své oddaně nesou a volají dosud po člověku\nvelkými visiony Lásky a Sebezapření a odevzdáním se\nPonížených,\nsvé velké pláce svěřují věkům\n☆\nNebo utrpení touhy těch, kdo srostli se svou Zemí,\nkořeny hluboko v ní. Již tisíckrát viděli ráno nad svým polem\nprosívat zlaté zrní, a zívající, dlouhá poledne žhavá\nbez hnutí klímat a sešeřené večery důvěrně se rozpovídat,\notroci, těšící se hroudou!\nA hrdí na vše, čím rod jich se udržel staletí,\nať výpady nebo vítězstvím Duše, či slepou náhodou,\nstále znásilňovaní a stejnou odplatou hořící,\nzahořklí, zatrpklí, odhodláni do krve hájit svých krbů:\nvypověděli důvěru svým synům, skepticky chladným,\nsynům, kteří nevidouce nikde silných duchů\nnetouží po samostatném žití oklamaného lidu,\nsynům, kteří zhnusivše si zpupné dobrodruhy vlastní krve\npociťují jen bídu neplodných dob a lítost palčivou,\nsynům, kteří otevřevše pro všecko oči,\nvidí chátrání všeho,\na za vpád Bídy, která v triumfu táhne krajinou,\nděkují ironicky hazardním svým otcům ...."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "257 / 258", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.7", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nKOMEDIE. — MONOLOGY UBOHÉHO\nČLOVĚKA. — NAPSAL\nKAREL ENGELMÜLLER.\n\nM. ALEŠ. STUDIE.\n\n(Konec.)\nKonečně se tedy všecko sřítí s ohromným\nrachotem a praskotem v hlubiny všedního bí-\ndáctví, myslím si.\nJen žádné scény, jen žádného hlučného vy-\nstoupení !\nVše se může odbýti v několika vteřinách.\nPřijmu všecko, všecko do jediné písmeny! Jen\nnic vzrušujícího, žádné lehkomyslnosti, jsme přece\ngentlemani . . .\nJe mi zkrátka hrozně, zoufale, v spáncích mi\nhučí krev, nohy se mi třesou, nevím opravdu,\nbudu-li míti dosti síly, abych mu řekl, že\nabych\nOstatně bude-li dělati nějaké dlouhé, zbytečné\nřeči, nějaké výčitky snad, ukončím to jediným\nslovem, posunem ruky, však již porozumí! Roz-\nhodně se ale vyrovnáme, rozhodně! Tolik pocti-\nvosti ještě ve mně jest. Přiznám se ke všemu.\nPane, to ato jsem učinil. Co si přejete, pane?\nJen budu-li míti dosti síly, dosti odvahy, abych\nmu to řekl, až přijde ten okamžik?!\nOstatně, kdybych byl méně pil, bylo by teď\nmnohem lépe. Konečně je ale všecko jedno\nvšecko\nTo je tedy ten konec! Teď uvidíme, zda patří\nOlga jemu před bohem a lidmi, či jen mně před\nbohem Ale myslím již na hlouposti, vskutku,\njsem pitomý chlap jazyk se mi nějak plete\na myšlénky se mi matou . . .\nA hle, můj přítel, choť Olgin, se usmívá, jde\nke mně, podává mi ruku, usmívá se co nejdů-\nvěrněji, bere mne pod paždí a táhne ku svému\nstolku .\nRozumím mu. Nechce žádné prudké scény,\nmáme tu oba plno známých . . .\nOmlouvám se u svých kamarádů a jdu za\nním... Ale nepříjemné je to, velmi nepříjemné...\nJe mi zima i horko\nPohlédl jsem na Olgu. Je bledá jako smrt.\nPodává mi ruku a já cítím, jak se celá chvěje. Je\nnanejvýš rozčilená. Urovnává si stále vlasy nad\nčelem, obléká a svléká pravou rukavičku. Je mi\njí od srdce líto. Trpí asi hrozně . . .\nAle přítel nepřestává být roztomilým. Umí se\nznamenitě přetvařovat. Má jistě více síly, nežli\njá. Bojím se těch jeho úlisných poznámek a řečí,\ntoho jeho intimního poklepávání mých zad. Mluví\nstále o nějakém překvapení, o nějaké novině,\nkterou rozhodně nečekám, o smutném snad pře-\nkvapení hehe . . . Ptá se vždy znovu a znovu\nna různé věci\nJsem všecek pomaten. Koktám něco, ale ne-\nvím, co povídám.\nVidím jen ty dvě smutné, horečně rozpálené\noči paní Olgy a ten\njízlivý úsměv její man-\nžela. Chytili mne. —\nJsem v kleštích!\nOstatně je mi teď\nvše jedno! Bude-li se\ndlouho kolem celé věci\ntočit, jako kočka ko-\nlem horké kaše, řeknu\nmu, jak se celá věc\nzběhla, řeknu mu, že\nmi nelze jinak že\nmám Olgu rád, šíleně,\nk smrti rád, že je\nhrozně protivný\nčlověk pa-\ndouch a niče-\nma, že ho za-\nstřelím za-\nbij u jako psa\nzabij u\nJsi nějak\nbledý příteli; ne-\nmocen asi, viď? Pra-\ncuješ asi přes míru\nto nemáš, jsi neroz-\numa, podkopáváš si\nzbytečně zdraví . . . .\nNení tě také celý čas\nnikde viděti. Jakobys\ndo vody zapadl! Ne-\nviděl jsem tě, pamatuji\nse od onoho večera\nco's odejel tak ohro-\nmně rychle z Abbaz-\nzie hahá . . ."}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "259 / 260", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.8", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY*\n\nProč se neukážeš u nás, proč jednou ne-\npřijdeš ? . . .\nOlga se chvěla jako list. Pohlédla na mne\ndlouze, nesmírně dlouze, jakoby prosila a šeptala:\npamatuješ, dej pozor, zvolna, mírně\nnedal jsem se tím pohledem zmást. Mrzelo mne,\nže ten člověk po všem tom, co se stalo, dělá\nještě neomalené, hloupé vtipy, zve mne k sobě\ndo domu, tulí se ke mně jako had . . . Byl jsem\npodrážděn, zuřivý vztek mnou zalomcoval\nProč bych k Vám chodil, proč Máš\npřece ke mně stejně daleko, mohl's .již dávno\npřijíti a nečekati až ostatně —•\nNerozumím ti opravdu, Járo, jsi nějak ne-\nvlídný, takový divný, popudlivý, nervosní snad.\nv\nNevím, čím jsem ti üblížil. Řekni, snad ti vy-\nsvětlím, ale já opravdu . . .\nAle jaké vytáčky, vždyť si přece rozumíme,\npane! My si zcela dobře rozumíme, hehe . . .\nJsi vskutku dětina! Ostatně mi Olga poví-\ndala, že jsi se tam dole na jihu nějak nešťastně\nzamiloval, že se jí doneslo, že's ujel náhle s ně-\njakou dámou víš Chachá, smál jsem se\ntomu tenkráte, vždyť tě přece znám, kamaráde,\ntakové věci člověku na chvíli zachutnají... Ale ted\nvidím, že's opravdu nějak proměněný, snad do-\nkonce nešťastný - Pak odpusť, prosím, že\njsem se tak nevhodně, nedelikátně zmínil . . .\nCítil jsem již mezi řečí přítele, že malá nožka\npaní Olgy ocitla se blízko mých nohou a všiml\njsem si brzy i daného znamení Nechápal\njsem v té chvíli ničeho. Co se děje? Jaká to\nbídná komedie!? Zmocňovala semne silná ho-\nrečka. Zdálo se mi, že budu nucen náhle vstáti,\nrozbiti všecko kolem, rozkřiknouti se na celý\nsvět a utéci pryč, daleko\nOpravdu, drahý příteli, nechtěl jsem tě\nmučit; nechrne bolestí. Bůh ví, kdy se opět uhlí-\ndáme, bůh ví Nekazme si tu poslední chvílí!\nOdjíždíme zítra na několik roků, ne-li snad na\nvždycky, do Paříže to byla ta novina, o níž\njsem tě chtěl zpravit, když jsem tě tu zahlédl. Na\n\nF. B. DOUBEK.\nINTERIEUR."}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "261 / 262", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.9", "texte": "Z VÝSTAVY SPOLKU »MÁNES«\nANTONÍN HUDEČEK.\nODPOČINEK."}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "263 / 264", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.10", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nzdraví tedy a na shledanou! Rozumíš, do\nPaříže to jsem ti chtěl vlastně říci. Loučíme\nse s Prahou . . .\nZdvihl sklenici. Paní Olga a já jsme mu přiťukli.\nZadíval jsem se při tom do dobrácky roze-\nsmaných očí svého přítele i do široce rozevře-\nných, tichých, mlčelivých, věčně stejně záhad-\nných a krásných očí paní Olgy ale nechápal\njsem dosud ničeho, nerozuměl jsem, co tím vším\nna mně chtějí . . .\nPřítel znovu se rozpovídal; líčil obchody,\nkteré tam míní přenést, svoje dlouhé přípravy\nke konečnému rozhodnutí a naděje, které doufal,\nže tam najdou svého nejlepšího vyplnění . . . .\nPo chvíli se náhle vzchopil a běžel s několike-\nrým hlasitým pozdravem ke stolu, který stál\nv rohu restaurantu a kde zahlédl nějakého svého\nznámého. Zůstal jsem s Olgou sám.\nChvíli jsme mlčeli. Dívali jsme se dlouho sobě\ndo očí. Bylo v tom pohledu tisíce palčivých otázek?\ntisíce úpěnlivých proseb za rychlé vysvětlení!\nTu přerušila ona první mlčení.\nOdpusťte mi, pravila šeptem, obelhala jsem\nvás tak krutě . . .\nCož on neví ničeho o našem poměru ?\nAni slova nemá nejmenšího podezření\njako vůbec nikdo . . .\nProč jste tedy lhala?\nTak nevím.\nA odjedete zítra ráno?\nNe!\nVy tedy zůstanete, vy zůstanete! Tušil\njsem to, věřil jsem vám a co hodláte činit? . .\nOtrávím se!\nVzkřikl jsem zděšeně a vyskočil ze svého\nmísta. Všecko se kolem mne zamotalo.\nJejí manžel přispěchal k nám. Co se děje?\nCo se stalo?\nVzpamatoval jsem se. Začal jsem se falešně,\nhrubě, neslušně smáti. On se divil, nerozuměl nijak\nmému počínání, díval se střídavě ze mne na Olgu.\nPomysli vyrážel jsem ze sebe v ná-\nvalu šíleného smíchu pomysli si jen, milostivá\npaní mi teď s velikou radostí svěřila, jak se těší,\njak dětinsky se těší na tančení kankánu víš,\ntam v Paříži hehahá\nKankán? ! Proč kankán? ptal se ještě\nplný strachu a udivení!\nAno, těší se, nesmírně se těší . . .\nSmál jsem se znova, ale cítil, jak mne ho-\nrečka schvátila, jak mnou divě lomcuje, mozek\nroztrhává na malinké cáry, jak mi hlava, ruce\ni nohy žížniví a zase chladnou v led, jak umdlé-\nvám a smysly mne opouštějí . . .\nJsou skoro tři hodiny z rána.\nPřišel jsem právě domů. Mám plné srdce na-\nplakaných slz. Ani jsem svíčku nerozsvítil, jen\nsvrchník jsem odhodil a klesl do bílých, pro-\nchladlých podušek . . .\nAch tak divně je mi, věřte mi! Tak jakobych\nvšecko ztratil, co mi v duši vzplálo nejjasněji,\njakobych stál dlouho nad hrobem všech těch\nsvých v nocích vyplakaných, za dne věčně hle-\ndaných hraček své rozmazlené duše, nemohl se od\nnich nijak rozloučiti a jen s bolestí poslouchal jak\nsmutně sténají hroudy dopadající na jejich rakev,\nPochovali můj život, pochovali mou radost.\nVšecko jsem ztratil, všecko mi vzali, ba že, všecko !\nOde všad šklebí se již jen špína, bída a klam.\nNic mi nezbylo, pranic. A nejbolestnější při\ntom je, že vím, že zas zítra vzduch zachvěje se\nzlatem slunce, květy nepřestanou vonět, svádět,\nspíjet; tam někde daleko zavzdychají mechy svá\nroztoužená přání v náručí lesů, ptáci vysoko se\nzamíhají, zakřičí radostí a rozezpívají se mi-\nlostí; všecko bude stejné, všecko jak vždycky,\njak bývalo; tentýž jas, smích, půvab všude, jen\nve mně zbude to umírání ....\nTak tesklivě klinká ten umíráček\nA ženy budou právě tak krásné, tak opojivě\nkrásné; a budou zpívat a budou šeptat ty staré\ni steré svoje pohádky všem, všem; budou se\nmazlit, vezmou ustrašené něčí srdce do svých\nmalinkých, hedvábných rukou, budou je hladit\na líbat, k udušení líbat, smát se budou tomu\njeho vřelému tlukotu . . . Ach smát se budou . . .\nJen jedna již ne ta ne! Ta, která mne přece\njen milovala, která tu chodila mým pokojem\nšťastná, že mne uchvátila, vděčná za každý po-\nlibek, ta, která snad již nežije, spí mrtvá vedle\nsvého šťastného chotě, otrávena . . .\nOna se otrávila a já— já chachá, můj\nübohý sen ! Moře, moře, moře a tichounké žbluňk!\nHm, půjde to také bez něho!"}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "265 / 266", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.11", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nRozsvítíme a a ... Ta zima a zas horko\nity pitomé slzy, jsou opravdu zbytečny! Bude\nto přece tak snadné, vše tak jednoduché, tak\nohromně jednoduché. . . .\nVstávám a děsím se té tmy kolem. Nic ne-\nvidím, pranic; jen dva světlé pruhy tancují po\nmém stropě, vztekají se a větší z nich se chechtá,\ntřese se samým smíchem. Proč? Nechápu, proč\nnedůvěřovat! Ba, síly mám dost netřeba se smát.\nRozsvěcuji svíčku a mám na chvíli tichou\nradost, že jsem vyhnal ty dva světlé pruhy z po-\nkoje. Nepotřebují žádných svědků!\nChodím sem i tam. Uklízím trochu po pokoji.\nPod svícnem nalézám dopis. Dívám se na\nobálku, ale nepoznávám písmo. Ostatně je mi\nteď úplně lhostejno, kdo na mne vzpomněl.\nNezajímá mne to Rozsvícím lampu chci\nmíti hodně světla. Taková malá slavnost, hehé !\nShledávám své peníze ve všech kabátech, balím\nopatrně do papíru a konečně vyhazuji ven, na\nulici. Tak, teď klaply. Nu, a teď snad by-\nchom Vzal jsem revolver a nabíjím několik\nnábojů. Líbám jeho hlaveň a líbám ji znovu . . .\nSnad ještě něco napadá mi a chodím znovu\npo pokoji. A znovu čtu drobounké, jako třesoucí\nse rukou psané písmo na obálce dopisu.\nSmilujeme se, povídám, naposledy si promlu-\nvíme s lidmi a se smíchem trhám okraj obálky,\nv\nHm Zoška! Tedy přece se odvážila a píše . . .\nDrahý a milý pane!\nMěl Jste mne vždycky tak oddaně rád, cítil\nJste se mnou ve všech chvílích a přál vždycky\nmému štěstí. Snad Vás tedy potěší, ač snad pře-\nkvapí, když oznámím Vám prvnímu, (Jste sku-\ntečně ze všech lidí na světě první, kterému své\nveliké tajemství svěřuji; vážila jsem si vždycky\nVašeho přátelství), že mne babička zaslíbila zdej-\nšímu panu správci Vorlovi. Jsem nevěstou, můj\ndrahý příteli, a jsem radostí opravdu poblázněna.\nNehněváte se proto na mne, viďte? Zůstane Vám\nv\nvždv za vše vděčna Vaše Žofie.\nPodržel jsem psaní nad svíčkou a když vzplálo,\nrozšlapal jsem jeho troud na zemi.\nV řasách stály mi slzy. Plamen lampy i svíčky\nse tříštil, chvěl a skákal před mýma očima-\nShasil jsem oboje.\nA v tichu a pusté trne, které následovaly,\npřiložil jsem revolver ke spánku a zmáčkl ko-\nhoutek\nTak jsem si smrt nepředstavoval!\nLežím na posteli a kolem mne se seběhli do-\nmácí. Je chvíle zděšení v celém domě. Slyším\nnamahavý škytot své posluhovačky. Je mi jí\nlíto, pozoruji, že si mne přece vážila, že jsem jí\nnebyl lhostejný.\nChci jí říci, aby neplakala, že je mi dobře,\nsladce, že mi nic neschází, že necítím nijakých\nbolestí jen ve spánku trochu nu což! . . .\nAle ústa má jsou ztuhlá\nhnouti rukou, prstem, ale namáhám se zbytečně.\nJsem úplně bez vlády, mrtvý. Nemohu pohnouti\ntělem, ani otevřití na chvíli víčka očí. Nevidím\nnic, jen slyším . . .\nTak tedy umíráme, myslím si, a vzpomínám\njak mi chůva v zlatém mládí vyprávěla, že mrtvý\nčlověk cítí, slyší a ví o všem, co se kolem něho\nděje, dokud nepřijde kněz, nepožehná mu, ne-\nřekne své requiescat a nepokropí čelo svěcenou\nvodou.\nNecítím hrůzy z toho všeho, jen se divím, že\ntak podivně lidé umírají.\nPřišli lékaři.\nMluví se po tichu, chodí po špičkách, volá se\nna někoho dolů na schody. Cítím, jak kladou na\nmne ruce, sahají mi na čelo, na ruce, na prsa,\nNejraději bych to všecko vyhnal ze svého pokoje\nani umřít člověka nenechají . . .\nA náhle mi napadá, že mne zakopou, že budu\nmusiti stále jen tak pro sebe mysliti, bez pohnutí\nvzpomínati sám a sám, až tělo mé a mozek vy-\nschne, zetlí zpráchniví .... Bylo by přece jen\nhrozné, kdyby kněz nepřišel\nJe nesnesitelné, slyšeti kolem pláč, naříkání,\nmodlitby a nemíti pro to slova útěchy; nechati\nsi klidně líbati ruce tou starou ženou, bez po-\nhnutí, bez odmítnutí, beze studu .... A tak se\nmi zdá, jakoby ani to srdce nepřestalo tlouci,\nnepřestalo bolet, nepřestalo bláznit . . .\nZačíná mi být úzko, snažím se vší mocí vy-\nkřiknout, upozornit nějak, že nejsem mrtvý, že\nje to vše jen zdánlivé, aby se mnou měli slito-\nvání, aby kolem nebreptali taková hrozná, tichá,\nsmrtelně studená slova A ta rána ve spánku\ntak pálí, tak nemilosrdně pálí Někdo mne"}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "267 / 268", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.12", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nZ VÝSTAVY SPOLKU »MANES«.\nSTANISLAV SUCHARDA.\nPOKLAD.\n\nbere za hlavu, někdo mi hladí vlasy —\na v očích mám plno vody i v ústech, rány\nse někdo dotýká řeřavým železem . . .\nMusím vzkřiknout, musím, katani, vrazi,\npsi . . .\nOtevírám zvolna oči, zamíhalo se mi\nčervené světlo svíčky — —\n— Žije — slyším, jak někdo povídá\na napomíná, aby bylo ticho.\nv\n— Žije — opakuje někdo druhý tře-\nsoucím se hlasem, jakoby to chtěl oznámit\nostatním.\nPak je zas chvíli ticho.\nJsem přece jen padouch, sketa — my-\nslím si a breptám to zvolna, třesoucími se\nbolestí rty, lékaři, kteří klečí u mé hlavy\na vymývá mi ránu . . .\nUplynuly dva dlouhé roky a já vytrval\na nezapsal ni jediného slova, ni jediného\ndojmu, scény, příhody, kousek štěstí či bo-\nlesti svého života. Přišel jsem tomu na\nchlup! . . .\nPsáti denník! Chachá! Není ve světě\nopravdu nic směšnějšího a nebezpečnějšího\nnad takové übohé zápisky. Jsou to doku-\nmenty, jež člověk píše, aby dokázal, že je\nvlastně všecky barvy hrající chameleón\nUplynuly dlouhé, nekonečné měsíce,\nkteré měly leccos zajímavého, co by se ne-\nmusilo jen tak lehce hodit pod stůl, ale přes\nco člověk již přejde s takou lhostejností,\nchladností, s drzým smíchem, úšklebkem či\npohrdáním již jen proto protože je právě\nchameleón.\nAle dnes učiním slavnou výjimku a za-\npíšu sem několika jen slovy to, co již nemá\nnižádného vztahu k mé osobě, či lépe ře-\nčeno, přeměním dnes svůj denník ve farní\nmatriku.\nManžel Olgin mi před týdnem na krásně\nzlaceném lístku oznámil, že mu jeho rozto-\nmilá choť Olga povila zdravého prince\na Žoška, má čistá, svatá paní Žoška daro-\nvala včera život princezně.\nRostež a množtež se! Silné jak smrt\njest milování!"}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "269 / 270", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.13", "texte": "Z VÝSTAVY SPOLKU »MANES«.\nSTANISLAV SUCHARDA.\nPOKLAD."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "271 / 272", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.14", "texte": "»VO L N É SMĚ R Y «\n\nZIMNÍ VEČER.\nBEDŘICH ZAVADIL.\nJe po západě V pokoji mém stíny\nsvá těla zvědavá vztyčují v koutech,\nmyšlének hlavy kladouce si v klíny.\nVzduch teplý, milý, sněním prosycený\nse chvěje teplem, které sálá z kamen,\njichž dvířkami zřím popel rozžhavený.\nA po podlaze dlouhé rudé čáry\nse táhnou od nich, proudíce v mou duši\no touze srdce nápěv jakýs starý.\nJak vůně růže polotmou se vplítá\ntremolo houslí, jež mi v hlavě pějí,\na v šeptu harfy Štěstí motýl lítá\n\nJEJÍ OBRAZ.\nBEDŘICH ZAVADIL.\nPst! Ticho! Ticho! . . .\nSlyšíš? . . .\nHynu v citu,\njejž vzdálený ten obraz rozžal v duši!\nOch, ještě jednou, jednou zazvuč mi tu,\na rozkoší já rozplynu se celý . . .\nA chvíli ticho mrtvé, strašné ticho\npak zas ty zvuky v sluch mi zaletěly!\nTo světlo v hrudi . . . Bělost jeho vzrůstá . . .\nTo obraz Tvůj, jejž jsi mi darovala\nv polibcích zvoní o má horká ústa.\n\nADAGIO.\nBEDŘICH ZAVADIL.\nUsínám . . . Tiše! . . . Adagio dechů\nmých vlastních prsou podivné mi zvučí,\njak polibky, a úpal slunce v mechu . . .\nKdos šeptá . . . šeptá . . .\nSny se o čems radí . . .\nV dalekých krajích velký motýl lítá,\nchvilkami zlehka sedá na kapradí . . .\nA vidím v duši oči smaragdové\ns obočím černým . . . hluboké . . . hluboké . . .\njak studánka, v níž na dně Božství plove . . ."}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "273 / 274", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.15", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nDVĔ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR. —\n\n(Pokračování.)\nTak uplynul celý rok a byl zase podzim.\nNěkdy s otcem přišla na nádraží a ve shonu\nlidstva nalézala tam jakés osvěžení.\nJednou však ... to bylo večer; celé nádraží\nplanulo v elektrickém osvětlení a vlaky se stří-\ndaly, že nebylo konce tlačenicím a proudům lid-\nstva. Vstupovalo a vystupovalo se téměř sou-\nčasně. A tu přihnal se s rachotem rychlík. Mžikem\nbyly zotvírány dvéře a tu z jednoho kupé\nvystoupil Václav se svou ženou. Splynuli s prou-\ndem lidí, ale neztratila je s očí. Cítila, že se\nchvěje. Jen aby jí nespatřil!\nOn ji však spatřil. Radostný úsměv na oka-\nmžik ztuhl mu ve tváři. Potom se však obrátil\nk Cili, podal jí rámě a vedl ji opatrně k východu.\nNa Vilmu se víc ani nepodíval, boje se, aby ho\nnespozorovala.\nTéž v jeho srdce zasáhnul blesk. Bože, celý\nrok na ni nemyslil, celý rok žil bez ní a šťastně;\na sotva vstupuje zas na domácí prah, musí ji\npotkat. Není to osud, hrozný, pitomý, nešťastný?\nA jediný pohled stačil, aby v prach rozmetl vše-\nchen jeho mír. AJyslil si, že zapomenul, a srdce,\nhloupé srdce . . .\nHněval se opravdu, nevěda sám na co. Nejvíc\nna sebe. Ale sotva vyšli z nádraží, vrátil se mu\nzase šťastný rozmar a vesele přišel do svého bytu\nk matce, odkud odjel před rokem.\nVIII.\nVilma milovala nade vše podzim.\nChodíc v lese, kde v barvách žlutých a čer-\nvených umíralo listí, sbírala poslední květiny.\nByla to zvláštní kytice. A při tom, vidouc kapli\nv dálce na hoře na konci obzoru vzpoměla na\nVáclava, jak mluvil jí mezi tancem ve Střelnici\no tom, že rád se dívá na tuto kapli, kam dosud\nnepřišel. Též on miloval tyto lesy a nyní jest\ndaleko pryč . . .\nPozději, když nastával večer, chodila jen\ndo parku, který byl úplně opuštěný v pozdější\nhodiny. Vídala ráda západ slunce, ty velkolepé\nobrazy na nebi, v pozadí tmavých alejí. A tichý\nsmutek a smutné štěstí odnášela s sebou z těchto\nprocházek.\nTu Václav přijel. A zima byla již docela blízko.\nZvláště jeden večer oteplilo se, jakoby měl\nv noci padat sníh.\nChodila hlavní alejí, ačkoliv se již stmívalo,\nnemohouc odloučiti se od kouzla své samoty.\nZde, vidouc se tak nepatrnou v ohromné rozleh-\nlosti vesmíru, ztrácela myšlénky i city ... A když\nzaznělo klekání, bylo jí, že se musí modlit,\na byla-li čeho schopna, pak to, co ji plnilo, byla\njen modlitba za štěstí všech drahých a za\nNajednou vysoký, statný muž přicházel jí cestou\nvstříc. Prve než ho poznala, zachvělo sejí srdce.\nKdyby to byl on! O, že kdy sem chodila.\nTo mohla přec vědět, že je zase zde a že nebude\npořáde doma. Nešel by však sám, šel by se svou\npaní. Radost, že to nemůže být on, plnila ji kaž-\ndým krokem. A když byla docela blízko, seznala,\nže je to Václav a že je plna náhlého štěstí, že\njej vidí. A než se setkali, věděla o blouznivém\npřání, aby s ním zase mluvila a jak je ráda, že\njej vidí. Pozdraví-li však a půjde mimo?\nPůjdc-li chladně, cize, lhostejně mimo?\nO pak nechce nikdy víc jít ven, aby ho ne-\nmusila potkat.\nVáclav však, který přiblížil se jí z pouhé zvě-\ndavosti, poznal ji teprve v posledním okamžiku.\nJsa dobře naladěn, neztrácel duchapřítomnosti.\nPozdravil Vilmu a ptal se jí, dovolí-li, aby jí byl\nspolečníkem ?\nPřikývla mlčky a tu vrátil se s ní v úmyslu,\nji doprovodit.\n»Ta dlouhá alej«, rozpovídal se, »podívejte\nse, jak vypadá, jako dvě stěny, čím dál tím tmavší;\njakoby zarůstala do tmy, a pořád více se súžo-\nvala, tak že člověk až dostává strach. Kolikrát\njsem se tu již nachodil a kolikrát jsem si přál,\naspoň trochu moci vyjádřiti to, co cítím. Malíř\nnejsem a mluvím-li, nevím, zda slova vystihují\nmou představu. Podívejte se na nebe, jak jest\nbledě zelené; a měsíc, jak roste nad námi. Tak\nto připomíná« (tu se zarazil a nedopověděl: jak\njsme šli spolu ze Střelnice). Nechtěje uváznouti\nv sentimentálnosti, jal se jí vyprávěti o svém\nmanželství, cítě se k ní v poměru vzrostlého muže\nk děvčeti o mnoho let mladšímu.\n»Narodil se nám také hošíček, bude se jme-\nnovat Milouš, v neděli budou křtiny."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "275 / 276", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.16", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nZ VÝSTAVY SPOLKU »MÁNES«.\nLUDVÍK KUBA.\nVELKÁ MÍSA U PODĚBRAD.\n\n»Psal jsem i Julovi, aby přijel. Myslím, že to\nudělá.«\nMlčela téměř po celou cestu.\n»Věřte, teprve když je dítě, počíná láska. To\npřed tím jsou mátohy a nesmysly. Mne neskla-\nmalo manželství, jsem úplně spokojen«, tak se\nvyjadřoval ve svém egoistickém štěstí, nechápaje,\nže Vilmu to as málo zajímá. Při některých mí-\nstech poznával, že mluví k ní trochu příliš dů-\nvěrně, asi jako k soudruhu, nebo k sestře.\nKdykoliv se zarazil v řeěi, cítil její významné\nmlčení, ale zase mluvil dále.\nJemu dokonce bylo to nějakým zvláštním po-\ntěšením. K nikomu neměl tolik sdílnosti, jako\nk ní. Neuvažuje kouzlo její přitažlivosti, poddával\nse mu. Zdálo se mu, že podle něho jde jeho\ndávný, nejlepší přítel; takový, k němuž netřeba\nmít zvláštních ohledů. A právě tento pocit svo-\nbodné nenucenosti byl mu po dlouhém čase tak\nnovým a vzácným, že se mu docela poddal.\nKdyž přicházeli k jejímu bytu, vzpoměl si,\nže mluvil stále jen o sobě. A což, jak ona se\nměla celý rok? ptal se důvěrným tonem, lho-\nstejný v srdci, tak pro forma. A jak se má dnes?\n»Je mi smutno«, řekla a lehce se zachvěla.\nPokrčil rameny, smekl klobouk as pozdravem\nodešel.\n»Tak«, pravil si, »a víckrát už nikdy. A teď\nrychle domů.«\nDoma se podíval na hošíka. »Co dělá náš\nchlapík ?« obrátil se k Cili.\n»Teď spí, ale před chvíli ještě koukal.«\nSedl si k němu, dívaje se, jak to mrně tiše\ndýchá, tváře červené jak cihla.\nAle ku podivu, to rodinné štěstí, o kterém\ntak horlivě vyprávěl Vilmě, za chvilku nepozná-\nval. Jenom ne mluvit! Slovy se cit jen vyplýtvá.\nZachtělo se mu kouřit. I šel do svého pokoje,\nzapálil si doutník a rozložil se na pohovce při"}, {"page_pdf": 17, "page_imprimee": "277 / 278", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.17", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nsamém okně. Měsíc bylo vidět a celý pokoj byl\njím osvětlen.\nHle, to je týž pokoj, ve kterém ztrávil své\nmládí, své mládenectví, kde nechal svou svobodu.\nCelý rok manželství zatím uplynul. Jaký to byl\nrok? Ještě nikdy ho nesúčtoval. A teď leží na\npohovce a může jej súčtovat. V rychlosti přeběhl\nněkolik významnějších svých upomínek. A teď\nteprve začíná žít. Ale což, je-li to jeho jediný\nmožný, jeho pravý život? Právě tak, jako si vzal\nCili, mohl si vzít kterékoliv jiné děvče; arci mu-\nsela by být hezká a Cili se mu před rokem tuze\nlíbila. Dnes je mu trochu všední její krása. Jest\nv ní málo nuancí. Týž výraz, týž účes bledých\nvlasů, týž pohled modrých očí. Arci, arci, Venuše.\nNu, dejme však tomu, že takových je na tisíce\nve světě, která z nich je ta pravá? Náhodou se-\nznámil se s jednou. Náhodou (arci pak neúprosnou\nlogikou přírody, tak jako když obilí přijde do\nstroje a musí dál, ať se s ním děje cokoli), tedy\nmá dítě, které je zdravé. Nemusil mít žádné, nebo\nmohl mít děvče, nebo mrzáka .... krátce, celý\njeho nynější a budoucí život ve svém determi-\nnismu je pro jeho osobu náhodou. Byl by musil\nnestudovat, nebo být hlupákem, aby toho si ne-\nbyl vědom. Pokud se cítí při tom spokojeným, je\ndobře; přijde-li však k utrpení a k obětem, neví,\njak mu bude. Podstoupí zajisté všechno pro svou\nrodinu, ale to, co mají ostatní lidé, víru a dů-\nvěru v Prozřetelnost, tu nebude a nemůže mít\nnikdy\nV tom otevřely se tiše dvéře a vešla jimi\nCili. Spatřila oheň doutníku a překvapena osvět-\nlením měsíce, teprve za okamžik rozpoznala Vá-\nclava.\n»Co pak že si nerozsvítíš ?« ptala se a přišla\nk němu.\n»Je zde dost světla, pojď a sedni si«, řekl,\npřitahuje ji jemně k sobě.\nSnad ona pochopila též krásu onoho okamžiku,\nnebo nevěděla, co říci.\nPoložil její hlavu na svá prsa a tiše celoval\njí vlasy.\n»Já tě mám ráda, tolik tě mám ráda«, šeptala\nmu, objímajíc jej.\n»Neříkej mi nic«, prosil ji snažně. Bylo mu,\njakoby v srdci cítil bolest, kterou může zahojit\njen drahá hlava ženy, spočívající na jeho prsou.\nPřipoměl si v té chvíli jediný okamžik slabosti\nv útlém věku, kdy mu kdos üblížil a on šel vy-\nplakat se na prsa své maminky. A teď přišel\nopět okamžik slabosti, druhý to v celé jeho minu-\nlosti.\nJula nezamítnul pozvání a přijel na křtiny.\nByl velice dobře naložen a zdálo se, že mladá\nmáti jest osou jeho dobrého rozmaru. »Ty«, říkal\nVáclavovi, »mně se tvá žínka moc líbí. Ani bych\nbyl neřekl, že se z ní udělá tak hezká panička.\nOpravdu, kdyby byla svobodná, já nevím.«\n»Snad nemyslíš, že budu žárlit ?« přerušil jej\nVáclav opět v žertovném tonu."}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "279 / 280", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.18", "texte": "»V OL N É SMĚR Y«\n\nv\n»Skoda, že jsem ji nepoznal za svobodna.\nTo zase ty bys byl mým kmotrem, co?«\nVáclav pokrčil rameny.\n»Ale poslouchej«, vzpoměl si pojednou Jula,\nkdyž octli se sami, aby mohli klidně vykouřit\nsvé doutníky. Při tom udělal několik silných tahů\na zamlčel se.\n»Co pak?« řekl Václav lhostejně.\n»Vilma je do tebe celá zblázněná«. A zahalil\nse v oblak.\n»Co to žvaníš?« pronesl Václav hrubě.\n»Mluvil jsem s ní jednou v zábavě. Podřekla\nse.«\n»Ale prosím tě«, vybuchl Václav k úžasu Ju-\nlovu a jal se chodit po pokoji. »Tohle ať víc ne-\nslyším ! Odhodil doutník a vrátil se do společ-\nnosti.\nJula tím nepřišel z rovnováhy. Na stole bylo\nněkolik láhví rosolek, i jal se jimi častovat pa-\nničky u stolu. Nalévaje barevné tyto tekutiny do\nčíšek, vyprazdňoval čile láhve, připíjel si sám\na ťukal s ostatními; obdivoval proti světlu kmit\nbarev a třpytný jejich jas a vléval pro zdraví\nvšech sobě do útrob.\nVáclav mlčel; ačkoli se ovládal, lehounká\nvráska vyvstala mu na čele. Což, kdyby to byla\npravda? O, jak lomcoval jím vztek při pouhém\npomyšlení na možnost onu. O, pak by Ji musil\nzničit, neboť nechtěl obětovat své štěstí. Ona\npřišla by mu je vzít? O, jaký by z něho byl\nv\nbarbar! Rozdrtil by ji svýma rukama . . . Živě si\npředstavoval, jak by ji zardousil. Má bílou šíj . . .\nA do očí by se jí nepodíval, protože má v nich\nďas ví co. O kdyby jen chtěla začít!\nAle což, jestli Jula je ten starý, osvědčený\nžvanil? AJusil se na něj podívat, jak dělá hloupé\ngrimassy a vtipy. Komediant. Musil by být ze\ndřeva člověk, aby se mu nezasmál. »Prosím tě,\nnalej mi také trochu likéru, než všechen vypiješ«,\nřekl mu udobřen a v smíchu.\nIX.\nZvolna míjela zima. Nic nerušilo jednotvárné\nštěstí Václavovo. Zvyklý rodinnému krbu, netoužil\nani po společnosti, nanejvýš po divadle; dlouho\nvšak nedávali nic po jeho chuti. Až konečně\njednou na večer pravil Cili: »Přichystej se, dnes\npůjdem do divadla. Dávají Carmen —« »Co dá-\nvají ?« ptala se překvapena.\n»Carmen, operu od Bizeta«, řekl, trochu ner-\nv\nvosně. Sla tedy s ním. Při představení Carmen\nnevítězila tak svým provedením, jako svou hudbou,\nchvátající v před a strhávající ssebou posluchače.\nPotom interpretkou hlavní role. (Příště dále.)\n\nZ KONKURENCE NA ZNAČKU KNIHKUPECKOU.\n\n— Dne 22. února zemřel spisovatel pan ANT.\nVANA, městský diurnista. Padl dříve, než se\nrozepjal. Osud, dav mu básnickou vlohu, odepřel\nk ní tvrdých pěstí proti sprostým svodům a mstám\nživota, a tak mladý nadaný člověk znikl v bíd-\nném živoření. Toto však příliš podobá se špat-\nným povídkám o nešťastných umělcích, než aby\nbylo vkusno je nad hrobem vypravovat.\nZ prací, jež po Váňovi zbyly, jsou nejzná-\nmější tři pilné převody Coppéea, a sice jeho:\nPoutníka, Anděla Páně aOliviera. Vý-\nznam těchto děl pro českou literaturu je zajisté"}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "281 / 282", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.19", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nmenší překladatelovy námahy s nimi, leč v oné\nmrtvé době před osmi lety, kdy alespoň bylo po-\nčato s jich uváděním k nám, i Coppée byl trochou\njarního dechu.\nSoučasně, veden srdcem, jal se však Váňa\npřekládati Verlaina a sice, soudě dle značných\nukázek v našich periodických listech, s takovým\nzdarem, že by byla škoda, kdyby tyto převody\nneměly býti sebrány a vydány v knize. Doufáme,\nže nalezne se někdo z přátel, jenž se dá tomuto\nsnadnému úkolu a získá si tak zásluh o věc\na opatří širší paměť zemřelému.\n»Pták zřekl se svých křídel« napsal sám\no sobě. My, které jeho osud tolik urazil, pravili\njsme, že byla mu zlomena. Leč ať již tak či onak,\nbásnické utrpení nesl přece kdys a za plody\ntoho budiž ho vzpomínáno čestně a přátelsky!\nZpůsob, jakým referováno bylo v předchozím čísle V. S.\no příloze časopisu »Der Architekt«, obsahující práce školy\nWagnerovy, zavdal podnět k různým diskusím. Také článek\nníže položený povstal mezi nimi; redakce pak, dávajíc mu\nochotně místa, ponechá další slovo svému referentu.\n- MODERNA ČI SMĚR NÁRODNÍ? (Z kruhů architektů.)\nSvůdná hesla o novém slohu víří vzduchem; renaissance\nnové architektury nastává. XX. století bude míti vlastní, nový\nsloh. Toto nové učení má své proroky, apoštoly a učedníky,\nkteří nadšeně hlásají svoji víru.\nNová víra není vírou naší. Také nás nový proud zasáhl.\nDlužno tedy s ním počítati a zaujati k němu stanovisko ur-\nčité a přesné, nemáme-li býti hříčkou vlivů dnes takých a\nzítra jinakých, které dokumentují, že také pro umění naše\nplatí známá věta: Praha leží mezi Berlínem a Vídní.\nVítáme sympaticky nový směr v architektuře, pokud jest\nnovým. Také my chceme býti syny své doby, pro nové úkoly\nnová řešení hledati, pro nové potřeby nové formy. Chceme\njiti též ku předu, ne nazpět. Vítáme obrození nej vážnější\nz uměn, architektury, dosazení její na prestol, kterého byla\nzbavena; avšak chceme, aby obrození toto vycházelo z vlast-\nního našeho nitra, aby vzniklo vlastní naší prací, aby naše\nvlastní krev na něm lpěla, aby pro naše české umění zna-\nmenalo to též více, než pouhý pokus mody; postavením na\nvlastní nohy, vymanění z vlivů cizích, najmě německých, ať\npocházejí z Vídně či odjinud. Moderna v architektuře!\nJak postaví se čeští architekti k tomuto heslu? Pohlíží-\nme-li na tyto nové směry klidně, bez předsudků, jeví se nám\njen co nová fáze přirozeného vývoje, který přijíti musil, jsa\nod let připravován. Jdeme-li v před, spěj eme-li výše, není to\nzásluhou jen naší, nýbrž též našich předchůdců, na jichž ra-\nmenou stojíme. Jak to stojí v bibli? Abraham zplodil Isáka,\nIsák Jakuba atd. Totéž platí i o umění. Před proroky dneška\nbyli jiní, kteří též s nadšením, s neúmornou pílí, s celou mo-\nhutností tvůrčí síly nové dráhy razili.\nPřipustíme, že Hansen, Semper, Ferstel náležejí už k sta-\nrému směru; zbývá nám celá řada jiných, kteří díly svými\nvykonali mnohem více, nežli oni, kdož tendenci svou propagují\nslovem i písmem, a kteří ne]větší mistři jsou v moderní re-\nklamě. Jest Garnier dnes vieux-jeu, mistr, který stvořil nej-\nvětší monument století, a jenž vskutku dovedl býti svým\nv době, která neměla ani potuchy o nových směrech, a jehož\nrázovitost ceněna bude po staletích?\nDatuje se vskutku od včerejška teprv směr tento, teprv\nod nastolení Wagnera I. na professuru vídeňské akademie a\nod vydání brožury jeho »Moderne Architektur* a zvláštní\npublikace »Aus der Wagnerschule» ?\nUpadlo snad v zapomenutí vystoupení Wallota, Thiersche,\neruptivní rozmach Schmitze, tiché působení geniálního Neckel-\nmana ?\nNebyl novým conte Sacconi, vítěz pomníku Viktora-\nEmanuela, ďAronco a j. ?\nVšichni tito, a jiní ještě, kteří jmenováni nebyli, byli neb\njsou moderními alespoň v té míře, jako Wagner. Ostatně\nnení to ani Wagner jako architekt a učitel sám, který s tak\nohromnými pretensemi vystupuje, nýbrž jeho škola. Co Wagner\ndosud vytvořil, nenese daleko onu pečeť revolucionářskou,\nkterou bychom od něho očekávali.\nAni nejnovější jeho díla, stavby okružní vídeňské městské\ndráhy nenasvědčují tomu, že by jakýsi nový sloh jím nalezen\nbyl. Jeho starší práce, návrhy i stavby provedené, dýší pak\nzrovna oním klassicismem, dnes jím tak kaceřovaným. To\npak, co dnes tvoří hlavní známku tak zv. Wagnerovského\nslohu, na př. rozčlenění fa9ady činžovního domu v mohutné\npilíře s nesenou hlav. římsou a potlačením samostatného\narch. orámování oken bylo před čtvrtstoletím již v Paříži\npoužíváno a do dnes se tak děje.\nCo dnes u Wagnera právem se uznává, velkost rozvrhu,\novládání nej větších mass, pochází ze stejného zřídla, ze kte-\nrého čerpali všichni mistři současní práce z »Ecole des\nbeaux arts« v Paříži.\nVystoupení Wagnera není z daleka tak revolucionářské,\njak se myslí. Odečteme-li notnou dávku frázovitého sebepře-\nceňování, zbývá v jeho programmovém spisu »Moderne\nArchitektur« tolik dobrého, že bez rozpaku většinu podepíšeme\ni my všichni, kteří se hlásíme k jinému praporu. Jen nepatrné\nčásti zásad projevených musime odporovat.\nLeč vrátíme se ku thematu vlastnímu, poměru nás českých\narchitektů k moderně.\nSledujeme-li pozorně všecky zjevy současné produkce\narchitektonické v \"cizině, 'nenásleduje z toho, že bychom\nchtěli dáti se do vleku toho či onoho směru. Degradovali\nbychom sami sebe, zapřeli bychom vlastní svoji bytost, do-\nkázali, že dovedeme býti jen imitatory, ne však tvořícími\numělci. Úkoly, které nám doba ukládá, jsou v podstatě jiné,\nnež v cizině; hospodářská odvislost našich zemí má v ná-\nsledku, že na velkolepé stavby toho druhu, jaké má cizina,\npomýšleti nemůžeme. Není u nás fondu pro stavby milionové.\nZ toho následuje, že ráz našich staveb jest skromnější, inti-\nmější, že není vypočítán na dojem, vzniklý ohromujícími\nrozměry a nádherou vnitřní. To jsou poměry všeobecné,"}, {"page_pdf": 20, "page_imprimee": "283 / 284", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.20", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nA. MUCHA.\n\njež jistý směr nám\nurčuj Ř\nJsou dále pomě-\nry národní které\nnám co architektům\nčeským ukládají též\npovinnosti, zůstati\nsvými.\nBude-li se u nás\nstavětí tak, jak se\nstaví ve Vídni, aneb\nv německé říši, bude to dů-\nkaz, že mezi kulturou naší\na německou není žádného\nrozdílu, či jinými slovy, že\ndovedeme se všem cizim\nvlivům assimilovati.\nJako si ceníme Manesa,\nAleše, Myslbeka, že dovedli\npřivésti k platnosti ráz ná-\nrodní, také v architektuře\nplatiti bude rázovitost\nvlastní více než dokona-\nlost, získaná studie vzorů\ncizích. Rázovitost tuto ne-\npřivodíme ovšem ani školou,\nani články v novinách; ona\nza příznivých poměrů vy-\nvine se sama sebou. Tolik\njest jisto, že nevznikne ja-\nko sloh nový, nýbrž že\nse vyvine na podkladě historickém. Mohou-li ve Vídni,\nv Berlíně a jinde blouzniti o novém, moderním slohu, jako\no něčem nebývalém, chápeme to, neboť města tato nemají\nvalně památek uměleckých z dob minulých. Tam, kde nemusí\nse bráti zřetel na minulost, možno tvořiti nově, a připustíme\nto i dobře a krásně. Nezapomínejme však sami na sebe.\nJe-li naše Praha zkamenělou básní zašlé\nnaší slávy, jsou-li opravdu naší pýchou\nodkazy otců našich, které nade vše milu-\njeme, a které cizina nám závidí pak\nby bylo přímo rouháním, vedle těchto\nšedých svědků zašlých dnů chtít pěsto-\nvati umění cizí, importované. Co nevy-\nroste z naší půdy, nemůže nám nikdy\nk srdci přirůsti; jen z půdy zmrvené tra-\ndicemi vlastní minulosti vyrůsti může štěp,\nkterý ponese dobré ovoce. Jaké svědectví\nchudoby bychom si dali, kdyby v městě\ns tak bohatou minulostí uměleckou\novládl sloh cizí! Máme svou vlast-\nní, Českou gotiku vladislavskou,\nčeskou renaissanci, pražský ba-\nrok, doufejme, že budeme míti též\nvlastní, českou modernu! Výtka,\nkterá se nám architektům činí, jest,\nže oživujeme jen slohy mrtvé, ne-\nschopné dalšího života. Překročilo\nby daleko meze tohoto článku, kdybychom chtěli vyvraceti\nfalešné tvrzení toto. Každý pokrok jest dílem doby předchozí,\nv umění není skokův, nýbrž nenáhlý přechod. Řekněme, že\ngotika jest pro nás mrtva, pak zbývají nám slohy dva co vý-\nchodiště, co základ, na němž budovati chceme sloh vlastní.\nVolba není nesnadná. Tak zv. renaissance česká i pražský\noarok jsou slohy naše. Ona značí dobu samostatnosti naší,\ntento dobu našeho největšího národního úpadku, ponížení\nduševního, úplného vítězství katolicismu nad odbojem husit-\nství. Barok jest u nás zastoupen skvěle, jako nikde jinde\nale bohužel, jsou to díla naturalisovaných Němců neb Vlachů.\nJako renaissance jest východištěm pro všecky slohy\nostatní, i dnešní modernu, tak také renaissance česká může\nbýti východištěm pro modernu českou. Známo, že vývin\nslohu vedle schopností uměleckých podmíněn jest též vlivy\nlokálními, hlavně též materiálem. Stavby pražské nejsou z ka-\nmene který nám schází nýbrž jsou to stavby omítkové.\nNuže, renaissance naše i barok jsou slohy specificky omít-\nkové, ona svým sgrafittem, tento svým štukem.\nPravda, že dosavadní pokusy více méně se přímo opíraly\no vzory staré. Tak daleko ovšem nejdeme. Je-li jaký pokrok\nmožný, nesmíme spokojiti se s pouhým nápodobením, nýbrž\nmusíme na daném základě jiti dále, tvořiti ze svého a ne\nr• • v\ntraviti z toho, co nám minulost zachovala. Ze jest to možné,\ndokazuje na př. zemská banka a některé stavby Wiehlovy.\nNepopíráme toho však, že by brzo musila nastati přirozená\nreakce, kdyby se sloh tento měl pěstovati na dále tak, jako\nv\ndosud. Stít, sgraffiitto, portál s kovaným světlíkem to jsou\nelementy, které se brzo vyčerpají.\nByl proveden důkaz, že renaissance česká hodí se nejen\npro stavby soukromé, villy, zámky a domy činžovní, ale též\npro stavby monumentální. Máme již banku, radnici, museum,\nlázně, školy, ba i zdařilý pokus s divadlem ve slohu tomto.\nv\nZe jest rázovitým, nepopře zajisté nikdo. Slučte tuto rázo-\nvitost s moderností, a dosáhneme toho, po čem toužíme:\nsvého vlastního slohového zabarvení, jímž odlišíme se od\nciziny. Ráz tento nesmí být jen tužbou nás architektů, nýbrž"}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "286", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.21", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\ncelého našeho českého světa, on musí býti od nás žádán\na náležitě ceněn! Dosud se tak nedělo. Pri konkursech\narchitektonických rozhodují jedině ohledy praktické, ostatní\nje vedlejší. Bylo by šílenstvím ovšem, chtítiopak; každé dílo\narch. jest zároveň dílem technickým, jehož požadavky uspo-\nkojeny býti musí plnou měrou; přihlížeti však se musí\nk tomu, aby každé dílo takové bylo též dílem uměleckým a\nmělo svůj ráz. U nás se staví do roka mnoho škol, kolik\nz nich však může činiti nárok na cenu uměleckou? Šablona\nzde vládne. A to nejen po venkově, ale iv Praze, Znáte je-\ndinou pražskou škcdu, která by byla okrasou města, v rázu\npražských památek? I pro Malou Stranu nedocílíme jiné\nstavby, než školní kasárny s »monumentálními fa9adami«.\nNeplatí tudíž výtka, že by renaissance byla slohem přežilým.\nNové potřeby ukládají nám nová řešení, nové konstrukce a\npak nové formy. Ano, nové formy! To jest to, co veřejnost\nvedle rázovitosti vlastní od nás s plným důrazem požadovati\nmusí*). V tom vězí tajemství, býti svým. Nespokojme se\ns tou zásobou, co nám ze šťastnějších dob zbylo, pracujme\ndále, každý dle toho, jak vlastní cit mu káže. Význačnou\nznámkou Prahy jest její malebnost. Příroda sama učinila ji\ntak krásnou, doba pak vznešenou. Znivellujte ji, zastavte ji\nnádhernými činžáky ve vinohradském slohu a veta bude\npo její kráse. V rázovitých ulicích pražských pro modernu\ns nekonečnými frontami, jednotvárnými fa9adami, horizontálami\nřims není místa. Zničili bychom tím jejich malebnost a jejich\ncharakter. Ze takový přirozený další vývin slohu možný jest,\ndokazuje architektura v Belgii a Hollandu. Tam mají svůj\nsloh, rázovitý, poutavý, hodící se k rámci malebných měst\ntamějších, ač neschází na pokusech, přivésti tam slohy cizí.\nV předešlém čísle V. S. vysloven byl stesk, že nemáme\nučiliště, na němž pěstován by byl směr moderní na způsob\nškoly Wagnerovy. Ten nedostatek snad sneseme. Kořen zla\nvšak vězí jinde. Ze škola naše technická nevykazuje takových\nzevnějších výsledků, má svou příčinu v hříšné, přežilé orga-\nnisaci vyučování, v níž stavitelství a architektuře vykazuje\nse příliš krátká doba vyučovací.\nNa technice nepřednáší se ani všeobecné dějiny umění\ntím méně pak domácí. Studium památek domácích není po'\njato do programmu školního. Není dána učiteli příležitost,\nv rámci školy probouzeti v posluchačstvu zájem a lásku pro\npamátky domácí, docela pak ovšem ne, směr tento při ná-\nvrzích pěstiti. To jsou poměry, které přes noc změniti nelze.\nCo však leží v mezích možnosti, jest zřízení stolice pro\nhistorii umění domácího.\nZa dnešních poměrů, kdy tak mnohým pražským památkám\nhrozí osud zničení, měla by stolice tato ten význam, že ge-\n\n*) Zásluhou poslance Kaftana zůstane, že navrhl, aby zemská\nbanka provedena byla ve slohu české renaissance. Návrh z počátku\nnás odborníky zarážel, ale, jak výsledek ukázal, byl velmi šťastný.\n\nB. KNÜPFER.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "287 / 288", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.22", "texte": "»V O LNE SMERY«\n\nnerace mladší vyšedší z techniky, s jiným zájmem a porozu-\nměním na naše památky stavební by pohlížela. Řekne snad:\njest pozdě! Lépe pozdě, než nikdy!\n\nB-k.\n\nUMĚLECKÁ KOMISE zřekla se součinnosti s městskou\nradou pražskou. Stalo se, co dávno bylo předvídáno: po-\nstavení umělecké komisse při městské radě pražské zcela\nznemožněno, když její lopotné práce byly bez odůvodnění\nměstskou radou zamítány, když rad jejích naprosto nedbáno,\nano když co chvíli o starobylém i malebném rázu Prahy\nproti její varovnému hlasu rozhodováno. Rozhod-\nnutí komisse sděleno měst. radě násl. přípisem :\n»Slavná rado král. hlavního města Prahy!. Když se\nku vyzvání slavné rady městské roku 1896 komise umělecká\nkonstituovala, byla sobě toho vědoma, že z práce její dra-\nhému městu našemu může jenom tenkráte vzejiti prospěch,\nnalezne-li v slavné radě městské náležitého porozumění a\npodpory. Obavy, které jsme v té příčině chovali, zanikly pro-\nhlášením, že slavná rada městská nemůže přejiti přes úsudek\nodborníků v umělecké komisi sjednocených bez vážných dů-\nvodů ku dennímu pořádku.\nRada velenutných otázek, která tehdy byla nashromážděna,\nsnaha po zachování starobylého rázu Prahy tehdy tak vroucně\nse ozvavší přiměla nás k tomu, že nestarajíce se o to, aby\nvýsledek práce naší byl zajištěn a v pevné víře, že slavná\nrada městská má upřímný úmysl uČiniti v tomto směru vše,\nco jí možno bude, uvázali jsme se chutě v práci, abychom\nv čas předešli všem chybám, které se až dosud v tomto\nsměru dály, a abychom při všem ohledu na četné a spletité\nokolnosti, jichž šetři ti bylo nutno, učinili vše možné ku zá-\nchraně cenných památek a věkopamátného rázu našeho\nměsta, jakož i k umělecké úpravě nových jeho částí.\nSlavné radě městské bude snad známo, že pracoval,\nsme úsilovně, abychom zmohli nahromaděný materiál, že\nscházeli jsme se týdně, mnohdy i častěji, že konali jsme še-\ntření místní, že jednotlivci z nás pracovali ještě mimo komisii\npřipravovali skizzy a návrhy, že vynasnažovali jsme se há-\njiti stanovisko naše iv komisi stavební atd.\nAle s politováním jsme spatřovali postupem Času, že\nvýsledky práce naší nesetkávají se v slavné radě městské\ns takovým souhlasem, jak bychom si toho byli v zájmu věci\npřáli. Dovídali jsme se o podobných nepříznivých usneseních\nz pravidla pouze z denních listu, čekajíce marně na řádné\nvyřízení. Rada otázek týkajících se úpravy města vyřizována\nbyla vůbec aniž by byla slavná rada městská uznala toho\nnutnost obrátiti se na nás v té příčině o radu a umělecké\nkomisi nezbývalo než cestou každému občanu mimo radnici\nstojícímu volnou podati své námitky (náměstí Havlíčkovo,\núprava Holešovic, úprava čtvrti sv. Vojtěšské).\nAvšak přes o vše komise umělecká pracovala dále\nproniknuta jsouc důležitostí svého poslání, jakož i zodpověd-\nností, kterou ustavením se oproti široké veřejnosti byla při-\njala, pracovala se zapřením a byla tak s to předložili v červnu\nroku minulého svůj vlastní plán assanační co nejobjemnější\npráci svou týkající se úpravy této důležité části města.\nAvšak i tato velká práce, které podjali jsme se na vý-\nslovné přání slavné rady městské, nedošla souhlasu jejího\na návrh náš bez udání určitých důvodů zamítnut.\nDovodili jsme nesprávnost těchto, byť i povšechných dů-\nvodů, avšak na rozhodnutí slavné rady městské jsme nic\nnepozměnili, a práce naše položena ad acta i přes to, že jest\njediným plánem assanacním, který vypracován jest na základě\nzměnění cáry pobřežní a tedy jediným celistvým řešením nyní\nstávajícím.\nUvažovali jsme tenkráte, bude-li nám možno za takových\nokolností prospěšně pracovati dále, neb zdálo se nám, že\nnaše jen věcně a nestranně činěné návrhy nejsou slavné radě\nměstské vítány. Rozhodli jsme se přece setrvati přes všechny\npřekážky, které se nám v cestu kladou, předpokládajíce, že\nslavná rada městská pochopí správnost našich pro blaho\nměsta našeho upřímně míněných návrhů a své jednání oproti\nzmění. Oddávali jsme se naději, že nastane po schválení na-\nšeho jednacího a organisačního řádu, který jsme již v květnu\nm. r. předložili, intimnější styk a upravení jednání mezi\nnámi a slavnou radou městskou a že budeme míti příležitost\ndelegáta slavné rady městské v našem středu řádně informo-\nvat!, po případě návrhy naše v slavné radě městské sami\nhájiti. Ale nade vše očekávání ani toto přání nedošlo sou-\nhlasu slavné rady městské.\nSlavná rada král. hlavního města Prahy dopisem ze dne\n29. ledna t. r. sice velice lichotivými slovy činnost komise\numělecké uznala, ale žádá ji současně, aby na upravení po-\nměru svého ku slavné radě městské netrvala, předpokládajíc,\nže nebude třeba dobrý poměr a přátelskou ochotu slavné\nrady městské blíže pouze formálními normami úpravovati.\nLitujeme, že dle dosavadního jednání slavné rady městské\nprávě na dobrý poměr a přátelskou ochotu její spoléhati ne-\nmůžeme, a doufali jsme v to, že mohouce se opírati v pevné\nupravení poměru svého ku slavné radě městské, budeme\nmoci žádati to, co se nám při dosavadním dobrém poměru\na přátelské ochotě se strany slavné rady městské nedostá-\nvalo.\nOdepřením schválení jednacího a organisačního řádu\numělecké komisi postrádá tato vší záruky, že s návrhy jejími\nbude řádně naloženo, ona nemůže žádati udání důvodů, proč\nta neb ona věc byla zamítnuta, nemůže žádati o síly po-\nmocné ku práci své potřebné atd. na základě upraveného po-\nměru, nýbrž jest poukázána pouze na přátelskou ochotu\nslavné rady městské.\nTato záruka nám však pro další úspěšné jednání není\ndostatečnou a nemůžeme se proto zúčastniti prací dalších.\nVeliké jsou úlohy, před nimiž stojí město naše, a dalekosáhlé\njsou následky jejich provedení. Celá úprava Starého města,\nMalé Strany žádají naléhavě o rozluštění. Řada velecenných\numěleckých a historických památek jest dle nynějšího plánu\nregulačního ohrožena, a ráz města byl by úplně zničen.\nAby se tomu předešlo, jest nutno vypracovati plány nové\ns náležitým ohledem na památky staré a na ráz města, při\nvšem šetření oněch stanovisek, jichž při úpravě měst dlužno\ndbáti. Úloha tato jest velká, obtížná a vyžaduje dokonalých\nstudií a úvah, aby bylo lze vypracovati návrh takový, za\nkterý by umělecká komise mohla převzíti plnou zodpovědnost.\nMa-li vsak takováto obsáhlá práce býti zdatně provedena,\njest zapotřebí míti přesvědčení, že nekoná se marně; ale pře-\nsvědčení toto umělecká komise dnes bohužel nemá. Druhý"}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "289 / 290", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.23", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nVÝSTAVA SPOLKU »MÁNES«\n\nrok jest tomu, co neúnavně pracujeme, ale výsledky práce\ntéto rozbily se o nepřízeň slavné rady městské\nAle i jiný důvod vede nás k tomu, abychom se vzdali\nsvé činnosti. Členové umělecké komise povoláni byli v době,\nkdy snaha po zachování starobylého rázu Prahy a památnk\njejí mocně žádala, aby od dosavdního postupu v té příčině\nbylo upuštěno a aby poskytnuta byla záruka, že těchto ohledů\nna příště bude šetřeno.\nUmělecká komise převzala před širokou veřejností zod-\npovědnost, že postará se o nápravu v tomto ohledu. A čím\nse může dnes vykázati! Veškeré její návrhy zůstaly buď\nneuskutečněny neb byly zamítnuty. Za její existence pokra-\nčuje se po způsobu starém. Hlas umělecké komise marně se\nozývá. Budovy umělecky cenné se boří, průhledy se zastavují,\nna Malé Straně staví se čtyřpatrové domy, které hyzdí po-\nhled na Malou Stranu a hrad králů českých, na nějž s hrdostí\njsme pohlíželi. Slovo naše u slavné rady městské nemá té\nváhy, aby zadrželo taková osudná rozhodnutí a přes návrhy\nnaše přechází se bez udání vážných důvodů k dennímu po-\nřádku. Za těchto okolností nemůžeme déle bráti na sebe zod-\npovědnost za to, co se děje, nám nezpomůže později zaprá-\nšený protest v archivu, když stane se chyba na století ne-\nodčinitelná. My povinni jsme veřejnosti, z které jsme vznikli\nříci, že nejsme s to, u slavné rady městské docí-\nliti to co od nás bylo očekáváno, a složením na-\nšeho úřadu zbaviti širší kruhy mylného náhledu,\njako by naší existencí bylo o záchranu rázu na-\nšeho města peělivě postaráno. Bude-li dosud po-\ndobný zápal jako tehdá, kdyžpovolánijsmebyli,\npak postará se veřejnost o další. Nebude-li, pak\novšem bychom neměli žádné příčiny dovolávati se souěinnosti\nširší, a nezbývalo by než bolestně oželeti, že bez porozumění\nas lehkým srdcem ku škodě našeho národního majetku niěí\nse to, co nám všem jest neocenitelné a nenahraditelné.\nSkládajíce úřad svůj, nechceme se vzdáti činnosti na\ntomto poli, kterou pokládáme za svou vlasteneckou povinost.\nNež pro tuto chvíli zdá se nám býti úspěšnějším nemařiti\nčasu našeho marnými radami, které slavnou radou městskou\nzůstávají nepovšimnutými. Účel však, za kterým jsme dosud\npracovali, jest nám všem tak drahý a nad dočasné náhledy\na složení slavné rady městské tak povznešený, že neváháme\nprojeviti ochotu, ne však jednotlivě, nýbrž co celá umělecká\nkomise, zúcastniti se dalšího jednání v tomto směru, jakmile\nslavná rada městská zabezpečí nám zdárnou činnost a nále-\nžité respektování naší práce, což ovšem musilo by se státi\nv prvé řadě upravením našeho poměru k ní."}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "291 / 292", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189804-01.1.24", "texte": "»V0 LNÉ SMĚRY*\nPéčí a nákladem spolku )>MANES«. Zodpovědný redaktor K. L. KLUSÁČEK. Tiskem Dra EDV. GRÉGRA v Praze.\nReprodukce fotozinkografie J. VILÍMA v Praze.\n\nPřejeme královské naší Praze, by nádherné své roucho,\ntohoto výmluvného svědka slavné minulosti naší, sobě za-\nchovala, přejeme, aby nové jizvy nezhyzdily její velebnou\nlíc, a aby to, co nová doba k jejímu zevnějšku přičiní, ladně\nse připojilo k obrazu nám tak drahému a nebylo sestřihnuto\nna střízlivý tvar bezvýznamného, pro srdce naše němého\nměsta, jak může jej vytvořiti nezdravá podnikatelská činnost\nstavební, bažící pouze po zisku a obohacení.\nV Praze, dne 23. února 1898.\nZ »Umělecké komise«. J. Stíbral, Ot. Materna, V. Roštlapil,\nJ. Koula, Jan Herain, J. Zítek, 'J. Mocker, C. Klouček, Osv.\nPolívka, Jos. Schulz a Ant. Wiehl.\nOsud KOSTELÍKA SV. VÁCLAVA na Novém městě zdá\nse býti zpečetěn: sboru obecních starších definitivně navr-\nženo jeho sboření. Jen pro Boha rychle, aby se\ntak stalo ještě v jubilejním roce Palackého, avšak pozor, aby\nklepot na základní kámen k jeho pomníku a zvučná hesla\nk tomu pronášená nepřehlušily rány krumpáčů a kladiv z blíz-\nského zbořeniště! To by kazilo dojem a divně by nad tím\ncizí hosté kroutili hlavami, že členové národa, kteří okázale\nstaví pomníky svému historiografii, stejným časem bez ostychu\nboří pomníky téže historie.\n- Ku konkurenci na pomník Palackého došlo 14 návrhů.\nVolbou soutěžících měla býti doplněna jury ale nestalo\nse tak dosud. Zprávu o výsledku tedy nelze vbrzku\nocekávati.\n\nVÝSTAVY.\n—ls—\n\nSOUBORNÁ VÝSTAVA FRANT. ZVĚŘINY v Saloně To-\npičově presentuje se 131. originály tedy zlomkem veške-\nrých prací našeho umělce-turisty dosti nepatrným. Můžeme\nříci, že návštěva v salonku T. platila starému, dobrému zná-\nmému, z prací třeba později datovaných mluvil k nám týž\nenergický kreslíř, jako před lety v illustracích Květů a Světo-\nzora, všade stejně drsný přednes látky, jíž se umělec celou\nvřelostí svého uměleckého temperamentu věnoval. »Ethno-\nr # v\ngrafické« studie z Cech, Tater a Krasu zobrazující typy, ná-\nřadí, vnitřky, architektury i širé krajiny zachyceny\nsvěží, energickou tužkou Zvěřinovou, vy-\ntvořivší si »manýru« tak vlastní a rázo-\nvitou, že jí maně přispůsobujeme\nnázory své o Krasu i\nTatrách a jež vadí\nnám jen tehdy, jed-\nná-li se o typ a\nkrajinu zdejší.\nPO VÝSTAVĚ »MÁNESOVĚ«. Neradi zavřeli jsme\nvečer dne 6. března Topičův salonek, litovali jsme té minia-\nturní výstavy českého dorostu. A litovali ji i jiní, nešetříce\ndobře míněných slov lítostivých nad »Mánesem«, jehož první\nkrok ve druhém desítiletí potkal se s tak hrozným »financním\nfiaskem.« A dobře, že ta slova padla, sice bychom se byli při\nrozesýlání všech těch roztomilých obrázkův, nastupujících cestu\ndo atelierů, svých původcův rozplakali takto ale byli jsme\nnuceni stále a stále übezpecovati kondolenty, že zde o žádném\nfinančním fiasku nemůže býti řeči: nebyli a nejsme předce\ntakoví spozdilci, kteří by byli očekávali bůh ví jakých finan-\nčních úspěchů, kteří by se byli domnívali, že v královské\nPraze stane se něco zázračného a že budou se kupovati obrazy\nproto, že se líbí a ne proto že je laciný, vánoční »výprodej;.«\nTak prakticky ideální my předce nejsme! Vždyť my očekávali\npouze živý interess kruhů opravdu umění milovných a nikoliv\ntěch tučných, jimž platil plakát Hofbauruv. Jím ovšem jsme\nsi (bijeme se v prsa) přenáramně uškodili, jím cítili se dotčeni ti,\nco chodí na výstavy protože na něm nebyli oslaveni\ni ti co na výstavy nechodí protože prý tu byli zkariko-\nváni; hněv byl tak velký, že J. K.v Národních Listech se\nviděl nucena zastati se toho všímavého, obětavého, vlastenec-\nkého publika, které prý přecasto nezaslouženě podporuje věci\nnezralé a nedosti připravené. Skoda, že nečetli jsme ty »věci«\nprecizně vypočítané, snad bychom se byli dozvěděli, jak ne-\nvděčně se odměňuje »Mánes« všem svým podpůrcům.\nV r\nDotčenými cítili se také referenti z Hlasu Nár. a Ceske poli-\ntiky a nereferovali o výstavě patrně v nedorozumění: domní-\nvaliť se, že plakát platí nevšímavým a nechápavým kritikům,\ncož ovšem co nejrozhodněji musíme popříti vyznávajíce, že\nz vrozené bázně před sedmou mocností tak daleko bychom\nse přece jen nebyli odvážili i kdybychom si dovolili někdy\nnerespektovati oněch velejemných pokynů kritiky, jimiž se\ndává autorům laskavé svolení co a jak malovati smějí a také\nco a jak pojmenovati mohou, i kdybychom nerespektovali\nněkdy toho velkolepého důmyslu, jenž v obrazech objeví auto-\nrům obsah a věci netušené a jindy opět dokáže, že oni ne-\ndovedli namalovati co malovali, protože nevěděli, co bude si\npřáti ten, kdo před obraz s tužkou a notickou se postaví,\ni kdybychom nerespektovali ale my respektujeme\nvětšinu své otcovsky laskavé kritiky, my pečlivě čteme\nevangelium a proroctví v nich obsa-\nžená, vystřihujeme a vedle sebe lepíme\nty zprávy o pracech svých i kama-\nrádů as dychtivostí hledáme kde\nmezi nimi souhlas,\nabychom podle toho své\npozdější práce zaříditi\nmohli.\n\nK. L. KLUSÁČEK."}]}