{"numero_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_sha256": "c8cc048542e5fb1dbf794cdb22114a2f18500a94c89cbed48f8d30f901c2a6ff", "source_tei": "https://github.com/Princeton-CDH/bluemountain-transcriptions/blob/main/periodicals/bmtnaan/issues/1898/05_01/bmtnaan_1898-05_01.tei.xml", "source_mets": "https://github.com/pulibrary/BlueMountain/blob/main/metadata/periodicals/bmtnaan/issues/1898/05_01/bmtnaan_1898-05_01.mets.xml", "url_numero": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01", "articles": [{"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c001", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c001", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "293 / 294", "page_fin": "307 / 308", "image_debut": 1, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.1", "titre_corps": "JINÁ ..... — NAPSAL F. S. HOLEČEK.", "titre_sommaire": "JINÁ ..... — NAPSAL F. S. HOLEČEK.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "293 / 294", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.1", "debut_caractere": 14, "fin_caractere_exclue": 341, "texte": "JINÁ ..... — NAPSAL F. S. HOLEČEK.\n\nBřeznové slunce hledělo zvědavě přes\nmraky přehánějící se po obloze, a dlažba nábřeží\nvypraná deštěm svítila ostře vybíleným svým\npovrchem. Vítr přilehl nízko k zemi a uváděl\nv rozpaky několik slečinek z průmyslové školy,\njimž fičel okolo tenkých nožek.\nMimo gotický pomník Krannerův - Maxův"}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "295 / 296", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.2", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4058, "texte": "přešlo několik párů mladých lidí, již nezdáli se\ndbáti nevlídného počasí starajíce se více o to,\njaké má oči nyvá přítelkyně a jaké zuby usmí-\nvající se přítel.\nV pozadí na ovrubě písčitého půlkola, jehož\nstředem byl pomník, keře již svítily drobnou,\nčerstvě rozpuklou zelení, šťavnatě vlhkou z pří-\nvalu nedávného deště, a celý ten kout tichý a\nnepatrný oproti panoramatu Hradčan zpola za-\nstřenému v mlhách mraků vzhlížel jako umytá,\nklidná tvář člověka ze svátečního rána.\nVzduch zdál se býti prosycen kvasem jara\na v hlubinách Vltavy dole za železným zábra-\ndlím hučelo rozpoutaným živlem, jakoby se kdos\nsilný a mocný probouzel ze spánku.\nPřed sadem potkali se dva plavovlasí mladí\nmuži. Tvář prvního zakončená řídkým vousem\nskrčila se k veselému přivítání.\n»Servus, co děláš, není tě nikde vidět, píšeš\nněco, že ses separoval,« tiskl ruku soudruhovi.\n»Bohužel ne,« zněla odpověď tonem melan-\ncholika.\n»Mm, nepracuješ a chodíš tady . . . nekypíš\nsnad také přebytkem jarních šťáv,« pošklíbl se\nprvý znovu a očima ukazoval na dvojici mladých\nlidí, kteří šli v téže chvíli mimo ně. Dívka měla\nsvětlé vlasy a modré zjasněné oči, mladý její\nprůvodce byl tmavšího odstínu. Jak šli v před,\nbylo oběma mužům hadánkou, neboť úhel, jejž\ntvořily jejich spojené lokty, neměl ani devadesát\nstupňů.\nOslovený pohnul hlavou k záporné odpovědi,\nústa jeho vroubená plavým knírkem, stáhla se\nk nepatrnému úsměchu.\nNakročili v před, první s lehkým triviálním\npopěvkem pražské pouliční Musy na rtech, druhý\ns očima blouznivě v před upřenýma.\nVystřídáno několik nezbytných otázek a od-\npovědí týkajících se vesměs předmětu, jenž byl\njedinou silnou a palčivou otázkou vznětlivých\nmladých hlav. Plátno k veliké alegorii: boj\nkvětin, na které pracoval starší, bylo konečně\ncelé podmalováno, ta natěračská dřina odpadala\na teď mohlo jít před se tvoření; melancholik\nrozvrhoval doma plán k novele, byla to lehčí\nvěc, světlá a rozmarná, odraz svěží, úsměvné\nnálady, v níž mu plynuly přítomné dny. Než\nuprchnou, chtěl je zachytit v prostém genru.\n»Ah, ty píšeš denník své lásky, Karle, máš\njiž předtuchu, že je v posledních koncích ?«\nSkoro. Byl již přesycen, ale byl tak neroz-\nhodný, že se nedovedl vybavit z kouzelného\nkruhu. Zdálo se mu, že by po egyptských\nhrncích rozkoše, po růžích sybaritismu, v nichž\nsi teď hověl, čekala jej nuda a jednotvárnost\nosamělého člověka, který neví, jak ubít svůj\nvolný čas, a toho se lekal. A zase naopak\nnechat si ten věnec lichotivých paží stále zavě-\nšený kol hrdla, se rozpakoval, protože mu pře-\nkážel den ode dne více;- neměl vůbec volné\nchvíle ani ku práci, po které musel jednou po-\nřádně sáhnout, nechtěl-li si nechat přerůst jiné\npřes hlavu. A ona, Eliška, jak v rozhovoru na-\nznačoval posunem hlavy a blouznivým úsměchem\nsnílka, taková žvatlavá, pohyblivá bytost, zvyklá\njen drtit cukrovinky mezi zuby, mazlit se sle-\npičím hláskem a tence se chechtat za zdviženým\ncípem notových desk, jakoby ani jeho narážkám\nnerozuměla. Jí jakoby těch šestnáct či kolik\noper, jež najednou cvičila, ani za mák nepřeká-\nželo toulat se s ním, sedět u něho celé půldne\nv pokoji a osnovat plány k příštím procházkám.\n»Víš, Fráňo, ono je toho štěstí trochu mnoho\nna mne,« končil, »je to příliš vleklé! Tak jinou\nnějakou ženu, vážnou, kde by toho bylo třeba,\nbych si přál a ne ji stále a všemu se smějící;\nnevím věru pro koho se rozhodnout, pro ni či\npro tetku Musu; kdyby byly již aspoň prázdniny,\nodjela by a já bych si oddechl.«\n»Slabochu, zajdi,« a Fráňa odezval se hlučným\nbasem, »k hoře netrefil, a když hora přišla\nk němu, splaskl strachem, aby ho neudusila.«\n»Vždyť nemohu pracovati, vyčerpává mne,\nv nejlepší čas, kdy bych mohl psát musím chodit\ntudy a čekat, až vyjde od kapelníka z hodiny,«\nbránil se napadený.\n»Nastav noci.«\nMarná rada, myslel jen na ni, slyšel jen ji,\njejí chechtav}/ hlas, viděl jen gesta jejích rukou,\nproto začal psát tu věc, chtěl ji vyplnit její\nosobou, snad přece něco svede.\n»Přijde již brzo? Domluvím jí, aby ti tak\nnepletla mozek,« a Fráňa před melancholií tak\nkomicky hlubokou stručně se rozhodoval."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "297 / 298", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.3", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3798, "texte": "»Jí domluvit! Kdybys raději mohl domluvit\nmně, abych toho nechal,« a Karel lehkomyslně\nstáhl rty.\n»Ty tedy by ses jí chtěl zbýt a nemůžeš,«\nzasmál se soudruh.\nByli na konci Nábřeží. Obraceli, když v zá-\npětí zatřepetal se vzduchem těsně před nimi\nlehký dívčí smích.\n»Hola,« a Fráňa nepokrytě zahlučel »vlk\ntady, má sametové tlapky, že jsme ho neslyšeli,\nmá úcta, slečno!«\n»Co jste to řéek?« Před oběma muži zako-\nmihala se světlá dívčí hlava, ústa durdivě pro-\ntáhla větu a zpod obrví blýskly hochu do obli-\nčeje komicky mračivé pohledy.\nS melancholickým vzdechem Karel přejal od\nní vázanou knihu.\n»Můj tyran . . . Fráňo, už je tu.«\nDívka vypukla v smích krátký jako zavolání\nhrdliččino.\n»To má být poklona ?« ptala se vyčítavě za-\nbarveným hláskem hledíc hochu se strany upřeně\ndo očí. Plavé kadeře její zatřepaly se ve svěžím\nvětru jako oživená otázka.\n»Slečno, promiňte kamarádovi, někdy se\nčlověk neubrání, aby nemluvil impertinence,\nhájím těmi slovy také sebe,« vece Fráňa za\nsoudruha svým bezstarostným způsobem mluvy.\n»Ah tak, a kde jste se tu vzal, pane Smítko,\npane — Fráňo,« a již tryskal z jejího hrdla ten\nKarlem tak odsuzovaný chechtavý trilek koketní\nnaivky a nezbedného děvčete.\n\"»Slečno, mírněte se laskavě, sice budu muset\ns vámi zanotovat veselou a ta se špatně hodí\nk úloze mentora, kterou jsem na sebe dnes\nvzal.«\nDívka kráčející uprostřed pohledla s veselým\núdivem na mluvícího a ješitně se vypjala. A4ěla\ndlouhý černý sametový kabát, který jí spadal\nhluboko pod boky, a pod ním plně se klenula\nmladistvá ňadra děvčete, jakmile se sebevědomě\npohnulo. Fráňa viděl ještě jak celá spousta\nozdob na kloboučku kol červené čapky, v níž\nvybíhalo dýnko, se zatřásla.\n»Vy chcete mentorovat,« ptala se jaksi klidně\nstřízličím hláskem, »a koho . . . mne?« dodávala\nkotvíc očima v jeho tváři. Veselá nálada její\njakoby spěšně ulehala.\nFráňa vyrazil ze sebe válečný pokřik ve\nzpůsobě citoslovce a pohleděl úkosem na dívku.\n»Ha, máte oči jako mořská panna, už se\nnedivím, že jste zatáhla kamaráda do bahna.«\n»Já . . . tož pomozte mu ven,« píchlo děvče,\njakoby počínalo chápat situaci a přiostřeně se\nzasmálo.\n»Ne, nemyslete, že se Vás chci nějak do-\ntknout; ale poprosit bych vás chtěl, abyste více\nhleděla k tomu, aby Karel zbytečně nezahálel;\nvíte, co je budoucnost u mladého člověka ?« a\nSmítka vypadl ostře a přísně slovem.\nv\n»Cím chcete být člověku, který si hraje s le-\nsklými bublinami svých ilusí, oživenou loutkou,\ncetkou, kterou rozbíjíme a které se nabažujeme,\nanebo . . . řekněme Vestálkou, jež ne udržuje,\nale přímo rozdmýchává plamen nadšení? Zod-\npovězte si tu otázku.«\nDěvče bylo překvapeno slovy mladého muže\na zaraženě mlčelo. Koketní lakované špičky\nbotek jakoby teď soustřeďovaly všecku její po-\nzornost k sobě.\n»Slečno Eliško,» a Karel vpadl ihned do na-\nstavšího ticha »na ta slova nereagujte; ale Ve-\nstálkou být bylo by pěkné, není-liž pravda.«\n»Poslechněte, já vám překážím, že ano,«\nodezvalo se s umíněným jakýmsi tichým vzdorem\nděvče po chvíli mlčení, »a vy jste se svěřil panu\nSmítkovi .. . «\nKarel sebou trhl, to byla pošetilost taková\nmyšlénka, Smítka mluvil na svůj vrub. Úzkost\njakás ho sevřela z těch slov, jakmile postřehl\nvzrušení děvčete.\nBlížili se Karlově ulici a na úzkém chodníku,\nmimo nějž sjížděl hlomozící tramwayový vůz,\nmladý muž se zpozdil nechávaje před sebou\ndívku a soudruha.\n»Vy jste si ale právě včera stěžoval, jak\njste roztržitý, jak se vám nedostává chuti k práci,\nbyla to taková přímo medvědí nevrlost, kterou\njsem nechápala, teď již vím,« s lehkou umíně-\nno stí vytýkala slečna, jakmile se zase připojil.\n»Ale slečno, vždycky nemůže být člověk\nstejně dobře naladěn,« a Smítka se zasmál její\nzlobě.\n»Odpusťte, že jsem nepochopila; aleje omlu-\nvitelné, že každý v sobě by nejméně hledal pře-\nkážku dobrého rozmaru jiných.«"}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "303 / 304", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.5", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 4001, "texte": "»Slečno Eliško, nebuďte podivínkou, vždyť ta\nslova nic neznamenají, což vy nemáte chvil\nskleslé nálady?« a Karel se pokusil chlácholili\nděvče, jehož růměnná líce, ušetřená dosud kosme-\ntickými přípravky stisknutými rty v mrazivý\nvýraz se stahovala. Stěžoval si na sebe, uváděl,\njaký je lenoch, a Fráňa se nabídl, že jí domluví,\naby jej držela na krátké uzdě, aby jej přiměla\nk práci, to bylo vše, neměl ani moci, aby mu\nzbraňoval v řeči, na ní zase bylo, aby ho ne-\nposlouchala.\nSlečna Eliška se nevšímavě odmlčela.\nSmítka, jemuž nevrlost děvčete nebyla po\nchuti, doprovodil její stichnutí lehkým posměchem,\nzda ví, proč se vlastně zlobí.\n»Prosím tě, mlč, vyvedl bys zase něco,«\nKarel jakoby změněným chováním se dívčiným\nbyl vybouřen ze své ospalosti vpadl příteli do\nřeči. Horlivost, s jakou se teď ujímal slova,\nbyla způsobilá vzbuditi podezření, že má špatné\nsvědomí.\nProč má býti obviňován, obracel se k dívce,\nještě snad podal málo důkazů své vášně, ještě\nse snad nepřesvědčila; rozmrzelost jeho týkala\nse věcí odlišných, jeho neúspěchů na slovesném\npoli, a neměla by býti zatahována na osobní\njejich poměr; řekl-li přítel, aby mu byla stiážnou\nvílou, řekl jedině očekávání každého hocha,\nkterý vzhlíží s láskou k děvčeti. Nemohlo býti\npřirozenějšího vývodu z té řeči.\nDěvče pohněvaně zakroužilo nedbalýma oči-\nma po šířce ulice pružně, ale pevně našlapujíc\nv povlovném chodu na dlažbu.\n»Pan Smítka řekl před tím něco jiného . . . «\nuváděla lhostejně.\nOba muži pohleděli na ni lázavě, v jejich\nhorkých hlavách mizela myšlénka sotva pro-\nkmitla k povrchu vědomí; nevěděli již, co bylo\nřečeno.\n»Mám hledět k tomu, abyste zbytečně ne-\nzahálel, « dodávalo děvče na vysvětlenou, »moje\npřítomnost tedy vám vnucuje zahálku,« hnula\nsebou, když učinil pohyb, jakoby jí chtěl vskočit\ndo řeči« myslila jsem, že vám zbývá dosti času\nku práci, chcete-li vůbec něco dělat; také musím\ndoma sednout a zpívat, třeba neměla chuti, a\ntřeba pozornost nechtěla se upoutat ku přesnému\nvystihnutí všech hloupých: furioso a sotto voce\na jiných zbytečností. A víte, kdy zpívám: večer\na časně ráno . . . Pan Smítka měl dobrý úmysl,\nale upozornit náleželo vám.«\n»Slečno, myslíte, že by některý zamilovaný\nčlověk se opovážil tak mluvit,« ptal se Smítka\ns komicky důvěrně staženým obrvím.\nSlečna Eliška neodpověděla; ale všecka jako\nzměněná, jako naplněná vzdornou náladou, jež\nschýlila její hlavičku k levé paži, kráčela mlčky\nv před.\nJaký to byl člověk, zlobila se v její hlavě\nneústupná myšlénka, neumí pracovat, neumí si\nzařídit práci — děvče bylo teď pyšno na svůj\npřiznaný způsob studia v kradených chvílích\nvečera a časného jitra, — neumí vystoupit, a jen\nnastrčí jiného, aby zaň mluvil. Pozorovala již\ndříve tu polovičatost nerozhodné povahy, jež\nani v náběhu ke smíchu se nedovedla vyčerpat,\nbylo jí pojednou, jakoby ten člověk ani k ní,\nani ke komu jinému nedovedl přilnouti celou\nduší, protože té celé duše neměl, snad uvadla,\nuhnila někde v domácnosti jeho dětství, někde\nve školní škamně při zlobném výkřiku profesora,\nkterým ukládal té plaché duši umdleného snílka\nkus samostatnosti po kuse.\n»Karle, — pane Urbane,« opravila se ihned\nusmívajíc se při tom lehce za neklidných posunů\nsvé světlé hlavy, »povím vám něco ... vy se\nchcete zabrat v nějakou práci, bylo to včera na\nvás vidět, potřebujete asi měsíc? Tedy měsíc\npausa,« trvala na svém proti jeho námitkám,\n»já ten měsíc také potřebuji,« klonila svéhlavě\ntvář, »budu opakovat, vy budete psát nebo stu-\ndovat, a po měsíci se můžeme uvidět, až nastane\nkvěten, vždyť nebude nesnadno se setkat, budu\nvšude, kde pokvetou stromy, mám vášnivě ráda\nsvětlé jarní chvíle a lituji, když prchají mimo\nmne neprožity.«\n»Slečno Eliško, co vás napadá, to je u vás\npouhá caprice, víte, že bych vás všude hledal\npo celý den, kdybych neměl jistoty, že se\nv určitou hodinu uvidíme při schůzce.\n»Potřebujeme oba svůj volný čas.«\n»Ne přece v takové míře, vy jste despota,«\na Karel stiskl nervosně rty.\nDěvče šlo mlčky v před, jakoby mu na ničem\nvíce nezáleželo."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "305 / 306", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.6", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1845, "texte": "Mladý muž lehkou zlobou semkl zuby; teď\nse mu v tom rozmachu dívčího hněvu začínala\nzase líbit, tíseň stlačovala v něm klid jistoty,\nkterý tál za silného tepla shuštěné nálady, a ne-\nrozhodnost jeho měnila se v malátnou úzkost,\nže jí více nepůjde takto po boku, že ji více ne-\nuvítá ve svém\npokoji, kam vstu-\npovala vždycky\nsmělá a veselá,\nnic nedbající udi-\nvených pohledů\njeho sousedství,\naby vyzlatila ty\nchudé stěny jeho\npokoje odleskem\nsvého mládí a\nsvé sličnosti. Za\nmlhavé přeludy\nbudoucnosti za-\nprodal svojí ne-\nrozhodností slu-\nnečný, krásný\npřítomný den.\n»EIiško«, a ve\nslově jeho se za-\nchvěl strach.\nVzal ji za ru-\nku. Děvče se zle-\nhounka vymklo.\nProšli již Karlo-\nvou a Celetnou\nulicí a blížili se\nPoříčí, domovu\nděvčete.\n»Prosím vás,\nnehledejte u mne\npražádných ne-\npěkných úmyslů,\nmám snad přísa-\nhat, že jsem vám\noddán, přísahat\npo všem k čemu\nmezi námi došlo,\nto snad bylo by\nzbytečno.«\nDěvče stisklo\nrty.\n»Ne, neuvidíme se prostě protože nechci, vidím,\nže jsem zašla příliš daleko a chci se vzpama-\ntovat, potřebuji býti sama, abych viděla, kam\njsem se až pustila po vašem boku,« rty dívči-\nnými trhlo v jakémsi chvění.\n»Od zítřka dám se doprovázet služkou, ať již\npůjdu kamkoli.«\n»Yy tedy ne-\nchcete převzíti\núlohu dobré víly,\ndrsně otázal se\nSmítka jsa silně\npřekvapen.\n»Jsem pouhé\npravšední děvče,\nbyla jsem lehko-\nmyslná; ale víly\njsem nehledala,\naby mne vyvedla\nz mé lehkomysl-\nnosti. Jste hodně\nsměšni, pánové,\ns těmi svými ná-\nroky na oporu.«\n»Eliško, neu-\nsuzujte křivě «\nMladý muž se\nsnažil zdržeti ji\nještě, když od-\ncházela.\nByl tím všecek\nzmaten, spadlo\nmu její rozhod-\nnutí tak náhle na\nhlavu, a marně\nse namáhal, aby\njí vymluvil její\nmyšlénky, dívka\ndotknuta setrvá-\nvala na svém.\nPokusil se tedy\nlehkým smíchem\nzakrýt svoji po-\nrážku a zasypal\nji zostřenými vý-\nčitkami. Obvinil\nji, že si z jeho"}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "307 / 308", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.7", "debut_caractere": 17, "fin_caractere_exclue": 1400, "texte": "nevrlosti, která byla jen okamžiková, vzala zá-\nminku, aby s ním mohla přerušit, svaloval na\nni vinu nechuti k dalšímu styku přecházeje\númyslně příčiny, jež ji vyvolaly u děvčete náhlého\nve své přízni i ve své svéhlavosti, a jakoby\nnechtěl chápat náhlost jejího rozhodnutí, jež mu\nji dalo celou kdysi v náruč, nedovedl smířiti se\ns náhlostí jejího odporu, který vzrostl, když\nviděla, že se jí oddaluje z jakési duševní lenosti\na přesycenosti.\n»Za měsíc, budeme-li ještě oba chtíti,« byla\njejí poslední slova. Karel i Smítka viděli ještě\nkmitnout! se ve dveřích domovních krátký vlek\njejí sukně. Zmizela.\nSmítka se zasmál.\n»Hrála ti ostře tvá slečinka . . . ani jsem se\nsám nenadál, vycítila patrně hned včera, že ses\njí nabažil, dnes byla to náhoda, že jsem já\nzasáhl; viděla, žes mluvil před cizím, a to roz-\nhodlo. «\nKarel mlčel, zůstávaje jaksi rozmrzelý, ale\ncelkem klidný; ještě se pochybným jakýms způ-\nsobem usmál.\nByla to ta polovičatost jeho povahy, jež\nnedopustila, aby v zuřivém vzmachu zloby za-\nbouřil aspoň jedním prudkým slovem vtisk-\nnutým mezi vášnivě semknuté zuby?\nObrátili, vedle něho smál se dobromyslný,\nale stejně lhostejný Smítka, vytýkaje mu, že\nhledal jinou ženu, která by v případné chvíli\ndovedla tvářiti se vážně a jednati rozhodně.\nNechtěl smíška, a smíšek zatím ukázal větší\nrozhodnost a vážnost než on sám a přeťal uzel\ntam; kde oba chtěli rozvazovat."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c002", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c002", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "293 / 294", "page_fin": "293 / 294", "image_debut": 1, "image_fin": 1, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.1.1", "titre_corps": "STUDIE.", "titre_sommaire": "STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "293 / 294", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.1", "debut_caractere": 343, "fin_caractere_exclue": 360, "texte": "J. HOLUB.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c003", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c003", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "305 / 306", "page_fin": "305 / 306", "image_debut": 6, "image_fin": 6, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.1.2", "titre_corps": "Z CYKLU »KATECHISMUS».", "titre_sommaire": "Z CYKLU »KATECHISMUS».", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 6, "page_imprimee": "305 / 306", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.6", "debut_caractere": 1847, "fin_caractere_exclue": 1881, "texte": "E. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS»."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c004", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c004", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "307 / 308", "page_fin": "307 / 308", "image_debut": 7, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.1.3", "titre_corps": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "titre_sommaire": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "307 / 308", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.7", "debut_caractere": 1402, "fin_caractere_exclue": 1436, "texte": "E. HCLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c005", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c005", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "299 / 300 / 301 / 302", "page_fin": "299 / 300 / 301 / 302", "image_debut": 4, "image_fin": 4, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.2", "titre_corps": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "titre_sommaire": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 4, "page_imprimee": "299 / 300 / 301 / 302", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.4", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 34, "texte": "E. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c006", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c006", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "307 / 308", "page_fin": "311 / 312", "image_debut": 7, "image_fin": 9, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.3", "titre_corps": "PABĚRKY. — I. — NAPSAL JOSEF KAVKA.", "titre_sommaire": "PABĚRKY. — I. — NAPSAL JOSEF KAVKA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "307 / 308", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.7", "debut_caractere": 1438, "fin_caractere_exclue": 1980, "texte": "PABĚRKY. — I. — NAPSAL JOSEF\nKAVKA.\n\nNaposled jsem pobyl ve své zahrádce\nkam na mé záhonky stará střemcha, střá-\nsala první žlutý list, ještě jsem obeplel několik\nmacošek a růžičku, kterou jsem dostal, na jaře\nk svátku a na jejíž květ jsem vodil kde koho\nse podívat, pak jsem vzal konévku, došel ke\nkašně na našem dvoře, která pořád stejně, sotva\nslyšitelně bublala, a zalil jsem, ač, pamatuji se,\nbylo tenkrát dost vlhko; ale chtěl jsem se roz-\n1 v V\nLučit. Žbluňkáním a nabíráním vody probudil\nse pes v koutě dvora, a když mne uhlídal, lezl"}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "309 / 310", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.8", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2147, "texte": "pomaličku z boudy protahuje údy a rachotě\nřetězem.\n»Počkej jen trošku.«\nSběhl jsem k němu a pohladil po hlavě.\nMyslil, že sáhnu k obojku a odepnu ho, rozběhl\nse už, ale řetěz ho zadržel, a obojek mu sevřel\nkrk. Pohlédl na mne chytráčky, nastavil uši ku\npředu a čekal.\n»Dnes nemůžeš se mnou. Už nebudem cho-\ndívat,« vykládal jsem mu a objal jeho hlavu.\nKdyž jsem vyběhl nahoru a divoce vrazil do\npokoje, matka právě klečela na zemi, po podlaze\nměla rozložené prádlo a skládala poslední věci\ndo kufru. Unesen posledními dojmy začal jsem\nmnoho vykládat cosi ze svých dětských plánů.\nMatka neodpovídala.\n»Ale zahrádku udělám mnohem větší a pře-\nsadím tam stromky z lesa.« Matka byla nějak\ndivně nakloněna; bylo mi to už divno. Utřela\nsi oči; a opět. Podíval jsem sejí do tváře hodně\nz zblízka.\n»Budeš hodný, že?« V tu chvíli pocítil jsem\nněco, co před tím nikdy, jakobych objevil ty\npevné svazy, jimiž jsem srostl se svými lidmi,\nvíc než tisíc jiných dětí. Cítil jsem, jak se zaře-\nzávají do měkkého přediva mého malého dušev-\nního života. Jakoby se osvětlila na chvíli ta\ncesta, kudy mne unášeli, ale blesk ten nevysvětlil\nnic, jen dítě polekal.\n»Všecko bude jinačí! Budeš hodný, že?« Při\nloučení s otcem napadla mne zase táž úzkost\nco včera, ale události mého stěhování rozvály\na odvály ji brzy, i zůstal jsem v tom neurčitém\nstavu, který se zvracívá hned od přehnaného\nveselí k náhlému smutku. Už zahrčel vůz, otec\nbeze slova políbil mne na čelo a pohladil po\nv\nvlasech. Sli jsme.\n»Jeďme s pánembohem«, řekla matka a po-\nkřižovala se.\nJeště stál na verandě vroubené divokým vínem,\nuž červeným, a kýval hlavou. Dobrý, zlatý člověk !\nVůz zahnul lesním úvozem, — -- náš dům\nznikl za stromy. Zvolňoučka a tiše jsme vyjíž-\nděli úzkou cestou, kterou udržovalo ve vlhku\npažení přerůstajících smrků; pomalu se začínalo\nsvítat mezi stromy; vyjížděli jsme. Koně popo-\nběhli, travnaté stráně nás pozdravily, známé\nstráně, zkalené nízkou mlhou, z níž proklobá-\nvaly se sem tam došky a štíty baráků. Byli\njsme na kopci, polibkem prvního rána zadýchaný\nkraj spal před námi. Brzda zaskřípala. Ještě\njednou se nám mihla naše střecha, ale jen v letu."}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "311 / 312", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.9", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3604, "texte": "Před okny kývaly nám staré, osmdesátileté\njedle, mírně a důstojně, jen někdy se rozvášnily,\npadaly si v objetí, hned zas se odpuzovaly,\na hudba jejich jehličí pod dechem větru, vždy\nsmírná, uklidňující jako hukot splavu vnikala\naž k nám. Uvázlo mi trochu toho šumotu v prsou\naž do dneška.\nOtec vyšel za povoláním, já se chystám do\nškoly. Klepání na domovské dvéře. Matka běží\notvírat a ptá se cestou: jsi ty to?\nv\nŠpačci se vrátili, zavolal. Záhony ještě při-\nkryty slámou a roštím. Obloha dosud není vy-\nbarvena, jen tam za jedlemi a holými olšemi\nvystupuje slunce z mlhové lázně. Po šedozelených\ntrávnících to skáče, na holých stromech to bese-\nduje. Staří známí! —\nU nás se dnes mlátí. Dvůr je pln snopů,\nhnutí tam není. Mezi snopy obcházejí slepice\na vyskakujíce strhují klásky k sobě a rozklo-\nbávají je. Praží až mdlo. Sedím před domem\nve stínu a čtu Němcové pohádky.\nZa hory, za doly, mé zlaté parohy —\nkde se pasou?\nSmolícka pacholíčka\njeskyňky pryč nesou.\nv\nSeptavý, sem tam jen ostřejší rythmus cepů\nsplývá mi s četbou. Cipity, dupity. — Od ryb-\nníka, který v zeleni dole leží jako veliká lastura\na jen chvilkou se zachvěje a zaskvěje, přiletí\nvětřík plný smolné vůně a obrací mi listy a svádí:\nNech čtení, dívej se, dívej!\nPoslední rána dozněla, ve vsích okolo zvon\nza zvonem — tam přestávají — tam začínají —\nvyzvání poledne. Ženci staví cepy do koutů,\nsedají na otepích podle přístodolku a vyčarují\nz úkrytu své obědy. Vidím je podnes. Starý\nLukeš (u nás říkali »starý« asi od čtyřicíti),\nsuchý človíček s mžouravýma očkama, tenkého\nšpičatého nosu, který si stále ukazováčkem utíral.\nLukeš byl čtenář. Vždycky na zimu si došel\nk Drbohlavovi a vypůjčil si od něho brýle. Mlu-\nvíval málo, ale dával si záležet. Mikulovo všecko\nmyšlení a cítění protínalo se v plecháčku, odkud\nse zálibou lžíci po lžíci vybíral polévku. Ozval-li\nse kdo hlasitěji nebo promluvil-li naň, zvedl\npolekaně hlavu a usmál se polovědomě bezzubými\nústy, kol nichž skládaly se husté paprsky vrásek.\nNaproti nim v koutku sedí tři děti a dělí se\no chleba. Nikdo na ně neshlédne. Je jim dobře\ntak, jsou spokojeny. Holčička asi desítiletá,\nklukovi může být sedm a mezi nimi sedící třetí\nještě nechodí!\n»Tak starý Vávra už je zahrabán«, spustila\nz vysoká mlečka s lesklým obličejem a barevným\nšátkem, jenž se svezl se šedých vlasů na ramena,\na založila po lokty nahé svalnaté ruce.\n»Bodejť!« svědčili.\n»Jak zkusil taky víc než otrok«, říkala jiná.\n»No, má to teď lepší.«\n»Od ty doby, co na něj pámbů to pití dopustil,\njá vždycky říkala: Vávra je jinej.«\n»No, je na slávě boží.«\n»Vezmeš-li ho na klín!«, rozkřikla se Bedná-\nřová na nejstarší z oněch tří. Bednářové jsem\nse bával, proč, nevím, na její tvář se nepamatuji\npranic, jen její hlas jakobych podnes slyšel.\n»Cožpak Anna nemá muže?«, ptal jsem se\njednou.\n»Je svobodná«.\n»Ale když má děti!«\n»Každý má jinýho tátu, a když se dítě naro-\ndilo, táta utekl«, řekl Mikula a usmál se při-\nhlouple.\nNejmenší mezi rozprávkou se svezl poma-\nličku se snopu na mlat a začal nepokojně sekat\ntlustýma nožkama.\nv\n»Ze tě napálím !« — příval hrubých slov.\n»Ale dyť nic nedělá«, zahučel starý Zítko.\n»Ze se staráte«, odbyla ho.\nNa zahradě růže jsou ohnuty korunkami dolů\na obhozeny listím a zemí, stromky obvázány\nslámou, holé křoviny zejí. Ve vrcholích rachtá\nsem tam hrst zbylých listů, jako zlatá moucha\nv pavučině třepetá se slunce v mlhách, na větvích\ntaje jinovatka a zdlouhavě se sbírá v kapky.\nHvězda za hvězdou se rozpukává, na okolních\nstráních vyskakuje světlo za světlem, tam je jich\ncelé souhvězdí, tam tma, tam dvě — mimoděk\nsi mateš hvězdy s bludičkami oken."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c007", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c007", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "309 / 310", "page_fin": "309 / 310", "image_debut": 8, "image_fin": 8, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.3.1", "titre_corps": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "titre_sommaire": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 8, "page_imprimee": "309 / 310", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.8", "debut_caractere": 2149, "fin_caractere_exclue": 2183, "texte": "E. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c008", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c008", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "313 / 314", "page_fin": "313 / 314", "image_debut": 10, "image_fin": 10, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.4", "titre_corps": "ZLOMENÝ STROM.", "titre_sommaire": "ZLOMENÝ STROM.", "signature_source": "BOH. MARŠÍK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 10, "page_imprimee": "313 / 314", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.10", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 412, "texte": "ZLOMENÝ STROM.\nBOH. MARŠÍK.\n2) tál u cesty, sám, opuštěný,\nsníh na větvích,\nkol nikdo nechodil, jen vítr\nse tudy mih'.\nJiž na podzim se k zemi choulil,\nkdyž ptačí let\nmu posledním svým vzmachem s bohem\ndal naposled.\nJiž tehdy vždy při letu větrů\nse prudce chvěl . . .\nNež doba zimy uplynula,\non dotrpěl.\nNe, nemohu již tudy chodit\nv modliteb čas ! . . .\nVidíš, má duše! O přítele\njsme chudší zas !"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c009", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c009", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "313 / 314", "page_fin": "313 / 314", "image_debut": 10, "image_fin": 10, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.5", "titre_corps": "ZASTŘENÁ OKNA.", "titre_sommaire": "ZASTŘENÁ OKNA.", "signature_source": "BOH. MARŠÍK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 10, "page_imprimee": "313 / 314", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.10", "debut_caractere": 414, "fin_caractere_exclue": 877, "texte": "ZASTŘENÁ OKNA.\nBOH. MARŠÍK.\nKoi malých oken smutný stín,\nzahrádka pustá, bez květin;\nna polích pějí skřivani,\nviolky v lesa ústraní —\na kolem tmavých oken\ntruchlivý stín!\nKol malých oken tichý žal,\njak svadlý list bys rozestlal;\npotoky hrčí na lukách,\nkvět vlna líbá v blahých snách —\na kolem malých oken\nhluboký žal!\nJiž u nich nesedává víc\nsklopenou k zemi bledou líc;\nv nich jenom smutný šerý stín\nse tiskne v přízni pavučin;\nji v malém okénku\njiž nevidět víc!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c010", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c010", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "313 / 314", "page_fin": "313 / 314", "image_debut": 10, "image_fin": 10, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.6", "titre_corps": "PIJÁCKÁ.", "titre_sommaire": "PIJÁCKÁ.", "signature_source": "MARIELLIMU", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 10, "page_imprimee": "313 / 314", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.10", "debut_caractere": 879, "fin_caractere_exclue": 1714, "texte": "PIJÁCKÁ.\nMARIELLIMU.\nProstorem zoufalství — opilý druh -\nrozmachem spilým nad ohnivou výš;\nzakřiknu písní svou jitro — a číš,\nAlbatros, rozbiju o slunce kruh!\nPři sudech cyperských Musu jsem jal;\npři smělé naději i krásnou má líc.\nBásník prý pereat, cresceat král,\nbez druha, bez vína nebyl bych nic!\nMusa, ta koketa, plna je stuh,\nnad rubín vína jí měkký plá ret,\nv horoucím objetí tisknu ji druh\nPochyba, Zármutek do Pekel zpět!\nChladivé myšlénky stopíme v žár,\nnení-li víno tož budem pít krev\nmloků a ropuch: tak zapijem' zmar;\nBásníka — opilce — nejlepší zpěv.\nNa rudý Musina nosíku květ\nrozžehnu svíčku (ó, dvojitý žár!) —\nNa stuhy hořící v měsíčnu par\nskytne se sršňů a vos celý svět!\nPři sudech cyperských v objetí Mus\nzvoní můj polibek v krásnou jich líc;\nbásník jsem floreat pro nebes Vůz,\nbez druha, bez vína, nebyl bych nic!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c011", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c011", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "315 / 316", "page_fin": "315 / 316", "image_debut": 11, "image_fin": 11, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.7", "titre_corps": "SESTŘE MIRIAM, ZAPOMENUTÉ SPÍCÍ.", "titre_sommaire": "SESTŘE MIRIAM, ZAPOMENUTÉ SPÍCÍ.", "signature_source": "J. OPOLSKÝ", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 11, "page_imprimee": "315 / 316", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.11", "debut_caractere": 51, "fin_caractere_exclue": 710, "texte": "SESTŘE MIRIAM, ZAPOMENUTÉ SPÍCÍ.\nJ. OPOLSKÝ.\n\nrozpoutaném moři běsu\nstíhám tebe v hrůzy plesu,\nv rozpomnění stíhám tebe\nvalem Strachu, mukou štván. —\nTebe, která dřímeš v stínu,\nčerné slunce svíráš v klínu,\nco zde marně sirý hynu\nnikým nepoznán.\nV Sabathu večerním kouři,\nv strachu, jenž mne jímá v bouři,\ntěkající dlouhou nocí\nprchám k tobě sám a sám —\nNic mi hrozí z Temna tůně,\ntebe vidím v zářné luně,\na mně štvané srdce stůně,\nsrdce, kterým stůňu sám.\nSmuten tak jdu horkou plání,\nnebem touhy bez usmání,\npeklem trudu, vizí, lkáni,\nse mnou bolest, mládí, klam —\nJen tvé sladké, mrtvé jméno,\nv prázdnu ticha vysloveno\nbývá těchy mojí léno,\nsladké: Miriam!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c012", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c012", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "315 / 316", "page_fin": "315 / 316", "image_debut": 11, "image_fin": 11, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.7.1", "titre_corps": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "titre_sommaire": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 11, "page_imprimee": "315 / 316", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.11", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 49, "texte": "E. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c013", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c013", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "315 / 316", "page_fin": "315 / 316", "image_debut": 11, "image_fin": 11, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.8", "titre_corps": "TICHO V LESE.", "titre_sommaire": "TICHO V LESE.", "signature_source": "J. OPOLSKÝ", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 11, "page_imprimee": "315 / 316", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.11", "debut_caractere": 712, "fin_caractere_exclue": 1075, "texte": "TICHO V LESE.\nJ. OPOLSKÝ.\nv ečer svítí korunami —\nS bázní strach těkají sami —\nSoumrak v duši tvé se třese,\nsamota stká — ticho v lese.\nÚdol hnědne v temnu nachu —\nČerný zrak tě bodá, strachu,\ndémon v tvojí duši hne se,\nZírá — . . . kol — jen ticho v lese.\nMatná zář hvozd obestírá,\nsrdce rve ti smutek, svírá\nduši, která nezvedne se\nz bolesti víc — ticho v lese."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c014", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c014", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "317 / 318", "page_fin": "327 / 328", "image_debut": 12, "image_fin": 17, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.9", "titre_corps": "DVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR.", "titre_sommaire": "DVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 12, "page_imprimee": "317 / 318", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.12", "debut_caractere": 17, "fin_caractere_exclue": 2194, "texte": "DVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR.\n\n——■ (Pokračování.)\nJiž při prvním jednání spozorovala Cili,\nže jest i Vilma představení přítomna. A když za-\npěla Carmen habaneru: Láska ptáče je volné,\ndivé a nikdo jeho nezkrotí; marně volá je srdce\nchtivé a marně jemu lichotí. Jeden horoucně prosí,\npláče, a druhý jak by němý byl, toho volí si\npřece ptáče an se mu lépe zalíbil.\nA k tomu dodala ve sboru: Ten žár cikánské\njesti dítě, proň žádný zákon není dán; kdy zhrdáš\nmnou, já miluji tě, však lásky mé buď varován.\nA zpívala dál solo: Mysli, že po tom ptáčku\nsáhneš . . . mysli, že jej již maš, on mine, a miň\njej sám, on již tě má.\nTu spozorovala Cili, že tmavý zrak Vilmy\nstále tkví na jejím muži. Václav sám dobře věděl\no tom, ani se však nepohnul. Přes všechna čtyři\njednání se nepodíval v tu stranu, kde Vilma se-\nděla, až když přišel na konec okamžik, ve kte-\nrém José zabije Carmen, tu neočekávaný příval\nbolestné lítosti sevřel mu srdce, div nezaplakal.\nV tom okamžiku bylo to tam ono předsevzetí,\nkteré choval vůči »druhé Carmen«, a cítil jen vý-\nčitky svědomí a touhu prosit za odpuštění krásnou\ntu ženu, aby mu prominula vinu, jižto na ni\nspáchal v duchu.\nKdyž potom obecenstvo se vyhrnulo ze sálu\nna chodby, tu byla mu Vilma tak blízko, že chtěl\nk ní přistoupiti. Usmála se na něj vlhkýma očima.\n»Hle«, řekl si v duchu, »teď možno seznámit\nji s mou ženou, můžeme být všichni tři přátely.\nHle, jaký vliv umění.«\nNežli však to provedl, přistoupil k Vilmě starší\npán, otec její, podal jí rámě a odváděl ji pryč.\nCili, nechápajíc, proč se Václav zastavil, při-\nvinula se k němu. »Pojďme«, řekla.\nSli domů, zavěšeni do sebe. »Jak se ti líbila\nCarmen ?« zeptal se Václav.\n»Velice«, řekla Cili. »Málo jsem však roz-\numěla slovům.«\nVáclav jí chtěl odpovědít. Ale prudká vichřice,\nkterá řádila venku, rozprašujíc na všecky strany\nsníh, jej umlčela. Musili se silně opírat s Cili,\naby se dostali ku předu. Cítil ji po svém boku,\nplnou tepla a oddanosti a těšil se již, až budou\ndoma. O kdyby jen zas bylo jaro, zatoužil v duchu.\nDoma jej uvítalo příjemné teplo, s ním však\nstouplo i rozčilení, které si odnášel z divadla.\nAby se stišil, odebral se do svého pokoje a tam\ndlouho přecházel."}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "319 / 320", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.13", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3724, "texte": "Nebylo určité myšlénky, které by se mohl za-\nchytit. Jen srdce rychle bušilo, krev divoce vřela\na nervy byly napjaty. Chodil, ale nestišil se.\nTu konečně Cili, starostlivá o něj, otevřela\ndvéře s otázkou: »Ty ještě nespíš?«\nPodíval se na hodiny. Blížila se půlnoc.\nCili v domácích bělavých šatech usedla na\npohovku a sledovala jej očima.\nTu najednou klekl před ní a chopil ji za ruku\n»Budu ti Carmen, abys jí rozuměla*,\npronášel u vytržení. »Je to jednoduchá věc. José\nmá nevěstu, Micaelu; oba jsou šťastni, zvláště\nona se těší. Představ si jejich živobytí. Nic se\nnestane, až najednou přijde Carmen. Ty ani to\nsnad nedovedeš tak pochopit, jako já.« A sklonil\nhorké čelo na její pravici.\nPohladila jej druhou rukou po vlasech s ma-\nteřskou něhou.\n»Vstaň«, řekla mu, »nač klečíš ?« A přece se\njí líbil tento záchvat.\n»Měj mě ráda, Cili«, žebronil, »hodně ráda.«\nNemusit ji to říkat. Objala jeho hlavu a celý\nobličej mu zulíbala.\n»Ty se jistě něčím trápíš? ptala se ho a tu\njí napadlo. »Viděl jsi, jak v divadle se na tebe\nVilma stále dívala ?«\nZavrtěl hlavou ; nechtěl se přiznat. Usedl k ženě\na sevřel ji v objetí.\nDíval se dlouho do její modrých očí a pak\npovzdechl.\n»Pojďme se podívat na Milouše, jak spí«, še-\npotala Cili.\nPoslechl ji mlčky. Sedli si k hošíkovi, a ruku\nv ruce skloněni k jeho postýlce pozorovali jeho\ntichý spánek.\nHodiny těkaly jednotvárně, bylo slyšet slabý\ndech spícího dítěte.\nA tak přišla půlnoc, aby zastihla je v něžném\nsnu o blahu v přítomnosti, o štěstí v budoucnosti.\nPůlnoc, která byla mír a ráj v jejich pokojích,\nale v oknech to bouřilo, kam opíral se vítr a bědu-\njící Meluzína kvílela v ulicích, vyprávějíc téže\nnoci o krutostech života a bezcitnosti přírody.\nX.\nZima byla toho roku příliš dlouhá. Ještě\nv březnu padal sníh a teprv okolo Josefa se\nztratil z ulic. Nastalo vlhké, blátivé počasí po\nněkolik dní; nicméně však ve vzduchu bylo\ncítit již jaro a Václav, jak jen mohl vycházel\naspoň na chvíli do parku se projít.\nI Milouše posýlal ven. Aby se otužil, říkal.\nOstatně počal otužovat jej hned v zimě. Když\nbylo sucho a tiše mrzlo, musila vždy Mařka,\nslužebná, s Miloušem se jít projít na čerstvý\nvzduch. Tu zabalený do peřin, vyhlídal z barev-\nného pláště ve kterém jej nosila Mařka, modrýma\nočima; někdy usnul na cestě a tu přinesla jej\ndomů spícího s červenýma tvářema od mrazu.\nMimo to jej koupal Václav ve chladné vodě,\načkoli Cili a matka jeho spínaly ruce. A když\nhoch křičel, říkával Václav: »Jen ho nechte\nkřičet, to mu sílí prsa.«\nZa těch několik měsíců, co byl na světě,\nz Milouše se udělal pěkný chlapík. A tu přišlo\njaro.\nNa některých stezkách parku zbyly ještě stopy\nsněhu a ve chladných dolíkách, na zemi v keřích\ntu a tam kousky ledu. Z větví spouštěla se\nvoda, jakoby mlha padala na zem, ale nebe bylo\nmodré a v parách bledé svítilo slunce.\n»To je nezdravé počasí«, říkávala Cili, »to\nnesmíme hocha pustit ven.«\n»Jen ho nech! jen ať Mařka s ním jde,« radil\njí Václav.\nCili se nechala přemluvit, ale brzy toho litovala.\nAsi druhý nebo třetí den odpoledne, když\nMařka přinesla dítě, uložila je Cili do postýlky\na čekala, že usne.\nAle Milouš neusínal; a když zavřel oči na\nchvilku, najednou se probouzel, jakoby jím někdo\nzatřásl a celým tělíčkem se zachvěl.\n»Ten asi neusne,« řekla Mařka, »oči mu jen\nhrajou; šelma.«\n»Ba ne, ty oči se mi nelíbí,« podotkla Cili\na položila Miloušovi ruku na čelo. Oči jeho leskly\nse horečně a čelo měl horké.\n»Ty«, řekla Cili mužovi, když přišel na večer\ndomů; »zdá se mi, že hochovi není dobře; bojím\nse, aby nám nestonal.«\n»Ale jdi,« zasmál se Václav a přistoupil k po-\nstýlce.\nKdežto děcko jindy mělo radost, sotva jej\nspatřilo, tentokráte se nerozveselilo; zalehtal je\npod bradou, vzal jeho ručky do svých, Milouš nic."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "321 / 322", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.14", "debut_caractere": 16, "fin_caractere_exclue": 2090, "texte": "Chtěl jej vyzdvihnout k sobě a přivinout na\nprsa, — ale tu hoch dal se do pláče.\nNemohli jej ani stišit; plakal dlouho.\nRozsvítili lampy; ale večer, který jindy byl\nvyplněn »malým tím komediantem*, tenkráte byl\ndocela zvláštní.\nDokud hoch plakal a konejšili jej, nebylo ani\ntak zle. Když do něj nalili různých nápojů,\nr\nkonečně se napil a stišil. Únava jej zmohla, že\ntéž usnul. —■ Ale tento spánek nebyl hluboký\na zdravý. Stále se vrtěl malý ten spáč, vzdychal\na stonal.\n»Co říkáš, Cili, abych šel pro lékaře ?« Na-\npadlo tu Václavovi.\n»Mohli bychom snad pro něj poslat? Ale ne,\njdi sám. Vidíš, tos ty tím vinen. Tlačí tě svědomí.«\n»Prosím tě, čím jsem vinen ?« řekl Václav,\nale přece nebyl si jist, nemá-li žena pravdu.\n»Teď už to je jedno«, opanovala se Cili.\n»Tak prosím tě, jen jdi.«\nTrvalo to dosti dlouho, než s lékařem se\nvrátil.\nTento prohlédl děcko, krk, jazyk, prozkoumal\npuls, vyptal se, zda byl hoch venku, má-li žízeň.\n»Nechte ho v teple,« radil na konec. »Zatím\nnic není. Trochu jen horečka. Bude-li mu hůř,\npošlete pro mne.«\n»Vidíš, ty se svým 6tužováním«, řekla Cili\npo lékařově odchodu, »co jeto plátno?«\nVáclav neřekl ani slova a trpělivě čekal, co\nbude dál.\n»Vždyť ono munic nebude, co?«. zažertoval\ns Miloušem.\nAle Milouš byl celý rozpálený a čím dál,\ntím bylo s ním hůř. — —\nČasně ráno poslali pro doktora, ten opět\nvyšetřil pacienta a pak předepsal mu jakýsi lék.\n»Dávejte mu toho vždy lžičku za hodinu«, řekl\na odešel. Odpoledne přišel zas a konečně se\nvyjádřil.\n»To še nemůže hned říci, co přijde,« vysvět-\nloval s nechutí. »Vy se však příliš bojíte. Ne-\nbojte se.«\nVeČer však na těle chlapce vyskočily skvrny.\nZ počátku Cili svým očím nechtěla věřiti.\nAle potom, potom!\n»Milostivá paní, to je šarlach,« řekla Mařka.\nLékař potvrdil toto mínění. »Mohou to být\ni spalničky, nebo nějaká lehká afekce. Nesmíme\nmyslet vždy na nejhorší. Můžeme také mnohému\npředejít.«\nAle tenkráte nebylo to již možno, neboť hoch\nměl opravdu spálu.\nPřes všechny snahy, zničiti tuto nemoc, bylo\nMiloušovi vždy hůře. Byl jako za živa v ohni\na jeho nářek rozdíral všem srdce."}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "323 / 324", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.15", "debut_caractere": 46, "fin_caractere_exclue": 1299, "texte": "Udržovali jej ustavičně v teple a nespali\nzároveň jako on. Svítili celé noci a ošetřovali,\njej, jak mohli.\nv\nČasto Václav, unavený nadlidským napjetím\nsmyslů, usínal v noci na chvíli hlubokým spánkem,\nz něhož se probouzel u vytržení; viděl vždy\nCili u postýlky dítěte a zvláštní cit, smíšený\ns úctou, sevřel mu srdce.\nMusil ji obdivovat, tu mateřskou lásku. Plnila\njej úctou tato Cili, které si dřív tak málo vážil.\nByl by jí zulíbal ruce, ale bál se jí, neboť —\načkoli mlčela — jakási tichá výčitka hleděla na\nněj z její očí.\nProč jen se míchal do výchovy děcka? Vždyť\nmu to ani nepatří.\nTak říkal si v duchu a plísnil sám sebe.\nAle co naplat; tím se nic nezměnilo. Nemoc\nuchvátila Milouše docela. Měl boláčky na celém\ntěle a nejvíc na hlavě, kde nebylo již ani vlásku.\n«Pane doktore, pane doktore«, říkala prosebně\nCili, »co je s tím hochem ?«\n»To dítě je slabé,« poznamenal suše. »To\nje chudokrevnost a skrofulosa — to víte, šarlach\nmá vždy následky.«\n»Ostatně«, dodal jednou, nevida pražádných\núspěchů, Makové dítě by mne ani netěšilo.«\n\\\nŘekla to potom Václavovi. Chtěl na doktora\nběžet, a ho zabít. Ale potom sklesl na pohovku\na zakryl si oči.\nCili dala se do pláče. Plakala tiše a dlouho.\n»Prosím tě, přestanešli jednou«, ozval se\nkonečně Václav."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "325 / 326", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.16", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2354, "texte": "Tu vypukla v hlasitý nářek.\n»Takové dítě! Takové to bylo roztomilé dítě!«\nChodila prudce po pokoji a potom postavila\nse u Milouše.\n»Doktor má pravdu. Hoch byl chu-\ndokrevný a slabý. Co moh vydržet?\nA tys ho otužoval, toho malinkého\nbroučka!\nVáclav se rozezlil.\n»0 já vím«, vyrážel ze sebe, maje\nzničené nervy stálým rozechvěním po\ncelou nemoc dítěte, »já vím, co ty si\nmyslíš, nebo co ti kdo namluvil. Já\njsem na tom vinen, já?«\nNastala pomlčka.\n»Vy muži jste všichni stejní. . . .\nKel o ví jak žijete, než se oženíte . . .«\nVáclav oněměl. »A kdo ti tohle to\nnamluvil? Kde tos vzala si do hlavy?«\nNeodpovídala, plačíc.\n»0, to jistě dobrá ta paní tchýně.\nOstatně . . . pamatuj si to: vy byste\nvšechny rády svedly všechnu vinu\nna nás. Žijeme špatně. A jak žijete\nvy? Samé stráže kolem vás. Hlídají\nvaše ctnosti a proto žijete dobře. Ale\nto ti povídám : já žil docela dobře a\njsem na to velmi pyšný. Žil jsem tak\nschválně, slyšíš, aby mi pak ne-\nmohla nějaká . . . říci to, co tys mi\nřekla. O já to dobře vím, že všechna\nbída a zodpovědnost se uvaluje na\nmuže, dobrá. Ale kdybych byl jediný,\nkterý muže se vám po sta viti s jas-\nným čelem vstříc, já to učiním, jen\nproto, abych zdrtil tu hloupou chytrost\nženskou, která kořistí ze svého postavení, z toho,\nže byla hlídána po celý život, a tím se pyšní,\nže sama o sobe by nestála za nic.«\nUnesen svým hněvem, pronášel tato slova,\nnevěda dobře, co vše mluví. Ale smysl té řeči\nbyl jemu správný a vhod. I docílil toho, že se\nnepoddal ženě, a to chtěl.\nPotom vzal klobouk a vyšel z domu. — —\n»Nemiluje mne víc!«, křičelo to v Cili a hned\nza tím v rozčilenosti vzpomněla, jak už dávno,\npřed lety se k ní choval. Jak brzy po svatbě se\nzměnil. Jednou jí vytýkal to, podruhé zas ono.\nNenaučila se počítat, ani psát. Jednou probíral\ndopisy, které mu psala. Ukázal jí ty chyby, co\nnadělala na každé stránce, podškrtnuté červeným\ninkoustem. »Ona myslí s úzkým i, ne s ypsilon,«\nposmíval se jí nehezky. Celý se otřásal smíchem.\n»Ona mislí,« opakoval jízlivě a bil se rukama\na tloukl nohama.\nAch ano, dávno, dávno to mohla vědět. Ze\njí to nikdo neřekl! Proč ani její vlastní matka ne?\nRozechvěna hroznými těmito pro ni myšlén-\nkami přecházela pokoj sem a tam.\nTak co jí zbylo? »Jen tys mi zbyl, ty ubohý\nbroučku,« zvolala s nářkem, a vrhla se na své\ndítě.\nJe to její dítě? To zde, ten. hnisající ubožáček?"}, {"page_pdf": 17, "page_imprimee": "327 / 328", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.17", "debut_caractere": 19, "fin_caractere_exclue": 2512, "texte": "Taková je radost života? K tomu se připravovala\ndvacet let?\nA zoufalost její neměla mezí. — —\nAle jak se říká: když je nouze nejvyšší, bývá\npomoc nejbližší.\nNějaký dobrý člověk jí poradil, aby nechala\ndoktorů být a jela s dítětem k léčivé bábě do\nsousedního městečka.\nVáclav se vzpíral, ale konečně — hůře být\nnemůže.\nv\nČasně ráno, ještě za tmy, vyjeli kočárem.\nKdyž dojeli k chalupě, kde bydlela bába,\nzastavil kočí a Václav zabouřil na vrata. Za\nchvíli malým otvorem zasvítily se vnitř dvě ostré\noči a bylo slyšeti hlas: »Co si přejete?«\n»Jdu k vám s dítětem«, řekla Cili.\n»Nemám času,« zahubovala bába a bylo po\nv v •\nreci.\n»Zajeď do hostince,« poručil kočímu Václav,\n»počkám zatím tady.« Za chvíli teprv bába\notevřela.\nByla to vysoká, hubená, stará žena neurčitého\nvěku. Její oči byly tmavé a pronikavé.\n»Co chcete?« řekla Václavovi, poněkud vlíd-\nněji, vidouc před sebou »pána« z města.\n»Paní,« řekl Václav, a hlas se mu zachvěl.\n»Přivezli jsme s sebou nemocného hošíka.\nv\nŘekli nám lidé, že jej uzdravíte.«\nBábě přeletěla slabá záře přes obličej.\n»Ale musím ho dřív vidět,« řekla rozhodně.\n»Já tedy půjdu pro něj. Pošlu s ním ženu.«\nPodával jí peníze. »Až potom,« řekla tiše\na zmizela.\nKdyž Cili přiblížila se k chalupě lékařky,\nsrdce jí prudce bušilo.\n»Jestli ho zachrání, jestli ho spasí? Bože!«\nmyslila si, překročujíc práh. Vešla do světnice.\n»Dejte sem dítě,« řekla stará s nedočkavostí.\nCili jí podala Milouše.\nDubnové jitro svítilo oknem do temné světnice,\nkde v rozích pod obrazy a krucifixy hořely věčné\nlampy.\nStařena vzala děcko do náruče a dlouho,\ndlouho se na ně dívala.\nPak najednou počalo se cosi chvět v její\ntváři a tichá slova jako nářek proudila jí z úst.\n»Tak to jsi tedy ty, ubohé dítě? Tak daleko\ntě nechali přijít, chudáčku? A to jste vy matka?«\nobrátila se k Cili, »vždyť ono je plno nečistoty\na za živa hnije!«\n»Paní,« bědovala nešťastná Cili, udělala jsem,\nco jsem mohla. Paní, nevěděla jsem o vás.«\n»A já mu mám pomoci ?« bručela stará.\n»Myslíte, že mu pomůžu?« A bodavý zrak její\nutkvěl na Cili.\n»Paní, vy mu pomůžete, já to vím,« zaštkala\ntato tiše.\nStařeně se zas na okamžik vyjasnil obličej.\n»Dám vám tedy masti, slyšíte ?« řekla, »tou\nbudete mu boláčky mazat, ale až po koupání.\nDo lázně, do teplé, budete dávat tohleto (šla do\nsousední jizby a za chvíli se vrátila) a pít mu\nbudete dávat tohle thé. Koupejte ho dvakrát denně,\nthé mu dávejte aspoň třikrát. To všechno z něho\nmusí jít ven. Až bude nejhůř vypadat, tak mi\nhocha sem přivezte.« (příště dále.)"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c015", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c015", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "317 / 318", "page_fin": "317 / 318", "image_debut": 12, "image_fin": 12, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.9.1", "titre_corps": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "titre_sommaire": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 12, "page_imprimee": "317 / 318", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.12", "debut_caractere": 2196, "fin_caractere_exclue": 2230, "texte": "E. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c016", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c016", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "321 / 322", "page_fin": "321 / 322", "image_debut": 14, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.9.2", "titre_corps": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "titre_sommaire": "Z CYKLU »KATECHISMUS«.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "321 / 322", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.14", "debut_caractere": 2092, "fin_caractere_exclue": 2126, "texte": "E. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c017", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c017", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "323 / 324", "page_fin": "323 / 324", "image_debut": 15, "image_fin": 15, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.9.3", "titre_corps": "ZIMNÍ VEČER.", "titre_sommaire": "ZIMNÍ VEČER.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 15, "page_imprimee": "323 / 324", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.15", "debut_caractere": 20, "fin_caractere_exclue": 44, "texte": "A. WIESNER.\nZIMNÍ VEČER."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c018", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c018", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "325 / 326", "page_fin": "325 / 326", "image_debut": 16, "image_fin": 16, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.9.4", "titre_corps": "STUDIE.", "titre_sommaire": "STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 16, "page_imprimee": "325 / 326", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.16", "debut_caractere": 2356, "fin_caractere_exclue": 2378, "texte": "MAX ŠVABINSKÝ.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c019", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c019", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "327 / 328", "page_fin": "337 / 338", "image_debut": 17, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.10", "titre_corps": "ZPRÁVY VMÉLECKÉ.", "titre_sommaire": "ZPRÁVY VMÉLECKÉ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 17, "page_imprimee": "327 / 328", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.17", "debut_caractere": 2514, "fin_caractere_exclue": 3237, "texte": "ZPRÁVY VMÉLECKÉ.\n\n— MODERNA ČI SMĚR NÁRODNÍ? V záležitosti této\nuveřejňujeme další dva projevy :\n(Z kruhů architektů).\nS radostí vítali jsme rozhovor o tomto důležitém the-\nmatu, v čísle posledním a sice nejen z toho důvodu, že\nvychází z předních kruhů českých architektů, nýbrž i proto,\nže jest v něm obsaženo jakési credo několika (doufáme, že\nne všech) pražských architektů, jakým směrem chtějí se bráti,\nna jakém základu doufají přijíti k české moderní architektuře\na jak dlužno postaviti se naproti vlivům cizím. K tomu připo-\njujeme i my svoje náhledy.\nv\nČlánek onen psán patrně v domění, že bychom si přáli,\naby byla u nás škola Wagnerova kopírována. Toho jsme\nbyli vždycky daleci, avšak nepopíráme, že silným vlivům"}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "329 / 330", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.18", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3695, "texte": "neubráníme, jako\nse jim neubránili\nnaši předkové ani\nnárodové jiní; to\nvidíme z historie\nnejen naší nýbrž\nvšech jiných ná-\nrodů a zemí. Přáti\njest si jen, aby\ntakové vlivy při-\nstihly naše archi-\ntekty vždy dosti\npřipravené, umě-\nlecky samostatné\na dosti silné, aby\nsi tuto samostat-\nnost sami dovedli\nuchrániti. Archi-\ntekt, který má sám\ndosti tvůrčí síly a\numěleckého citu,\nnemusí se vlivů\ncizích báti a ne-\nmusí přesně určo-\nvati stanovisko\nnaproti těmto.\nPředkové naši\nnebránili se pří-\nchodu gotiky, ne-\nodolali rozmachu\na síle ducha ital-\nské renaissance,\nneubránili se ani\nbaroku; avšak pa-\nmátky naše z těch\ndob , vytvořeny\nbyvše skutečnými umělci, dostali zcela odlišný zvláštní ráz,\njejž právem zoveme českým.\nPochopujeme zcela obavy pisatele, máme-li na mysli\nzpůsob tvoření, jaké až na některé čestné vyjímky se u nás\npo celá desítiletí provádí: jest to sestavování jistého archi-\ntektonického aparátu té neb oné doby, pohodlné kopírování\nz děl ať vídeňských neb francouzských bez vlastního citu\na samostatnosti, ohřívání takých starých motivů, jež zůstanou\npro nás bezvýznamnými i kdyby to byly motivy sebe klasič-\ntější. I na našich monumentálních budovách vidíme pořád\nještě greify a třínožky, špatně modelované akantové závity\na italsko-renesanční náplně. A není nic protivnějšího, než\nkdyž jsou takové motivy ještě špatně udělány! Bohudík, že\nv poslední době pozorujeme blahodárný vliv ornamentální\ndekorativní české školy Kloučkovy. (Zemská banka — Vnitřek\npražské spořitelny.) —\nMnohá moda přišla sem, když ve Vídni byla již odložena,\nmnoho jednoduše kopírováno, aneb sestavováno z módních\nděl, které nám Vídeň podávala.\nBylo-li promluveno o škole Wagnerové schválně s ohledem\nna činžovní a obchodní domy, stalo se tak proto, že ony —\nano monumentálných a veřejných jest pořídku — dávají ráz\ncelému městu; ráz, jenž dlouho potrvá a hlásati bude na\njakém stupni byla u nás architektura na sklonku 19. století,\nna jakém stupni byli naši architekti a naše školy. Nedostatek\nstaveb velkých a nákladných nesmí nám býti výmluvou.\nVždyť právě, jak my aspoň soudíme, dokázal Wagner na\nsvých nádražích okružní dráhy, co s jednoduchými prostředky\ndovede. On dal zde i železu snesitelnou formu i barvu.\nNádraží ona působí velkoměstskou noblesou.\nProto náš tón o škole Wagnerové i naše přání; naproti\ntomu přiznáváme, že musíme s ohledem na starobylý, pře-\nkrásný ráz Prahy býti do jisté míry konservativními a že\njest úlohou škol našich vedle principíív moderních pěstovati\ntéž porozumění a lásku k našim, na naší půdě vzniklým sta-\nvebním památkám. Z toho důvodu schvalujeme návrh pi-\nsatele, aby zřízena byla podobná stolice na škole technické,\na aby v tom smyslu i program její byl upraven.\nPak by alespoň bylo nemožným, aby — jako ještě ne-\ndávno — byl pražský barok resp. barok vůbec s katedry jako\ncop a úpadek umění vyhlašován, a jako jedině správný recept\nna architekturu recept Vignolův uznáván a také všeobecně\ndoporučován.\nZajisté by bylo bývalo pro veškeré naše nové stavby\nprospěšno, kdyby architekti hleděli si více našich domácích\npamátek stavitelských, památek na naší půdě, třeba že pod\ncizím vlivem, však umělecky vytvořených. S tvrzením však,\nže by jedině česká renaisace a barok byly východištěm pro\nnaši modernu, nesouhlasíme.\nNesprávnýť je předpoklad, že gotika jest pro nás sloh\nmrtvý. Již každému jest přec známo, jak velkou úlohu hraje\nprávě gotika v moderním umění vůbec, ať již ve Francii,\nAnglii nebo v Německu. Gotika to jest, která jako jinde\ntaké u nás nejvíce vyjadřuje ducha doby, v které vznikla\na již tím je velice poučná.\nV samé moderní Anglii pozorujeme teplý svěží dech stře-\ndověku. To není však pouhá aplikace, pouhé ovládání archi-"}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "331 / 332", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.19", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 4263, "texte": "tektonického aparátu, s čímž my se bohu-\nžel tak často musíme spokojiti. Zde ne-\nplatí osvědčený recept, nýbrž to, co dá\nse vyjádřit slovy — umělecký cit\nKde umělecký cit s moderním\nspojen, tam začíná tvůrčí síla své dílo.\nRozum pak, jenž nepřipustí pro-\nhřešení proti praktickým požadavkům\ndoby vede nás po správných stezkách\nk pravému umění a propůjčuje našim\ndílům ducha.\nZe i u nás možno gotiku povolati\nv život, vidíme na příklad na domě\nŠtorchově, který vznikl na základě nálezu\npři bourání, nálezu, jehož si velice ceníme ;\nbyl to proces zachovávací nesoucí se\nv duchu naší doby. To cítil architekt,\nstavebník i obecenstvo.\nAno my máme lásku k výtvorům na-\nšich slavných předků, my chceme je vždy\ns pietou zachovávati, co možno nejméně\npamátný pel jejich setříti a na základě\njejich pracovati, tam kde toho nutně třeba.\nPřijde ovšem na to, jak dovedeme jejich\nkrásy chápati a při našich nových vý-\ntvorech uplatniti. Kde toho však proces\nzachovávací nevyžaduje, může zajisté mo-\nderní architekt tvořiti na širokém základě\numění stavitelského vůbec. Při přístup-\nnosti studia veškerých děl světa, při vel-\nkém počtu jejich papírových tlumočníků\nnebudeme se ani dost málo diviti, když\narchitekt nechá se svésti ať mohutností\nplochého umění egyptského, silou výtvorů\ndoby slávy řecké a římské, bohatostí ky-\npící architekturou Indů anebo poesií pro-\nstých lidových výtvorů našeho venkova\na dovede z nich čerpati: bude-li to umělec\noplývající samostatnou tvůrčí silou, do-\nvede i na nejširším základě tvořiti díla,\nkterá také budou českými.\nTaké cesty k české moderně mohou\nbýti rozličné, jen když budeme míti\ns námi cítící, u nás žijící, skutečné umělce\nkteří dle svého přesvědčení pracovati chtějí\nku slávě, pokroku a prospěchu našeho\numění architektonického, v duchu naší\ndoby tak jak jest.\nV době gotické pracovali zde Fran-\ncouzi, Italové o renesanci: umělecky tvo-\nřící individuum dovede se daným po-\nměrům přispůsobiti. Na vznětlivého a na-\ndaného umělce má vliv okolní příroda,\nlid, jeho zvyky a obyčeje, ílora s jejími\nzvláštnostmi. Vliv mivá, jak z historie\nmnohých našich památek známo i my-\nslící duch stavebníka. (Hvězda, Belveder,\nValdštýnský palác.)\nZa nynějších poměrů u nás na archi-\ntekty nehledí se skoro ani jako na umělce.\n(? Red.) V mladých pak nebudí se žádné\nnadšení, žádný zápal a jest chybou, že\nmladí architekti nejsou ve svých snahách\naspoň tak podporováni, jako malíři a so-\nchaři. Oni větším dílem nemají ten pocit,\njak důležité zaujímati mají postavení\nv našem umění.\nNa akademii není dosud architektura\nvřaděna, ačkoliv tam patří a prospěšno\nby bylo, kdyby vstoupila s druhými\numěnami v užší styk. Architekt musí\nbýti často pojítkem mezi malířem, so-\nchařem i všemi druhými odvětvími umě-\nlecko-průmyslovými, a musí míti pro tyto\nporozumění a cit. K tomu však nestačí\nvždy pouze škola, jež záleží v několika\nstudií z doby antické neb renaisanční.\nJinde mají akademii a římské ceny, jimiž\nbudí se ctižádost a tím i píle. Nepotře-\nbujeme římské ceny, avšak když ani aka-\ndemii dosud nemáme, mělo by pro nás\nvypisování větších ideálních konkurencí\n— jimiž luštěny by byly speciálně otázky\nnaše — velký význam.\nMladí architekti měli by příležitost\nse vyvinouti a tužiti, a při tom by měli\núplnou volnosť pracovati ve směru ná-\nrodním neb širším, ve směru vlastním.\nPovolaní činitelé měli by se o to přiči-\nniti, aby c. k. česká akademie pro vědy\na umění, která pro ostatní odvětví již\nmnoho udělala, i na architekturu patřičný\nzřetel vzala. Dále městská rada mohla\nby přispěti k vychování inteligentních\narchitektů, kdyby při udělování svých\ncestovních stipendií k těmto ohled brala.\nDosud se hlavně vysílaly do cizích měst\nsíly, aby vzdělaly se a seznámily s opa-\ntřeními hygienickými, kanalisace a p.,\načkoli otázka malebného rázu a vzhledu\nPrahy byla stejně akutní a tudíž intelli-\ngentních architektů stejně jako intelligent-\nních inženýrů městské radě bylo potřebí,\n\nD—k.\n\n— Z redakce. — Byli jsme daleci\ntužby, aby právě vídenská Wagners-\nschule našla u nás své kopisty (těch zde\nbude za chvilku tak dost), za to ale pro-\nnesli jsme přání aby také Praha našla\nsvoji novou, mladou školu a při tom\nzbožně pozvedli jsme svých očí na po-\nvznešená místa, zdaž i tam všímají si,\nže jinde — zatím co u nás na jednom"}, {"page_pdf": 20, "page_imprimee": "333 / 334", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.20", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3443, "texte": "a témž íleku sedíme — rostou celé generace ženoucí se\ns poctivou snahou za tím co jednou chtí z váti »svým«\nčemu ale my říkáme »moderní«. Je to snad hřích chtíti, aby\ntaké u nás mladší generace snažila se »o své«, snad je to\npříliš mnoho žádáno i od sil je vedoucích, aby přestali pře-\nkážeti — ale už jsme to hříšné přání v čísle o. projevili\na nelze tedy říkat v čísle 7. něco jiného. Z článku z kruhů\narchitektů nám zaslaného a v předchozím čísle uveřejněného\nutkvěla nám v paměti proložená slova Moderna či směr\nnárodní? jako otázka a vlastní rázovitosť, historický\npodklad, moderna česká jako odpověď, s jejíž poslední\nčástí s panem pisatelem plně sá srovnáváme. Cest\\>r mohou\nmohou býti rozličné, jen když — v tom se srovná-\nváme, že pouhým kopírováním nikam to nepřivedeme.\nKopírovat ustavičně starší architektury, jež\nzískaly si jména české gotiky, české renesance,\npražského barroku, znamená opakovati staré, třebas\ni krásné písničky, z nichž ale nové opery nepo-\nvstanou, kopírováním nadále povstávati budou\nnamnoze bezkrevné konglomenáty, nechutné pro\npříští generace v porovnávání se stavbami starými\n(ač-li se jí zásluhou městské rady pražské příle-\nžitost ku srovnávání vůbec poskytne), nechutné\na neschopné, aby znamenaly vyšší stupeň v tvobe\numělecké. Konglomeráty takové zůstanou neplod-\nnými zplozenci, nepočítanými v řadu biblických\npraotců.\nOním ustavičným kopírováním třebas zdomá-\ncnělých slohů nerozmnoží se ani o chlup zmíněná\nvlastní ráz o vito st*) nenastoupí-li místo něho\nc i t pro zvláštnosti historických slohů našich, jichž\nstudium pak k další tvorbě nových děl by vedlo.\nTu přiznáváme tedy důležitost histor i c k é h o\npodkladu nikoli však výlučnou nutnost jeho —\ntoť bychom zapomenouti musili, že také kolébka\noněch historických slohův v Cechách nestála, ale\nže našli se umělci kteří na těch slozích nedo-\nraácích dovedli založiti to čemu my dnes říkáme\nzde české onde pražské, co ale oni považovali\ntehdy za to nové, své, za to — tehdy — mo-\nderní. Ba přiznati se musíme, že historický ten\npodklad činiti by musel i geografii své ústupky,\nneboť připomíná-li se, že Praha leží mezi Vídní\na Berlínem (chceme-li i mezi Paříží a Moskvou)\nnemůžeme chtíti aby v ohledu uměleckém ohražo-\nvala se čínskou zdí.\nO moderním jak my ho chápeme víme, že\npřímo nenalezneme ho ani v Berlíně ani ve Vídni,\nvíme že k tomu je něčeho více zapotřebí nežli\nkopírovat i. A což teprv postavíme-li naším\narchitektům pjl moderny národní! Kde, v čem\nbude kotvit její národnost? Snad ve dřevěných stav-\nbách lidových, v gotice Rejskově nebo Benešově,\nv renesanci vlašské, jež u nás různých zvláštností\nse dodělala, v pražském baroku Dienzenhofferův?\n— Proč dávat jednomu z těch historických (nikoli národních)\nslohů přednost před druhým ? Proč specielně hledat spásu\nv renesanci »české«, když ještě před nedávnem, »odborníky\nzarážel« návrh Kaftanův, aby v ní postavena byla palácová\nbudova Zemské banky? —\nv v» v o /\nKdybychom my Ceši měli svůj vlastní vypěstovaný sloh\nod základů jako Rekové svoji antiku, Italové svoji rene-\nsanci atd., chápali bychom ono vlastenectví, které by mohlo\nod umělců žádati pěstování tohoto slohu na půdě vlasti vy-\nrostlého, jako slohu národního. My ale, kteří ve všech do-\nbách přispůsobili se umění celé Evropy, kteří v tomto umění\nmáme své karakteristické odchylky tak jako je má jiná země,\n\n*) Vlastní rázovitosti nedodělal se ani Mánes,\nani Aleš či Myslbek přimknutím ku starým formám!"}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "335 / 336", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.21", "debut_caractere": 20, "fin_caractere_exclue": 4916, "texte": "my věru nemáme příčiny proklamovati pro svoji modernu\nten nebo onen sloh historický, který k nám byl odjinud\nzanesen. Ostatně malý pohled do historie byl by nejlepším\ndůkazem. Dejme tomu, že žijeme v době vladislavské gotiky,\nv době, kdy čeští architekti na základě gotickém (slohu\nk nám zanešeném) pracovali dále, uplatnili své charakteri-\nstické detaily. Z Itálie začíná vliv renaisance. — Analogicky\nk dnešnímu hlasu českých architektů, musili by tehdejší\ncítíce s národem ohraditi se podobným způsobem proti cizé\n!vlašské renesanci,\nkterá začala pod-\nmanovati si země\nNěmecka i Ra-\n, kouska — a věrni\ntomuto ohražení\n— pracovali by\ndále na v v květu\nčeské gotiky.\nKaždému, kdo\ndějiny umění stu-\nduje napadne, že\nčin ten neměl by\nza následek stvo-\nření modernější\ngotiky, že by byl\njenom konservati-\nvistrnem, který by\nve starém duchu\npracovati dále ve-\nlel — že by byl\npříčinou opoždění\npříchodu rene-\nsance — umění\ntehdy moderního,\nti pak, kteří po-\ndobnou práci jako\njedině správnou\nhlásali, nebyli by\nsto zadržeti ko-\nnečně příboj těch\nnových, moder-\nních vlivů cizích\na tak »česká re-\nnesance« vznikla\nby sice daleko po-\nzději, ale vznikla\nby přece. A zrovna tak považujem za nemístné dnes brániti\nse tomu duchu, který ne výlučně v Němcích, v Berlíně a ve\n\\ ídni ale ve všech zemích zvláště v Anglii a ve Francii\nzapustil mohutné kořeny, duchu, který je předzvěstí jisté\nsamostatnosti architektury a uměleckého průmyslu.\nZa nesprávné dále považujeme udávati moderně určitý\nsměr, když jsme přesvědčeni, že moderna -- má-li býti\nvůbec modernou — žádných cest předem určovati si nedá\na že má-li u nás ona povstati, je potřebí duchů umělecky\nvnímavých, jimž nesmí se v cestu volati »zpět! — na levo!\n—na právo! — zpět!« —\nA vykonají-li pak oni ncokopírovaného něco — ať již\nsměřovati to bude k slohům našim historickým a nebo od-\nlišně dosahovali bude tvorby současně cizí, něco tak umě-\nlecky silného, že ono umění podmaní si i jiné tvůrčí duchy\numělecké pak získáme na ten čas vévodici modernu ná-\nrodní, jejíž prestol ale bohdá zvrhne duch časů příštích —\njenž píditi se bude po novém »moderním« jemuž by připsati\nmohl epitheton »národní.«\n— LENBACHŮV PORTRÉT MOMSENA byl, jak širší\nveřejnosti známo, z vystavených děl letošní výstavy Kraso-\numné Jednoty vyloučen. Domnívali jsme se, že stalo se tak\nze šetrnosti k českému obecenstvu, ale jak ze souhlasných\nzpráv »Bohemie« a »Tagblattu« se dovídáme, »výbor Kraso-\numné Jednoty po zralém uvážení dospěl k přesvědčení, že\nvůči nynějším poměrům naprosto mu není možno převzíti\nzodpovědnost za vynikající dílo, jako jest podobizna\nMomsena. Tím odpadla veškerá možnost obraz ve výstavě\numístiti, neboť veškeré výstavní předměty musí bvti vysta-\nvovatelům vráceny ve stavu bezúhonném.* — — V těch\nslovech dobře cítit, jaký duch vane ve výboru Jednoty r\nmísto aby provokativného zasílatele (portrét zaslán byl z Vídně !)\npoučila o tom, kdy je co místno, zasílá do zdejších němec-\nkých listů úřední zprávu, jíž podkládá českým návštěv-\nníkům, že by schopni byli vandalského nějakého činu na\ndíle Lenbachově. — Děkujeme za poklonu gentlemanům\nz Rudolfina, kteří v té chvíli, kdy urážejí české publikum,\nkupují ještě před zahájením výstavy Lenbachův portrét Glad-\nstona, aby morální poškození materielně kryli. Jak ohledu\nplni dovedou býti oni k cizímu umělci a beztaktní k celé\nřadě českých svých členů a návštěvníků výstavy ! — Jsme\nzvědavi, všimnou-li si tito taktu slavného výboru Krasoumné\njednoty a jak dovedou ho paralysovat. Tak daleko\ntedy dospěly věci v Rudolfinu, že dnes nejenom s umělci\nčeskými, ale i s veřejností začíná se zacházeti beztaktně.\nJak chová se »Společnosť« k umění českému i k umě-\nlectvu jeho, pověděli jsme v minulém ročníku dost zřetelně,\na zkušenosti ty množí se stále měrou úžasnou. — Inspek-\ntorem galerie dosazen Němec beze vší znalosti jazyka če-\nkého. — Zvěřinoví nepropůjčeny místnosti Rudolfina k uspo-\nřádání souborné výstavky, za to propůjčeny byly Němci\nUhlovi, za to ať již úředně či neúředně podporována umě-\nlecká výstava v Podmoklí r. 1897, tím že obrazy kolektivně\nz Rudolfina zaslány a propůjčen tajemník jednoty p. Čermák,\naby tam zručností svojí arranžoval onu čistě německou vý-\nstavu. Některé prémie »Jednoty« vydány s textem německým\npro Němce a německo-českým pro Čechy. Tak se rozumí\nu nás spravedlivému utrakvismu, tak zavléká se politika tam\nkde má se sloužiti samému umění.\nTo vše u nás se vi, ale proto že čelným umělcům našim\ni intelligenci, která se šlechtou zde súčastněnou je v dobrém\npoměru, ve všem se vyjde vždy s ochotou vstříc a protože\nvšichni ti ten osten urážky necítí aneb cítiti nechtí, proto\nvše zůstává při starém a nikde člověk nenalezne stébla, jehož\nby se chytiti mohl, aby z neblahých těch poměrů vybředl.\nA odpomoc byla by zde snadná — ovšem v očích nás\nmladých, kteří vše vidíme ještě v ideálním světle oběta-\nvosti a ochoty. — Věříme také, že najde se u nás alespoti"}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "337 / 338", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.22", "debut_caractere": 1411, "fin_caractere_exclue": 3744, "texte": "600—1000 přátel umění, kteří by složením obnosu 100 zl., který by po případě\nzúrokován byl permanentní vstupenkou do všech podniků výstavních, dali základ\nku vystavění nového domu umělců, jenž nalézaje se v rukou českých dbal by ohledu\nk českému umění — jeho umělcům i české veřejnosti. — Věříme to a jsme pře-\nsvědčeni, že snahy spolku »Manes« k tomu cíli se nesoucí veřejností českou ne-\nbudou jako až dosavad přehlíženy, že účinnou podporou finanční umožní obětaví\njednotlivci zbudování takových výstavních místností, jakých si zkvétající umění\nvýtvarné u nás v míře nejvyšši zaslouží.\n— Pánové K. Domorázek, Jaro Hendrych a V. Samánek na Král. Vinohradech\nsdělují nám, že ujali se před rokem práce, uspořádati pro pražské umělecko-\nprůmyslové museum sbírku umělecky pracovaných plakátů, která by\nbyla v Praze vystavena. Dle přípisu tohoto dobrovolného komitétu bylo z dosud\ndošlého materiálu vybráno přes 100 uměleckých kusů, mezi nimiž výstavní plakáty\nevropské od r. 1896, skoro všechny plakáty rakouské (kolekce J. Weinera získána\nbyla laskavostí pražské firmy L. Halphena). Většina plakátů došla na psaní za-\nsílaná firmám, výstavám, drahám, jiné získány intervencí osobní.\nV přípise svém podotýká komitét dále: »Komitét stojí uprostřed své trpké\na nevděčné práce daleko toho růžového idealismu, s jakým chopil se práce, ale\nzároveň zpevněn tím tak častým krčením ramen, kterého dostávalo se mu od\nnašinců, připraven na ta tak mnohá netaktně a hrubě po něm házená slova\nvyčítající mu jeho národnost, kterých dostalo se mu z říše bázně a mravů\na je hotov provésti práci svou k zdárnému konci a chystá se snad už letošního\nroku pořádati v Praze výstavu.« Rady a výstavní objekty zasýlány buďtež\npod adressou: K. Domorázek, Král. Vinohrady, Dobrovského ulice čís. 7. m\n— PUBLIKACE DĚL J. MA\nNESA několikráte uvedena na pa-\nměť různým činitelům, kteří by se\njí ujati měli. Také spolek »Manes«\nbyl v té věci apostrofován. Víme,\nže by to bylo jednou z nejpřed-\nnějších povinností jeho, aby přičinil se o vydání prací umělce, jehož jméno\nhrdě nese, leč ve věci té angažovalo se již před delší dobou nakladatelství\nF. A. Simáček: přečetný material sebrán a o průvodní slovo postaráno —\nnezbývá než doufati, že jmenované nakladatelství uspíší vydání, aby ne-\ndošlo ke konkurenčnímu vydání, kteréž úspěch celku vážně\nohroziti by mohlo."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c020", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c020", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "327 / 328", "page_fin": "331 / 332", "image_debut": 17, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.10.1", "titre_corps": "— MODERNA ČI SMĚR NÁRODNÍ? V záležitosti této", "titre_sommaire": "— MODERNA ČI SMĚR NÁRODNÍ? V záležitosti této", "signature_source": "D—k", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 17, "page_imprimee": "327 / 328", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.17", "debut_caractere": 2532, "fin_caractere_exclue": 3237, "texte": "— MODERNA ČI SMĚR NÁRODNÍ? V záležitosti této\nuveřejňujeme další dva projevy :\n(Z kruhů architektů).\nS radostí vítali jsme rozhovor o tomto důležitém the-\nmatu, v čísle posledním a sice nejen z toho důvodu, že\nvychází z předních kruhů českých architektů, nýbrž i proto,\nže jest v něm obsaženo jakési credo několika (doufáme, že\nne všech) pražských architektů, jakým směrem chtějí se bráti,\nna jakém základu doufají přijíti k české moderní architektuře\na jak dlužno postaviti se naproti vlivům cizím. K tomu připo-\njujeme i my svoje náhledy.\nv\nČlánek onen psán patrně v domění, že bychom si přáli,\naby byla u nás škola Wagnerova kopírována. Toho jsme\nbyli vždycky daleci, avšak nepopíráme, že silným vlivům"}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "329 / 330", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.18", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3695, "texte": "neubráníme, jako\nse jim neubránili\nnaši předkové ani\nnárodové jiní; to\nvidíme z historie\nnejen naší nýbrž\nvšech jiných ná-\nrodů a zemí. Přáti\njest si jen, aby\ntakové vlivy při-\nstihly naše archi-\ntekty vždy dosti\npřipravené, umě-\nlecky samostatné\na dosti silné, aby\nsi tuto samostat-\nnost sami dovedli\nuchrániti. Archi-\ntekt, který má sám\ndosti tvůrčí síly a\numěleckého citu,\nnemusí se vlivů\ncizích báti a ne-\nmusí přesně určo-\nvati stanovisko\nnaproti těmto.\nPředkové naši\nnebránili se pří-\nchodu gotiky, ne-\nodolali rozmachu\na síle ducha ital-\nské renaissance,\nneubránili se ani\nbaroku; avšak pa-\nmátky naše z těch\ndob , vytvořeny\nbyvše skutečnými umělci, dostali zcela odlišný zvláštní ráz,\njejž právem zoveme českým.\nPochopujeme zcela obavy pisatele, máme-li na mysli\nzpůsob tvoření, jaké až na některé čestné vyjímky se u nás\npo celá desítiletí provádí: jest to sestavování jistého archi-\ntektonického aparátu té neb oné doby, pohodlné kopírování\nz děl ať vídeňských neb francouzských bez vlastního citu\na samostatnosti, ohřívání takých starých motivů, jež zůstanou\npro nás bezvýznamnými i kdyby to byly motivy sebe klasič-\ntější. I na našich monumentálních budovách vidíme pořád\nještě greify a třínožky, špatně modelované akantové závity\na italsko-renesanční náplně. A není nic protivnějšího, než\nkdyž jsou takové motivy ještě špatně udělány! Bohudík, že\nv poslední době pozorujeme blahodárný vliv ornamentální\ndekorativní české školy Kloučkovy. (Zemská banka — Vnitřek\npražské spořitelny.) —\nMnohá moda přišla sem, když ve Vídni byla již odložena,\nmnoho jednoduše kopírováno, aneb sestavováno z módních\nděl, které nám Vídeň podávala.\nBylo-li promluveno o škole Wagnerové schválně s ohledem\nna činžovní a obchodní domy, stalo se tak proto, že ony —\nano monumentálných a veřejných jest pořídku — dávají ráz\ncelému městu; ráz, jenž dlouho potrvá a hlásati bude na\njakém stupni byla u nás architektura na sklonku 19. století,\nna jakém stupni byli naši architekti a naše školy. Nedostatek\nstaveb velkých a nákladných nesmí nám býti výmluvou.\nVždyť právě, jak my aspoň soudíme, dokázal Wagner na\nsvých nádražích okružní dráhy, co s jednoduchými prostředky\ndovede. On dal zde i železu snesitelnou formu i barvu.\nNádraží ona působí velkoměstskou noblesou.\nProto náš tón o škole Wagnerové i naše přání; naproti\ntomu přiznáváme, že musíme s ohledem na starobylý, pře-\nkrásný ráz Prahy býti do jisté míry konservativními a že\njest úlohou škol našich vedle principíív moderních pěstovati\ntéž porozumění a lásku k našim, na naší půdě vzniklým sta-\nvebním památkám. Z toho důvodu schvalujeme návrh pi-\nsatele, aby zřízena byla podobná stolice na škole technické,\na aby v tom smyslu i program její byl upraven.\nPak by alespoň bylo nemožným, aby — jako ještě ne-\ndávno — byl pražský barok resp. barok vůbec s katedry jako\ncop a úpadek umění vyhlašován, a jako jedině správný recept\nna architekturu recept Vignolův uznáván a také všeobecně\ndoporučován.\nZajisté by bylo bývalo pro veškeré naše nové stavby\nprospěšno, kdyby architekti hleděli si více našich domácích\npamátek stavitelských, památek na naší půdě, třeba že pod\ncizím vlivem, však umělecky vytvořených. S tvrzením však,\nže by jedině česká renaisace a barok byly východištěm pro\nnaši modernu, nesouhlasíme.\nNesprávnýť je předpoklad, že gotika jest pro nás sloh\nmrtvý. Již každému jest přec známo, jak velkou úlohu hraje\nprávě gotika v moderním umění vůbec, ať již ve Francii,\nAnglii nebo v Německu. Gotika to jest, která jako jinde\ntaké u nás nejvíce vyjadřuje ducha doby, v které vznikla\na již tím je velice poučná.\nV samé moderní Anglii pozorujeme teplý svěží dech stře-\ndověku. To není však pouhá aplikace, pouhé ovládání archi-"}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "331 / 332", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.19", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 3925, "texte": "tektonického aparátu, s čímž my se bohu-\nžel tak často musíme spokojiti. Zde ne-\nplatí osvědčený recept, nýbrž to, co dá\nse vyjádřit slovy — umělecký cit\nKde umělecký cit s moderním\nspojen, tam začíná tvůrčí síla své dílo.\nRozum pak, jenž nepřipustí pro-\nhřešení proti praktickým požadavkům\ndoby vede nás po správných stezkách\nk pravému umění a propůjčuje našim\ndílům ducha.\nZe i u nás možno gotiku povolati\nv život, vidíme na příklad na domě\nŠtorchově, který vznikl na základě nálezu\npři bourání, nálezu, jehož si velice ceníme ;\nbyl to proces zachovávací nesoucí se\nv duchu naší doby. To cítil architekt,\nstavebník i obecenstvo.\nAno my máme lásku k výtvorům na-\nšich slavných předků, my chceme je vždy\ns pietou zachovávati, co možno nejméně\npamátný pel jejich setříti a na základě\njejich pracovati, tam kde toho nutně třeba.\nPřijde ovšem na to, jak dovedeme jejich\nkrásy chápati a při našich nových vý-\ntvorech uplatniti. Kde toho však proces\nzachovávací nevyžaduje, může zajisté mo-\nderní architekt tvořiti na širokém základě\numění stavitelského vůbec. Při přístup-\nnosti studia veškerých děl světa, při vel-\nkém počtu jejich papírových tlumočníků\nnebudeme se ani dost málo diviti, když\narchitekt nechá se svésti ať mohutností\nplochého umění egyptského, silou výtvorů\ndoby slávy řecké a římské, bohatostí ky-\npící architekturou Indů anebo poesií pro-\nstých lidových výtvorů našeho venkova\na dovede z nich čerpati: bude-li to umělec\noplývající samostatnou tvůrčí silou, do-\nvede i na nejširším základě tvořiti díla,\nkterá také budou českými.\nTaké cesty k české moderně mohou\nbýti rozličné, jen když budeme míti\ns námi cítící, u nás žijící, skutečné umělce\nkteří dle svého přesvědčení pracovati chtějí\nku slávě, pokroku a prospěchu našeho\numění architektonického, v duchu naší\ndoby tak jak jest.\nV době gotické pracovali zde Fran-\ncouzi, Italové o renesanci: umělecky tvo-\nřící individuum dovede se daným po-\nměrům přispůsobiti. Na vznětlivého a na-\ndaného umělce má vliv okolní příroda,\nlid, jeho zvyky a obyčeje, ílora s jejími\nzvláštnostmi. Vliv mivá, jak z historie\nmnohých našich památek známo i my-\nslící duch stavebníka. (Hvězda, Belveder,\nValdštýnský palác.)\nZa nynějších poměrů u nás na archi-\ntekty nehledí se skoro ani jako na umělce.\n(? Red.) V mladých pak nebudí se žádné\nnadšení, žádný zápal a jest chybou, že\nmladí architekti nejsou ve svých snahách\naspoň tak podporováni, jako malíři a so-\nchaři. Oni větším dílem nemají ten pocit,\njak důležité zaujímati mají postavení\nv našem umění.\nNa akademii není dosud architektura\nvřaděna, ačkoliv tam patří a prospěšno\nby bylo, kdyby vstoupila s druhými\numěnami v užší styk. Architekt musí\nbýti často pojítkem mezi malířem, so-\nchařem i všemi druhými odvětvími umě-\nlecko-průmyslovými, a musí míti pro tyto\nporozumění a cit. K tomu však nestačí\nvždy pouze škola, jež záleží v několika\nstudií z doby antické neb renaisanční.\nJinde mají akademii a římské ceny, jimiž\nbudí se ctižádost a tím i píle. Nepotře-\nbujeme římské ceny, avšak když ani aka-\ndemii dosud nemáme, mělo by pro nás\nvypisování větších ideálních konkurencí\n— jimiž luštěny by byly speciálně otázky\nnaše — velký význam.\nMladí architekti měli by příležitost\nse vyvinouti a tužiti, a při tom by měli\núplnou volnosť pracovati ve směru ná-\nrodním neb širším, ve směru vlastním.\nPovolaní činitelé měli by se o to přiči-\nniti, aby c. k. česká akademie pro vědy\na umění, která pro ostatní odvětví již\nmnoho udělala, i na architekturu patřičný\nzřetel vzala. Dále městská rada mohla\nby přispěti k vychování inteligentních\narchitektů, kdyby při udělování svých\ncestovních stipendií k těmto ohled brala.\nDosud se hlavně vysílaly do cizích měst\nsíly, aby vzdělaly se a seznámily s opa-\ntřeními hygienickými, kanalisace a p.,\načkoli otázka malebného rázu a vzhledu\nPrahy byla stejně akutní a tudíž intelli-\ngentních architektů stejně jako intelligent-\nních inženýrů městské radě bylo potřebí,\n\nD—k."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c022", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c022", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "329 / 330", "page_fin": "329 / 330", "image_debut": 18, "image_fin": 18, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.10.1.2", "titre_corps": "FR. ŽENÍŠEK.", "titre_sommaire": "FR. ŽENÍŠEK.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 18, "page_imprimee": "329 / 330", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.18", "debut_caractere": 3697, "fin_caractere_exclue": 3709, "texte": "FR. ŽENÍŠEK."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c023", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c023", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "331 / 332", "page_fin": "331 / 332", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.10.1.3", "titre_corps": "Z VÝSTAVY UMĚL.-PRŮM. ŠKOLY.", "titre_sommaire": "Z VÝSTAVY UMĚL.-PRŮM. ŠKOLY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "331 / 332", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.19", "debut_caractere": 4265, "fin_caractere_exclue": 4293, "texte": "Z VÝSTAVY UMĚL.-PRŮM. ŠKOLY."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c024", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c024", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "331 / 332", "page_fin": "337 / 338", "image_debut": 19, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.10.2", "titre_corps": "— Z redakce. — Byli jsme daleci", "titre_sommaire": "— Z redakce. — Byli jsme daleci", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "331 / 332", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.19", "debut_caractere": 3927, "fin_caractere_exclue": 4263, "texte": "— Z redakce. — Byli jsme daleci\ntužby, aby právě vídenská Wagners-\nschule našla u nás své kopisty (těch zde\nbude za chvilku tak dost), za to ale pro-\nnesli jsme přání aby také Praha našla\nsvoji novou, mladou školu a při tom\nzbožně pozvedli jsme svých očí na po-\nvznešená místa, zdaž i tam všímají si,\nže jinde — zatím co u nás na jednom"}, {"page_pdf": 20, "page_imprimee": "333 / 334", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.20", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3443, "texte": "a témž íleku sedíme — rostou celé generace ženoucí se\ns poctivou snahou za tím co jednou chtí z váti »svým«\nčemu ale my říkáme »moderní«. Je to snad hřích chtíti, aby\ntaké u nás mladší generace snažila se »o své«, snad je to\npříliš mnoho žádáno i od sil je vedoucích, aby přestali pře-\nkážeti — ale už jsme to hříšné přání v čísle o. projevili\na nelze tedy říkat v čísle 7. něco jiného. Z článku z kruhů\narchitektů nám zaslaného a v předchozím čísle uveřejněného\nutkvěla nám v paměti proložená slova Moderna či směr\nnárodní? jako otázka a vlastní rázovitosť, historický\npodklad, moderna česká jako odpověď, s jejíž poslední\nčástí s panem pisatelem plně sá srovnáváme. Cest\\>r mohou\nmohou býti rozličné, jen když — v tom se srovná-\nváme, že pouhým kopírováním nikam to nepřivedeme.\nKopírovat ustavičně starší architektury, jež\nzískaly si jména české gotiky, české renesance,\npražského barroku, znamená opakovati staré, třebas\ni krásné písničky, z nichž ale nové opery nepo-\nvstanou, kopírováním nadále povstávati budou\nnamnoze bezkrevné konglomenáty, nechutné pro\npříští generace v porovnávání se stavbami starými\n(ač-li se jí zásluhou městské rady pražské příle-\nžitost ku srovnávání vůbec poskytne), nechutné\na neschopné, aby znamenaly vyšší stupeň v tvobe\numělecké. Konglomeráty takové zůstanou neplod-\nnými zplozenci, nepočítanými v řadu biblických\npraotců.\nOním ustavičným kopírováním třebas zdomá-\ncnělých slohů nerozmnoží se ani o chlup zmíněná\nvlastní ráz o vito st*) nenastoupí-li místo něho\nc i t pro zvláštnosti historických slohů našich, jichž\nstudium pak k další tvorbě nových děl by vedlo.\nTu přiznáváme tedy důležitost histor i c k é h o\npodkladu nikoli však výlučnou nutnost jeho —\ntoť bychom zapomenouti musili, že také kolébka\noněch historických slohův v Cechách nestála, ale\nže našli se umělci kteří na těch slozích nedo-\nraácích dovedli založiti to čemu my dnes říkáme\nzde české onde pražské, co ale oni považovali\ntehdy za to nové, své, za to — tehdy — mo-\nderní. Ba přiznati se musíme, že historický ten\npodklad činiti by musel i geografii své ústupky,\nneboť připomíná-li se, že Praha leží mezi Vídní\na Berlínem (chceme-li i mezi Paříží a Moskvou)\nnemůžeme chtíti aby v ohledu uměleckém ohražo-\nvala se čínskou zdí.\nO moderním jak my ho chápeme víme, že\npřímo nenalezneme ho ani v Berlíně ani ve Vídni,\nvíme že k tomu je něčeho více zapotřebí nežli\nkopírovat i. A což teprv postavíme-li naším\narchitektům pjl moderny národní! Kde, v čem\nbude kotvit její národnost? Snad ve dřevěných stav-\nbách lidových, v gotice Rejskově nebo Benešově,\nv renesanci vlašské, jež u nás různých zvláštností\nse dodělala, v pražském baroku Dienzenhofferův?\n— Proč dávat jednomu z těch historických (nikoli národních)\nslohů přednost před druhým ? Proč specielně hledat spásu\nv renesanci »české«, když ještě před nedávnem, »odborníky\nzarážel« návrh Kaftanův, aby v ní postavena byla palácová\nbudova Zemské banky? —\nv v» v o /\nKdybychom my Ceši měli svůj vlastní vypěstovaný sloh\nod základů jako Rekové svoji antiku, Italové svoji rene-\nsanci atd., chápali bychom ono vlastenectví, které by mohlo\nod umělců žádati pěstování tohoto slohu na půdě vlasti vy-\nrostlého, jako slohu národního. My ale, kteří ve všech do-\nbách přispůsobili se umění celé Evropy, kteří v tomto umění\nmáme své karakteristické odchylky tak jako je má jiná země,\n\n*) Vlastní rázovitosti nedodělal se ani Mánes,\nani Aleš či Myslbek přimknutím ku starým formám!"}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "335 / 336", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.21", "debut_caractere": 20, "fin_caractere_exclue": 4916, "texte": "my věru nemáme příčiny proklamovati pro svoji modernu\nten nebo onen sloh historický, který k nám byl odjinud\nzanesen. Ostatně malý pohled do historie byl by nejlepším\ndůkazem. Dejme tomu, že žijeme v době vladislavské gotiky,\nv době, kdy čeští architekti na základě gotickém (slohu\nk nám zanešeném) pracovali dále, uplatnili své charakteri-\nstické detaily. Z Itálie začíná vliv renaisance. — Analogicky\nk dnešnímu hlasu českých architektů, musili by tehdejší\ncítíce s národem ohraditi se podobným způsobem proti cizé\n!vlašské renesanci,\nkterá začala pod-\nmanovati si země\nNěmecka i Ra-\n, kouska — a věrni\ntomuto ohražení\n— pracovali by\ndále na v v květu\nčeské gotiky.\nKaždému, kdo\ndějiny umění stu-\nduje napadne, že\nčin ten neměl by\nza následek stvo-\nření modernější\ngotiky, že by byl\njenom konservati-\nvistrnem, který by\nve starém duchu\npracovati dále ve-\nlel — že by byl\npříčinou opoždění\npříchodu rene-\nsance — umění\ntehdy moderního,\nti pak, kteří po-\ndobnou práci jako\njedině správnou\nhlásali, nebyli by\nsto zadržeti ko-\nnečně příboj těch\nnových, moder-\nních vlivů cizích\na tak »česká re-\nnesance« vznikla\nby sice daleko po-\nzději, ale vznikla\nby přece. A zrovna tak považujem za nemístné dnes brániti\nse tomu duchu, který ne výlučně v Němcích, v Berlíně a ve\n\\ ídni ale ve všech zemích zvláště v Anglii a ve Francii\nzapustil mohutné kořeny, duchu, který je předzvěstí jisté\nsamostatnosti architektury a uměleckého průmyslu.\nZa nesprávné dále považujeme udávati moderně určitý\nsměr, když jsme přesvědčeni, že moderna -- má-li býti\nvůbec modernou — žádných cest předem určovati si nedá\na že má-li u nás ona povstati, je potřebí duchů umělecky\nvnímavých, jimž nesmí se v cestu volati »zpět! — na levo!\n—na právo! — zpět!« —\nA vykonají-li pak oni ncokopírovaného něco — ať již\nsměřovati to bude k slohům našim historickým a nebo od-\nlišně dosahovali bude tvorby současně cizí, něco tak umě-\nlecky silného, že ono umění podmaní si i jiné tvůrčí duchy\numělecké pak získáme na ten čas vévodici modernu ná-\nrodní, jejíž prestol ale bohdá zvrhne duch časů příštích —\njenž píditi se bude po novém »moderním« jemuž by připsati\nmohl epitheton »národní.«\n— LENBACHŮV PORTRÉT MOMSENA byl, jak širší\nveřejnosti známo, z vystavených děl letošní výstavy Kraso-\numné Jednoty vyloučen. Domnívali jsme se, že stalo se tak\nze šetrnosti k českému obecenstvu, ale jak ze souhlasných\nzpráv »Bohemie« a »Tagblattu« se dovídáme, »výbor Kraso-\numné Jednoty po zralém uvážení dospěl k přesvědčení, že\nvůči nynějším poměrům naprosto mu není možno převzíti\nzodpovědnost za vynikající dílo, jako jest podobizna\nMomsena. Tím odpadla veškerá možnost obraz ve výstavě\numístiti, neboť veškeré výstavní předměty musí bvti vysta-\nvovatelům vráceny ve stavu bezúhonném.* — — V těch\nslovech dobře cítit, jaký duch vane ve výboru Jednoty r\nmísto aby provokativného zasílatele (portrét zaslán byl z Vídně !)\npoučila o tom, kdy je co místno, zasílá do zdejších němec-\nkých listů úřední zprávu, jíž podkládá českým návštěv-\nníkům, že by schopni byli vandalského nějakého činu na\ndíle Lenbachově. — Děkujeme za poklonu gentlemanům\nz Rudolfina, kteří v té chvíli, kdy urážejí české publikum,\nkupují ještě před zahájením výstavy Lenbachův portrét Glad-\nstona, aby morální poškození materielně kryli. Jak ohledu\nplni dovedou býti oni k cizímu umělci a beztaktní k celé\nřadě českých svých členů a návštěvníků výstavy ! — Jsme\nzvědavi, všimnou-li si tito taktu slavného výboru Krasoumné\njednoty a jak dovedou ho paralysovat. Tak daleko\ntedy dospěly věci v Rudolfinu, že dnes nejenom s umělci\nčeskými, ale i s veřejností začíná se zacházeti beztaktně.\nJak chová se »Společnosť« k umění českému i k umě-\nlectvu jeho, pověděli jsme v minulém ročníku dost zřetelně,\na zkušenosti ty množí se stále měrou úžasnou. — Inspek-\ntorem galerie dosazen Němec beze vší znalosti jazyka če-\nkého. — Zvěřinoví nepropůjčeny místnosti Rudolfina k uspo-\nřádání souborné výstavky, za to propůjčeny byly Němci\nUhlovi, za to ať již úředně či neúředně podporována umě-\nlecká výstava v Podmoklí r. 1897, tím že obrazy kolektivně\nz Rudolfina zaslány a propůjčen tajemník jednoty p. Čermák,\naby tam zručností svojí arranžoval onu čistě německou vý-\nstavu. Některé prémie »Jednoty« vydány s textem německým\npro Němce a německo-českým pro Čechy. Tak se rozumí\nu nás spravedlivému utrakvismu, tak zavléká se politika tam\nkde má se sloužiti samému umění.\nTo vše u nás se vi, ale proto že čelným umělcům našim\ni intelligenci, která se šlechtou zde súčastněnou je v dobrém\npoměru, ve všem se vyjde vždy s ochotou vstříc a protože\nvšichni ti ten osten urážky necítí aneb cítiti nechtí, proto\nvše zůstává při starém a nikde člověk nenalezne stébla, jehož\nby se chytiti mohl, aby z neblahých těch poměrů vybředl.\nA odpomoc byla by zde snadná — ovšem v očích nás\nmladých, kteří vše vidíme ještě v ideálním světle oběta-\nvosti a ochoty. — Věříme také, že najde se u nás alespoti"}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "337 / 338", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.22", "debut_caractere": 1411, "fin_caractere_exclue": 3744, "texte": "600—1000 přátel umění, kteří by složením obnosu 100 zl., který by po případě\nzúrokován byl permanentní vstupenkou do všech podniků výstavních, dali základ\nku vystavění nového domu umělců, jenž nalézaje se v rukou českých dbal by ohledu\nk českému umění — jeho umělcům i české veřejnosti. — Věříme to a jsme pře-\nsvědčeni, že snahy spolku »Manes« k tomu cíli se nesoucí veřejností českou ne-\nbudou jako až dosavad přehlíženy, že účinnou podporou finanční umožní obětaví\njednotlivci zbudování takových výstavních místností, jakých si zkvétající umění\nvýtvarné u nás v míře nejvyšši zaslouží.\n— Pánové K. Domorázek, Jaro Hendrych a V. Samánek na Král. Vinohradech\nsdělují nám, že ujali se před rokem práce, uspořádati pro pražské umělecko-\nprůmyslové museum sbírku umělecky pracovaných plakátů, která by\nbyla v Praze vystavena. Dle přípisu tohoto dobrovolného komitétu bylo z dosud\ndošlého materiálu vybráno přes 100 uměleckých kusů, mezi nimiž výstavní plakáty\nevropské od r. 1896, skoro všechny plakáty rakouské (kolekce J. Weinera získána\nbyla laskavostí pražské firmy L. Halphena). Většina plakátů došla na psaní za-\nsílaná firmám, výstavám, drahám, jiné získány intervencí osobní.\nV přípise svém podotýká komitét dále: »Komitét stojí uprostřed své trpké\na nevděčné práce daleko toho růžového idealismu, s jakým chopil se práce, ale\nzároveň zpevněn tím tak častým krčením ramen, kterého dostávalo se mu od\nnašinců, připraven na ta tak mnohá netaktně a hrubě po něm házená slova\nvyčítající mu jeho národnost, kterých dostalo se mu z říše bázně a mravů\na je hotov provésti práci svou k zdárnému konci a chystá se snad už letošního\nroku pořádati v Praze výstavu.« Rady a výstavní objekty zasýlány buďtež\npod adressou: K. Domorázek, Král. Vinohrady, Dobrovského ulice čís. 7. m\n— PUBLIKACE DĚL J. MA\nNESA několikráte uvedena na pa-\nměť různým činitelům, kteří by se\njí ujati měli. Také spolek »Manes«\nbyl v té věci apostrofován. Víme,\nže by to bylo jednou z nejpřed-\nnějších povinností jeho, aby přičinil se o vydání prací umělce, jehož jméno\nhrdě nese, leč ve věci té angažovalo se již před delší dobou nakladatelství\nF. A. Simáček: přečetný material sebrán a o průvodní slovo postaráno —\nnezbývá než doufati, že jmenované nakladatelství uspíší vydání, aby ne-\ndošlo ke konkurenčnímu vydání, kteréž úspěch celku vážně\nohroziti by mohlo."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c025", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c025", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "333 / 334", "page_fin": "333 / 334", "image_debut": 20, "image_fin": 20, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.10.2.1", "titre_corps": "Z VÝSTAVY UMĚLECKO-PRŮMYSLOVÉ ŠKOLY.", "titre_sommaire": "Z VÝSTAVY UMĚLECKO-PRŮMYSLOVÉ ŠKOLY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 20, "page_imprimee": "333 / 334", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.20", "debut_caractere": 3445, "fin_caractere_exclue": 3481, "texte": "Z VÝSTAVY UMĚLECKO-PRŮMYSLOVÉ ŠKOLY."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c026", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c026", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "335 / 336", "page_fin": "335 / 336", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.10.2.2", "titre_corps": "Z VÝSTAVY UMĚL. PRŮM. ŠKOLY.", "titre_sommaire": "Z VÝSTAVY UMĚL. PRŮM. ŠKOLY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "335 / 336", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.21", "debut_caractere": 4918, "fin_caractere_exclue": 4946, "texte": "Z VÝSTAVY UMĚL. PRŮM. ŠKOLY."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c028", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c028", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "337 / 338", "page_fin": "337 / 338", "image_debut": 22, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.11", "titre_corps": "SOUTĚŽE.", "titre_sommaire": "SOUTĚŽE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "337 / 338", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.22", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 1409, "texte": "SOUTĚŽE.\n\n— Celého čtvrt roku uplynulo, než zemský výbor sezval porotu k posouzení\nskizz na modely soch pro pantheon Musea českého. Porota sestá-\nvající ze sochařů J. V. Myslbeka, A. Poppa, malíře V. Brožíka, architektů\nJ. Kouly a J. Schulze a zástupce zemského výboru K. Adámka, rozhodla za\npředsednictví nejv. maršálka J. Lobkovitze následovně: Na sochu »Kašpara\nze Šternberka« ze 14 došlých prací první cena 300 zl. udělena sochaři J. Kvas-\nničkovi ve Vídni (absolventu školy Myslbekovy), druhá 150 zl. Milanu Havlíč-\nkovi sochaři v Poděbradech. Na sochu »Clama Martinice« první cenu v obnosu\n300 zl. obdržel rovněž Milan Havlíček, druhou 150 zl. Lad. Saloun. Práce\nkonkurenční byly po tři dny vystaveny v budově sněmovní. — Výsledek kon-\nkurence této ukázal, jak nesprávně se u nás jedná, když práce veřejné ať\nvětšího ať úienšího významu zadávají se přímo několika známým umělcům,\naniž by se šetřila jedině správného způsobu zadání práce, cestou veřejného konkursu. Zde\nprvní cenou vyznamenány zase práce dvou pro veřejnost naši téměř neznámých sochařů. Kon-\nkurencí touto dána těmto aspoň příležitost aby umění jejich proniklo, aby jejich jméno při-\ndružilo se ku řadě těch, s nimiž při podobné příležitosti se u nás teprve začíná počítat. Upo-\nzorňujeme na tento výsledek zejména pány poslance zemské, aby v každém případě hájili tuto\njedině správnou formu zadávání prací veřejných. —"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c029", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c029", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "337 / 338", "page_fin": "337 / 338", "image_debut": 22, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.11.1", "titre_corps": "Z VÝSTAVY UMĔLECKOPRŮMYSLOVÉ ŠKOLY.", "titre_sommaire": "Z VÝSTAVY UMĔLECKOPRŮMYSLOVÉ ŠKOLY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "337 / 338", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.22", "debut_caractere": 3746, "fin_caractere_exclue": 3783, "texte": "Z VÝSTAVY UMĔLECKO-\nPRŮMYSLOVÉ ŠKOLY."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c030", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c030", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "339 / 340", "page_fin": "339 / 340", "image_debut": 23, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.12", "titre_corps": "K VYOBRAZENÍM.", "titre_sommaire": "K VYOBRAZENÍM.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "339 / 340", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.23", "debut_caractere": 165, "fin_caractere_exclue": 2751, "texte": "K VYOBRAZENÍM.\n\nV minulém čísle uveřejněny: Uhlem nakreslená studie\nOLD. HOMOLÁČE. — Sv. Josef, socha v životní velikosti\nJ. V. MYSLBEKA provedena v mramoru pro pana J. Doubka\nna Litni. Originál její v sádře odlitý vystaven byl r. 1891\nv jubilejní výstavě, později v mnichovské mezinárodní vý-\nstavě umělecké, odkudž reprodukovaný fotografický snímek\npochází. — Vedle této práce přinášíme i vyobrazení skizzy\nLabutí zpěv. — Ministerstvem kultu a vyučování objed-\nnána u Myslbeka pro foyer Národního divadla socha hudby,\nrovněž pro provedení v mramoru určená. Úlohu tuto luštil\nMyslbek několika pracemi, jež ve »Světozoru« uveřejněny\nbyly. Uveřejňujeme tuto poslední skizzu, poukazujíce při tom\nna řadu oněch přípravných prací, které Myslbek podnikne vždy\ndříve než ku definitivnímu propracování vyvoleného modelu\npřikročí. — Perem načrtnuté ALŠOVY studie k Carům a Krá-\nleviči Markovi, olejovou studii DOUBKOVA interiéru a další\nv o\nukázky z výstavy »Manesovy« : plenair HUDECKUV »odpo-\nčmek«, relief (immit. terracotta) SUCHARDŮV »Poklad«, kraji-\nnářskou akvarellu Kubovu, dále MUCHOVU křídovou studii\na delikátní olejovou studii KNÚPFEROVOU, vystavenou\nv loňské výstavě rudolfínské. — Značky knihkupecké] sou\nmalou ukázkou z domácí konkurence mánesovské. — V čísle\ntomto přinášíme: Olejovou studii krajinářskou J. HOLUBA,\ndále »prolog« str. 299 — 302, allegorickou kresbu str. 322.\ncyklu »K atech i s m u s«, jakož i záhlaví str. 305 a 306,\na konečné vignety k III. kapitole str. 307 a 310, pak\nzáhlaví a konečná vigneta str. 315—316 a 317—318\nku kapitole VI. téhož cyklu, jímž E. HOLÁREK v genrových\nobrazech ukazuje protivy mezi slovy základních nauk církve\na jich prováděním; prolog je zároveň vyznáním, že umělec\ntentokrát obětoval umění své tendencí cyklu na humanitě. —\nWIESNERŮV obraz z letošní výstavy Rudolfínské »Zimní\nvečer«, E. ŽENÍŠKOVY skizzy k obrazu Madony, a Šva-\nbinského studii uhlem. — Dále na sloupci 331., 340. ukázky\nprací žáků J. VAŇOUSE a J. KOVÁŘE, z přípravné školy, kde\nv její III. ročníku vedením prof. Stibrala vyučuje se kreslení\na malování květin dle přírody a přichází dále ku postupům\nkomposičním v uměleckém uspořádání květin jak pro plochy\nurčité flinky, výplně atd.) tak neobmezené, — přípravě to pro\nspeciální školu textilní, z níž ukázky přineseny byly v cis. 51 —\nDále ukázky prací žákovských ze školy architektury prof.\nF. Ohmanna: Návrh na dekorativní výzdoby stěny s krbem\njako hlavním objektem provedený B. BENDLMAYEREM —\nv r\nnávrh nástěnné svítilny pro vyřezávaný plech od K. S1DLIKA\na návrh na dřevěnou židli koží potaženou od F. SKALÁKA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c031", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c031", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "339 / 340", "page_fin": "339 / 340", "image_debut": 23, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.12.1", "titre_corps": "Z VÝSTAVY UMĚLECKO-PRŮMYŠLOVÉ ŠKOLY.", "titre_sommaire": "Z VÝSTAVY UMĚLECKO-PRŮMYŠLOVÉ ŠKOLY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "339 / 340", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.23", "debut_caractere": 2940, "fin_caractere_exclue": 2976, "texte": "Z VÝSTAVY UMĚLECKO-PRŮMYŠLOVÉ ŠKOLY."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c032", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c032", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "339 / 340", "page_fin": "339 / 340", "image_debut": 23, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.13", "titre_corps": "OPRAVA. Pod básně »Pijácká«, »Sestře Miriam, zapomenuté", "titre_sommaire": "OPRAVA. Pod básně »Pijácká«, »Sestře Miriam, zapomenuté", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "339 / 340", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.23", "debut_caractere": 2753, "fin_caractere_exclue": 2938, "texte": "OPRAVA. Pod básně »Pijácká«, »Sestře Miriam, zapomenuté\nspící« a »Ticho v lese« uveřejněné na str. 313. — 316.,\njichž autorem jest LOUIS ARLETH, omylem vytištěno bylo\njméno J. O polský."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-05-01-c033", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-05_01#c033", "volume": "bmtnaan_1898-05_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "341 / 342", "page_fin": "341 / 342", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.2.14", "titre_corps": "PODOBIZNA.", "titre_sommaire": "PODOBIZNA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "341 / 342", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.24", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 25, "texte": "MAX ŠVABINSKÝ.\nPODOBIZNA."}]}], "pages_ocr_originales": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "293 / 294", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.1", "texte": "VOLNÉ SMĔRY.\n\nJINÁ ..... — NAPSAL F. S. HOLEČEK.\n\nBřeznové slunce hledělo zvědavě přes\nmraky přehánějící se po obloze, a dlažba nábřeží\nvypraná deštěm svítila ostře vybíleným svým\npovrchem. Vítr přilehl nízko k zemi a uváděl\nv rozpaky několik slečinek z průmyslové školy,\njimž fičel okolo tenkých nožek.\nMimo gotický pomník Krannerův - Maxův\n\nJ. HOLUB.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "295 / 296", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.2", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\npřešlo několik párů mladých lidí, již nezdáli se\ndbáti nevlídného počasí starajíce se více o to,\njaké má oči nyvá přítelkyně a jaké zuby usmí-\nvající se přítel.\nV pozadí na ovrubě písčitého půlkola, jehož\nstředem byl pomník, keře již svítily drobnou,\nčerstvě rozpuklou zelení, šťavnatě vlhkou z pří-\nvalu nedávného deště, a celý ten kout tichý a\nnepatrný oproti panoramatu Hradčan zpola za-\nstřenému v mlhách mraků vzhlížel jako umytá,\nklidná tvář člověka ze svátečního rána.\nVzduch zdál se býti prosycen kvasem jara\na v hlubinách Vltavy dole za železným zábra-\ndlím hučelo rozpoutaným živlem, jakoby se kdos\nsilný a mocný probouzel ze spánku.\nPřed sadem potkali se dva plavovlasí mladí\nmuži. Tvář prvního zakončená řídkým vousem\nskrčila se k veselému přivítání.\n»Servus, co děláš, není tě nikde vidět, píšeš\nněco, že ses separoval,« tiskl ruku soudruhovi.\n»Bohužel ne,« zněla odpověď tonem melan-\ncholika.\n»Mm, nepracuješ a chodíš tady . . . nekypíš\nsnad také přebytkem jarních šťáv,« pošklíbl se\nprvý znovu a očima ukazoval na dvojici mladých\nlidí, kteří šli v téže chvíli mimo ně. Dívka měla\nsvětlé vlasy a modré zjasněné oči, mladý její\nprůvodce byl tmavšího odstínu. Jak šli v před,\nbylo oběma mužům hadánkou, neboť úhel, jejž\ntvořily jejich spojené lokty, neměl ani devadesát\nstupňů.\nOslovený pohnul hlavou k záporné odpovědi,\nústa jeho vroubená plavým knírkem, stáhla se\nk nepatrnému úsměchu.\nNakročili v před, první s lehkým triviálním\npopěvkem pražské pouliční Musy na rtech, druhý\ns očima blouznivě v před upřenýma.\nVystřídáno několik nezbytných otázek a od-\npovědí týkajících se vesměs předmětu, jenž byl\njedinou silnou a palčivou otázkou vznětlivých\nmladých hlav. Plátno k veliké alegorii: boj\nkvětin, na které pracoval starší, bylo konečně\ncelé podmalováno, ta natěračská dřina odpadala\na teď mohlo jít před se tvoření; melancholik\nrozvrhoval doma plán k novele, byla to lehčí\nvěc, světlá a rozmarná, odraz svěží, úsměvné\nnálady, v níž mu plynuly přítomné dny. Než\nuprchnou, chtěl je zachytit v prostém genru.\n»Ah, ty píšeš denník své lásky, Karle, máš\njiž předtuchu, že je v posledních koncích ?«\nSkoro. Byl již přesycen, ale byl tak neroz-\nhodný, že se nedovedl vybavit z kouzelného\nkruhu. Zdálo se mu, že by po egyptských\nhrncích rozkoše, po růžích sybaritismu, v nichž\nsi teď hověl, čekala jej nuda a jednotvárnost\nosamělého člověka, který neví, jak ubít svůj\nvolný čas, a toho se lekal. A zase naopak\nnechat si ten věnec lichotivých paží stále zavě-\nšený kol hrdla, se rozpakoval, protože mu pře-\nkážel den ode dne více;- neměl vůbec volné\nchvíle ani ku práci, po které musel jednou po-\nřádně sáhnout, nechtěl-li si nechat přerůst jiné\npřes hlavu. A ona, Eliška, jak v rozhovoru na-\nznačoval posunem hlavy a blouznivým úsměchem\nsnílka, taková žvatlavá, pohyblivá bytost, zvyklá\njen drtit cukrovinky mezi zuby, mazlit se sle-\npičím hláskem a tence se chechtat za zdviženým\ncípem notových desk, jakoby ani jeho narážkám\nnerozuměla. Jí jakoby těch šestnáct či kolik\noper, jež najednou cvičila, ani za mák nepřeká-\nželo toulat se s ním, sedět u něho celé půldne\nv pokoji a osnovat plány k příštím procházkám.\n»Víš, Fráňo, ono je toho štěstí trochu mnoho\nna mne,« končil, »je to příliš vleklé! Tak jinou\nnějakou ženu, vážnou, kde by toho bylo třeba,\nbych si přál a ne ji stále a všemu se smějící;\nnevím věru pro koho se rozhodnout, pro ni či\npro tetku Musu; kdyby byly již aspoň prázdniny,\nodjela by a já bych si oddechl.«\n»Slabochu, zajdi,« a Fráňa odezval se hlučným\nbasem, »k hoře netrefil, a když hora přišla\nk němu, splaskl strachem, aby ho neudusila.«\n»Vždyť nemohu pracovati, vyčerpává mne,\nv nejlepší čas, kdy bych mohl psát musím chodit\ntudy a čekat, až vyjde od kapelníka z hodiny,«\nbránil se napadený.\n»Nastav noci.«\nMarná rada, myslel jen na ni, slyšel jen ji,\njejí chechtav}/ hlas, viděl jen gesta jejích rukou,\nproto začal psát tu věc, chtěl ji vyplnit její\nosobou, snad přece něco svede.\n»Přijde již brzo? Domluvím jí, aby ti tak\nnepletla mozek,« a Fráňa před melancholií tak\nkomicky hlubokou stručně se rozhodoval."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "297 / 298", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.3", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\n»Jí domluvit! Kdybys raději mohl domluvit\nmně, abych toho nechal,« a Karel lehkomyslně\nstáhl rty.\n»Ty tedy by ses jí chtěl zbýt a nemůžeš,«\nzasmál se soudruh.\nByli na konci Nábřeží. Obraceli, když v zá-\npětí zatřepetal se vzduchem těsně před nimi\nlehký dívčí smích.\n»Hola,« a Fráňa nepokrytě zahlučel »vlk\ntady, má sametové tlapky, že jsme ho neslyšeli,\nmá úcta, slečno!«\n»Co jste to řéek?« Před oběma muži zako-\nmihala se světlá dívčí hlava, ústa durdivě pro-\ntáhla větu a zpod obrví blýskly hochu do obli-\nčeje komicky mračivé pohledy.\nS melancholickým vzdechem Karel přejal od\nní vázanou knihu.\n»Můj tyran . . . Fráňo, už je tu.«\nDívka vypukla v smích krátký jako zavolání\nhrdliččino.\n»To má být poklona ?« ptala se vyčítavě za-\nbarveným hláskem hledíc hochu se strany upřeně\ndo očí. Plavé kadeře její zatřepaly se ve svěžím\nvětru jako oživená otázka.\n»Slečno, promiňte kamarádovi, někdy se\nčlověk neubrání, aby nemluvil impertinence,\nhájím těmi slovy také sebe,« vece Fráňa za\nsoudruha svým bezstarostným způsobem mluvy.\n»Ah tak, a kde jste se tu vzal, pane Smítko,\npane — Fráňo,« a již tryskal z jejího hrdla ten\nKarlem tak odsuzovaný chechtavý trilek koketní\nnaivky a nezbedného děvčete.\n\"»Slečno, mírněte se laskavě, sice budu muset\ns vámi zanotovat veselou a ta se špatně hodí\nk úloze mentora, kterou jsem na sebe dnes\nvzal.«\nDívka kráčející uprostřed pohledla s veselým\núdivem na mluvícího a ješitně se vypjala. A4ěla\ndlouhý černý sametový kabát, který jí spadal\nhluboko pod boky, a pod ním plně se klenula\nmladistvá ňadra děvčete, jakmile se sebevědomě\npohnulo. Fráňa viděl ještě jak celá spousta\nozdob na kloboučku kol červené čapky, v níž\nvybíhalo dýnko, se zatřásla.\n»Vy chcete mentorovat,« ptala se jaksi klidně\nstřízličím hláskem, »a koho . . . mne?« dodávala\nkotvíc očima v jeho tváři. Veselá nálada její\njakoby spěšně ulehala.\nFráňa vyrazil ze sebe válečný pokřik ve\nzpůsobě citoslovce a pohleděl úkosem na dívku.\n»Ha, máte oči jako mořská panna, už se\nnedivím, že jste zatáhla kamaráda do bahna.«\n»Já . . . tož pomozte mu ven,« píchlo děvče,\njakoby počínalo chápat situaci a přiostřeně se\nzasmálo.\n»Ne, nemyslete, že se Vás chci nějak do-\ntknout; ale poprosit bych vás chtěl, abyste více\nhleděla k tomu, aby Karel zbytečně nezahálel;\nvíte, co je budoucnost u mladého člověka ?« a\nSmítka vypadl ostře a přísně slovem.\nv\n»Cím chcete být člověku, který si hraje s le-\nsklými bublinami svých ilusí, oživenou loutkou,\ncetkou, kterou rozbíjíme a které se nabažujeme,\nanebo . . . řekněme Vestálkou, jež ne udržuje,\nale přímo rozdmýchává plamen nadšení? Zod-\npovězte si tu otázku.«\nDěvče bylo překvapeno slovy mladého muže\na zaraženě mlčelo. Koketní lakované špičky\nbotek jakoby teď soustřeďovaly všecku její po-\nzornost k sobě.\n»Slečno Eliško,» a Karel vpadl ihned do na-\nstavšího ticha »na ta slova nereagujte; ale Ve-\nstálkou být bylo by pěkné, není-liž pravda.«\n»Poslechněte, já vám překážím, že ano,«\nodezvalo se s umíněným jakýmsi tichým vzdorem\nděvče po chvíli mlčení, »a vy jste se svěřil panu\nSmítkovi .. . «\nKarel sebou trhl, to byla pošetilost taková\nmyšlénka, Smítka mluvil na svůj vrub. Úzkost\njakás ho sevřela z těch slov, jakmile postřehl\nvzrušení děvčete.\nBlížili se Karlově ulici a na úzkém chodníku,\nmimo nějž sjížděl hlomozící tramwayový vůz,\nmladý muž se zpozdil nechávaje před sebou\ndívku a soudruha.\n»Vy jste si ale právě včera stěžoval, jak\njste roztržitý, jak se vám nedostává chuti k práci,\nbyla to taková přímo medvědí nevrlost, kterou\njsem nechápala, teď již vím,« s lehkou umíně-\nno stí vytýkala slečna, jakmile se zase připojil.\n»Ale slečno, vždycky nemůže být člověk\nstejně dobře naladěn,« a Smítka se zasmál její\nzlobě.\n»Odpusťte, že jsem nepochopila; aleje omlu-\nvitelné, že každý v sobě by nejméně hledal pře-\nkážku dobrého rozmaru jiných.«"}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "299 / 300 / 301 / 302", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.4", "texte": "E. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "303 / 304", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.5", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\n»Slečno Eliško, nebuďte podivínkou, vždyť ta\nslova nic neznamenají, což vy nemáte chvil\nskleslé nálady?« a Karel se pokusil chlácholili\nděvče, jehož růměnná líce, ušetřená dosud kosme-\ntickými přípravky stisknutými rty v mrazivý\nvýraz se stahovala. Stěžoval si na sebe, uváděl,\njaký je lenoch, a Fráňa se nabídl, že jí domluví,\naby jej držela na krátké uzdě, aby jej přiměla\nk práci, to bylo vše, neměl ani moci, aby mu\nzbraňoval v řeči, na ní zase bylo, aby ho ne-\nposlouchala.\nSlečna Eliška se nevšímavě odmlčela.\nSmítka, jemuž nevrlost děvčete nebyla po\nchuti, doprovodil její stichnutí lehkým posměchem,\nzda ví, proč se vlastně zlobí.\n»Prosím tě, mlč, vyvedl bys zase něco,«\nKarel jakoby změněným chováním se dívčiným\nbyl vybouřen ze své ospalosti vpadl příteli do\nřeči. Horlivost, s jakou se teď ujímal slova,\nbyla způsobilá vzbuditi podezření, že má špatné\nsvědomí.\nProč má býti obviňován, obracel se k dívce,\nještě snad podal málo důkazů své vášně, ještě\nse snad nepřesvědčila; rozmrzelost jeho týkala\nse věcí odlišných, jeho neúspěchů na slovesném\npoli, a neměla by býti zatahována na osobní\njejich poměr; řekl-li přítel, aby mu byla stiážnou\nvílou, řekl jedině očekávání každého hocha,\nkterý vzhlíží s láskou k děvčeti. Nemohlo býti\npřirozenějšího vývodu z té řeči.\nDěvče pohněvaně zakroužilo nedbalýma oči-\nma po šířce ulice pružně, ale pevně našlapujíc\nv povlovném chodu na dlažbu.\n»Pan Smítka řekl před tím něco jiného . . . «\nuváděla lhostejně.\nOba muži pohleděli na ni lázavě, v jejich\nhorkých hlavách mizela myšlénka sotva pro-\nkmitla k povrchu vědomí; nevěděli již, co bylo\nřečeno.\n»Mám hledět k tomu, abyste zbytečně ne-\nzahálel, « dodávalo děvče na vysvětlenou, »moje\npřítomnost tedy vám vnucuje zahálku,« hnula\nsebou, když učinil pohyb, jakoby jí chtěl vskočit\ndo řeči« myslila jsem, že vám zbývá dosti času\nku práci, chcete-li vůbec něco dělat; také musím\ndoma sednout a zpívat, třeba neměla chuti, a\ntřeba pozornost nechtěla se upoutat ku přesnému\nvystihnutí všech hloupých: furioso a sotto voce\na jiných zbytečností. A víte, kdy zpívám: večer\na časně ráno . . . Pan Smítka měl dobrý úmysl,\nale upozornit náleželo vám.«\n»Slečno, myslíte, že by některý zamilovaný\nčlověk se opovážil tak mluvit,« ptal se Smítka\ns komicky důvěrně staženým obrvím.\nSlečna Eliška neodpověděla; ale všecka jako\nzměněná, jako naplněná vzdornou náladou, jež\nschýlila její hlavičku k levé paži, kráčela mlčky\nv před.\nJaký to byl člověk, zlobila se v její hlavě\nneústupná myšlénka, neumí pracovat, neumí si\nzařídit práci — děvče bylo teď pyšno na svůj\npřiznaný způsob studia v kradených chvílích\nvečera a časného jitra, — neumí vystoupit, a jen\nnastrčí jiného, aby zaň mluvil. Pozorovala již\ndříve tu polovičatost nerozhodné povahy, jež\nani v náběhu ke smíchu se nedovedla vyčerpat,\nbylo jí pojednou, jakoby ten člověk ani k ní,\nani ke komu jinému nedovedl přilnouti celou\nduší, protože té celé duše neměl, snad uvadla,\nuhnila někde v domácnosti jeho dětství, někde\nve školní škamně při zlobném výkřiku profesora,\nkterým ukládal té plaché duši umdleného snílka\nkus samostatnosti po kuse.\n»Karle, — pane Urbane,« opravila se ihned\nusmívajíc se při tom lehce za neklidných posunů\nsvé světlé hlavy, »povím vám něco ... vy se\nchcete zabrat v nějakou práci, bylo to včera na\nvás vidět, potřebujete asi měsíc? Tedy měsíc\npausa,« trvala na svém proti jeho námitkám,\n»já ten měsíc také potřebuji,« klonila svéhlavě\ntvář, »budu opakovat, vy budete psát nebo stu-\ndovat, a po měsíci se můžeme uvidět, až nastane\nkvěten, vždyť nebude nesnadno se setkat, budu\nvšude, kde pokvetou stromy, mám vášnivě ráda\nsvětlé jarní chvíle a lituji, když prchají mimo\nmne neprožity.«\n»Slečno Eliško, co vás napadá, to je u vás\npouhá caprice, víte, že bych vás všude hledal\npo celý den, kdybych neměl jistoty, že se\nv určitou hodinu uvidíme při schůzce.\n»Potřebujeme oba svůj volný čas.«\n»Ne přece v takové míře, vy jste despota,«\na Karel stiskl nervosně rty.\nDěvče šlo mlčky v před, jakoby mu na ničem\nvíce nezáleželo."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "305 / 306", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.6", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nMladý muž lehkou zlobou semkl zuby; teď\nse mu v tom rozmachu dívčího hněvu začínala\nzase líbit, tíseň stlačovala v něm klid jistoty,\nkterý tál za silného tepla shuštěné nálady, a ne-\nrozhodnost jeho měnila se v malátnou úzkost,\nže jí více nepůjde takto po boku, že ji více ne-\nuvítá ve svém\npokoji, kam vstu-\npovala vždycky\nsmělá a veselá,\nnic nedbající udi-\nvených pohledů\njeho sousedství,\naby vyzlatila ty\nchudé stěny jeho\npokoje odleskem\nsvého mládí a\nsvé sličnosti. Za\nmlhavé přeludy\nbudoucnosti za-\nprodal svojí ne-\nrozhodností slu-\nnečný, krásný\npřítomný den.\n»EIiško«, a ve\nslově jeho se za-\nchvěl strach.\nVzal ji za ru-\nku. Děvče se zle-\nhounka vymklo.\nProšli již Karlo-\nvou a Celetnou\nulicí a blížili se\nPoříčí, domovu\nděvčete.\n»Prosím vás,\nnehledejte u mne\npražádných ne-\npěkných úmyslů,\nmám snad přísa-\nhat, že jsem vám\noddán, přísahat\npo všem k čemu\nmezi námi došlo,\nto snad bylo by\nzbytečno.«\nDěvče stisklo\nrty.\n»Ne, neuvidíme se prostě protože nechci, vidím,\nže jsem zašla příliš daleko a chci se vzpama-\ntovat, potřebuji býti sama, abych viděla, kam\njsem se až pustila po vašem boku,« rty dívči-\nnými trhlo v jakémsi chvění.\n»Od zítřka dám se doprovázet služkou, ať již\npůjdu kamkoli.«\n»Yy tedy ne-\nchcete převzíti\núlohu dobré víly,\ndrsně otázal se\nSmítka jsa silně\npřekvapen.\n»Jsem pouhé\npravšední děvče,\nbyla jsem lehko-\nmyslná; ale víly\njsem nehledala,\naby mne vyvedla\nz mé lehkomysl-\nnosti. Jste hodně\nsměšni, pánové,\ns těmi svými ná-\nroky na oporu.«\n»Eliško, neu-\nsuzujte křivě «\nMladý muž se\nsnažil zdržeti ji\nještě, když od-\ncházela.\nByl tím všecek\nzmaten, spadlo\nmu její rozhod-\nnutí tak náhle na\nhlavu, a marně\nse namáhal, aby\njí vymluvil její\nmyšlénky, dívka\ndotknuta setrvá-\nvala na svém.\nPokusil se tedy\nlehkým smíchem\nzakrýt svoji po-\nrážku a zasypal\nji zostřenými vý-\nčitkami. Obvinil\nji, že si z jeho\n\nE. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS»."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "307 / 308", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.7", "texte": "»V OL NÉ SMĚRY«\n\nnevrlosti, která byla jen okamžiková, vzala zá-\nminku, aby s ním mohla přerušit, svaloval na\nni vinu nechuti k dalšímu styku přecházeje\númyslně příčiny, jež ji vyvolaly u děvčete náhlého\nve své přízni i ve své svéhlavosti, a jakoby\nnechtěl chápat náhlost jejího rozhodnutí, jež mu\nji dalo celou kdysi v náruč, nedovedl smířiti se\ns náhlostí jejího odporu, který vzrostl, když\nviděla, že se jí oddaluje z jakési duševní lenosti\na přesycenosti.\n»Za měsíc, budeme-li ještě oba chtíti,« byla\njejí poslední slova. Karel i Smítka viděli ještě\nkmitnout! se ve dveřích domovních krátký vlek\njejí sukně. Zmizela.\nSmítka se zasmál.\n»Hrála ti ostře tvá slečinka . . . ani jsem se\nsám nenadál, vycítila patrně hned včera, že ses\njí nabažil, dnes byla to náhoda, že jsem já\nzasáhl; viděla, žes mluvil před cizím, a to roz-\nhodlo. «\nKarel mlčel, zůstávaje jaksi rozmrzelý, ale\ncelkem klidný; ještě se pochybným jakýms způ-\nsobem usmál.\nByla to ta polovičatost jeho povahy, jež\nnedopustila, aby v zuřivém vzmachu zloby za-\nbouřil aspoň jedním prudkým slovem vtisk-\nnutým mezi vášnivě semknuté zuby?\nObrátili, vedle něho smál se dobromyslný,\nale stejně lhostejný Smítka, vytýkaje mu, že\nhledal jinou ženu, která by v případné chvíli\ndovedla tvářiti se vážně a jednati rozhodně.\nNechtěl smíška, a smíšek zatím ukázal větší\nrozhodnost a vážnost než on sám a přeťal uzel\ntam; kde oba chtěli rozvazovat.\n\nE. HCLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«.\n\nPABĚRKY. — I. — NAPSAL JOSEF\nKAVKA.\n\nNaposled jsem pobyl ve své zahrádce\nkam na mé záhonky stará střemcha, střá-\nsala první žlutý list, ještě jsem obeplel několik\nmacošek a růžičku, kterou jsem dostal, na jaře\nk svátku a na jejíž květ jsem vodil kde koho\nse podívat, pak jsem vzal konévku, došel ke\nkašně na našem dvoře, která pořád stejně, sotva\nslyšitelně bublala, a zalil jsem, ač, pamatuji se,\nbylo tenkrát dost vlhko; ale chtěl jsem se roz-\n1 v V\nLučit. Žbluňkáním a nabíráním vody probudil\nse pes v koutě dvora, a když mne uhlídal, lezl"}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "309 / 310", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.8", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\npomaličku z boudy protahuje údy a rachotě\nřetězem.\n»Počkej jen trošku.«\nSběhl jsem k němu a pohladil po hlavě.\nMyslil, že sáhnu k obojku a odepnu ho, rozběhl\nse už, ale řetěz ho zadržel, a obojek mu sevřel\nkrk. Pohlédl na mne chytráčky, nastavil uši ku\npředu a čekal.\n»Dnes nemůžeš se mnou. Už nebudem cho-\ndívat,« vykládal jsem mu a objal jeho hlavu.\nKdyž jsem vyběhl nahoru a divoce vrazil do\npokoje, matka právě klečela na zemi, po podlaze\nměla rozložené prádlo a skládala poslední věci\ndo kufru. Unesen posledními dojmy začal jsem\nmnoho vykládat cosi ze svých dětských plánů.\nMatka neodpovídala.\n»Ale zahrádku udělám mnohem větší a pře-\nsadím tam stromky z lesa.« Matka byla nějak\ndivně nakloněna; bylo mi to už divno. Utřela\nsi oči; a opět. Podíval jsem sejí do tváře hodně\nz zblízka.\n»Budeš hodný, že?« V tu chvíli pocítil jsem\nněco, co před tím nikdy, jakobych objevil ty\npevné svazy, jimiž jsem srostl se svými lidmi,\nvíc než tisíc jiných dětí. Cítil jsem, jak se zaře-\nzávají do měkkého přediva mého malého dušev-\nního života. Jakoby se osvětlila na chvíli ta\ncesta, kudy mne unášeli, ale blesk ten nevysvětlil\nnic, jen dítě polekal.\n»Všecko bude jinačí! Budeš hodný, že?« Při\nloučení s otcem napadla mne zase táž úzkost\nco včera, ale události mého stěhování rozvály\na odvály ji brzy, i zůstal jsem v tom neurčitém\nstavu, který se zvracívá hned od přehnaného\nveselí k náhlému smutku. Už zahrčel vůz, otec\nbeze slova políbil mne na čelo a pohladil po\nv\nvlasech. Sli jsme.\n»Jeďme s pánembohem«, řekla matka a po-\nkřižovala se.\nJeště stál na verandě vroubené divokým vínem,\nuž červeným, a kýval hlavou. Dobrý, zlatý člověk !\nVůz zahnul lesním úvozem, — -- náš dům\nznikl za stromy. Zvolňoučka a tiše jsme vyjíž-\nděli úzkou cestou, kterou udržovalo ve vlhku\npažení přerůstajících smrků; pomalu se začínalo\nsvítat mezi stromy; vyjížděli jsme. Koně popo-\nběhli, travnaté stráně nás pozdravily, známé\nstráně, zkalené nízkou mlhou, z níž proklobá-\nvaly se sem tam došky a štíty baráků. Byli\njsme na kopci, polibkem prvního rána zadýchaný\nkraj spal před námi. Brzda zaskřípala. Ještě\njednou se nám mihla naše střecha, ale jen v letu.\n\nE. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "311 / 312", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.9", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nPřed okny kývaly nám staré, osmdesátileté\njedle, mírně a důstojně, jen někdy se rozvášnily,\npadaly si v objetí, hned zas se odpuzovaly,\na hudba jejich jehličí pod dechem větru, vždy\nsmírná, uklidňující jako hukot splavu vnikala\naž k nám. Uvázlo mi trochu toho šumotu v prsou\naž do dneška.\nOtec vyšel za povoláním, já se chystám do\nškoly. Klepání na domovské dvéře. Matka běží\notvírat a ptá se cestou: jsi ty to?\nv\nŠpačci se vrátili, zavolal. Záhony ještě při-\nkryty slámou a roštím. Obloha dosud není vy-\nbarvena, jen tam za jedlemi a holými olšemi\nvystupuje slunce z mlhové lázně. Po šedozelených\ntrávnících to skáče, na holých stromech to bese-\nduje. Staří známí! —\nU nás se dnes mlátí. Dvůr je pln snopů,\nhnutí tam není. Mezi snopy obcházejí slepice\na vyskakujíce strhují klásky k sobě a rozklo-\nbávají je. Praží až mdlo. Sedím před domem\nve stínu a čtu Němcové pohádky.\nZa hory, za doly, mé zlaté parohy —\nkde se pasou?\nSmolícka pacholíčka\njeskyňky pryč nesou.\nv\nSeptavý, sem tam jen ostřejší rythmus cepů\nsplývá mi s četbou. Cipity, dupity. — Od ryb-\nníka, který v zeleni dole leží jako veliká lastura\na jen chvilkou se zachvěje a zaskvěje, přiletí\nvětřík plný smolné vůně a obrací mi listy a svádí:\nNech čtení, dívej se, dívej!\nPoslední rána dozněla, ve vsích okolo zvon\nza zvonem — tam přestávají — tam začínají —\nvyzvání poledne. Ženci staví cepy do koutů,\nsedají na otepích podle přístodolku a vyčarují\nz úkrytu své obědy. Vidím je podnes. Starý\nLukeš (u nás říkali »starý« asi od čtyřicíti),\nsuchý človíček s mžouravýma očkama, tenkého\nšpičatého nosu, který si stále ukazováčkem utíral.\nLukeš byl čtenář. Vždycky na zimu si došel\nk Drbohlavovi a vypůjčil si od něho brýle. Mlu-\nvíval málo, ale dával si záležet. Mikulovo všecko\nmyšlení a cítění protínalo se v plecháčku, odkud\nse zálibou lžíci po lžíci vybíral polévku. Ozval-li\nse kdo hlasitěji nebo promluvil-li naň, zvedl\npolekaně hlavu a usmál se polovědomě bezzubými\nústy, kol nichž skládaly se husté paprsky vrásek.\nNaproti nim v koutku sedí tři děti a dělí se\no chleba. Nikdo na ně neshlédne. Je jim dobře\ntak, jsou spokojeny. Holčička asi desítiletá,\nklukovi může být sedm a mezi nimi sedící třetí\nještě nechodí!\n»Tak starý Vávra už je zahrabán«, spustila\nz vysoká mlečka s lesklým obličejem a barevným\nšátkem, jenž se svezl se šedých vlasů na ramena,\na založila po lokty nahé svalnaté ruce.\n»Bodejť!« svědčili.\n»Jak zkusil taky víc než otrok«, říkala jiná.\n»No, má to teď lepší.«\n»Od ty doby, co na něj pámbů to pití dopustil,\njá vždycky říkala: Vávra je jinej.«\n»No, je na slávě boží.«\n»Vezmeš-li ho na klín!«, rozkřikla se Bedná-\nřová na nejstarší z oněch tří. Bednářové jsem\nse bával, proč, nevím, na její tvář se nepamatuji\npranic, jen její hlas jakobych podnes slyšel.\n»Cožpak Anna nemá muže?«, ptal jsem se\njednou.\n»Je svobodná«.\n»Ale když má děti!«\n»Každý má jinýho tátu, a když se dítě naro-\ndilo, táta utekl«, řekl Mikula a usmál se při-\nhlouple.\nNejmenší mezi rozprávkou se svezl poma-\nličku se snopu na mlat a začal nepokojně sekat\ntlustýma nožkama.\nv\n»Ze tě napálím !« — příval hrubých slov.\n»Ale dyť nic nedělá«, zahučel starý Zítko.\n»Ze se staráte«, odbyla ho.\nNa zahradě růže jsou ohnuty korunkami dolů\na obhozeny listím a zemí, stromky obvázány\nslámou, holé křoviny zejí. Ve vrcholích rachtá\nsem tam hrst zbylých listů, jako zlatá moucha\nv pavučině třepetá se slunce v mlhách, na větvích\ntaje jinovatka a zdlouhavě se sbírá v kapky.\nHvězda za hvězdou se rozpukává, na okolních\nstráních vyskakuje světlo za světlem, tam je jich\ncelé souhvězdí, tam tma, tam dvě — mimoděk\nsi mateš hvězdy s bludičkami oken."}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "313 / 314", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.10", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nZLOMENÝ STROM.\nBOH. MARŠÍK.\n2) tál u cesty, sám, opuštěný,\nsníh na větvích,\nkol nikdo nechodil, jen vítr\nse tudy mih'.\nJiž na podzim se k zemi choulil,\nkdyž ptačí let\nmu posledním svým vzmachem s bohem\ndal naposled.\nJiž tehdy vždy při letu větrů\nse prudce chvěl . . .\nNež doba zimy uplynula,\non dotrpěl.\nNe, nemohu již tudy chodit\nv modliteb čas ! . . .\nVidíš, má duše! O přítele\njsme chudší zas !\n\nZASTŘENÁ OKNA.\nBOH. MARŠÍK.\nKoi malých oken smutný stín,\nzahrádka pustá, bez květin;\nna polích pějí skřivani,\nviolky v lesa ústraní —\na kolem tmavých oken\ntruchlivý stín!\nKol malých oken tichý žal,\njak svadlý list bys rozestlal;\npotoky hrčí na lukách,\nkvět vlna líbá v blahých snách —\na kolem malých oken\nhluboký žal!\nJiž u nich nesedává víc\nsklopenou k zemi bledou líc;\nv nich jenom smutný šerý stín\nse tiskne v přízni pavučin;\nji v malém okénku\njiž nevidět víc!\n\nPIJÁCKÁ.\nMARIELLIMU.\nProstorem zoufalství — opilý druh -\nrozmachem spilým nad ohnivou výš;\nzakřiknu písní svou jitro — a číš,\nAlbatros, rozbiju o slunce kruh!\nPři sudech cyperských Musu jsem jal;\npři smělé naději i krásnou má líc.\nBásník prý pereat, cresceat král,\nbez druha, bez vína nebyl bych nic!\nMusa, ta koketa, plna je stuh,\nnad rubín vína jí měkký plá ret,\nv horoucím objetí tisknu ji druh\nPochyba, Zármutek do Pekel zpět!\nChladivé myšlénky stopíme v žár,\nnení-li víno tož budem pít krev\nmloků a ropuch: tak zapijem' zmar;\nBásníka — opilce — nejlepší zpěv.\nNa rudý Musina nosíku květ\nrozžehnu svíčku (ó, dvojitý žár!) —\nNa stuhy hořící v měsíčnu par\nskytne se sršňů a vos celý svět!\nPři sudech cyperských v objetí Mus\nzvoní můj polibek v krásnou jich líc;\nbásník jsem floreat pro nebes Vůz,\nbez druha, bez vína, nebyl bych nic!"}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "315 / 316", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.11", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nE. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«.\n\nSESTŘE MIRIAM, ZAPOMENUTÉ SPÍCÍ.\nJ. OPOLSKÝ.\n\nrozpoutaném moři běsu\nstíhám tebe v hrůzy plesu,\nv rozpomnění stíhám tebe\nvalem Strachu, mukou štván. —\nTebe, která dřímeš v stínu,\nčerné slunce svíráš v klínu,\nco zde marně sirý hynu\nnikým nepoznán.\nV Sabathu večerním kouři,\nv strachu, jenž mne jímá v bouři,\ntěkající dlouhou nocí\nprchám k tobě sám a sám —\nNic mi hrozí z Temna tůně,\ntebe vidím v zářné luně,\na mně štvané srdce stůně,\nsrdce, kterým stůňu sám.\nSmuten tak jdu horkou plání,\nnebem touhy bez usmání,\npeklem trudu, vizí, lkáni,\nse mnou bolest, mládí, klam —\nJen tvé sladké, mrtvé jméno,\nv prázdnu ticha vysloveno\nbývá těchy mojí léno,\nsladké: Miriam!\n\nTICHO V LESE.\nJ. OPOLSKÝ.\nv ečer svítí korunami —\nS bázní strach těkají sami —\nSoumrak v duši tvé se třese,\nsamota stká — ticho v lese.\nÚdol hnědne v temnu nachu —\nČerný zrak tě bodá, strachu,\ndémon v tvojí duši hne se,\nZírá — . . . kol — jen ticho v lese.\nMatná zář hvozd obestírá,\nsrdce rve ti smutek, svírá\nduši, která nezvedne se\nz bolesti víc — ticho v lese."}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "317 / 318", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.12", "texte": "»V O LNE SMĚRY«\n\nDVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR.\n\n——■ (Pokračování.)\nJiž při prvním jednání spozorovala Cili,\nže jest i Vilma představení přítomna. A když za-\npěla Carmen habaneru: Láska ptáče je volné,\ndivé a nikdo jeho nezkrotí; marně volá je srdce\nchtivé a marně jemu lichotí. Jeden horoucně prosí,\npláče, a druhý jak by němý byl, toho volí si\npřece ptáče an se mu lépe zalíbil.\nA k tomu dodala ve sboru: Ten žár cikánské\njesti dítě, proň žádný zákon není dán; kdy zhrdáš\nmnou, já miluji tě, však lásky mé buď varován.\nA zpívala dál solo: Mysli, že po tom ptáčku\nsáhneš . . . mysli, že jej již maš, on mine, a miň\njej sám, on již tě má.\nTu spozorovala Cili, že tmavý zrak Vilmy\nstále tkví na jejím muži. Václav sám dobře věděl\no tom, ani se však nepohnul. Přes všechna čtyři\njednání se nepodíval v tu stranu, kde Vilma se-\nděla, až když přišel na konec okamžik, ve kte-\nrém José zabije Carmen, tu neočekávaný příval\nbolestné lítosti sevřel mu srdce, div nezaplakal.\nV tom okamžiku bylo to tam ono předsevzetí,\nkteré choval vůči »druhé Carmen«, a cítil jen vý-\nčitky svědomí a touhu prosit za odpuštění krásnou\ntu ženu, aby mu prominula vinu, jižto na ni\nspáchal v duchu.\nKdyž potom obecenstvo se vyhrnulo ze sálu\nna chodby, tu byla mu Vilma tak blízko, že chtěl\nk ní přistoupiti. Usmála se na něj vlhkýma očima.\n»Hle«, řekl si v duchu, »teď možno seznámit\nji s mou ženou, můžeme být všichni tři přátely.\nHle, jaký vliv umění.«\nNežli však to provedl, přistoupil k Vilmě starší\npán, otec její, podal jí rámě a odváděl ji pryč.\nCili, nechápajíc, proč se Václav zastavil, při-\nvinula se k němu. »Pojďme«, řekla.\nSli domů, zavěšeni do sebe. »Jak se ti líbila\nCarmen ?« zeptal se Václav.\n»Velice«, řekla Cili. »Málo jsem však roz-\numěla slovům.«\nVáclav jí chtěl odpovědít. Ale prudká vichřice,\nkterá řádila venku, rozprašujíc na všecky strany\nsníh, jej umlčela. Musili se silně opírat s Cili,\naby se dostali ku předu. Cítil ji po svém boku,\nplnou tepla a oddanosti a těšil se již, až budou\ndoma. O kdyby jen zas bylo jaro, zatoužil v duchu.\nDoma jej uvítalo příjemné teplo, s ním však\nstouplo i rozčilení, které si odnášel z divadla.\nAby se stišil, odebral se do svého pokoje a tam\ndlouho přecházel.\n\nE. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "319 / 320", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.13", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nNebylo určité myšlénky, které by se mohl za-\nchytit. Jen srdce rychle bušilo, krev divoce vřela\na nervy byly napjaty. Chodil, ale nestišil se.\nTu konečně Cili, starostlivá o něj, otevřela\ndvéře s otázkou: »Ty ještě nespíš?«\nPodíval se na hodiny. Blížila se půlnoc.\nCili v domácích bělavých šatech usedla na\npohovku a sledovala jej očima.\nTu najednou klekl před ní a chopil ji za ruku\n»Budu ti Carmen, abys jí rozuměla*,\npronášel u vytržení. »Je to jednoduchá věc. José\nmá nevěstu, Micaelu; oba jsou šťastni, zvláště\nona se těší. Představ si jejich živobytí. Nic se\nnestane, až najednou přijde Carmen. Ty ani to\nsnad nedovedeš tak pochopit, jako já.« A sklonil\nhorké čelo na její pravici.\nPohladila jej druhou rukou po vlasech s ma-\nteřskou něhou.\n»Vstaň«, řekla mu, »nač klečíš ?« A přece se\njí líbil tento záchvat.\n»Měj mě ráda, Cili«, žebronil, »hodně ráda.«\nNemusit ji to říkat. Objala jeho hlavu a celý\nobličej mu zulíbala.\n»Ty se jistě něčím trápíš? ptala se ho a tu\njí napadlo. »Viděl jsi, jak v divadle se na tebe\nVilma stále dívala ?«\nZavrtěl hlavou ; nechtěl se přiznat. Usedl k ženě\na sevřel ji v objetí.\nDíval se dlouho do její modrých očí a pak\npovzdechl.\n»Pojďme se podívat na Milouše, jak spí«, še-\npotala Cili.\nPoslechl ji mlčky. Sedli si k hošíkovi, a ruku\nv ruce skloněni k jeho postýlce pozorovali jeho\ntichý spánek.\nHodiny těkaly jednotvárně, bylo slyšet slabý\ndech spícího dítěte.\nA tak přišla půlnoc, aby zastihla je v něžném\nsnu o blahu v přítomnosti, o štěstí v budoucnosti.\nPůlnoc, která byla mír a ráj v jejich pokojích,\nale v oknech to bouřilo, kam opíral se vítr a bědu-\njící Meluzína kvílela v ulicích, vyprávějíc téže\nnoci o krutostech života a bezcitnosti přírody.\nX.\nZima byla toho roku příliš dlouhá. Ještě\nv březnu padal sníh a teprv okolo Josefa se\nztratil z ulic. Nastalo vlhké, blátivé počasí po\nněkolik dní; nicméně však ve vzduchu bylo\ncítit již jaro a Václav, jak jen mohl vycházel\naspoň na chvíli do parku se projít.\nI Milouše posýlal ven. Aby se otužil, říkal.\nOstatně počal otužovat jej hned v zimě. Když\nbylo sucho a tiše mrzlo, musila vždy Mařka,\nslužebná, s Miloušem se jít projít na čerstvý\nvzduch. Tu zabalený do peřin, vyhlídal z barev-\nného pláště ve kterém jej nosila Mařka, modrýma\nočima; někdy usnul na cestě a tu přinesla jej\ndomů spícího s červenýma tvářema od mrazu.\nMimo to jej koupal Václav ve chladné vodě,\načkoli Cili a matka jeho spínaly ruce. A když\nhoch křičel, říkával Václav: »Jen ho nechte\nkřičet, to mu sílí prsa.«\nZa těch několik měsíců, co byl na světě,\nz Milouše se udělal pěkný chlapík. A tu přišlo\njaro.\nNa některých stezkách parku zbyly ještě stopy\nsněhu a ve chladných dolíkách, na zemi v keřích\ntu a tam kousky ledu. Z větví spouštěla se\nvoda, jakoby mlha padala na zem, ale nebe bylo\nmodré a v parách bledé svítilo slunce.\n»To je nezdravé počasí«, říkávala Cili, »to\nnesmíme hocha pustit ven.«\n»Jen ho nech! jen ať Mařka s ním jde,« radil\njí Václav.\nCili se nechala přemluvit, ale brzy toho litovala.\nAsi druhý nebo třetí den odpoledne, když\nMařka přinesla dítě, uložila je Cili do postýlky\na čekala, že usne.\nAle Milouš neusínal; a když zavřel oči na\nchvilku, najednou se probouzel, jakoby jím někdo\nzatřásl a celým tělíčkem se zachvěl.\n»Ten asi neusne,« řekla Mařka, »oči mu jen\nhrajou; šelma.«\n»Ba ne, ty oči se mi nelíbí,« podotkla Cili\na položila Miloušovi ruku na čelo. Oči jeho leskly\nse horečně a čelo měl horké.\n»Ty«, řekla Cili mužovi, když přišel na večer\ndomů; »zdá se mi, že hochovi není dobře; bojím\nse, aby nám nestonal.«\n»Ale jdi,« zasmál se Václav a přistoupil k po-\nstýlce.\nKdežto děcko jindy mělo radost, sotva jej\nspatřilo, tentokráte se nerozveselilo; zalehtal je\npod bradou, vzal jeho ručky do svých, Milouš nic."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "321 / 322", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.14", "texte": "»VOLNÉ SMĚ RY«\n\nChtěl jej vyzdvihnout k sobě a přivinout na\nprsa, — ale tu hoch dal se do pláče.\nNemohli jej ani stišit; plakal dlouho.\nRozsvítili lampy; ale večer, který jindy byl\nvyplněn »malým tím komediantem*, tenkráte byl\ndocela zvláštní.\nDokud hoch plakal a konejšili jej, nebylo ani\ntak zle. Když do něj nalili různých nápojů,\nr\nkonečně se napil a stišil. Únava jej zmohla, že\ntéž usnul. —■ Ale tento spánek nebyl hluboký\na zdravý. Stále se vrtěl malý ten spáč, vzdychal\na stonal.\n»Co říkáš, Cili, abych šel pro lékaře ?« Na-\npadlo tu Václavovi.\n»Mohli bychom snad pro něj poslat? Ale ne,\njdi sám. Vidíš, tos ty tím vinen. Tlačí tě svědomí.«\n»Prosím tě, čím jsem vinen ?« řekl Václav,\nale přece nebyl si jist, nemá-li žena pravdu.\n»Teď už to je jedno«, opanovala se Cili.\n»Tak prosím tě, jen jdi.«\nTrvalo to dosti dlouho, než s lékařem se\nvrátil.\nTento prohlédl děcko, krk, jazyk, prozkoumal\npuls, vyptal se, zda byl hoch venku, má-li žízeň.\n»Nechte ho v teple,« radil na konec. »Zatím\nnic není. Trochu jen horečka. Bude-li mu hůř,\npošlete pro mne.«\n»Vidíš, ty se svým 6tužováním«, řekla Cili\npo lékařově odchodu, »co jeto plátno?«\nVáclav neřekl ani slova a trpělivě čekal, co\nbude dál.\n»Vždyť ono munic nebude, co?«. zažertoval\ns Miloušem.\nAle Milouš byl celý rozpálený a čím dál,\ntím bylo s ním hůř. — —\nČasně ráno poslali pro doktora, ten opět\nvyšetřil pacienta a pak předepsal mu jakýsi lék.\n»Dávejte mu toho vždy lžičku za hodinu«, řekl\na odešel. Odpoledne přišel zas a konečně se\nvyjádřil.\n»To še nemůže hned říci, co přijde,« vysvět-\nloval s nechutí. »Vy se však příliš bojíte. Ne-\nbojte se.«\nVeČer však na těle chlapce vyskočily skvrny.\nZ počátku Cili svým očím nechtěla věřiti.\nAle potom, potom!\n»Milostivá paní, to je šarlach,« řekla Mařka.\nLékař potvrdil toto mínění. »Mohou to být\ni spalničky, nebo nějaká lehká afekce. Nesmíme\nmyslet vždy na nejhorší. Můžeme také mnohému\npředejít.«\nAle tenkráte nebylo to již možno, neboť hoch\nměl opravdu spálu.\nPřes všechny snahy, zničiti tuto nemoc, bylo\nMiloušovi vždy hůře. Byl jako za živa v ohni\na jeho nářek rozdíral všem srdce.\n\nE. HOLÁREK.\nZ CYKLU »KATECHISMUS«."}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "323 / 324", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.15", "texte": "»V O LNE SME R Y «\n\nA. WIESNER.\nZIMNÍ VEČER.\n\nUdržovali jej ustavičně v teple a nespali\nzároveň jako on. Svítili celé noci a ošetřovali,\njej, jak mohli.\nv\nČasto Václav, unavený nadlidským napjetím\nsmyslů, usínal v noci na chvíli hlubokým spánkem,\nz něhož se probouzel u vytržení; viděl vždy\nCili u postýlky dítěte a zvláštní cit, smíšený\ns úctou, sevřel mu srdce.\nMusil ji obdivovat, tu mateřskou lásku. Plnila\njej úctou tato Cili, které si dřív tak málo vážil.\nByl by jí zulíbal ruce, ale bál se jí, neboť —\načkoli mlčela — jakási tichá výčitka hleděla na\nněj z její očí.\nProč jen se míchal do výchovy děcka? Vždyť\nmu to ani nepatří.\nTak říkal si v duchu a plísnil sám sebe.\nAle co naplat; tím se nic nezměnilo. Nemoc\nuchvátila Milouše docela. Měl boláčky na celém\ntěle a nejvíc na hlavě, kde nebylo již ani vlásku.\n«Pane doktore, pane doktore«, říkala prosebně\nCili, »co je s tím hochem ?«\n»To dítě je slabé,« poznamenal suše. »To\nje chudokrevnost a skrofulosa — to víte, šarlach\nmá vždy následky.«\n»Ostatně«, dodal jednou, nevida pražádných\núspěchů, Makové dítě by mne ani netěšilo.«\n\\\nŘekla to potom Václavovi. Chtěl na doktora\nběžet, a ho zabít. Ale potom sklesl na pohovku\na zakryl si oči.\nCili dala se do pláče. Plakala tiše a dlouho.\n»Prosím tě, přestanešli jednou«, ozval se\nkonečně Václav."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "325 / 326", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.16", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nTu vypukla v hlasitý nářek.\n»Takové dítě! Takové to bylo roztomilé dítě!«\nChodila prudce po pokoji a potom postavila\nse u Milouše.\n»Doktor má pravdu. Hoch byl chu-\ndokrevný a slabý. Co moh vydržet?\nA tys ho otužoval, toho malinkého\nbroučka!\nVáclav se rozezlil.\n»0 já vím«, vyrážel ze sebe, maje\nzničené nervy stálým rozechvěním po\ncelou nemoc dítěte, »já vím, co ty si\nmyslíš, nebo co ti kdo namluvil. Já\njsem na tom vinen, já?«\nNastala pomlčka.\n»Vy muži jste všichni stejní. . . .\nKel o ví jak žijete, než se oženíte . . .«\nVáclav oněměl. »A kdo ti tohle to\nnamluvil? Kde tos vzala si do hlavy?«\nNeodpovídala, plačíc.\n»0, to jistě dobrá ta paní tchýně.\nOstatně . . . pamatuj si to: vy byste\nvšechny rády svedly všechnu vinu\nna nás. Žijeme špatně. A jak žijete\nvy? Samé stráže kolem vás. Hlídají\nvaše ctnosti a proto žijete dobře. Ale\nto ti povídám : já žil docela dobře a\njsem na to velmi pyšný. Žil jsem tak\nschválně, slyšíš, aby mi pak ne-\nmohla nějaká . . . říci to, co tys mi\nřekla. O já to dobře vím, že všechna\nbída a zodpovědnost se uvaluje na\nmuže, dobrá. Ale kdybych byl jediný,\nkterý muže se vám po sta viti s jas-\nným čelem vstříc, já to učiním, jen\nproto, abych zdrtil tu hloupou chytrost\nženskou, která kořistí ze svého postavení, z toho,\nže byla hlídána po celý život, a tím se pyšní,\nže sama o sobe by nestála za nic.«\nUnesen svým hněvem, pronášel tato slova,\nnevěda dobře, co vše mluví. Ale smysl té řeči\nbyl jemu správný a vhod. I docílil toho, že se\nnepoddal ženě, a to chtěl.\nPotom vzal klobouk a vyšel z domu. — —\n»Nemiluje mne víc!«, křičelo to v Cili a hned\nza tím v rozčilenosti vzpomněla, jak už dávno,\npřed lety se k ní choval. Jak brzy po svatbě se\nzměnil. Jednou jí vytýkal to, podruhé zas ono.\nNenaučila se počítat, ani psát. Jednou probíral\ndopisy, které mu psala. Ukázal jí ty chyby, co\nnadělala na každé stránce, podškrtnuté červeným\ninkoustem. »Ona myslí s úzkým i, ne s ypsilon,«\nposmíval se jí nehezky. Celý se otřásal smíchem.\n»Ona mislí,« opakoval jízlivě a bil se rukama\na tloukl nohama.\nAch ano, dávno, dávno to mohla vědět. Ze\njí to nikdo neřekl! Proč ani její vlastní matka ne?\nRozechvěna hroznými těmito pro ni myšlén-\nkami přecházela pokoj sem a tam.\nTak co jí zbylo? »Jen tys mi zbyl, ty ubohý\nbroučku,« zvolala s nářkem, a vrhla se na své\ndítě.\nJe to její dítě? To zde, ten. hnisající ubožáček?\n\nMAX ŠVABINSKÝ.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 17, "page_imprimee": "327 / 328", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.17", "texte": "»V OL N É SMĚR Y«\n\nTaková je radost života? K tomu se připravovala\ndvacet let?\nA zoufalost její neměla mezí. — —\nAle jak se říká: když je nouze nejvyšší, bývá\npomoc nejbližší.\nNějaký dobrý člověk jí poradil, aby nechala\ndoktorů být a jela s dítětem k léčivé bábě do\nsousedního městečka.\nVáclav se vzpíral, ale konečně — hůře být\nnemůže.\nv\nČasně ráno, ještě za tmy, vyjeli kočárem.\nKdyž dojeli k chalupě, kde bydlela bába,\nzastavil kočí a Václav zabouřil na vrata. Za\nchvíli malým otvorem zasvítily se vnitř dvě ostré\noči a bylo slyšeti hlas: »Co si přejete?«\n»Jdu k vám s dítětem«, řekla Cili.\n»Nemám času,« zahubovala bába a bylo po\nv v •\nreci.\n»Zajeď do hostince,« poručil kočímu Václav,\n»počkám zatím tady.« Za chvíli teprv bába\notevřela.\nByla to vysoká, hubená, stará žena neurčitého\nvěku. Její oči byly tmavé a pronikavé.\n»Co chcete?« řekla Václavovi, poněkud vlíd-\nněji, vidouc před sebou »pána« z města.\n»Paní,« řekl Václav, a hlas se mu zachvěl.\n»Přivezli jsme s sebou nemocného hošíka.\nv\nŘekli nám lidé, že jej uzdravíte.«\nBábě přeletěla slabá záře přes obličej.\n»Ale musím ho dřív vidět,« řekla rozhodně.\n»Já tedy půjdu pro něj. Pošlu s ním ženu.«\nPodával jí peníze. »Až potom,« řekla tiše\na zmizela.\nKdyž Cili přiblížila se k chalupě lékařky,\nsrdce jí prudce bušilo.\n»Jestli ho zachrání, jestli ho spasí? Bože!«\nmyslila si, překročujíc práh. Vešla do světnice.\n»Dejte sem dítě,« řekla stará s nedočkavostí.\nCili jí podala Milouše.\nDubnové jitro svítilo oknem do temné světnice,\nkde v rozích pod obrazy a krucifixy hořely věčné\nlampy.\nStařena vzala děcko do náruče a dlouho,\ndlouho se na ně dívala.\nPak najednou počalo se cosi chvět v její\ntváři a tichá slova jako nářek proudila jí z úst.\n»Tak to jsi tedy ty, ubohé dítě? Tak daleko\ntě nechali přijít, chudáčku? A to jste vy matka?«\nobrátila se k Cili, »vždyť ono je plno nečistoty\na za živa hnije!«\n»Paní,« bědovala nešťastná Cili, udělala jsem,\nco jsem mohla. Paní, nevěděla jsem o vás.«\n»A já mu mám pomoci ?« bručela stará.\n»Myslíte, že mu pomůžu?« A bodavý zrak její\nutkvěl na Cili.\n»Paní, vy mu pomůžete, já to vím,« zaštkala\ntato tiše.\nStařeně se zas na okamžik vyjasnil obličej.\n»Dám vám tedy masti, slyšíte ?« řekla, »tou\nbudete mu boláčky mazat, ale až po koupání.\nDo lázně, do teplé, budete dávat tohleto (šla do\nsousední jizby a za chvíli se vrátila) a pít mu\nbudete dávat tohle thé. Koupejte ho dvakrát denně,\nthé mu dávejte aspoň třikrát. To všechno z něho\nmusí jít ven. Až bude nejhůř vypadat, tak mi\nhocha sem přivezte.« (příště dále.)\n\nZPRÁVY VMÉLECKÉ.\n\n— MODERNA ČI SMĚR NÁRODNÍ? V záležitosti této\nuveřejňujeme další dva projevy :\n(Z kruhů architektů).\nS radostí vítali jsme rozhovor o tomto důležitém the-\nmatu, v čísle posledním a sice nejen z toho důvodu, že\nvychází z předních kruhů českých architektů, nýbrž i proto,\nže jest v něm obsaženo jakési credo několika (doufáme, že\nne všech) pražských architektů, jakým směrem chtějí se bráti,\nna jakém základu doufají přijíti k české moderní architektuře\na jak dlužno postaviti se naproti vlivům cizím. K tomu připo-\njujeme i my svoje náhledy.\nv\nČlánek onen psán patrně v domění, že bychom si přáli,\naby byla u nás škola Wagnerova kopírována. Toho jsme\nbyli vždycky daleci, avšak nepopíráme, že silným vlivům"}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "329 / 330", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.18", "texte": "»VOLNE SMĚRY«\n\nneubráníme, jako\nse jim neubránili\nnaši předkové ani\nnárodové jiní; to\nvidíme z historie\nnejen naší nýbrž\nvšech jiných ná-\nrodů a zemí. Přáti\njest si jen, aby\ntakové vlivy při-\nstihly naše archi-\ntekty vždy dosti\npřipravené, umě-\nlecky samostatné\na dosti silné, aby\nsi tuto samostat-\nnost sami dovedli\nuchrániti. Archi-\ntekt, který má sám\ndosti tvůrčí síly a\numěleckého citu,\nnemusí se vlivů\ncizích báti a ne-\nmusí přesně určo-\nvati stanovisko\nnaproti těmto.\nPředkové naši\nnebránili se pří-\nchodu gotiky, ne-\nodolali rozmachu\na síle ducha ital-\nské renaissance,\nneubránili se ani\nbaroku; avšak pa-\nmátky naše z těch\ndob , vytvořeny\nbyvše skutečnými umělci, dostali zcela odlišný zvláštní ráz,\njejž právem zoveme českým.\nPochopujeme zcela obavy pisatele, máme-li na mysli\nzpůsob tvoření, jaké až na některé čestné vyjímky se u nás\npo celá desítiletí provádí: jest to sestavování jistého archi-\ntektonického aparátu té neb oné doby, pohodlné kopírování\nz děl ať vídeňských neb francouzských bez vlastního citu\na samostatnosti, ohřívání takých starých motivů, jež zůstanou\npro nás bezvýznamnými i kdyby to byly motivy sebe klasič-\ntější. I na našich monumentálních budovách vidíme pořád\nještě greify a třínožky, špatně modelované akantové závity\na italsko-renesanční náplně. A není nic protivnějšího, než\nkdyž jsou takové motivy ještě špatně udělány! Bohudík, že\nv poslední době pozorujeme blahodárný vliv ornamentální\ndekorativní české školy Kloučkovy. (Zemská banka — Vnitřek\npražské spořitelny.) —\nMnohá moda přišla sem, když ve Vídni byla již odložena,\nmnoho jednoduše kopírováno, aneb sestavováno z módních\nděl, které nám Vídeň podávala.\nBylo-li promluveno o škole Wagnerové schválně s ohledem\nna činžovní a obchodní domy, stalo se tak proto, že ony —\nano monumentálných a veřejných jest pořídku — dávají ráz\ncelému městu; ráz, jenž dlouho potrvá a hlásati bude na\njakém stupni byla u nás architektura na sklonku 19. století,\nna jakém stupni byli naši architekti a naše školy. Nedostatek\nstaveb velkých a nákladných nesmí nám býti výmluvou.\nVždyť právě, jak my aspoň soudíme, dokázal Wagner na\nsvých nádražích okružní dráhy, co s jednoduchými prostředky\ndovede. On dal zde i železu snesitelnou formu i barvu.\nNádraží ona působí velkoměstskou noblesou.\nProto náš tón o škole Wagnerové i naše přání; naproti\ntomu přiznáváme, že musíme s ohledem na starobylý, pře-\nkrásný ráz Prahy býti do jisté míry konservativními a že\njest úlohou škol našich vedle principíív moderních pěstovati\ntéž porozumění a lásku k našim, na naší půdě vzniklým sta-\nvebním památkám. Z toho důvodu schvalujeme návrh pi-\nsatele, aby zřízena byla podobná stolice na škole technické,\na aby v tom smyslu i program její byl upraven.\nPak by alespoň bylo nemožným, aby — jako ještě ne-\ndávno — byl pražský barok resp. barok vůbec s katedry jako\ncop a úpadek umění vyhlašován, a jako jedině správný recept\nna architekturu recept Vignolův uznáván a také všeobecně\ndoporučován.\nZajisté by bylo bývalo pro veškeré naše nové stavby\nprospěšno, kdyby architekti hleděli si více našich domácích\npamátek stavitelských, památek na naší půdě, třeba že pod\ncizím vlivem, však umělecky vytvořených. S tvrzením však,\nže by jedině česká renaisace a barok byly východištěm pro\nnaši modernu, nesouhlasíme.\nNesprávnýť je předpoklad, že gotika jest pro nás sloh\nmrtvý. Již každému jest přec známo, jak velkou úlohu hraje\nprávě gotika v moderním umění vůbec, ať již ve Francii,\nAnglii nebo v Německu. Gotika to jest, která jako jinde\ntaké u nás nejvíce vyjadřuje ducha doby, v které vznikla\na již tím je velice poučná.\nV samé moderní Anglii pozorujeme teplý svěží dech stře-\ndověku. To není však pouhá aplikace, pouhé ovládání archi-\n\nFR. ŽENÍŠEK."}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "331 / 332", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.19", "texte": "»V OL N É SMĚRY«\n\ntektonického aparátu, s čímž my se bohu-\nžel tak často musíme spokojiti. Zde ne-\nplatí osvědčený recept, nýbrž to, co dá\nse vyjádřit slovy — umělecký cit\nKde umělecký cit s moderním\nspojen, tam začíná tvůrčí síla své dílo.\nRozum pak, jenž nepřipustí pro-\nhřešení proti praktickým požadavkům\ndoby vede nás po správných stezkách\nk pravému umění a propůjčuje našim\ndílům ducha.\nZe i u nás možno gotiku povolati\nv život, vidíme na příklad na domě\nŠtorchově, který vznikl na základě nálezu\npři bourání, nálezu, jehož si velice ceníme ;\nbyl to proces zachovávací nesoucí se\nv duchu naší doby. To cítil architekt,\nstavebník i obecenstvo.\nAno my máme lásku k výtvorům na-\nšich slavných předků, my chceme je vždy\ns pietou zachovávati, co možno nejméně\npamátný pel jejich setříti a na základě\njejich pracovati, tam kde toho nutně třeba.\nPřijde ovšem na to, jak dovedeme jejich\nkrásy chápati a při našich nových vý-\ntvorech uplatniti. Kde toho však proces\nzachovávací nevyžaduje, může zajisté mo-\nderní architekt tvořiti na širokém základě\numění stavitelského vůbec. Při přístup-\nnosti studia veškerých děl světa, při vel-\nkém počtu jejich papírových tlumočníků\nnebudeme se ani dost málo diviti, když\narchitekt nechá se svésti ať mohutností\nplochého umění egyptského, silou výtvorů\ndoby slávy řecké a římské, bohatostí ky-\npící architekturou Indů anebo poesií pro-\nstých lidových výtvorů našeho venkova\na dovede z nich čerpati: bude-li to umělec\noplývající samostatnou tvůrčí silou, do-\nvede i na nejširším základě tvořiti díla,\nkterá také budou českými.\nTaké cesty k české moderně mohou\nbýti rozličné, jen když budeme míti\ns námi cítící, u nás žijící, skutečné umělce\nkteří dle svého přesvědčení pracovati chtějí\nku slávě, pokroku a prospěchu našeho\numění architektonického, v duchu naší\ndoby tak jak jest.\nV době gotické pracovali zde Fran-\ncouzi, Italové o renesanci: umělecky tvo-\nřící individuum dovede se daným po-\nměrům přispůsobiti. Na vznětlivého a na-\ndaného umělce má vliv okolní příroda,\nlid, jeho zvyky a obyčeje, ílora s jejími\nzvláštnostmi. Vliv mivá, jak z historie\nmnohých našich památek známo i my-\nslící duch stavebníka. (Hvězda, Belveder,\nValdštýnský palác.)\nZa nynějších poměrů u nás na archi-\ntekty nehledí se skoro ani jako na umělce.\n(? Red.) V mladých pak nebudí se žádné\nnadšení, žádný zápal a jest chybou, že\nmladí architekti nejsou ve svých snahách\naspoň tak podporováni, jako malíři a so-\nchaři. Oni větším dílem nemají ten pocit,\njak důležité zaujímati mají postavení\nv našem umění.\nNa akademii není dosud architektura\nvřaděna, ačkoliv tam patří a prospěšno\nby bylo, kdyby vstoupila s druhými\numěnami v užší styk. Architekt musí\nbýti často pojítkem mezi malířem, so-\nchařem i všemi druhými odvětvími umě-\nlecko-průmyslovými, a musí míti pro tyto\nporozumění a cit. K tomu však nestačí\nvždy pouze škola, jež záleží v několika\nstudií z doby antické neb renaisanční.\nJinde mají akademii a římské ceny, jimiž\nbudí se ctižádost a tím i píle. Nepotře-\nbujeme římské ceny, avšak když ani aka-\ndemii dosud nemáme, mělo by pro nás\nvypisování větších ideálních konkurencí\n— jimiž luštěny by byly speciálně otázky\nnaše — velký význam.\nMladí architekti měli by příležitost\nse vyvinouti a tužiti, a při tom by měli\núplnou volnosť pracovati ve směru ná-\nrodním neb širším, ve směru vlastním.\nPovolaní činitelé měli by se o to přiči-\nniti, aby c. k. česká akademie pro vědy\na umění, která pro ostatní odvětví již\nmnoho udělala, i na architekturu patřičný\nzřetel vzala. Dále městská rada mohla\nby přispěti k vychování inteligentních\narchitektů, kdyby při udělování svých\ncestovních stipendií k těmto ohled brala.\nDosud se hlavně vysílaly do cizích měst\nsíly, aby vzdělaly se a seznámily s opa-\ntřeními hygienickými, kanalisace a p.,\načkoli otázka malebného rázu a vzhledu\nPrahy byla stejně akutní a tudíž intelli-\ngentních architektů stejně jako intelligent-\nních inženýrů městské radě bylo potřebí,\n\nD—k.\n\n— Z redakce. — Byli jsme daleci\ntužby, aby právě vídenská Wagners-\nschule našla u nás své kopisty (těch zde\nbude za chvilku tak dost), za to ale pro-\nnesli jsme přání aby také Praha našla\nsvoji novou, mladou školu a při tom\nzbožně pozvedli jsme svých očí na po-\nvznešená místa, zdaž i tam všímají si,\nže jinde — zatím co u nás na jednom\n\nZ VÝSTAVY UMĚL.-PRŮM. ŠKOLY."}, {"page_pdf": 20, "page_imprimee": "333 / 334", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.20", "texte": "*VOLNÉ SMĚRY.\n\na témž íleku sedíme — rostou celé generace ženoucí se\ns poctivou snahou za tím co jednou chtí z váti »svým«\nčemu ale my říkáme »moderní«. Je to snad hřích chtíti, aby\ntaké u nás mladší generace snažila se »o své«, snad je to\npříliš mnoho žádáno i od sil je vedoucích, aby přestali pře-\nkážeti — ale už jsme to hříšné přání v čísle o. projevili\na nelze tedy říkat v čísle 7. něco jiného. Z článku z kruhů\narchitektů nám zaslaného a v předchozím čísle uveřejněného\nutkvěla nám v paměti proložená slova Moderna či směr\nnárodní? jako otázka a vlastní rázovitosť, historický\npodklad, moderna česká jako odpověď, s jejíž poslední\nčástí s panem pisatelem plně sá srovnáváme. Cest\\>r mohou\nmohou býti rozličné, jen když — v tom se srovná-\nváme, že pouhým kopírováním nikam to nepřivedeme.\nKopírovat ustavičně starší architektury, jež\nzískaly si jména české gotiky, české renesance,\npražského barroku, znamená opakovati staré, třebas\ni krásné písničky, z nichž ale nové opery nepo-\nvstanou, kopírováním nadále povstávati budou\nnamnoze bezkrevné konglomenáty, nechutné pro\npříští generace v porovnávání se stavbami starými\n(ač-li se jí zásluhou městské rady pražské příle-\nžitost ku srovnávání vůbec poskytne), nechutné\na neschopné, aby znamenaly vyšší stupeň v tvobe\numělecké. Konglomeráty takové zůstanou neplod-\nnými zplozenci, nepočítanými v řadu biblických\npraotců.\nOním ustavičným kopírováním třebas zdomá-\ncnělých slohů nerozmnoží se ani o chlup zmíněná\nvlastní ráz o vito st*) nenastoupí-li místo něho\nc i t pro zvláštnosti historických slohů našich, jichž\nstudium pak k další tvorbě nových děl by vedlo.\nTu přiznáváme tedy důležitost histor i c k é h o\npodkladu nikoli však výlučnou nutnost jeho —\ntoť bychom zapomenouti musili, že také kolébka\noněch historických slohův v Cechách nestála, ale\nže našli se umělci kteří na těch slozích nedo-\nraácích dovedli založiti to čemu my dnes říkáme\nzde české onde pražské, co ale oni považovali\ntehdy za to nové, své, za to — tehdy — mo-\nderní. Ba přiznati se musíme, že historický ten\npodklad činiti by musel i geografii své ústupky,\nneboť připomíná-li se, že Praha leží mezi Vídní\na Berlínem (chceme-li i mezi Paříží a Moskvou)\nnemůžeme chtíti aby v ohledu uměleckém ohražo-\nvala se čínskou zdí.\nO moderním jak my ho chápeme víme, že\npřímo nenalezneme ho ani v Berlíně ani ve Vídni,\nvíme že k tomu je něčeho více zapotřebí nežli\nkopírovat i. A což teprv postavíme-li naším\narchitektům pjl moderny národní! Kde, v čem\nbude kotvit její národnost? Snad ve dřevěných stav-\nbách lidových, v gotice Rejskově nebo Benešově,\nv renesanci vlašské, jež u nás různých zvláštností\nse dodělala, v pražském baroku Dienzenhofferův?\n— Proč dávat jednomu z těch historických (nikoli národních)\nslohů přednost před druhým ? Proč specielně hledat spásu\nv renesanci »české«, když ještě před nedávnem, »odborníky\nzarážel« návrh Kaftanův, aby v ní postavena byla palácová\nbudova Zemské banky? —\nv v» v o /\nKdybychom my Ceši měli svůj vlastní vypěstovaný sloh\nod základů jako Rekové svoji antiku, Italové svoji rene-\nsanci atd., chápali bychom ono vlastenectví, které by mohlo\nod umělců žádati pěstování tohoto slohu na půdě vlasti vy-\nrostlého, jako slohu národního. My ale, kteří ve všech do-\nbách přispůsobili se umění celé Evropy, kteří v tomto umění\nmáme své karakteristické odchylky tak jako je má jiná země,\n\n*) Vlastní rázovitosti nedodělal se ani Mánes,\nani Aleš či Myslbek přimknutím ku starým formám!\n\nZ VÝSTAVY UMĚLECKO-PRŮMYSLOVÉ ŠKOLY."}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "335 / 336", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.21", "texte": "»V OL N E SMÉ R Y«\n\nmy věru nemáme příčiny proklamovati pro svoji modernu\nten nebo onen sloh historický, který k nám byl odjinud\nzanesen. Ostatně malý pohled do historie byl by nejlepším\ndůkazem. Dejme tomu, že žijeme v době vladislavské gotiky,\nv době, kdy čeští architekti na základě gotickém (slohu\nk nám zanešeném) pracovali dále, uplatnili své charakteri-\nstické detaily. Z Itálie začíná vliv renaisance. — Analogicky\nk dnešnímu hlasu českých architektů, musili by tehdejší\ncítíce s národem ohraditi se podobným způsobem proti cizé\n!vlašské renesanci,\nkterá začala pod-\nmanovati si země\nNěmecka i Ra-\n, kouska — a věrni\ntomuto ohražení\n— pracovali by\ndále na v v květu\nčeské gotiky.\nKaždému, kdo\ndějiny umění stu-\nduje napadne, že\nčin ten neměl by\nza následek stvo-\nření modernější\ngotiky, že by byl\njenom konservati-\nvistrnem, který by\nve starém duchu\npracovati dále ve-\nlel — že by byl\npříčinou opoždění\npříchodu rene-\nsance — umění\ntehdy moderního,\nti pak, kteří po-\ndobnou práci jako\njedině správnou\nhlásali, nebyli by\nsto zadržeti ko-\nnečně příboj těch\nnových, moder-\nních vlivů cizích\na tak »česká re-\nnesance« vznikla\nby sice daleko po-\nzději, ale vznikla\nby přece. A zrovna tak považujem za nemístné dnes brániti\nse tomu duchu, který ne výlučně v Němcích, v Berlíně a ve\n\\ ídni ale ve všech zemích zvláště v Anglii a ve Francii\nzapustil mohutné kořeny, duchu, který je předzvěstí jisté\nsamostatnosti architektury a uměleckého průmyslu.\nZa nesprávné dále považujeme udávati moderně určitý\nsměr, když jsme přesvědčeni, že moderna -- má-li býti\nvůbec modernou — žádných cest předem určovati si nedá\na že má-li u nás ona povstati, je potřebí duchů umělecky\nvnímavých, jimž nesmí se v cestu volati »zpět! — na levo!\n—na právo! — zpět!« —\nA vykonají-li pak oni ncokopírovaného něco — ať již\nsměřovati to bude k slohům našim historickým a nebo od-\nlišně dosahovali bude tvorby současně cizí, něco tak umě-\nlecky silného, že ono umění podmaní si i jiné tvůrčí duchy\numělecké pak získáme na ten čas vévodici modernu ná-\nrodní, jejíž prestol ale bohdá zvrhne duch časů příštích —\njenž píditi se bude po novém »moderním« jemuž by připsati\nmohl epitheton »národní.«\n— LENBACHŮV PORTRÉT MOMSENA byl, jak širší\nveřejnosti známo, z vystavených děl letošní výstavy Kraso-\numné Jednoty vyloučen. Domnívali jsme se, že stalo se tak\nze šetrnosti k českému obecenstvu, ale jak ze souhlasných\nzpráv »Bohemie« a »Tagblattu« se dovídáme, »výbor Kraso-\numné Jednoty po zralém uvážení dospěl k přesvědčení, že\nvůči nynějším poměrům naprosto mu není možno převzíti\nzodpovědnost za vynikající dílo, jako jest podobizna\nMomsena. Tím odpadla veškerá možnost obraz ve výstavě\numístiti, neboť veškeré výstavní předměty musí bvti vysta-\nvovatelům vráceny ve stavu bezúhonném.* — — V těch\nslovech dobře cítit, jaký duch vane ve výboru Jednoty r\nmísto aby provokativného zasílatele (portrét zaslán byl z Vídně !)\npoučila o tom, kdy je co místno, zasílá do zdejších němec-\nkých listů úřední zprávu, jíž podkládá českým návštěv-\nníkům, že by schopni byli vandalského nějakého činu na\ndíle Lenbachově. — Děkujeme za poklonu gentlemanům\nz Rudolfina, kteří v té chvíli, kdy urážejí české publikum,\nkupují ještě před zahájením výstavy Lenbachův portrét Glad-\nstona, aby morální poškození materielně kryli. Jak ohledu\nplni dovedou býti oni k cizímu umělci a beztaktní k celé\nřadě českých svých členů a návštěvníků výstavy ! — Jsme\nzvědavi, všimnou-li si tito taktu slavného výboru Krasoumné\njednoty a jak dovedou ho paralysovat. Tak daleko\ntedy dospěly věci v Rudolfinu, že dnes nejenom s umělci\nčeskými, ale i s veřejností začíná se zacházeti beztaktně.\nJak chová se »Společnosť« k umění českému i k umě-\nlectvu jeho, pověděli jsme v minulém ročníku dost zřetelně,\na zkušenosti ty množí se stále měrou úžasnou. — Inspek-\ntorem galerie dosazen Němec beze vší znalosti jazyka če-\nkého. — Zvěřinoví nepropůjčeny místnosti Rudolfina k uspo-\nřádání souborné výstavky, za to propůjčeny byly Němci\nUhlovi, za to ať již úředně či neúředně podporována umě-\nlecká výstava v Podmoklí r. 1897, tím že obrazy kolektivně\nz Rudolfina zaslány a propůjčen tajemník jednoty p. Čermák,\naby tam zručností svojí arranžoval onu čistě německou vý-\nstavu. Některé prémie »Jednoty« vydány s textem německým\npro Němce a německo-českým pro Čechy. Tak se rozumí\nu nás spravedlivému utrakvismu, tak zavléká se politika tam\nkde má se sloužiti samému umění.\nTo vše u nás se vi, ale proto že čelným umělcům našim\ni intelligenci, která se šlechtou zde súčastněnou je v dobrém\npoměru, ve všem se vyjde vždy s ochotou vstříc a protože\nvšichni ti ten osten urážky necítí aneb cítiti nechtí, proto\nvše zůstává při starém a nikde člověk nenalezne stébla, jehož\nby se chytiti mohl, aby z neblahých těch poměrů vybředl.\nA odpomoc byla by zde snadná — ovšem v očích nás\nmladých, kteří vše vidíme ještě v ideálním světle oběta-\nvosti a ochoty. — Věříme také, že najde se u nás alespoti\n\nZ VÝSTAVY UMĚL. PRŮM. ŠKOLY."}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "337 / 338", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.22", "texte": "»V OL N É SMĚRY«\n\nSOUTĚŽE.\n\n— Celého čtvrt roku uplynulo, než zemský výbor sezval porotu k posouzení\nskizz na modely soch pro pantheon Musea českého. Porota sestá-\nvající ze sochařů J. V. Myslbeka, A. Poppa, malíře V. Brožíka, architektů\nJ. Kouly a J. Schulze a zástupce zemského výboru K. Adámka, rozhodla za\npředsednictví nejv. maršálka J. Lobkovitze následovně: Na sochu »Kašpara\nze Šternberka« ze 14 došlých prací první cena 300 zl. udělena sochaři J. Kvas-\nničkovi ve Vídni (absolventu školy Myslbekovy), druhá 150 zl. Milanu Havlíč-\nkovi sochaři v Poděbradech. Na sochu »Clama Martinice« první cenu v obnosu\n300 zl. obdržel rovněž Milan Havlíček, druhou 150 zl. Lad. Saloun. Práce\nkonkurenční byly po tři dny vystaveny v budově sněmovní. — Výsledek kon-\nkurence této ukázal, jak nesprávně se u nás jedná, když práce veřejné ať\nvětšího ať úienšího významu zadávají se přímo několika známým umělcům,\naniž by se šetřila jedině správného způsobu zadání práce, cestou veřejného konkursu. Zde\nprvní cenou vyznamenány zase práce dvou pro veřejnost naši téměř neznámých sochařů. Kon-\nkurencí touto dána těmto aspoň příležitost aby umění jejich proniklo, aby jejich jméno při-\ndružilo se ku řadě těch, s nimiž při podobné příležitosti se u nás teprve začíná počítat. Upo-\nzorňujeme na tento výsledek zejména pány poslance zemské, aby v každém případě hájili tuto\njedině správnou formu zadávání prací veřejných. —\n\n600—1000 přátel umění, kteří by složením obnosu 100 zl., který by po případě\nzúrokován byl permanentní vstupenkou do všech podniků výstavních, dali základ\nku vystavění nového domu umělců, jenž nalézaje se v rukou českých dbal by ohledu\nk českému umění — jeho umělcům i české veřejnosti. — Věříme to a jsme pře-\nsvědčeni, že snahy spolku »Manes« k tomu cíli se nesoucí veřejností českou ne-\nbudou jako až dosavad přehlíženy, že účinnou podporou finanční umožní obětaví\njednotlivci zbudování takových výstavních místností, jakých si zkvétající umění\nvýtvarné u nás v míře nejvyšši zaslouží.\n— Pánové K. Domorázek, Jaro Hendrych a V. Samánek na Král. Vinohradech\nsdělují nám, že ujali se před rokem práce, uspořádati pro pražské umělecko-\nprůmyslové museum sbírku umělecky pracovaných plakátů, která by\nbyla v Praze vystavena. Dle přípisu tohoto dobrovolného komitétu bylo z dosud\ndošlého materiálu vybráno přes 100 uměleckých kusů, mezi nimiž výstavní plakáty\nevropské od r. 1896, skoro všechny plakáty rakouské (kolekce J. Weinera získána\nbyla laskavostí pražské firmy L. Halphena). Většina plakátů došla na psaní za-\nsílaná firmám, výstavám, drahám, jiné získány intervencí osobní.\nV přípise svém podotýká komitét dále: »Komitét stojí uprostřed své trpké\na nevděčné práce daleko toho růžového idealismu, s jakým chopil se práce, ale\nzároveň zpevněn tím tak častým krčením ramen, kterého dostávalo se mu od\nnašinců, připraven na ta tak mnohá netaktně a hrubě po něm házená slova\nvyčítající mu jeho národnost, kterých dostalo se mu z říše bázně a mravů\na je hotov provésti práci svou k zdárnému konci a chystá se snad už letošního\nroku pořádati v Praze výstavu.« Rady a výstavní objekty zasýlány buďtež\npod adressou: K. Domorázek, Král. Vinohrady, Dobrovského ulice čís. 7. m\n— PUBLIKACE DĚL J. MA\nNESA několikráte uvedena na pa-\nměť různým činitelům, kteří by se\njí ujati měli. Také spolek »Manes«\nbyl v té věci apostrofován. Víme,\nže by to bylo jednou z nejpřed-\nnějších povinností jeho, aby přičinil se o vydání prací umělce, jehož jméno\nhrdě nese, leč ve věci té angažovalo se již před delší dobou nakladatelství\nF. A. Simáček: přečetný material sebrán a o průvodní slovo postaráno —\nnezbývá než doufati, že jmenované nakladatelství uspíší vydání, aby ne-\ndošlo ke konkurenčnímu vydání, kteréž úspěch celku vážně\nohroziti by mohlo.\n\nZ VÝSTAVY UMĔLECKO-\nPRŮMYSLOVÉ ŠKOLY."}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "339 / 340", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.23", "texte": "»VOLNE SMĚRY*\nPéčí a nákladem spolku »MANES«. — Zodpovědný redaktor K. L. KLUSÁČEK. — Tiskem Dra EDV. GRÉGRA v Praze.\nReprodukce f otozinkografie . VILÍMA v Praze.\n\nK VYOBRAZENÍM.\n\nV minulém čísle uveřejněny: Uhlem nakreslená studie\nOLD. HOMOLÁČE. — Sv. Josef, socha v životní velikosti\nJ. V. MYSLBEKA provedena v mramoru pro pana J. Doubka\nna Litni. Originál její v sádře odlitý vystaven byl r. 1891\nv jubilejní výstavě, později v mnichovské mezinárodní vý-\nstavě umělecké, odkudž reprodukovaný fotografický snímek\npochází. — Vedle této práce přinášíme i vyobrazení skizzy\nLabutí zpěv. — Ministerstvem kultu a vyučování objed-\nnána u Myslbeka pro foyer Národního divadla socha hudby,\nrovněž pro provedení v mramoru určená. Úlohu tuto luštil\nMyslbek několika pracemi, jež ve »Světozoru« uveřejněny\nbyly. Uveřejňujeme tuto poslední skizzu, poukazujíce při tom\nna řadu oněch přípravných prací, které Myslbek podnikne vždy\ndříve než ku definitivnímu propracování vyvoleného modelu\npřikročí. — Perem načrtnuté ALŠOVY studie k Carům a Krá-\nleviči Markovi, olejovou studii DOUBKOVA interiéru a další\nv o\nukázky z výstavy »Manesovy« : plenair HUDECKUV »odpo-\nčmek«, relief (immit. terracotta) SUCHARDŮV »Poklad«, kraji-\nnářskou akvarellu Kubovu, dále MUCHOVU křídovou studii\na delikátní olejovou studii KNÚPFEROVOU, vystavenou\nv loňské výstavě rudolfínské. — Značky knihkupecké] sou\nmalou ukázkou z domácí konkurence mánesovské. — V čísle\ntomto přinášíme: Olejovou studii krajinářskou J. HOLUBA,\ndále »prolog« str. 299 — 302, allegorickou kresbu str. 322.\ncyklu »K atech i s m u s«, jakož i záhlaví str. 305 a 306,\na konečné vignety k III. kapitole str. 307 a 310, pak\nzáhlaví a konečná vigneta str. 315—316 a 317—318\nku kapitole VI. téhož cyklu, jímž E. HOLÁREK v genrových\nobrazech ukazuje protivy mezi slovy základních nauk církve\na jich prováděním; prolog je zároveň vyznáním, že umělec\ntentokrát obětoval umění své tendencí cyklu na humanitě. —\nWIESNERŮV obraz z letošní výstavy Rudolfínské »Zimní\nvečer«, E. ŽENÍŠKOVY skizzy k obrazu Madony, a Šva-\nbinského studii uhlem. — Dále na sloupci 331., 340. ukázky\nprací žáků J. VAŇOUSE a J. KOVÁŘE, z přípravné školy, kde\nv její III. ročníku vedením prof. Stibrala vyučuje se kreslení\na malování květin dle přírody a přichází dále ku postupům\nkomposičním v uměleckém uspořádání květin jak pro plochy\nurčité flinky, výplně atd.) tak neobmezené, — přípravě to pro\nspeciální školu textilní, z níž ukázky přineseny byly v cis. 51 —\nDále ukázky prací žákovských ze školy architektury prof.\nF. Ohmanna: Návrh na dekorativní výzdoby stěny s krbem\njako hlavním objektem provedený B. BENDLMAYEREM —\nv r\nnávrh nástěnné svítilny pro vyřezávaný plech od K. S1DLIKA\na návrh na dřevěnou židli koží potaženou od F. SKALÁKA.\n\nOPRAVA. Pod básně »Pijácká«, »Sestře Miriam, zapomenuté\nspící« a »Ticho v lese« uveřejněné na str. 313. — 316.,\njichž autorem jest LOUIS ARLETH, omylem vytištěno bylo\njméno J. O polský.\n\nZ VÝSTAVY UMĚLECKO-PRŮMYŠLOVÉ ŠKOLY."}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "341 / 342", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189805-01.1.24", "texte": "MAX ŠVABINSKÝ.\nPODOBIZNA."}]}