{"numero_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_sha256": "6edef70ac39b9420df1c380643f4f74db8e023895d1833838794a01810094098", "source_tei": "https://github.com/Princeton-CDH/bluemountain-transcriptions/blob/main/periodicals/bmtnaan/issues/1898/08_01/bmtnaan_1898-08_01.tei.xml", "source_mets": "https://github.com/pulibrary/BlueMountain/blob/main/metadata/periodicals/bmtnaan/issues/1898/08_01/bmtnaan_1898-08_01.mets.xml", "url_numero": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01", "articles": [{"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c001", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c001", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "437 / 438", "page_fin": "463 / 464", "image_debut": 1, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.1", "titre_corps": "DVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR. —", "titre_sommaire": "DVĚ ŽENY. — NAPSAL V. OTOMAR. —", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "437 / 438", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.1", "debut_caractere": 14, "fin_caractere_exclue": 931, "texte": "DVĚ ŽENY. — NAPSAL V.\nOTOMAR. —\n\n(Pokračování.)\nXIII.\nPak přišly chvíle, o kterých věděl, že\njsou nejkrásnější a že se nikdy nevrátí.\nTy schůzky důvěrné kdes u nádraží!\nprocházky na večer při hukotu vlaků\na signálech lokomotiv. A někdy bloudili\nspolu i městem, když se setmělo a teplý\nvítr letní vál ulicemi.\nKonečně jednou zašli spolu až do\nulice, kde bydlil Václav. Bylo ještě světlo\na krátce po západu slunce.\nDomy byly nahoře ozářeny odrazem\nčervánků a všechna okna svítila zlatem.\nChodili po chodníku naproti jeho\ndomu.\n»Ach ano, tady to bylo,« pravila\nv tonu zpovědi, »tady to bylo, kde jsem\nšla večer v den vaší svatby. Jak mi\nbylo! Světla ve všech oknech ana zá-\nclonách míhali se lidé a snad se i tan-\nčilo. A já tu šla sama a nikdo na mne\nnevzpomněl a nikdo mne nepolitoval.«\n»0 neříkejte mi to, nerozdírejte mi\nsrdce,« zaúpěl Václav.\n»A potom žít den za dnem těžký\na pustý život,« pokračovala, »slyšet vždy"}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "439 / 440", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.2", "debut_caractere": 17, "fin_caractere_exclue": 3774, "texte": "odpoledne smuteční hudbu při pohřbu kolem\nnašich oken. Vidět a cítit, že všechno je mar-\nnost' a marnosť ... A přece by bylo lépe tam\npod zemí spát; na věky bylo by dobře a pokoj\na dobře — —«\n»Vilmo,« prosil ji naléhavě, »neříkejte mi víc\nničeho. Nechci nic slyšet . . . Chtěl jsem o jiném\nmluvit, ale vzala jste mi paměť a hlavu a všechno.\nAno, ta fotografie. Víte, ona z výletu? Chcete\nji vidět? Pojďte se mnou!«\nPodívala se k nebi a pak dlouze jemu do očí.\n»Nemohu, příteli.«\n»Nejsem doma sám; jest u mne matka. Na-\nvštivte ji; znáte se přece spolu?«\n»Známe se, ano,« řekla zádumčivě a pře-\nmýšlela. »Nuže, dobrá, pojďme,« dodala náhle\nrozhodně.\nVyběhl radostně po schodech. Zotvíral jí\nvšechny dvéře.\n»Ale co tomu řekne vaše paní?,« zašeptala\nvcházejíc.\n»Cili ?« pravil, »o, ta by vás uvítala radostně,\nneboť musíte se poznat a spřátelit.«\nDoprovodil ji do svého pokojíku. Na stolku,\nve vkusném rámu byla fotografie.\n»Vidíte? To je náš obraz. Není to pěkná upo-\nmínka? Jsme tam spolu a chci vás si zvětšit\na zvěčnit.«\nv\nSel s fotografií až k oku a ukazoval Vilmě\nvšechny účastníky výletu. Někteří byli k poznání,\njiné však by nepoznali ani jejich rodiče. A smáli\nse, jaký to výtečný člověk ten amatér, který foto-\ngrafuje lidi nepřítomné a nezachytí přítomných.\nAno, ten amatér! — Ale v tom se roze-\nvřely dvéře a matka Václavova zjevila se ve\ndveřích.\n»Co to tu máš, že se pořád směješ ?,« ptala\nse. »Ah, návštěvu,« řekla s pozornou vážností.\n»To je slečna Klosova, představoval Václav\nmatce Vilmu.\n»Tak?« pravila ona stručně. »Znala jsem\nvaši matku, slečno, buďte mi vítána.«\nS těmi slovy podávala ruku dívce, ale zá-\nroveň upřela na Václava dlouhý a vyčítavý po-\nhled. »Prosím, pojďte ke mně,« dodala.\n»Sedněte si ke mně,« ukázala na nízký ta-\nburet. »Znala jsem vaši matku dobře. Také na\nvás se pamatuji; ale nyní nechodím již nikam\nven po kolik roků.«\nVilma usedla k nohám Václavovy matky.\nObě ženy se zadívaly sobě do očí a jakási ná-\npadná jich podobnost neušla Václavovi.\n»Vypadáte opravdu jako matka s dcerou,«\npoznamenal.\n»A podívejte se, jakou tu máme vyhlídku;«\nukázal z okna, »není to krása ?«\nOpravdu; otevřeným oknem přinášel vánek\nsvěžest večera. V zelenavě modrém svitu vznášel\nse nad hradbami zámek a křoviny a stromy kol-\nkolem na náspu byly černé, jako silhouetty se\nzlatými skvrnami prorážejícího západu. A nebe,\ntam, kcle schýlilo se slunce, bylo bleďounké\ns růžovým nádechem při zemi. Netopýr kmitl se\nve vzduchu a rorejsi zakřikli nad věží zámku.\n»Jaká to krása,« řekla Vilma dojata, vroucně\na v nadšení. »Zde bych chtěta být s vámi, paní.*\nA nemohouc odolati záchvatu svých citů,\nsvezla se na zem a poklekla. I objala paní oběma\nrukama a sklonila hlavu na její klín.\n»Slečno, slečno, povstaňte,« prosila ji stařena\na jala sejí hladit vlasy a tiše, tichounko celovat.\n»Ne, nechte mne,« zaštkala tato najednou\na v divokém vzplanutí jala se líbat ruce staré\nženy.\nTu z věže zaznělo klekání a něžný hlas\nzvonku rozléval se chvěj ne okolím.\n»Pomodleme se,« řekla matka Václavova a po-\nkřižovala se.\nNajednou však Vilma vyskočila. »S Bohem,«\nřekla, líbajíc ruku paní a nepodívavši se téměř\nna Václava, vyběhla ven a po schodech na ulici.\nDruhý den přijela Cili.\nSetkání nebylo příliš radostné. Milouš, který\nse již lepšil, náhle víc onemocněl a lékař, když\nse dostavil, konstatoval zápal plic.\nVáclav celý den se nehnul od hocha. K ve-\nčeru se mu přitížilo a tu jala se Cili naříkat.\n»A ty jsi nás nechal, opustil. Celý čas jsi se\n0 nás nestaral. Bavil jsi se tu s jinou (to byla\nprvní novinka, kterou se dověděla snad od Ma-\nřen}/); vzala mi tě. A také pro Milouše si přišla.\nOna tu byla! Můj Bože, vždyť to dítě umírá.«\nA Milouš opravdu umřel.\nVáclav těšil svou ženu, jak mohl. Potom\n1 matka, pak přišli její rodiče. Strhl se veliký"}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "441 / 442", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.3", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 3787, "texte": "poplach a nářek. Omdlévala a musili ji křísit.\nNemohl toto snésti a vyběhl z domu.\nV hlavě jeho bylo pusto a srdce divoce mu\nbušilo v prsou. Byl by chtěl zaplakat, vykřiknout\nsvou bolesť, omdlít — ale nemohl. Pro něj nebylo\nžádného ulevení, žádné milosti, žádného soucitu.\nBavil se — to bylo všechno; a teď trpí. A je\nspravedlnost'? Byl by to opravdu nějaký trest —\na proč — a zač?\nNemohl domyslit a nemoh se utišit.\nKonečně zlákalo jej domů jeho dítě. Je mrtvé,\npravda. Ta tam ona pýcha Satanova den před\nsvatbou. A jeho sláva mezi námi — jaká to\nubohá, ubohá sláva ! Zvítězil, zvítězil neznámý.\nAle může jej těšiti to? Jej, který by mohl\nna staletí rozdmýchat plamen života v nitru člo-\nvěka; a on jen takovou nepatrnou jiskérku a tu\nještě zašlápne v prach!\nSedl si mlčky k Cili u Milouše a vzal ji za\nruku. Vyvinula se mu a dala se do pláče.\nPile, to je ta naše láska, říkaly její slzy. Ne-\nbyla nikdy života schopna. Neměl mne nikdy\nopravdu rád. Svou duši, svůj život, jenž oživuje,\nto věnoval jiné. Jeho polibky neměly síly, ne-\nměly věrnosti a věčnosti. To jediné, co nás\nmohlo poutat, je dnes mrtvo a leží před námi.\nOpouští nás to jediné, co mohlo nás těšit, naše\nštěstí. Budeme ještě spolu truchlit nějaký čas,\naž jej pochováme a pak bude konec, konec.\nA celý život náš až do hrobu bude jenom lež\na klam !\nTak proudily její slzy a Václavovi do duše\nšla jejich výčitka.\nLetmo, jako v ozáření snu vzpomněl na Vilmu\njak plakala v lese. Zde byla také bolesť, jako\ntam. Zde měl víc těšit, ačkoli byl stejně ne-\nšťastný.\n»Neplač,« řekl chvějným hlasem a přivinul ji\nk sobě.\nChvěla se na jeho prsou a cítil, jak její tělem\nprobíhá mráz.\n»Nepřestaneš-li, rozpláčeš mne také.«\nStišila se konečně a jakási tupá bezcitnosť\nzmocnila se jí až do pohřbu.\nMimo to byl dům plný lidí a všechno se\nchystalo mechanicky k poslednímu doprovodu\nděcka, takže v nedostatku mlčení a ticha ne-\nmohla se probuditi bolesť.\nAle když nastal konečně ten těžký okamžik,\nsotva mohla vstoupiti do kočáru.\nPohřební koně byli plni nedočkavosti. Třepení\ntřáslo se jim na plecích a přešlapovali stále na\ndlažbě. Jim to bylo radosť, zas jednoho člověka\ndopravit tam, odkud se nevrátí. A to je cos\ndivného, ta radosť otrockého koně, konati po-\nslední službu přátelskou pánu přírody a tyranu\nvšech zvířat.\nVáclav si povšiml té dobré nálady koní a po-\nkrčil rameny. Ostatně — — nebe bylo pěkné,\njak bývá v létě, jen vítr studený. Nic se nezmě-\nnilo ve světě. Jakoby spadl jeden list se stromu,\nvšem je to jedno. On sám konečně — — —\nAle Cili? Nemohl se na ni bez zármutku podívat.\nV tom koně se rozběhli a rychle blížili ke\nhřbitovu.\nKdyž dojeli, našli u hrobu zástup lidí trochu,\nznámých i cizích. Kněz odříkal své formalie\na rakev byla spuštěna.\nTeď přišel onen okamžik, kterého se stále\nbál, ačkoliv se mu bránil i v myšlénkách. Vzíti\nhrst hlíny a hodit ji dolů. Bál se též o Cili, že\nmu omdlí. Cítil ji těžkou ve své páži a jak se\nchvěla. Schýlila se nad hrobem a poklekla. »Jsme\nze země a vracíme se do země,« slyšela v da-\nleku jakýsi hlas. Zdálo se jí to být jediné mou-\ndrým a byla by s radostí upadla do hrobu. Ne-\nmohla si představit rozloučení s Miloušem a bez\nněho žít. »Ano, pochovejte mne s ním,« chtěla\nvykřiknout, ale nemohla. Zbledla jako plátno\na za chvíli teprve se vzpamatovala. Václav od-\nvedl ji od hrobu a pomohl jí s ostatními do\nkočáru. Tam na ni přišly mdloby.\nProbudila se z nich až doma.\nXIV.\n»Maminko, proč jste mi nic neřekla,« obrátila\nse Cili ku své tchýni, »že tu byla Vilma? Co\ntu chtěla? Vždyť on je zrádce!«\nJeho matka byla tím ne právě mile dotčena.\nZnajíc však její stav a podrážděnost', odpovídala\nzdrželivě a vyhýbavě.\n»Václav mi povídal, že měl zde jakousi foto-\ngrafii pro slečnu Klosovu od jednoho známého.\nNáhodou potkal slečnu v naší ulici a jak jej\nznáš —«"}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "443 / 444", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.4", "debut_caractere": 36, "fin_caractere_exclue": 2655, "texte": "»Fotografii — její podobiznu? — — A mně\nnic neřekl!«\nStará paní jí nemohla vyhovět a proto Václava\nbylo třeba se zeptat.\nCekala na něj v jeho pracovně, až přišel.\n»Co pak ty tady?« pravil, nutě se k žertu,\na stisknul jí ruce. »Chceš mi snad pomoci\nv práci?« usmál se na Cili.\n»Musím ti zde zas jednou udělat pořádek,«\npravila v rozpacích a jala se rovnat jeho věci\nna skříních.\n»Hm, to snad není potřebí,« podotkl, dívaje\nse na její práci. »Zdá se mi, že se ti líbí ty\nobrázky ?« pravil, vida ji, že béře do ruky foto-\ngrafie, které měl po různu rozestaveny. »Ty\nněco hledáš, Cili,« pravil náhle přímo a ztlumeně,\ni postavil se až k ní.\n»Nehledám nic. Ty jsi však hledal — a našel,«\nřekla jizlivě, nemohouc potlačiti žárlivost.\n»Cili, já vím, proč jsi tu,« mluvil pevně\nVáclav, »a jsem tomu rád, že mi poskytuješ pří-\nležitosti k hovoru. Můžeme si mnoho vysvětliti,\na bude zas dobře. Především ty si myslíš,« po-\nkračoval, »že tě víc nemiluji. To není pravda.\nMně jenom to by mrzelo, kdybych měl obětovat\nlásce i svou svobodu. To jest, vy ženy to tak\npojímáte, abychom mluvili jen s vami, a s žádnou\njinou. To jest však předsudek a toho nemůžeš\node mne žádat, od člověka příliš samostatného,\nabych se mu podřídil.«\nCili se na něj zadívala a na čele jí vyskočila\nlehká vráska.\n»Ty mlčíš, pravda ?« mluvil dále »a snad mi\nnedáváš za pravdu. Snad jsme si měli o tom\npohovořit už za svobodna. Měli jsme se lépe\npoznat. Mohli jsme mít ušetřeny mnohé chvíle\nnepříjemného mlčení mezi námi.«\n»A mohli jsme se také rozejít,« řekla Cili\nhlubokým hlasem.\n»Nevím,« odpovídal pokrčením ramen.\n»Mohla jsem uvěřit mamince,« vybuchla na-\njednou, »a nemusils mne utrápit.«\n»Já že tě trápil — já ?« žasnul Václav.\n»Kdo jiný ?« hořekovala. »Podívej se na mé\ntváře, na mé ruce. Vypadám jako umučení. Jenom\npoložit mne do rakve a do hrobu. A za Mi-\nloušem. Všichni mi říkali, abych si tě nebrala,\nže jsi zlý. O můj Milouš, můj Milouši !«\nA nemohouc více se opanovat, upadla v ne-\nstišitelný nářek.\nKdyž se konečně upokojila, celá se chvěla;\nmlčela pak celé hodiny a jen slze jí tekly zvolna\nz očí. Tyto případy se opakovaly.\nJen zacházet s ní opatrně a šetrně, končil\nsvou radu.\nKdyž se :jfi však Václav o tom zmínil, ne-\nchtěla ani slyšet.\n»Chceš se mne zbavit ?« vyčítala mu. »Ne,\nnepůj d u, nepůj d u «.\n»Pojedu s tebou; a přijedu zas pro tebe«.\nDala se do pláče.\n»Nemáš mne tedy docela nic ráda?« ptal se\njí vroucně a hlas se mu zachvěl. Cítil, jak jej\nopouštějí síly.\nNeodpovídala. Posadil ji k sobě jako děcko\na jal se ji celovait. Nebránila se jeho projevům,\nale nejevila k nim rovněž účastenství.\nNa cestu však bylo třeba ji přimět."}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "445 / 446", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.5", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1355, "texte": "Její matka ovšem byla proti tomu. Konečně\nsouhlasila, ale chtěla být u dcery. Ne, to nebylo\nmožno.\nNa konec musil též otec Cili se vložit do\ntéto záležitosti a přimět i ženu i dceru k roz-\numu.\nVáclav si vzpoměl na lesníka, příbuzného to\nJuly a tam odvezl svou ženu. Krajina byla\nvskutku krásná. U lesa byla vesnice a nedaleko\nzastávka dráhy. Ujistil Cili, že spojení jest dobré\na že k ní může třebas i denně dojíždět. Pře-\nsvědčil se, že lesník i jeho žena jsou lidé dobří.\nByli v domku sami a rádi přijali chorou paní\nk sobě. Lesník byl starý, ale jadrný člověk,\nkterý ji upoutal svými bodrými rozhovory —\na tak zůstala.\nByl a v cizině.\nDostala se sem zlomena, bezvládná. »Dělejte\nsi se mnou co chcete«, řekla konečně doma,\naby zbavila se tolikerých řečí a debat. Jen\nkdyby mlčeli ti lidé; za každou cenu si přála\nmíti ticho, ticho!\nA nyní bude žít konečně tiše.\nVzpoměla si na klášter. Jak byla mladá, tak\ntoužila po klášteru jednou celý rok. Rodiče ji\nvšak nechtěli pustit z domu. Potom však přišlo\nto . . . rok manželství, dítě, nemoc a pohřeb . . .\nKonečně stůně sama a musí zíti zde v lesích.\nA to je, jakoby byla v klášteře. Tam zavře se\nza člověkem brána a zde zavřou se za ním lesy.\nOd celého světa jej oddělí. Jako když kámen\nutone ve vodě. Zde bude žít a nikdo nebude\nvědět, že trpí. A bolest bude jen v ní. Ale Václav,\nVáclav ?"}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "447 / 448", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.6", "debut_caractere": 16, "fin_caractere_exclue": 4163, "texte": "XV.\n»Snad mne má ještě tak ráda, jako dřív«,\nřekl si, »ale nevím, proč se nemůže opanovat.\nMyslí snad jenom na sebe a neví, že také já\ntrpím. Ostatně je to velké neštěstí, že mezí nás\npřišli cizí lidé. Nemoc a smrt a jiné pohromy\npř ece nás by nemohly rozdělit. Takové zkoušky\njsou na nás uchystány, aby zkusili naší pevnost.\nOna je slabší než jsem si myslil. Dobrá. Ale já\n— já konečně také ztrácím odvahu, dál snášet\na trpět. Kdyby aspoň ten Jula byl mlčel, kdyby\nvšichni lidé nechali si svůj tlach pro sebe.«\nTu vzpoměl s trpkostí, jak s Julou šli do\nlesa a jak tento se vyjadřoval o jeho ženě. Ano,\npodceňoval ji a zlehčoval, to bylo jisto. Všem\npřipadala příliš dobrou pro jejich hloupé nápady.\nMrzelo jej to. Konečně neměl mlčet a tím, že\nsi to nechal líbit, přál zhoubnému pleveli se roz-\nplemenit v jeho duši. Byl by musil nejdříve vy-\ntrhat všechen ten koukol ze sebe a pak by moh\nteprv se vrátit k Cili a žádat na ni trochu\nrozumu.\nUvažuje takto doma ve své opuštěnosti, po-\ndíval se do zrcadla. Bylo mu hrůza, jak špatně\nvypadal. Tak ztrápený snad nebyl jakživ.\nKomu však říci to všechno, co jej dusí a ničí?\nJeden večer byl právě tak rozháraný jako dnes.\nTo bylo den před svatbou. Tehdy psal dopis\nVilmě a pak jej spálil. Proč jej neposlal? Sám\nse tomu dnes musil podivit. Hle — táž chvíle\njest i dnes. Co bylo mezi okamžikem tehdejším\na dnešním, zmizelo jako hrůzný sen. Bylo to —\nnebylo? Milouš umřel a jest opět sám. A stejně\njako tehdy mučí jej vnitřní hlasy. Cosi démo-\nnického volá to v něm po rušení řádu tohoto\nsvěta a zvrácení všech hodnot. Proč by nepsal\nsi se svobodnou ženskou, je-li ženatý. Nesmírný\npočet mužů má takové známosti. Ale poměr!\nJaké to pitomé, všední slovo. Co mu záleží na\nslovu. Jest jedno právo člověka jasnější nad\nostatní; přávo cítit a milovat a proti tomu kdo\nmůže co namítat?\nKdo by si troufal ostatně se míchat v jeho\nsoukromou záležitost?\nMluvit s Vilmou nebylo víc radno. Cili by\nse víc horšila, a snad by ji tím zabil. Ale míti\nkorrespondenci, o níž by nikdo nevěděl, to je\nrozkož tajemství. Budeli psát, bude se cítit šťast-\nným, uleví si. Tedy psal.\nVí předem, že to není dvakrát od něho moudré\na opatrné, že jí píše, ale nelze mu jinak. Příliš\ndlouho se bránil a odkládal. I to je zlé, že\nmůže psát jen o neštěstí, o bolu, psaní smutné,\nkteré nezaslouží odpovědi. Zarmoutiti ji, aby mu\nodpustila. Neodpoví-li, bude to proň trestem, že\nnebyl dost mužným a statečným, aby vzdoroval\nosudu sám.\nPrvní chvíli se mu ulehčilo. Ale když nepři-\ncházela odpověď, přepadly jej muky daleko horší.\nCo je komu po jeho bolestech! Svobodné děvče\nse rádo zasměje a pobaví, ale snášeeti jeho ná-\nřek, ženatého člověka ? Ať si vzpomene, jak s ní\nmluvil tehdy v parku na podzim, když ji dopro-\nvázel; jak s vysoká, jak pohrdavě. A teď? Ma-\nlinký padá před ní a »potěš mne«, prosí. O v ta-\nkovém úpadku sil nebyl nikdy! volal do prázdna,\nkype vztekem. Sám, — toť všechno: být sám!\nTřetí den, když se vrátil vlakem od Cili,\nnašel doma psaní. Ne, nečekal je víc. Ale roze-\nvřel je rozčilen a zvědav přelétl je až do konce.\nCo mu psala? Neví.- Ale v řádcích vanula na\nněj sprcha drobounké rosy. Potřeboval toho\nosvěžení pro své nervy. Ona by také neměla\npsát. Otec jí řekl: mluvíte spolu? Nemluvíme.\nPíšete si? Neodvětila. »Nazapovídám ti ničeho«,\ndodal, »ale neradím ti něco takového«. Potom se\nvíc neptal. Pokrčil rameny a potom spustil har-\nmonium. Píše však přece. Vždyť ví, že to je\nz jeho strany jen rozmar. Nemůže mu být ničím.\nPosýlá mu však psaní, protože ví, že na ně ne-\nodpoví.\nVáclav však odpověděl. Nebylo to již moudré,\nže psal, snad ještě míň. Ale bylo mu, jako člo-\nvěku v narkose, z níž nelze více vyjít. Nějaké\nnové světlo, daleko krásnější než bylo v minu-\nlosti, padlo na všechny předměty. Cel}? svět byl\njiný, vyšší a lepší. I zdálo se mu, že teď teprve\njasně vidí a že všechno více cítí a víc miluje,\nnež doposud. I na Cili myslil vroucněji a zářící\nvnitřním blahem, přijížděl k ní. Neptala se jej,\nodkud ono teplo, kterým vyzařoval. Miluje jinou\na přináší mi dozvuky plesu; má mne rád a roz-\nchvívá jej to, že se na mne těší? tak se ptala\nv ní žena vždycky nedůvěřivá, vždy samolibá\na toužící."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "449 / 450", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.7", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3869, "texte": "Konečně to, co silnými vlnami unáší mladá\nsrdce, zde zasahovalo nade vše v život těchto\ntří lidí. Bylo to léto s kypícím kvasem ohnivým,\ns četnými rozkošemi, které nabízelo v ne-\nkonečné lehkomyslnosti. Byla to příroda, která\nv divoké své hýření je lákala poledním zváním\ndalekých rozloh polí, tišinou luk i melancholií\nlesů. Objímala je hluboce modrou oblohou a\nsmála se paprsky slunce jim do očí.\nTu Václav obdržel od Vilmy psaní, že ten\na ten den budou s loďkami na střelnici. Chceli,\nmůže se též zúčastniti. Neb aspoň večer po vodě\npojedou do města. Ví, tenkráte na Střelnici, když\nmluvili spolu poprvé?\nJaký to nesmysl«, odpovídal jí v duchu,\n»což pak ženatý člověk může myslet na samé\nvýlety ?«\nA přece se nezdržel. »Mohu se konečně\nprojít«, uvažoval, »já nevím, proč bych se Střel-\nnici měl vyhýbat. Půjdu však jen do lesa. Tam\nje krásně«.\nv\nSel až po kanceláři. Slunce již nepálilo a z Labe\nvanul chládek. Vzpomínal, jda tudy, na onen\nvýlet v dešti, který se tak špatně zdařil přede\ndvěma léty. Jak ten čas ubíhá. Opravdu, dva\nroky jsou tomu. A přece tak živě najednou vy-\ncítil onen den, jakoby to bylo včera. A čím více\nse blížil Střelnici, tím silněji upomínky\na za chvíli již počal toho litovat, že sem kdy\nzamířil. »Raději se vrátím«, opakoval si cestou,\na přece šel dále. Když přišel však do lesa, zmizel\njeho smutek a náhle se mu ulevilo.\n»Vždyf miluji pouze lesy.« řekl si: »A jestli\njsem kdy blouznil v přírodě, padá to všeckno\nna jejich učct.«\nNeměl tedy rád ani Vilmu ani Cili. Miloval\njen lesy; snad konečně, že myslil rád venku\na v lesích se mu dobře vzpomínalo. Snad jeho\nfantasie kochala se ráda v samotě nějakou\nženou, nebo jiným obrazem; ale kdyby opravdu\npřišla mu do cesty a měl ji potkat, vyhnul by\nse. Jiti sám lesem a myslit na Vilmu, jako dnes,\nbylo větší blaho, než opravdu s ní jiti a mluvit\nhlouposti, anebo mlčet, což je nebezpečné.\nTu však přiblížil se Ltřelnici tak, že slyšel\nhudbu.\nV7 sále se tančilo a náhlá zvědavost vedla\njej blíž.\nObecenstva bylo mnoho venku na tancích\npod kaštany a ve vnitř v sále bylo plno tančí-\ncích. Podařilo se mu spatřiti oknem Vilmu a za-\nražen odcházel opětně dále.\nSel k Labi, kde byly uvázány loďky a zadíval\nse na vodu.\nSlunce zapadalo a v ubíhajících vlnách od-\nrážely se červánky s oblaků. Tu voda zdála se\nplynout volněji a hladina jakoby se zastavila\nv jedno nehnuté zrcadlo. Velké ticho počalo se\nzvedat od země až k nebi. Stín za stínem padal\nna břehy, na křoví, do dálky, až úplné šero za-\nhalilo kraj. Na nebi zasvítil ostře úzký měsíc\na tu a tam vyskočila hvězda. Za to hudba ze\nsálu ozývala se tím hlučněji a teplý večerní vítr\nji roznášel do dálky.\nTu najednou dvě měkké ruce jej překvapily\nna očích.\n»Konečně jsem vás našla«, smála se Vilma,\nkdyž se Václav osvobodil. »Proč jste nepřišel\nke mně? A necháte mne hledat!«\n»Měl jsem odejít na dobro«, řekl teskně.\n»Co vás to napadá ?« Za chvilku jedeme\ndomu. Přece nepůjdete pěšky. Umíte veslovat ?«\n»Pojďme tedy napřed«, řekl.\n»Ne«, pravila rozhodně, »pojedem až po-\nslední. Vždyť se neztratíme po proudu. A proč\njste tak smutný ?«\n»Poslyšte« pravila výrazně, »chci vám před-\nnésti báseň; má ji vlastně říkat pán dámě, ale\n•— víte již, jaká jsem. Konečně to báseň nezmění.\nTedy slyšte«.\n»Co to má být?« ptal se udiven.\n»Se surdinkou«, báseň od Verlainea. A teď\nmísto kaštanů tamty borovice a tak dále.\nOpřena o strom jala se citovat:\n»Ve přítmí, jež se snáší s vysokých větví níž,\nrozchvejme lásku naši tím velkým tichem již.\nAť duše, smysly naše se noří v nadšení,\nkde sosny mlčí plaše v nestihlém touženi.\nSvé oči zamhuř snící, slož ruce na ňadrech\na bez oddechu bdící své srdce navždy nech.\nNechrne, ať kolébavý nás vánek škádlí hrou,\njenž větve zvadlé trávy nám čeří u nohou.\nA slavnostní až večer se chvěje v dubu snět,\nhlas naší beznaděje zas slavík bude pět.\n»Slyšíte : hlas naší beznaděje — a teď pojďme«,\npravila."}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "451 / 452", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.8", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1621, "texte": "Nešel však; zadíval se na ní s rukama slože-\nnýma a zrakem teskně hárajícím.\nTi, kdož měli loďky, vstupovali a odráželi;\nbyl nejvyšší čas, připojiti se k nim.\n»Nepojedu,« pravil.\n»Vy musíte,« zvolala.\nPodivná je síla slova! Těžká a sladká hudba\nveršů zalehla mu v duši a totéž opojení, které\ndovedla jen ona vyvolat, i tentokrát se jej zase\nzmocnilo.\n»To není ukolébavka od Schu-\nmanna«, řekl.\n»Ale je to váš sen, jak jste mi\njej vypravoval zde v sále přede\ndvěma léty. Ta žena povašem boku\na jezero s labutěmi a jízda na loďce\n— — všechno si pamatuji, což ?\nA teď pojďme!«\nKdyž jeli po Labi, v dálce před\nnimi ztrácely se loďky, ale nad vo-\ndami vznášela se sborová píseň:\nKde domov můj ? Jelikož nebylo\nzpěváků vidět, zdálo se, jakoby ji\nzpívali břehy a sama noc.\n»Kde domov můj ?« tázala se\nVilma a tiše zachvěl se její hlas.\nA ticho.\n»Vidíte tam nad námi Herkules\na Orion a Plejády; všichni ti bo-\nhové Olympu se dívají na naši\ncestu. Bozi nás milují a budou nás\nchránit«.\n»Bozi nás nemilují, ale žijeme\ns nimi; neboť co je nám do lidí?\nZmizeli v dálce; dva tisíce let oni\njsou před námi. Jsme Antonius a\nKleopatra a vlny spěchají, by mohly\nzulíbat aspoň okraj naší lodi a\ns vesel padá stříbrné třepení.\n»Jsme sami a to je víc, než An-\ntonius a Kleo patra ve své slávě.\nKam to plujeme ?«\n»Vidím hvězdu a plujeme za\nhvězdou.«\n»To je tedy má hvězda? Hledala\njsem ji tolik let. A měsíc jak svítí!«\n»Vyplýval z oblaků a stále jde\ns námi. Je zvědavější nežli kdo\njiný.«\nv\n»Zárlí a proto je bledý; myslil\nsi, že jenom jeho mám ráda. Jako\nta Salambo, která modlí se k luně,\nk bohyni Tanit. A já jsem se k němu"}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "455 / 456", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.10", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3587, "texte": "též modlila. A mnoho slyšel ten měsíc. Chtěla\njsem vždy mít básníka ráda; ale tak ho mít\nráda, aby o tom nevěděl; a po tom jsem jej\nviděla, ubohé dítě z neznámých končin, jak při-\nnáší nám plnou náruč květů a praví: Vemte si\nje všechny, ale nezavírejte mne do svých škol\na mezi své děti. Nechte mne zpátky do mých\nkrajin. Přinesu vám ještě víc květin a krásněj-\nších a budu vás vždy míti rád. A tu bych\nobjala oběma rukama takové dítě a přitiskla\nk srdci.«\n»Já nejsem básník.«\n»Ale ve vašich očích je veliká báseň. Ostatně\nmluvím jen o sobě. Nikdy jsem ještě necítila tak\nživě svůj sen a nikomu bych ' to neřekla kromě\nvám. Vám jsem řekla beztoho všechno. Znáte\nmne málem již lépe, než sebe. S nikým bych\ntak nemluvila a nemohla mluvit, jako s Vámi.«\nA když ji vyprovázel domů:\n»Kde je vaše hvězda?« ptal se. »A měsíc?«\nNebe bylo úplně zataženo a bylo po kráse'\n»Ale na mém nebi svítí hvězda,« pravila\nozvěna, »a lesk její nezastře žádný mrak. A svítit\nbude až do smrti. Buďte s Bohem a dobrou noc.«\nXVI.\n»To není možná,« pravil si doma zoufale. »Což\npak jsem ztratil rozum? (Ubohý rozum!) Ani\nkrok dále. Zítra pojedu pro Cili a všechno musí\npryč a jen my dva budeme spolu. Přestěhuji se\njinam a bude konec!«\nChodil jako zmámený po svém pokoji a ne-\nmohl se stišit.\nBude se ještě víc o něm mluvit. »Eh co —\nlidé«, mávnul rukou pohrdavě, »ale žena jen aby\nneuvěřila. Vždyť ještě není pozdě. »Ale běda,«\nzachvěl se bezděky, »budeli-pozdě«.\nVíra v rozum a osobní sílu zaplašila vliv\npodvědomé a hrozné mocnosti, dlící v člověku.\nRozhodl se sice, že druhý den pojede, ale tu\nnáhodou nebo jak to bylo, přišel na dráhu pozdě\na nejel již nikam. Ten den měl právě na pilno\nv kanceláři a následkem roztržitosti čím více\nspěchal, tím hůře šla práce a tak nebyl hotov,\naž byl nejvyšší čas k vlaku. Potom vlak zmeškal\na rozmrzen bloudil se známými, kteří mu právě\npřišli do cesty, až do noci.\nTéhož dne však Cili zažila toto:\nJako jindy, také tentokráte se účastnila lovu,\nkterý na večer uspořádán byl na rybníku. Oby-\nčejně ji dali do rukou fiobertku a pak ji opu-\nstili, nestarajíce se o ní až do návratu.\nTentokrát však účastnil se lovu též Jula, který\nnavštívil svého strýce. Vyprávěl Cili o tom, jak\nse dlouho hodlá tu zdržet, že bydlí v domku\nna kraji vsi a že zde nějaký čas na dovolené\nsi odpočine; nejvýše ještě, že by se dal strhnout\nkrajinářstvím, když jsou tu tak pěkné partie.\nCili jej poslouchala velice ráda; získal si ji\njiž tenkráte na křtinách Milouše, jako zábavný\nspolečník; a dnes jako mužův přítel byl jí dva-\nkráte milým v této samotě.\nMluvili tak spolu na břehu rybníka, na mír-\nném návrší po kraji lesa. Drobná tráva s listy\njetele poskytovaly jim svěží koberec; a rozhled\npo dalekém rybníku s vysokým rákosím poutal\noba dva.\n»A jak dávno to je, co tu nebyl Václav ?« tázal\nse Jula.\n»Několik dní,« zněla teskná odpověď.\n»Ti muži jsou přece jen falešní,« zašeptal\nJula.\n»Ostatně můžete mu splatit rovným,« po-\nkračoval, »když nemyslí na vás, nemyslete vy\nna něj*.\nPodíval se při tom s úsměvem do očí mladé\npaní a viděl, jak se jí řasy zachvěly. Ano, vždyť\njedenkráte na to též myslila to Václavovi říci:\n»Jsili ty nevěrný, dovedu já být rovněž ta-\nkovou«.\nJula snad uhádl tuto dávno skrytou její my-\nšlénku. Pozoruje však, že by ze žertu mohlo\npojit nedorozumnění, snažil se mluviti o něčem\njiném a začal vypravovat jakous anekdotu.\nTu v prostřed vyprávění vyrušila jej však\nCili otázkou :\n»Není vám zima?« a celá se zachvěla.\nOpravdu, od vody zavál studený vítr a byla\njiž tma.\n»Nebudu čekat, až se vrátí,« řekla Julovk\n»půjdu domů; a chcete-li, pojďte také«."}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "457 / 458", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.11", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3800, "texte": "»Doprovodím vás,« řekl Jula ochotně a po-\ndal ji rámě. Přehodil jí přes ramena plaid a šli\ndomů.\nCesta vedla lesem a snad oba se tu málo\nvyznali. Brzy on, brzy ona udávali směr cesty\na tak se vodili dosti dlouho, až Jula pravil:\n»Pojďme do vsi, je to blíže«.\nDo vsi se šťastně dostali a odtamtud měli\nkrátkou cestu k lesníkovi.\n»Vám je však ještě zima?« tázal se Jula\nstarostlivě své svěřenky. »Stavíme se u mne,\nmám dobrý koňak, ten vás rozehřeje.«\nv\nSla s ním úplně mechanicky.\nNaléval jí číši za číší, až se rozehřála.\n»AJůj Václave, můj drahý Václave,« zašeptala\nnáhle, objímajíc Julu.\n»To je velice dobrodružné,« myslil si Jula\no objal ji v pasu. Chtěl ji políbit, ale v tom\nudeřilo cosi do okna.\n»To jest on,» vykřikla najednou Cili proni-\nkavě a s rozepjatými rukama sklesla na kolena\ntváří k oknu. »Vidíš ho — je to on — Milouš?\nMilouši!«\nJula se zachvěl a hrůza se ho zmocnila.\n»Ona se mi tu zblázní,« rozjímal hbitě, »a\nnásledky padnou na mne. Rychle Dovedu ji na\nstanici. Za chvíli pojede vlak a pošlu ji Václa-\nvovi ještě dnes. Ten ať si s ní dělá co se mu\nzlíbí.«\n»Cili,« pravil, přemáhaje se. »Pojďa půjdeme,«\n»Jdeme pro Milouše ?« tázala se ve snu.\n»Ano, pojď jen rychle».\nDala si říci a tak se stalo, že druhého dne\nráno Václav probuzen byl poplašnou zprávou,\nže jeho paní je doma, že však s nikým nemluví\na že je hůře na tom, než když odjela.\nZnepokojen přišel Václav do její komnaty.\nZahrabala se před ním docela do peřin, aby\nji ani nemohl vidět, a marně ji volal a k ní\nmluvil.\nNešel ani do kanceláře toho dne a čekal, ale\nnadarmo. V poledne mu řekla služka, že paní\nnechce nic jíst a že má horečku. Opět musel\npřijít lékař, ale nemohl nic zjistit, než horkost\na silné rozčilení. »Ona se stiší a bude dobře«,\npravil. »Ale nechte ji v klidu«.\nDalší den horečka se zmírnila, ale chuť k jídlu\nse nedostavila. Václav, úzkostlivý následkem\nvšech nehod, musil vynaložiti všechnu sílu slov,\naby ji přemluvil k jídlu.\nSama jíst nechtěla, i musil ji krmit jako malé\ndítě, při čemž mu bylo nevolno a smutno.\nKonečně minula krise nervů; přišla však\nhorší.\nMusili jí obléci černé šaty a jala se chodit\npo kostelích. Tam slyšela od missionáře, že má\nčlověk opustiti všechno a jít za svým spasením.\nChtěla býti také spasena a proto se stále modlila.\nByla-li doma, klečela u okna a dívala se k nebi,\nkde hledala Milouše, a kam chtěla přijít.\nStvořila si zvláštní tbeorii o tom, že první\nžena v ráji zahubila lidstvo, jež úpí nyní dědič-\nným hříchem. Aby vykoupila hřích své pramatky,\nEvy, usmyslila si, že jest ona k tomu zde; že\nsnesou se na ni všechna utrpení světa a majíc\nvíru v nesmírnou svou sílu, volala na sebe ještě\nvětší utrpení a muka.\nTu Václav se rozhodl, že musí pustiti se\nv boj s tímto šílenstvím, nechce-li ztratit ženu\nsvou na dobro.\nVedl ji tedy do divadla, když dávali vesolo-\nhru a těšil se, jak se Cili pobaví.\nV sále bylo již plno obecenstva a všichni se\ndívali na ně, když ji vedl pod pažím.\nOna šla jako zlomená lilije se sklopenou\nhlavou a přivřenýma očima.\nByl by shořel hněvem, když si pomyslil, jak\nchodívali spolu dřív pyšně a vesele.\nKdyž ji posadil vedle sebe, tu ještě sem tam\npo očku na Cili pokukovali a zas na něho, jakoby\nplenu obecenstva měl podávat výklad.\nByl sám už z toho nervosní a nejraději by\nbyl zmizel. Ale tu zahrála hudba a její zvuky\njej elektrisovaly. Zdáio se mu, že také přes hlavy\nobecenstva přeletěl záchvěv a tu se bezděky po-\nzvedl, by se podíval po sále.\nVlasy, tmavé a světlé vlasy žen s ozdobami\ni bez nich, zlákaly jeho dychtivý zrak. Jsou\njediné černé vlasy na světě, které se mu líbily\na které teď hledal. Kdyby je byl aspoň našel!\nByl by pozdravil jejich měkký lesk; ony by se\nusmívaly na něho z dálky, a šepotaly mu o krás-\nných okamžicích.\nByly tu mnohé tmavé, havraní vlasy, ale ty\nnejdojemnější zde přece nebyly."}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "459 / 460", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.12", "debut_caractere": 40, "fin_caractere_exclue": 1511, "texte": "Usedl sklamán a dával pozor na kus. Byla\nto výtečná komedie, při které obecenstvo přímo\nzuřilo smíchem. Podíval se na Cili, zdali se\nsměje. O nikoli. Seděla se smutným výrazem\nv lících, s dlouhým pohledem upřeným v neko-\nnečno a slza za slzou ve dlouhých přestávkách\ntekly jí s očí.\nKdyž první i druhé jednání na ni minuly se\núčinku, pravil jí: »Pojďme domů!«, i šla. Opět\ntak mechanicky, zlomená, se šíjí skloněnou,\ns pohledem na špici svých střevíců, jako když\npřišla.\nv\n»Rekni mi, co je to s tebou, zvolal k ní doma\nzoufale.\n»A vy se smějete,« řekla hrobovým hlasem,\n»a všechno je k pláči. Jdi, podej mi nůžky«,\na jala se rozplétat vlasy. »Až umřu, budeš mít\naspoň památku na mne».\n»Ale ty neumřeš,« křičel jí do tváře, »tak co\nblázníš .«\n»Umřu a budu živa; ty však budeš živ a\numřeš.«\n»Dobrá,« pravil, aby ji oklamal. »Počkej\na umřeme spolu.«\n»Dají nás do jednoho\" hrobu a břečfan bude\nnad námi růst nahoře. A všichni budou vedet,\nže jsme spaseni.«\n»Cili,« pravil, usedaje k ní, »buď přece roz-\numná. Jsi ještě mladá a krásná. Nevěříš, že jsi\nkrásná?« A jal se jí líbat ruce i nohy. Tisknul\nji na svá prsa, že sotva dýchala. Cítil, jak se\nmu poddává, ale najednou se mu zdálo, že ne\njako člověk živý, ale jako mrtvola.\nHrůzou vytryskl pot mu na čele. Běžel k oknu.\nNe, on se zblázní sám a k tomu dojít musí. To\nvšechno přesahovalo jeho síly a za nic na světě\nby ji nemohl více políbit.\n»Václave«, volala jej hlasem zoufalým.\nPřistoupil opět k ní, opět se vzpamatoval."}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "461 / 462", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.13", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 3036, "texte": "»Tak budeš zítra už zdráva, co ?«\nusmíval se se srdcem čerstvě raně-\nným. »A budeš zase veselá má Cili,\nco? Víš, jako jsi byla před rokem\na dřív, ty čtveračko.«\nObjímala jej svýma chladnýma\nrukama a položila mu hlavu na\nprsa.\nMusil ji znovu konejšit a nesměl\nani okamžik ji opustit. — —- —\nA takovýto život jej očekával\nden za dnem a nebylo východu,\nnebylo konce — — —-\nXVII.\nTu konečně jej opustily síly.\nTo tiše výskající štěstí, ten da-\nleký svit majáku, kam plul s my-\nšlénkami na jinou ženu, zmizel a\nmusel zmizet. Nemohl výše roze-\npnout svá křídla, aby nebyl tím\nhorší jeho pád. A Vilma by se mu-\nsela stát jeho ženou. To však pří-\nčilo se mu, dokud měl Cili a do-\nkud tato měla jej ráda.\nKam se podělo to zlaté kouzlo\nnerozkvětlých přání? Kde jsou ty\ntouhy, jež nezrozeny zemřely? Ta-\nkové sladké, dlouhé okamžiky . . .\na navždy zmizely. Něco se kmitlo\nna vlnách duše jako záblesk no-\nvého jitra. A byla zas tma. A srdce\nplakalo, plakalo... A Václav dlouho\nvzpomínal a myslel.\nKdyby byl nepoznal Vilmu, tak\nuvažoval, snad by bylo všechno\njinačí. Konečně vždyť o ní věděl\nuž před svatbou! Proč, proč? Toto\nslovíčko mučilo jej stále. Tenkrát\nse rozhodl dříve, než dnes. Dnes\nby se musil docela jinak ustanovit.\nJe docela jiný, ví to, nedá se nic\nna tom již změnit.\nA dejme tomu, že by poznal\nVilmu až později. Byl by to vždy\ntýž osud. Marno zavírat oči před\nním a říkat si, co mi po něm? Byl\nby nemocen dál, ač by nevšímal\nsi přízraků své nemoci. Odloučit\nse s Cili ode všeho světa — ale\njestli v tom světě je síla, které ná-\nležím, co je to plátno, se skrývat?\nAno, také je možný ten ukrytý\nživot, ale jak by byl bídný!\nTak mu to vířilo hlavou, sklo-\nněnou do dlaní v pokoji matky.\nA byl opět večer. A viděl, jak tato\nodložila Labyrint světa a ráj srdce\na myslila opět na Smrt. A Smrt\nstála tu v této komnatě a Václavovi\nbylo nade vše lehko, že ji vidí\na zdálo se mu, že se na něj usmívá\nta Třetí a jediná. I vyšel ven a věděl,\nže již nepatří ani Cili ani Vilmě,\njenom Jí.\nA tu cosi veselého a radostného\njakoby jej bylo potkalo, náhle se\nvzchopil a vyšel z domu. Ulice byly\nplny lidstva zaTeplého večera. Jaké\nto množství neznámých lidi! Ano,\nsnad byli mezi nimi jeho známí\na dokonce přátelé, pro něho však\nbyli již cizí. To nebylo víc pro něj,\nnež mraveniště a ta veselost a smích,\njejž zaslechl, byly hrozně daleko.\nOpojen úsměvem smrti, skleslý\nna její prsa, opřený o ni celou\ntíhou bytosti připadal si stát na\nprahu jiného světa. Tam asi je Bůh,\nřekl si tiše. Ale nic jej nevábilo\nk němu. To hemženi lidstva jej vá-\nbilo, tak jinak se na ně díval! Ta\nhorečná touha, uchopit okamžik\nštěstí a pak ho vyssát, ten karneval\nulic, ty masky na tvářích. — A kdesi\nv koutku odpočívá člověk po práci.\nAle tady jejjnárod vyvolený, ano ...\njiný by to tak nedovedl . . . a jeden\njej nenávidí a deset se ho zastává,\načkoli pije také jim krev. Výborně!\nVšechno je v chumlu a chceli kdo\nvýš, ostatní jej strhnou. Věčina\nnechce nikam a těší ji víc břicho\nnež hlava . . . Záleží přece také na\njiných věcech, na rukavičkách a na"}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "463 / 464", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.14", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2513, "texte": "způsobech . . . Jak se na to všechno pěkně lze\ndívat tak z daleka, tak lhostejně, jako bůh.\nDlužno však objati pevně smrt a ničeho se ne-\ntřeba bát.\nNi Cili, ni Vilma jej nemohou víc milovat,\nprotože má jinou . . . Jak se mohl tak dlouho\nklamat pozemskou láskou!\nPřece vždy . . . vždy to volalo v něm: mar-\nnost nad marnost! Již jako chlapec měl víc\nrozumu než ostatní hoši. Potom arci se vysmál\nveškeré filosofii a chytal se světa. Potom chtěl\nžít ... a potom . . . Potom týž konec, který čeká\nvšechny, jednoho dřív, druhého později. Jenže\nti všichni jsou baby. Jest ohavno žít s nimi.\nHanebná doba a lidé! Místo odvahy nastoupilo\nponížení. Milliony žebráků a mrzáků bez citu,\nstudu a s jakousi chvástavostí vlekou se v před.\nMilliony otroků klesají den co den únavou k zemi\na plazí se dál. Shrbeni snáší bičující je utrpení\na těší se v nedohlednou budoucnost na svoje\npráva.\nHle, tady jde takový ubožák! Stáří jej pře-\nkvapilo o dvacet let dříve následkem útrap, ale\non jde a doufá. O to slabošství davu! Kdyby\nbyl k čemu, neprosil by se těch, kteří mu ne-\ndávají ničeho a šel by pryč odsud s ním.\nTo je ta nejkratší cesta. Tu není třeba nikoho\nse doprošovat, nikomu líbat sukni. O velicí\nSpartané, navykli smrti! Možno si myslit dnes\ntak statečný národ? A náš ubohý, lokajský? Což\nby bylo lepší mít několik lidí, kteří se zapsali\nsmrti a pak poslat je v zápas. Ale ti slaboši?\nHanebná, ubohá podívaná tak z daleka na\nsvět. Proto snad On se nedívá. A země se točí —\nco záleží na tomto jediném bodu vesmíra?\nKonečně je na konci města. Nějaká ženská\nřekla mu cosi. Nějaký párek zmizel mu z očí.\nA do tmy se rýsuje před ním široká cesta a po\nté půjde. Cesta je jedna všech — k hrobu.\nChtěl by navštívit Milouše. Ten asi dobře spí.\nJde za ním pes, cizí bílý pes; to není dobře.\nJe cítit vláhu ze zkosených polí; snad je již\npo žních a máme tu podzim. Arci, nic věčně\nnekvete a nezrá. Také jeho pole jsou požata.\nOstatně nic nesklidil. Trochu pýřavky, kterou\nmusí spálit.\nAle co chce ten pes? Ostatně, nechať si jde\ns ním. Nepůjde sám. A taková tmavá noc . . .\nDobrá, že světlo je nahoře. Tam elektřiny věru\ndost. Zas takový požár. A bouřka. Dobrá.\nPo silnici je slyšet vůz; potká jej za chvíli.\nAh, opozdili se se sklizní a vezou domů obilí.\nJen aby nezmoklo, což? Vždyť bude pršet. Sedlák\npráská bičem a koně táhnou co mohou. Zase\nta lidská bída. Zas ta otrocká dřina pro kus\nchleba a nač? Krmíš tělo, které patří zemi a je\nto marnost. Blázni! O kdyby jen se našlo víc\nrozumných lidí! (Příště dále.)"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c002", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c002", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "437 / 438", "page_fin": "437 / 438", "image_debut": 1, "image_fin": 1, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.1.1", "titre_corps": "STUDIE.", "titre_sommaire": "STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "437 / 438", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.1", "debut_caractere": 933, "fin_caractere_exclue": 952, "texte": "AUG. VLČEK.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c003", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c003", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "443 / 444", "page_fin": "443 / 444", "image_debut": 4, "image_fin": 4, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.1.2", "titre_corps": "STUDIE.", "titre_sommaire": "STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 4, "page_imprimee": "443 / 444", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.4", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 34, "texte": "AUG. VLČEK.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c004", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c004", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "445 / 446", "page_fin": "445 / 446", "image_debut": 5, "image_fin": 5, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.1.3", "titre_corps": "SKIZZA.", "titre_sommaire": "SKIZZA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 5, "page_imprimee": "445 / 446", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.5", "debut_caractere": 1357, "fin_caractere_exclue": 1377, "texte": "FR. ŽENÍŠEK.\nSKIZZA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c005", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c005", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "451 / 452", "page_fin": "451 / 452", "image_debut": 8, "image_fin": 8, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.1.4", "titre_corps": "SALAMBO.", "titre_sommaire": "SALAMBO.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 8, "page_imprimee": "451 / 452", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.8", "debut_caractere": 1623, "fin_caractere_exclue": 1641, "texte": "A. MUCHA.\nSALAMBO."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c006", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c006", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "459 / 460", "page_fin": "459 / 460", "image_debut": 12, "image_fin": 12, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.1.5", "titre_corps": "K VEČERU.", "titre_sommaire": "K VEČERU.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 12, "page_imprimee": "459 / 460", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.12", "debut_caractere": 17, "fin_caractere_exclue": 38, "texte": "A. WIESNER.\nK VEČERU."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c007", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c007", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "461 / 462", "page_fin": "461 / 462", "image_debut": 13, "image_fin": 13, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.1.6", "titre_corps": "B. WACHSMAN. LEPTANÉ SKLO.", "titre_sommaire": "B. WACHSMAN. LEPTANÉ SKLO.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 13, "page_imprimee": "461 / 462", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.13", "debut_caractere": 3038, "fin_caractere_exclue": 3064, "texte": "B. WACHSMAN.\nLEPTANÉ SKLO."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c008", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c008", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "453 / 454", "page_fin": "453 / 454", "image_debut": 9, "image_fin": 9, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.2", "titre_corps": "POLNÍ KOUTEK.", "titre_sommaire": "POLNÍ KOUTEK.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 9, "page_imprimee": "453 / 454", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.9", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 24, "texte": "FR. KAVÁN.\nPOLNÍ KOUTEK."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c009", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c009", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "463 / 464", "page_fin": "465 / 466", "image_debut": 14, "image_fin": 15, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.3", "titre_corps": "Z »ČESKÝCH PÍSNÍ«.", "titre_sommaire": "Z »ČESKÝCH PÍSNÍ«.", "signature_source": "VIKTOR DYK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "463 / 464", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.14", "debut_caractere": 2515, "fin_caractere_exclue": 2933, "texte": "Z »ČESKÝCH PÍSNÍ«.\n\nI.\nZ polí se to temně kouři.\nMlhou stromy ověšeny.\n— Cesta, kterou nikdo nejde\nv roztesknělé rovině.\nA to nebe na nás padá,\na to nebe hrozí, hrozí,\na pláň smutná hrozí, hrozí,\nbůh ví proč a bůh ví čím.\nZpíváme si, hvízdáme si.\nSmějeme se, vzkřikneme si.\nSnad to naši starou hrůzu\nna chvíli přec ze plaší.\nZpíváme si, hvízdáme si.\nSmějeme se, vzkřikneme si.\nNějak bylo, nějak bude\nkonejšíme svědomí."}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "465 / 466", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.15", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1488, "texte": "II.\nTv\nJL ěch planých stromů prosté koruny\nnad slunce září naivně tak žasly.\nA lítostivě na se hledíce\nvzájemným studem třásly se a třásly.\nNad listím prostým, které nezáří,\nnad větvemi, jež rostou bez nádhery.\nNad tím, že poutník kráčí chladně dál\na nejnižší že může do nich kopnout.\nA stulily své hlavy k sobě blíž.\nTo mohlo hnout, jak s resignací patli.\nTak byly smutný, jako básníci,\njichž píseň teskná nezní v duši bratří .\nIII\nTJsměvy naše roztesknily\na opakován dávno vtip.\nDny staré hřáti neuměly,\ndny nové na tom o nic lip\nA churavější naše touhy.\nUž umdlel také trochu zrak.\nAh, býti dobrým —■ těžko tak!\nLexikon hříchů je tak dlouhý.\nJsou doby velkých těžkostí.\nMinistrům strašnou starostí\nšediví přes noc vlasy.\nv\nŠediví dávno poeti,\nv sny lethargii zakletí.\n— Jevištěm táhnou massy.\nIV.\njenom zřídka cítí revolt hnutí\ntitáni do potahů zapřáhnutí.\nA apoštolé zapřáhli se sami\na poklonkují před massami.\nVzduch otráven a jedy více bují.\nMyšlénky věcně věkuv vegetují.\nDost theorií v humanity skladu.\nTam dole zatím revoltují z hladu.\nVšak humoristé myslí na bonmotty,\npikantní vypravují anekdoty.\nV.\nNoc se dlouží, sny jsou těžší.\nMoji milou všechno těší.\nMoje milá za horama,\nNa mne zeje noci tlama.\nMoje hlava pobolívá.\nMoje milá sladce zpívá.\nNa mém srdci leží hory,\nMoje milá samé vzdory.\nMoje srdce smutek cítí.\nMoje milá samé kvítí.\nMoje srdce, to se chvěje.\nMoje milá jen se směje.\nNoc se dlouží, sny jsou těžší.\n— Ze ji v světě všechno těší.\n\nVIKTOR DYK."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c010", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c010", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "467 / 468", "page_fin": "471 / 472", "image_debut": 16, "image_fin": 18, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.4", "titre_corps": "UTMÉLEC SRDCE, KTERÝ NEBYL VÁŠNIVĚ LÍBÁN MILOVANOU DUŠÍ. — JAN Z WOJKOVICZ.", "titre_sommaire": "UTMÉLEC SRDCE, KTERÝ NEBYL VÁŠNIVĚ LÍBÁN MILOVANOU DUŠÍ. — JAN Z WOJKOVICZ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 16, "page_imprimee": "467 / 468", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.16", "debut_caractere": 127, "fin_caractere_exclue": 1978, "texte": "UTMÉLEC SRDCE, KTERÝ NEBYL\nVÁŠNIVĚ LÍBÁN MILOVANOU\nDUŠÍ. — JAN Z WOJKOVICZ.\n\nByl nejchoroblivějším sensitivistou, neboť\nmarně toužil a on věděl, že marně, po plynulých\na lehkých snech dívčí subtilnosti, po všem co\ndiskrétně líbá a voní velkými nočními violami . . .\nJeho horečky, nemocně bělostné a světelné\nlabutě, příliš elegantní vybranou prostotou, dávno\nmu uchladly v duši, neboť ty si odbyl na venek\nzvláštně, excentricky chutnajícími verši s příliš\nrozchvělými assonancemi a několika upřímně,\nale nedovedně malovanými obrázky krajin ne-\nobvyklých půlnocí se zvláštně plesově bílými,\núžasně zářícími intensitami světel.\nPo nezdaru mu vše sevšednělo.\nUklidnil se životem a žil harmonicky s ko-\nnečným akcentem diskrétní melancholie, po-\nněkud epikurec táhlých linií nadpozemsky lehké\na vonně nadýchané dívčí něhy, více filosof pruž-\nných, symbolicky nazíraných abstrakcí, jimiž\ndestilloval život.\nZapočal pracovati v malířství s velkou vypo-\nčítavostí a mluvil k nervům, znaje odpověď na-\npřed. Třel pestře jemné, pelově jemné barvy, jako\nzlaté světlušky z roztřpytěných křidélek svato-\njanských mušek, a jimi (byl-li jen poněkud v ná-\nladě passivní a šťastně roztoužené) jako hračkou\nkřísil pobřeží lesních, zelených jezírek, kolem\nnichž tančí nevystihlé útlé dívčinky, ošpendlené\ndubovým listím —- — —\nNadechoval sen mladého děvčete, dívajícího\nse oknem do dvorku, kde si dva tiskli dlouho\nruce a zářili na sebe zraky porozumění, snědými\nbarvami maloval sšeřelý pokoj, z něhož se díval\nzadumaný hoch, samotář, do protějších, silné\nosvětlených oken.\nTam lesklo se vše v plesových úborech,\nhovorech šumivých, důvěrných, tam se věčně\ntančilo, rozzařovalo, smálo . . .\nJeho děvčátka mívala nožičky až k pláči\nútlé a slabé, kolénka ohebně milounká, světle\nsvítivé nebo černé punčošky, šaty lehounké a zá-\nřící — hned z tylu, hned z gázu — ale nejbo-"}, {"page_pdf": 17, "page_imprimee": "469 / 470", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.17", "debut_caractere": 18, "fin_caractere_exclue": 1606, "texte": "lestnější maloval slabě růžové nebo jemně fialové ručky\na oči sametně šedé, blankytně modré. Ve výrazu byly\nhluboké a udivené, naivní a elegantní. Jimi dával tušit,\njak hluboce to dítě-žena cítí, suggeroval pietu k dívčím\nhebkostem a gracilitám, vplakal soucit s krásně trpícím\nsrdcem, v kterém se odehrávaly první mysterie, tajemné\na kouzelné, jako granáto-smaragdové kruhy na tmavé\nhladině zámeckého rybníku za večerů, kdy stříká vodo-\ntrysk ....\n— A byl nyní tak klidně, subtilně šťasten. On, který\ndříve bledl neustálým bděním, toužil po lásce tak teplé\na intimní a trýznil se, že vyrůstá z krásného snění, že\nuž chladne a nedosahuje, žil nyní mnohem více samo-\ntářsky, spojoval jemnou příliš ne napínavou illusi s de-\nlikátní skutečností polibků měkkých, chudých děvčat\na četl filosofy.\nTvořil lehce, namnoze bez vlastního většího roze-\nchvění, tvořil na jisto, tvořil dílo destillace svého života.\nv\nPracoval málo, ale vyslovoval se. Zil měkkým snům\na subtilitě slova i tónu.\nAle nad jeho delikátními portréty, nad jeho pestře\na jemně nadýchanými krajinkami povždy slábla mladá\nsrdce.\nHoši v prvním okouzlení mystického rozkazu: »Líbat\na hladit a to tak zvláště měkce a důvěrně«, dívky v bo-\nlavých, sladkých a nevysvětlitelných snech: »Být líbány\na pronikány tma-\nvými zraky, až\ndo tajných údolí\nillusivní odliše-\nnosti jejich vroucí\nlásky« — všichni\nti nalézali zde\nsubtilní, trýznivý\nobraz ideálního\nsvého snu, ty\npsychologické li-\nnie příliš jemné,\nnež aby nezne-\nmocněly . . .\nJak líbati ta\npříliš hebká ústa,\njak cele procítit\na srdcem roz- >\nsladit ta křehká,\nnešťastná dívčí"}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "471 / 472", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.18", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1682, "texte": "tílka, můj bože, tak\ndívčí?! —\nNa lehké gondolce\nza noci osvětlené a\nokouzlené pobřežními\nsvětly a hvězdami,\nkolébali se tiše a po-\nmalu dva poprvně\nmladí.\nJedna černá, ku-\nčeravá hlava silného,\nvšak snivého hocha,\ns tmavýma očima a\nbílýma rukama, druhá\nlaškovně a bolestně\nkučeravá hlavička dív-\nčiny v svítivé šále,\nbordeaux portě, s heb-\nkýma očima bolavě\nšťastných srdcí, kdy hynou opiem lásky .... On ji\nomámeně schvíval pod měkkými lokty, jak se k němu\ndůvěřivě a jako lítostivě tulila . . .\nLíbali se rozechvěle, opojivě, dlouze . . .\nSladké botičky a část oválného lýtka ze sukénky\nvykukovala . . .\nPři pohledu na ten obrázek plakala děvčata, plakali\nhoši, neboť jinak nedovedli do subtilit vyjádřit, jakhlu-\nboce rozumí každému tomu zachvění bolestné závrati,\njak je každá bílá (za jasné noci příliš živě vystupující)\nlinie bolí . . .\nA tak tytéž duše, které dovedl nadchnout\na rozbouřit Przibyszewski s Byronem a Nitschem,\nzvětšit jim a prohloubit duši do grandiosna —\nty duše zde dovedly jen plakat a rozechvít se\nčímsi drásavým, opojně trýznivým, co už ani\npřímá cesta k pianissimu passivity nebylo. Ty\nduše dovedly si zde postavit v měkkém srdci\npamátku pomněnkově snivou a tu neustále cítíce\ncosi šeptat, cosi houslit, museli hledat, toužit\na snít a věčně snít . . .\nMnoho byly odstrkovány.\nA když se jim zdálo, že dosáhly, minulo\nkouzlo. To nebylo to sněné, byly sklamány.\nAle snít musely věčně, snít ve svém krás-\nném, otráveném životě . . .\nUmělec mluvil k nervům a dobře znal od-\npověď napřed. On věděl také, že je nejen krá-\nsnější, ale i mocnější, než apoštolé síly.\nA proč? —■\nOn nikdy nebyl vášnivě líbán milovanou duší,\nten šťastný ubožák . . ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c011", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c011", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "467 / 468", "page_fin": "467 / 468", "image_debut": 16, "image_fin": 16, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.4.1", "titre_corps": "ČÁSŤ VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY S KANDELÁBREM A VCHODEM DO PRAVÉHO KŘÍDLA.", "titre_sommaire": "ČÁSŤ VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY S KANDELÁBREM A VCHODEM DO PRAVÉHO KŘÍDLA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 16, "page_imprimee": "467 / 468", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.16", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 125, "texte": "Z VYSTAVY ARCHITEKTURY A INŽENÝRSTVÍ.\nČÁSŤ VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY S KANDELÁBREM\nA VCHODEM DO PRAVÉHO KŘÍDLA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c012", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c012", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "469 / 470", "page_fin": "469 / 470", "image_debut": 17, "image_fin": 17, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.4.2", "titre_corps": "PŘEDNÍ ČÁST VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY S KANDELÁBREM A ÚPRAVOU SEDADLA.", "titre_sommaire": "PŘEDNÍ ČÁST VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY S KANDELÁBREM A ÚPRAVOU SEDADLA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 17, "page_imprimee": "469 / 470", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.17", "debut_caractere": 1608, "fin_caractere_exclue": 1715, "texte": "z VÝSTAVY ARCHITEKTURY A INŽENÝRSTVÍ.\nPŘEDNÍ ČÁST VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY S KANDELÁBREM A ÚPRAVOU SEDADLA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c013", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c013", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "471 / 472", "page_fin": "471 / 472", "image_debut": 18, "image_fin": 18, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.4.3", "titre_corps": "ARCHITEKT ALOIS DRYÁK. EXPOSICE FIRMY WOLF A ŠTETKA.", "titre_sommaire": "ARCHITEKT ALOIS DRYÁK. EXPOSICE FIRMY WOLF A ŠTETKA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 18, "page_imprimee": "471 / 472", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.18", "debut_caractere": 1684, "fin_caractere_exclue": 1774, "texte": "Z VÝSTAVY ARCHITEKTURY A INŽENÝRSTVÍ.\nARCHITEKT ALOIS DRYÁK.\nEXPOSICE FIRMY WOLF A ŠTETKA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c014", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c014", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "473 / 474", "page_fin": "473 / 474", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.5", "titre_corps": "ŽÁR.", "titre_sommaire": "ŽÁR.", "signature_source": "XAV. DVOŘÁK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "473 / 474", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.19", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 450, "texte": "ŽÁR.\nXAV. DVOŘÁK.\nv\n2vár slunce, když se v světy rozstřikuje\nve žhavém létě s bílých oblaků,\nžár vůní, jimiž květ se parfumuje,\nžár barev na něm plný zázraků,\nžár písní, jimiž prostor rozvinuje\njat silou tajemnou pták po ptáku:\nTýž žár, má duše sladká, nekonečný\ntéž v nitro mé jak žhavý příval vpaď;\nach, přiznám se ti, jak jsem nestatečný,\nv tom boji déle nedovedu stát,\nkdyž cítím vlny jeho nebezpečny\naž ku výsostem srdce vyšlehat."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c015", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c015", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "473 / 474", "page_fin": "473 / 474", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.6", "titre_corps": "MÍR!", "titre_sommaire": "MÍR!", "signature_source": "XAV. DVOŘÁK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "473 / 474", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.19", "debut_caractere": 452, "fin_caractere_exclue": 1063, "texte": "MÍR!\nXAV. DVOŘÁK.\nP řed čím pohledem jste se zazelenaly,\nstráně, o keře srázů, vrcholy stromů?\njakou touhou rozkvetly klíny tvé, o země?\njaké to štěstí přišlo do vašich domů,\nmírem že dnes dýcháte zevšad vroucně ke mně?\nLačný nastavím holé svoje dlaně,\nduši jak prázdný kalich nakloním žízně,\npod okna vám při hodech postavím se tichý,\nať jako paprsk slunce do tmy mé trýzně\nkvětů vašich zapadnou jas a barev smíchy.\nJako bělostné roucho rozestru ji,\nchudobou potrhané na mnohých místech,\nzachytím-li drobty jen k nasycení svému,\nmannu, jež jako rosa leží vám v listech,\nmír mé duši nemocné, ó jak vděčný vezmu."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c016", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c016", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "473 / 474", "page_fin": "473 / 474", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.7", "titre_corps": "S VÁMI!", "titre_sommaire": "S VÁMI!", "signature_source": "XAV. DVOŘÁK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "473 / 474", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.19", "debut_caractere": 1065, "fin_caractere_exclue": 1600, "texte": "S VÁMI!\nXAV. DVOŘÁK.\nSlyším v listech šeptání, o hlasy!\nchytám úsměvy, jež po vás stromy, vrou!\nmoje bytost k vám se všecka hlásí,\nv květ váš duše hnízdo uplétá si:\nu vás být by chtěla chvíli veškerou.\nUnavena žitím v stálém shonu\npo něčem, co žití nikdy nepodá,\ndávno svržena snů zlatých s trónů\ntěžko jde v tom kruhu miliónů,\nkterýmž z hloubi zoufalosti pohrdá.\nS vámi žít! tak na výsluní léta,\nv žáru, který v žhavých barvách pěje si,\nvydýchat se vůní v úhly světa\ná pak svadnout, dřív než zima kletá,\npod modrými slunečnými nebesy!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c017", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c017", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "473 / 474", "page_fin": "473 / 474", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.8", "titre_corps": "LÍPY KVETOU V ALEJÍCH ...", "titre_sommaire": "LÍPY KVETOU V ALEJÍCH ...", "signature_source": "JAROSLAV KVAPIL", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "473 / 474", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.19", "debut_caractere": 1602, "fin_caractere_exclue": 2359, "texte": "LÍPY KVETOU V ALEJÍCH ...\nJAROSLAV KVAPIL.\nLípy kvetou v alejích,\nzemě jako ze sna dýchá,\nv jasmínových závějích\nčervnová noc voní zticha.\nPro sny jimiž život lákal,\nteď bych plakal, plakal, plakal,\npro Tvou duši, pro Tvůj vděk,\npro vše, co jsem kdy Ti řek',\npro Tvůj první polibek.\nPro tu touhu po světle,\npro tu vášeň z níž se viním,\npro ty lípy rozkvetlé,\nkteré teď už kvetou jiným.\nPro svou touhu věcnou, věčnou,\npro tu lásku nekonečnou,\npro svou mladost nevěrnou,\npro tu krásu nezměrnou,\npro Tvou duši nádhernou.\nPro minulost ztracenou,\nkudy šli jsme sami, sami\nv budoucnost svou vzdálenou\npod lipami, pod hvězdami.\nPro to mládí plné krásy,\npro srdce, v něž věřila jsi,\npro Tvé slzy, pro Tvůj vděk,\npro vše, co jsem kdy Ti řek' —\nale nejvíc pro dnešek!"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c018", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c018", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "475 / 476", "page_fin": "475 / 476", "image_debut": 20, "image_fin": 20, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.9", "titre_corps": "— V Anglii zemřel v červnu, jeden z největších", "titre_sommaire": "— V Anglii zemřel v červnu, jeden z největších", "signature_source": "P", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 20, "page_imprimee": "475 / 476", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.20", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2130, "texte": "— V Anglii zemřel v červnu, jeden z největších\numělců, EDWARD BURNE-JONES,\nstár 65 let. Byl jedním z hloučku oněch\nnadšených duší, jež v roce 1856 kolem\nRossettiho se seskupivše pod jménem »prae-\nrafaelitů« novou velkolepou fási anglického\numění utvořili. D. G. Rossetti učinil na\nBurne-Jona, tehdy universitního studenta,\nv Oxfordu takový dojem, že zanechav\nstudií, věnoval se malířství úplně, k Rosset-\ntimu pak, pod jehož vlivem z počátku stál,\nnesmírně přilnul. Je jedním z největších\nonoho kruhu praerafaelitů. Neutvořil nové\na přivedl do umění málo samostatných\nformálních prostředků vyjadřovacích. Po\ntéto stránce namnoze jen eklektikem zůstal\na mnoho na př. od ranní renaisance (ob-\nzvlášť Botticelliho) přejal. Ale produševnění\njeho výtvorů, ona neurčitá zastřenost, onen\nměkký melancholický rys jeho děl a v celku\nvyjádřená samostatnost cítění, staví díla\njeho mezi nejpřednější naší doby. Jest\nnepopíratelno, že mnohé z jeho věcí mají\nsvé předchůdce nejen v ranní renaissanci\nale i v byzantinismu, gotice (miniatury\nstarých kancionálů); i jiné dobře znal.\nnavrhl.\nJeho dekorativní práce připomínají silně své předky\ngotické a jiné zase působí dojmem mosaik byzantinských.\nAle tu právě je znak velké duše umělecké, jež dovedla ve\nvěcech svých (namnoze prastarých a tolikrát již podaných\nmotivů) tak se prohloubit a nejen svým vlastním cítěním,\nale též duchem moderní doby je prodchnout a ožít.\nZ jeho obrazů jako nejlepší uvádíme z cyklů: »Stvoření\ndnů«, Uegenda o sv. Jiří«. Dále menší věci neobyčejné\nkrásy a poesie: Král Kofetua a žebračka, zpěv lásky, láska\nv ruinách, Circe, zaklínání Merlína, lesní nymfa. Rovněž\n»zlaté schody«, »zrcadloVenušino«,»hvězdaBetlémská« a velkou\nsílu dekorativních prací, po většině chrámových.\nTu nutno se zmíniti o jeho zásluze v tomto oboru, neboť\non umění anglické cizích vlivů (zejména německých) zprostil\na zcela nový styl utvořil. To platí zejména o nesčíslném\npočtu jeho návrhů oken chrámových. Z těchto nejpozoru-\nhodnější jsou ona, jež pro rodné své město Birmingham byl\n— J. V. MYSLBEK oslavil v červenci t. r. v kruhu nej-\nbližších přátel své 50té narozeniny."}, {"page_pdf": 20, "page_imprimee": "475 / 476", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.20", "debut_caractere": 2146, "fin_caractere_exclue": 2148, "texte": "P."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c020", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c020", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "475 / 476", "page_fin": "475 / 476", "image_debut": 20, "image_fin": 20, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.9.2", "titre_corps": "V. PREISSIG.", "titre_sommaire": "V. PREISSIG.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 20, "page_imprimee": "475 / 476", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.20", "debut_caractere": 2132, "fin_caractere_exclue": 2144, "texte": "V. PREISSIG."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c021", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c021", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "475 / 476", "page_fin": "477 / 478", "image_debut": 20, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.10", "titre_corps": "VÝSTAVY.", "titre_sommaire": "VÝSTAVY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 20, "page_imprimee": "475 / 476", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.20", "debut_caractere": 2150, "fin_caractere_exclue": 3744, "texte": "VÝSTAVY.\n\nUMĔLECKÁ VÝSTAVA V RUDOLFINU (dokončení.) Jako\nroku loňského upravili jsme si letos několik číselných dát\n0 prodeji obrazů zakoupených i veřejností i společností\njednak pro galerii, jednak pro slosování. Co se tohoto týče,\nmusíme s potěšením konstatovati, že společnost zachovala\nrovnoprávnost letos tím spůsobem, že jak od Cechů tak\nNěmců koupila za přibližně stejný obnos, tedy oproti letům\npředešlým zdánlivá snaha po spravedlnosti.\nLetos bylo také zříti pozoruhodnou změnu, že zakoupeny\npro slosování i plastiky. Jindy uváděno za důvod, že transport\nplastik u nás po většině sádrových je obtížný a tím jaksi\nku výhře plastika stává se nepohodlnou. Na štěstí podal\npražský Němec A. Reinitzer tentokráte sošku bronzovou\nv ceně 400 zl. — a poněvadž bronz při transportu nemožno\npoškodit, byla ihned zakoupena — a aby se vyhovělo znova\npovinnosti chtěla se také sádrová soška E. Halmanna za-\nkoupiti, aby v odlitku bronzovém byla slosována. — Po-\nněvadž však českému sochaři společnost nemohla\nvyplatiti ani tolik, co by odlitek v bronzu stál,\nsešlo z této koupi.\nZajímavými byly tentokráte dopisy, jimiž jednotlivým\nautorům oznamováno zakoupení jejich prací pro slosování.\nAby se nám nezazlívalo, uvádíme znění jejich beze změny\n1 bez poznámky:\n»Vaše Blahorodí! Klademe sobě za čest sděliti s Vámi,\nže naše jednota má v úmyslu získati Vaše zde vystavené\numělecké dílo čís. sezn. . . . Následkem opětovných mnoho-\nstranných nájezdů na Krasoumnou jednotu zůstal příjem\nvýstavy tak značně pozadu proti loňskému roku, že vládneme\ndaleko menším obnosem ku zakupování než roku předešlého.."}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "477 / 478", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.23", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 2341, "texte": "Z té příčiny lze nám zakoupiti Vaše shora jmenované dílo jen tenkráte, pakli\nje můžete prenechati jednotě naší za cenu r. m. zl. . . . (nabídnuta polovina\nžádané sumy). Račtež nám laskavě nejblíže příští poštou zprávu zaslati a příj-\nmětež výraz dokonalé úcty, se kterou znamená oddaná\nSpráva\nKrasoumné jednoty pro Čechy.\nV Praze, dne 14. června 1898.\nHure stojí to však se statistikou soukromých koupí uzavřených v Rudolfinu.\nV tom ohledu nenese vinu ovšem jednota Rudolfínská,' nýbrž naše obecenstvo:\nKdežto německých a cizích děl uměleckých prodáno celkem 51 děl za úhrnný\nobnos 12.617 zl.. (nepočítáme podobiznu Lenbachovu, která zaplacena byla ně-\nkolika tisíci zlatými), zakoupeno českých prací pouze 15 za obnos 3.255 zl.\nCifry ty mluví dost zřetelně k těm, kdo v podporování domácího umění\ntolik doufají.\n— ZA POZVÁNÍ K DRUHÉ VÝSTAVĚ MANESA, jehož se bezděčně městské\nradě v Mnichově dostalo, poděkovala tato zcela srdečně, třebas by česky bylo\nvytištěno. U nás té cti se nedočkáváme ani od jednotlivců, neřku-li korporací,\nkteré nad mnichovskou\nradu městskou přece se\nstavětí nemohou. Inu,\ntakové jsou ohledy k ci-\nzím věcem uměleckým\njinde a k věcem vlastním\ndoma.\nv\n— Číslem tímto po-\nčínáme uváděli pravi-\ndelný SEZNAM UMĚLE-\nCKÝCH VÝSTAV V CI-\nZINĚ pokud jej z ča-\nsopisů uměleckých nám přístupných sestaviti možno.\nDijon. Internacionální výstava umělecká do 31. října.\nRochefort-sur-mer. Výstava umělecká do října.\nVersailles. 45. Výstava společnosti přátel umění de Seine-et-Oise\ndo 2. října.\nDunkerque. Výstava umění dekorativního do 31. srpna.\nLondýn. Royal Academy, New. Gallery.\n» Výstava retrospektivní franc. umění do srpna.\nBirmingham. Královská společnost umělců.\nJork. City Art Gallery.\nRotterdam. Výstava malířství holandského.\nBrusel. Société des Beaux-Arts.\nAntverpy. Výstava prací zobrazujících květiny a plody.\nBerlín. Výstava internacionální.\n» Výstava národního umění německého.\n» Výstava předmětů uměleckých středověku a renaissance\nv akademii výtvarných umění.\nMnichov. Výstava umělecká, Glaspalast.\n» 5. výstava Secesse.\nVaršava. Výstava retrospektivní obrazů umělců polských\n18. a 19. století.\nTurin. Výstava vlašská do října.\n» Výstava umění křesťanského do 31. října.\nSpa. 27. výstava umělecká do 20. září.\nNamur. Výstava umělecká internacionální.\nFurnes. 2 výstava umělecká do konce září."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c022", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c022", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "477 / 478", "page_fin": "477 / 478", "image_debut": 23, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.10.1", "titre_corps": "HERMA SE STROMKEM, TVOŘÍCÍ ČÁST ZADNÍ EXEDRY VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY.", "titre_sommaire": "HERMA SE STROMKEM, TVOŘÍCÍ ČÁST ZADNÍ EXEDRY VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "477 / 478", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.23", "debut_caractere": 2343, "fin_caractere_exclue": 2451, "texte": "Z VÝSTAVY ARCHITEKTURY A INŽENÝRSTVÍ.\nHERMA SE STROMKEM, TVOŘÍCÍ ČÁST ZADNÍ\nEXEDRY VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c023", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c023", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "477 / 478", "page_fin": "477 / 478", "image_debut": 23, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.10.2", "titre_corps": "POHLED NA HERMU ZE ZADU.", "titre_sommaire": "POHLED NA HERMU ZE ZADU.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "477 / 478", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.23", "debut_caractere": 2453, "fin_caractere_exclue": 2515, "texte": "Z VÝSTAVY ARCHITEKTURY\nA INŽENÝRSTVÍ.\nPOHLED NA HERMU ZE ZADU."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c024", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c024", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "n. p.", "page_fin": "n. p.", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.11", "titre_corps": "NEDÈLNÍ RÁNO.", "titre_sommaire": "NEDÈLNÍ RÁNO.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.21", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 23, "texte": "J. UPRKA.\nNEDÈLNÍ RÁNO."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c025", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c025", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "479 / 480", "page_fin": "479 / 480", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.12", "titre_corps": "SOUTĚŽE.", "titre_sommaire": "SOUTĚŽE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "479 / 480", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.24", "debut_caractere": 15, "fin_caractere_exclue": 1757, "texte": "SOUTĚŽE.\n\n— »VOLNÉ SMĚRY« VYPISUJÍ VEŘEJNOU SOUTĚŽ\nna získání obálky pro příští ročník. Konkurovati může každý\numělec Čech. Kresba hotová, reprodukce schopná provedena\nbudiž libovolným materiálem; vůči obálkám minulým povo-\nluje se tentokráte dvojí tisk (t. j. dva tóny). Velikost kresby\nstanovuje se na 60x,46 cm. (t. j. dvojnásobn}' rozměr papíru\nobálky). Obálka obsahuje hlavní nápis : > Volné Směry«\na podřízený: Měsíčník umělecký, vydává spolek »Mánes«.\nVedle toho i místo pro ročník, měsíc a číslo. Z ohledů re-\nprodukčních nedoporučuje se kresbu prováděti na příliš tóno-\nvaném papíru. Návrhy heslem opatřené dodány buďtež do\n30. září 1898 do 6. hodiny večerní knihtiskárně Dr. Ed. Grégra\nv Praze v Tůních. Jury sestávati bude z jednoho nekon-\nkurujícího zástupce časopisu a dvou umělců, které konkuru-\njíc sami absolutní většinou zvolí. Z důvodu toho každý\nkonkurent jest povinen přiložiti zvláštní obálku heslem a ozna-\nčením jury (na vrchu obálky) opatřenou, v níž napíše v Praze\nžijící dva umělce, které navrhuje za jurory. Cena určuje se\njedna: sto zlatých za právo reprodukční, splatná při ode-\nvzdání návrhu do reprodukce. Časopis vyhražuje si právo\nreprodukční ostatních návrhů.\nPráce konkurenční budou spolu s protokolem jury jeden\nden v soukromé výstavce pi ístupny.\nCESTOVNÍ STIPENDIA PRO ABSOLVENTY AKADEMIE,\nzaložená stav. radou J. Hlávkou, vypsaná letošního roku\nv obnosech 1200, 600 a 400 zl. udělena byla po návrhu\nprofessorského sboru akademie umění malířům Herčíkovi,\nHomoláčovi a Schusserovi stejným dílem po 600 zl.\nO stipendium tu konkurují žadatelé pracemi svými ve\nvýstavě Rudolfina, a dle jakosti této práce a kvalifikace, jaké\nžadatel v době studií dosáhl, udílí se ceny konkursu ve\nfirmě cestovního stipendia."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c026", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c026", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "479 / 480", "page_fin": "479 / 480", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.12.1", "titre_corps": "NÁVRH NÁHROBKU Z MRAMORU A BRONZI.", "titre_sommaire": "NÁVRH NÁHROBKU Z MRAMORU A BRONZI.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "479 / 480", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.24", "debut_caractere": 1759, "fin_caractere_exclue": 1813, "texte": "ARCHITEKT R. NĚMEC.\nNÁVRH NÁHROBKU Z MRAMORU A BRONZI."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c027", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c027", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "479 / 480", "page_fin": "483 / 484", "image_debut": 24, "image_fin": 26, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.13", "titre_corps": "K VYOBRAZENÍM.", "titre_sommaire": "K VYOBRAZENÍM.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "479 / 480", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.24", "debut_caractere": 1815, "fin_caractere_exclue": 3413, "texte": "K VYOBRAZENÍM.\n\n— VÝZDOBA STŘEDNÍ DVORANY HLAVNÍHO PALÁCE\nDLE NÁVRHŮ A ZA VEDENÍ ARCHITEKTA ALOISE\nDRYÁKA. (K vyobr. na sloupci 470., 472., 477., 478.)\nZ bohatého obsahu paláce z výstavy jubilejní zbyl zde\njedině pavilon královský, kterýž teprve nyní oděn jsa dle\nintence prof. Ohmana v nový, světlý, ne příliš drahý háv\nz barvené juty, nechává dokonale znáti bohatost a eleganci\nsvých forem. Nový efekt docílen jedině barvou, která jest\nhlavním činitelem při celé výzdobě síně.\nAž k podlaze bílá architektura se zlatým, tyrkysově\nmodrou barvou proloženým ornamentem působí šedo-\nfialovými lambrequeny a zelenavě žlutými záclonami, s ama-\nrantově červenou podšívkou distinguovanou nádherou.\nDalší výzdoba vztahuje se hlavně na spodní část celé\nsíně, jejíž stěny jsou až do výše galerie maskovány plo-\nchou, abych tak řekl v mnohém originelní, kulisovitou deko-\nrací z latí mytisově zeleně natřených a barevných látek.\nGaleiii samu zdobí rada chvojových vencu a modře-\nzlatych medailonu se širokými haluzemi vavřínovými ze\nzlaceného papíru, a českou korunou.\nMedailony korunují lehce z latí aplikované pilastry,\nkteré tvojí ještě s nápisnou tabulí jakýsi rám kolemkaždého\nvchodu do jednotlivých oddělení výstavy.\nHlavní dva vchody do obou anexů označeny jsou mimo\nto velkým zlaceným sluncem a fialovými lambrequiny se\nžlutou aplikací.\nV slunci samém vepsán jest nápis: »Poznejte sami\nsebe.« Celá tato plochá výzdoba, v níž převládá barva ze-\nlená a méně pak fialová a zlato, přechází do velkých ba-\nrevně skleněných stěn a tvoří tak klidné pozadí pro bílou\narchitekturu dekorativních zdí se sedadly."}, {"page_pdf": 25, "page_imprimee": "481 / 482", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.25", "debut_caractere": 19, "fin_caractere_exclue": 3160, "texte": "Architektura těchto jest velice jednoduchá, s význač-\nnějšími body na rozích a působí na celek ve spojení s uži-\ntými zde rostlinami přírodními.\nPřední sedadla s kandelábry a\nzadní, jež uzavírají exedrovitě\njistý prostor u královského pa-\nvilonu, maskují rohy celé této\nsin ěa označují zároveň půdo-\nrysně směr komunikaění do obou\nanexů. Zeleně natřená sedadla\njsou dřevěná a zeď za nimi ově-\nšena bílou látkou ■— selským\nplátnem — ozdobenou apliko-\nvaným pasem barvy žluté.\nPři vchodu, na začátku před-\nních sedadel, poutají pozornost\ndva výstavné světelné kande-\nlábry ve formě stromu vyrůsta-\njícího z antické třínožky, jež\ndle společného návrhu sochaře\nB. Šimonovského a architekta\nA. Dryáka dovedně ve štuku\nnanesli sochaři pp. Simonovský,\nKrauman a Picardt, bývalí žáci\nškoly prof. Kloučka. Oni pro-\nvedli též ještě za pomoci so-\nchaře J. Štrunee i ostatní deko-\nrativní vesměs nanášené práce\ndle návrhů architekta.\nNa protější straně tvoří dvě\nhermy (vyobr. na sl. 477. a 478.)\nve spojení se stromky vavříno-\nvými průlom do zadní exedry\na označují průchod do zadní\nčásti paláce i výstaviště. Do\nzadní části dvorany byla teprve\npozději umístěna exposice české\ntechniky, na galerii pak čítárna\nTopičova a exposice firmy Broft\na spol.\n— NÁVRH NÁHROBKU A\nRÁMU OD ARCHIT. R. NĚMCE\n(vyobr. na sl. 479., 481. a 483.\npřinášíme jako ukázky prací\nškolních tohoto právě do veřej-\nnosti vstupujícího žáka školy\nprof. Ohmana. Barokní rám jest\ndle vlastní klausurní komposice\nve škole provedená práce ve\nslohu barokním. Charakteristika\ncelku i kresba detailu znamená\ndůkladnou znalost a pilné stu-\ndium podobných památek na-\nšich z téže doby. Material: dřevo\nzlacené.\nNávrh náhrobku (pohled celkový a detail) proveden byl\ndle zběžné skicy prof. Ohmana. Celkový ráz jest na zá-\nkládě renaisancním, přece však\nmoderní. V detailu pak vidíme\nvedle prvků antických i renai-\nsancních též stylisovanou pří-\nrodu.\nPřednost obou těchto návrhů\njest výborná kresba a úplné\novládání forem detailu i v části\nornamentální, její muž dokona-\nlému provedení věnuje vždy nej-\nvětší píli architektonická škola\nOhmanova. Material: mramor\na bronz.\nNa sl. 471. a 472. přinášíme\npohledy na pavilon exposice\nfirmy Volf a Štětka, promluvíme\no této však v dotyčném referátu\nvýstavním v příštím čísle.\n— V KŮŽI TEPANÁ DESKA\npana Lindauera, je v do-\nmácí výrobě toho druhu sku-\ntečně bílou vranou: pořizují-li\nse u nás netovární, originální\nvazby knih jenom zřídka, ne\npořizují se vazby z tepané kůže\nskorém vůbec. A přece je\nzřejmo, že zručných lidi k tomu\nmáme.\n— UMĚLECKÁ PUBLIKACE.\n»Praha královská« nazývá se\nalbum, vydané nakladatelstvím\nDra Ed. Grégra, obsahující na\nosmnácti listech ve vkusné, umě-\nlecké úpravě na sto malebných\na významných partií pražských.\nObrazy, dle fotografií namnoze\nnových, obsahujících pohledy\nz reprodukcí dosud neznámé,\nreprodukovány jsou pečlivým\na výborným spůsobem ústavu\nVilímova. —\nSkvostné album provázeno\njest případným textem a sice\nčeským a francouzským; v tu-\nhých deskách s původní kresbou\nza peníz velice levný (zl. 1*20),\njest nejpříhodnější a zajisté velmi\nvítanou upomínkou cizinci a mi-\nlou knihou každému, kdo miluje\nPrahu."}, {"page_pdf": 26, "page_imprimee": "483 / 484", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.26", "debut_caractere": 165, "fin_caractere_exclue": 2711, "texte": "ř v /\nNA PROHLÁŠENI uveřejněné na prvém listě osmého\nsešitu tohoto listu reagovalo několik listů. Po přání některých\nze spolupodepsaných přátel poukazujeme na omyly v těchto\nlistech se vyskytnuvší.\nRedaktor »Moderní Revue« založil svou zmínku na\nradě »nehas, co tě nepálí«; my naopak domníváme se, že\nby v tomto případě směl a musil promluvit jen ten, kdo\nnebyl přímo v žádném boji zaujat. Dovozuje dále, že nemáme\nprávo mluviti tam, kde nic nám nebylo bráno. Dle této\nzásady ani »Moderní Revue« není redigována. Že chceme\nklid, jsme neřekli; uznali jsme nutnost opaku.\nv\n»Ceská stráž« ve vyhybání se ráznému slovu shle-\ndává nedostatek karakteru. Dle našeho mínění nejsou ráznost\na sprostota totožnými a jen proti poslední, která nastupuje\ntam, kde argumenty nedostačují, jsme se ozvali.\nSt. K. Neumann v »Novém Kultu«, zabývaje se vždy především svou osobou a háje dů-\nrazně toto stanovisko, nedovede naprosto pochopiti pohnutky našeho činu. Stanovisko objektivní\ndnes jest vůbec nepochopitelno, neznámo. Avšak\njak může St. K. Neumann náhle »dávati přednost\nvzdálenému, slídivému davu«, buržoazii, proti níž\ndo dnes bojuje? Nedomnívá se přece, že měli jsme\nna mysli » dělníkovy mozole*?!\nAvšak velké a významné vyznání vyvolalo\nnaše prohlášení: ». . . chodím v občanských šatech\na mám než svoji lidskou hrdost, ne pýchu nějaké\nbásnické kasty. A můj bílý štít je bílým štítem\nělověka, jejž může a měl by míti zedník, kupec,\nstejně jako filosof a básník«.\nZa toto přiznání se ke stanovisku čistě lid-\nskému, reelně životnému, které z činnosti St. K. Neu-\nmanna nebylo dosud patrno a ke kterému (jak\ntaké z předmluvy k překladu liaudelaira vysvítá)\nnyní dospěl, jsme mu i v této chvíli, kdy stojí proti nám, [upřímně vděčni* ,\nTam dospěje k práci, která vede k mnohému pochopení.\n»Čas« vidí v našem prohlášení, že hlásáme »caritas«; nehledí k pod-\npisům a nazývá je »anonymní limonádou«. Přechází na pole osobní.\nNejvíce ve výkladu zbloudily »Rozhledy«. Domnívají se, že reklamujeme\nhlavně úctu k osobě básníkově a dospěly dokonce k tvrzení, že naše pro-\nhlášení hlásá — zodpovědný redaktor tohoto listu! Toho používají pak jako\npřechodu k stesku, že »Volné Směry« poukázaly správně na to, jak ne-\ndokonale a nelogicky redigována je kritika výtvarného umění v\nVšechny vypočtené listy, dotknuvše se našeho prohlášení, seběhly na pole\njiné, nepojednávajíce přímo o věci samé. Vyvraceti nesprávnosti další nebylo\nby ani věcné, ani plodné. Výsledek měl náš článek přece: kdekoli o něm\npsáno, stalo se tak tonem slušným — a tím uznána jeho oprávněnost."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c028", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c028", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "481 / 482", "page_fin": "481 / 482", "image_debut": 25, "image_fin": 25, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.13.1", "titre_corps": "NÁVRH NÁHROBKU — DETAIL.", "titre_sommaire": "NÁVRH NÁHROBKU — DETAIL.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 25, "page_imprimee": "481 / 482", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.25", "debut_caractere": 3162, "fin_caractere_exclue": 3206, "texte": "ARCHITEKT R. NĚMEC.\nNÁVRH NÁHROBKU — DETAIL."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c029", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c029", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "483 / 484", "page_fin": "483 / 484", "image_debut": 26, "image_fin": 26, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.13.2", "titre_corps": "NÁVRH DŘEVĚNÉHO BAROKOVÉHO RÁMU. ARCHT. R. NĚMEC.", "titre_sommaire": "NÁVRH DŘEVĚNÉHO BAROKOVÉHO RÁMU. ARCHT. R. NĚMEC.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 26, "page_imprimee": "483 / 484", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.26", "debut_caractere": 2740, "fin_caractere_exclue": 2789, "texte": "NÁVRH\nDŘEVĚNÉHO BAROKOVÉHO\nRÁMU.\nARCHT. R. NĚMEC."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1898-08-01-c030", "article_bluemountain": "bmtnaan_1898-08_01#c030", "volume": "bmtnaan_1898-08_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "483 / 484", "page_fin": "483 / 484", "image_debut": 26, "image_fin": 26, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.2.13.3", "titre_corps": "TEPANÁ KŮŽE.", "titre_sommaire": "TEPANÁ KŮŽE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 26, "page_imprimee": "483 / 484", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.26", "debut_caractere": 2713, "fin_caractere_exclue": 2738, "texte": "V. LINDAUER.\nTEPANÁ KŮŽE."}]}], "pages_ocr_originales": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "437 / 438", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.1", "texte": "VOLNÉ SMĔRY.\n\nDVĚ ŽENY. — NAPSAL V.\nOTOMAR. —\n\n(Pokračování.)\nXIII.\nPak přišly chvíle, o kterých věděl, že\njsou nejkrásnější a že se nikdy nevrátí.\nTy schůzky důvěrné kdes u nádraží!\nprocházky na večer při hukotu vlaků\na signálech lokomotiv. A někdy bloudili\nspolu i městem, když se setmělo a teplý\nvítr letní vál ulicemi.\nKonečně jednou zašli spolu až do\nulice, kde bydlil Václav. Bylo ještě světlo\na krátce po západu slunce.\nDomy byly nahoře ozářeny odrazem\nčervánků a všechna okna svítila zlatem.\nChodili po chodníku naproti jeho\ndomu.\n»Ach ano, tady to bylo,« pravila\nv tonu zpovědi, »tady to bylo, kde jsem\nšla večer v den vaší svatby. Jak mi\nbylo! Světla ve všech oknech ana zá-\nclonách míhali se lidé a snad se i tan-\nčilo. A já tu šla sama a nikdo na mne\nnevzpomněl a nikdo mne nepolitoval.«\n»0 neříkejte mi to, nerozdírejte mi\nsrdce,« zaúpěl Václav.\n»A potom žít den za dnem těžký\na pustý život,« pokračovala, »slyšet vždy\n\nAUG. VLČEK.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "439 / 440", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.2", "texte": "»V OLNÉ SMĚR Y«\n\nodpoledne smuteční hudbu při pohřbu kolem\nnašich oken. Vidět a cítit, že všechno je mar-\nnost' a marnosť ... A přece by bylo lépe tam\npod zemí spát; na věky bylo by dobře a pokoj\na dobře — —«\n»Vilmo,« prosil ji naléhavě, »neříkejte mi víc\nničeho. Nechci nic slyšet . . . Chtěl jsem o jiném\nmluvit, ale vzala jste mi paměť a hlavu a všechno.\nAno, ta fotografie. Víte, ona z výletu? Chcete\nji vidět? Pojďte se mnou!«\nPodívala se k nebi a pak dlouze jemu do očí.\n»Nemohu, příteli.«\n»Nejsem doma sám; jest u mne matka. Na-\nvštivte ji; znáte se přece spolu?«\n»Známe se, ano,« řekla zádumčivě a pře-\nmýšlela. »Nuže, dobrá, pojďme,« dodala náhle\nrozhodně.\nVyběhl radostně po schodech. Zotvíral jí\nvšechny dvéře.\n»Ale co tomu řekne vaše paní?,« zašeptala\nvcházejíc.\n»Cili ?« pravil, »o, ta by vás uvítala radostně,\nneboť musíte se poznat a spřátelit.«\nDoprovodil ji do svého pokojíku. Na stolku,\nve vkusném rámu byla fotografie.\n»Vidíte? To je náš obraz. Není to pěkná upo-\nmínka? Jsme tam spolu a chci vás si zvětšit\na zvěčnit.«\nv\nSel s fotografií až k oku a ukazoval Vilmě\nvšechny účastníky výletu. Někteří byli k poznání,\njiné však by nepoznali ani jejich rodiče. A smáli\nse, jaký to výtečný člověk ten amatér, který foto-\ngrafuje lidi nepřítomné a nezachytí přítomných.\nAno, ten amatér! — Ale v tom se roze-\nvřely dvéře a matka Václavova zjevila se ve\ndveřích.\n»Co to tu máš, že se pořád směješ ?,« ptala\nse. »Ah, návštěvu,« řekla s pozornou vážností.\n»To je slečna Klosova, představoval Václav\nmatce Vilmu.\n»Tak?« pravila ona stručně. »Znala jsem\nvaši matku, slečno, buďte mi vítána.«\nS těmi slovy podávala ruku dívce, ale zá-\nroveň upřela na Václava dlouhý a vyčítavý po-\nhled. »Prosím, pojďte ke mně,« dodala.\n»Sedněte si ke mně,« ukázala na nízký ta-\nburet. »Znala jsem vaši matku dobře. Také na\nvás se pamatuji; ale nyní nechodím již nikam\nven po kolik roků.«\nVilma usedla k nohám Václavovy matky.\nObě ženy se zadívaly sobě do očí a jakási ná-\npadná jich podobnost neušla Václavovi.\n»Vypadáte opravdu jako matka s dcerou,«\npoznamenal.\n»A podívejte se, jakou tu máme vyhlídku;«\nukázal z okna, »není to krása ?«\nOpravdu; otevřeným oknem přinášel vánek\nsvěžest večera. V zelenavě modrém svitu vznášel\nse nad hradbami zámek a křoviny a stromy kol-\nkolem na náspu byly černé, jako silhouetty se\nzlatými skvrnami prorážejícího západu. A nebe,\ntam, kcle schýlilo se slunce, bylo bleďounké\ns růžovým nádechem při zemi. Netopýr kmitl se\nve vzduchu a rorejsi zakřikli nad věží zámku.\n»Jaká to krása,« řekla Vilma dojata, vroucně\na v nadšení. »Zde bych chtěta být s vámi, paní.*\nA nemohouc odolati záchvatu svých citů,\nsvezla se na zem a poklekla. I objala paní oběma\nrukama a sklonila hlavu na její klín.\n»Slečno, slečno, povstaňte,« prosila ji stařena\na jala sejí hladit vlasy a tiše, tichounko celovat.\n»Ne, nechte mne,« zaštkala tato najednou\na v divokém vzplanutí jala se líbat ruce staré\nženy.\nTu z věže zaznělo klekání a něžný hlas\nzvonku rozléval se chvěj ne okolím.\n»Pomodleme se,« řekla matka Václavova a po-\nkřižovala se.\nNajednou však Vilma vyskočila. »S Bohem,«\nřekla, líbajíc ruku paní a nepodívavši se téměř\nna Václava, vyběhla ven a po schodech na ulici.\nDruhý den přijela Cili.\nSetkání nebylo příliš radostné. Milouš, který\nse již lepšil, náhle víc onemocněl a lékař, když\nse dostavil, konstatoval zápal plic.\nVáclav celý den se nehnul od hocha. K ve-\nčeru se mu přitížilo a tu jala se Cili naříkat.\n»A ty jsi nás nechal, opustil. Celý čas jsi se\n0 nás nestaral. Bavil jsi se tu s jinou (to byla\nprvní novinka, kterou se dověděla snad od Ma-\nřen}/); vzala mi tě. A také pro Milouše si přišla.\nOna tu byla! Můj Bože, vždyť to dítě umírá.«\nA Milouš opravdu umřel.\nVáclav těšil svou ženu, jak mohl. Potom\n1 matka, pak přišli její rodiče. Strhl se veliký"}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "441 / 442", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.3", "texte": "»V OL N É SMÉRY«\n\npoplach a nářek. Omdlévala a musili ji křísit.\nNemohl toto snésti a vyběhl z domu.\nV hlavě jeho bylo pusto a srdce divoce mu\nbušilo v prsou. Byl by chtěl zaplakat, vykřiknout\nsvou bolesť, omdlít — ale nemohl. Pro něj nebylo\nžádného ulevení, žádné milosti, žádného soucitu.\nBavil se — to bylo všechno; a teď trpí. A je\nspravedlnost'? Byl by to opravdu nějaký trest —\na proč — a zač?\nNemohl domyslit a nemoh se utišit.\nKonečně zlákalo jej domů jeho dítě. Je mrtvé,\npravda. Ta tam ona pýcha Satanova den před\nsvatbou. A jeho sláva mezi námi — jaká to\nubohá, ubohá sláva ! Zvítězil, zvítězil neznámý.\nAle může jej těšiti to? Jej, který by mohl\nna staletí rozdmýchat plamen života v nitru člo-\nvěka; a on jen takovou nepatrnou jiskérku a tu\nještě zašlápne v prach!\nSedl si mlčky k Cili u Milouše a vzal ji za\nruku. Vyvinula se mu a dala se do pláče.\nPile, to je ta naše láska, říkaly její slzy. Ne-\nbyla nikdy života schopna. Neměl mne nikdy\nopravdu rád. Svou duši, svůj život, jenž oživuje,\nto věnoval jiné. Jeho polibky neměly síly, ne-\nměly věrnosti a věčnosti. To jediné, co nás\nmohlo poutat, je dnes mrtvo a leží před námi.\nOpouští nás to jediné, co mohlo nás těšit, naše\nštěstí. Budeme ještě spolu truchlit nějaký čas,\naž jej pochováme a pak bude konec, konec.\nA celý život náš až do hrobu bude jenom lež\na klam !\nTak proudily její slzy a Václavovi do duše\nšla jejich výčitka.\nLetmo, jako v ozáření snu vzpomněl na Vilmu\njak plakala v lese. Zde byla také bolesť, jako\ntam. Zde měl víc těšit, ačkoli byl stejně ne-\nšťastný.\n»Neplač,« řekl chvějným hlasem a přivinul ji\nk sobě.\nChvěla se na jeho prsou a cítil, jak její tělem\nprobíhá mráz.\n»Nepřestaneš-li, rozpláčeš mne také.«\nStišila se konečně a jakási tupá bezcitnosť\nzmocnila se jí až do pohřbu.\nMimo to byl dům plný lidí a všechno se\nchystalo mechanicky k poslednímu doprovodu\nděcka, takže v nedostatku mlčení a ticha ne-\nmohla se probuditi bolesť.\nAle když nastal konečně ten těžký okamžik,\nsotva mohla vstoupiti do kočáru.\nPohřební koně byli plni nedočkavosti. Třepení\ntřáslo se jim na plecích a přešlapovali stále na\ndlažbě. Jim to bylo radosť, zas jednoho člověka\ndopravit tam, odkud se nevrátí. A to je cos\ndivného, ta radosť otrockého koně, konati po-\nslední službu přátelskou pánu přírody a tyranu\nvšech zvířat.\nVáclav si povšiml té dobré nálady koní a po-\nkrčil rameny. Ostatně — — nebe bylo pěkné,\njak bývá v létě, jen vítr studený. Nic se nezmě-\nnilo ve světě. Jakoby spadl jeden list se stromu,\nvšem je to jedno. On sám konečně — — —\nAle Cili? Nemohl se na ni bez zármutku podívat.\nV tom koně se rozběhli a rychle blížili ke\nhřbitovu.\nKdyž dojeli, našli u hrobu zástup lidí trochu,\nznámých i cizích. Kněz odříkal své formalie\na rakev byla spuštěna.\nTeď přišel onen okamžik, kterého se stále\nbál, ačkoliv se mu bránil i v myšlénkách. Vzíti\nhrst hlíny a hodit ji dolů. Bál se též o Cili, že\nmu omdlí. Cítil ji těžkou ve své páži a jak se\nchvěla. Schýlila se nad hrobem a poklekla. »Jsme\nze země a vracíme se do země,« slyšela v da-\nleku jakýsi hlas. Zdálo se jí to být jediné mou-\ndrým a byla by s radostí upadla do hrobu. Ne-\nmohla si představit rozloučení s Miloušem a bez\nněho žít. »Ano, pochovejte mne s ním,« chtěla\nvykřiknout, ale nemohla. Zbledla jako plátno\na za chvíli teprve se vzpamatovala. Václav od-\nvedl ji od hrobu a pomohl jí s ostatními do\nkočáru. Tam na ni přišly mdloby.\nProbudila se z nich až doma.\nXIV.\n»Maminko, proč jste mi nic neřekla,« obrátila\nse Cili ku své tchýni, »že tu byla Vilma? Co\ntu chtěla? Vždyť on je zrádce!«\nJeho matka byla tím ne právě mile dotčena.\nZnajíc však její stav a podrážděnost', odpovídala\nzdrželivě a vyhýbavě.\n»Václav mi povídal, že měl zde jakousi foto-\ngrafii pro slečnu Klosovu od jednoho známého.\nNáhodou potkal slečnu v naší ulici a jak jej\nznáš —«"}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "443 / 444", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.4", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY*\n\nAUG. VLČEK.\nSTUDIE.\n\n»Fotografii — její podobiznu? — — A mně\nnic neřekl!«\nStará paní jí nemohla vyhovět a proto Václava\nbylo třeba se zeptat.\nCekala na něj v jeho pracovně, až přišel.\n»Co pak ty tady?« pravil, nutě se k žertu,\na stisknul jí ruce. »Chceš mi snad pomoci\nv práci?« usmál se na Cili.\n»Musím ti zde zas jednou udělat pořádek,«\npravila v rozpacích a jala se rovnat jeho věci\nna skříních.\n»Hm, to snad není potřebí,« podotkl, dívaje\nse na její práci. »Zdá se mi, že se ti líbí ty\nobrázky ?« pravil, vida ji, že béře do ruky foto-\ngrafie, které měl po různu rozestaveny. »Ty\nněco hledáš, Cili,« pravil náhle přímo a ztlumeně,\ni postavil se až k ní.\n»Nehledám nic. Ty jsi však hledal — a našel,«\nřekla jizlivě, nemohouc potlačiti žárlivost.\n»Cili, já vím, proč jsi tu,« mluvil pevně\nVáclav, »a jsem tomu rád, že mi poskytuješ pří-\nležitosti k hovoru. Můžeme si mnoho vysvětliti,\na bude zas dobře. Především ty si myslíš,« po-\nkračoval, »že tě víc nemiluji. To není pravda.\nMně jenom to by mrzelo, kdybych měl obětovat\nlásce i svou svobodu. To jest, vy ženy to tak\npojímáte, abychom mluvili jen s vami, a s žádnou\njinou. To jest však předsudek a toho nemůžeš\node mne žádat, od člověka příliš samostatného,\nabych se mu podřídil.«\nCili se na něj zadívala a na čele jí vyskočila\nlehká vráska.\n»Ty mlčíš, pravda ?« mluvil dále »a snad mi\nnedáváš za pravdu. Snad jsme si měli o tom\npohovořit už za svobodna. Měli jsme se lépe\npoznat. Mohli jsme mít ušetřeny mnohé chvíle\nnepříjemného mlčení mezi námi.«\n»A mohli jsme se také rozejít,« řekla Cili\nhlubokým hlasem.\n»Nevím,« odpovídal pokrčením ramen.\n»Mohla jsem uvěřit mamince,« vybuchla na-\njednou, »a nemusils mne utrápit.«\n»Já že tě trápil — já ?« žasnul Václav.\n»Kdo jiný ?« hořekovala. »Podívej se na mé\ntváře, na mé ruce. Vypadám jako umučení. Jenom\npoložit mne do rakve a do hrobu. A za Mi-\nloušem. Všichni mi říkali, abych si tě nebrala,\nže jsi zlý. O můj Milouš, můj Milouši !«\nA nemohouc více se opanovat, upadla v ne-\nstišitelný nářek.\nKdyž se konečně upokojila, celá se chvěla;\nmlčela pak celé hodiny a jen slze jí tekly zvolna\nz očí. Tyto případy se opakovaly.\nJen zacházet s ní opatrně a šetrně, končil\nsvou radu.\nKdyž se :jfi však Václav o tom zmínil, ne-\nchtěla ani slyšet.\n»Chceš se mne zbavit ?« vyčítala mu. »Ne,\nnepůj d u, nepůj d u «.\n»Pojedu s tebou; a přijedu zas pro tebe«.\nDala se do pláče.\n»Nemáš mne tedy docela nic ráda?« ptal se\njí vroucně a hlas se mu zachvěl. Cítil, jak jej\nopouštějí síly.\nNeodpovídala. Posadil ji k sobě jako děcko\na jal se ji celovait. Nebránila se jeho projevům,\nale nejevila k nim rovněž účastenství.\nNa cestu však bylo třeba ji přimět."}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "445 / 446", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.5", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nJejí matka ovšem byla proti tomu. Konečně\nsouhlasila, ale chtěla být u dcery. Ne, to nebylo\nmožno.\nNa konec musil též otec Cili se vložit do\ntéto záležitosti a přimět i ženu i dceru k roz-\numu.\nVáclav si vzpoměl na lesníka, příbuzného to\nJuly a tam odvezl svou ženu. Krajina byla\nvskutku krásná. U lesa byla vesnice a nedaleko\nzastávka dráhy. Ujistil Cili, že spojení jest dobré\na že k ní může třebas i denně dojíždět. Pře-\nsvědčil se, že lesník i jeho žena jsou lidé dobří.\nByli v domku sami a rádi přijali chorou paní\nk sobě. Lesník byl starý, ale jadrný člověk,\nkterý ji upoutal svými bodrými rozhovory —\na tak zůstala.\nByl a v cizině.\nDostala se sem zlomena, bezvládná. »Dělejte\nsi se mnou co chcete«, řekla konečně doma,\naby zbavila se tolikerých řečí a debat. Jen\nkdyby mlčeli ti lidé; za každou cenu si přála\nmíti ticho, ticho!\nA nyní bude žít konečně tiše.\nVzpoměla si na klášter. Jak byla mladá, tak\ntoužila po klášteru jednou celý rok. Rodiče ji\nvšak nechtěli pustit z domu. Potom však přišlo\nto . . . rok manželství, dítě, nemoc a pohřeb . . .\nKonečně stůně sama a musí zíti zde v lesích.\nA to je, jakoby byla v klášteře. Tam zavře se\nza člověkem brána a zde zavřou se za ním lesy.\nOd celého světa jej oddělí. Jako když kámen\nutone ve vodě. Zde bude žít a nikdo nebude\nvědět, že trpí. A bolest bude jen v ní. Ale Václav,\nVáclav ?\n\nFR. ŽENÍŠEK.\nSKIZZA."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "447 / 448", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.6", "texte": "»VO LNÉ SMĚRY«\n\nXV.\n»Snad mne má ještě tak ráda, jako dřív«,\nřekl si, »ale nevím, proč se nemůže opanovat.\nMyslí snad jenom na sebe a neví, že také já\ntrpím. Ostatně je to velké neštěstí, že mezí nás\npřišli cizí lidé. Nemoc a smrt a jiné pohromy\npř ece nás by nemohly rozdělit. Takové zkoušky\njsou na nás uchystány, aby zkusili naší pevnost.\nOna je slabší než jsem si myslil. Dobrá. Ale já\n— já konečně také ztrácím odvahu, dál snášet\na trpět. Kdyby aspoň ten Jula byl mlčel, kdyby\nvšichni lidé nechali si svůj tlach pro sebe.«\nTu vzpoměl s trpkostí, jak s Julou šli do\nlesa a jak tento se vyjadřoval o jeho ženě. Ano,\npodceňoval ji a zlehčoval, to bylo jisto. Všem\npřipadala příliš dobrou pro jejich hloupé nápady.\nMrzelo jej to. Konečně neměl mlčet a tím, že\nsi to nechal líbit, přál zhoubnému pleveli se roz-\nplemenit v jeho duši. Byl by musil nejdříve vy-\ntrhat všechen ten koukol ze sebe a pak by moh\nteprv se vrátit k Cili a žádat na ni trochu\nrozumu.\nUvažuje takto doma ve své opuštěnosti, po-\ndíval se do zrcadla. Bylo mu hrůza, jak špatně\nvypadal. Tak ztrápený snad nebyl jakživ.\nKomu však říci to všechno, co jej dusí a ničí?\nJeden večer byl právě tak rozháraný jako dnes.\nTo bylo den před svatbou. Tehdy psal dopis\nVilmě a pak jej spálil. Proč jej neposlal? Sám\nse tomu dnes musil podivit. Hle — táž chvíle\njest i dnes. Co bylo mezi okamžikem tehdejším\na dnešním, zmizelo jako hrůzný sen. Bylo to —\nnebylo? Milouš umřel a jest opět sám. A stejně\njako tehdy mučí jej vnitřní hlasy. Cosi démo-\nnického volá to v něm po rušení řádu tohoto\nsvěta a zvrácení všech hodnot. Proč by nepsal\nsi se svobodnou ženskou, je-li ženatý. Nesmírný\npočet mužů má takové známosti. Ale poměr!\nJaké to pitomé, všední slovo. Co mu záleží na\nslovu. Jest jedno právo člověka jasnější nad\nostatní; přávo cítit a milovat a proti tomu kdo\nmůže co namítat?\nKdo by si troufal ostatně se míchat v jeho\nsoukromou záležitost?\nMluvit s Vilmou nebylo víc radno. Cili by\nse víc horšila, a snad by ji tím zabil. Ale míti\nkorrespondenci, o níž by nikdo nevěděl, to je\nrozkož tajemství. Budeli psát, bude se cítit šťast-\nným, uleví si. Tedy psal.\nVí předem, že to není dvakrát od něho moudré\na opatrné, že jí píše, ale nelze mu jinak. Příliš\ndlouho se bránil a odkládal. I to je zlé, že\nmůže psát jen o neštěstí, o bolu, psaní smutné,\nkteré nezaslouží odpovědi. Zarmoutiti ji, aby mu\nodpustila. Neodpoví-li, bude to proň trestem, že\nnebyl dost mužným a statečným, aby vzdoroval\nosudu sám.\nPrvní chvíli se mu ulehčilo. Ale když nepři-\ncházela odpověď, přepadly jej muky daleko horší.\nCo je komu po jeho bolestech! Svobodné děvče\nse rádo zasměje a pobaví, ale snášeeti jeho ná-\nřek, ženatého člověka ? Ať si vzpomene, jak s ní\nmluvil tehdy v parku na podzim, když ji dopro-\nvázel; jak s vysoká, jak pohrdavě. A teď? Ma-\nlinký padá před ní a »potěš mne«, prosí. O v ta-\nkovém úpadku sil nebyl nikdy! volal do prázdna,\nkype vztekem. Sám, — toť všechno: být sám!\nTřetí den, když se vrátil vlakem od Cili,\nnašel doma psaní. Ne, nečekal je víc. Ale roze-\nvřel je rozčilen a zvědav přelétl je až do konce.\nCo mu psala? Neví.- Ale v řádcích vanula na\nněj sprcha drobounké rosy. Potřeboval toho\nosvěžení pro své nervy. Ona by také neměla\npsát. Otec jí řekl: mluvíte spolu? Nemluvíme.\nPíšete si? Neodvětila. »Nazapovídám ti ničeho«,\ndodal, »ale neradím ti něco takového«. Potom se\nvíc neptal. Pokrčil rameny a potom spustil har-\nmonium. Píše však přece. Vždyť ví, že to je\nz jeho strany jen rozmar. Nemůže mu být ničím.\nPosýlá mu však psaní, protože ví, že na ně ne-\nodpoví.\nVáclav však odpověděl. Nebylo to již moudré,\nže psal, snad ještě míň. Ale bylo mu, jako člo-\nvěku v narkose, z níž nelze více vyjít. Nějaké\nnové světlo, daleko krásnější než bylo v minu-\nlosti, padlo na všechny předměty. Cel}? svět byl\njiný, vyšší a lepší. I zdálo se mu, že teď teprve\njasně vidí a že všechno více cítí a víc miluje,\nnež doposud. I na Cili myslil vroucněji a zářící\nvnitřním blahem, přijížděl k ní. Neptala se jej,\nodkud ono teplo, kterým vyzařoval. Miluje jinou\na přináší mi dozvuky plesu; má mne rád a roz-\nchvívá jej to, že se na mne těší? tak se ptala\nv ní žena vždycky nedůvěřivá, vždy samolibá\na toužící."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "449 / 450", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.7", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nKonečně to, co silnými vlnami unáší mladá\nsrdce, zde zasahovalo nade vše v život těchto\ntří lidí. Bylo to léto s kypícím kvasem ohnivým,\ns četnými rozkošemi, které nabízelo v ne-\nkonečné lehkomyslnosti. Byla to příroda, která\nv divoké své hýření je lákala poledním zváním\ndalekých rozloh polí, tišinou luk i melancholií\nlesů. Objímala je hluboce modrou oblohou a\nsmála se paprsky slunce jim do očí.\nTu Václav obdržel od Vilmy psaní, že ten\na ten den budou s loďkami na střelnici. Chceli,\nmůže se též zúčastniti. Neb aspoň večer po vodě\npojedou do města. Ví, tenkráte na Střelnici, když\nmluvili spolu poprvé?\nJaký to nesmysl«, odpovídal jí v duchu,\n»což pak ženatý člověk může myslet na samé\nvýlety ?«\nA přece se nezdržel. »Mohu se konečně\nprojít«, uvažoval, »já nevím, proč bych se Střel-\nnici měl vyhýbat. Půjdu však jen do lesa. Tam\nje krásně«.\nv\nSel až po kanceláři. Slunce již nepálilo a z Labe\nvanul chládek. Vzpomínal, jda tudy, na onen\nvýlet v dešti, který se tak špatně zdařil přede\ndvěma léty. Jak ten čas ubíhá. Opravdu, dva\nroky jsou tomu. A přece tak živě najednou vy-\ncítil onen den, jakoby to bylo včera. A čím více\nse blížil Střelnici, tím silněji upomínky\na za chvíli již počal toho litovat, že sem kdy\nzamířil. »Raději se vrátím«, opakoval si cestou,\na přece šel dále. Když přišel však do lesa, zmizel\njeho smutek a náhle se mu ulevilo.\n»Vždyf miluji pouze lesy.« řekl si: »A jestli\njsem kdy blouznil v přírodě, padá to všeckno\nna jejich učct.«\nNeměl tedy rád ani Vilmu ani Cili. Miloval\njen lesy; snad konečně, že myslil rád venku\na v lesích se mu dobře vzpomínalo. Snad jeho\nfantasie kochala se ráda v samotě nějakou\nženou, nebo jiným obrazem; ale kdyby opravdu\npřišla mu do cesty a měl ji potkat, vyhnul by\nse. Jiti sám lesem a myslit na Vilmu, jako dnes,\nbylo větší blaho, než opravdu s ní jiti a mluvit\nhlouposti, anebo mlčet, což je nebezpečné.\nTu však přiblížil se Ltřelnici tak, že slyšel\nhudbu.\nV7 sále se tančilo a náhlá zvědavost vedla\njej blíž.\nObecenstva bylo mnoho venku na tancích\npod kaštany a ve vnitř v sále bylo plno tančí-\ncích. Podařilo se mu spatřiti oknem Vilmu a za-\nražen odcházel opětně dále.\nSel k Labi, kde byly uvázány loďky a zadíval\nse na vodu.\nSlunce zapadalo a v ubíhajících vlnách od-\nrážely se červánky s oblaků. Tu voda zdála se\nplynout volněji a hladina jakoby se zastavila\nv jedno nehnuté zrcadlo. Velké ticho počalo se\nzvedat od země až k nebi. Stín za stínem padal\nna břehy, na křoví, do dálky, až úplné šero za-\nhalilo kraj. Na nebi zasvítil ostře úzký měsíc\na tu a tam vyskočila hvězda. Za to hudba ze\nsálu ozývala se tím hlučněji a teplý večerní vítr\nji roznášel do dálky.\nTu najednou dvě měkké ruce jej překvapily\nna očích.\n»Konečně jsem vás našla«, smála se Vilma,\nkdyž se Václav osvobodil. »Proč jste nepřišel\nke mně? A necháte mne hledat!«\n»Měl jsem odejít na dobro«, řekl teskně.\n»Co vás to napadá ?« Za chvilku jedeme\ndomu. Přece nepůjdete pěšky. Umíte veslovat ?«\n»Pojďme tedy napřed«, řekl.\n»Ne«, pravila rozhodně, »pojedem až po-\nslední. Vždyť se neztratíme po proudu. A proč\njste tak smutný ?«\n»Poslyšte« pravila výrazně, »chci vám před-\nnésti báseň; má ji vlastně říkat pán dámě, ale\n•— víte již, jaká jsem. Konečně to báseň nezmění.\nTedy slyšte«.\n»Co to má být?« ptal se udiven.\n»Se surdinkou«, báseň od Verlainea. A teď\nmísto kaštanů tamty borovice a tak dále.\nOpřena o strom jala se citovat:\n»Ve přítmí, jež se snáší s vysokých větví níž,\nrozchvejme lásku naši tím velkým tichem již.\nAť duše, smysly naše se noří v nadšení,\nkde sosny mlčí plaše v nestihlém touženi.\nSvé oči zamhuř snící, slož ruce na ňadrech\na bez oddechu bdící své srdce navždy nech.\nNechrne, ať kolébavý nás vánek škádlí hrou,\njenž větve zvadlé trávy nám čeří u nohou.\nA slavnostní až večer se chvěje v dubu snět,\nhlas naší beznaděje zas slavík bude pět.\n»Slyšíte : hlas naší beznaděje — a teď pojďme«,\npravila."}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "451 / 452", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.8", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nNešel však; zadíval se na ní s rukama slože-\nnýma a zrakem teskně hárajícím.\nTi, kdož měli loďky, vstupovali a odráželi;\nbyl nejvyšší čas, připojiti se k nim.\n»Nepojedu,« pravil.\n»Vy musíte,« zvolala.\nPodivná je síla slova! Těžká a sladká hudba\nveršů zalehla mu v duši a totéž opojení, které\ndovedla jen ona vyvolat, i tentokrát se jej zase\nzmocnilo.\n»To není ukolébavka od Schu-\nmanna«, řekl.\n»Ale je to váš sen, jak jste mi\njej vypravoval zde v sále přede\ndvěma léty. Ta žena povašem boku\na jezero s labutěmi a jízda na loďce\n— — všechno si pamatuji, což ?\nA teď pojďme!«\nKdyž jeli po Labi, v dálce před\nnimi ztrácely se loďky, ale nad vo-\ndami vznášela se sborová píseň:\nKde domov můj ? Jelikož nebylo\nzpěváků vidět, zdálo se, jakoby ji\nzpívali břehy a sama noc.\n»Kde domov můj ?« tázala se\nVilma a tiše zachvěl se její hlas.\nA ticho.\n»Vidíte tam nad námi Herkules\na Orion a Plejády; všichni ti bo-\nhové Olympu se dívají na naši\ncestu. Bozi nás milují a budou nás\nchránit«.\n»Bozi nás nemilují, ale žijeme\ns nimi; neboť co je nám do lidí?\nZmizeli v dálce; dva tisíce let oni\njsou před námi. Jsme Antonius a\nKleopatra a vlny spěchají, by mohly\nzulíbat aspoň okraj naší lodi a\ns vesel padá stříbrné třepení.\n»Jsme sami a to je víc, než An-\ntonius a Kleo patra ve své slávě.\nKam to plujeme ?«\n»Vidím hvězdu a plujeme za\nhvězdou.«\n»To je tedy má hvězda? Hledala\njsem ji tolik let. A měsíc jak svítí!«\n»Vyplýval z oblaků a stále jde\ns námi. Je zvědavější nežli kdo\njiný.«\nv\n»Zárlí a proto je bledý; myslil\nsi, že jenom jeho mám ráda. Jako\nta Salambo, která modlí se k luně,\nk bohyni Tanit. A já jsem se k němu\n\nA. MUCHA.\nSALAMBO."}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "453 / 454", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.9", "texte": "FR. KAVÁN.\nPOLNÍ KOUTEK."}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "455 / 456", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.10", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\ntéž modlila. A mnoho slyšel ten měsíc. Chtěla\njsem vždy mít básníka ráda; ale tak ho mít\nráda, aby o tom nevěděl; a po tom jsem jej\nviděla, ubohé dítě z neznámých končin, jak při-\nnáší nám plnou náruč květů a praví: Vemte si\nje všechny, ale nezavírejte mne do svých škol\na mezi své děti. Nechte mne zpátky do mých\nkrajin. Přinesu vám ještě víc květin a krásněj-\nších a budu vás vždy míti rád. A tu bych\nobjala oběma rukama takové dítě a přitiskla\nk srdci.«\n»Já nejsem básník.«\n»Ale ve vašich očích je veliká báseň. Ostatně\nmluvím jen o sobě. Nikdy jsem ještě necítila tak\nživě svůj sen a nikomu bych ' to neřekla kromě\nvám. Vám jsem řekla beztoho všechno. Znáte\nmne málem již lépe, než sebe. S nikým bych\ntak nemluvila a nemohla mluvit, jako s Vámi.«\nA když ji vyprovázel domů:\n»Kde je vaše hvězda?« ptal se. »A měsíc?«\nNebe bylo úplně zataženo a bylo po kráse'\n»Ale na mém nebi svítí hvězda,« pravila\nozvěna, »a lesk její nezastře žádný mrak. A svítit\nbude až do smrti. Buďte s Bohem a dobrou noc.«\nXVI.\n»To není možná,« pravil si doma zoufale. »Což\npak jsem ztratil rozum? (Ubohý rozum!) Ani\nkrok dále. Zítra pojedu pro Cili a všechno musí\npryč a jen my dva budeme spolu. Přestěhuji se\njinam a bude konec!«\nChodil jako zmámený po svém pokoji a ne-\nmohl se stišit.\nBude se ještě víc o něm mluvit. »Eh co —\nlidé«, mávnul rukou pohrdavě, »ale žena jen aby\nneuvěřila. Vždyť ještě není pozdě. »Ale běda,«\nzachvěl se bezděky, »budeli-pozdě«.\nVíra v rozum a osobní sílu zaplašila vliv\npodvědomé a hrozné mocnosti, dlící v člověku.\nRozhodl se sice, že druhý den pojede, ale tu\nnáhodou nebo jak to bylo, přišel na dráhu pozdě\na nejel již nikam. Ten den měl právě na pilno\nv kanceláři a následkem roztržitosti čím více\nspěchal, tím hůře šla práce a tak nebyl hotov,\naž byl nejvyšší čas k vlaku. Potom vlak zmeškal\na rozmrzen bloudil se známými, kteří mu právě\npřišli do cesty, až do noci.\nTéhož dne však Cili zažila toto:\nJako jindy, také tentokráte se účastnila lovu,\nkterý na večer uspořádán byl na rybníku. Oby-\nčejně ji dali do rukou fiobertku a pak ji opu-\nstili, nestarajíce se o ní až do návratu.\nTentokrát však účastnil se lovu též Jula, který\nnavštívil svého strýce. Vyprávěl Cili o tom, jak\nse dlouho hodlá tu zdržet, že bydlí v domku\nna kraji vsi a že zde nějaký čas na dovolené\nsi odpočine; nejvýše ještě, že by se dal strhnout\nkrajinářstvím, když jsou tu tak pěkné partie.\nCili jej poslouchala velice ráda; získal si ji\njiž tenkráte na křtinách Milouše, jako zábavný\nspolečník; a dnes jako mužův přítel byl jí dva-\nkráte milým v této samotě.\nMluvili tak spolu na břehu rybníka, na mír-\nném návrší po kraji lesa. Drobná tráva s listy\njetele poskytovaly jim svěží koberec; a rozhled\npo dalekém rybníku s vysokým rákosím poutal\noba dva.\n»A jak dávno to je, co tu nebyl Václav ?« tázal\nse Jula.\n»Několik dní,« zněla teskná odpověď.\n»Ti muži jsou přece jen falešní,« zašeptal\nJula.\n»Ostatně můžete mu splatit rovným,« po-\nkračoval, »když nemyslí na vás, nemyslete vy\nna něj*.\nPodíval se při tom s úsměvem do očí mladé\npaní a viděl, jak se jí řasy zachvěly. Ano, vždyť\njedenkráte na to též myslila to Václavovi říci:\n»Jsili ty nevěrný, dovedu já být rovněž ta-\nkovou«.\nJula snad uhádl tuto dávno skrytou její my-\nšlénku. Pozoruje však, že by ze žertu mohlo\npojit nedorozumnění, snažil se mluviti o něčem\njiném a začal vypravovat jakous anekdotu.\nTu v prostřed vyprávění vyrušila jej však\nCili otázkou :\n»Není vám zima?« a celá se zachvěla.\nOpravdu, od vody zavál studený vítr a byla\njiž tma.\n»Nebudu čekat, až se vrátí,« řekla Julovk\n»půjdu domů; a chcete-li, pojďte také«."}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "457 / 458", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.11", "texte": "»VOLNÉ SMÉRY«\n\n»Doprovodím vás,« řekl Jula ochotně a po-\ndal ji rámě. Přehodil jí přes ramena plaid a šli\ndomů.\nCesta vedla lesem a snad oba se tu málo\nvyznali. Brzy on, brzy ona udávali směr cesty\na tak se vodili dosti dlouho, až Jula pravil:\n»Pojďme do vsi, je to blíže«.\nDo vsi se šťastně dostali a odtamtud měli\nkrátkou cestu k lesníkovi.\n»Vám je však ještě zima?« tázal se Jula\nstarostlivě své svěřenky. »Stavíme se u mne,\nmám dobrý koňak, ten vás rozehřeje.«\nv\nSla s ním úplně mechanicky.\nNaléval jí číši za číší, až se rozehřála.\n»AJůj Václave, můj drahý Václave,« zašeptala\nnáhle, objímajíc Julu.\n»To je velice dobrodružné,« myslil si Jula\no objal ji v pasu. Chtěl ji políbit, ale v tom\nudeřilo cosi do okna.\n»To jest on,» vykřikla najednou Cili proni-\nkavě a s rozepjatými rukama sklesla na kolena\ntváří k oknu. »Vidíš ho — je to on — Milouš?\nMilouši!«\nJula se zachvěl a hrůza se ho zmocnila.\n»Ona se mi tu zblázní,« rozjímal hbitě, »a\nnásledky padnou na mne. Rychle Dovedu ji na\nstanici. Za chvíli pojede vlak a pošlu ji Václa-\nvovi ještě dnes. Ten ať si s ní dělá co se mu\nzlíbí.«\n»Cili,« pravil, přemáhaje se. »Pojďa půjdeme,«\n»Jdeme pro Milouše ?« tázala se ve snu.\n»Ano, pojď jen rychle».\nDala si říci a tak se stalo, že druhého dne\nráno Václav probuzen byl poplašnou zprávou,\nže jeho paní je doma, že však s nikým nemluví\na že je hůře na tom, než když odjela.\nZnepokojen přišel Václav do její komnaty.\nZahrabala se před ním docela do peřin, aby\nji ani nemohl vidět, a marně ji volal a k ní\nmluvil.\nNešel ani do kanceláře toho dne a čekal, ale\nnadarmo. V poledne mu řekla služka, že paní\nnechce nic jíst a že má horečku. Opět musel\npřijít lékař, ale nemohl nic zjistit, než horkost\na silné rozčilení. »Ona se stiší a bude dobře«,\npravil. »Ale nechte ji v klidu«.\nDalší den horečka se zmírnila, ale chuť k jídlu\nse nedostavila. Václav, úzkostlivý následkem\nvšech nehod, musil vynaložiti všechnu sílu slov,\naby ji přemluvil k jídlu.\nSama jíst nechtěla, i musil ji krmit jako malé\ndítě, při čemž mu bylo nevolno a smutno.\nKonečně minula krise nervů; přišla však\nhorší.\nMusili jí obléci černé šaty a jala se chodit\npo kostelích. Tam slyšela od missionáře, že má\nčlověk opustiti všechno a jít za svým spasením.\nChtěla býti také spasena a proto se stále modlila.\nByla-li doma, klečela u okna a dívala se k nebi,\nkde hledala Milouše, a kam chtěla přijít.\nStvořila si zvláštní tbeorii o tom, že první\nžena v ráji zahubila lidstvo, jež úpí nyní dědič-\nným hříchem. Aby vykoupila hřích své pramatky,\nEvy, usmyslila si, že jest ona k tomu zde; že\nsnesou se na ni všechna utrpení světa a majíc\nvíru v nesmírnou svou sílu, volala na sebe ještě\nvětší utrpení a muka.\nTu Václav se rozhodl, že musí pustiti se\nv boj s tímto šílenstvím, nechce-li ztratit ženu\nsvou na dobro.\nVedl ji tedy do divadla, když dávali vesolo-\nhru a těšil se, jak se Cili pobaví.\nV sále bylo již plno obecenstva a všichni se\ndívali na ně, když ji vedl pod pažím.\nOna šla jako zlomená lilije se sklopenou\nhlavou a přivřenýma očima.\nByl by shořel hněvem, když si pomyslil, jak\nchodívali spolu dřív pyšně a vesele.\nKdyž ji posadil vedle sebe, tu ještě sem tam\npo očku na Cili pokukovali a zas na něho, jakoby\nplenu obecenstva měl podávat výklad.\nByl sám už z toho nervosní a nejraději by\nbyl zmizel. Ale tu zahrála hudba a její zvuky\njej elektrisovaly. Zdáio se mu, že také přes hlavy\nobecenstva přeletěl záchvěv a tu se bezděky po-\nzvedl, by se podíval po sále.\nVlasy, tmavé a světlé vlasy žen s ozdobami\ni bez nich, zlákaly jeho dychtivý zrak. Jsou\njediné černé vlasy na světě, které se mu líbily\na které teď hledal. Kdyby je byl aspoň našel!\nByl by pozdravil jejich měkký lesk; ony by se\nusmívaly na něho z dálky, a šepotaly mu o krás-\nných okamžicích.\nByly tu mnohé tmavé, havraní vlasy, ale ty\nnejdojemnější zde přece nebyly."}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "459 / 460", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.12", "texte": "»V O LNE SMĚRY«\n\nA. WIESNER.\nK VEČERU.\n\nUsedl sklamán a dával pozor na kus. Byla\nto výtečná komedie, při které obecenstvo přímo\nzuřilo smíchem. Podíval se na Cili, zdali se\nsměje. O nikoli. Seděla se smutným výrazem\nv lících, s dlouhým pohledem upřeným v neko-\nnečno a slza za slzou ve dlouhých přestávkách\ntekly jí s očí.\nKdyž první i druhé jednání na ni minuly se\núčinku, pravil jí: »Pojďme domů!«, i šla. Opět\ntak mechanicky, zlomená, se šíjí skloněnou,\ns pohledem na špici svých střevíců, jako když\npřišla.\nv\n»Rekni mi, co je to s tebou, zvolal k ní doma\nzoufale.\n»A vy se smějete,« řekla hrobovým hlasem,\n»a všechno je k pláči. Jdi, podej mi nůžky«,\na jala se rozplétat vlasy. »Až umřu, budeš mít\naspoň památku na mne».\n»Ale ty neumřeš,« křičel jí do tváře, »tak co\nblázníš .«\n»Umřu a budu živa; ty však budeš živ a\numřeš.«\n»Dobrá,« pravil, aby ji oklamal. »Počkej\na umřeme spolu.«\n»Dají nás do jednoho\" hrobu a břečfan bude\nnad námi růst nahoře. A všichni budou vedet,\nže jsme spaseni.«\n»Cili,« pravil, usedaje k ní, »buď přece roz-\numná. Jsi ještě mladá a krásná. Nevěříš, že jsi\nkrásná?« A jal se jí líbat ruce i nohy. Tisknul\nji na svá prsa, že sotva dýchala. Cítil, jak se\nmu poddává, ale najednou se mu zdálo, že ne\njako člověk živý, ale jako mrtvola.\nHrůzou vytryskl pot mu na čele. Běžel k oknu.\nNe, on se zblázní sám a k tomu dojít musí. To\nvšechno přesahovalo jeho síly a za nic na světě\nby ji nemohl více políbit.\n»Václave«, volala jej hlasem zoufalým.\nPřistoupil opět k ní, opět se vzpamatoval."}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "461 / 462", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.13", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\n»Tak budeš zítra už zdráva, co ?«\nusmíval se se srdcem čerstvě raně-\nným. »A budeš zase veselá má Cili,\nco? Víš, jako jsi byla před rokem\na dřív, ty čtveračko.«\nObjímala jej svýma chladnýma\nrukama a položila mu hlavu na\nprsa.\nMusil ji znovu konejšit a nesměl\nani okamžik ji opustit. — —- —\nA takovýto život jej očekával\nden za dnem a nebylo východu,\nnebylo konce — — —-\nXVII.\nTu konečně jej opustily síly.\nTo tiše výskající štěstí, ten da-\nleký svit majáku, kam plul s my-\nšlénkami na jinou ženu, zmizel a\nmusel zmizet. Nemohl výše roze-\npnout svá křídla, aby nebyl tím\nhorší jeho pád. A Vilma by se mu-\nsela stát jeho ženou. To však pří-\nčilo se mu, dokud měl Cili a do-\nkud tato měla jej ráda.\nKam se podělo to zlaté kouzlo\nnerozkvětlých přání? Kde jsou ty\ntouhy, jež nezrozeny zemřely? Ta-\nkové sladké, dlouhé okamžiky . . .\na navždy zmizely. Něco se kmitlo\nna vlnách duše jako záblesk no-\nvého jitra. A byla zas tma. A srdce\nplakalo, plakalo... A Václav dlouho\nvzpomínal a myslel.\nKdyby byl nepoznal Vilmu, tak\nuvažoval, snad by bylo všechno\njinačí. Konečně vždyť o ní věděl\nuž před svatbou! Proč, proč? Toto\nslovíčko mučilo jej stále. Tenkrát\nse rozhodl dříve, než dnes. Dnes\nby se musil docela jinak ustanovit.\nJe docela jiný, ví to, nedá se nic\nna tom již změnit.\nA dejme tomu, že by poznal\nVilmu až později. Byl by to vždy\ntýž osud. Marno zavírat oči před\nním a říkat si, co mi po něm? Byl\nby nemocen dál, ač by nevšímal\nsi přízraků své nemoci. Odloučit\nse s Cili ode všeho světa — ale\njestli v tom světě je síla, které ná-\nležím, co je to plátno, se skrývat?\nAno, také je možný ten ukrytý\nživot, ale jak by byl bídný!\nTak mu to vířilo hlavou, sklo-\nněnou do dlaní v pokoji matky.\nA byl opět večer. A viděl, jak tato\nodložila Labyrint světa a ráj srdce\na myslila opět na Smrt. A Smrt\nstála tu v této komnatě a Václavovi\nbylo nade vše lehko, že ji vidí\na zdálo se mu, že se na něj usmívá\nta Třetí a jediná. I vyšel ven a věděl,\nže již nepatří ani Cili ani Vilmě,\njenom Jí.\nA tu cosi veselého a radostného\njakoby jej bylo potkalo, náhle se\nvzchopil a vyšel z domu. Ulice byly\nplny lidstva zaTeplého večera. Jaké\nto množství neznámých lidi! Ano,\nsnad byli mezi nimi jeho známí\na dokonce přátelé, pro něho však\nbyli již cizí. To nebylo víc pro něj,\nnež mraveniště a ta veselost a smích,\njejž zaslechl, byly hrozně daleko.\nOpojen úsměvem smrti, skleslý\nna její prsa, opřený o ni celou\ntíhou bytosti připadal si stát na\nprahu jiného světa. Tam asi je Bůh,\nřekl si tiše. Ale nic jej nevábilo\nk němu. To hemženi lidstva jej vá-\nbilo, tak jinak se na ně díval! Ta\nhorečná touha, uchopit okamžik\nštěstí a pak ho vyssát, ten karneval\nulic, ty masky na tvářích. — A kdesi\nv koutku odpočívá člověk po práci.\nAle tady jejjnárod vyvolený, ano ...\njiný by to tak nedovedl . . . a jeden\njej nenávidí a deset se ho zastává,\načkoli pije také jim krev. Výborně!\nVšechno je v chumlu a chceli kdo\nvýš, ostatní jej strhnou. Věčina\nnechce nikam a těší ji víc břicho\nnež hlava . . . Záleží přece také na\njiných věcech, na rukavičkách a na\n\nB. WACHSMAN.\nLEPTANÉ SKLO."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "463 / 464", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.14", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nzpůsobech . . . Jak se na to všechno pěkně lze\ndívat tak z daleka, tak lhostejně, jako bůh.\nDlužno však objati pevně smrt a ničeho se ne-\ntřeba bát.\nNi Cili, ni Vilma jej nemohou víc milovat,\nprotože má jinou . . . Jak se mohl tak dlouho\nklamat pozemskou láskou!\nPřece vždy . . . vždy to volalo v něm: mar-\nnost nad marnost! Již jako chlapec měl víc\nrozumu než ostatní hoši. Potom arci se vysmál\nveškeré filosofii a chytal se světa. Potom chtěl\nžít ... a potom . . . Potom týž konec, který čeká\nvšechny, jednoho dřív, druhého později. Jenže\nti všichni jsou baby. Jest ohavno žít s nimi.\nHanebná doba a lidé! Místo odvahy nastoupilo\nponížení. Milliony žebráků a mrzáků bez citu,\nstudu a s jakousi chvástavostí vlekou se v před.\nMilliony otroků klesají den co den únavou k zemi\na plazí se dál. Shrbeni snáší bičující je utrpení\na těší se v nedohlednou budoucnost na svoje\npráva.\nHle, tady jde takový ubožák! Stáří jej pře-\nkvapilo o dvacet let dříve následkem útrap, ale\non jde a doufá. O to slabošství davu! Kdyby\nbyl k čemu, neprosil by se těch, kteří mu ne-\ndávají ničeho a šel by pryč odsud s ním.\nTo je ta nejkratší cesta. Tu není třeba nikoho\nse doprošovat, nikomu líbat sukni. O velicí\nSpartané, navykli smrti! Možno si myslit dnes\ntak statečný národ? A náš ubohý, lokajský? Což\nby bylo lepší mít několik lidí, kteří se zapsali\nsmrti a pak poslat je v zápas. Ale ti slaboši?\nHanebná, ubohá podívaná tak z daleka na\nsvět. Proto snad On se nedívá. A země se točí —\nco záleží na tomto jediném bodu vesmíra?\nKonečně je na konci města. Nějaká ženská\nřekla mu cosi. Nějaký párek zmizel mu z očí.\nA do tmy se rýsuje před ním široká cesta a po\nté půjde. Cesta je jedna všech — k hrobu.\nChtěl by navštívit Milouše. Ten asi dobře spí.\nJde za ním pes, cizí bílý pes; to není dobře.\nJe cítit vláhu ze zkosených polí; snad je již\npo žních a máme tu podzim. Arci, nic věčně\nnekvete a nezrá. Také jeho pole jsou požata.\nOstatně nic nesklidil. Trochu pýřavky, kterou\nmusí spálit.\nAle co chce ten pes? Ostatně, nechať si jde\ns ním. Nepůjde sám. A taková tmavá noc . . .\nDobrá, že světlo je nahoře. Tam elektřiny věru\ndost. Zas takový požár. A bouřka. Dobrá.\nPo silnici je slyšet vůz; potká jej za chvíli.\nAh, opozdili se se sklizní a vezou domů obilí.\nJen aby nezmoklo, což? Vždyť bude pršet. Sedlák\npráská bičem a koně táhnou co mohou. Zase\nta lidská bída. Zas ta otrocká dřina pro kus\nchleba a nač? Krmíš tělo, které patří zemi a je\nto marnost. Blázni! O kdyby jen se našlo víc\nrozumných lidí! (Příště dále.)\n\nZ »ČESKÝCH PÍSNÍ«.\n\nI.\nZ polí se to temně kouři.\nMlhou stromy ověšeny.\n— Cesta, kterou nikdo nejde\nv roztesknělé rovině.\nA to nebe na nás padá,\na to nebe hrozí, hrozí,\na pláň smutná hrozí, hrozí,\nbůh ví proč a bůh ví čím.\nZpíváme si, hvízdáme si.\nSmějeme se, vzkřikneme si.\nSnad to naši starou hrůzu\nna chvíli přec ze plaší.\nZpíváme si, hvízdáme si.\nSmějeme se, vzkřikneme si.\nNějak bylo, nějak bude\nkonejšíme svědomí."}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "465 / 466", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.15", "texte": "»VOLNE SMĚRY*\n\nII.\nTv\nJL ěch planých stromů prosté koruny\nnad slunce září naivně tak žasly.\nA lítostivě na se hledíce\nvzájemným studem třásly se a třásly.\nNad listím prostým, které nezáří,\nnad větvemi, jež rostou bez nádhery.\nNad tím, že poutník kráčí chladně dál\na nejnižší že může do nich kopnout.\nA stulily své hlavy k sobě blíž.\nTo mohlo hnout, jak s resignací patli.\nTak byly smutný, jako básníci,\njichž píseň teskná nezní v duši bratří .\nIII\nTJsměvy naše roztesknily\na opakován dávno vtip.\nDny staré hřáti neuměly,\ndny nové na tom o nic lip\nA churavější naše touhy.\nUž umdlel také trochu zrak.\nAh, býti dobrým —■ těžko tak!\nLexikon hříchů je tak dlouhý.\nJsou doby velkých těžkostí.\nMinistrům strašnou starostí\nšediví přes noc vlasy.\nv\nŠediví dávno poeti,\nv sny lethargii zakletí.\n— Jevištěm táhnou massy.\nIV.\njenom zřídka cítí revolt hnutí\ntitáni do potahů zapřáhnutí.\nA apoštolé zapřáhli se sami\na poklonkují před massami.\nVzduch otráven a jedy více bují.\nMyšlénky věcně věkuv vegetují.\nDost theorií v humanity skladu.\nTam dole zatím revoltují z hladu.\nVšak humoristé myslí na bonmotty,\npikantní vypravují anekdoty.\nV.\nNoc se dlouží, sny jsou těžší.\nMoji milou všechno těší.\nMoje milá za horama,\nNa mne zeje noci tlama.\nMoje hlava pobolívá.\nMoje milá sladce zpívá.\nNa mém srdci leží hory,\nMoje milá samé vzdory.\nMoje srdce smutek cítí.\nMoje milá samé kvítí.\nMoje srdce, to se chvěje.\nMoje milá jen se směje.\nNoc se dlouží, sny jsou těžší.\n— Ze ji v světě všechno těší.\n\nVIKTOR DYK."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "467 / 468", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.16", "texte": "»VOLNÉ SMÉRY«\n\nZ VYSTAVY ARCHITEKTURY A INŽENÝRSTVÍ.\nČÁSŤ VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY S KANDELÁBREM\nA VCHODEM DO PRAVÉHO KŘÍDLA.\n\nUTMÉLEC SRDCE, KTERÝ NEBYL\nVÁŠNIVĚ LÍBÁN MILOVANOU\nDUŠÍ. — JAN Z WOJKOVICZ.\n\nByl nejchoroblivějším sensitivistou, neboť\nmarně toužil a on věděl, že marně, po plynulých\na lehkých snech dívčí subtilnosti, po všem co\ndiskrétně líbá a voní velkými nočními violami . . .\nJeho horečky, nemocně bělostné a světelné\nlabutě, příliš elegantní vybranou prostotou, dávno\nmu uchladly v duši, neboť ty si odbyl na venek\nzvláštně, excentricky chutnajícími verši s příliš\nrozchvělými assonancemi a několika upřímně,\nale nedovedně malovanými obrázky krajin ne-\nobvyklých půlnocí se zvláštně plesově bílými,\núžasně zářícími intensitami světel.\nPo nezdaru mu vše sevšednělo.\nUklidnil se životem a žil harmonicky s ko-\nnečným akcentem diskrétní melancholie, po-\nněkud epikurec táhlých linií nadpozemsky lehké\na vonně nadýchané dívčí něhy, více filosof pruž-\nných, symbolicky nazíraných abstrakcí, jimiž\ndestilloval život.\nZapočal pracovati v malířství s velkou vypo-\nčítavostí a mluvil k nervům, znaje odpověď na-\npřed. Třel pestře jemné, pelově jemné barvy, jako\nzlaté světlušky z roztřpytěných křidélek svato-\njanských mušek, a jimi (byl-li jen poněkud v ná-\nladě passivní a šťastně roztoužené) jako hračkou\nkřísil pobřeží lesních, zelených jezírek, kolem\nnichž tančí nevystihlé útlé dívčinky, ošpendlené\ndubovým listím —- — —\nNadechoval sen mladého děvčete, dívajícího\nse oknem do dvorku, kde si dva tiskli dlouho\nruce a zářili na sebe zraky porozumění, snědými\nbarvami maloval sšeřelý pokoj, z něhož se díval\nzadumaný hoch, samotář, do protějších, silné\nosvětlených oken.\nTam lesklo se vše v plesových úborech,\nhovorech šumivých, důvěrných, tam se věčně\ntančilo, rozzařovalo, smálo . . .\nJeho děvčátka mívala nožičky až k pláči\nútlé a slabé, kolénka ohebně milounká, světle\nsvítivé nebo černé punčošky, šaty lehounké a zá-\nřící — hned z tylu, hned z gázu — ale nejbo-"}, {"page_pdf": 17, "page_imprimee": "469 / 470", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.17", "texte": "»V OL N É SMĚRY«\n\nlestnější maloval slabě růžové nebo jemně fialové ručky\na oči sametně šedé, blankytně modré. Ve výrazu byly\nhluboké a udivené, naivní a elegantní. Jimi dával tušit,\njak hluboce to dítě-žena cítí, suggeroval pietu k dívčím\nhebkostem a gracilitám, vplakal soucit s krásně trpícím\nsrdcem, v kterém se odehrávaly první mysterie, tajemné\na kouzelné, jako granáto-smaragdové kruhy na tmavé\nhladině zámeckého rybníku za večerů, kdy stříká vodo-\ntrysk ....\n— A byl nyní tak klidně, subtilně šťasten. On, který\ndříve bledl neustálým bděním, toužil po lásce tak teplé\na intimní a trýznil se, že vyrůstá z krásného snění, že\nuž chladne a nedosahuje, žil nyní mnohem více samo-\ntářsky, spojoval jemnou příliš ne napínavou illusi s de-\nlikátní skutečností polibků měkkých, chudých děvčat\na četl filosofy.\nTvořil lehce, namnoze bez vlastního většího roze-\nchvění, tvořil na jisto, tvořil dílo destillace svého života.\nv\nPracoval málo, ale vyslovoval se. Zil měkkým snům\na subtilitě slova i tónu.\nAle nad jeho delikátními portréty, nad jeho pestře\na jemně nadýchanými krajinkami povždy slábla mladá\nsrdce.\nHoši v prvním okouzlení mystického rozkazu: »Líbat\na hladit a to tak zvláště měkce a důvěrně«, dívky v bo-\nlavých, sladkých a nevysvětlitelných snech: »Být líbány\na pronikány tma-\nvými zraky, až\ndo tajných údolí\nillusivní odliše-\nnosti jejich vroucí\nlásky« — všichni\nti nalézali zde\nsubtilní, trýznivý\nobraz ideálního\nsvého snu, ty\npsychologické li-\nnie příliš jemné,\nnež aby nezne-\nmocněly . . .\nJak líbati ta\npříliš hebká ústa,\njak cele procítit\na srdcem roz- >\nsladit ta křehká,\nnešťastná dívčí\n\nz VÝSTAVY ARCHITEKTURY A INŽENÝRSTVÍ.\nPŘEDNÍ ČÁST VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY S KANDELÁBREM A ÚPRAVOU SEDADLA."}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "471 / 472", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.18", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY*\n\ntílka, můj bože, tak\ndívčí?! —\nNa lehké gondolce\nza noci osvětlené a\nokouzlené pobřežními\nsvětly a hvězdami,\nkolébali se tiše a po-\nmalu dva poprvně\nmladí.\nJedna černá, ku-\nčeravá hlava silného,\nvšak snivého hocha,\ns tmavýma očima a\nbílýma rukama, druhá\nlaškovně a bolestně\nkučeravá hlavička dív-\nčiny v svítivé šále,\nbordeaux portě, s heb-\nkýma očima bolavě\nšťastných srdcí, kdy hynou opiem lásky .... On ji\nomámeně schvíval pod měkkými lokty, jak se k němu\ndůvěřivě a jako lítostivě tulila . . .\nLíbali se rozechvěle, opojivě, dlouze . . .\nSladké botičky a část oválného lýtka ze sukénky\nvykukovala . . .\nPři pohledu na ten obrázek plakala děvčata, plakali\nhoši, neboť jinak nedovedli do subtilit vyjádřit, jakhlu-\nboce rozumí každému tomu zachvění bolestné závrati,\njak je každá bílá (za jasné noci příliš živě vystupující)\nlinie bolí . . .\nA tak tytéž duše, které dovedl nadchnout\na rozbouřit Przibyszewski s Byronem a Nitschem,\nzvětšit jim a prohloubit duši do grandiosna —\nty duše zde dovedly jen plakat a rozechvít se\nčímsi drásavým, opojně trýznivým, co už ani\npřímá cesta k pianissimu passivity nebylo. Ty\nduše dovedly si zde postavit v měkkém srdci\npamátku pomněnkově snivou a tu neustále cítíce\ncosi šeptat, cosi houslit, museli hledat, toužit\na snít a věčně snít . . .\nMnoho byly odstrkovány.\nA když se jim zdálo, že dosáhly, minulo\nkouzlo. To nebylo to sněné, byly sklamány.\nAle snít musely věčně, snít ve svém krás-\nném, otráveném životě . . .\nUmělec mluvil k nervům a dobře znal od-\npověď napřed. On věděl také, že je nejen krá-\nsnější, ale i mocnější, než apoštolé síly.\nA proč? —■\nOn nikdy nebyl vášnivě líbán milovanou duší,\nten šťastný ubožák . . .\n\nZ VÝSTAVY ARCHITEKTURY A INŽENÝRSTVÍ.\nARCHITEKT ALOIS DRYÁK.\nEXPOSICE FIRMY WOLF A ŠTETKA."}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "473 / 474", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.19", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nŽÁR.\nXAV. DVOŘÁK.\nv\n2vár slunce, když se v světy rozstřikuje\nve žhavém létě s bílých oblaků,\nžár vůní, jimiž květ se parfumuje,\nžár barev na něm plný zázraků,\nžár písní, jimiž prostor rozvinuje\njat silou tajemnou pták po ptáku:\nTýž žár, má duše sladká, nekonečný\ntéž v nitro mé jak žhavý příval vpaď;\nach, přiznám se ti, jak jsem nestatečný,\nv tom boji déle nedovedu stát,\nkdyž cítím vlny jeho nebezpečny\naž ku výsostem srdce vyšlehat.\n\nMÍR!\nXAV. DVOŘÁK.\nP řed čím pohledem jste se zazelenaly,\nstráně, o keře srázů, vrcholy stromů?\njakou touhou rozkvetly klíny tvé, o země?\njaké to štěstí přišlo do vašich domů,\nmírem že dnes dýcháte zevšad vroucně ke mně?\nLačný nastavím holé svoje dlaně,\nduši jak prázdný kalich nakloním žízně,\npod okna vám při hodech postavím se tichý,\nať jako paprsk slunce do tmy mé trýzně\nkvětů vašich zapadnou jas a barev smíchy.\nJako bělostné roucho rozestru ji,\nchudobou potrhané na mnohých místech,\nzachytím-li drobty jen k nasycení svému,\nmannu, jež jako rosa leží vám v listech,\nmír mé duši nemocné, ó jak vděčný vezmu.\n\nS VÁMI!\nXAV. DVOŘÁK.\nSlyším v listech šeptání, o hlasy!\nchytám úsměvy, jež po vás stromy, vrou!\nmoje bytost k vám se všecka hlásí,\nv květ váš duše hnízdo uplétá si:\nu vás být by chtěla chvíli veškerou.\nUnavena žitím v stálém shonu\npo něčem, co žití nikdy nepodá,\ndávno svržena snů zlatých s trónů\ntěžko jde v tom kruhu miliónů,\nkterýmž z hloubi zoufalosti pohrdá.\nS vámi žít! tak na výsluní léta,\nv žáru, který v žhavých barvách pěje si,\nvydýchat se vůní v úhly světa\ná pak svadnout, dřív než zima kletá,\npod modrými slunečnými nebesy!\n\nLÍPY KVETOU V ALEJÍCH ...\nJAROSLAV KVAPIL.\nLípy kvetou v alejích,\nzemě jako ze sna dýchá,\nv jasmínových závějích\nčervnová noc voní zticha.\nPro sny jimiž život lákal,\nteď bych plakal, plakal, plakal,\npro Tvou duši, pro Tvůj vděk,\npro vše, co jsem kdy Ti řek',\npro Tvůj první polibek.\nPro tu touhu po světle,\npro tu vášeň z níž se viním,\npro ty lípy rozkvetlé,\nkteré teď už kvetou jiným.\nPro svou touhu věcnou, věčnou,\npro tu lásku nekonečnou,\npro svou mladost nevěrnou,\npro tu krásu nezměrnou,\npro Tvou duši nádhernou.\nPro minulost ztracenou,\nkudy šli jsme sami, sami\nv budoucnost svou vzdálenou\npod lipami, pod hvězdami.\nPro to mládí plné krásy,\npro srdce, v něž věřila jsi,\npro Tvé slzy, pro Tvůj vděk,\npro vše, co jsem kdy Ti řek' —\nale nejvíc pro dnešek!"}, {"page_pdf": 20, "page_imprimee": "475 / 476", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.20", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\n— V Anglii zemřel v červnu, jeden z největších\numělců, EDWARD BURNE-JONES,\nstár 65 let. Byl jedním z hloučku oněch\nnadšených duší, jež v roce 1856 kolem\nRossettiho se seskupivše pod jménem »prae-\nrafaelitů« novou velkolepou fási anglického\numění utvořili. D. G. Rossetti učinil na\nBurne-Jona, tehdy universitního studenta,\nv Oxfordu takový dojem, že zanechav\nstudií, věnoval se malířství úplně, k Rosset-\ntimu pak, pod jehož vlivem z počátku stál,\nnesmírně přilnul. Je jedním z největších\nonoho kruhu praerafaelitů. Neutvořil nové\na přivedl do umění málo samostatných\nformálních prostředků vyjadřovacích. Po\ntéto stránce namnoze jen eklektikem zůstal\na mnoho na př. od ranní renaisance (ob-\nzvlášť Botticelliho) přejal. Ale produševnění\njeho výtvorů, ona neurčitá zastřenost, onen\nměkký melancholický rys jeho děl a v celku\nvyjádřená samostatnost cítění, staví díla\njeho mezi nejpřednější naší doby. Jest\nnepopíratelno, že mnohé z jeho věcí mají\nsvé předchůdce nejen v ranní renaissanci\nale i v byzantinismu, gotice (miniatury\nstarých kancionálů); i jiné dobře znal.\nnavrhl.\nJeho dekorativní práce připomínají silně své předky\ngotické a jiné zase působí dojmem mosaik byzantinských.\nAle tu právě je znak velké duše umělecké, jež dovedla ve\nvěcech svých (namnoze prastarých a tolikrát již podaných\nmotivů) tak se prohloubit a nejen svým vlastním cítěním,\nale též duchem moderní doby je prodchnout a ožít.\nZ jeho obrazů jako nejlepší uvádíme z cyklů: »Stvoření\ndnů«, Uegenda o sv. Jiří«. Dále menší věci neobyčejné\nkrásy a poesie: Král Kofetua a žebračka, zpěv lásky, láska\nv ruinách, Circe, zaklínání Merlína, lesní nymfa. Rovněž\n»zlaté schody«, »zrcadloVenušino«,»hvězdaBetlémská« a velkou\nsílu dekorativních prací, po většině chrámových.\nTu nutno se zmíniti o jeho zásluze v tomto oboru, neboť\non umění anglické cizích vlivů (zejména německých) zprostil\na zcela nový styl utvořil. To platí zejména o nesčíslném\npočtu jeho návrhů oken chrámových. Z těchto nejpozoru-\nhodnější jsou ona, jež pro rodné své město Birmingham byl\n— J. V. MYSLBEK oslavil v červenci t. r. v kruhu nej-\nbližších přátel své 50té narozeniny.\n\nV. PREISSIG.\n\nP.\n\nVÝSTAVY.\n\nUMĔLECKÁ VÝSTAVA V RUDOLFINU (dokončení.) Jako\nroku loňského upravili jsme si letos několik číselných dát\n0 prodeji obrazů zakoupených i veřejností i společností\njednak pro galerii, jednak pro slosování. Co se tohoto týče,\nmusíme s potěšením konstatovati, že společnost zachovala\nrovnoprávnost letos tím spůsobem, že jak od Cechů tak\nNěmců koupila za přibližně stejný obnos, tedy oproti letům\npředešlým zdánlivá snaha po spravedlnosti.\nLetos bylo také zříti pozoruhodnou změnu, že zakoupeny\npro slosování i plastiky. Jindy uváděno za důvod, že transport\nplastik u nás po většině sádrových je obtížný a tím jaksi\nku výhře plastika stává se nepohodlnou. Na štěstí podal\npražský Němec A. Reinitzer tentokráte sošku bronzovou\nv ceně 400 zl. — a poněvadž bronz při transportu nemožno\npoškodit, byla ihned zakoupena — a aby se vyhovělo znova\npovinnosti chtěla se také sádrová soška E. Halmanna za-\nkoupiti, aby v odlitku bronzovém byla slosována. — Po-\nněvadž však českému sochaři společnost nemohla\nvyplatiti ani tolik, co by odlitek v bronzu stál,\nsešlo z této koupi.\nZajímavými byly tentokráte dopisy, jimiž jednotlivým\nautorům oznamováno zakoupení jejich prací pro slosování.\nAby se nám nezazlívalo, uvádíme znění jejich beze změny\n1 bez poznámky:\n»Vaše Blahorodí! Klademe sobě za čest sděliti s Vámi,\nže naše jednota má v úmyslu získati Vaše zde vystavené\numělecké dílo čís. sezn. . . . Následkem opětovných mnoho-\nstranných nájezdů na Krasoumnou jednotu zůstal příjem\nvýstavy tak značně pozadu proti loňskému roku, že vládneme\ndaleko menším obnosem ku zakupování než roku předešlého.."}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.21", "texte": "J. UPRKA.\nNEDÈLNÍ RÁNO."}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "477 / 478", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.23", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nZ té příčiny lze nám zakoupiti Vaše shora jmenované dílo jen tenkráte, pakli\nje můžete prenechati jednotě naší za cenu r. m. zl. . . . (nabídnuta polovina\nžádané sumy). Račtež nám laskavě nejblíže příští poštou zprávu zaslati a příj-\nmětež výraz dokonalé úcty, se kterou znamená oddaná\nSpráva\nKrasoumné jednoty pro Čechy.\nV Praze, dne 14. června 1898.\nHure stojí to však se statistikou soukromých koupí uzavřených v Rudolfinu.\nV tom ohledu nenese vinu ovšem jednota Rudolfínská,' nýbrž naše obecenstvo:\nKdežto německých a cizích děl uměleckých prodáno celkem 51 děl za úhrnný\nobnos 12.617 zl.. (nepočítáme podobiznu Lenbachovu, která zaplacena byla ně-\nkolika tisíci zlatými), zakoupeno českých prací pouze 15 za obnos 3.255 zl.\nCifry ty mluví dost zřetelně k těm, kdo v podporování domácího umění\ntolik doufají.\n— ZA POZVÁNÍ K DRUHÉ VÝSTAVĚ MANESA, jehož se bezděčně městské\nradě v Mnichově dostalo, poděkovala tato zcela srdečně, třebas by česky bylo\nvytištěno. U nás té cti se nedočkáváme ani od jednotlivců, neřku-li korporací,\nkteré nad mnichovskou\nradu městskou přece se\nstavětí nemohou. Inu,\ntakové jsou ohledy k ci-\nzím věcem uměleckým\njinde a k věcem vlastním\ndoma.\nv\n— Číslem tímto po-\nčínáme uváděli pravi-\ndelný SEZNAM UMĚLE-\nCKÝCH VÝSTAV V CI-\nZINĚ pokud jej z ča-\nsopisů uměleckých nám přístupných sestaviti možno.\nDijon. Internacionální výstava umělecká do 31. října.\nRochefort-sur-mer. Výstava umělecká do října.\nVersailles. 45. Výstava společnosti přátel umění de Seine-et-Oise\ndo 2. října.\nDunkerque. Výstava umění dekorativního do 31. srpna.\nLondýn. Royal Academy, New. Gallery.\n» Výstava retrospektivní franc. umění do srpna.\nBirmingham. Královská společnost umělců.\nJork. City Art Gallery.\nRotterdam. Výstava malířství holandského.\nBrusel. Société des Beaux-Arts.\nAntverpy. Výstava prací zobrazujících květiny a plody.\nBerlín. Výstava internacionální.\n» Výstava národního umění německého.\n» Výstava předmětů uměleckých středověku a renaissance\nv akademii výtvarných umění.\nMnichov. Výstava umělecká, Glaspalast.\n» 5. výstava Secesse.\nVaršava. Výstava retrospektivní obrazů umělců polských\n18. a 19. století.\nTurin. Výstava vlašská do října.\n» Výstava umění křesťanského do 31. října.\nSpa. 27. výstava umělecká do 20. září.\nNamur. Výstava umělecká internacionální.\nFurnes. 2 výstava umělecká do konce září.\n\nZ VÝSTAVY ARCHITEKTURY A INŽENÝRSTVÍ.\nHERMA SE STROMKEM, TVOŘÍCÍ ČÁST ZADNÍ\nEXEDRY VÝZDOBY ÚSTŘEDNÍ DVORANY.\n\nZ VÝSTAVY ARCHITEKTURY\nA INŽENÝRSTVÍ.\nPOHLED NA HERMU ZE ZADU."}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "479 / 480", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.24", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\n\nSOUTĚŽE.\n\n— »VOLNÉ SMĚRY« VYPISUJÍ VEŘEJNOU SOUTĚŽ\nna získání obálky pro příští ročník. Konkurovati může každý\numělec Čech. Kresba hotová, reprodukce schopná provedena\nbudiž libovolným materiálem; vůči obálkám minulým povo-\nluje se tentokráte dvojí tisk (t. j. dva tóny). Velikost kresby\nstanovuje se na 60x,46 cm. (t. j. dvojnásobn}' rozměr papíru\nobálky). Obálka obsahuje hlavní nápis : > Volné Směry«\na podřízený: Měsíčník umělecký, vydává spolek »Mánes«.\nVedle toho i místo pro ročník, měsíc a číslo. Z ohledů re-\nprodukčních nedoporučuje se kresbu prováděti na příliš tóno-\nvaném papíru. Návrhy heslem opatřené dodány buďtež do\n30. září 1898 do 6. hodiny večerní knihtiskárně Dr. Ed. Grégra\nv Praze v Tůních. Jury sestávati bude z jednoho nekon-\nkurujícího zástupce časopisu a dvou umělců, které konkuru-\njíc sami absolutní většinou zvolí. Z důvodu toho každý\nkonkurent jest povinen přiložiti zvláštní obálku heslem a ozna-\nčením jury (na vrchu obálky) opatřenou, v níž napíše v Praze\nžijící dva umělce, které navrhuje za jurory. Cena určuje se\njedna: sto zlatých za právo reprodukční, splatná při ode-\nvzdání návrhu do reprodukce. Časopis vyhražuje si právo\nreprodukční ostatních návrhů.\nPráce konkurenční budou spolu s protokolem jury jeden\nden v soukromé výstavce pi ístupny.\nCESTOVNÍ STIPENDIA PRO ABSOLVENTY AKADEMIE,\nzaložená stav. radou J. Hlávkou, vypsaná letošního roku\nv obnosech 1200, 600 a 400 zl. udělena byla po návrhu\nprofessorského sboru akademie umění malířům Herčíkovi,\nHomoláčovi a Schusserovi stejným dílem po 600 zl.\nO stipendium tu konkurují žadatelé pracemi svými ve\nvýstavě Rudolfina, a dle jakosti této práce a kvalifikace, jaké\nžadatel v době studií dosáhl, udílí se ceny konkursu ve\nfirmě cestovního stipendia.\n\nARCHITEKT R. NĚMEC.\nNÁVRH NÁHROBKU Z MRAMORU A BRONZI.\n\nK VYOBRAZENÍM.\n\n— VÝZDOBA STŘEDNÍ DVORANY HLAVNÍHO PALÁCE\nDLE NÁVRHŮ A ZA VEDENÍ ARCHITEKTA ALOISE\nDRYÁKA. (K vyobr. na sloupci 470., 472., 477., 478.)\nZ bohatého obsahu paláce z výstavy jubilejní zbyl zde\njedině pavilon královský, kterýž teprve nyní oděn jsa dle\nintence prof. Ohmana v nový, světlý, ne příliš drahý háv\nz barvené juty, nechává dokonale znáti bohatost a eleganci\nsvých forem. Nový efekt docílen jedině barvou, která jest\nhlavním činitelem při celé výzdobě síně.\nAž k podlaze bílá architektura se zlatým, tyrkysově\nmodrou barvou proloženým ornamentem působí šedo-\nfialovými lambrequeny a zelenavě žlutými záclonami, s ama-\nrantově červenou podšívkou distinguovanou nádherou.\nDalší výzdoba vztahuje se hlavně na spodní část celé\nsíně, jejíž stěny jsou až do výše galerie maskovány plo-\nchou, abych tak řekl v mnohém originelní, kulisovitou deko-\nrací z latí mytisově zeleně natřených a barevných látek.\nGaleiii samu zdobí rada chvojových vencu a modře-\nzlatych medailonu se širokými haluzemi vavřínovými ze\nzlaceného papíru, a českou korunou.\nMedailony korunují lehce z latí aplikované pilastry,\nkteré tvojí ještě s nápisnou tabulí jakýsi rám kolemkaždého\nvchodu do jednotlivých oddělení výstavy.\nHlavní dva vchody do obou anexů označeny jsou mimo\nto velkým zlaceným sluncem a fialovými lambrequiny se\nžlutou aplikací.\nV slunci samém vepsán jest nápis: »Poznejte sami\nsebe.« Celá tato plochá výzdoba, v níž převládá barva ze-\nlená a méně pak fialová a zlato, přechází do velkých ba-\nrevně skleněných stěn a tvoří tak klidné pozadí pro bílou\narchitekturu dekorativních zdí se sedadly."}, {"page_pdf": 25, "page_imprimee": "481 / 482", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.25", "texte": "»V OL N É SMÉR Y«\n\nArchitektura těchto jest velice jednoduchá, s význač-\nnějšími body na rozích a působí na celek ve spojení s uži-\ntými zde rostlinami přírodními.\nPřední sedadla s kandelábry a\nzadní, jež uzavírají exedrovitě\njistý prostor u královského pa-\nvilonu, maskují rohy celé této\nsin ěa označují zároveň půdo-\nrysně směr komunikaění do obou\nanexů. Zeleně natřená sedadla\njsou dřevěná a zeď za nimi ově-\nšena bílou látkou ■— selským\nplátnem — ozdobenou apliko-\nvaným pasem barvy žluté.\nPři vchodu, na začátku před-\nních sedadel, poutají pozornost\ndva výstavné světelné kande-\nlábry ve formě stromu vyrůsta-\njícího z antické třínožky, jež\ndle společného návrhu sochaře\nB. Šimonovského a architekta\nA. Dryáka dovedně ve štuku\nnanesli sochaři pp. Simonovský,\nKrauman a Picardt, bývalí žáci\nškoly prof. Kloučka. Oni pro-\nvedli též ještě za pomoci so-\nchaře J. Štrunee i ostatní deko-\nrativní vesměs nanášené práce\ndle návrhů architekta.\nNa protější straně tvoří dvě\nhermy (vyobr. na sl. 477. a 478.)\nve spojení se stromky vavříno-\nvými průlom do zadní exedry\na označují průchod do zadní\nčásti paláce i výstaviště. Do\nzadní části dvorany byla teprve\npozději umístěna exposice české\ntechniky, na galerii pak čítárna\nTopičova a exposice firmy Broft\na spol.\n— NÁVRH NÁHROBKU A\nRÁMU OD ARCHIT. R. NĚMCE\n(vyobr. na sl. 479., 481. a 483.\npřinášíme jako ukázky prací\nškolních tohoto právě do veřej-\nnosti vstupujícího žáka školy\nprof. Ohmana. Barokní rám jest\ndle vlastní klausurní komposice\nve škole provedená práce ve\nslohu barokním. Charakteristika\ncelku i kresba detailu znamená\ndůkladnou znalost a pilné stu-\ndium podobných památek na-\nšich z téže doby. Material: dřevo\nzlacené.\nNávrh náhrobku (pohled celkový a detail) proveden byl\ndle zběžné skicy prof. Ohmana. Celkový ráz jest na zá-\nkládě renaisancním, přece však\nmoderní. V detailu pak vidíme\nvedle prvků antických i renai-\nsancních též stylisovanou pří-\nrodu.\nPřednost obou těchto návrhů\njest výborná kresba a úplné\novládání forem detailu i v části\nornamentální, její muž dokona-\nlému provedení věnuje vždy nej-\nvětší píli architektonická škola\nOhmanova. Material: mramor\na bronz.\nNa sl. 471. a 472. přinášíme\npohledy na pavilon exposice\nfirmy Volf a Štětka, promluvíme\no této však v dotyčném referátu\nvýstavním v příštím čísle.\n— V KŮŽI TEPANÁ DESKA\npana Lindauera, je v do-\nmácí výrobě toho druhu sku-\ntečně bílou vranou: pořizují-li\nse u nás netovární, originální\nvazby knih jenom zřídka, ne\npořizují se vazby z tepané kůže\nskorém vůbec. A přece je\nzřejmo, že zručných lidi k tomu\nmáme.\n— UMĚLECKÁ PUBLIKACE.\n»Praha královská« nazývá se\nalbum, vydané nakladatelstvím\nDra Ed. Grégra, obsahující na\nosmnácti listech ve vkusné, umě-\nlecké úpravě na sto malebných\na významných partií pražských.\nObrazy, dle fotografií namnoze\nnových, obsahujících pohledy\nz reprodukcí dosud neznámé,\nreprodukovány jsou pečlivým\na výborným spůsobem ústavu\nVilímova. —\nSkvostné album provázeno\njest případným textem a sice\nčeským a francouzským; v tu-\nhých deskách s původní kresbou\nza peníz velice levný (zl. 1*20),\njest nejpříhodnější a zajisté velmi\nvítanou upomínkou cizinci a mi-\nlou knihou každému, kdo miluje\nPrahu.\n\nARCHITEKT R. NĚMEC.\nNÁVRH NÁHROBKU — DETAIL."}, {"page_pdf": 26, "page_imprimee": "483 / 484", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan189808-01.1.26", "texte": "»VOLNÉ SMĚRY«\nPéčí a nákladem spolku »MANES«. — Zodpovědný redaktor K. L. KLUSÁČEK. — Tiskem Dra EDV. GRÉGRA v Praze.\nReprodukce fotozinkografie J. VILÍMA v Praze.\n\nř v /\nNA PROHLÁŠENI uveřejněné na prvém listě osmého\nsešitu tohoto listu reagovalo několik listů. Po přání některých\nze spolupodepsaných přátel poukazujeme na omyly v těchto\nlistech se vyskytnuvší.\nRedaktor »Moderní Revue« založil svou zmínku na\nradě »nehas, co tě nepálí«; my naopak domníváme se, že\nby v tomto případě směl a musil promluvit jen ten, kdo\nnebyl přímo v žádném boji zaujat. Dovozuje dále, že nemáme\nprávo mluviti tam, kde nic nám nebylo bráno. Dle této\nzásady ani »Moderní Revue« není redigována. Že chceme\nklid, jsme neřekli; uznali jsme nutnost opaku.\nv\n»Ceská stráž« ve vyhybání se ráznému slovu shle-\ndává nedostatek karakteru. Dle našeho mínění nejsou ráznost\na sprostota totožnými a jen proti poslední, která nastupuje\ntam, kde argumenty nedostačují, jsme se ozvali.\nSt. K. Neumann v »Novém Kultu«, zabývaje se vždy především svou osobou a háje dů-\nrazně toto stanovisko, nedovede naprosto pochopiti pohnutky našeho činu. Stanovisko objektivní\ndnes jest vůbec nepochopitelno, neznámo. Avšak\njak může St. K. Neumann náhle »dávati přednost\nvzdálenému, slídivému davu«, buržoazii, proti níž\ndo dnes bojuje? Nedomnívá se přece, že měli jsme\nna mysli » dělníkovy mozole*?!\nAvšak velké a významné vyznání vyvolalo\nnaše prohlášení: ». . . chodím v občanských šatech\na mám než svoji lidskou hrdost, ne pýchu nějaké\nbásnické kasty. A můj bílý štít je bílým štítem\nělověka, jejž může a měl by míti zedník, kupec,\nstejně jako filosof a básník«.\nZa toto přiznání se ke stanovisku čistě lid-\nskému, reelně životnému, které z činnosti St. K. Neu-\nmanna nebylo dosud patrno a ke kterému (jak\ntaké z předmluvy k překladu liaudelaira vysvítá)\nnyní dospěl, jsme mu i v této chvíli, kdy stojí proti nám, [upřímně vděčni* ,\nTam dospěje k práci, která vede k mnohému pochopení.\n»Čas« vidí v našem prohlášení, že hlásáme »caritas«; nehledí k pod-\npisům a nazývá je »anonymní limonádou«. Přechází na pole osobní.\nNejvíce ve výkladu zbloudily »Rozhledy«. Domnívají se, že reklamujeme\nhlavně úctu k osobě básníkově a dospěly dokonce k tvrzení, že naše pro-\nhlášení hlásá — zodpovědný redaktor tohoto listu! Toho používají pak jako\npřechodu k stesku, že »Volné Směry« poukázaly správně na to, jak ne-\ndokonale a nelogicky redigována je kritika výtvarného umění v\nVšechny vypočtené listy, dotknuvše se našeho prohlášení, seběhly na pole\njiné, nepojednávajíce přímo o věci samé. Vyvraceti nesprávnosti další nebylo\nby ani věcné, ani plodné. Výsledek měl náš článek přece: kdekoli o něm\npsáno, stalo se tak tonem slušným — a tím uznána jeho oprávněnost.\n\nV. LINDAUER.\nTEPANÁ KŮŽE.\n\nNÁVRH\nDŘEVĚNÉHO BAROKOVÉHO\nRÁMU.\nARCHT. R. NĚMEC."}]}