{"numero_id": "bm-bmtnaan-1901-06", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_sha256": "7277ee17b8651cba935995a217ad81048fd19ac71d83e4de8d4134e134e7bec6", "source_tei": "https://github.com/Princeton-CDH/bluemountain-transcriptions/blob/main/periodicals/bmtnaan/issues/1901_06/bmtnaan_1901_06.tei.xml", "source_mets": "https://github.com/pulibrary/BlueMountain/blob/main/metadata/periodicals/bmtnaan/issues/1901_06/bmtnaan_1901_06.mets.xml", "url_numero": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06", "articles": [{"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c001", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c001", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "149", "page_fin": "158", "image_debut": 1, "image_fin": 10, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.1", "titre_corps": "DVA VEČERY PAŘÍŽSKÉ.", "titre_sommaire": "DVA VEČERY PAŘÍŽSKÉ.", "signature_source": "MILOŠ JIRÁNEK", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "149", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.1", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2339, "texte": "DVA VEČERY PAŘÍŽSKÉ.\n\nZnáte je, ty dlouhé noční hovory kol\nmramorových stolků v prázdných kavárnách, rozměklé epilogy k rázným ve'\nčerním debattám. Všichni se za večer již z hrubá vymluvili z aktualit, shodli se\na vycítili spolehlivé sousedství; teď podepřeni na bok v měkkém sametu pohovek\nnebo skloněni nad stydnoucím čajem uvolnili svou duševní disciplinu a\nvídají si přes stoly volnými monology, v něž se vplítají mimoděk neočekávané\nkonfídence, které zapadají bez ohlasu v povšechné malátnosti. Obvyklá povrchní\nthemata pozbyla interessu, a málo je těch vzácných, která vzbudí bezpečně zájem,\nusínající v šedém popeli.\nV takových chvílích nás kolikrát jedno slovo zhypnotisovalo v nejtoužnější snění:\nPaříž! Ať jedněm vyvolávalo lehkou eleganci Maroldových illustrací, jiným staro'\nmódní veselost bohémy Murgerovy nebo modernější Montmartreské, nadšencům\nLouvre a výroční malířské Salony, všem znělo bohatě, plně sliby a nadějemi. Do\nPaříže jsme projektovali řadu let všechny neukojené tužby a přání, Paříž byla\nSanta Lucia každému z mojí, ze starších a jistě i z příštích generací.\nAčkoli tuším, že právě moje generace byla poměrně dost střízlivá nebo alespoň\nlip dokumentována než předcházející. Bohéma každá se nám dávno zprotivila,\nBullier zbanálněl, znali jsme svého Steinlena a věděli, oč jsou jeho Pařížské typy\npravdivější než Maroldovy, a nebyli jsme nikdy dost parvenu naladěni, abychom\nse byli opravdově zajímali o život hořeních desíti tisíců. Nám odchovaným od\ndětství západnickými a specielně francouzskými vlivy byla Paříž jakousiposíední civilL\nsační etapou, již je nutno absolvovat, vrcholkem, se kterého přehlédnete z odstupu\nlip cestu minulou i další budoucí a snad také illusí, o kterou se musí každý\nsám připravit, aby mu na příště nepřekážela.\nNeviděli jsme Paříž v růžových barvách ferie, nehledali jsme balet s apotheosou\na nemohli jsme se tedy ani dobře dožiti sklamání.\nA byli jsme z počátku sklamáni přec.\nZarazila nás oba svou studenou šedivostí, prostředností své architektury, jistou\nnedbalostí, kterou staví na odiv. Zůstala tolikrát za našimi představami a málokdy\nje překonala. Seina byla hanebně špinavá. Notre Dame suchý a prostřední, výstava\nhlučně banalní. Ai později, když jsme se již vpravili v domorodý život Pařížana\nnetouristy, i když si nás začala již podmaňovati tou summou práce a energie,"}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "150", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.2", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 4160, "texte": "kterou tam cítíte všude kol sebe, tepotem svého života, oč rychlejšího a silnějšího\nnež náš domácí, vzpouzeli jsme se jejímu kouzlu zase řadou nových námitek.\nOtravoval nás zdemoralisovaný ton placené politické žurnalistiky, prodejnost ve'\nřejného mínění komandovaného reklamou, hrubá vášnivost jedněch a chladné\nblagueurství druhých, nebylo nám volno v pařížském vzduchu, jak jsme ho dý'\nchali z žurnálů kupovaných ráno na rozích a z poznámek sousedů na imperiálech\nomnibusů.\nTu jsem musil pojednou zcela neočekávaně přerušit svůj Pařížský pobyt a vrátit\nse náhle do Prahy, a k tomu v okolí přímo diametrálně protilehlé onomu, v němž\njsem žil v Paříži, Hned po mém návratu řada osobních záležitostí absorbovala\nvšechen můj čas i celý duševní život a zatlačila, přepsala í přeškrtala nadobro\nmoje pařížské upomínky, A teprve v posledních dnech, kdy jsem se zase uvolnil\na vrátil se do starého prostředí i do předešlého způsobu života, vybavovaly se\nznova staré ty dojmy, jak jsem postupně smazával s tabule své duše smutné\na zmatené obrazy poslední, A jevily se pojednou v daleké perspektivě, jako by\npatřily minulosti ne čtyři sotva měsíce, ale řadu let a zářily zároveň krásnou\nryzostí upomínek, se kterých opadalo uschlé bláto banálnosti. Stačilo čtvrt roku\nk idealisování minulosti. Dnes jeví se mi Paříž růžovější než kdy před tím, váb'\nnější, než když jsem ji neznal vůbec. Celá rozlehlá s šedými domy a světlými\nulicemi, s alejemi platanů po březích špinavé Seiny mi toužebně kývá. Vzpomínám\nna vysoké dvoukolky pískařů, tažené dvěma, třemi, čtyřmi za sebou zapřaženými\ntěžkými koňmi, více než na elegantní ekypáže z Elysejských Polí, na kameloty\nv širokých sametových kalhotách a sádrou zabílené dělníky své čtvrti stejně jako\nna krasavice třiceti až čtyřiceti let pravý věk Pařížanky, které jsem obdi'\nvovával v pátek u Rodina nebo na divadelní výstavě u Georges Petita, velké,\nplné v jednobarvých toilettách, s hustým vlasem a štíhlými kotníky na Louvre\ni na Luxembourg ne víc než na podměstské domky a zahrádky v Montrouge\na Malakoff, mezi nimiž jsme bloudili večer před mým odjezdem, co tichý měsíc\nstál na obzoru mezi vysokými komíny, A vzmáhá se ve mně mocněji než kdy\njindy touha po silném životě veleměsta, po velké samotě v neznámém davu, váb'\nnější mi než samota odlehlých hor; kde cítíte sto vrstev lidských nad sebou,\nkteré nezvědí nikdy o vaší existenci, a proniká vás spojená energie všech ne'\nznámých tisíců, které žene stejná vlna jako vás. Město s nesmírnou stupnicí sociál'\nnich nuancí, město bohatě zkomplikovaného života! Staří hrdinové Balzacovi\nchodili tě zpupně dobývat; my přišli ssát ze tvojí energie, posílit ve tvojí třenici\nduchů a sil, žít dvojím, trojím životem vně i vnitř, A najděte mi na světě místo,\nkde lze lip realisovati tento sen!\nObdivuhodné město, stvořené pro fláneury, které zasype dojmy a podněty\nkaždá ulice za všemi rohy. Zahálet v Paříži prospěje víc než pracovat jinde. Každá\nčtvrť je tam charakteristická a svoje. Vyjděte ráno do Luxemburské zahrady mezi\nchůvy s malými dětmi a šičky roztahující se na třech židlích po nedospalé noci\nvčerejší; hřejí se tu na slunci s přivřenými víčky, v sebe schoulené kočky, a bzučí\nmezi zuby některou sentimentální písničku Delmetovu, Projdete arkádami Odeonu\na strávíte dvě hodiny před starožitnickými krámy vzadu za Institutem;\nnete se u antikvárních knihkupeckých výkladů na nábřežích a odpočinete si\nu Seiny pohledem na vysoké, plavé Pařížské nebe podzimní, než vás uchvátí za\nřekou vřava velkých bulvárů. Tři duše nestačí na všechny dojmy, A na záhybu\nulic nebo toku řeky, jakmile se otevře větší perspektiva, vyčouhne v pozadí veliký\nkomín Eifellovy věže a hned jakoby až sem zavál nesmírný ohlas výstavní, pře'\npjatá, jarmarečně hlučná ta nota.\nAle ani výstavu nechci dnes nevděčně pomlouvat, Vděčínďlí Paříži za několik\ndojmů, které, třeba jen na chvíli, chytí člověka celého a odnesou s tohoto světa,\npřispěla k nim i ona svým dílem, A nejsou takové chvíle pro nás, kteří žijeme\nuniformovaným životem moderním, kde jé vše tak krásně úřadně obstaráno\na předepsáno, že nás ani nemůže potkati nic neobyčejného nejsou jedině pra'\nvými skutečnými událostmi života?"}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "152", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.4", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 3774, "texte": "Dva výstavní večery pro mne mezi ně patří. Zpřítomnily mi v nejzhuštěnějších\nukázkách se zvláštní intensitou dva kraje mé touhy: La Feria mi pomohla chá'\npati Španělsko, vlast Velasqueza a Goyy, dvou bohů mého malířského světa.\nSada Yacco mi vyvolala nejryzejší poesii starého Japanu, té faty morgany mých\nsnů po deset let. Okouzlily mne obě, dva to kontrasty, stejně dokonalé typy\ndvou věcí stejně vzácných: ryzího temperamentu a dokonalé kultury.\nPro přítele K. Myslbeka.\nNa výstavě v restaurantu La Feria pod španělským pavíllonem v Ulici Národů*\nDostali jsme šťastně místo nedaleko jeviště a nedopili ještě ani svou černou kávu,\nkdyž se zvedla opona*\nJeviště bílé patio; červená střecha svítí na modrém nebi* Po stranách sedí\npočínaje na levo od diváka: mladý snědý hoch kostnatého obličeje, s holenou\nbradou;\nkrasavice černých vlasů, stkvělé pleti, obličej úsměv, oči a zuby v něm září;\nsvětlomodré hedvábné šaty, dlouhý bílý šál*\nPak druhá, černé vlasy, šaty jako mák rudé* Vedle ní holčička asi desíti let,\nčervená krátká sukně, bledý obličejíček, blond vlásky, na nich na pravé ucho\nšejdrem posazen velký měkký mužský klobouk, světle šedý*\nPak velká Španělka, starší, přes třicet, šatů kávově hnědých* Pak tlustý mulat\nv tmavě zeleném sametu, pleti o ton hlubší nežli šaty jeho sousedky* Sedí roz'\nkročen na židli, v ruce hůlku jako taktovku, oči vypoulené, obličej napjatý\ntemperament, který se potí*\nKonečně dva kytaristi*\nZačnou slabou melodii na kovových strunách. Ženské se vrtí, modrá krasavice\nprudkým pohybem urovná šaty, vyjede i s židlí do předu, vrátí se zas do řady\nrázem červená vstane a sedne holčička začne už tleskat, a druhé sborem\nspustí za ní* Ozve se hrubý hlas černocha, zazvučí něco jako píseň holčička\nsjede se židle a už stojí v popředí*\nJe podivná, skoro nepříjemná, polo gnom z Velasquezových Meninas, polo zas\nínfantka od Goyy bledá, bledé vlásky, obličej grimassa, a červená sukně zpívá*\nTočí se a svíjí, přisedá k zemí, zametá ji sukněmi, pak si je sebere vzadu a na'\nkasá, otočí s nestoudnou rozpustilostí k publiku a vrtí zadečkem ustupujíc do\nscény; tam se obrátí, levou ruku pyšně v bok, pravou chytí klobouk přes hlavu\nza levý okraj, a tak se žene až k rampě s vyzývavou grandezzou oči se jí\nsmějou dětskou radostí* A strhne ted klobouk s hlavičky, fofruje jím, jede stranou,\noči září stále do publika, obličej se šklebí stále bledý okolo tleskání, melodie\nted zvučí kovovým tonem, ženské poskakují na židlích, tleskají zuřivě, ruce se\nprohýbají v lomených křivkách mulat tluče vztekle taktovkou o svoji židli,\nřve, vede bandu a holčička tančí* Zdá se už opilá tou melodií, příliš žhavá\nzděděná krev probudila se vní dřív, nežli leta, tempo se zrychluje do vášně ne'\nmožné pro to slabé tělíčko, ještě několik divokých obratů a strnula v drzé\nposici uprostřed rampy*\nPotlesk, nasadila klobouk, vrací se na svoji židli* Oddychuje, rovná si šatičky,\na ted zase už zcela dítě září potěšením nad svým úspěchem\nMelodie usíná na chvíli, skoro přestává ** * ale po minutě oddechu pro\nv£s vzmáhá se zas* Tleskot, mulat zvedá pokřik, tluče taktovkou a náhle\nvyletí modrá krasavice* #\nA ted se točí uprostřed scény* Všechno zmizelo kolem, propad se okolní svět, ana je-'\nvišti patio, kytaristi, mulat i ženy splynuly v jedinou skvrnu, v pozadí, na kterém šlehá\nona, nádherný živý plamen. Modrá světlounka hedvábná sukně zameta půdu, nad\nní se svíjí bělostný šál, vlní se a teče měkkou pastou a z něho tryskají nahé ruce,\nštíhlé, báječné ruce, plavou v harmonických křivkách a věnčí hlavu, rozpuk tvaru\na světla,v jediný, stále hotový a pevný a stále výrazem měnivý bod vté tekuté\nskizze. Černé vlasy, v nich rudý květ, teplá krev bije pod pletí brunety a próza'\nřuje její hnědý nacre, oči a ústa jsou vášeň a chřípě jí dýchají. Vy nedýcháte po"}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "153", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.5", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1971, "texte": "tu dobu, vypnuti ku předu, živi jen očima, hltáte ten zázrak života, grácie,\nkrásy. Ejhle žena, pudové dítě jižního slunce a žhavé, vyprahlé půdy, z rodu těch,\npro jichž pohled se vražd*', za jichž objetí není žádná cena vysoká příliš, které\nmají všechno, ducha, noblessu i cit, i kdyby byly stokrát nejničemnější běhny,\nprotože mají tělo, krásu a krev, že by uvrhly všechny svaté z ráje v zatracení!\nAle víc, ještě víc! A tleskot už je zuřivý, zpěv přešel v křik a dupání a\nnečnice lítá. Uzel vlasů povolil, šál jedna živá vlna, ruce kmitají vzduchem, živé\nblesky, nožky dupají o zem a obličej rozpukl jako růžové poupě, má pojednou\nvýrazu na kvadrát, jakoby pohltil všechnu tu vášeň, fluidum, které prosycuje\natmosféru, a sála ji na nás výhní zpět. Je to k šílení. A mulat vyskočil zuřivý,\nse zařváním, stojí proti ní, dupe a skáče, točí se kolem ní a ona zářící míjí\nho a zakrývá svým úsměvem, ruce v bok, hlavu vzhůru, do předu lokty ted\nlevou ruku do vzduchu, obličej polo schován za ní směje se ven, pravá ruka,\nšermuje kolem ted se převrhla hlavou nazpátek, její taille, kterou nikdy ne/\nsvírala šněrovačka, se prohnula jako stvol ted přisedla k zemi, velká květina\nuž zase stojí a krouží. A tlustý čert se zmítá proti ní v dupotu a řvaní, krev letí\nžílami rychlostí trojnásobnou ted strnula rázem, zasvítila na vás naposled\na opona slítla.\nZa chvíli, nevíte jak, jste venku. O Španělsko, země divokých nervů! Kdo řekl\nkdy tvého genia jako tato tanečnice? Velasquez, mistr všech mistrů, sešněroval\ntvůj temperament do přísné noblessy granda a nechal vřít tvému ohni pod\nměnou harmonií svých barev. On měl tvou grandezzu a velký styl kus tvojí\nbestialní krásy vyjádřil Goya. Ale kde jsou tvé zázraky barvy a světla, tvoje\nnoblesa instinktivní, předkulturní, nejprudší život, kterým je dnes ještě dáno žiti\nčlověku pod sluncem? Přišli Amerikáni a Francouzi, básníci, malíři i hudebníci,\na tys darovalo každému ze svého bohatství na nejlepší jejich díla. Ale celé své"}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "154", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.6", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1519, "texte": "tajemství neřeklosj tvoje deti je maji a rozdávají nevědomky na potkani za\nI*2o frcs. consommations ve španělském estaminetu pod rue des Nations v 5*30\nhod. každé odpoledne!\nPro přítele A. Hofbaura.\nV rue de Paris v divadle Loie Fullerové byl program vždy stejný: v 5 hod.\nodpoledne (v matinée) „Gesha a kavalír\", večer o 91/2 hod. „Kesa\", v 10% opět\nGesha, a k závěrku každého představení serpentinové tance Loie Fullerové. Ta nás\nnelákala, znalí jsme ji oba již dříve z Vídně; ale japonská herecká společnost\nSady Yacco a Kawakamiho byla jednou z prvních stanic v našich potulkach vý-\nstavním Japonskem. Byli jsme v té době právě na vrcholí své japonské horečky;\ns celou žíznivou vášní, kterou jsme v Praze tak dlouho musili šidit sliby do budou-\ncnosti, jsme se pustili v hon za ukázkami japonského umění, pokud bylo zastoupeno\nv Louvru a v museích; shlédli jsme kollekci Riviérovu i Grassetovu, byli jsme\ndoma v japonském bazaru na výstavišti a opatřili jsme si permanentní lístek\ndo japonského císařského pavillonu. Japonské výstavní divadlo jsme ovšem nemohli\nvynechat. Šli jsme ostatně s dost omezeným očekáváním a se zájmem vlastně\njen ethnografíckým. Byli jsme dosti informováni o japonském divadle, abychom\nvěděli, že se jejich dramata dělívají na 6—B akttX trvají deset hodin\na líčí místo jediné zápletky často události dvou tří generací a že tedy to, co\nshledneme na matinée ani ne za hodinu, bude jen chudým exportním surogátem,\nvybranou episodou, přistřiženou pro západní publikum ao dvou kratičkých aktů."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "155", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.7", "debut_caractere": 38, "fin_caractere_exclue": 2084, "texte": "Skutečně byly oba kusy seškrtány skoro do nesrozumitelnosti, a tištěné vysvětlení,\nkteré se publiku podávalo, nepřineslo také mnoho světla. Pokusím se v\ndujícím vyložiti co nejjasněji, co jsem z objasnění, z novinářských článků a několika\nnávštěv pochopil.\nPrvní akt „Geshy a Kavalíra\" hraje ve čtvrti kurtyzán. Vznešený šlechtic Banza\nbaví se pozorováním tanečníka, kterého si zjednal a který provádí svoje groteskní,\npřerývané skoky s dokonalou přesností. Ale slavná Gesha Katsuraghi (Sada Yacco),\nkterá se zjeví v pozadí, odvede ihned všechen Banzův zájem; hltá ji pohledem,\nkdyž se blíží zvláštní svou chůzí, štíhlá, drobná panenka v nádherném rouše, na\nvysokých špalíčkách (které později odloží), s bíle nalíčeným obličejem, který tak\nkontrastuje s černými, v hladkou frisuru sčesanými vlasy. Šlechtic nabízí jí okamžitě\na naléhavě průvod, ale Gesha, upjatá a odměřená, ho rozhodně odmítne a zanechá\nv nemalém rozhořčení.\nZa chvíli vrátí se opět, celá změněná, roztomilá, kontrastujíc neobyčejně s předešlou\nstudenou reservou, zavěšena v kavalíra (Kawakami), jenž, šťastný milenec, je patrně\npříčinou blaha, které oživuje jemné její tahy. Odmrštěný šlechtic rozzuřen vrhne\nse za párkem a uchopí brutálně pochvu sokova meče neslýchané to přestoupeni\netikety. Pohaněný kavalír se prudce obrátí ale milence k vůli přemáhá patrně\nhněv, hledí věc obrátiti v žert a pomoci si vtipem z obtížné situace. Dialog je\nvelmi prudký; nepříjemné, jako zrezavělé hlasy herců skřípají v hořeních polohách,\na Gesha sleduje s rozpačitou úzkostí nové urážky odmítnutého a namáhání,\ns jakým její kavalír se nutí do klidu. Konečně zdá se boj nevyhnutelným, meče\nletí z pochev ale Katsuraghi vrhne se rázem mezi soupeře a oddělí je\na opona padá.\nVím, jak nás tento první akt zaujal pouze svou nezvyklostí; interessovaly nás\nkulturní detaily; oceňovali jsme s opravdovým požitkem soulad barev a krásné\nlátky kostýmů, bizarní hudbu na strunovém nějakém nástroji, která neustále za scénou\nprovázela děj snad na šámizen, které jsme znali z kreseb Utámarových; kritiso'"}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "156", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.8", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 3957, "texte": "valí jsme způsob, jakým byla scéna osvětlována reflektorem, který měnil barvu\ndle nálady scény-\nAs tímtéž amatérským zájmem jsme uvítali akt druhý, hrající v předsíni bud'\nhického chrámu-\nPět bonzů, obmezených, devotních chlapů v režných světle hnědých a tmavc\nfialových sukních vítá tu kavalíra, Geshina milence, který zdá se, opustiv\nraghi zasnoubil se s mladou dívkou, která ho provází, a uchyluje se dle všeho\npřed pronásledováním bývalé milenky do tohoto chrámu, jehož přistup mají bom\nzové kurtyzáně zabránili- Sotva zajdou snoubenci dovnitř, vrazí Gesha na scénu;\nbonzové vrhnou se proti ní a zamezí jí cestu; a Gesha vidouc, že by prudkostí\na násilím nepořídila, uteče se ke lsti:\nnabídne bonzům, že uctí božstvo posvátným tancem a doufá, že je tak obloudí-\nTato taneční scéna je umělecký vrchol kusu; nejdřív nejbáječnější pastva očím,\njaká kdy okouzlila malíře, a pak tragika nejryzejšího soucitu, protože vzdálená\na čistě lidská- Nás očarovala Sada Yacco hned prvními takty svého tance, dávno\ndřív, než ztratili hlavu stupidní bonzové- její tanec je stylisován co nejpřesněji do\nnejmenších detailů- Víte, že Japonci stylisují všechno; i souboj z prvního aktu,\ni rvačka, kterou jsme viděli později v „Kese\", změní se u nich při vší divokosti\npohybů a naturalismu detailů vlastně v rythmický balet s přechody dokonale\nměkkými; rány se pouze naznačují a jdou zřejmě mimo; všechno je mírněno\na podřizováno za určitým cílem, nikde neruší zbytečné detaily celkový ton díla,\nvšechno je jaksi „en sourdine\" u tohoto drobného národa tichých mravů-\nGesha začíná hieraticky vážnou pantomimou, kde mluví nejvíc její krásné, štíhlé\nruce útlých prstů; postava je skoro strnulá, těžké hedvábné roucho sestylisováno\ndo přísných faldů, ruce prohnuté v oblouku nazpět s vypnutou dlaní kreslí do\nvzduchu volná, pohnutá gesta-\nTu se rozevře rázem zlatý vějíř v její pravici a ona začne kroužit; velké záhyby\nroucha se rozvlní v povolných křivkách a jsou to pohyby motýla, který\nletuje volně sem a tam a pak pojednou snese se k zemi-\nVzchopí se znova a začne si svlékat svůj stkvělý šat svrchní; pod ním se objeví\njiný překrásných tonů červených a modrých, v nuancích tak exquisních, že tvořily\nnovou a nesmírně svůdnou harmonii- Mění šat pak ještě dvakrát za scénou, vždy\npřed novou fasí svého symbolického tance, jehož tajný význam nám ovšem docela\nunikal; vrátí se nejdřív se čtyřmi červenými klobouky, z nichž si jeden nasadí\nas ostatními gestikuluje; po druhé s bubínkem, na němž se doprovází; konečně\nskrčena k zemi naznačuje, že hněte z hlíny a formuje nějakou kouli ale při\nvšem tom podivném zaměstnání zůstává vždy dokonale elegantní a vždy nově\nsvůdná- A jaké to harmonie sytých a přece zas tlumených tonů v jejím šatě, jehož\nbohatství kontrastuje s jednoduchým akkordem obleku bonzů, kteří v pozadí na\nstupních chrámu sledují tanec s pozorností stále nadšenější!\nAle zapomenete brzo na všechny barevné harmonie, jak se tanečnice postupně\nanimuje; hieratickou vážností počáteční prokmitají čím dále tím více svůdnosti\nženy a kurtisany, pohyby jsou stále měkčí a pružnější, její kouzlo, tak jemné\na celé z nuancí, je tím neodolatelnější a překonává i nehybné bonzy, jistě nevalně\ndelikátní pozorovatele takového divadla-\nGesha pozoruje skoro nehledíc dojem, který u nich vzbudila a blesk, který přeletí\nv tom její obličejem, prozradí rázem se strašnou výmluvností vášeň, která jí zmítá-\nNezapomenu nikdy ten pohled, kterým se ohlásila tragedie- Až srdce sevře, když\ntak náhle pochopíte, jak ona myslí jen na milence, který ji opustil - - - a tančí\npři tom dál; ale tu, když se jí zdá, že bonzy již podmanila úplně, oni se vzpa'\nmatují a zamezí jí brutálně cestu k chrámu, do něhož už téměř byla vnikla- ZoU'\nfalá se vrátí a několika ranami divoké energie v tak slabém tělíčku odhodí bonzy\na vrazí dovnitř-\nNemáte ještě čas se dosti podiviti grimassám, jakých jsou schopní japonští\nkomikové, bonzové zastupují patrně komický element kusu, když se Gesha\nvrátí-"}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "157", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.9", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2881, "texte": "Tragická, vlasy rozervané, vy\ntřeštěný šílený zrak, obličej vášní\nzdivočelý, vleče za vlasy svoji\nsokyni, kterou dopadla v chrá'\nmu, vrhá ji na zem, tluče svou\ndřevěnou berličkou až bon'\nzové, kteří se vzpamatovali z ú'\nžasu, vytrhnou jí übohou a vrh'\nnou se na ni se spojenou SU'\nrovostí. Sám velekněz přišel na\npomoc a je divočejší než jeho\npodřízení. Übohá Gesha zmítá\nse mezi nimi z posledních sil,\nkdyž pojednou její kavalír vrazí\nna scénu, roztrhne bojující a\nchytne svou umírající milenku\nv objetí. Klesne v ně udýchaná,\nbezvědomí, a on zoufalý, znova\nzískán její láskou, hledí jí marně\npřispěti, hmatá pomateně po\njejím srdci, chce zachytit jeho\ntlukot v tom ona otevře oči,\npochopí, že on ji to drží ve svých\nramenech pocit šíleného blaha\nji pronikne jedno, jediné ra'\ndostné zajíknutí a pak už jen\ntěžká práce vzdechů posledních.\nA obličej, který byl Medusy\ns rozcuchanými vlasy, když\ntloukla svou sokyni, je ted\nk nepopsání, už skoro mrtvý\nve své bledostí a zas přeplněný\nvýrazem. Tuto hroznou smrť květiny, která žila svůj krátký život jenom sluncem,\nradostí a láskou a umřela, když jí bylo její slunce odňato tu zahrála ta drobná\nJaponka s pravdivostí tak velkolepou, že nás zdrtila všechny svatou hrůzou tragedie.\nA nezůstala za tím dojmem pozadu ani ve druhém kuse, v „Kese\". Je to\nvlastně zas jen jedna velká scéna prvním aktem jakž takž připravená.\nKavalír (Kawakami) zachrání mladou dívku Yacco) ze zajetí\nníků a zasnoubí se s ní. Pak odejde na poušť a za jeho dlouhé nepřítomnosti\nprovdá matka dívku za jiného nápadníka. Když se pak první ženich vrátí a, chce\nmstíti na matce její pronevěru, dcera, aby matčin život zachránila, slíbí, že mu\nv noci otevře dvéře svojí ložnice a poskytne příležitost, aby zabil jejího manžela.\nV noci však odešle manžela ze světnice, pak dá umluvené znamení (zasířev svým\nšálem velký lampion, který lože osvětluje) a lehne na jeho místo. Žárlivý\nženich v šeru vrhne se na ní, zabí ji rázem a když sestupuje se stupňů vražed'\nného lože, otevrou se dvéře a proti němu vyjde manžel s noční svítilnou v ruce.\nJak vám popsat úžas a zděšení obou mužů? Vrah skočí k lampionu, strhne šat\na pozná, že zabil svou milenku. Výraz obličeje, s jakým se obrátí k lidem,\nkteří se zběhli, je tak hrozný, že všichni rázem pochopí a ustoupí s uctivou\nhrůzou zatím co on pojednou klidný usadí se na zem, beze spěchu tasí svůj\nmeč, obalí dle předpisu rukojeť látkou a vykoná sám na sobě harakiri.\nKawakami sehrál tuto hrůznou scénu s mistrností tak dokonalou a vzbudil\ndojem tak strašlivý, že by mu mohl i Novellí závidět; ale mně utkvěla ještě víc\nv mysli Sada Yacco, dojemná Desdemona, ve chvíli, kdy posílá svého manžela\nz ložnice a vyprovází ho až ke dveřím. Tam stanula beze slova na chvíli\ndrobný, bolestný bílý stín, který se chvěje před osudem, jemuž ví, že se nevyhne\na který si sama připravila. A pak stoupala tak zvolna na svoje vysoké lože,"}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "158", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.10", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 989, "texte": "cudným, nekonečně smutným gestem zahalila světlo svojí bílou rouškou á\nvidím jí ještě, jak zvolna lehá a choulí se drobná pod svou pokrývku.\nA tak zůstala také v mojí upomínce. Stkví se tam s nekonečnou melancholií\numěleckého díla, které je dokonalé a pomíjející. Je mi nejkrásnějším stělesněním\njaponského genia, toho nesmírně jemného umění, které zbožňuju s bázlivou\núctou nižšího, hrubšího tvora k vyššímu a vznešenějšímu.\nNeuvědomělá jako květina, zdědila ona kulturu svrchované noblessy vypěstovanou\nsto generacemi před ní; obdivuji ji, protože má to nejvyšší, co je umění dáno\nryzí styl; dojímá mne, protože je zpožděnou a snad i svému vlastnímu\nnisovanému domovu již odcizenou representantkou minulosti, která se nevrátí,\na sama tak pomíjející nese břímě věčné tragiky, příliš těžké pro její útlá, slabá\nramínka loutky.\nA tak jsem jí vděčen za jeden z nejvzácnějších a nejryzejších pocitů, které mi\ndarovalo umění: za melancholický enthusiasmus.\nV Praze v únoru 190L\n\nMILOŠ JIRÁNEK."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c002", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c002", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "153", "page_fin": "153", "image_debut": 5, "image_fin": 5, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.1.1", "titre_corps": "RICH. LAUDA. DAL MATSKÁ KRAJINA.", "titre_sommaire": "RICH. LAUDA. DAL MATSKÁ KRAJINA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 5, "page_imprimee": "153", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.5", "debut_caractere": 1973, "fin_caractere_exclue": 2005, "texte": "RICH. LAUDA.\nDAL MATSKÁ\nKRAJINA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c003", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c003", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "154", "page_fin": "154", "image_debut": 6, "image_fin": 6, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.1.2", "titre_corps": "VÁCLAV RADIMSKÝ. JITRO NA ŘÍČCE L'EPTE.", "titre_sommaire": "VÁCLAV RADIMSKÝ. JITRO NA ŘÍČCE L'EPTE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 6, "page_imprimee": "154", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.6", "debut_caractere": 1521, "fin_caractere_exclue": 1560, "texte": "VÁCLAV RADIMSKÝ.\nJITRO NA ŘÍČCE L'EPTE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c004", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c004", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "155", "page_fin": "155", "image_debut": 7, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.1.3", "titre_corps": "FRANT. SIMON. BOSENSKÁ MULA ZA NOCI.", "titre_sommaire": "FRANT. SIMON. BOSENSKÁ MULA ZA NOCI.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "155", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.7", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 36, "texte": "FRANT. SIMON.\nBOSENSKÁ MULA ZA NOCI."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c005", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c005", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "157", "page_fin": "157", "image_debut": 9, "image_fin": 9, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.1.4", "titre_corps": "J. ŠPILLAR. STUDIE.", "titre_sommaire": "J. ŠPILLAR. STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 9, "page_imprimee": "157", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.9", "debut_caractere": 2883, "fin_caractere_exclue": 2902, "texte": "J. ŠPILLAR.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c006", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c006", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "158", "page_fin": "158", "image_debut": 10, "image_fin": 10, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.1.5", "titre_corps": "OTAKAR LEBEDA. PILA.", "titre_sommaire": "OTAKAR LEBEDA. PILA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 10, "page_imprimee": "158", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.10", "debut_caractere": 991, "fin_caractere_exclue": 1011, "texte": "OTAKAR LEBEDA.\nPILA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c007", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c007", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "151", "page_fin": "151", "image_debut": 3, "image_fin": 3, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.2", "titre_corps": "MAX ŠVABINSKÝ. PODOBIZNA JULIA ZEYERA.", "titre_sommaire": "MAX ŠVABINSKÝ. PODOBIZNA JULIA ZEYERA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 3, "page_imprimee": "151", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.3", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 38, "texte": "MAX ŠVABINSKÝ.\nPODOBIZNA\nJULIA ZEYERA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c008", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c008", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "159", "page_fin": "164", "image_debut": 11, "image_fin": 16, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.3", "titre_corps": "ARNOLD BOECKLIN.", "titre_sommaire": "ARNOLD BOECKLIN.", "signature_source": "HUGO V. TSCHUDI", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 11, "page_imprimee": "159", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.11", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 4349, "texte": "ARNOLD BOECKLIN.\n\nZ jitra 16. ledna 1901. zavřel ve své ville na\n\"úbočí fiesolském Arnold Boecklin oči své na vždy. Mohli jsme už dávno na\nudálost tu bytí připraveni. Mistru bylo na čtyry a sedmdesátý rok. Byv před\ndelší dobou raněn mrtvicí, už nikdy potom nenabyl docela své dřívější vzdorné\nsíly. Na jaře r. 1900. málem by ho byla silná chřipka sklátila do hrobu. Kdo ho\nviděl v jeho zdlouhavé rekonvalescenci, kdež jedině jasné oči hlásaly nezlomenou\nsílu tohoto zázračného ducha, ale svaly už jen mdle a namáhavě odpovídaly na\npopudy nervové ten musel se už vzdát naděje, že by třebas jen nejnepatrnější\nčást obrazů začatých nebo polodohotovených v jeho atelieru mohla býti dokončena.\nSmrt Boecklinova nebyla ztrátou v tom smysle, že by jí bylo nějak podstatně\nutrpělo ujmy obohacení našeho majetku uměleckého. Mnohem větší ztrátu pro\numění znamenala smrt Segantiniova a Leiblova. Ti oba nalézali se v bujné mužné\nsíle, uprostřed nejlepšího tvoření, a mnoho znamenitého mohlo být od nich ještě\nočekáváno. A přece otřásla smrt Boecklinova světem, tím světem, který jej znal\na miloval, mnohem hloub nežli smrt jich obou. Neboť osobnost velikého ducha,\nkterá samu sebe vzpracovala k dokonalosti, je sama jaksi uměleckým dílem, při němž\ncítíme, že v něm máme něco obšťastňujícího. Prýští z ní síla a moc, která obohacuje\ni ty, kdož nedostávají se do přísného styku s ní. A odejde4i od nás, vznikne prázch\nnota, kterou nedovede vyplnit ani vědomí toho, co nehynoucího po sobě zůstavila.\nU Boecklina však mluví k pozorovateli veliká osobnost silněji a bezprostředněji\nnežli u kterého jiného německého umělce 19. století. Sklánět se museli lidé před\nní ať v lásce ať v nenávisti, lhostejným nenechala nikoho. Byli větší malíři než\non, ale nebylo malíře, který by jakožto umělecká osobnost byl tak mohutný jako\non. To mu zjednalo jeho zcela zvláštní postavení v bouři a víru moderního\nlířství. Ke starým nenáležel, neboť stál ve svém umění sám na své vlastní podstati.\nHned záhy už vyprostil se z vedení tradice, v níž jen netvůrčí povahy spatřují všechnu\nspásu. K novým však také nemohl býti počítán, ač v lecčem podstatném se s nimi\nshodoval. Přede vším ve věci nejpodstatnější: v samostatném nazírání na přírodu.\nVýsledky jeho však byly přec docela jinaké. Snad nic nedává možnost poznati\nvýšiny a meze nějakého umění tak zřetelně, jako když je měříme dle vymožeností\nmoderního malířství.\nSnahy o zjemnělé, malebné podání, zobrazení přírody, jež jsou význačný pro\nstoletí devatenácté, vrcholí v pleinairismu. Pleinairism podává dojem prostoru tím,\nže maluje vzduch, jenž naplňuje prostor. Dociluje toho jen tím, že co nejsubtilněji\npředstavuje tónové nuance, jichž nabývají místní barvy vlivem media okolo nich\nse vlnícího. Obrazy se zjasňují, zbarvují a přec nestávají se pestré právě tou\njednotností tónů vzduchových.\nPosta vedle nich nejzralejší obrazy Boecklinovy, působí tmavě, lokální\nbarvy, přes všechnu svítivou průsvitnost, stojí proti sobě skoro tvrdě, zdá se, že\nnálady ovzduší (atmosféry) skoro není dbáno, o dojem prostoru usilováno je spíš\nperspektivou linií nežli perspektivou vzduchu. Ale nebylo tomu vždy tak. Ve svých pc\nčátcích lišíval se Boecklin stěží od toho, co jinde objevovalo se jako první hnutí plei'\nnairismu. Ba, jeho „Pan v rákosí\" s proslulými slunečnými skvrnami, nástěnné\nmalby ve ville rodiny Wedekindovy bývaly pro Německo skutečným zjevením.\nTento koloristický naturalism ovládá celé jeho období styků s hrab. Schackem až do\npočátku let sedmdesátých. Toť doba poznámek v Schickových *) dennících, v nichž\nje plno nejjemnějšího pozorování o změně barev pod vlivem života atmosférického.\nOd Boecklinova usídlení ve Florencii a v podstatě až do konce jeho činnosti\npanuje odvrat od zásad pleinairistických, odvrat tím okatější, jelikož\nnismem a rozkládáním barev dostihuje se stále rozsáhlejšího výcviku v zachycování\na zobrazování třpytavé hry světla a něžné harmonie jasných tónů. Snad nebyl\npři té změně bez vlivu pobyt v Itálii. Neboť jako jistě nebylo náhodou, že barvité\nmalířství ve volném vzduchu vyšlo z doliny sekvanské, kde měkký výpar zahaluje\nformy, ale nedělá barvu šedivou, jako vzduch holandský, tak asi mělo spolu\ns ostatním na koloristické nazírání Boecklinovo vliv i jasné ovzduší florencké.\n\n(* R. Schick »Tagebuchaufzeichnungen a.d. J. 1866, 67, 69 Über A. Bocklin.« F. Fontáne, Berlin\nPozn. red."}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "160", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.12", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 4415, "texte": "Vedle vzduchu florenckého smí se tuším počítat i s florenckými quattrocentisty,\nkteré míval mistr před očima a jejichž hluboké krásy barev snaží se dostihnout\npříbuznou technikou. Ale bud jak bud, ať tito činitelé spolupůsobili čili nic, jisto\nje, že Boecklin šel svou cestou s jasným vědomím a vniternou nutností.\nKterýsi naprostý ctitel jeho vyjádřil to tak, že prý překonal impresionism. Na\nkaždý spůsob měl za to, že pro své účely se může obejít bez něho.\nNení divu, zdíAi se být zraku, zcitlivělému moderním malířstvím tónovým,\nBoecklinský kolorísm barbarským. Kdo jej posuzuje jako maítre peintre, kdo\nu něho hledá la belle matiěre, vkusné nanášení barvy, zle pochodí a odhadne jeho\ncenu nesprávně. Velikost Boecklinova kotví na poli docela jiném,\nv duchu tvorbu některého moderního pleínairisty, spatřujeme tu pouze problémy\nmalířské, předmět jakožto předmět není tu ničím, je pouze nosičem zjevů\ntelných a místo něho by mohl také stejně dobře být předmět jiný, U Boecklina\na jaká nekonečná řada výtvorů objevuje se přednáším duševním zrakem! není\nrozhodným problém malířský, ač je tu též, nýbrž poetický obsah náladový, jenž\ntkví v předmětě takovém, že jen a zrovna pouze jím může býti vzbuzován.\nproti malířským kvalitám nějakého obrazu slovo selhává. Dovedeme všeobecně\nvylíčit situaci, ráz osvětlení, ale to, oč vlastně běží, harmonie barev, jemnost tónů,\núčin dekorativní, to vše musí zůstat nevysloveno. U Boecklinových obrazů naproti\ntomu také nebudeme moci malbu popsat tak, aby vznikla tím představa názorná.\nMalebných prostředků, jimižvpracuje, nelze vyjádřiti slovy, ale lze vyjádřit poetickou\nnáladu, které jimi dociluje. Ctěte jen spisy o Boecklinovi, jak rozsáhlé místo v nich\nzabírá líčení jeho obrazů as jakým básnickým vzletem se líčí! Neboť je jisto, že\nto, co v jeho výtvorech uchvacuje, může jistou měrou (dle nadání popisovatelova\naž i vysokou měrou) podáno býti i slovy. V tom spočívá také vysvětlení konečné\npopulárnosti Boecklinských obrazů, a nikoli snad ve vzrůstu uměleckého vzdělání.\nNeboť u obecenstva laického vždy konečně rozhoduje právě zájem předmětový,\nobecenstvo chce být dojímáno, vzrušováno a baveno. To vše shledáno bylo u něho,\nkdyž si lidé jedenkrát navykli na mistrův svémocný a mužný spůsob vyjadřování!\nAle právě jako nemaluje Boecklin malebný zjev jen k vůli malebnosti, zrovna\ntak není vypravovatelem nebo íllustrátorem. Předmět nikdy nestojí u něho v první\nřadě, aby hledal pro něj jen formu. Není naprosto tím, co mu vytýkávají\nvrchní posuzovatelé, malířem literárním. Boecklin je básníkem, pokud mu běží\no vzbuzení poetické nálady a tento náladový registr má u něho překvapující\nrozsah a sílu. Ale pravým malířem potud, že mu tato nálada vyrůstá přímo ze\nzjevu přírodního. V tom záleží jeho velikost a jedinečnost. Nebylo snad kdy\numělce, aby byl býval se stejnou silou fantasie světu zjevů propůjčoval schopnost\npoetického výrazu. Bylo mu to umožňováno kromobyčejným citem pro přírodu\na svrchovaným ovládáním prostředků zobrazujících.\nUmělecký jeho vývoj übírá se naprosto tímto směrem. V prvějších obrazech\nobjevuje se bohatství naturalistických podrobností, které mluví o vzácné bystrosti\npozorování a bezprostředné radosti ze zjevu. I skutečné studie přírody nalézají se\nmezi jeho listy. Převládá zájem ryze malířský, ačkoliv už se ozývá i zde záliba\npro útvary poeticky působící. Pořád ostřeji vystupuje náchylnost, zobrazováním\npřírody rozechvívat mysl a fantasii. „Zátiší\" nevyskytá se v jeho tvorbě veškeré\nani jednou, ba i ryzí krajiny bývají u něho kromobyčejně zřídka. Kdežto však\nstafáž s počátku bývala přičiňována spíše jen zevnějšně, aby sesilovala náladu,\npozději zdá se, že nutně vyrůstá z půdy, jevíc se bezprostředním zosobňováním\ntajemného víření živlů. Při tom rodí se výtvory jeho obrazotvornosti z tak\nného citu pro přírodu, jsou proniknuty takovým citem života, že tu naprosto\nnení schlazujícího vlivu vyuměikované allegorie. Vůčihledě vzmáhá se i suggestivní\nsíla malebných prostředků výrazových zjednodušováním formy a sesilováním barvy.\nBylo by vděčnou úlohou, prozkoumat formální stránku Boeklinových obrazů\nvzhledem na jejich funkci náladovosti. Naturalistické zevrubnosti dbá méně nežli\nupotřebitelnosti za účelem dosažení určitého dojmu. Za tím jde úsilně všemi\nstředky. Z nejkrásnějších krajin je „Jarní den\" (v Národní galerii berlínské), jejž leptal\nKlinger. Nejblaženější vzpomínky na potulky toskánské se probouzejí. Všechny"}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "162", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.14", "debut_caractere": 24, "fin_caractere_exclue": 1949, "texte": "živly tohoto zázračného kraje jsou podány s mocnou přesvědčivostí. A přec vy-\nškytají se zde odchylky od pravdyv přírodní, odchylky aspoň tak veliké, jako jeho\nnejhorší skresleniny na figurách. Člověku se zdá, že vidí, kterak jarní míza nalévá\nkmeny bílých topolů, až kůra praská, tak životně jsou namalovány! ale tytéž\nstromy od vrcholů do kořenů jsou malovány stejným tónem, jakoby se odrážely\nod tmavých keřů vavřínových, od modré hladiny vodní, nebo jakoby trčely do\njasného vzduchu. A ačkoliv po nebi plují bílé oblaky, sviti se zelená louka a pestré\nkvítí na ní nejhlubšími barvami lokálními ale je to přece jarní louka, řekl bys:\nlouka, jak to v knize vytištěno ! Je nepochybno, že při tom vede mistra vědomý\númysl. K obrazu „Nivy blažených\" existuje barevný náčrt, jeden z nečetných ná-\nčrtů, které vůbec jsou. Na něm uz je komposice pevně vyhraněna, rozvržení mass,\núprava stafáže je táž jako na velkém obraze. Ale jemný stříbrný tón dává celku\nvzhled, jakoby to byla kopie dle přírody. Teprv průběhem práce vnáší umělec\ndo obrazu všechno to stupňování a kontrasty, které mají tvořit dojem pohádko-\nvosti a kouzelnosti a probouzet naší touhu. Ba, často dostihuje svých účinků ne\ntak tím, co ukazuje, jako tím, co dává hádat. Naznačuje krajinné výhledy, tajemné\nhlubiny lesní, a ta nejsouce skoro ničím, přece jsou dost silná, aby\ndonucovala obraznost k činnosti plné tušení.\nI svým ryze figurálním vyobrazením propůjčuje energii výrazu, jež dokonale\nvyčerpává citový obsah situace. Nalézá linii těl a pohyby rukou, (jako ve skupině\nJana a Magdaleny na obraze „Snětí s kříže\" na Marii, která se vrhla na mrtvolu\nKristovu, na obraze „Pieta\"), jež mají takovou výmluvnost, že ji předstihnouti\nnelze. Není mu cizím žádné hnutí mysli, od výkřiku bolesti až k výbuchům lo-\nmozivé veselosti, ale v nejvyšší svrchovanosti se umělec zjevuje tuším tehdy,\nkde staví velikou sílu charakterisační do služeb svého božského humoru."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "164", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.16", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 3510, "texte": "Při umění, které je zcela výrazem nálady, jemuž zjevy přírodní v poslední řadě\njsou jenom symboly stavů duševních, nezáleží na krajní jemnosti malebného\nzobrazení věcí. Boeklinovo malování z paměti, tolik obdivované a tolik tupené,\nje přirozeným následkem těchto tendencí. Víme, že mistr svým neúnavným, cíle\nvědomým zíráním nastřádal si tak veliký poklad představ, že podobný snad nikdy\nse nenashromáždil v mozku některého malíře. Ale zrovna tak je jisto, že žádná\numělecká fantasie není s to, aby volně z paměti reprodukovala takové bohatství\ntvarů, takovou harmonii nejrozmanitějších tónů barevných, jakou poskytuje příroda.\nTvorbě Boecklinově však bylo by bývalo překážkou to, co jiným zdá se být\nvyhnutelnou nutností. Pro výtvory jeho překypující vynalézavostí stačilo to, co je\ntypické a charakteristické, ale to muselo mu být k disposici v nekonečné\ntosti v každý okamžik. Práce přímo před přírodou, jak praví sám v denníku\nSchickově, byla by bývala rušila pomyslnou škálu jeho obrazů.\nSíla Boecklinova byla jinačí sílou nežli síla jiných velkých malířů, a nebyla ani\nsilou malířskou. Poskytoval sjednocení vlastností, bohatství básnických visí, sílu\numělecké tvorby, hloubku a radostnost mysli, i kulturu ducha, jak se jich v té\nsíle dostalo jen největším velikánům.\nUmře4i muž, který plnýma rukama rozdával poklady, vedle otázky, čím nám\nbyl, nelze se vyhnout jiné otázce, čím bývali jsme jemu my, my obdarovaní.\nTato kapitola je ovšem mnohem méně potěšitelná. Dost často už bylo\nváno, kterak sdílíval osud skoro všech velikých uměleckých osobností devater\nnáctého století, byv přijímán s posměchem od obecenstva, jemuž podával svá nej'\nlepší díla. Ze tato umělecká dráha ukončena byla smírně, za to sluší děkovat jen\njejí délce. Kdyby byla bývala skončila o deset let dřív, byla by bývala skončila\nšpatně, zadostiučinění všeobecného uznání by mu bylo bývalo odepřeno. Ale on\npřec jen mohl žít, vždy nalezl se pro něj ten či onen mecén, jenž za tržní cenu\nkupoval obrazy, které trhu nemívaly. A Boecklin byl dost pyšný a silný, aby\nnedělal ústupků vkusu obecenstva. V tom směru tedy sotva bylo mnoho\nnedbáno, a že dav žijící v hlubině nechápe člověka žijícího ve výši, toho možno\nželet, ale ne kárat.\nAle jiné zameškání vybízí k nejtrpčím výčitkám. Ač Boecklinovo umění malby\nnástěnné přese všechny svízele docházelo neustálého rozvoje, přec jen v oboru,\nkde byl povolán vykonat díla nejvyšší a nejblahodárnější, bylo úplně spoutáno.\nCo od něho máme z maleb nástěnných, náleží letům jeho mládí: výzdobu villy\nrodiny Wedekindovy, schodiště v museu basilejském, zahradní sál Sarasinův. Jsou\nto výtvory velkolepého slohu. Ze záznamů Schickových víme, s jakou intensřv>\nností si Boecklin osvojil esthetické a technické podmínky této odrůdy umělecké.\nJak by právě jeho umění, směřující k dekorativnímu zjednodušení, bylo bývalo\nspůsobilé, vyzdobit prostory v pravdě umělecky! Nenalezlo se však soukromníka,\nnenašlo se úřadu ani vlády, kteří by si byli troufali, postavit jej před takový úkol.\nJaké sumy byly v Německu vyházeny na malby nástěnné, které jenom v nej'\nřidčích případech vynikaly nad obyčejnou prostřednost! Právě u takových výtvorů,\nz nichž by mohl nejjistěji a nejtrvaleji vyplývat vliv na široké massy, snažíme se\núzkostlivě vyvarovat se všeho, co by šosáctvo snad mohlo poděsit. Jak praví\nHauptmannův Michal Kramer u příležitosti zmařené zakázky pro Boecklina: „Hřeší\nse příliš.\" I to by bylo pro nás darem z Boecklinova života, kdyby se v tom pro\nbudoucnost hřešilo méně.\n\nHUGO V. TSCHUDI."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c009", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c009", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "162", "page_fin": "162", "image_debut": 14, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.3.1", "titre_corps": "O. LEBEDA. NADLUŽNICÍ.", "titre_sommaire": "O. LEBEDA. NADLUŽNICÍ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "162", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.14", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 22, "texte": "O. LEBEDA.\nNADLUŽNICÍ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c011", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c011", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "161", "page_fin": "161", "image_debut": 13, "image_fin": 13, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.4", "titre_corps": "H. SCHWAIGER. KRAKONOŠ.", "titre_sommaire": "H. SCHWAIGER. KRAKONOŠ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 13, "page_imprimee": "161", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.13", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 23, "texte": "H. SCHWAIGER.\nKRAKONOŠ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c012", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c012", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "163", "page_fin": "163", "image_debut": 15, "image_fin": 15, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.5", "titre_corps": "OTAKAR LEBEDA. CESTOU.", "titre_sommaire": "OTAKAR LEBEDA. CESTOU.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 15, "page_imprimee": "163", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.15", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 22, "texte": "OTAKAR LEBEDA.\nCESTOU."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c014", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c014", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "165", "page_fin": "169", "image_debut": 21, "image_fin": 25, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.7", "titre_corps": "GALERIE UMĚNÍ ČESKÉHO", "titre_sommaire": "GALERIE UMĚNÍ ČESKÉHO", "signature_source": "Š", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "165", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.21", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2634, "texte": "GALERIE UMĚNÍ ČESKÉHO\n\nV dohledné době stane se skutkem.\nNepřipraveno k otázce této, umělectvo české obou národností stojí před\nřešením vážného úkolu, jakým zařízení takové vzorné galerie umělecké je stojí\npřed řešením úlohy která v dobrých rukou spočívajíc a dobře vedena hlubo'\nkým kulturním významem svým může zkypřiti naši půdu a oplodniti ji úrodně\nšpatně řízena zabít i to málo, co v našich poměrech dosud je potěšitelným.\nCelá záležitost ta v umělectvu uvítána s nadšením bohužel však většinou je\nto takové hnusné nadšení o kapsu a prospěch jednotlivce ane ten pravý zájem\no umění, o to, čím takové vznešené, nad prach života všedního povznesené umění\npůsobí. A hned ze začátku vytvářily se poměry tak, že celé věci chápou se ruce\nnepovolané a svými zájmy, které s uměním nemají nic společného, bez toho\njiž rozervané poměry naše jen přiostřují aje ještě více otravují.\nTolik s potěšením zde konstatujeme veřejně, že všeobecně s umělecké strany\nodsuzovány byly ty nechutné žurnalistické projevy pražských listů české i německé\nstrany, poněvadž řešena zde otázka umělecká z docela nepochopitelného sta'\nnoviska neuměleckého a budiž to přímo řečeno, rukama naprosto nepovolanýma.\nJe k tomu sice potřeba smělosti, ozvati se proti všemocnému hlasu žurnalistiky,\nale my mladší jsme již tak lehkovážní —žeito si dovolíme čelití onomu\nnemístnému, nesprávně založenému zbytečnému hašteření, vedenému docela\nneoprávněnými hlasy. Ani to zde není omluvou —že vůle věci prospěti byla\ndobrá padá zde jen na váhu, že příčiny a pohnutky, z nichž umělecká tato\nzáležitost se řeší, jsou docela nesprávně založeny. To byly tak první výstřelky toho\nnadšení a přišly druhé a doufejme, že přijde jich ještě celá řada.\nNejčilejší náš český spolek pokud se ovšem tato čilosť týká zaopatřování si\nstyků s veřejností Umě'\nlecká Beseda vyslala svoji\ndeputaci k ministerstvu\na tak se stalo, že pánové\nSnirch aßratřiLiebšerovére'\npresentovali české umění (!)\ntak bylo o tom v novů\nnách psáno učinili svoji\npoklonu mladočeskémuklu-\nbu to také nemůže škodit.\nA zatím doma svolána\nveřejnými novinami schůze\numělců výtvarných české\ni německé národnosti, schu'\nze, do níž ze řady německé\ndostavili se pouze bratři\nJakeschové. Bylo hlavním\núčelem této schůze umělce\nnaše obou národností aspoň\nponěkud připraviti, orgánů\nsovati proti společnému ne'\npříteli —proti takové hrozné\nruce umělecké nepovolá'\nnosti, toho šlechtického pa'\ntronisování, které v celé této\nzáležitosti ještě bude hráti\nvelkou úlohu osvědčila\njiž hned na počátku ke ga'\nlerii navázána jména hrab.\nBuquoůe a ryt. z Lannů.—\nJe bohužel však u nás\ntak málo zájmu o celek\nkaždý ten jednotlivec je"}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "168", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.24", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 3855, "texte": "příliš profesorem spolkářem nebo jen jednotlivcem —• že společného oprav'\ndu potěšitelného výsledku nedocíleno. A je tak jasna cela ta věc jet zde řada\npříkladů, jichž dobré stránky svítí na cestu lepší jichž stinné stránky výstrahou\njsou krokům budoucím. .\nTo vše ale jako když zapadne. Aje nám věru líto —že byli to právě umělci\nněmecké národnosti, kteří v této záležitosti společně nedovedli a snad nechtěli\njiti, kteří již volbou své deputace k místodržitelství prolomili princip námi stále\nhlásaný o umělecké povolanosti a složením této deputace volbou vůdce její\nučinili krok, který je tak skličující, umělectva nedůstojný.\nJak potom brániti se vlivu diletantů, vlivu nepovolaného protektorství neumělců,\n(osobní nebo společenská kvalifikace, které nijak dotýkati se nechceme, nepadá\nna váhu), když umělci dají se vésti neumělcem\ngence umělecká byla něco méně než třeba vědátorská. Umělci německé národ'\nnosti zde chybili a divíme se, že národnostní ohledy zde hrály přednější úlohu\nnež ony věcné čistě umělecké.\nA přihlédněte blíže k tomu co se chce, nebo co by se chtíti mělo krátce\na jasně v čem je ta jedna jediná věc, která je tak samozřejmá, tak jasná, ale tak\nmálo rozuměná Galerie jako záležitost čistě umělecká vedena\nbudiž umělci.\nJsme věru zvědavi, jak celá věc se utváří. Není tomu dlouho, co totéž mini'\nsterstvo, které o galerii bude rozhodovati, vydalo zcela správně svým podřízeným\núřadům upozornění v tomže a dobrém smyslu aby obce záležitosti umělecké\ndávaly do rukou jedině správných uměleckých jsme zvědavi, jak toto minu\nsterstvo samo bude dbáti toho, co podřízeným oprávněně a dovoleně diktuje.\nNemáme snad k tomu práva předem o věci mluviti ten předpoklad však\nvysloviti musíme že důvěry k celé té záležitosti nechováme žádné. Máme\npro to vše příliš dokladů, příliš trpkých zkušeností, tolik sklamání, takových\nzvrhnutí dobrého semene, takových mrzáckých výsledků, že ani toto símě, které\nby mohlo nésti ovoce dobré, nevítáme s nadšením.\nZářícím příkladem takového naprostého nezdaru podniku, který dobře myšlen\na založen špatným provedením docela minul se cíle, je naše akademie věd\na umění. Mluvíme ovšem jen o oddělení výtvarném.\nInstituce, která má k disposici tak značné prostředky finanční, podporu země\ni státu, působení již více než desítileté a ohlédněte se, kde je její pro'\nspěch umění českému. Zadívejte se na tu dobu před akademií, na periodu\nonoho vzrůstu umění českého generace našich největších tam bez akademie\nbez přízně mocných i vlády rostlo jejich umění.\nA dnes za této akademie rozbírání její jmění umění oněch klesá. Takové\ntisícové ceny sice pomohou kapse jednotlivce udělenyli ale tímto obvyklým\nzpůsobem, nepomohou umění. A o to se jednati má a jedná.\nNe osoby, ne kasty, ale umění kvalita, aotu se v Akademií nejedná, toho\ndokladem je složení IV. třídy, rozdělování cen a poměr všeho toho ku příkl.\nk H. Schwaigrovi.\nA tomu tak v akademii, kde správa svěřena umělcům jak tomu bude\nv povýšenější významem společenským kruhu takové vládní galerie? Zadívejte\nse na to jak chcete, průměrem zde zůstane stále to smutné, co nejlépe na našem\nBrožíkovi tak charakteristicky se vytvářilo.\nOn ve své síle, zápasící s finančními nesnázemi plahočící se světem v bídě\nrostl a uznáno'li bylo toto stalo se tak v cizině v Berlíně v galerii visí, jedna\nz jeho nejlepších prací za to ale u našeho oficielního světa, toho světa, který\ndisponuje prostředky, prolomily se ledy nevšímavosti tak pozdě, že zatím hodina\nvýsluní jeho umění dávno minula v této době on stává se u nás zralým ta'\nkové galerie umělecké.\nA ti, kteří mezi tím za novými cíly ženou se v boj, ti, kteří veškeru pracnou\nčinnost posvětili tomu pravému umění kteří nespokojili se takovou lacinou\nkonvenční průměrností, která našemu porozumění pro umění dodnes je ideálem,\nmusí bojovati s překážkami finančními, s vlasteneckou policií, hlavními repre'"}, {"page_pdf": 25, "page_imprimee": "169", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.25", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 3307, "texte": "sentanty naprostého nechápání všeho, co s uměním jen trochu má společného,\ni těch podobných, kterým umění jejich je příživnictvím ovšem jen umění těch\nmladých těm starším, takovému Hynaisovi, abychom mluvili s příkladem,\ntřeba byl docela francouzsky založen tomu se odpouští.\nOvšem není východisko z celé té věci tak snadné, jak by se zdálo. Jediným\nzákonem, vanoucím celým tím činem, musí býti stanovisko umělecké. Žádáme\nvedení umělecké a v Akademii jsme s ním naprosto nespokojeni. A přece\njen nutno na to stále biti, stále nutno k tomu čeliti, aby povolané ruce umělců měly\notěže celého toho podniku v rukou. Je sice smutné, že zrovna v tomto stavu\ntak příliš se nám nedostává lidí kteří se širokým rozhledem opravdové inte'\nligence nedovedou vymaniti se takovému prohlédání svými jednobarevně, svým\nspůsobem zbarvenými skly, kteří nedovedou chápati než to jedno, co sami robí,\nkteří odsuzují vše, co v jiném směru založeno jinak roste.\nTakovým lidem vysokého uměleckého cítění spravedlivým všemu, co\npovzneseno nad umělecké břidilství bylo by snadno býti zde vůdcem. A z tohoto\nstanoviska řešiti celou úlohu bude nutno. Umělci národnosti německé projevili\nsvoje přání dělení na kurie my mladší, kterým záležitost umění více leží na\nsrdci než naše kapsa, třeba prázdná díváme se na věc docela jinak my,\nbudiž to přímo a veřejně řečeno, klademe jako první podmínku uměleckou\nzdatnost, prostou vší prostředno sti. A poněvadž je to již jednou\nznámo že v umění výtvarném skoro výhradně na pravou strunu zavzněly vždy\nruce velikých umělců jiných světů než naší úzké vlasti, žádáme, aby galerie pří'\nstupna byla umění celého světa slovanského, německého, francouzského\ni zámořského, takový stručný třeba, ale významný přehled světového moder'\nního umění a jsme věru zvědavi jak v ohledu tom zachovati se dovolí nám\numělectvo německé národnosti. To snad přece uzná, že i zde vésti dvě kurie, dvě\noddělení, bylo by notnou hloupostí.\nV předcházejícím rozvedeno celé naše přání. Sdělujeme ho veřejně poněvadž\nneodvislé Volné Směry v rukou majíce, máme k tomu příležitost. Je na těch,\nkterým opravdu bězí o umění, a ne o kus hanebné kapesní otázky, aby ruce své\nspojily k odvrácení toho neštěstí, jakým bude špatně vedená galerie umělecká.\nJe zde chvíle dost, aby započaty byly kroky aby úmluva se stala řádná\naby čeleno býti mohlo proti všem těm nepovolaným kteří věci se chápou\naby věc uvedena byla do kolejí dobrých.\nByla sice podána petice, aby ve věci ponecháno bylo spolkům uměleckým prc\nmluviti slovo ale i to je směšno, když bylo připuštěno, aby stejně spoluroz'\nhodovati mohla i Umělecká (!) Beseda ta, která svými vánočními výstavami kvali'\nfíkuje tak hanebně svoji uměleckou potenci která celým svým dnešním půso-\nbením otravuje a ničí jakous takous snahu zvednutí uměleckého niveau povšech'\nného.\nZáleží nám příliš na věci ne pro naše kapsy opakujeme stále\nale pro věc umění. Jako jediní, kteří mají příležitost veřejně bez ohledu na\nkohokoli, říci svoje slovo, ať je to komando nakladatele nebo politického, neb\nnárodnostního stranníka, upozorňujeme na lhůtu příjezdu ministrova do Prahy,\nkdy o věci bude se závažně jednati, vítáme každý krok který za stejným cílem\nchce jít s námi as námi domáhali dobra budoucího.\nRedakce ochotna je veškeré dotazy zodpovědíti a v záležitosti této spolupůsobiti.\n\nŠ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c015", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c015", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "165", "page_fin": "165", "image_debut": 21, "image_fin": 21, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.7.1", "titre_corps": "F. ANÝŽ A P.NOVÁČEK DESKY.", "titre_sommaire": "F. ANÝŽ A P.NOVÁČEK DESKY.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 21, "page_imprimee": "165", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.21", "debut_caractere": 2636, "fin_caractere_exclue": 2662, "texte": "F. ANÝŽ\nA P.NOVÁČEK\nDESKY."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c016", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c016", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "166", "page_fin": "166", "image_debut": 22, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.8", "titre_corps": "FR. ANÝŽ A P. NOVÁČEK. NÁČINÍ KUŘÁCKÉHO STOLKU Z TEPANÉHO STŘÍBRA A SKLA.", "titre_sommaire": "FR. ANÝŽ A P. NOVÁČEK. NÁČINÍ KUŘÁCKÉHO STOLKU Z TEPANÉHO STŘÍBRA A SKLA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "166", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.22", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 73, "texte": "FR. ANÝŽ A P. NOVÁČEK.\nNÁČINÍ KUŘÁCKÉHO STOLKU\nZ TEPANÉHO STŘÍBRA A SKLA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c018", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c018", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "167", "page_fin": "167", "image_debut": 23, "image_fin": 23, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.10", "titre_corps": "FR. ANÝŽ AP. NOVAČEK. NÁČINÍ KUŘÁCKÉHO STOLKU Z TEPANÉHO STŘÍBRA A SKLA", "titre_sommaire": "FR. ANÝŽ AP. NOVAČEK. NÁČINÍ KUŘÁCKÉHO STOLKU Z TEPANÉHO STŘÍBRA A SKLA", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 23, "page_imprimee": "167", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.23", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 71, "texte": "FR. ANÝŽ AP. NOVAČEK.\nNÁČINÍ KUŘÁCKÉHO STOLKU\nZ TEPANÉHO STŘÍBRA A SKLA"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c020", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c020", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "170", "page_fin": "172", "image_debut": 26, "image_fin": 28, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.12", "titre_corps": "ZPRÁVY A POZNÁMKY. VÁCLAV BROŽÍK.", "titre_sommaire": "ZPRÁVY A POZNÁMKY. VÁCLAV BROŽÍK.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 26, "page_imprimee": "170", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.26", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 4246, "texte": "ZPRÁVY A POZNÁMKY.\nVÁCLAV BROŽÍK.\n\n15, dubna t, r.\nzemřel v Paříži nejpopulárnější a jistě\nnejplodnější umělec český* Počátky jeho\ndatují se r* 1868 na pražské malířské\nakademii současně s Alešem, Tulkou\na Ženíškem. R* 1870 vystaven v Praze\nMatějkův „Rejthan\", dílo, jež svojí ži'\nvotností tehdy působilo jistě silným\ndojmem a zanechává mnoho reminiscencí\nv tehdejšífgeneraci, a které i dnes podržuje\nsvé čestné místo mezi díly tohoto genru*\nV té době vystupuje Brožík z akademie\na pracuje u E. Lauffera ar* 1871* vy\nstupuje na veřejnost prvou prací „Eva\nz Lobkovic u svého otce v žaláři\", od'\njíždí z Prahy do Drážďan a již roku 1872*\nvystavuje druhý obraz „Svatební průvod\nkrálovny Kunhuty\", z Drážďan opětně\nvrací se do Prahy ar* 1873* provádí\n„Loučení se Otakara ll* s rodinou před\ntažením do Rakous\", a téhož roku na\npodzim odjíždí do Mnichova k Pilotymu,\nzde maluje „Sv* Irri\" ; po dvouletém\npobytu vrací se opětně do Prahy* Roku\n1876* portrétuje tragédku pí* Samberko'\nvou jako „Messalinu\", vypravuje se na\ncestu do Paříže kde pomocí Munkaczyho\nnavazuje styky s pařížským obchodní'\nkem a boháčem Sedelmayerem, s jehož\ndcerou se zasnoubil a který jej do umě'\nleckého světa pařížského uvádí* Již 1877\nvystavuje poprvé v Salonu „Průvod\nkrálovny Dagmary\" a „Oběť nábožen'\nského fanatismu\", dále povstává r* 1878\nv Salonu medailované „Poselství krále\nLadislava\", v Praze r* 1879 a v Ber'\nlíně r* 1880 vystavené, zde medailované\na zakoupené* V létech 1880 1883 ná'\nsledují „Karel IV* a Laura na dvoře\nAvignonském\", „Slavnost umělců u Ru'\nbense\", „Císař Rudolf u alchimisty\"\na „Pěvec ballad\"* Na řadu přichází roku\n1883* nejpopulárnější rozměrná práce\nBrožíkova „M* J* Hus před konsilem\nKostnickým\" a v téže době zasazeny\nbyly tři obrazy do logie Národního\ndivadla: „Přemyslovci\",'„Luxemburgové\"\na „Habsburgové\". Roku 1884—1885 ná'\nsleduje již opět velké plátno „Kolům'\nbus na dvoře španělském\" ar* 1889*\n„Defenestrace\".\nTo as stručný přehled nejvýznačněj'\nších prací Brožíkových, mimo těchto je\ncelá řada menších scen historických, jež\npovstala po cestě Nizozemím r* 1879*,\na řada genrů á la Breton po cestě Nor'\nmandií počátkem let devadesátých, mezi\ntuto dobu do let osmdesátých spadají\nčetné kresby pro časopis Brožíkova\nbratra „Ruch\",\nCelá ta spousta prací, ta početně velká\nprodukce, ta sebedůvěra, s jakou Brožík\nse vrhal jíž od počátku své dráhy na\npráce rozměrem tak velké, kdy zápasil\ns kresbou a kdy materielní prostředky\nbyly těmto tak stejně nepříznivé jako\nvšem rozměrnějším dílům i dnes vy\nnucují obdiv té fysické vytrvalosti.\nStanovisko dnešní k pracem jeho po\nstránce čistě umělecké je ovšem jiné,\nV počátcích svých, jež jsou nám skoro\nneznámy, kdy zápasil Brožík silně\ns kresbou, slabší stránkou iv posledních\npracech, byl koloristicky nadán v té\ndobě v nad své současníky. Podobizna\npí, Samberkové je toho dokladem.\nDnes působí sic trochu prázdně, avšak\njednotlivé partie, zvláště draperie i pletě\ntrochu pod vlivem Maxe - ukazují\nslibné začátky pětadvacetiletého umělce.\nPozdější práce působí sic barevněji,\nje zde víc routiny a techniky, ale\nmálo studia a mnoho snahy po velké\nprodukci. Obdiv a chuť k velkým\nplátnům přichází příliš k platností,\npříliš sváděla slavená díla Géromea a\nJ, P, Laurense, nemají však oné pev'\nnosti, v kresbě, koncepci, takové tvrdé\nmužnosti tohoto stejně historického\ndokumentáře. Ač Brožík barevnější\nv pracech svých než Matějka, chybí mu\nona síla, vášeň výrazu a pojmutí tc\nhoto patriota, ač Brožík mladší všech\npředešlých, nešel on dál v té své historii\nnež jeho předchůdci. Jeho osoby ve\nvšech dílech stejným nerušeným klidem\njsou účastníky scén vzrušených i ob'\nřádně studených, jeho nejvážnější scény\nnesuggerují nám dramatičnost odehrává'\nného. Je zde něco aranžovaně divadel'\nního, Brožík vzdor většině svého půso'\nbení v Paříži, zůstal nejblíže Pílotymu,\nMatějkův „Rejthan\" mnohem starší, je\nnám dnes přístupnější, a vzpomínám'lí\nobrazu dokonalého, jenž může být vzorem\nhistorickým plátnům, je to E. A, Abeyův\ndokonalý „Hamlet\", Kolorit Brožíkův stá'\nvá se universálnějším, šablonovitějším, jen\nna některém genru z Normandie trochu\noživne, pak opět při častěji opakovaném\nmotivu je méně studia a více manýry\na v nejposlednější době dělá Brožík tak\nveliké koncesse prodejnosti svých drob'"}, {"page_pdf": 27, "page_imprimee": "171", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.27", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 4157, "texte": "ných prací, jak toho smutným dokladem\ncelá řada portrétů z poslední pražské pe'\nriody a právě vystavené práce na letošní\nvýstavě v Rudolfíně. Od r. 1893 usadil\nse Brožík definitivně v Praze, byv po'\nvolán na akademii umění. Umělec, jenž\nzačal krušně, velkou pílí, odvahou a\nvytrvalostí dobyl v cizině a rozumí se\npozději i doma všech poct, jež mohou\numělce postihnout, společensky stoupal\nale umělecky klesal. Patrný úpadek\nBrožíkův dokumentují dvě poslední\ndíla: „Tu Felix Austria nube\" a „Zvolení\nJiřího z Poděbrad\" dva tak různc\nrodé motivy, tam obřadný chlad, zde\nradostná vášeň obé dopadlo stejně\nchladně, divadelně, a obé ukazuje smutně,\njak mnoho Brožík zůstal dlužen svým\nzačátkům.\nOTOKAR LEBEDA f 13. dubna 1901\nv Chuchli u Prahy u věku 24 let. Patřil\nmezi nejnadanější žáky Julia Mařáka,\nprvní jeho práce vzbudily již r. 1896\nsvou barevností a šířkou na školní vý'\nstavě rozhodnou pozornost iv těžké\nkonkurenci se staršími kolegy, Kavá'\nnem, Dvořákem i Slavíčkem. Opustiv\nakademií, vydal se do světa; navštívil\nPaříž, Mnichov, Vídeň, zdržoval se\nu moře, a všude profitoval pro své\numění a dokumentoval svoje pokroky\nstudiemi, které domů posílal, a které\nvšechny oddychovaly živostí a energií\nvlastní jeho povaze. V celém jeho\nkrátkém tvoření vynikal tento kurážný\nrys podnikavosti až spěšné a jakoby jen\ns krátkou líiůtou počítající. Vlivů vy\nstřídalo se několik, ale zpracoval a stra'\nvoval je stejně rychle. Roku 1898\nvystavil na 11. výstavě „Manesa\" tři\npráce: „V liboháji\", „Krajina u Kromě'\nšina\" a „Z Karlových Varů\", řada dal'\nších prací je známa z výstav v RudoL\nfině a „Jednoty výtvarných umělců\".\nKdyž se v posledním čase usadil v Pra'\nze jakoby na dobro, sledovali všichni za'\nsvěcenci s interesem jeho plány a náčrty\nk velkému obrazu, který chystal pro\nRudolfinum, kde patřil tentokráte mezi\njurory, jistě nejmladší v tomto úřadě.\nVystavil místo velkého plátna tři menší,\nkteré v tomto čísle reprodukujeme, svou\njemně nuancovanou, šedou barvitostí\npřekvapily stejně jako šířkou a smělostí\ntraktamentu. Náhlý konec několik\ndní po zahájení překvapil ještě víc, ale\nsmutně a tragicky. Cenili jsme všichni\njeho talent, zdálo se nám, že také všechny\nostatní životní podmínky jsou u něho\npříznivější než kdekoli jinde, a že není\ntedy žádné vážné překážky na dráze,\nkterá se tak skvěle otvírala. Skončila\ntak hrozně příkře\nJOSEF MÁNES. Častokráte as mnoha\nstran byli jsme vyzváni, bychom ujali\nse vydání umělecké monografie J. Manesa.\nPravda, chuť jsme měli, avšak\ndávky naše též rostly, neboť: nejen\ndobrý výbor z toho množství prací, ale\ni řádnou skutečně umělecky vypravenou\na definitivní publikaci, která čestně\nobstojí vedle silné převahy dobrých\ncizích děl, jsme si představovali, a tu\npožadavky nikdy by se nebyly shodly\ns našimi financemi. Myšlénka\nusnula, ujal se jí prof. K. B. Mádla na\npodzim t. r. počne vycházet „Dílo J.\nManesa\" nákladem F. Topiče.\nv / / 1 f r\nK LETOŠNÍ VELKE MEZINÁRODNI\numělecké výstavě v Mnichově pozváno\nbylo české umění prostřednictvím\nkouského ministerstva kultu k úČ2Sti\nv rakouském oddělení. Spolek\nných umělců „Mánes\" hodlal se súčastnit\ntehdy, bude4i povolena samostatná ex<\"\nposice s vlastní jury. Ve smyslu tomto\nstanovila též své podmínky „Jednota\nvýtvarných umělců\", Na druhý dopis\ndošlo rozhodnutí ministerstva, že oběma\nkorporacím stanovena bude společná\nmístnost s označením české umění\npovolena vlastní jury, výměr a půdorys\nže oznámen bude do i, května. 12. května\nbylo nám sděleno 14 dnů před\nhájením, že českému umění vykázána\nplocha 10 metrů 25 cm. Videm\nské „Secessi\" vykázány dvě místnosti,\n„Hagenbundu\" jedna místnost,\nlerhausu\" též jedna místnost tedy\ntřem vídeňským korporacím 4 místnosti,\ncelkem 60 —65 metrů, a českému umění\njedna stěna místnosti „Kůnstlerhausu\",\nt. j. 10 m. 25 cm, z těch připadá na\n„Mánes\" sm. 12 a půl cm.! Na\nkládě těchto disposic účast na výstavě\nMnichovské v poslední chvíli odepřena.\nPráce obeslané budou v nejbližších\ndnech autorům vráceny\nvv / v\nK SOUTĚŽI NA PŘESTAVBU\nStaroměstské radnice v Praze došlo cel'\nkem 13 návrhů, z těch poctěno bylo\n6 cenami, sedmá cena neudělena a žádný\nnávrh neuznán schopným definitivního\nprovedení. Ceny obdrželi: I.10.000 K."}, {"page_pdf": 28, "page_imprimee": "172", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.28", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1143, "texte": "Jan Vejrych, dvě 11.po 5000 K. Kamil\nHilbert a Jan Koula, dvě 111. po 3000 K.\nFr. Blažek v Mostaru a AI. Dlabač, a\nIV. cenu 2000 K. A. Balšánek. Návrhy\nbyly 14 dnů, do 19. května t. r. v Nove\nměstských sálech veřejně vystaveny.\nIV. TRIDA CESKE AKADEMIE\nPRO VĚDY a umění vypisuje pro\nkaždý ze tří odborů (literární, hudební\na výtvarný) první cenu 2000 K, druhou\n800 K, a dvě třetí ceny po 500 K.\nO ceny tyto ucházeti se mohou umělci\nsvými pracemi, jež povstaly r. 1900 a\nnebyly dosud jinou cenou poctěny.\nUmělci výtvarní nechť zašlou fotografie\ndíla s udáním, kde originál se nachází,\ndo 30. září 1901. Ceny prohlášeny budou\nve valném shromáždění počátkem pro'\nsince t. r. .\n„VOLNÉ SMĚRY\" vypisují veřejnou\nsoutěž na obálku pro VÍ. ročník. Kresba\nprovedena budiž ve dvojnásobné sku'\ntečné velikosti (60 X 46 cm) a to tak,\nby co nejjednoduššími prostředky\nnejvýše dvěma tóny mohla být repre\ndukována. Obálka musí obsahovati\ndosavadní nápisy. Ceny udělí se dvě\nv obnosu 100 a 50 Korun* Konkurenti\nzvolí si dva jurory, třetího deleguje\nredakce. Návrhy zaslány budtež do\n15. července t. r. architektu Janu Kotě'\nrovi, Praha 1., Rudolfovo nábřeží 6."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1901-06-c021", "article_bluemountain": "bmtnaan_1901_06#c021", "volume": "bmtnaan_1901_06", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "172", "page_fin": "172", "image_debut": 28, "image_fin": 28, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.2.12.1", "titre_corps": "KAREL PAVLÍK KONSOLA.", "titre_sommaire": "KAREL PAVLÍK KONSOLA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 28, "page_imprimee": "172", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.28", "debut_caractere": 1145, "fin_caractere_exclue": 1166, "texte": "KAREL PAVLÍK\nKONSOLA."}]}], "pages_ocr_originales": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "149", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.1", "texte": "DVA VEČERY PAŘÍŽSKÉ.\n\nZnáte je, ty dlouhé noční hovory kol\nmramorových stolků v prázdných kavárnách, rozměklé epilogy k rázným ve'\nčerním debattám. Všichni se za večer již z hrubá vymluvili z aktualit, shodli se\na vycítili spolehlivé sousedství; teď podepřeni na bok v měkkém sametu pohovek\nnebo skloněni nad stydnoucím čajem uvolnili svou duševní disciplinu a\nvídají si přes stoly volnými monology, v něž se vplítají mimoděk neočekávané\nkonfídence, které zapadají bez ohlasu v povšechné malátnosti. Obvyklá povrchní\nthemata pozbyla interessu, a málo je těch vzácných, která vzbudí bezpečně zájem,\nusínající v šedém popeli.\nV takových chvílích nás kolikrát jedno slovo zhypnotisovalo v nejtoužnější snění:\nPaříž! Ať jedněm vyvolávalo lehkou eleganci Maroldových illustrací, jiným staro'\nmódní veselost bohémy Murgerovy nebo modernější Montmartreské, nadšencům\nLouvre a výroční malířské Salony, všem znělo bohatě, plně sliby a nadějemi. Do\nPaříže jsme projektovali řadu let všechny neukojené tužby a přání, Paříž byla\nSanta Lucia každému z mojí, ze starších a jistě i z příštích generací.\nAčkoli tuším, že právě moje generace byla poměrně dost střízlivá nebo alespoň\nlip dokumentována než předcházející. Bohéma každá se nám dávno zprotivila,\nBullier zbanálněl, znali jsme svého Steinlena a věděli, oč jsou jeho Pařížské typy\npravdivější než Maroldovy, a nebyli jsme nikdy dost parvenu naladěni, abychom\nse byli opravdově zajímali o život hořeních desíti tisíců. Nám odchovaným od\ndětství západnickými a specielně francouzskými vlivy byla Paříž jakousiposíední civilL\nsační etapou, již je nutno absolvovat, vrcholkem, se kterého přehlédnete z odstupu\nlip cestu minulou i další budoucí a snad také illusí, o kterou se musí každý\nsám připravit, aby mu na příště nepřekážela.\nNeviděli jsme Paříž v růžových barvách ferie, nehledali jsme balet s apotheosou\na nemohli jsme se tedy ani dobře dožiti sklamání.\nA byli jsme z počátku sklamáni přec.\nZarazila nás oba svou studenou šedivostí, prostředností své architektury, jistou\nnedbalostí, kterou staví na odiv. Zůstala tolikrát za našimi představami a málokdy\nje překonala. Seina byla hanebně špinavá. Notre Dame suchý a prostřední, výstava\nhlučně banalní. Ai později, když jsme se již vpravili v domorodý život Pařížana\nnetouristy, i když si nás začala již podmaňovati tou summou práce a energie,"}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "150", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.2", "texte": "kterou tam cítíte všude kol sebe, tepotem svého života, oč rychlejšího a silnějšího\nnež náš domácí, vzpouzeli jsme se jejímu kouzlu zase řadou nových námitek.\nOtravoval nás zdemoralisovaný ton placené politické žurnalistiky, prodejnost ve'\nřejného mínění komandovaného reklamou, hrubá vášnivost jedněch a chladné\nblagueurství druhých, nebylo nám volno v pařížském vzduchu, jak jsme ho dý'\nchali z žurnálů kupovaných ráno na rozích a z poznámek sousedů na imperiálech\nomnibusů.\nTu jsem musil pojednou zcela neočekávaně přerušit svůj Pařížský pobyt a vrátit\nse náhle do Prahy, a k tomu v okolí přímo diametrálně protilehlé onomu, v němž\njsem žil v Paříži, Hned po mém návratu řada osobních záležitostí absorbovala\nvšechen můj čas i celý duševní život a zatlačila, přepsala í přeškrtala nadobro\nmoje pařížské upomínky, A teprve v posledních dnech, kdy jsem se zase uvolnil\na vrátil se do starého prostředí i do předešlého způsobu života, vybavovaly se\nznova staré ty dojmy, jak jsem postupně smazával s tabule své duše smutné\na zmatené obrazy poslední, A jevily se pojednou v daleké perspektivě, jako by\npatřily minulosti ne čtyři sotva měsíce, ale řadu let a zářily zároveň krásnou\nryzostí upomínek, se kterých opadalo uschlé bláto banálnosti. Stačilo čtvrt roku\nk idealisování minulosti. Dnes jeví se mi Paříž růžovější než kdy před tím, váb'\nnější, než když jsem ji neznal vůbec. Celá rozlehlá s šedými domy a světlými\nulicemi, s alejemi platanů po březích špinavé Seiny mi toužebně kývá. Vzpomínám\nna vysoké dvoukolky pískařů, tažené dvěma, třemi, čtyřmi za sebou zapřaženými\ntěžkými koňmi, více než na elegantní ekypáže z Elysejských Polí, na kameloty\nv širokých sametových kalhotách a sádrou zabílené dělníky své čtvrti stejně jako\nna krasavice třiceti až čtyřiceti let pravý věk Pařížanky, které jsem obdi'\nvovával v pátek u Rodina nebo na divadelní výstavě u Georges Petita, velké,\nplné v jednobarvých toilettách, s hustým vlasem a štíhlými kotníky na Louvre\ni na Luxembourg ne víc než na podměstské domky a zahrádky v Montrouge\na Malakoff, mezi nimiž jsme bloudili večer před mým odjezdem, co tichý měsíc\nstál na obzoru mezi vysokými komíny, A vzmáhá se ve mně mocněji než kdy\njindy touha po silném životě veleměsta, po velké samotě v neznámém davu, váb'\nnější mi než samota odlehlých hor; kde cítíte sto vrstev lidských nad sebou,\nkteré nezvědí nikdy o vaší existenci, a proniká vás spojená energie všech ne'\nznámých tisíců, které žene stejná vlna jako vás. Město s nesmírnou stupnicí sociál'\nnich nuancí, město bohatě zkomplikovaného života! Staří hrdinové Balzacovi\nchodili tě zpupně dobývat; my přišli ssát ze tvojí energie, posílit ve tvojí třenici\nduchů a sil, žít dvojím, trojím životem vně i vnitř, A najděte mi na světě místo,\nkde lze lip realisovati tento sen!\nObdivuhodné město, stvořené pro fláneury, které zasype dojmy a podněty\nkaždá ulice za všemi rohy. Zahálet v Paříži prospěje víc než pracovat jinde. Každá\nčtvrť je tam charakteristická a svoje. Vyjděte ráno do Luxemburské zahrady mezi\nchůvy s malými dětmi a šičky roztahující se na třech židlích po nedospalé noci\nvčerejší; hřejí se tu na slunci s přivřenými víčky, v sebe schoulené kočky, a bzučí\nmezi zuby některou sentimentální písničku Delmetovu, Projdete arkádami Odeonu\na strávíte dvě hodiny před starožitnickými krámy vzadu za Institutem;\nnete se u antikvárních knihkupeckých výkladů na nábřežích a odpočinete si\nu Seiny pohledem na vysoké, plavé Pařížské nebe podzimní, než vás uchvátí za\nřekou vřava velkých bulvárů. Tři duše nestačí na všechny dojmy, A na záhybu\nulic nebo toku řeky, jakmile se otevře větší perspektiva, vyčouhne v pozadí veliký\nkomín Eifellovy věže a hned jakoby až sem zavál nesmírný ohlas výstavní, pře'\npjatá, jarmarečně hlučná ta nota.\nAle ani výstavu nechci dnes nevděčně pomlouvat, Vděčínďlí Paříži za několik\ndojmů, které, třeba jen na chvíli, chytí člověka celého a odnesou s tohoto světa,\npřispěla k nim i ona svým dílem, A nejsou takové chvíle pro nás, kteří žijeme\nuniformovaným životem moderním, kde jé vše tak krásně úřadně obstaráno\na předepsáno, že nás ani nemůže potkati nic neobyčejného nejsou jedině pra'\nvými skutečnými událostmi života?"}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "151", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.3", "texte": "MAX ŠVABINSKÝ.\nPODOBIZNA\nJULIA ZEYERA."}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "152", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.4", "texte": "Dva výstavní večery pro mne mezi ně patří. Zpřítomnily mi v nejzhuštěnějších\nukázkách se zvláštní intensitou dva kraje mé touhy: La Feria mi pomohla chá'\npati Španělsko, vlast Velasqueza a Goyy, dvou bohů mého malířského světa.\nSada Yacco mi vyvolala nejryzejší poesii starého Japanu, té faty morgany mých\nsnů po deset let. Okouzlily mne obě, dva to kontrasty, stejně dokonalé typy\ndvou věcí stejně vzácných: ryzího temperamentu a dokonalé kultury.\nPro přítele K. Myslbeka.\nNa výstavě v restaurantu La Feria pod španělským pavíllonem v Ulici Národů*\nDostali jsme šťastně místo nedaleko jeviště a nedopili ještě ani svou černou kávu,\nkdyž se zvedla opona*\nJeviště bílé patio; červená střecha svítí na modrém nebi* Po stranách sedí\npočínaje na levo od diváka: mladý snědý hoch kostnatého obličeje, s holenou\nbradou;\nkrasavice černých vlasů, stkvělé pleti, obličej úsměv, oči a zuby v něm září;\nsvětlomodré hedvábné šaty, dlouhý bílý šál*\nPak druhá, černé vlasy, šaty jako mák rudé* Vedle ní holčička asi desíti let,\nčervená krátká sukně, bledý obličejíček, blond vlásky, na nich na pravé ucho\nšejdrem posazen velký měkký mužský klobouk, světle šedý*\nPak velká Španělka, starší, přes třicet, šatů kávově hnědých* Pak tlustý mulat\nv tmavě zeleném sametu, pleti o ton hlubší nežli šaty jeho sousedky* Sedí roz'\nkročen na židli, v ruce hůlku jako taktovku, oči vypoulené, obličej napjatý\ntemperament, který se potí*\nKonečně dva kytaristi*\nZačnou slabou melodii na kovových strunách. Ženské se vrtí, modrá krasavice\nprudkým pohybem urovná šaty, vyjede i s židlí do předu, vrátí se zas do řady\nrázem červená vstane a sedne holčička začne už tleskat, a druhé sborem\nspustí za ní* Ozve se hrubý hlas černocha, zazvučí něco jako píseň holčička\nsjede se židle a už stojí v popředí*\nJe podivná, skoro nepříjemná, polo gnom z Velasquezových Meninas, polo zas\nínfantka od Goyy bledá, bledé vlásky, obličej grimassa, a červená sukně zpívá*\nTočí se a svíjí, přisedá k zemí, zametá ji sukněmi, pak si je sebere vzadu a na'\nkasá, otočí s nestoudnou rozpustilostí k publiku a vrtí zadečkem ustupujíc do\nscény; tam se obrátí, levou ruku pyšně v bok, pravou chytí klobouk přes hlavu\nza levý okraj, a tak se žene až k rampě s vyzývavou grandezzou oči se jí\nsmějou dětskou radostí* A strhne ted klobouk s hlavičky, fofruje jím, jede stranou,\noči září stále do publika, obličej se šklebí stále bledý okolo tleskání, melodie\nted zvučí kovovým tonem, ženské poskakují na židlích, tleskají zuřivě, ruce se\nprohýbají v lomených křivkách mulat tluče vztekle taktovkou o svoji židli,\nřve, vede bandu a holčička tančí* Zdá se už opilá tou melodií, příliš žhavá\nzděděná krev probudila se vní dřív, nežli leta, tempo se zrychluje do vášně ne'\nmožné pro to slabé tělíčko, ještě několik divokých obratů a strnula v drzé\nposici uprostřed rampy*\nPotlesk, nasadila klobouk, vrací se na svoji židli* Oddychuje, rovná si šatičky,\na ted zase už zcela dítě září potěšením nad svým úspěchem\nMelodie usíná na chvíli, skoro přestává ** * ale po minutě oddechu pro\nv£s vzmáhá se zas* Tleskot, mulat zvedá pokřik, tluče taktovkou a náhle\nvyletí modrá krasavice* #\nA ted se točí uprostřed scény* Všechno zmizelo kolem, propad se okolní svět, ana je-'\nvišti patio, kytaristi, mulat i ženy splynuly v jedinou skvrnu, v pozadí, na kterém šlehá\nona, nádherný živý plamen. Modrá světlounka hedvábná sukně zameta půdu, nad\nní se svíjí bělostný šál, vlní se a teče měkkou pastou a z něho tryskají nahé ruce,\nštíhlé, báječné ruce, plavou v harmonických křivkách a věnčí hlavu, rozpuk tvaru\na světla,v jediný, stále hotový a pevný a stále výrazem měnivý bod vté tekuté\nskizze. Černé vlasy, v nich rudý květ, teplá krev bije pod pletí brunety a próza'\nřuje její hnědý nacre, oči a ústa jsou vášeň a chřípě jí dýchají. Vy nedýcháte po"}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "153", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.5", "texte": "tu dobu, vypnuti ku předu, živi jen očima, hltáte ten zázrak života, grácie,\nkrásy. Ejhle žena, pudové dítě jižního slunce a žhavé, vyprahlé půdy, z rodu těch,\npro jichž pohled se vražd*', za jichž objetí není žádná cena vysoká příliš, které\nmají všechno, ducha, noblessu i cit, i kdyby byly stokrát nejničemnější běhny,\nprotože mají tělo, krásu a krev, že by uvrhly všechny svaté z ráje v zatracení!\nAle víc, ještě víc! A tleskot už je zuřivý, zpěv přešel v křik a dupání a\nnečnice lítá. Uzel vlasů povolil, šál jedna živá vlna, ruce kmitají vzduchem, živé\nblesky, nožky dupají o zem a obličej rozpukl jako růžové poupě, má pojednou\nvýrazu na kvadrát, jakoby pohltil všechnu tu vášeň, fluidum, které prosycuje\natmosféru, a sála ji na nás výhní zpět. Je to k šílení. A mulat vyskočil zuřivý,\nse zařváním, stojí proti ní, dupe a skáče, točí se kolem ní a ona zářící míjí\nho a zakrývá svým úsměvem, ruce v bok, hlavu vzhůru, do předu lokty ted\nlevou ruku do vzduchu, obličej polo schován za ní směje se ven, pravá ruka,\nšermuje kolem ted se převrhla hlavou nazpátek, její taille, kterou nikdy ne/\nsvírala šněrovačka, se prohnula jako stvol ted přisedla k zemi, velká květina\nuž zase stojí a krouží. A tlustý čert se zmítá proti ní v dupotu a řvaní, krev letí\nžílami rychlostí trojnásobnou ted strnula rázem, zasvítila na vás naposled\na opona slítla.\nZa chvíli, nevíte jak, jste venku. O Španělsko, země divokých nervů! Kdo řekl\nkdy tvého genia jako tato tanečnice? Velasquez, mistr všech mistrů, sešněroval\ntvůj temperament do přísné noblessy granda a nechal vřít tvému ohni pod\nměnou harmonií svých barev. On měl tvou grandezzu a velký styl kus tvojí\nbestialní krásy vyjádřil Goya. Ale kde jsou tvé zázraky barvy a světla, tvoje\nnoblesa instinktivní, předkulturní, nejprudší život, kterým je dnes ještě dáno žiti\nčlověku pod sluncem? Přišli Amerikáni a Francouzi, básníci, malíři i hudebníci,\na tys darovalo každému ze svého bohatství na nejlepší jejich díla. Ale celé své\n\nRICH. LAUDA.\nDAL MATSKÁ\nKRAJINA."}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "154", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.6", "texte": "tajemství neřeklosj tvoje deti je maji a rozdávají nevědomky na potkani za\nI*2o frcs. consommations ve španělském estaminetu pod rue des Nations v 5*30\nhod. každé odpoledne!\nPro přítele A. Hofbaura.\nV rue de Paris v divadle Loie Fullerové byl program vždy stejný: v 5 hod.\nodpoledne (v matinée) „Gesha a kavalír\", večer o 91/2 hod. „Kesa\", v 10% opět\nGesha, a k závěrku každého představení serpentinové tance Loie Fullerové. Ta nás\nnelákala, znalí jsme ji oba již dříve z Vídně; ale japonská herecká společnost\nSady Yacco a Kawakamiho byla jednou z prvních stanic v našich potulkach vý-\nstavním Japonskem. Byli jsme v té době právě na vrcholí své japonské horečky;\ns celou žíznivou vášní, kterou jsme v Praze tak dlouho musili šidit sliby do budou-\ncnosti, jsme se pustili v hon za ukázkami japonského umění, pokud bylo zastoupeno\nv Louvru a v museích; shlédli jsme kollekci Riviérovu i Grassetovu, byli jsme\ndoma v japonském bazaru na výstavišti a opatřili jsme si permanentní lístek\ndo japonského císařského pavillonu. Japonské výstavní divadlo jsme ovšem nemohli\nvynechat. Šli jsme ostatně s dost omezeným očekáváním a se zájmem vlastně\njen ethnografíckým. Byli jsme dosti informováni o japonském divadle, abychom\nvěděli, že se jejich dramata dělívají na 6—B akttX trvají deset hodin\na líčí místo jediné zápletky často události dvou tří generací a že tedy to, co\nshledneme na matinée ani ne za hodinu, bude jen chudým exportním surogátem,\nvybranou episodou, přistřiženou pro západní publikum ao dvou kratičkých aktů.\n\nVÁCLAV RADIMSKÝ.\nJITRO NA ŘÍČCE L'EPTE."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "155", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.7", "texte": "FRANT. SIMON.\nBOSENSKÁ MULA ZA NOCI.\n\nSkutečně byly oba kusy seškrtány skoro do nesrozumitelnosti, a tištěné vysvětlení,\nkteré se publiku podávalo, nepřineslo také mnoho světla. Pokusím se v\ndujícím vyložiti co nejjasněji, co jsem z objasnění, z novinářských článků a několika\nnávštěv pochopil.\nPrvní akt „Geshy a Kavalíra\" hraje ve čtvrti kurtyzán. Vznešený šlechtic Banza\nbaví se pozorováním tanečníka, kterého si zjednal a který provádí svoje groteskní,\npřerývané skoky s dokonalou přesností. Ale slavná Gesha Katsuraghi (Sada Yacco),\nkterá se zjeví v pozadí, odvede ihned všechen Banzův zájem; hltá ji pohledem,\nkdyž se blíží zvláštní svou chůzí, štíhlá, drobná panenka v nádherném rouše, na\nvysokých špalíčkách (které později odloží), s bíle nalíčeným obličejem, který tak\nkontrastuje s černými, v hladkou frisuru sčesanými vlasy. Šlechtic nabízí jí okamžitě\na naléhavě průvod, ale Gesha, upjatá a odměřená, ho rozhodně odmítne a zanechá\nv nemalém rozhořčení.\nZa chvíli vrátí se opět, celá změněná, roztomilá, kontrastujíc neobyčejně s předešlou\nstudenou reservou, zavěšena v kavalíra (Kawakami), jenž, šťastný milenec, je patrně\npříčinou blaha, které oživuje jemné její tahy. Odmrštěný šlechtic rozzuřen vrhne\nse za párkem a uchopí brutálně pochvu sokova meče neslýchané to přestoupeni\netikety. Pohaněný kavalír se prudce obrátí ale milence k vůli přemáhá patrně\nhněv, hledí věc obrátiti v žert a pomoci si vtipem z obtížné situace. Dialog je\nvelmi prudký; nepříjemné, jako zrezavělé hlasy herců skřípají v hořeních polohách,\na Gesha sleduje s rozpačitou úzkostí nové urážky odmítnutého a namáhání,\ns jakým její kavalír se nutí do klidu. Konečně zdá se boj nevyhnutelným, meče\nletí z pochev ale Katsuraghi vrhne se rázem mezi soupeře a oddělí je\na opona padá.\nVím, jak nás tento první akt zaujal pouze svou nezvyklostí; interessovaly nás\nkulturní detaily; oceňovali jsme s opravdovým požitkem soulad barev a krásné\nlátky kostýmů, bizarní hudbu na strunovém nějakém nástroji, která neustále za scénou\nprovázela děj snad na šámizen, které jsme znali z kreseb Utámarových; kritiso'"}, {"page_pdf": 8, "page_imprimee": "156", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.8", "texte": "valí jsme způsob, jakým byla scéna osvětlována reflektorem, který měnil barvu\ndle nálady scény-\nAs tímtéž amatérským zájmem jsme uvítali akt druhý, hrající v předsíni bud'\nhického chrámu-\nPět bonzů, obmezených, devotních chlapů v režných světle hnědých a tmavc\nfialových sukních vítá tu kavalíra, Geshina milence, který zdá se, opustiv\nraghi zasnoubil se s mladou dívkou, která ho provází, a uchyluje se dle všeho\npřed pronásledováním bývalé milenky do tohoto chrámu, jehož přistup mají bom\nzové kurtyzáně zabránili- Sotva zajdou snoubenci dovnitř, vrazí Gesha na scénu;\nbonzové vrhnou se proti ní a zamezí jí cestu; a Gesha vidouc, že by prudkostí\na násilím nepořídila, uteče se ke lsti:\nnabídne bonzům, že uctí božstvo posvátným tancem a doufá, že je tak obloudí-\nTato taneční scéna je umělecký vrchol kusu; nejdřív nejbáječnější pastva očím,\njaká kdy okouzlila malíře, a pak tragika nejryzejšího soucitu, protože vzdálená\na čistě lidská- Nás očarovala Sada Yacco hned prvními takty svého tance, dávno\ndřív, než ztratili hlavu stupidní bonzové- její tanec je stylisován co nejpřesněji do\nnejmenších detailů- Víte, že Japonci stylisují všechno; i souboj z prvního aktu,\ni rvačka, kterou jsme viděli později v „Kese\", změní se u nich při vší divokosti\npohybů a naturalismu detailů vlastně v rythmický balet s přechody dokonale\nměkkými; rány se pouze naznačují a jdou zřejmě mimo; všechno je mírněno\na podřizováno za určitým cílem, nikde neruší zbytečné detaily celkový ton díla,\nvšechno je jaksi „en sourdine\" u tohoto drobného národa tichých mravů-\nGesha začíná hieraticky vážnou pantomimou, kde mluví nejvíc její krásné, štíhlé\nruce útlých prstů; postava je skoro strnulá, těžké hedvábné roucho sestylisováno\ndo přísných faldů, ruce prohnuté v oblouku nazpět s vypnutou dlaní kreslí do\nvzduchu volná, pohnutá gesta-\nTu se rozevře rázem zlatý vějíř v její pravici a ona začne kroužit; velké záhyby\nroucha se rozvlní v povolných křivkách a jsou to pohyby motýla, který\nletuje volně sem a tam a pak pojednou snese se k zemi-\nVzchopí se znova a začne si svlékat svůj stkvělý šat svrchní; pod ním se objeví\njiný překrásných tonů červených a modrých, v nuancích tak exquisních, že tvořily\nnovou a nesmírně svůdnou harmonii- Mění šat pak ještě dvakrát za scénou, vždy\npřed novou fasí svého symbolického tance, jehož tajný význam nám ovšem docela\nunikal; vrátí se nejdřív se čtyřmi červenými klobouky, z nichž si jeden nasadí\nas ostatními gestikuluje; po druhé s bubínkem, na němž se doprovází; konečně\nskrčena k zemi naznačuje, že hněte z hlíny a formuje nějakou kouli ale při\nvšem tom podivném zaměstnání zůstává vždy dokonale elegantní a vždy nově\nsvůdná- A jaké to harmonie sytých a přece zas tlumených tonů v jejím šatě, jehož\nbohatství kontrastuje s jednoduchým akkordem obleku bonzů, kteří v pozadí na\nstupních chrámu sledují tanec s pozorností stále nadšenější!\nAle zapomenete brzo na všechny barevné harmonie, jak se tanečnice postupně\nanimuje; hieratickou vážností počáteční prokmitají čím dále tím více svůdnosti\nženy a kurtisany, pohyby jsou stále měkčí a pružnější, její kouzlo, tak jemné\na celé z nuancí, je tím neodolatelnější a překonává i nehybné bonzy, jistě nevalně\ndelikátní pozorovatele takového divadla-\nGesha pozoruje skoro nehledíc dojem, který u nich vzbudila a blesk, který přeletí\nv tom její obličejem, prozradí rázem se strašnou výmluvností vášeň, která jí zmítá-\nNezapomenu nikdy ten pohled, kterým se ohlásila tragedie- Až srdce sevře, když\ntak náhle pochopíte, jak ona myslí jen na milence, který ji opustil - - - a tančí\npři tom dál; ale tu, když se jí zdá, že bonzy již podmanila úplně, oni se vzpa'\nmatují a zamezí jí brutálně cestu k chrámu, do něhož už téměř byla vnikla- ZoU'\nfalá se vrátí a několika ranami divoké energie v tak slabém tělíčku odhodí bonzy\na vrazí dovnitř-\nNemáte ještě čas se dosti podiviti grimassám, jakých jsou schopní japonští\nkomikové, bonzové zastupují patrně komický element kusu, když se Gesha\nvrátí-"}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "157", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.9", "texte": "Tragická, vlasy rozervané, vy\ntřeštěný šílený zrak, obličej vášní\nzdivočelý, vleče za vlasy svoji\nsokyni, kterou dopadla v chrá'\nmu, vrhá ji na zem, tluče svou\ndřevěnou berličkou až bon'\nzové, kteří se vzpamatovali z ú'\nžasu, vytrhnou jí übohou a vrh'\nnou se na ni se spojenou SU'\nrovostí. Sám velekněz přišel na\npomoc a je divočejší než jeho\npodřízení. Übohá Gesha zmítá\nse mezi nimi z posledních sil,\nkdyž pojednou její kavalír vrazí\nna scénu, roztrhne bojující a\nchytne svou umírající milenku\nv objetí. Klesne v ně udýchaná,\nbezvědomí, a on zoufalý, znova\nzískán její láskou, hledí jí marně\npřispěti, hmatá pomateně po\njejím srdci, chce zachytit jeho\ntlukot v tom ona otevře oči,\npochopí, že on ji to drží ve svých\nramenech pocit šíleného blaha\nji pronikne jedno, jediné ra'\ndostné zajíknutí a pak už jen\ntěžká práce vzdechů posledních.\nA obličej, který byl Medusy\ns rozcuchanými vlasy, když\ntloukla svou sokyni, je ted\nk nepopsání, už skoro mrtvý\nve své bledostí a zas přeplněný\nvýrazem. Tuto hroznou smrť květiny, která žila svůj krátký život jenom sluncem,\nradostí a láskou a umřela, když jí bylo její slunce odňato tu zahrála ta drobná\nJaponka s pravdivostí tak velkolepou, že nás zdrtila všechny svatou hrůzou tragedie.\nA nezůstala za tím dojmem pozadu ani ve druhém kuse, v „Kese\". Je to\nvlastně zas jen jedna velká scéna prvním aktem jakž takž připravená.\nKavalír (Kawakami) zachrání mladou dívku Yacco) ze zajetí\nníků a zasnoubí se s ní. Pak odejde na poušť a za jeho dlouhé nepřítomnosti\nprovdá matka dívku za jiného nápadníka. Když se pak první ženich vrátí a, chce\nmstíti na matce její pronevěru, dcera, aby matčin život zachránila, slíbí, že mu\nv noci otevře dvéře svojí ložnice a poskytne příležitost, aby zabil jejího manžela.\nV noci však odešle manžela ze světnice, pak dá umluvené znamení (zasířev svým\nšálem velký lampion, který lože osvětluje) a lehne na jeho místo. Žárlivý\nženich v šeru vrhne se na ní, zabí ji rázem a když sestupuje se stupňů vražed'\nného lože, otevrou se dvéře a proti němu vyjde manžel s noční svítilnou v ruce.\nJak vám popsat úžas a zděšení obou mužů? Vrah skočí k lampionu, strhne šat\na pozná, že zabil svou milenku. Výraz obličeje, s jakým se obrátí k lidem,\nkteří se zběhli, je tak hrozný, že všichni rázem pochopí a ustoupí s uctivou\nhrůzou zatím co on pojednou klidný usadí se na zem, beze spěchu tasí svůj\nmeč, obalí dle předpisu rukojeť látkou a vykoná sám na sobě harakiri.\nKawakami sehrál tuto hrůznou scénu s mistrností tak dokonalou a vzbudil\ndojem tak strašlivý, že by mu mohl i Novellí závidět; ale mně utkvěla ještě víc\nv mysli Sada Yacco, dojemná Desdemona, ve chvíli, kdy posílá svého manžela\nz ložnice a vyprovází ho až ke dveřím. Tam stanula beze slova na chvíli\ndrobný, bolestný bílý stín, který se chvěje před osudem, jemuž ví, že se nevyhne\na který si sama připravila. A pak stoupala tak zvolna na svoje vysoké lože,\n\nJ. ŠPILLAR.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "158", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.10", "texte": "cudným, nekonečně smutným gestem zahalila světlo svojí bílou rouškou á\nvidím jí ještě, jak zvolna lehá a choulí se drobná pod svou pokrývku.\nA tak zůstala také v mojí upomínce. Stkví se tam s nekonečnou melancholií\numěleckého díla, které je dokonalé a pomíjející. Je mi nejkrásnějším stělesněním\njaponského genia, toho nesmírně jemného umění, které zbožňuju s bázlivou\núctou nižšího, hrubšího tvora k vyššímu a vznešenějšímu.\nNeuvědomělá jako květina, zdědila ona kulturu svrchované noblessy vypěstovanou\nsto generacemi před ní; obdivuji ji, protože má to nejvyšší, co je umění dáno\nryzí styl; dojímá mne, protože je zpožděnou a snad i svému vlastnímu\nnisovanému domovu již odcizenou representantkou minulosti, která se nevrátí,\na sama tak pomíjející nese břímě věčné tragiky, příliš těžké pro její útlá, slabá\nramínka loutky.\nA tak jsem jí vděčen za jeden z nejvzácnějších a nejryzejších pocitů, které mi\ndarovalo umění: za melancholický enthusiasmus.\nV Praze v únoru 190L\n\nMILOŠ JIRÁNEK.\n\nOTAKAR LEBEDA.\nPILA."}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "159", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.11", "texte": "ARNOLD BOECKLIN.\n\nZ jitra 16. ledna 1901. zavřel ve své ville na\n\"úbočí fiesolském Arnold Boecklin oči své na vždy. Mohli jsme už dávno na\nudálost tu bytí připraveni. Mistru bylo na čtyry a sedmdesátý rok. Byv před\ndelší dobou raněn mrtvicí, už nikdy potom nenabyl docela své dřívější vzdorné\nsíly. Na jaře r. 1900. málem by ho byla silná chřipka sklátila do hrobu. Kdo ho\nviděl v jeho zdlouhavé rekonvalescenci, kdež jedině jasné oči hlásaly nezlomenou\nsílu tohoto zázračného ducha, ale svaly už jen mdle a namáhavě odpovídaly na\npopudy nervové ten musel se už vzdát naděje, že by třebas jen nejnepatrnější\nčást obrazů začatých nebo polodohotovených v jeho atelieru mohla býti dokončena.\nSmrt Boecklinova nebyla ztrátou v tom smysle, že by jí bylo nějak podstatně\nutrpělo ujmy obohacení našeho majetku uměleckého. Mnohem větší ztrátu pro\numění znamenala smrt Segantiniova a Leiblova. Ti oba nalézali se v bujné mužné\nsíle, uprostřed nejlepšího tvoření, a mnoho znamenitého mohlo být od nich ještě\nočekáváno. A přece otřásla smrt Boecklinova světem, tím světem, který jej znal\na miloval, mnohem hloub nežli smrt jich obou. Neboť osobnost velikého ducha,\nkterá samu sebe vzpracovala k dokonalosti, je sama jaksi uměleckým dílem, při němž\ncítíme, že v něm máme něco obšťastňujícího. Prýští z ní síla a moc, která obohacuje\ni ty, kdož nedostávají se do přísného styku s ní. A odejde4i od nás, vznikne prázch\nnota, kterou nedovede vyplnit ani vědomí toho, co nehynoucího po sobě zůstavila.\nU Boecklina však mluví k pozorovateli veliká osobnost silněji a bezprostředněji\nnežli u kterého jiného německého umělce 19. století. Sklánět se museli lidé před\nní ať v lásce ať v nenávisti, lhostejným nenechala nikoho. Byli větší malíři než\non, ale nebylo malíře, který by jakožto umělecká osobnost byl tak mohutný jako\non. To mu zjednalo jeho zcela zvláštní postavení v bouři a víru moderního\nlířství. Ke starým nenáležel, neboť stál ve svém umění sám na své vlastní podstati.\nHned záhy už vyprostil se z vedení tradice, v níž jen netvůrčí povahy spatřují všechnu\nspásu. K novým však také nemohl býti počítán, ač v lecčem podstatném se s nimi\nshodoval. Přede vším ve věci nejpodstatnější: v samostatném nazírání na přírodu.\nVýsledky jeho však byly přec docela jinaké. Snad nic nedává možnost poznati\nvýšiny a meze nějakého umění tak zřetelně, jako když je měříme dle vymožeností\nmoderního malířství.\nSnahy o zjemnělé, malebné podání, zobrazení přírody, jež jsou význačný pro\nstoletí devatenácté, vrcholí v pleinairismu. Pleinairism podává dojem prostoru tím,\nže maluje vzduch, jenž naplňuje prostor. Dociluje toho jen tím, že co nejsubtilněji\npředstavuje tónové nuance, jichž nabývají místní barvy vlivem media okolo nich\nse vlnícího. Obrazy se zjasňují, zbarvují a přec nestávají se pestré právě tou\njednotností tónů vzduchových.\nPosta vedle nich nejzralejší obrazy Boecklinovy, působí tmavě, lokální\nbarvy, přes všechnu svítivou průsvitnost, stojí proti sobě skoro tvrdě, zdá se, že\nnálady ovzduší (atmosféry) skoro není dbáno, o dojem prostoru usilováno je spíš\nperspektivou linií nežli perspektivou vzduchu. Ale nebylo tomu vždy tak. Ve svých pc\nčátcích lišíval se Boecklin stěží od toho, co jinde objevovalo se jako první hnutí plei'\nnairismu. Ba, jeho „Pan v rákosí\" s proslulými slunečnými skvrnami, nástěnné\nmalby ve ville rodiny Wedekindovy bývaly pro Německo skutečným zjevením.\nTento koloristický naturalism ovládá celé jeho období styků s hrab. Schackem až do\npočátku let sedmdesátých. Toť doba poznámek v Schickových *) dennících, v nichž\nje plno nejjemnějšího pozorování o změně barev pod vlivem života atmosférického.\nOd Boecklinova usídlení ve Florencii a v podstatě až do konce jeho činnosti\npanuje odvrat od zásad pleinairistických, odvrat tím okatější, jelikož\nnismem a rozkládáním barev dostihuje se stále rozsáhlejšího výcviku v zachycování\na zobrazování třpytavé hry světla a něžné harmonie jasných tónů. Snad nebyl\npři té změně bez vlivu pobyt v Itálii. Neboť jako jistě nebylo náhodou, že barvité\nmalířství ve volném vzduchu vyšlo z doliny sekvanské, kde měkký výpar zahaluje\nformy, ale nedělá barvu šedivou, jako vzduch holandský, tak asi mělo spolu\ns ostatním na koloristické nazírání Boecklinovo vliv i jasné ovzduší florencké.\n\n(* R. Schick »Tagebuchaufzeichnungen a.d. J. 1866, 67, 69 Über A. Bocklin.« F. Fontáne, Berlin\nPozn. red."}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "160", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.12", "texte": "Vedle vzduchu florenckého smí se tuším počítat i s florenckými quattrocentisty,\nkteré míval mistr před očima a jejichž hluboké krásy barev snaží se dostihnout\npříbuznou technikou. Ale bud jak bud, ať tito činitelé spolupůsobili čili nic, jisto\nje, že Boecklin šel svou cestou s jasným vědomím a vniternou nutností.\nKterýsi naprostý ctitel jeho vyjádřil to tak, že prý překonal impresionism. Na\nkaždý spůsob měl za to, že pro své účely se může obejít bez něho.\nNení divu, zdíAi se být zraku, zcitlivělému moderním malířstvím tónovým,\nBoecklinský kolorísm barbarským. Kdo jej posuzuje jako maítre peintre, kdo\nu něho hledá la belle matiěre, vkusné nanášení barvy, zle pochodí a odhadne jeho\ncenu nesprávně. Velikost Boecklinova kotví na poli docela jiném,\nv duchu tvorbu některého moderního pleínairisty, spatřujeme tu pouze problémy\nmalířské, předmět jakožto předmět není tu ničím, je pouze nosičem zjevů\ntelných a místo něho by mohl také stejně dobře být předmět jiný, U Boecklina\na jaká nekonečná řada výtvorů objevuje se přednáším duševním zrakem! není\nrozhodným problém malířský, ač je tu též, nýbrž poetický obsah náladový, jenž\ntkví v předmětě takovém, že jen a zrovna pouze jím může býti vzbuzován.\nproti malířským kvalitám nějakého obrazu slovo selhává. Dovedeme všeobecně\nvylíčit situaci, ráz osvětlení, ale to, oč vlastně běží, harmonie barev, jemnost tónů,\núčin dekorativní, to vše musí zůstat nevysloveno. U Boecklinových obrazů naproti\ntomu také nebudeme moci malbu popsat tak, aby vznikla tím představa názorná.\nMalebných prostředků, jimižvpracuje, nelze vyjádřiti slovy, ale lze vyjádřit poetickou\nnáladu, které jimi dociluje. Ctěte jen spisy o Boecklinovi, jak rozsáhlé místo v nich\nzabírá líčení jeho obrazů as jakým básnickým vzletem se líčí! Neboť je jisto, že\nto, co v jeho výtvorech uchvacuje, může jistou měrou (dle nadání popisovatelova\naž i vysokou měrou) podáno býti i slovy. V tom spočívá také vysvětlení konečné\npopulárnosti Boecklinských obrazů, a nikoli snad ve vzrůstu uměleckého vzdělání.\nNeboť u obecenstva laického vždy konečně rozhoduje právě zájem předmětový,\nobecenstvo chce být dojímáno, vzrušováno a baveno. To vše shledáno bylo u něho,\nkdyž si lidé jedenkrát navykli na mistrův svémocný a mužný spůsob vyjadřování!\nAle právě jako nemaluje Boecklin malebný zjev jen k vůli malebnosti, zrovna\ntak není vypravovatelem nebo íllustrátorem. Předmět nikdy nestojí u něho v první\nřadě, aby hledal pro něj jen formu. Není naprosto tím, co mu vytýkávají\nvrchní posuzovatelé, malířem literárním. Boecklin je básníkem, pokud mu běží\no vzbuzení poetické nálady a tento náladový registr má u něho překvapující\nrozsah a sílu. Ale pravým malířem potud, že mu tato nálada vyrůstá přímo ze\nzjevu přírodního. V tom záleží jeho velikost a jedinečnost. Nebylo snad kdy\numělce, aby byl býval se stejnou silou fantasie světu zjevů propůjčoval schopnost\npoetického výrazu. Bylo mu to umožňováno kromobyčejným citem pro přírodu\na svrchovaným ovládáním prostředků zobrazujících.\nUmělecký jeho vývoj übírá se naprosto tímto směrem. V prvějších obrazech\nobjevuje se bohatství naturalistických podrobností, které mluví o vzácné bystrosti\npozorování a bezprostředné radosti ze zjevu. I skutečné studie přírody nalézají se\nmezi jeho listy. Převládá zájem ryze malířský, ačkoliv už se ozývá i zde záliba\npro útvary poeticky působící. Pořád ostřeji vystupuje náchylnost, zobrazováním\npřírody rozechvívat mysl a fantasii. „Zátiší\" nevyskytá se v jeho tvorbě veškeré\nani jednou, ba i ryzí krajiny bývají u něho kromobyčejně zřídka. Kdežto však\nstafáž s počátku bývala přičiňována spíše jen zevnějšně, aby sesilovala náladu,\npozději zdá se, že nutně vyrůstá z půdy, jevíc se bezprostředním zosobňováním\ntajemného víření živlů. Při tom rodí se výtvory jeho obrazotvornosti z tak\nného citu pro přírodu, jsou proniknuty takovým citem života, že tu naprosto\nnení schlazujícího vlivu vyuměikované allegorie. Vůčihledě vzmáhá se i suggestivní\nsíla malebných prostředků výrazových zjednodušováním formy a sesilováním barvy.\nBylo by vděčnou úlohou, prozkoumat formální stránku Boeklinových obrazů\nvzhledem na jejich funkci náladovosti. Naturalistické zevrubnosti dbá méně nežli\nupotřebitelnosti za účelem dosažení určitého dojmu. Za tím jde úsilně všemi\nstředky. Z nejkrásnějších krajin je „Jarní den\" (v Národní galerii berlínské), jejž leptal\nKlinger. Nejblaženější vzpomínky na potulky toskánské se probouzejí. Všechny"}, {"page_pdf": 13, "page_imprimee": "161", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.13", "texte": "H. SCHWAIGER.\nKRAKONOŠ."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "162", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.14", "texte": "O. LEBEDA.\nNADLUŽNICÍ.\n\nživly tohoto zázračného kraje jsou podány s mocnou přesvědčivostí. A přec vy-\nškytají se zde odchylky od pravdyv přírodní, odchylky aspoň tak veliké, jako jeho\nnejhorší skresleniny na figurách. Člověku se zdá, že vidí, kterak jarní míza nalévá\nkmeny bílých topolů, až kůra praská, tak životně jsou namalovány! ale tytéž\nstromy od vrcholů do kořenů jsou malovány stejným tónem, jakoby se odrážely\nod tmavých keřů vavřínových, od modré hladiny vodní, nebo jakoby trčely do\njasného vzduchu. A ačkoliv po nebi plují bílé oblaky, sviti se zelená louka a pestré\nkvítí na ní nejhlubšími barvami lokálními ale je to přece jarní louka, řekl bys:\nlouka, jak to v knize vytištěno ! Je nepochybno, že při tom vede mistra vědomý\númysl. K obrazu „Nivy blažených\" existuje barevný náčrt, jeden z nečetných ná-\nčrtů, které vůbec jsou. Na něm uz je komposice pevně vyhraněna, rozvržení mass,\núprava stafáže je táž jako na velkém obraze. Ale jemný stříbrný tón dává celku\nvzhled, jakoby to byla kopie dle přírody. Teprv průběhem práce vnáší umělec\ndo obrazu všechno to stupňování a kontrasty, které mají tvořit dojem pohádko-\nvosti a kouzelnosti a probouzet naší touhu. Ba, často dostihuje svých účinků ne\ntak tím, co ukazuje, jako tím, co dává hádat. Naznačuje krajinné výhledy, tajemné\nhlubiny lesní, a ta nejsouce skoro ničím, přece jsou dost silná, aby\ndonucovala obraznost k činnosti plné tušení.\nI svým ryze figurálním vyobrazením propůjčuje energii výrazu, jež dokonale\nvyčerpává citový obsah situace. Nalézá linii těl a pohyby rukou, (jako ve skupině\nJana a Magdaleny na obraze „Snětí s kříže\" na Marii, která se vrhla na mrtvolu\nKristovu, na obraze „Pieta\"), jež mají takovou výmluvnost, že ji předstihnouti\nnelze. Není mu cizím žádné hnutí mysli, od výkřiku bolesti až k výbuchům lo-\nmozivé veselosti, ale v nejvyšší svrchovanosti se umělec zjevuje tuším tehdy,\nkde staví velikou sílu charakterisační do služeb svého božského humoru."}, {"page_pdf": 15, "page_imprimee": "163", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.15", "texte": "OTAKAR LEBEDA.\nCESTOU."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "164", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.16", "texte": "Při umění, které je zcela výrazem nálady, jemuž zjevy přírodní v poslední řadě\njsou jenom symboly stavů duševních, nezáleží na krajní jemnosti malebného\nzobrazení věcí. Boeklinovo malování z paměti, tolik obdivované a tolik tupené,\nje přirozeným následkem těchto tendencí. Víme, že mistr svým neúnavným, cíle\nvědomým zíráním nastřádal si tak veliký poklad představ, že podobný snad nikdy\nse nenashromáždil v mozku některého malíře. Ale zrovna tak je jisto, že žádná\numělecká fantasie není s to, aby volně z paměti reprodukovala takové bohatství\ntvarů, takovou harmonii nejrozmanitějších tónů barevných, jakou poskytuje příroda.\nTvorbě Boecklinově však bylo by bývalo překážkou to, co jiným zdá se být\nvyhnutelnou nutností. Pro výtvory jeho překypující vynalézavostí stačilo to, co je\ntypické a charakteristické, ale to muselo mu být k disposici v nekonečné\ntosti v každý okamžik. Práce přímo před přírodou, jak praví sám v denníku\nSchickově, byla by bývala rušila pomyslnou škálu jeho obrazů.\nSíla Boecklinova byla jinačí sílou nežli síla jiných velkých malířů, a nebyla ani\nsilou malířskou. Poskytoval sjednocení vlastností, bohatství básnických visí, sílu\numělecké tvorby, hloubku a radostnost mysli, i kulturu ducha, jak se jich v té\nsíle dostalo jen největším velikánům.\nUmře4i muž, který plnýma rukama rozdával poklady, vedle otázky, čím nám\nbyl, nelze se vyhnout jiné otázce, čím bývali jsme jemu my, my obdarovaní.\nTato kapitola je ovšem mnohem méně potěšitelná. Dost často už bylo\nváno, kterak sdílíval osud skoro všech velikých uměleckých osobností devater\nnáctého století, byv přijímán s posměchem od obecenstva, jemuž podával svá nej'\nlepší díla. Ze tato umělecká dráha ukončena byla smírně, za to sluší děkovat jen\njejí délce. Kdyby byla bývala skončila o deset let dřív, byla by bývala skončila\nšpatně, zadostiučinění všeobecného uznání by mu bylo bývalo odepřeno. Ale on\npřec jen mohl žít, vždy nalezl se pro něj ten či onen mecén, jenž za tržní cenu\nkupoval obrazy, které trhu nemívaly. A Boecklin byl dost pyšný a silný, aby\nnedělal ústupků vkusu obecenstva. V tom směru tedy sotva bylo mnoho\nnedbáno, a že dav žijící v hlubině nechápe člověka žijícího ve výši, toho možno\nželet, ale ne kárat.\nAle jiné zameškání vybízí k nejtrpčím výčitkám. Ač Boecklinovo umění malby\nnástěnné přese všechny svízele docházelo neustálého rozvoje, přec jen v oboru,\nkde byl povolán vykonat díla nejvyšší a nejblahodárnější, bylo úplně spoutáno.\nCo od něho máme z maleb nástěnných, náleží letům jeho mládí: výzdobu villy\nrodiny Wedekindovy, schodiště v museu basilejském, zahradní sál Sarasinův. Jsou\nto výtvory velkolepého slohu. Ze záznamů Schickových víme, s jakou intensřv>\nností si Boecklin osvojil esthetické a technické podmínky této odrůdy umělecké.\nJak by právě jeho umění, směřující k dekorativnímu zjednodušení, bylo bývalo\nspůsobilé, vyzdobit prostory v pravdě umělecky! Nenalezlo se však soukromníka,\nnenašlo se úřadu ani vlády, kteří by si byli troufali, postavit jej před takový úkol.\nJaké sumy byly v Německu vyházeny na malby nástěnné, které jenom v nej'\nřidčích případech vynikaly nad obyčejnou prostřednost! Právě u takových výtvorů,\nz nichž by mohl nejjistěji a nejtrvaleji vyplývat vliv na široké massy, snažíme se\núzkostlivě vyvarovat se všeho, co by šosáctvo snad mohlo poděsit. Jak praví\nHauptmannův Michal Kramer u příležitosti zmařené zakázky pro Boecklina: „Hřeší\nse příliš.\" I to by bylo pro nás darem z Boecklinova života, kdyby se v tom pro\nbudoucnost hřešilo méně.\n\nHUGO V. TSCHUDI."}, {"page_pdf": 21, "page_imprimee": "165", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.21", "texte": "GALERIE UMĚNÍ ČESKÉHO\n\nV dohledné době stane se skutkem.\nNepřipraveno k otázce této, umělectvo české obou národností stojí před\nřešením vážného úkolu, jakým zařízení takové vzorné galerie umělecké je stojí\npřed řešením úlohy která v dobrých rukou spočívajíc a dobře vedena hlubo'\nkým kulturním významem svým může zkypřiti naši půdu a oplodniti ji úrodně\nšpatně řízena zabít i to málo, co v našich poměrech dosud je potěšitelným.\nCelá záležitost ta v umělectvu uvítána s nadšením bohužel však většinou je\nto takové hnusné nadšení o kapsu a prospěch jednotlivce ane ten pravý zájem\no umění, o to, čím takové vznešené, nad prach života všedního povznesené umění\npůsobí. A hned ze začátku vytvářily se poměry tak, že celé věci chápou se ruce\nnepovolané a svými zájmy, které s uměním nemají nic společného, bez toho\njiž rozervané poměry naše jen přiostřují aje ještě více otravují.\nTolik s potěšením zde konstatujeme veřejně, že všeobecně s umělecké strany\nodsuzovány byly ty nechutné žurnalistické projevy pražských listů české i německé\nstrany, poněvadž řešena zde otázka umělecká z docela nepochopitelného sta'\nnoviska neuměleckého a budiž to přímo řečeno, rukama naprosto nepovolanýma.\nJe k tomu sice potřeba smělosti, ozvati se proti všemocnému hlasu žurnalistiky,\nale my mladší jsme již tak lehkovážní —žeito si dovolíme čelití onomu\nnemístnému, nesprávně založenému zbytečnému hašteření, vedenému docela\nneoprávněnými hlasy. Ani to zde není omluvou —že vůle věci prospěti byla\ndobrá padá zde jen na váhu, že příčiny a pohnutky, z nichž umělecká tato\nzáležitost se řeší, jsou docela nesprávně založeny. To byly tak první výstřelky toho\nnadšení a přišly druhé a doufejme, že přijde jich ještě celá řada.\nNejčilejší náš český spolek pokud se ovšem tato čilosť týká zaopatřování si\nstyků s veřejností Umě'\nlecká Beseda vyslala svoji\ndeputaci k ministerstvu\na tak se stalo, že pánové\nSnirch aßratřiLiebšerovére'\npresentovali české umění (!)\ntak bylo o tom v novů\nnách psáno učinili svoji\npoklonu mladočeskémuklu-\nbu to také nemůže škodit.\nA zatím doma svolána\nveřejnými novinami schůze\numělců výtvarných české\ni německé národnosti, schu'\nze, do níž ze řady německé\ndostavili se pouze bratři\nJakeschové. Bylo hlavním\núčelem této schůze umělce\nnaše obou národností aspoň\nponěkud připraviti, orgánů\nsovati proti společnému ne'\npříteli —proti takové hrozné\nruce umělecké nepovolá'\nnosti, toho šlechtického pa'\ntronisování, které v celé této\nzáležitosti ještě bude hráti\nvelkou úlohu osvědčila\njiž hned na počátku ke ga'\nlerii navázána jména hrab.\nBuquoůe a ryt. z Lannů.—\nJe bohužel však u nás\ntak málo zájmu o celek\nkaždý ten jednotlivec je\n\nF. ANÝŽ\nA P.NOVÁČEK\nDESKY."}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "166", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.22", "texte": "FR. ANÝŽ A P. NOVÁČEK.\nNÁČINÍ KUŘÁCKÉHO STOLKU\nZ TEPANÉHO STŘÍBRA A SKLA."}, {"page_pdf": 23, "page_imprimee": "167", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.23", "texte": "FR. ANÝŽ AP. NOVAČEK.\nNÁČINÍ KUŘÁCKÉHO STOLKU\nZ TEPANÉHO STŘÍBRA A SKLA"}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "168", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.24", "texte": "příliš profesorem spolkářem nebo jen jednotlivcem —• že společného oprav'\ndu potěšitelného výsledku nedocíleno. A je tak jasna cela ta věc jet zde řada\npříkladů, jichž dobré stránky svítí na cestu lepší jichž stinné stránky výstrahou\njsou krokům budoucím. .\nTo vše ale jako když zapadne. Aje nám věru líto —že byli to právě umělci\nněmecké národnosti, kteří v této záležitosti společně nedovedli a snad nechtěli\njiti, kteří již volbou své deputace k místodržitelství prolomili princip námi stále\nhlásaný o umělecké povolanosti a složením této deputace volbou vůdce její\nučinili krok, který je tak skličující, umělectva nedůstojný.\nJak potom brániti se vlivu diletantů, vlivu nepovolaného protektorství neumělců,\n(osobní nebo společenská kvalifikace, které nijak dotýkati se nechceme, nepadá\nna váhu), když umělci dají se vésti neumělcem\ngence umělecká byla něco méně než třeba vědátorská. Umělci německé národ'\nnosti zde chybili a divíme se, že národnostní ohledy zde hrály přednější úlohu\nnež ony věcné čistě umělecké.\nA přihlédněte blíže k tomu co se chce, nebo co by se chtíti mělo krátce\na jasně v čem je ta jedna jediná věc, která je tak samozřejmá, tak jasná, ale tak\nmálo rozuměná Galerie jako záležitost čistě umělecká vedena\nbudiž umělci.\nJsme věru zvědavi, jak celá věc se utváří. Není tomu dlouho, co totéž mini'\nsterstvo, které o galerii bude rozhodovati, vydalo zcela správně svým podřízeným\núřadům upozornění v tomže a dobrém smyslu aby obce záležitosti umělecké\ndávaly do rukou jedině správných uměleckých jsme zvědavi, jak toto minu\nsterstvo samo bude dbáti toho, co podřízeným oprávněně a dovoleně diktuje.\nNemáme snad k tomu práva předem o věci mluviti ten předpoklad však\nvysloviti musíme že důvěry k celé té záležitosti nechováme žádné. Máme\npro to vše příliš dokladů, příliš trpkých zkušeností, tolik sklamání, takových\nzvrhnutí dobrého semene, takových mrzáckých výsledků, že ani toto símě, které\nby mohlo nésti ovoce dobré, nevítáme s nadšením.\nZářícím příkladem takového naprostého nezdaru podniku, který dobře myšlen\na založen špatným provedením docela minul se cíle, je naše akademie věd\na umění. Mluvíme ovšem jen o oddělení výtvarném.\nInstituce, která má k disposici tak značné prostředky finanční, podporu země\ni státu, působení již více než desítileté a ohlédněte se, kde je její pro'\nspěch umění českému. Zadívejte se na tu dobu před akademií, na periodu\nonoho vzrůstu umění českého generace našich největších tam bez akademie\nbez přízně mocných i vlády rostlo jejich umění.\nA dnes za této akademie rozbírání její jmění umění oněch klesá. Takové\ntisícové ceny sice pomohou kapse jednotlivce udělenyli ale tímto obvyklým\nzpůsobem, nepomohou umění. A o to se jednati má a jedná.\nNe osoby, ne kasty, ale umění kvalita, aotu se v Akademií nejedná, toho\ndokladem je složení IV. třídy, rozdělování cen a poměr všeho toho ku příkl.\nk H. Schwaigrovi.\nA tomu tak v akademii, kde správa svěřena umělcům jak tomu bude\nv povýšenější významem společenským kruhu takové vládní galerie? Zadívejte\nse na to jak chcete, průměrem zde zůstane stále to smutné, co nejlépe na našem\nBrožíkovi tak charakteristicky se vytvářilo.\nOn ve své síle, zápasící s finančními nesnázemi plahočící se světem v bídě\nrostl a uznáno'li bylo toto stalo se tak v cizině v Berlíně v galerii visí, jedna\nz jeho nejlepších prací za to ale u našeho oficielního světa, toho světa, který\ndisponuje prostředky, prolomily se ledy nevšímavosti tak pozdě, že zatím hodina\nvýsluní jeho umění dávno minula v této době on stává se u nás zralým ta'\nkové galerie umělecké.\nA ti, kteří mezi tím za novými cíly ženou se v boj, ti, kteří veškeru pracnou\nčinnost posvětili tomu pravému umění kteří nespokojili se takovou lacinou\nkonvenční průměrností, která našemu porozumění pro umění dodnes je ideálem,\nmusí bojovati s překážkami finančními, s vlasteneckou policií, hlavními repre'"}, {"page_pdf": 25, "page_imprimee": "169", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.25", "texte": "sentanty naprostého nechápání všeho, co s uměním jen trochu má společného,\ni těch podobných, kterým umění jejich je příživnictvím ovšem jen umění těch\nmladých těm starším, takovému Hynaisovi, abychom mluvili s příkladem,\ntřeba byl docela francouzsky založen tomu se odpouští.\nOvšem není východisko z celé té věci tak snadné, jak by se zdálo. Jediným\nzákonem, vanoucím celým tím činem, musí býti stanovisko umělecké. Žádáme\nvedení umělecké a v Akademii jsme s ním naprosto nespokojeni. A přece\njen nutno na to stále biti, stále nutno k tomu čeliti, aby povolané ruce umělců měly\notěže celého toho podniku v rukou. Je sice smutné, že zrovna v tomto stavu\ntak příliš se nám nedostává lidí kteří se širokým rozhledem opravdové inte'\nligence nedovedou vymaniti se takovému prohlédání svými jednobarevně, svým\nspůsobem zbarvenými skly, kteří nedovedou chápati než to jedno, co sami robí,\nkteří odsuzují vše, co v jiném směru založeno jinak roste.\nTakovým lidem vysokého uměleckého cítění spravedlivým všemu, co\npovzneseno nad umělecké břidilství bylo by snadno býti zde vůdcem. A z tohoto\nstanoviska řešiti celou úlohu bude nutno. Umělci národnosti německé projevili\nsvoje přání dělení na kurie my mladší, kterým záležitost umění více leží na\nsrdci než naše kapsa, třeba prázdná díváme se na věc docela jinak my,\nbudiž to přímo a veřejně řečeno, klademe jako první podmínku uměleckou\nzdatnost, prostou vší prostředno sti. A poněvadž je to již jednou\nznámo že v umění výtvarném skoro výhradně na pravou strunu zavzněly vždy\nruce velikých umělců jiných světů než naší úzké vlasti, žádáme, aby galerie pří'\nstupna byla umění celého světa slovanského, německého, francouzského\ni zámořského, takový stručný třeba, ale významný přehled světového moder'\nního umění a jsme věru zvědavi jak v ohledu tom zachovati se dovolí nám\numělectvo německé národnosti. To snad přece uzná, že i zde vésti dvě kurie, dvě\noddělení, bylo by notnou hloupostí.\nV předcházejícím rozvedeno celé naše přání. Sdělujeme ho veřejně poněvadž\nneodvislé Volné Směry v rukou majíce, máme k tomu příležitost. Je na těch,\nkterým opravdu bězí o umění, a ne o kus hanebné kapesní otázky, aby ruce své\nspojily k odvrácení toho neštěstí, jakým bude špatně vedená galerie umělecká.\nJe zde chvíle dost, aby započaty byly kroky aby úmluva se stala řádná\naby čeleno býti mohlo proti všem těm nepovolaným kteří věci se chápou\naby věc uvedena byla do kolejí dobrých.\nByla sice podána petice, aby ve věci ponecháno bylo spolkům uměleckým prc\nmluviti slovo ale i to je směšno, když bylo připuštěno, aby stejně spoluroz'\nhodovati mohla i Umělecká (!) Beseda ta, která svými vánočními výstavami kvali'\nfíkuje tak hanebně svoji uměleckou potenci která celým svým dnešním půso-\nbením otravuje a ničí jakous takous snahu zvednutí uměleckého niveau povšech'\nného.\nZáleží nám příliš na věci ne pro naše kapsy opakujeme stále\nale pro věc umění. Jako jediní, kteří mají příležitost veřejně bez ohledu na\nkohokoli, říci svoje slovo, ať je to komando nakladatele nebo politického, neb\nnárodnostního stranníka, upozorňujeme na lhůtu příjezdu ministrova do Prahy,\nkdy o věci bude se závažně jednati, vítáme každý krok který za stejným cílem\nchce jít s námi as námi domáhali dobra budoucího.\nRedakce ochotna je veškeré dotazy zodpovědíti a v záležitosti této spolupůsobiti.\n\nŠ."}, {"page_pdf": 26, "page_imprimee": "170", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.26", "texte": "ZPRÁVY A POZNÁMKY.\nVÁCLAV BROŽÍK.\n\n15, dubna t, r.\nzemřel v Paříži nejpopulárnější a jistě\nnejplodnější umělec český* Počátky jeho\ndatují se r* 1868 na pražské malířské\nakademii současně s Alešem, Tulkou\na Ženíškem. R* 1870 vystaven v Praze\nMatějkův „Rejthan\", dílo, jež svojí ži'\nvotností tehdy působilo jistě silným\ndojmem a zanechává mnoho reminiscencí\nv tehdejšífgeneraci, a které i dnes podržuje\nsvé čestné místo mezi díly tohoto genru*\nV té době vystupuje Brožík z akademie\na pracuje u E. Lauffera ar* 1871* vy\nstupuje na veřejnost prvou prací „Eva\nz Lobkovic u svého otce v žaláři\", od'\njíždí z Prahy do Drážďan a již roku 1872*\nvystavuje druhý obraz „Svatební průvod\nkrálovny Kunhuty\", z Drážďan opětně\nvrací se do Prahy ar* 1873* provádí\n„Loučení se Otakara ll* s rodinou před\ntažením do Rakous\", a téhož roku na\npodzim odjíždí do Mnichova k Pilotymu,\nzde maluje „Sv* Irri\" ; po dvouletém\npobytu vrací se opětně do Prahy* Roku\n1876* portrétuje tragédku pí* Samberko'\nvou jako „Messalinu\", vypravuje se na\ncestu do Paříže kde pomocí Munkaczyho\nnavazuje styky s pařížským obchodní'\nkem a boháčem Sedelmayerem, s jehož\ndcerou se zasnoubil a který jej do umě'\nleckého světa pařížského uvádí* Již 1877\nvystavuje poprvé v Salonu „Průvod\nkrálovny Dagmary\" a „Oběť nábožen'\nského fanatismu\", dále povstává r* 1878\nv Salonu medailované „Poselství krále\nLadislava\", v Praze r* 1879 a v Ber'\nlíně r* 1880 vystavené, zde medailované\na zakoupené* V létech 1880 1883 ná'\nsledují „Karel IV* a Laura na dvoře\nAvignonském\", „Slavnost umělců u Ru'\nbense\", „Císař Rudolf u alchimisty\"\na „Pěvec ballad\"* Na řadu přichází roku\n1883* nejpopulárnější rozměrná práce\nBrožíkova „M* J* Hus před konsilem\nKostnickým\" a v téže době zasazeny\nbyly tři obrazy do logie Národního\ndivadla: „Přemyslovci\",'„Luxemburgové\"\na „Habsburgové\". Roku 1884—1885 ná'\nsleduje již opět velké plátno „Kolům'\nbus na dvoře španělském\" ar* 1889*\n„Defenestrace\".\nTo as stručný přehled nejvýznačněj'\nších prací Brožíkových, mimo těchto je\ncelá řada menších scen historických, jež\npovstala po cestě Nizozemím r* 1879*,\na řada genrů á la Breton po cestě Nor'\nmandií počátkem let devadesátých, mezi\ntuto dobu do let osmdesátých spadají\nčetné kresby pro časopis Brožíkova\nbratra „Ruch\",\nCelá ta spousta prací, ta početně velká\nprodukce, ta sebedůvěra, s jakou Brožík\nse vrhal jíž od počátku své dráhy na\npráce rozměrem tak velké, kdy zápasil\ns kresbou a kdy materielní prostředky\nbyly těmto tak stejně nepříznivé jako\nvšem rozměrnějším dílům i dnes vy\nnucují obdiv té fysické vytrvalosti.\nStanovisko dnešní k pracem jeho po\nstránce čistě umělecké je ovšem jiné,\nV počátcích svých, jež jsou nám skoro\nneznámy, kdy zápasil Brožík silně\ns kresbou, slabší stránkou iv posledních\npracech, byl koloristicky nadán v té\ndobě v nad své současníky. Podobizna\npí, Samberkové je toho dokladem.\nDnes působí sic trochu prázdně, avšak\njednotlivé partie, zvláště draperie i pletě\ntrochu pod vlivem Maxe - ukazují\nslibné začátky pětadvacetiletého umělce.\nPozdější práce působí sic barevněji,\nje zde víc routiny a techniky, ale\nmálo studia a mnoho snahy po velké\nprodukci. Obdiv a chuť k velkým\nplátnům přichází příliš k platností,\npříliš sváděla slavená díla Géromea a\nJ, P, Laurense, nemají však oné pev'\nnosti, v kresbě, koncepci, takové tvrdé\nmužnosti tohoto stejně historického\ndokumentáře. Ač Brožík barevnější\nv pracech svých než Matějka, chybí mu\nona síla, vášeň výrazu a pojmutí tc\nhoto patriota, ač Brožík mladší všech\npředešlých, nešel on dál v té své historii\nnež jeho předchůdci. Jeho osoby ve\nvšech dílech stejným nerušeným klidem\njsou účastníky scén vzrušených i ob'\nřádně studených, jeho nejvážnější scény\nnesuggerují nám dramatičnost odehrává'\nného. Je zde něco aranžovaně divadel'\nního, Brožík vzdor většině svého půso'\nbení v Paříži, zůstal nejblíže Pílotymu,\nMatějkův „Rejthan\" mnohem starší, je\nnám dnes přístupnější, a vzpomínám'lí\nobrazu dokonalého, jenž může být vzorem\nhistorickým plátnům, je to E. A, Abeyův\ndokonalý „Hamlet\", Kolorit Brožíkův stá'\nvá se universálnějším, šablonovitějším, jen\nna některém genru z Normandie trochu\noživne, pak opět při častěji opakovaném\nmotivu je méně studia a více manýry\na v nejposlednější době dělá Brožík tak\nveliké koncesse prodejnosti svých drob'"}, {"page_pdf": 27, "page_imprimee": "171", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.27", "texte": "ných prací, jak toho smutným dokladem\ncelá řada portrétů z poslední pražské pe'\nriody a právě vystavené práce na letošní\nvýstavě v Rudolfíně. Od r. 1893 usadil\nse Brožík definitivně v Praze, byv po'\nvolán na akademii umění. Umělec, jenž\nzačal krušně, velkou pílí, odvahou a\nvytrvalostí dobyl v cizině a rozumí se\npozději i doma všech poct, jež mohou\numělce postihnout, společensky stoupal\nale umělecky klesal. Patrný úpadek\nBrožíkův dokumentují dvě poslední\ndíla: „Tu Felix Austria nube\" a „Zvolení\nJiřího z Poděbrad\" dva tak různc\nrodé motivy, tam obřadný chlad, zde\nradostná vášeň obé dopadlo stejně\nchladně, divadelně, a obé ukazuje smutně,\njak mnoho Brožík zůstal dlužen svým\nzačátkům.\nOTOKAR LEBEDA f 13. dubna 1901\nv Chuchli u Prahy u věku 24 let. Patřil\nmezi nejnadanější žáky Julia Mařáka,\nprvní jeho práce vzbudily již r. 1896\nsvou barevností a šířkou na školní vý'\nstavě rozhodnou pozornost iv těžké\nkonkurenci se staršími kolegy, Kavá'\nnem, Dvořákem i Slavíčkem. Opustiv\nakademií, vydal se do světa; navštívil\nPaříž, Mnichov, Vídeň, zdržoval se\nu moře, a všude profitoval pro své\numění a dokumentoval svoje pokroky\nstudiemi, které domů posílal, a které\nvšechny oddychovaly živostí a energií\nvlastní jeho povaze. V celém jeho\nkrátkém tvoření vynikal tento kurážný\nrys podnikavosti až spěšné a jakoby jen\ns krátkou líiůtou počítající. Vlivů vy\nstřídalo se několik, ale zpracoval a stra'\nvoval je stejně rychle. Roku 1898\nvystavil na 11. výstavě „Manesa\" tři\npráce: „V liboháji\", „Krajina u Kromě'\nšina\" a „Z Karlových Varů\", řada dal'\nších prací je známa z výstav v RudoL\nfině a „Jednoty výtvarných umělců\".\nKdyž se v posledním čase usadil v Pra'\nze jakoby na dobro, sledovali všichni za'\nsvěcenci s interesem jeho plány a náčrty\nk velkému obrazu, který chystal pro\nRudolfinum, kde patřil tentokráte mezi\njurory, jistě nejmladší v tomto úřadě.\nVystavil místo velkého plátna tři menší,\nkteré v tomto čísle reprodukujeme, svou\njemně nuancovanou, šedou barvitostí\npřekvapily stejně jako šířkou a smělostí\ntraktamentu. Náhlý konec několik\ndní po zahájení překvapil ještě víc, ale\nsmutně a tragicky. Cenili jsme všichni\njeho talent, zdálo se nám, že také všechny\nostatní životní podmínky jsou u něho\npříznivější než kdekoli jinde, a že není\ntedy žádné vážné překážky na dráze,\nkterá se tak skvěle otvírala. Skončila\ntak hrozně příkře\nJOSEF MÁNES. Častokráte as mnoha\nstran byli jsme vyzváni, bychom ujali\nse vydání umělecké monografie J. Manesa.\nPravda, chuť jsme měli, avšak\ndávky naše též rostly, neboť: nejen\ndobrý výbor z toho množství prací, ale\ni řádnou skutečně umělecky vypravenou\na definitivní publikaci, která čestně\nobstojí vedle silné převahy dobrých\ncizích děl, jsme si představovali, a tu\npožadavky nikdy by se nebyly shodly\ns našimi financemi. Myšlénka\nusnula, ujal se jí prof. K. B. Mádla na\npodzim t. r. počne vycházet „Dílo J.\nManesa\" nákladem F. Topiče.\nv / / 1 f r\nK LETOŠNÍ VELKE MEZINÁRODNI\numělecké výstavě v Mnichově pozváno\nbylo české umění prostřednictvím\nkouského ministerstva kultu k úČ2Sti\nv rakouském oddělení. Spolek\nných umělců „Mánes\" hodlal se súčastnit\ntehdy, bude4i povolena samostatná ex<\"\nposice s vlastní jury. Ve smyslu tomto\nstanovila též své podmínky „Jednota\nvýtvarných umělců\", Na druhý dopis\ndošlo rozhodnutí ministerstva, že oběma\nkorporacím stanovena bude společná\nmístnost s označením české umění\npovolena vlastní jury, výměr a půdorys\nže oznámen bude do i, května. 12. května\nbylo nám sděleno 14 dnů před\nhájením, že českému umění vykázána\nplocha 10 metrů 25 cm. Videm\nské „Secessi\" vykázány dvě místnosti,\n„Hagenbundu\" jedna místnost,\nlerhausu\" též jedna místnost tedy\ntřem vídeňským korporacím 4 místnosti,\ncelkem 60 —65 metrů, a českému umění\njedna stěna místnosti „Kůnstlerhausu\",\nt. j. 10 m. 25 cm, z těch připadá na\n„Mánes\" sm. 12 a půl cm.! Na\nkládě těchto disposic účast na výstavě\nMnichovské v poslední chvíli odepřena.\nPráce obeslané budou v nejbližších\ndnech autorům vráceny\nvv / v\nK SOUTĚŽI NA PŘESTAVBU\nStaroměstské radnice v Praze došlo cel'\nkem 13 návrhů, z těch poctěno bylo\n6 cenami, sedmá cena neudělena a žádný\nnávrh neuznán schopným definitivního\nprovedení. Ceny obdrželi: I.10.000 K."}, {"page_pdf": 28, "page_imprimee": "172", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1901-06.1.28", "texte": "Jan Vejrych, dvě 11.po 5000 K. Kamil\nHilbert a Jan Koula, dvě 111. po 3000 K.\nFr. Blažek v Mostaru a AI. Dlabač, a\nIV. cenu 2000 K. A. Balšánek. Návrhy\nbyly 14 dnů, do 19. května t. r. v Nove\nměstských sálech veřejně vystaveny.\nIV. TRIDA CESKE AKADEMIE\nPRO VĚDY a umění vypisuje pro\nkaždý ze tří odborů (literární, hudební\na výtvarný) první cenu 2000 K, druhou\n800 K, a dvě třetí ceny po 500 K.\nO ceny tyto ucházeti se mohou umělci\nsvými pracemi, jež povstaly r. 1900 a\nnebyly dosud jinou cenou poctěny.\nUmělci výtvarní nechť zašlou fotografie\ndíla s udáním, kde originál se nachází,\ndo 30. září 1901. Ceny prohlášeny budou\nve valném shromáždění počátkem pro'\nsince t. r. .\n„VOLNÉ SMĚRY\" vypisují veřejnou\nsoutěž na obálku pro VÍ. ročník. Kresba\nprovedena budiž ve dvojnásobné sku'\ntečné velikosti (60 X 46 cm) a to tak,\nby co nejjednoduššími prostředky\nnejvýše dvěma tóny mohla být repre\ndukována. Obálka musí obsahovati\ndosavadní nápisy. Ceny udělí se dvě\nv obnosu 100 a 50 Korun* Konkurenti\nzvolí si dva jurory, třetího deleguje\nredakce. Návrhy zaslány budtež do\n15. července t. r. architektu Janu Kotě'\nrovi, Praha 1., Rudolfovo nábřeží 6.\n\nKAREL PAVLÍK\nKONSOLA.\n\nPéčí a nákladem spolku »MANES«. Zodpovědný redaktor JAN KOTĚRA. Tiskem Dra ED. GRÉGRA v Praze.\nReprodukce íotocinkografie »UNIE-VILÍM« v Praze."}]}