{"numero_id": "bm-bmtnaan-1902-01", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_sha256": "fe31798dc8b7f2fc2973fdf5c981d1191872cea6555203d83be73445ed012b18", "source_tei": "https://github.com/Princeton-CDH/bluemountain-transcriptions/blob/main/periodicals/bmtnaan/issues/1902_01/bmtnaan_1902_01.tei.xml", "source_mets": "https://github.com/pulibrary/BlueMountain/blob/main/metadata/periodicals/bmtnaan/issues/1902_01/bmtnaan_1902_01.mets.xml", "url_numero": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01", "articles": [{"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c001", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c001", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "n. p.", "page_fin": "n. p.", "image_debut": 1, "image_fin": 1, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.1", "titre_corps": "JANU NeRUDOVI 22.VII.1891-1901.", "titre_sommaire": "JANU NeRUDOVI 22.VII.1891-1901.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.1", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 31, "texte": "JANU NeRUDOVI\n22.VII.1891-1901."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c002", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c002", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "n. p.", "page_fin": "n. p.", "image_debut": 2, "image_fin": 2, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.2", "titre_corps": "JAN PREISLER.", "titre_sommaire": "JAN PREISLER.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 2, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.2", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 13, "texte": "JAN PREISLER."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c003", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c003", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "1", "page_fin": "7", "image_debut": 3, "image_fin": 11, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.3", "titre_corps": "ALEJ SNU A MEDITACE KU HROBU JANA NERUDY.", "titre_sommaire": "ALEJ SNU A MEDITACE KU HROBU JANA NERUDY.", "signature_source": "F. X. ŠALDA", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 3, "page_imprimee": "1", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.3", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2145, "texte": "ALEJ SNU A MEDITACE KU HROBU JANA NERUDY.\n\nNeruda je ve zlé\nnevýhodě proti jiným, daleko menším: je skoro samozřejmý.\nJe bezmála tak samozřejmý jako slunce, vzduch, voda, tok oblaků, zpěv\nptáka, jiskření hvězd a vůně trav a všecky dobré, sladké a silné dary života.\nRozumí se tak sám sebou, poddává se tak bezprostředně, plně a sladce, bez\ntrudu, bez námahy, neodborně, bez métieru a bez techniky skorém, je tak ne-\nkonečně víc srdce než spisovatel, že se neví ani, jak jsou jeho věci dělány, a zdá\nse, že nejsou vůbec dělány.\nPravda je, že jsou dělány skoro ničím, skoro nehmotně, bez machy a bez ma-\nnýry, že vyplynuly samy sebou z plnosti a štědrého kypění života, jak básník\nse jím dal povolně pronikat jako strom živnými mízami země a naplňovat jako\nčíše vínem, že tiše a vyčkávavě uzrávaly jen teplem citu jako vonné ovoce teplem\npar a spadly pak na podzim temnou přidušenou ranou do měkkých, hustých a zvlh-\nlých trav a byly tu, nikdo neví dobře jak, když jednoho dne přihnaly se chladné\nvětry a zvedly se mlhy, a strom stál náhle nahý ve štěpnici.\nProto se o něm tak špatně píše, právě jako o všem nejzákladnějším, nejlepším,\nnejryzejším a nejsladším v životě.\nNeruda není docela nic básník vnějšku a pompy: je celý proteplený, lahodný,\ndobrý a živný.\nJeho dobrota je vyššího druhu než ta, o které se dá snadno a lehce hovořit:\nona se potřebuje, ona se cítí, jí se žije — a jí se právě proto snadno zapomíná\na na ni se právě proto snadno nevzpomíná. Těžko se uvědomuje, poněvadž se\nmlčky rozumí a předpokládá, a neuctívá se mělkým a vědomým ritem slov, ale\nbezděčným, stručnějším, jadrnějším a slavnějším ritem naléhavosti života a potřeby.\nTento posvětitel každodennosti a všední chvíle chutná a cítí se nejlépe v ci-\nzině, kdy opadá povrch a vynořují se tmavé kořeny stromu života, kdy dálka\nsnímá kletbu prachu a blízkosti a kdy odčarovaná běžnost a samozřejmost svítí\nslavně a svátečně jako v první den stvoření a nejvšednější slova, osleplá doma\nšpinavým dotykem rukou tisíců a kalným nánosem nečistého zvyku, hoří náhle\nzase ve své prvotní hluboké ryjbě a ražbě, zvednuta na stoupajících modravých\nvodách jako monstrance ve slunci."}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "2", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.4", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2822, "texte": "Když v cizině slyšíš cvrlikat ptáky na stromě stejně jako doma, ale pod ním\nžvatlat cize a nesrozumitelně tančící děti vezmi Nerudu a pochopíš některé\njeho zdánlivě šedé, chladné a flegmatické písničky, kolem nichž jsi šel doma\nhluše a tupě. Pak se ti rozstoupí jich studená mlha a zjihne ti v teplý a vonný\ndéšť.\nAno, je nám třeba dálky, abychom viděli tak vroucně, jak on viděl již z blízka.\nNeboť to byl základní ráz jeho duše, vlastnost a lom a jiskra jeho duševního\noka, síla a pružnost jeho duševního spáru: silný, všecko magneticky k sobě při-\ntahující cit, kterým si všecko přibližoval na svůj dostřel a kterým políval jako\nohněm a rozžhavoval všecko nejbližší, nejprostší, nejvšednější.\nJiní potřebují k poetisaci časové a prostorové dálky, on poetisoval blízkost\na samozřejmost a nejen to: on všecko daleké musil si dříve tímto způsobem při-\nblížit, promilovat, zvroucnit, dříve než to mohl básnicky sformovat.\nOn zesrdečňuje celý svět, tím že si ho přibližuje, že si ho překládá do nej-\nprůhlednější, nejprostší, nejběžnější verse.\nje přiblížitel dálky a posvětitel všednosti.\nSvět stává se v jeho výkladě obdivuhodně blízký, hmatatelný, samozřejmý, srdečný\na bezpečný.\nv\nCteš-li Nerudu z jeho zralé mužné doby, leží ti všecko jako na dlani a jsi\nsi vším jist. Měl-li jsi před chvílí ještě nedůvěru ve vesmír a větřil-li jsi v něm\nlest a léčku, jsi nyní klidný a důvěřivý, jako bys byl pohleděl do pokojné studně\nzrcadlící vlídné, sladké, mléčné májové nebe, blízké a nízko zavěšené jako hračka\na dar pro dítě, jehož lze dosáhnout vztažením ruky.\nJsi přesvědčen v té chvíli, že se ti nemůže nic ve světě a v životě stát, co\nby stálo opravdu za řeč.\nTak podivuhodně bezelstný, srdečný a důvěrný je svět ve versi Nerudově.\nJeho silné mužné srdce oddává se, po pochybách a nedůvěře mládí, stále znova\na znova celé, bez reservy, v naprosté a slavné jistotě, že nemůže v ničem uto-\nnout a ničím být zhltnuto, poněvadž je z dobré a hodnotné látky, kterou nemůže\nvesmír plýtvat a na níž musí kosmu záležet v jeho hospodářství právě tolik, jako\njemu na kosmu, a že, třeba stokrát po sobě vhozeno ke dnu, neklesne, ale vy-\npluje a proseká se vždy na vrchol vln, kouře a bouře.\nPodivná tragická bezpečnost stojí jako osudová hvězda nad světem Nerudovým\na vládne jím.\nNevěří v intriku, lest, klam a zradu.\nJde životem nahý, ale bezpečněji a jistěji, než kdyby šel v brnění.\nTato důvěřivost a bezpečnost nebyla daná a přirozená naivnost dítěte byla\ndobyta a získána za cenu jeho života.\nNeruda probil a dobil se k ní z tísně a úzkosti pochyb a zoufání, v tom je\nsmysl a plod jeho života.\nv\nČlověk, který ji získal a dříve, než ji získal, musil mnoho ztratit: nespadá ni-\nkomu darem do klína.\nJe to jistota tragická, a v tom je její smysl, noblessa a krása, která je dis-\nkrétně uzavřena nízkosti na sedm zámků a pečetí.\n❖ ❖"}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "3", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.5", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 3072, "texte": "je nerudovský heroismus cudný, diskrétní, utajený, jaký je vždycky oprav-\ndový heroismus dobrého zrna.\nHeroismus, který jednou vykonán a dovršen, sám po sobě úzkostně zametá\nvšecku stopu, dříve ještě než ji zasype padající prach dnů a hodin a rozdupe\nstádo napodobitelů, vrhajících se do čerstvě otevřené dráhy.\nNeruda rozšířil a rozmnožil zemi slávy a poesie: dobyl jí všední den, tu půdu,\no níž se soudí vždy z předu, že je mrtva, jalova, neschopna setby a žně.\nBylo před ním jako bývá vždy v době epigonů: soudilo se, že je řečeno všecko,\nco se dá říci, a že kruh je uzavřen.\nNeruda přišel a ukázal, že se dá rozrazit a že pak obejme, co se pokládalo\nza věčně vyloučené.\nOdvážil se sujetů, které platily za profánní, a odvážil se traktovat ctné dané\na staré sujety způsobem, který se zdál v první chvíli nemožným, absurdním a rou-\nhavým.\nDobyl poesii dojmy, názory, city, pojetí, výrazy a slova, které byly pokládány\nza utonulé a ztracené v blátě dnů a všednosti, poněvadž nikdo neměl dost síly,\naby je zvedl, očistil a ukázal v přirozené věčné kráse a vážné slavnostnosti.\nNeruda přišel a vyzvedl tyto ztracené bosé děti a sirotky osudu na svých sil-\nných, nebojácných rytířských rukách vysoko do tahu větrů a záře slunce a hvězd\na hle, zasvítily krásou a slávou, a ukázalo se, že jsou z téže královské krve jako\nty, které seděly od věků na trůnech tradice.\nMěl strašnou odvahu, že vzal slova z ulice, nemytá a nečesaná, jak je zastihl,\na učinil z nich posly věčnosti.\nTo byl ryze umělecký heroismus, poněvadž riskoval posměch posměch, toho\nnejstrašnějšího, zákeřného a podlého vraha dojmu a citu v umění.\nKrok vedle a padl do bláta sám.\nJsou v Nerudovi strofy a verše, které stály v době svého vzniku na samém\nostří smělosti a směšnosti a třásly se první chvíli na papírových vážkách v ne-\njistotě mezi obojím. Dnes nám uniká cit a smysl toho, dnes cítíme dosti ztěžka\nuž i jich odvahu: zvítězily, vžily se, staly se majetkem obecnosti, a tím ztratili\njsme jich silnou bezprostřednost a můžeme si ji jen představit v reflexi.\nA jsou to právě verše a strofy nejhlouběji, nejsrdečněji, nejtragičtěji cítěné a po-\njaté, chytající celý lidský osud v smělé skratce jedné situace nebo scény, vyslovené\nnovou sevřenou a zjizvenou mluvou, stručnou a smělou, neboť základní iro-\nnický zákon světa je, že každý nový, nejživější a nejbolestnější výraz tragiky, než\nje přijat a sankcionován, proběhne světem jako žhavou ulicí posměchu a karikatury\ns šaškovskou čepicí na hlavě a teprve když vyvanula z něho první, nejsilnější\na nejtrpčí vůně, prokáže mu i rozšafný pan Pruďhomme čest a pojme jej do\nsvého zábavního programmu mezi svačinu a večeři a dopřeje jej vedle nového slu-\nnečníku nebo hůlky i svým ušlechtilým dcerám a synům.\nTak neměly daleko do směšnosti jednu chvíli tyto dvě strofy ze dvou starších\nbásní Nerudových, v nichž je jako essence sevřena typická tragika mladé a hrdé\nduše, zavřené do prázdné a líné doby a dusící se plností vlastního, nepotřebného\na nezužitého vnitřního života, a jichž hořký spád skandovali mnozí z nás ve své\ndobě ne-li rty, aspoň srdcem:"}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "4", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.6", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2682, "texte": "Z uzlíčku boty čouhají\na mají podšvy silné,\nvždyť jsem si na ně kůži dal\nz své pýchy neúchylné.\nV chladné trávě, v palných snech svých\nzas se povyválím,\nmysle, jak as rok zas žití\nmarně prozahálím.\nCo bylo nového a smělého v pojetí a výrazu těchto veršů, co tu odvážně ri-\nskováno, těžko se představuje po čtyřiceti a padesáti letech, zrovna jako dnes, kdy\nnapodobitelé rozměnili už zlato v drobnou měď, těžko se změří bílá, plná a vy-\npuklá krása verše, jako byl tento mladší:\nzoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní.\nAž naši literární dějepisci a kritikové, kteří posud většinou pletou jen ruční\npráce trpělivosti a dobré vůle podle předloh a vzorků Hettnerových, Taineových\nnebo Hennequinových, pochopí, že vedle literatury je také jakési umění a jakási\npoesie a v čem záleží, budou musit nejprve napsat kroniku takových rytířských\nčinů, objevů, tahů a pochodů Nerudových, jež nám zasypal a den ze dne zasypává\nprach a písek rozježděných cest a jež splývají stále mělčeji a matněji s plochou\nostatní půdy neboť rýha tažená silnou rukou ve světě ducha zaceluje se stejně\nrychle jako brázda na poli, jakmile se ujalo a vzrůstá obilí.\nNebojácně učinil Neruda sebe a svůj způsob cítění a zření mírou světa a života\na to tak důsledně, „neúchylně\", jak říká sám, že je jeho dráha jediný experiment\nv krásném, hrdinském smyslu slova.\nMá svoji typickou, drsnou a srdečnou ruku a tuto ruku klade na rameno všemu,\ns čím se potká, a touto rukou přisvojuje si všecko, čeho se dotkne.\nA tuto ruku, tuto pěst, tento loket nezmění nikdy: jí zkouší sebe a jí cítí\na měří svět.\nKde by se byli jiní stokrát zapřeli a dali překonat a podrobit sujetem, látkou\na její tradicí (ať biblickou, ať kosmickou), on vydrží stůj co stůj.\nA třeba tím někdy ztrácel, třeba tím někdy i umělecky prohrál ale kdo řekl,\npro boha, že v umění se má jen vítězit? Kdy se pochopí konečně, že ve válečném\npoli ducha jsou porážky stokrát větší a krásnější a plodnější než snadná, hladká,\npohodlná a coulantní vítězství opatrnosti a přizpůsobení, těchto hnusných, nedo-\nkrevných a záporných ctností, které jsou snad cenné v občanském životě, ale méně\nnež pleva a dým v životě uměleckém? Kdy se zbavíme konečně tohoto nejtupějšího\npředsudku, který nám znemožňuje a od základu kazí porozumění všemu umění\na vší duševní práci a zabíjí hned z předu každou skutečnou radost a rozkoš z nich?\nNeruda byl z těch, kdož se raději ryze, typicky a plně ztroskotají, než by\ndopluli nepřímo a oklikami, a já vidím jeho velikost právě v tom, že i tam, kde\nse mine, je umělecky stejně zajímavý a plný jako tam, kde trefí.\nVětšina umělců podlehne látce a dá si od případu k případu vnutit její tradici\na pathos: Neruda ne, nebo zřídka."}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "5", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.9", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2939, "texte": "Většina z nás miluje výjimečný den života a jeho pathos a potřebuje jich\nk uměleckému vidění a cítění.\nNerudovi jich nebylo třeba, naopak překážely mu a byly mu nepohodlný: vy-\nhýbá se jim až úzkostlivě.\nTu je kus záporu, který je tak cenný jako u jiných klad, poněvadž je jen\nmezí a linií vnitřního charakteru.\nJe vtom tak vzácná distinkce a noblessa: nemiluje úspěch, ani umělecký, zí-\nskaný jakkoli, chce úspěch jen za plně vyváženou a zaplacenou cenu cudné pýchy.\nZ této pyšné reservy a zdrželivosti propásl, myslím, mnohý bod varu, kdy látka\nbyla již roztavena, a nejvhodnější čas k lití. Je v něm vzácná umělecká kázeň,\naž asketická a vražedná někdy pro něho a tím tragická a hrdinská, které nepo-\nrozumí nikdy křiklavá a ochraptělá lůza ulice a již dovede ocenit jen umělec.\nJe ještě jiný nerudovský heroismus a ještě ukrytější.\nNeruda, který začal „Sturmem\" jako krajní subjektivista a dle dnešního slovníku\nskoro anarchista, končí jako nejrozhodnější stoupenec národnosti, umění objektivního\na hromadného, vyznavač lidové písně, mimo niž nechce znát v poesii vzoru a spásy.\nNeruda, v mládí skoro výlučný a aristokratický umělec, končí u lidu a v lidu.\n„Oprostil se\" podle hlubokého slova ruského básníka.\nA v tomto oproštění se je smysl jeho života a jeho heroismus.\nNerudovský problém je v jádře totožný s problémem nejsilnějších duchů a srdcí\nnašeho věku. Jeho jméno je hoře z chladného rozumu, sobectví a samoty, hoře\nneplodné a roztržené kultury.\nSložité, sobecké, jednostranně vzkypělé, hořké a osamocené já tíží, trudí a bolí\nčlověka a tím víc, čím je lepší to je osudná písnička, kterou zpívá v různých\nvariantech celá moderní poesie.\nModerní člověk, úzkostný, horečný, neplodný, nepokojný a podrážděný, hledá,\njak zabít tuto vnitřní zlost, marnost, trud, prázdno a pýchu a opakuje s Pascalem:\nle moi est haissable.\nHledá něco velikého, v čem se skonejšit, v čem utonout, s čím splynout: chce\nsloužit, chce poslouchat, chce se pokořit, chce uctívat cítí instinktivně, že v tom\nje všecka noblessa lidství.\nCelá moderní západní literatura má tento jeden pramen: hoře z toho, že jsou\npokácena stará božstva, a touhu hledat a vztýčit nová.\nOd Chateaubrianda celá francouzská literatura zabíjí a topí nudu a vnitřní\nprázdno: v náboženství, orgii, hašiši, ironii, nirváně, cti nebo dobrodružství, vše\njedno. To je Flaubert, to je Musset, to je Baudelaire, to je Vigny, to je Stendhal.\nAni tento poslední, nejzdravější a nejsilnější, nemá pravou radost ze svého ani-\nmálně koupaného a pěstěného já: provádí své silácké excessy a krkolomné ex-\nperimenty, aby přehlušil nudu a trud. A učni jeho Barrěsovi je na konec docela\nupřímně úzko z kultu já a touží po návratu do hromady, massy, národa, ragy,\nbez níž je jako strom vyťatý z půdy: moci utonout, moci splynout, moci se oddat!\nTaké v Německu Goethe a Wagner neznamenají nic než pokusy stvořit lite-\nrární nebo estetický řád a vládu, když náboženská je mrtva, a ani Nietzsche ne-"}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "6", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.10", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2788, "texte": "zpívá v Zarathustrovi nic než velepíseň sílyp kázně, nap jetí, lásky á oběti třeba\nbez sankce a závaznosti.\nNeruda na svou pěst a svým způsobem v užším rámci malého národa vykoupil\nse z hoře a prázdnoty moderního člověka: spoutal se, dal se do služeb dne\na chvíle, naslouchal jejich potřebám s touže úctou a vroucností, jakoby to byly\nvěky, dal se jimi poučovat tak opravdově a byl jich poslušen tak pokorně, jakoby\nposluhoval ne v laciné hospodě lidu, ale u korunovační tabule nejvzácnějších\nknížat a králů.\nDal se do služeb princezně, kterou si zamiloval, s týmž hrdinským sebezapřením,\ns jakým sloužívají v -pohádkách rekové, a tak se stalo, že sloužil někdy jako oni\ni ve stáji: neboř co jiného je to, když největší básník své doby musil mít na\nminutu přesně připravenu černou kávu svého feuilletonu, aby ji v neděli po obědě\nv čas nalil každému panu Knedlíčkovi nebo Vepříčkovi?\nA zamračila-li se náhodou jeho láska, hned šaškovskou čepici na hlavu a snažit\nse ji rozesmát, rozesmát za každou cenu!\n. ... \\ _ .. Ach když po té tváři dojemné\njen okamžik úsměv skáče\nco na tom, že pak humorist\ndo koutku jde a pláče.\nPoslouchal i tam, kde mě 1 poroučet: jeho láska stala se na konec slabostí.\n, Nedá se vypočíst, kolik Nerudu stála, ale dá se cítit a tušit, že mnoho: mnoho\numění, mnoho vyplýtvaného a zmařeného umění, neboť Neruda nedovedl na sobě\nspořit a psával vždycky celý; celý člověk i ve stáji.\nVzdával se heroicky plnosti chvíle a povolný k jejímu svatému rozmaru, jenž\nse dvakrát nevracívá, radostně se otvíral a poddával volnému toku a proudění\nživota, sám jeho orgán a nástroj. ,\nJeho umění dává se dobrovolně za podnož života a proto nebude nikdy dost ctěno.\nMálo kdo je tak prost všeho pedantismu a byzantinismu, málo kdo zacházel\nsuverénněji s tak zvanou logikou a důsledností, málo kdo vyvracel se častěji\na roztomileji než toto opravdu volné srdce.\nNemusíš se obávat, že budeš utloukán z něho důstojnými sentencemi nebo kor-\nnatými citáty, a nemusíš se starat, jak bys je po případě vyvrátil: on udělal to\nuž za tebe a možná hned na příští stránce.\nNebude tuším nikdy oficielní autoritou žádné strany a církvičky, a kdyby náhoda\ntomu chtěla a některá strana si ho udělala patronem, pochodila by špatně: nikým\nnedala by se tak snadno potírat jako právě jím.\nUčinil své umění živným, štědrým, příležitostným a služebným a proto vezme\nsvoji odměnu: lidé neuvěří nikdy do opravdy, že to bylo celé umění a z krá-\nlovské krve.\nDává, pokud může a dovede, každému všecko: lidu stravu, umělci radost\na rozkoš, hlupákovi zábavu, snivci tesknotu, mudrci sen, básníku smutek a tra-\ngiku ale to milují kastovničtí lidé nejméně.\nLidé neuvěří nikdy, že byl opravdu veliký. Připustí, že byl vtipný, rozmilý,\ngraciesní, vroucí a teskný připustí snad tisíc jiných věcí, jen ne velikost."}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "7", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.11", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2118, "texte": "A to proto, že si ji představují hmotně jako stoh slámy a že ji nedovedou\nodloučit od dutosti a pompy, ceremonieíu a machy, divadla a representace, že ji\nchtějí měřit na lokty a vážit na centy a že ji hledají v nakadeřených chocholech\na strakatých pláštích a ona zatím teče jako slunce vzduchem a jako voda zemí,\nvzdouvá se všude jedinou velikou sepjatou vlnou, která nese stvol trávy i svět\nhvězdy, a zapaluje se v každém čestném, mužném a srdnatém srdci v živý oltář,\nna nějž každá vteřina přilévá olej a jejž stále znova a znova rozdmýchává všechen\nvítr a dech vesmíru, ten z nejbližšího háje, i ten od vod Gangu.\nLidé neuvěří, že je veliký, právě jako lidé nikdy do opravdy neuvěří, že každý\nvšední den je stejně svatý jako svátek a že není jiné věčnosti než chvíle se svojí\nnenávratnou plností a krásou.\nJe z těch autorů, kteří jako osobnost jsou nekonečně větší, než zanechané dílo,\njež má význam symbolický jako prošlá cesta nebo stopa: není hmotné, mrtvé\na uzavřené, je východem, branou a nápovědí budoucnosti, slibem a semenem každé\npříští sladké žně.\nBojím se, že ani my, kteří ho ústy vyznáváme, nebudeme ho v srdci dosti ctít.\nAle snad za to budeme ho víc milovat, milovat beze slov a němě jako chleba\nživota, který se nectí chválou, ale spotřebou.\nŠlo mu jen o jedno: aby napojil a nasytil, aby byl k užitku a potřebě. Postavil\númyslně své dílo zrovna do prostřed života, do středu mezi lid, aby bylo co nejblíž\ndosahu všech lačných rukou, rtů a srdcí a aby co nejsnáze a nejlehčeji s nimi\nsplynulo.\nJeho nejkrásnější verše mají sevřenou kruhovou ražbu peněz života a spotřeby,\nprůhlednou, neosobní krásu říkadel a přísloví, jich plnou, obsažnou dukátovou\nhudbu i volný a slavný spád: sedají na rty samy sebou ve chvílích příležitosti\na spadají s nich měkce jako dary zděděné a věky chráněné lásky a moudrosti.\nNekormuťme se příliš pro osud, jejž si zvolil.\nNeboť vybrala si jej jeho veliká a oddaná láska, která doufala, že tak bude\nmoci nejvíce sloužit a nejlépe býti užívána, a viděla jistě čistěji a hlouběji, než\nby dovedl všechen náš obdiv, stavící se pro chvilku na špičky střevíců.\nv\n\nF. X. ŠALDA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c006", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c006", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "n. p.", "page_fin": "n. p.", "image_debut": 7, "image_fin": 7, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.4", "titre_corps": "MAX ŠVABINSKY. PODOBIZNA JANA NERUDY. PŮVODNÍ LITOGRAFIE.", "titre_sommaire": "MAX ŠVABINSKY. PODOBIZNA JANA NERUDY. PŮVODNÍ LITOGRAFIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 7, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.7", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 57, "texte": "MAX ŠVABINSKY.\nPODOBIZNA JANA NERUDY.\nPŮVODNÍ LITOGRAFIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c007", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c007", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "8", "page_fin": "8", "image_debut": 12, "image_fin": 12, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.5", "titre_corps": "FRANT. ŠIMON.", "titre_sommaire": "FRANT. ŠIMON.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 12, "page_imprimee": "8", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.12", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 13, "texte": "FRANT. ŠIMON."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c009", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c009", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "10", "page_fin": "10", "image_debut": 14, "image_fin": 14, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.7", "titre_corps": "KAREL ŠPILLAR.", "titre_sommaire": "KAREL ŠPILLAR.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 14, "page_imprimee": "10", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.14", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 14, "texte": "KAREL ŠPILLAR."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c011", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c011", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "12", "page_fin": "12", "image_debut": 16, "image_fin": 16, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.9", "titre_corps": "HUGO BÖTTINGER.", "titre_sommaire": "HUGO BÖTTINGER.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 16, "page_imprimee": "12", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.16", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 15, "texte": "HUGO BÖTTINGER."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c013", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c013", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "14", "page_fin": "14", "image_debut": 18, "image_fin": 18, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.11", "titre_corps": "LADISL. ŠALOUN.", "titre_sommaire": "LADISL. ŠALOUN.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 18, "page_imprimee": "14", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.18", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 15, "texte": "LADISL. ŠALOUN."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c014", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c014", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "15", "page_fin": "15", "image_debut": 19, "image_fin": 19, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.12", "titre_corps": "„ZPĚVY PÁTEČNÍ.\" VE LVÍ STOPĚ.", "titre_sommaire": "„ZPĚVY PÁTEČNÍ.\" VE LVÍ STOPĚ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 19, "page_imprimee": "15", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.19", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1306, "texte": "„ZPĚVY PÁTEČNÍ.\"\nVE LVÍ STOPĚ.\nBYL PODVEČER. MY V POUŠTI, NA OASY KRAJI.\nTAK TICHO KOL! I ARABI, JIŽ JINDY BUJNĚ HRAJI\",\nDNES MLČÍ SCHOULENI! JAK TESKNÝ ZJEV!\n„CO JE VÁM, MUŽI?\" „PANE, ZDE BYL LEV.\"\n„ŽE LEV? A KDY?\" „TO, PANE, TĚŽKO ŘÍCI,\nSNAD DNES, SNAD PŘED TÝDNEM, SNAD PŘED MĚSÍCI;\nVŠAK JISTO JEST: SEM SPĚLA JEHO CHŮZE\nSNAD CÍTÍŠ, KRAJ JAK PO NĚM ZTRNUL V HRŮZE!\"\nJAK NECÍTIL BYCH! VŽDYŤ JSEM Z ČESKÉ ZEMĚ.\nTEN DIVNÝ STRACH, TEN PROMLUVIL JIŽ KE MNĚ:\nKDY NEJBUJNĚJ JSEM VYKROČIL SI, V RÁZ\nAŽ K SRDCI ZASÁHNUL MI NÁHLÝ MRÁZ.\nJAK BY SE KOLEM SKALNÉ HORY PTALY:\n„CO V ZEMI OBRŮ CHCEŠ, TY MUŽI MALÝ?\"\nJAK UDIVEN BY POHLÉD NA MNE KRAJ TEN NĚMÝ:\n„JSI SLÁB PŘESPŘÍLIŠ SLÁB JSI NA MNE ČESKOU ZEMI!\"\nPOUT TÍŽI CÍTÍME A JSME PŘEC NA SVOBODĚ\nSTRACH BĚŽÍ PO LIDECH, MRAK BĚŽÍ PO PŘÍRODĚ,\nZPĚV PŘED VĚKY SE NAPOSLEDY ZDVIH'\nA ODLETĚL A KDESI V MODRU ZTICH'.\nVŽDYŤ I V TA ŠERÁ VLKŮ NAŠICH HEJNA\nSE ZABOŘILA PLACHÁ BÁZEŇ STEJNÁ,\nAČ VĚČNÝ HLAD JE RVE A KRVEŽÍZEŇ MUČÍ.\nKE SKÁLE TLAČÍ SE A JENOM PSOVSKY SKUČÍ.\nJAK NA POUŠTI, KDE LEV SI LEHL POLEM,\nPO ŠIRÝCH ČECHÁCH TESKNO DÝŠE KOLEM.\nJEN JEDNOU KRAJEM TÍM ŠEL NÁROD LEV,\nJEN JEDNOU, PŘED DÁVNEM HŘMĚL JEHO ŘEV,\nA SAMA ZEMĚ SLOUCHÁ S ZATAJENÝM DECHEM,\nZDA HRŮZNÝ HROM TEN NEVRÁTÍ SE ECHEM,\nA CO KDE DÝŠE, CHOULÍ SE V SVÉ SKRÝŠI\nA S CHVĚNÍM CÍTÍ: JSME ZDE VE LVÍ ŘÍŠI."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c017", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c017", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "18", "page_fin": "18", "image_debut": 22, "image_fin": 22, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.15", "titre_corps": "STANISLAV SUCHARDA.", "titre_sommaire": "STANISLAV SUCHARDA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 22, "page_imprimee": "18", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.22", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 19, "texte": "STANISLAV\nSUCHARDA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c019", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c019", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "20", "page_fin": "20", "image_debut": 24, "image_fin": 24, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.17", "titre_corps": "JAN PREISLER.", "titre_sommaire": "JAN PREISLER.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 24, "page_imprimee": "20", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.24", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 13, "texte": "JAN PREISLER."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c021", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c021", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "22", "page_fin": "22", "image_debut": 26, "image_fin": 26, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.19", "titre_corps": "Z „PROSTÝCH MOTIVŮ\". PODZIMNÍ.", "titre_sommaire": "Z „PROSTÝCH MOTIVŮ\". PODZIMNÍ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 26, "page_imprimee": "22", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.26", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 479, "texte": "Z „PROSTÝCH MOTIVŮ\".\nPODZIMNÍ.\nKDY LÁSKA PŘILÉTÁ?\nKDYŽ JARO DÝCHÁ PO HORÁCH,\nZE ZEMĚ MÍZU LOUDÍ,\nA LABUŤ, JINDE ZROZENÁ,\nPO NAŠICH VODÁCH BLOUDÍ;\nS BŘEHU KDYŽ DO VLN BUBLAVÝCH\nMĚKOUNKÁ POMNĚNKA SE DÍVÁ,\nA LIDEM VONNÝCH ZA NOCÍ\nV KAŽDINKÉ ŽÍLCE ZPÍVÁ . . .\nKDY LÁSKA ODLÉTÁ?\nKDYŽ NAD OBLAKY NAHOŘE,\nLABUŤ SVÉ MLADÉ VOLÁ,\nA DOLE VÍTR V STRNIŠTÍCH\nVZDORNÁ SI HVÍZDÁ KOLA;\nV ZPÁTEČNÍ VODĚ POD MLÝNEM\nKDYŽ ŽLUTAVÁ SE STŘÍŽE TOČÍ,\nA LIDEM NĚMÝCH ZA NOCÍ\nI VE SNU CHLADEM VLHNOU OČI ..."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c022", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c022", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "23", "page_fin": "23", "image_debut": 27, "image_fin": 27, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.20", "titre_corps": "KAREL ŠPILLAR.", "titre_sommaire": "KAREL ŠPILLAR.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 27, "page_imprimee": "23", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.27", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 14, "texte": "KAREL ŠPILLAR."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c023", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c023", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "24", "page_fin": "24", "image_debut": 28, "image_fin": 28, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.21", "titre_corps": "JAN PREISLER.", "titre_sommaire": "JAN PREISLER.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 28, "page_imprimee": "24", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.28", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 13, "texte": "JAN PREISLER."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c024", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c024", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "25", "page_fin": "34", "image_debut": 29, "image_fin": 42, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.22", "titre_corps": "PĚVEC. (Scéna.)", "titre_sommaire": "PĚVEC. (Scéna.)", "signature_source": "JAROSLAV HILBERT", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 29, "page_imprimee": "25", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.29", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 745, "texte": "PĚVEC.\n(Scéna.)\n\nCHUDÁ VDOVA, (sama v jizbě, modlí se pri klekání).\nMaria, matko neoslabená!\nV života sklonu,\nkdy bolest minulá jen dálným červánkem\nplá do dne sklonu\na nepálí víc, jenom upomíná\nMaria, k tobě matka ruce spíná\ns vděčnosti slzou v oku,\nže v hodin toku\ntemného žití světlé požehnání\njí zraje z vůle tvé.\nDík vroucí přijmi služby oddané!\nLeč ty, jež znáš pláč pod křížem\na zřela's syna muka\na zřela's, jak se jeho svatá ruka\ndo hřebů zatíná,\na slyšela's, jak mroucím rtem\npak v posled\nzašeptal: dokonáno\nó máti s sedmi hroty v srdci,\ntěch útrap chraň\nsvým milostivým vlivem\nmou hruď a mého syna mladou dlaň!\nDej tomu vypučet,\nco dnes mu v hrudi raší:\nje dobrá prsť a dobrý bude květ;\npln léčivé vůně\na vzácné krásy,\na v kalichu lůně"}, {"page_pdf": 30, "page_imprimee": "26", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.30", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1878, "texte": "čistoty pel.\nA mně dej chránit jej, by neznal mráz a žel,\nó milostivá máti!\nZřím oči tvé se na mne usmívati . .\nRozumím dobře? Svatá Maria!\n(Klekání doznělo, CHUDÁ VDOVA vstává; vejde ZDENĚK.)\nZDENĚK. Jsem zpět tu, matko.\nCHUDÁ VDOVA. Pochválen buď Pán.\nKde byls tak dlouho? Ty, ty tuláku!\nTvá matka čeká, večeře tu čeká,\nslunce již moudře jde spat do hájů\nZDENĚK. Ach do hájů, mamičko, do hájů! .. .\nHned za ním šel bych zas, jak krásně je tam!\nS hor lidé rádi smávají se jim,\nže prý je člověk dechem profoukne\nod strany k straně; dnes tam kdosi šel\na dýchal, dýchal . . dnes je měli zřít!\nJá nevím . . ale . . . (Okamžik v němém opojení,\npak ale s novou prudkostí.) Ptáš se po zimě,\nohlížíš, hledáš kam se poděla?\nJen sporé po ní zbyly památky!\nTu v úvoze si ještě hoví sníh,\ntak pevný, jistý. Brachu, roztaješ,\nmu pravím, roztaješ, to musí být!\nV tvých kapkách naposled si zima zapláče\nna prsou země a pak: s bohem buď!\nA, matičko, to vše když člověk zří,\ntak nějak tklivo mu až do pláče\na v druhé chvíli zas již do jásání.\nVíc do jásání, ale přec jen v slzách.\nCHUDÁ VDOVA. Jde jaro k nám.\nZDENĚK. Jde, maminko, již jde,\na já jsem slyšel jeho měkký krok!\nSlyšíš ho, věř mi, ani nevíš jak,\nleč poznáváš: teď právě jde tu kolem.\nKus hlíny udrolí se, tu zas mech\nsi zavzdychne, větvička zašelestí;\npohlédneš na ni: mokrá jest až běda\na ještě celá chví se jeho dechem.\n(Usedne u stolu.)\nAch, člověk sám ho plná prsa má,\na hlavou vane mu jak opilost.\nCHUDÁ VDOVA. Jez, Zdenku; večeře už čeká.\nZDENĚK. Nemohu\nCHUDÁ VDOVA. Ni mléko\nZDENĚK. Nelze, mami, nenuť mne\nSnad potom. Jsem tak nějak rozladěn . .\nne, nejsem dosud doma. Tam jsem, tam,\nkde vítr vane, jdoucí neví kam\ndaleko, do volna ..! A zde je úzko tak\na smutno.\n(Matka sáhne mu starostlivě na celo, on se usměje a vstane.)\nMyslíš nemocen? Ne, ne!\nJsem zdráv, tak silně zdráv až do výskání!\nZkus ucho přiložit na moji hruď,"}, {"page_pdf": 31, "page_imprimee": "27", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.31", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1840, "texte": "co uslyšíš, to není chorý dech!\nSám cítím, jakby divá bystřina\njí střemhlav dolů šumně hnala se,\nco vítr cestou ještě škádlil ji.\nTu se strany ji divě napadne\na směje se pak pěny leknutí,\na tu zas zaskočí ji za kamenem,\nže ona, chtíc mu v trysku uhnout se,\nširoko přes břeh v lán se rozbíhá!\n(Zadívá se z okna: vzrušení kleslo do teskné nálady.)\nLeč to vše bylo tam . . a zde to není.\nMáš pravdu, mami, zde jsem nemocen.\nCHUDÁ VDOVA. Ten silný vzduch pobouřil tvoji hruď,\nleč přijde spánek a ji utiší.\nTeď něco pojíš, viď? A lehneš pak.\nJe zítra zase den a ještě březen.\nZDENĚK. A obzor dálkou stejně lákavý\na jenom smělým ptákům otčinou,\nco my, my bědní, křídly bijem v klec\na hyneme v ní žhavou, žhavou žízní!\nCHUDÁ VDOVA. Jsi vskutku churav, Zdenku. Skráň tvá žhne\na oči hoří divou horečkou.\nZde počkej. Dojdu k naší studánce\npro nejsvěžejší vodu na tvé čelo.\nZDENĚK. Je zbytečno to.\nCHUDÁ VDOVA. Přec jdu.\nZDENĚK. Zůstaň, mami.\nCHUDÁ VDOVA. Hned zas se vrátím zpět.\nZDENĚK. 1 A nepomůžeš . . .\nCHUDÁ VDOVA. Nepru se, Zdenku, ale v pomoc doufám.\nZde počkej; přijdu hned. Proč že bych měla\nšetřiti pokusem, když pozděj stokrát tolik\nmých slzí by snad hlavu nezahřálo,\nco kapek vody dnes ji ochladí. (Pryč.)\nZDENĚK (sám). To zřídlo, matko, po němž žízním já,\nje za dosahem naší kotliny!\nKdes v dálce, že tam oblak nedoletí,\nkdes ve výši, že orel nezná ji,\na přece slyším skřivany tam pěti\na v trávě kol se víly brouzdají.\nAch, k němu! Tam!\nDaleko . . vysoko . . ó což vím sám!\n(Spustí hlavu v dlaních na stolní desku; ticho chvíle. V otevřených dveřích\nzjeví se TOUHA. Nové ticho.)\nTOUHA. Ten sen je asi nad vše zdání krásný,\nže nemůžeš jej ani dosnít, Zdenku.\nZDENĚK. Kdo volá mne.\nTOUHA. Já.\nZDENĚK. Kdo?\nTOUHA. Probuď se přece! Já.\nZDENĚK. Kdo jsi? Ó vílo, rci, kdo jsi? Tys děla,\nbych probudil se, a já padám v sen !\nTys snem tím, viď?"}, {"page_pdf": 32, "page_imprimee": "28", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.32", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1887, "texte": "TOUHA. Jsem, nechceš-li\na chceš-li, nejsem jím.\nZDENĚK. Kdo tedy jsi?\nTOUHA. Mne nepoznáváš, mne tak krevně blízkou!\nPohleď mi v oči nebo na ten šat\njej neznáš?\nZDENĚK. Jarní oblohou se zdá,\nmá barvu její, měkkost, její lesk\na pohled boří se jím v nekonečno . .!\nTOUHA. Což hlas můj, je ti přece známý snad?\nZDENEK. Řek bych, že slyšel jsem jej v háji dnes,\nkdyž větřík prodíral se haluzemi\na v klínu první ptačí píseň nes . .\nTOUHA. A nyní v oči se mi zadívej.\nZDENĚK (vzrušeně již). Zřím dálku! Nedohlednou dálku zřím!\nJiž poznávám, kdo jsi !\nTOUHA. Nuž?\nZDENĚK (s plným citem). Touha má.\n(Ticho.)\nTOUHA. Tvá touha, Zdenku. Jméno vysloveno\na zní tak plně z úst tvých. Nyní slyš:\ns nemenším neklidem, než onen byl,\njenž tebe štval dnes z místa na místo,\nnad hlavou paže, srdce v poplachu,\na zrak, pln teplé rosy, upnutý\nkams v dálku . . za mnou, jak jsem věděla,\ns nemenším neklidem jsem ždala já,\nbys nalezl již výraz pro svou tíž\nas jásotem, že láska nalezena,\nmně krajem vzkřikl svoje vyznání!\nZDENĚK. Má touho, ach, má touho! Dopřej nyní,\nbych opakoval stokrát jméno tvé\na stokrát zlíbal, než je vyslovím !\nCo v nevýslovné tísni hledal jsem,\nteď nalézám a zvu to všecko svým.\nNeb sladkých úst tvých slova, čí že jsou?\nA čí je teplá měkkost paží tvých ?\nKdo smí se spíjet tvými pohledy?\nJá! Jenom já! A ty jsi nyní má\na mám tě celou, celou\n(Přikročí k ní, TOUHA mu couvne.)\nAch, proč couváš?\n(Znovu k ní, tato však již u dveří.)\nTOUHA (varovně). Ne! Ne! Jen krok a neuzříš mne víc!\nZDENĚK. Zas mám tě ztratit? Vždyť jsi sama děla,\nžes má. Tvá touha, řekla jsi mi přec!\nNuž buď jí. Hleď, tu klekám před tebou,\nne v divé žádosti, leč s pokorou\na prosím tě, spínaje dlaně k tobě:\nPojď, vlož v ně své k věčnému závazku,\nneb zbožný jsou a čistý přáním svým.\nTOUHA. A dřív, než motýl v ohni, zhynu v nich .. .\nVstaň, Zdenku. Tvá jsem, jak jsem pravila,\nleč nepatřím ti víc než zemi oblaka;"}, {"page_pdf": 34, "page_imprimee": "30", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.34", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1961, "texte": "ze sféry její nikdy neodlétnou\nvšak také nikdy nepřimkne je k hrudi,\nleč v jejich skonu. Úděl náš je týž,\na naše láska není sblížením,\nleč věčnou, věčnou, věčnou dálí.\n(Ticho O\nZDENĚK (s bolestnou výčitkou). Proč přišla jsi, když odejít chceš zas!\nTOUHA. Proč přišla jsem? Aj, čí byl hlas,\njenž volal mne, byť ne snad jménem mým?\nNe mého srdce tvůj byl zvuk a rým.\nNevděčný . . za tebou jsem přišla sem.\nA možná též, bych tuto síňku zřela,\nkde první pohádka se dotkla tvého čela\na poslední dnes odletěla\nmým příchodem.\nNevěříš? Ach, kdož tedy ví,\nsnad mýlím se! Zde spáváš? Tady? Ano?\nJe vše tu do puntíčku urovnáno,\nmáš hodnou maminku a viď, už šediví?\nSám bůh teď těš tu dobrou hlavu,\na kéž nezazlí dítěti!\nLeč mládí jest i bludem v právu\na odletí, kam odletí . . .\nv\n(ZDENEK sledoval TOUHU sem tam pokojem těkající, nyní však usedl\na sklonil hlavu do dlaní jako dříve; časem si přetře horečně čelo.)\nTOUHA (dál). Ten širý, širý svět ..! A zde je úzko tak,\na vše tu dusí!\nÓ může v kleci zpívat pták ?\nÓ může za to on, že zpívat musí?\nAch, kdo zná onen těžký tlak,\njímž uvězněný tón se hrudi mstí,\nji žena do divoké bolesti,\naž hrozí puknout v kusy!\nZDENĚK (bolestně se zvednuv). Kdo lip než já by ona muka znal?\nKdo tolik trpěl již? Kdo taký žal?\nAch, co ty o něm víš!\nTOUHA. Snad více, nežli mníš,\nsnad také méně . . Co však na tom již.\nVím jen, že k cíli vždy je těžká dráha,\nvšak přec že trpí víc, kdo jít ji váhá.\n(Chvíli dívá se TOUHA na ZDENKA, na němž znáti již nejvyšší rozčílení,\na pak pokračuje):\nKdes v dáli zřídlo je; na věčna pokraji\nse býti zdá a ve výši, že orel nezná ji.\nJen klidné modro majíc nad sebou\na kolem nekonečnou tiš\ns hymnickou velebou,\ntu jako lkáni dálných zvonů\na hned zas tlukot lidských srdcí spíš,\nv tisíci hlasech, v milionech tónů\nz pravěké skály tryská k slunci výš !\nZakotven v zemi, proud ten, jak tu dme se,\nvše sebou vzal a vše teď vzhůru nese,\nco v žalu a v plese\na v síle a v kráse\nz života hlubin toužně nadzvedá se"}, {"page_pdf": 36, "page_imprimee": "32", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.36", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1884, "texte": "a padá hned a hned se vzpíná zase\nv jediné snaze: světlu, světlu blíž!\nÓ z toho zřídla pít a zpít se jeho písní!\nKdo účinek vysní?\nKdo odměnu tuší?\nNe jistě ten, kdo slabý srdcem jest a malý duší.\nA toho též nechť dále těsní kruh\na nesvobodou svírá!\nNeb jenom silnému se dráha otevírá,\na musí býti celý muž a duch,\nkdo jednou v chvíli požehnané\npo dlouhé cestě trny stlané\nu toho zdroje v posled stane,\nz nějž pěvce hostí bůh.\n(TOUHA zmizí. ZDENĚK s očima hořícíma jak po snu vstává. Svetnice\njest prázdna.)\nZDENĚK. Kde jsi, má touho? Kde?\nCHUDÁ VDOVA (vejdouc). Zde, Zdenku, zde.\nJiž voláš mne? Zde jsem a vodu nesu,\njež chladna je, že mrtvé oči smrti\nby studenější slzy nevydaly.\nKrev tvoji ztiší, spánky ochladí.\nDlouho jsi čekal jak ti bylo zde?\nZDENĚK. Jak jenom může býti smrtelnému,\njejž světlé božství navštívilo, matko.\nLeč kam že šla? Kde je? Nečeká venku,\nprchnuvši stydně snad před krokem tvým?\nCHUDÁ VDOVA. O kom to mluvíš?\nZDENĚK. Nevidělas ji?\nCHUDÁ VDOVA. Ani ti nerozumím . .\nZDENĚK. Oči tvé\nže nepostřehly její postavu,\njak modrý oblak kol nich letěl by?\nÓ slepé, slepé jsou! O kom že mluvím?\nCož nevoní tu všecko jejím dechem?\nA nezvoní tu dosud její hlas?\nA nevidíš, jak vše se ještě leskne,\nnač padl její zrak? Nechápeš ještě?!\nÓ matko, matko, běda chápu já!\nZde byla, zde a tys ji zahnala\nsvým krokem na vždy . . Rázem zničilas\njak mráz když lehne na rozkvetlý záhon\nnejkrasší chvíli mého života!\nJe pryč, je pryč . . Dík tobě, matko,\njsem ztratil ji, jež vésti mohla mne\nku zdroji jara, krásy, věčna života,\nz nějž bůh sám dává piti pěvcům svým!\nA za to vše, co podáváš mi ty?\nDar naší kotliny . . z kaluže vodu . .\njež možná žáby k zpěvu roznítí,\nleč pod níž musí schladnout každé čelo!\nCHUDÁ VDOVA. Co mluvíš, Zdenku, nelze ani chápat . .\nZlý sen to zavinil. Viď, tys tu snil ..?\nZDENĚK. A ty díš sen! Že vše by sen byl jen,\nco právě prožil jsem a vidím dosud"}, {"page_pdf": 41, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.41", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1929, "texte": "tak jasně jako nás dva v rozmluvě!\nMé smysly by se tolik pomátly?\nA po snu takou bolest že bych cítil?\nTak těžký smutek v prsou hlubinách?\nNe, matko, mýlíš se! Zde byla, zde,\nleč opustila mne, ne tys ji zahnala\na promiň nyní moji výčitku.\nO matko, víš když srdce přetéká\nbolestí svatou jako plný kalich,\na tisíc rukou by snad nestačilo\nje dosti rychle zvednout k oněm rtům,\njež vypiti je mají víš, co znamená,\njiž předem vědět: nedosáhneš jich,\njiž předem slyšet: kypíš marnou touhou,\njiž předem zoufat: není sblížení...!\nToť že již celá oběť v plamenech,\nleč kněžka schází, by ji požehnala,\na tak vše bolest hoří do prázdna!\n(Oba stojí u okna.)\nCHUDÁ VDOVA. Ty, bože, vidíš moji úzkost,\nvrať jemu zdraví, skloň se milostivě\npomocí k němu!\nZDENĚK. Nechť si schrání přízeň\npro ty, kdo lepší jsou a jdou. Já slabý jsem.\nPravím ti: slabý. Nejsem vyvolen.\n(Ticho. Vyhlédl z okna do dáli a náhle se vzchopí rozplanulý):\nTu záři vidíš, matko? Vidíš ji?\nTy zlatorudé, přímé plameny\nse pnoucí do výše za černem lesů,\naž od nich chytá celá obloha?\nJe vidíš, vidíš jasně jako já?\nA se mnou neptáš se, kdo zbabělý\ntu malomocně lkal ? Kdo věsil hlavu,\nže zdroje nikdy v žití nedospěje,\nco zatím on tak blízek? Skoro vdechnout\njej možno odtud. Jistě ale\nzář jeho cítím hořet na skráni\na očima až ve hruď zapadat!\nCHUDÁ VDOVA. To jarní větry rozdmychaly slunce\na vrhají teď jeho plameny\npo obloze! Nic více, Zdenku!\nVečerní záře, jaká v březnu bývá!\nv\nZDENEK (s plnou slavnostností.) Večerní záře zvi, jak chceš,\nzjev, matko,\njá pravím věčný zdroj. A možná jen,\nže odlesk toho zdroje, kdož to ví.\nCo na tom nyní, mně se zjevil však,\njá vidím jej, do prsou padá mi,\na jakby o struny v nich narážel,\ncos dosud neslyšeného tam zní.\nJe poznáváš, ty tajnozvuké tóny\nkrálovské harfy rozechvělých strun?\nV hlubinách zní to jako lidské stony,\nvšak ve výši to jásá k žhoucím snům?\nMá píseň zazněla, snad v krátké kráse,\nleč i ta chce být cele vyzpívána"}, {"page_pdf": 42, "page_imprimee": "34", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.42", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 1580, "texte": "Jdu. Musím jít. Buď s bohem, matko, již.\nCHUDÁ VDOVA. Ty, Zdenku, odcházíš? Teď? V nočním\nčase ?!\nZDENĚK. Jdu vrátit píseň živným plamenům.\nMým prsoum daly zvuk a slova rtům.\nJsem pěvcem z této chvíle, matko.\nA ne-li vyvolen, tož samým nebem zván,\nbych šel a pěl a možná došel též.\nCHUDÁ VDOVA. Ty šílíš! Nepustím tě! Zůstaneš!\nZDENĚK. Jít musím.\nCHUDÁ VDOVA. Mne že opustiti chceš?\nA musíš? Mne? Svou starou máť?\nKdo to by tobě mohl rozkázat?\nZDENĚK. Ten, který jižním větrům kázal dnes,\nby opustily teplo rodných hnízd\na vtrhly k nám, kde sníh si hoví jist;\npout zimy zbavily tu schladlou zem,\nby vzpučela zas, rozekvetla nyní\na šťastna žila novým životem.\nZ těch sluhů jeho, matko, jedním jsem\na jenom poslouchám, když jdu, jak oni činí.\nO zlatorudé, mocné plameny,\njen chvíli ještě ve zrak zmámený\nmi zařte přísnou velebou!\nJen okamžik, než najdu cestu svou,\njež vede ku věčnému prameni!\nChci celým douškem z něho pít\na píseň má má světem hřmít,\njak jarních větrů bouření\na všude mladost budit, v mladost sílu lít\na v sílu krásy nadšení!\n(Chvíli tich, obejme náhle matku a polibí ji.-\nBuď S bohem. (Odchází.)\nCHUDÁ VDOVA. Zdenku!\nZDENĚK. S bohem. (Odejde.)\nCHUDÁ VDOVA (za ním). Matku slyš\nSnad nikdy víc ji živu neuzříš!\n(Za scénou volá:)\nMůj Zdenku ! Zdenku !\n(Vrátí se zlomena.)\nPryč je synek můj . . .\nOdešel, jako ptáče hnízdo opouštívá\n(Kleká pod obraz Marie Panny:)\nO máti milostivá,\nty nyní chraň mi jej a opatruj!\n(Opona.)\n(Kdo chtěl by tuto drobnou scénu uvésti na jeviště, obrať se na autora o svolení\nbez tohoto stihá se provozování dle zákona.)\n\nJAROSLAV HILBERT."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c025", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c025", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "29", "page_fin": "29", "image_debut": 33, "image_fin": 33, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.23", "titre_corps": "MAX ŠVABINSKÝ PODOBIZNA. (HUGO SALUS.)", "titre_sommaire": "MAX ŠVABINSKÝ PODOBIZNA. (HUGO SALUS.)", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 33, "page_imprimee": "29", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.33", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 38, "texte": "MAX ŠVABINSKÝ\nPODOBIZNA.\n(HUGO SALUS.)"}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c026", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c026", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "31", "page_fin": "31", "image_debut": 35, "image_fin": 35, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.24", "titre_corps": "H. SCHWAIGER. STUDIE.", "titre_sommaire": "H. SCHWAIGER. STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 35, "page_imprimee": "31", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.35", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 21, "texte": "H. SCHWAIGER.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c028", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c028", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "n. p.", "page_fin": "n. p.", "image_debut": 39, "image_fin": 39, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.26", "titre_corps": "JAN PREISLER. JARO.", "titre_sommaire": "JAN PREISLER. JARO.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 39, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.39", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 19, "texte": "JAN PREISLER.\nJARO."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c031", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c031", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "35", "page_fin": "42", "image_debut": 43, "image_fin": 50, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.29", "titre_corps": "CÍLE MODERNÍHO UMĚNÍ.", "titre_sommaire": "CÍLE MODERNÍHO UMĚNÍ.", "signature_source": "PAUL SCHULTZE — NAUMBURG", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 43, "page_imprimee": "35", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.43", "debut_caractere": 27, "fin_caractere_exclue": 1199, "texte": "CÍLE MODERNÍHO UMĚNÍ.\n\nProud moderního umění nerozkládá se před našimi zraky\ntak přehledně jako proud umění starého, od něhož jsme mnohem vzdálenější. Zma-\ntená spleť různých snah a „směrů\" v neustálém ruchu se mísí a proplétá, proto\nmusíme se varovat nebezpečí, abychom nepokládali některé zjevy za typické nebo za roz-\nhodující jen proto, že náhodou sunou se pozorovateli na blízku. Pod viditelnými vrchními\nproudy tekou neviditelné proudy spodní, které poznáme později snad teprv indukcí. Je těžko\nz celkového obrazu minulých dvacíti let vybádat velké hlavní rysy, a ještě těžší je jakákoli\npředpověď, chce-li promluvit o čemsi podstatném.\nOsvobozující moment na to byl ve vývoji moderního umění už tolikrát kladen důraz,\nv ústech tolika lidí stal se už tak otřenou frází, že člověk musí naléhat na jakési omezení,\naniž upadne v podezření, jakoby se obracel proti vymoženostem moderny. Nesčíslněkrát bylo\nna to poukázáno, kterak až do konce minulého (t. j. 18.) století umění übíralo se svou\ncestou tvoříc naivně a kterak potom tvorba naivní prostoty mysli byla přeťata duchem retro-\nspektivně vědeckého bádání; jak nadešlo mezivládí kriticky zkoumavého pozorování umě-"}, {"page_pdf": 44, "page_imprimee": "36", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.44", "debut_caractere": 25, "fin_caractere_exclue": 1037, "texte": "leckého a jak umění pozbylo veškeré krve. Avšak pokládat proto intelekt za princip proti-\numělecký znamenalo by nekriticky prohloupiti. Ovšem, ponejprv dočkal se intelekt na ne-\nznámém poli neúspěchu, neboť umělecký cit a rozumová mohutnost ještě se v individuu\nnesdružovaly; lidé neuměli správně zacházet jemně broušeným ěepelem, moderní člověk jako\numělec probíjel se teprv svými učebnými lety. Ale jako intelekt ponenáhlu zapuzuje a na-\nhrazuje pud ve veškerém rozvoji člověčenstva, stejně tak musila i naše tvorba umělecká\nstávati se pořád uvědomělejší a uvědomělejší.\nRozumový živel dobyv si v 19. století tak mocného vlivu na život umělecký, stal se vý-\nvojovým činitelem, který nikdy už nezmizí. Ne snad, že by zvýšená inteligence sama sebou\nuž znamenala větší rozkvět umění; ovšem ale může stát umění po boku jako moudře radiči\npřítelkyně a pomocnice, jako ukazovatelka správné cesty. Zvlášť dnes může jí pomoci k ně-\nkolika základním pojmům, dříve samozřejmým, které později byly ztraceny. Nebylo by nic"}, {"page_pdf": 45, "page_imprimee": "37", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.45", "debut_caractere": 22, "fin_caractere_exclue": 1039, "texte": "chybnějšího, nežli svěřit umění na novo oslabenému pudu a zapudit je tak na bludné cesty\njichž vůbec dohlédnout nelze.\nAbychom pochopili dostřel nesprávných theoretických závěrů v umění, nemusíme se vracet\naž k Winckelmanovi. Právě doba let sedmdesátých a osmdesátých (19. stol.) poskytuje nám\nnejlepší materiál, je to doba vítězného pleinairu. Několik vůdců, übírajících se dráhami ne-\nvyšlapanými, poznalo, že je nezbytná potřeba omladiti umění prohloubeným studiem přírody,\na při tom objeviti pro umění nový obor pozorovací: účinky světla na změnu tvaru a barev.\nÚplně nový a překvapující vlastně objev nebyl, neboť i staří a méně staří mistři pokoušívali\nse o podobné problémy. Novota však dodělala se ohromného štěstí, celá škola seskupila se\nv kultu pouhého zevnějšku a konec byl, že se lidé musili přiznat, že podstaty nového umění\nani za vlas nepochopili as nejpoctivějším úsilím sloužili pouze pomíjející modě. Dogmatický\npleinairism je pro nás typickým příkladem zbrklého užití rozumu k nesprávným výsudkům."}, {"page_pdf": 46, "page_imprimee": "38", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.46", "debut_caractere": 32, "fin_caractere_exclue": 1237, "texte": "Lidé si vytkli dvě ná-\nvěští (premisy), před-\nně: figury při osvětlení\nve volném vzduchu vy-\npadají šedivé; za dru-\nhé: musíme přírodu\nmalovat tak, jak ji vi-\ndíme. Z toho vysa-\nzovali : musíme figury\nve oslném vzduchu\nmalovat šedivé. Závěr\nsám o sobě je sprá-\nvný, jen druhé návěští\nono je nesprávné. Ne-\nboť tvrzení, že mu-\nsíme malovat přírodu\ntak jak se nám jeví,\nnení nijakým dogma-\ntem, ba spíše doka-\nzuje naprostý nedo-\nstatek porozumění pro\nvlastní podstatu ma-\nlířského slohu.\nPotom se lidé za-\npletli ještě hloub do\nvšelijakých bludných\nsoudů. Oprávněná sna-\nha, osvobodit se od\nprostého napodobení,\nod šablonovitého opa-\nkování starých, a\ntvořit z hlubin citů\na myšlenek své doby\nvlastní, vedla hned do\nkrajnosti; byloť tak\nsnadno, dělatpo každé\nzásadně opak toho,\nco dělávali staří, a\nhned byl člověk na-\nzýván originální hla-\nvou. Největší neur-\nvalci neostýchali se\nani podniknout útok\nna staré v jejich Sla-\nvíně že prý staří\nbývali na špatné cestě\na že prý díla jejich\njsou bez ceny, poně-\nvadž nemalovali „pří-\nrodu\", t. j. nemalovali\nji i tak jako novotáři.\nLidé do opravdy vě-\nřili, že dospěli dál než\nvšechny doby dřívější\nponěvadž se zevně\npřiblížili víc ke sku-\ntečnosti v některých"}, {"page_pdf": 47, "page_imprimee": "39", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.47", "debut_caractere": 30, "fin_caractere_exclue": 1813, "texte": "formách jejího zjevu. A přec výsledky, které se dostávaly na světlo, bývaly přecasto jen tím,\něeho staří s bezpečným citem se vystříhávali jako věcí pro malířství neupotřebitelných. Blud šel\nza bludem a nedostatek slohu za nedostatkem.\nKdežto staří pro každou myšlenku malířskou hned si volívali s jemným vkusem i správnou\nformu, nyní znali pouze orámovaný obraz výstavní. Moda výstav přišla jen ještě vhod obec-\nnému zmatku slohovému. Výstava ponenáhlu stala se jediným místem, kde umělec hledal\nsi vavřínů, a tak tvorba určená pro výzdobu domácnosti, zůstavena byla řemeslníku. Rozsáhlé\npole užitého umění leželo ladem a pozůstalo býlím. A čím víc ztráceli styk s domácností,\ntím víc přestávali chápat podmínky jež pro umění vyplývají ze vzdělávání domácnosti. Za-\npomenulo se, ba ztracen vůbec cit pro to, že obraz freskový, obraz monumentální má jinou\nesthetiku než obraz „štaflový\" myšlený pro intimní prostor a ohraničený rámem, a než výtvor\numění ryjeckého. Zapomněli naprosto lišit techniku; znali vůbec jen olejovou barvu a po-\nkoušeli v malbě freskové a temperové domalovat se dojmu barvy olejové. Nemenší byl\nzmatek v uměních grafických. Ne-\nmyslili na to, že dřevoryt vypadá\npřece vždy jinak než autotypie, lept\njinak nežli litografie, a domnívali se,\nže od nynějška musí všechno vypadat\njako „příroda\". Sklesli na stanovisko,\nže pokládali rám obrazu za okno\njímž se člověk dívá do přírody.\nViděli kolem sebe stařeckou sešlost\nt. zv, malířství žánrového, které bylo\nsilné ve vymýšlení anekdotiěek, a\nkdyž se hodně napjalo, v mimickém\npozorování. Na ručest si přistřihli\nmravné naučení: Anektota je vinna,\nže umění šaškuje a tajtrlíkuje. Zapo-\nmněli jenom, že je-li kdo ťulpa, zůstane\nťulpou i bez anekdoty.\nPomalu dobíhala leta učení a\ndoba bouře a tísně leží už za námi."}, {"page_pdf": 48, "page_imprimee": "40", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.48", "debut_caractere": 29, "fin_caractere_exclue": 1787, "texte": "Docela pomaloučku dostavilo se poznání, jak silně se lidé omezovali ve výrazu, jak málo jim\npodával dogmatický „naturalism\" a jak si dávali unikat nejlepší výhody malířských prostředků.\nUmělci s citem jemně vyvinutým, kteří byli do proudu jen strženi a nikdy se ne-\nzpronevěřili úctě ke starým, teď se ptají, proč ti staří tolik věcí dělávali jinak, kdyžtě přec\nu nich sotva lze mluvit o tom, že by byli bývali neuměli nebo neviděli. Přiznává se teď, že\nbylo přestřelováno. Myslivé hlasy pozorují tuto změnu názorů a logicky domýšlejí se vý-\nsudků podle toho změněných. A směr, jímž se musíme dát, jeví se teď asi takto: pochopuje\nse, jaká bývala pošetilost, bez užití zahazovat poklad uměleckého poznání, jejž nalezáme\nnashromážděný u starých. Jsi-li pravým umělcem a žiješ-li ke konci 19. století, pak ti vůbec\nnaprosto není možno jinak, nežli tvořit jako umělec moderní, a abys tvořil jako umělec moderní,\nnemusíš se asketicky odříkat všech těch prostředků, jež známe jakožto výsledek umělecké práce\npo mnohá století. Jen tehdy, nemáš-li nic svého vlastního říci, propadneš za obět starým. Počíná\nse pochybovat, je-li osvětlení spůsobované rozptýleným světlem, jež hlásají apoštolé pleinairu,\ntak zhola lepší než barvitější osvětlení interieurové nebo vůbec nějaké ještě libovolnější\nužití barvy. Počíná se dávat hlavní důraz na barevný zjev plochy s jejím blahodárným účinkem\npro oko, a neklade se už hlavní váha na to, aby se dokázalo, že příroda v tom a onom\nokamžiku vypadala na vlas tak.\nZkusmo dospěli toho poznání, že umění spíš má úlohu suggerovat duševní city umělcovy\nz přírody, a že toho umělec dovede jedině převodem, překladem do svého materiálu. Tento\npřevod však může být tak dokonale svobodný, že naprosto už nevyvolává tytéž dojmy zrakové"}, {"page_pdf": 49, "page_imprimee": "41", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.49", "debut_caractere": 21, "fin_caractere_exclue": 1706, "texte": "jako příroda. Naopak: čím silněji a vědoměji umělec dává důraz na své odchýlení, tím\nsilnější suggesce.\nAbychom si to ujasnili, sledujme pobočnou myšlenku: jak silně může být některý charakter\nnakreslen několika črtami (ku př. jako u W. Busche). Črty na papíře spůsobují jiné dojmy\nzrakové než hlava v přírodě, a přec v těch několika črtách čteme jasněji a pronikavěji než\nv přírodě. Ale nejen charakteristický výraz tváře nýbrž i charakteristický ráz každého zjevu\njiného, ba i nálad světelných může být zobrazen takovým převodem. Těžiště neleží tedy ve\nvěcném patvoření a padělání přírody, nýbrž v pochopování přírody, v koncepci toho, co je\npodstatné, co umělec chce, v koncepci motivu. Přijalo se obohacení prostředků studiem plei-\nnairovým, nalezli nové odstíny a možnosti a oklikou vrátili se zas k barvě samotné. A žádná\nbarva nemůže činit nárok na privilej nebo panství. Hněď není horší než fialová, a jas či\ntemno jsou jen rozdíly, nikoli přednosti. Těžký hnědý tón není oku příjemný, ale právě tak\nmálo příjemný oku je těžký a mazlavý tón zelený nebo červený; naproti tomu může jasný\nsvítivý tón hnědý vyhovovat a působit libě. Žasnouce objevujeme, že ta hnědá barva starých,\ntolik přetřásaná, většinou jen lidem straší v hlavách; naopak že u nich nalézáme nejjas-\nnější, nejzářivější, a nejprůsvitnější tóny, jakých sotva kdy se doděláme. Ovšem dávali staří\npřednost obrazu tmavému, ale v tom jim skoro musíme dát za pravdu, přesvědčivše se, jak\nmálo se hodí světlé obrazy našich světlých bytů aoč celistvějšího účinku dodělává se obraz\ntóny hlubokými. Tak dostal se dnes problém pleinairu ve vlastním umění docela mimo zájem\na má nanejvýš ještě zvláštní význam pro studium."}, {"page_pdf": 50, "page_imprimee": "42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.50", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 4796, "texte": "Nejdůležitější stránkou nabytého poznání však je, že lidé opět jsou si jasně vědomi\nrozdílných funkcí umění, že opět studují osobité vlastnosti každé jednotlivé formy umělecké\na počítají s nimi. Studie přírody po zbývá svého osobovaného postavení jako uzavřené, ce-\nlistvé dílo umělecké; počínají chápat, že umění dekorativní, malba monumentální nemá s ní\nčeho činit, jakož vůbec každá forma umělecká je podrobena jiným zákonům. Je arci pravda,\nže naše doba, naše city, náš názor světový se změnily a že i duch žijící v našich obrazech\nmusí být jiný než tedy u Důrera nebo Tiziana. Ale zrovna jako za časů renesance žijeme\nještě v domech rozdělených v pokoje a rozvěšujeme v těchto pokojích obrazy, jež rámujeme.\nTo vše dosud je nezměněno, neproměněn je pojem účinku obrazového, a přirozeným zá-\nkonům tohoto účinku obrazového musíme se podrobit. Proto i dnešní umělecká tvorba\nnaše počíná opět uznávat přirozené obory se zvláštními rázy. Obraz deskový vrací se\nke své přiměřené velikosti. Mizí obrovské naturalistické obrazy výstavní, které nalézaly účel\nsvého bytí jedině na výstavě, všude jinde pak vedly život ztracený. Pochopilo se, že pro\nobraz kabinetní (Staffeleibild) přirozeně se hodí formát menší, a že obraz monumentální žádá\njiný sloh, než jaký si naturalism troufal jen tak zhola diktovat. Volíme-li však tvar obrazu\ndeskového, nejsme už s to, abychom si jej myslili mimo všechen vztah, nýbrž cit náš\npřihlíží k němu v jeho poměru ku prostoru, ke stěně. Přispůsobujeme se podmínkám\nplatným pro interieury a jejich stěny, a nepožadujeme už od obyvatelů bytu, aby si rozvěšo-\nvali po stěnách více méně zajímavé pokusy beze slohu obrazového. Neboť stránka výzdobová\nu kabinetního obrazu není tak nepodstatná, jak se dlouhou dobu domýšleli, ba i na méně\ncenných starých obrazech je výzdobovým požadavkům vyhovováno vzorně.\nV obraze monumentálním, ve fresku, nespatřujeme už pouhé ilustrace v životní velikosti,\nnýbrž pojímáme jej v jeho vztahu architektonickém. Jako architekt vytváří výzdobu prostoru\njeho rozčleněním, tak rovněž opět i malíř. Clení plochu v souladu s prostorem a usiluje ve\nfresku dodělat se lineární a barevné harmonii s okolím. Je přirozeno, že při velmi přísné\narchitektuře i komposice vyžaduje přísnějšího architektonického traktování a že s přechváleným\nnaturalismem se tu pohoří. Stěna musí zůstat naprosto stěnou a působit jsouc vyzdobena\njakožto stěna, ne však vypadat jako okno, které plochu přerývá.\nUstoupivše od toho, aby každá umělecká myšlenka hned byla prováděna jako olejomalba,\na přec toužíce dát tvar velkému bohatství nápadů, jež umělec má, užíváme teď opět s pro-\nspěchem rozsáhlého pole umění grafických. Každá maličkost, kde která nálada, jakákoli\nimprese nalézá zde oprávněné místo, poněvadž nejsme nuceni takový list přičleňovat do\nstěny jako ozdobu. Také mapa, kniha, časopis stávají se cílem pro tyto nesčetné nápadečky;\nostatně ani tato místa nevylučují živel dekorativní. Přestali jsme se bát dokonce i obsahu\nfilosofického, spekulativního, ba i anekdoty, poznavše, že rozdrcují jen toho, kdo právě nemá\nnic jiného, co by poskyt.\nKdežto dříve bývaly pronášeny nářky na přeplněnost malířského poslání, teď tu zjednává\nodtok širý obor umění užitého, jenž umělci se opět otevřel. Nebyly to pouze lákavé naděje\nhospodářské, jež odvábily tolik talentů, nýbrž především i náležité poznání svého pravého\npovolání. Neboť bývalo svrchovanou zvráceností, mezi deseti uměleckými talenty hledat devět\ntalentů spůsobilých pro malbu obrazů. Jeť pravděpodobnější, že je mezi nimi pouze jediný,\na že ostatní se hodí do nejrozmanitějších oborů, v nichž je třeba umělecké tvořivosti. A po-\nněvadž už překonán je předsudek proti uměleckému průmyslu, a že umělci aplikující dokonce\nnalézají se dnes v zenitu zájmu od té doby, co nejskvělejší talenty a jména v sociálním\nvýznamu dobyly uměleckému průmyslu stejné úrovně jako malbě, neostýchá se nyní nikdo\nz nich, náležet uměleckému průmyslu. A tak malířství získává se volného místa.\nNehlásám tu cechovní konservatism. Jen varovat chci, aby nic nepostrádatelného nebylo\nzbrkle házeno přes palubu. Vrata nové doby jsou do kořán, ale my sotva jsme se dostali\npřes jejich práh. Mluvíme-li o kultuře přítomné doby, můžeme tím rozumět pouze něco\nrostoucího a se vyvíjejícího, ještě neustáleného, domáhajícího se tvaru. „Přehodnocení všech\nhodnot\". I hodnoty esthetické budou ještě přehodnoceny spůsobem tak neslýchaným, že\ntřebas jedenkrát objeví se jakožto esthetický moment takové formy, pro něž dnes ještě ani\nneumíme si představit vztah jich ke světu krásna. Lecčeho, co si dnes vynutil lidský intelekt,\nco se nám však zatím zdá být bez hodnot, asociačních a citových, chopí se budoucně umě-\nlecká tvořivost a přelije do neslýchané nových tvarů, které tenkrát budou platit za krásné.\n\nPAUL SCHULTZE — NAUMBURG."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c032", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c032", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "35", "page_fin": "35", "image_debut": 43, "image_fin": 43, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.29.1", "titre_corps": "MAX ŠVABINSKÝ. PODOBIZNA.", "titre_sommaire": "MAX ŠVABINSKÝ. PODOBIZNA.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 43, "page_imprimee": "35", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.43", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 25, "texte": "MAX ŠVABINSKÝ.\nPODOBIZNA."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c033", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c033", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "36", "page_fin": "36", "image_debut": 44, "image_fin": 44, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.29.2", "titre_corps": "MILOŠ JIRÁNEK. SOUMRAK.", "titre_sommaire": "MILOŠ JIRÁNEK. SOUMRAK.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 44, "page_imprimee": "36", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.44", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 23, "texte": "MILOŠ JIRÁNEK.\nSOUMRAK."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c034", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c034", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "37", "page_fin": "37", "image_debut": 45, "image_fin": 45, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.29.3", "titre_corps": "MILOŠ JIRÁNEK. SNÍH.", "titre_sommaire": "MILOŠ JIRÁNEK. SNÍH.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 45, "page_imprimee": "37", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.45", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 20, "texte": "MILOŠ JIRÁNEK.\nSNÍH."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c035", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c035", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "38", "page_fin": "38", "image_debut": 46, "image_fin": 46, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.29.4", "titre_corps": "JAN PREISLER. STUDIE K „JARU\".", "titre_sommaire": "JAN PREISLER. STUDIE K „JARU\".", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 46, "page_imprimee": "38", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.46", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 30, "texte": "JAN PREISLER.\nSTUDIE K „JARU\"."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c036", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c036", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "39", "page_fin": "39", "image_debut": 47, "image_fin": 47, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.29.5", "titre_corps": "JAN PREISLER. STUDIE K JARU.", "titre_sommaire": "JAN PREISLER. STUDIE K JARU.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 47, "page_imprimee": "39", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.47", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 28, "texte": "JAN PREISLER.\nSTUDIE K JARU."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c037", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c037", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "40", "page_fin": "40", "image_debut": 48, "image_fin": 48, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.29.6", "titre_corps": "JAROSLAV ŠPILLAR. V SLUNCI.", "titre_sommaire": "JAROSLAV ŠPILLAR. V SLUNCI.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 48, "page_imprimee": "40", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.48", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 27, "texte": "JAROSLAV ŠPILLAR.\nV SLUNCI."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c038", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c038", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "41", "page_fin": "41", "image_debut": 49, "image_fin": 49, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.29.7", "titre_corps": "KAREL MYSLBEK. JEZ.", "titre_sommaire": "KAREL MYSLBEK. JEZ.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 49, "page_imprimee": "41", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.49", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 19, "texte": "KAREL MYSLBEK.\nJEZ."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c039", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c039", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "43", "page_fin": "46", "image_debut": 51, "image_fin": 54, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.30", "titre_corps": "ZPRÁVY A POZNÁMKY.", "titre_sommaire": "ZPRÁVY A POZNÁMKY.", "signature_source": "M", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 51, "page_imprimee": "43", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.51", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 2774, "texte": "ZPRÁVY A POZNÁMKY.\n\nBOHUSLAV SCHNIRCH. ZEMŘ. 30. ZÁŘÍ\n1901. Mezi našimi umělci jsou velkou vzác-\nností muži, kteří by také perem vládli. Mezi\nnejmladšími je jich několik a u nejednoho\nteprve čas ukáže, kde se jeho talent lépe a\ndefinitivně vyjadřuje, zda na papíře nebo na\nplátně, tiskařskou černí nebo živou barvou.\nMezi staršími byl B. Schnirch jediný. Řím jej\ntak silně dojal, že pocítil nutnost svým kra-\njanům doma pověděti, co tam vše viděl. Zprvu\nponěkud reportersky jen, později stávaly se\njeho obrázky živějšími. Zprvu jej skoro vý-\nhradně zajímala minulost města a kraje, an-\ntická minulost, potom i přítomnost vymohla\nsi svoje právo. Když se vrátil do Prahy, na-\npsal svou nejlepší črtu „Carrara\" a na tom\npřestal. Po dvaceti letech začal psát znovu.\nTenkráte to byly různé proklamace, otevřené\nlisty nebo i prudké výpady, které tiskl, více\nvšak napsal fos privát circulation, jako vý-\nklady a vysvětlivky k projektům a různá pro-\nmemoria. Z většího dílu není mi forma tako-\nvých stylistických cvičení dvakráte příjemná,\nmnoho o umění také nepoučují, ač právě to\nbychom vždy nejraději a nejvděčněji od\numělců přijímali, nicméně docela nezajímavé\npřece nejsou. Je v nich mnoho vzletných slov,\nmnoho se v nich mluví o vysokých ideálech,\no posvěcení uměleckém, o svatosti umění,\no potřebě, nutnosti a vznešenosti umění ná-\nrodního, o vlasteneckých metách a podobně\nv\nvíce. Cích novinářské frase není daleký, ale\nnení příčiny nevěřiti, že by byl B. Schnirch\nto vše docela upřímně myslel, že pevně věřil\nv to, co hlásal. Kdo jej častěji slýchali a kdo\ndůvěřivě četli, co psal, kdo mají oči v kni-\nhách a nevysílají je na výzkumné cesty pří-\nrodou, kdo slovům věří a činy nedovedou\nměi it a odvážit, ti snadno brali Schnirchovy\nproslovy za souhlasné s jeho pracemi a psali\no jeho umělectví tak, jako by bylo živým\ndokumentem jeho slovní nadšenosti.\nJiní však, kteří se drželi jeho děl, shledá-\nvali a shledávají, že jenom zřídka se blíží\ntomu, co zesnulý řečí a písmem plným tonem\nhlásal. B. Schnirch stál do poslední chvíle\nv bojovné oposici proti mladé umělecké ge-\nneiaci. A tato proti němu. Jeden protivník\ndruhého neuznával. Schnirch viděl, že jeho\nideály nejsou ideálem mladých, že jejich myš-\nlenkový svět a tvarový jeho projev v ničem\nse nepodobá jeho světu a byl při tom tak\nzaujatým, že váhou slova, kterou kde měl,\npomohl očividné všednosti nebo i umělecké\nnicotnosti proti pracem jaré svěžesti a pů-\nvodnosti. V nové generaci nemá Schnirchovo\numění žádných obdivovatelů. Kdyby odpovídalo\nvskutku tomu, co Schnirch o podstatě a vý-\nznamu českého díla uměleckého hlásal, jistě\nby nevadila jeho zastaralá a překonaná forma\nnebo úprava, aby se mu s úctou blížili. Kdyby\njeho plastiky byly naplněny onou mírou citu\na životní prochvělosti, onou svérázností a kme-"}, {"page_pdf": 52, "page_imprimee": "44", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.52", "debut_caractere": 23, "fin_caractere_exclue": 2359, "texte": "novou originalitou, onou\nmyšlenkovou hloubkou a\nvzrušujícím vypjetím, o nichž\nmluvíval, nebyl by nynější\nchladný ano nepřátelský po-\nměr ostatních k němu vů-\nbec možný! Byl by si je\npodrobil beze slova a oni\nby byli s uctivou vážností\nk němu vzhlíželi.\nOstatně byli jsme toho\npřece jednou svědky. Jeho\nskica k soše sv. Václava\nsetkala se s jednomyslnou\npochvalou u všech, jimž umě-\nlecká jemnost, čerstvé vyba-\nvení nové představy něco\nplatí. Tento drobný jezdec\nmu zachová ještě dlouho\npamět. Jiné práce Schnir-\nchovy budou sotva registro-\nvány, o této se bude mluvit.\nPo tomto šťastném a\nkrásném vzepnutí, po tomto\npěkném květu, třeba ne ven-\nkoncem vlastního pěstění,\npřišly skoro ráz na ráz dvě\nkoncepce, které, nevolky, až\ndo základů odkryly organis-\nmus Schnirchovy plastické\npráce. Náhrobek Dra Julia\nGrégra a návrh na pomník\nM. J. Husí jsou díla všedního\nrozumování, bez plastické\nmyšlenky, namahavé slepeni-\nny, jejichž idealismus je\nshledáván na poli prosaic-\nkých a odbytých symbolů\nnebo vytržen z kronikářské\nčetby.\nS B. Schnirchem zachází\ncelá fáse, dnes už překo-\nnaná, nám cizá a námi stěží chápaná. Fáse formálního idealismu, odvozeného z cizích vzorů,\nopřeného o cizí světy. B. Schnirch nebyl ani zvláště silným, tím ani originálním, tím méně\ngeniálním, umělcem. Co v dobách učení přijal, to podržel pro vždy, aniž by kdy projevil\nsnahu učiniti samostatný krok v před a jinam. Na jeho podobiznových hlavách, poprsích či\nmedailonech, na jeho rekonstrukčních pokusech určitých, historických osobností je zřejmá čára,\nkterou nedovedl překročiti. Všady ulpěl na samém povrchu zevnějšku. Nedostávalo se mu\nodvahy cele se podat kouzlu skutečnosti a také síly vytvořit hlavu živou, myslící, sídlo\nideí a emocí, viditelnou koncentraci individuálního karakteru nebo temperamentu. Linie\ni plochy jsou tvrdé a mrtvé s jakousi námahou a těžkostí do plastické hmoty přenešené.\nA při tom přece stál tak blízko přírodě, že musel cítit její horký dech a slyšet její\nprudký, nervosní tep.\nPřed pětadvaceti lety se obdivovali jeho Trigám, Musám, Bacchantůn, Ledám, Hektorům\na Nymfám. Podle tehdejších názorů byly to ideální plastiky a k nim ovšem potom patří\nvšechny personifikace geniové a alegorie Schnirchovy i jiných. Ve sbírkách vatikánských\na lateránských jsou jejich rodiče. Umělec je nevytvořil. Jeho starostí bylo jen, aby je co"}, {"page_pdf": 54, "page_imprimee": "46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.54", "debut_caractere": 46, "fin_caractere_exclue": 2268, "texte": "možno ve všem zevnějším učinil jim podobné.\nPro všechny hlavy a účesy, pro všechny tu-\nniky a togy, pro všechny řasy a linie měl\non své doklady ve sbírkách antik. Jejich\nidealismus byl hned předmětem vyčerpán\naž do dna. Ale to tehdá stačilo. Byly to po-\nstavy a představy vytvořené jednou vše zu-\nšlechťujícím uměním fabulistickým a výtvarným,\nuznaným námi za nejdokonalejší na světe a\nv dějinách, třeba víc nikdo nevěřil v jejich\nbytí, dobyl si každé jméno na titul idealisty,\nkdo je znovu ustálenou formou modeloval\nnebo maloval. Jsou také uměním z druhé ruky\na jejich úhledné tvary, jejich posy a typická\nnevýraznost nedovedou více rozehřátí. Žijou\njen cizím vypůjčeným životem a jeho lampička\nbrzy dohoří, tím spíše, že onen idealismus\nvyžaduje odvozené formy a dusí hnutí vlastní\nduše. Opakuje cizí myšlenky a byť by jednou\nbyly sebe dokonaleji vyjádřeny těmi, v jichž\nhlavách se zrodily, v ústech cizích opakovány,\nale nezrozeny a neprožity, stávají se pouhou\nfrasí a dutou formou.\nTaké jsme již na štěstí vyrostli z dob „vla-\nsteneckých umělců\", které zvali proto vlaste-\nneckými, poněvadž nám ilustrovali naše dějiny\na pověsti. Ale Rietschel postavil Husa vedle\nLuthera ve Wormsu, Ruben komponoval celou\nsérii českých historií, aniž by komu kdy na-\npadlo počítat je k českým umělcům. Národní\nbarva a vzrušení nevězí tedy v pouhé před-\nmětnosti uměleckého díla. Jsou tu ještě jiná,\nmnohem subtilnější hnutí a delikátnější vlast-\nnosti a značky, jež v umění pojaty a jím vy-\njádřeny, dávají tomuto odlišnost, pro kterou\nnení možno je s jiným zaměniti. Obávám se,\nže zase mezi všemi pracemi Schnirchovými\nv té příčině jen sv. Václav má právo na tuto\nčeskou uměleckou representaci. Jeho mírnost,\njeho vlahá dobrota, jeho měkký lyrismus vy-\njadřuje aspoň jednu stránku našeho národního\njádra. A toto jádro nemůže býti nalezeno\nv museích, cizích zemích a vzorech, jenom\nna dně našeho vroucího života, v ovzduší\na kraji, ve zjevech a konání našem, a spíše\nnežli etnografové pozorováním a sociologové\nspekulací, objeví je tušivým instinktem umělci\nzvláštní vnímavosti a k platnosti ve světě\nbarev, tonů a plastické formy přivedou jen\nti umělci, u nichž se cit a fantasie bezpro-\nstředně a bez překážky přerozuje v čin.\n\nM."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c040", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c040", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "43", "page_fin": "43", "image_debut": 51, "image_fin": 51, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.30.1", "titre_corps": "JAN PREISLER. STUDIE.", "titre_sommaire": "JAN PREISLER. STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 51, "page_imprimee": "43", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.51", "debut_caractere": 2776, "fin_caractere_exclue": 2797, "texte": "JAN PREISLER.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c041", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c041", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "44", "page_fin": "44", "image_debut": 52, "image_fin": 52, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.30.2", "titre_corps": "JAN PREISLER. STUDIE.", "titre_sommaire": "JAN PREISLER. STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 52, "page_imprimee": "44", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.52", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 21, "texte": "JAN PREISLER.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c042", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c042", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "46", "page_fin": "46", "image_debut": 54, "image_fin": 54, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.30.3", "titre_corps": "F. ANYŽ A P. NOVÁČEK. NÁČINÍ PSACÍHO STOLKU.", "titre_sommaire": "F. ANYŽ A P. NOVÁČEK. NÁČINÍ PSACÍHO STOLKU.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 54, "page_imprimee": "46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.54", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 44, "texte": "F. ANYŽ A P. NOVÁČEK.\nNÁČINÍ PSACÍHO\nSTOLKU."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c043", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c043", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "45", "page_fin": "45", "image_debut": 53, "image_fin": 53, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.31", "titre_corps": "JAN PREISLER. STUDIE.", "titre_sommaire": "JAN PREISLER. STUDIE.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 53, "page_imprimee": "45", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.53", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 21, "texte": "JAN PREISLER.\nSTUDIE."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c044", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c044", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "46", "page_fin": "48", "image_debut": 54, "image_fin": 56, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.32", "titre_corps": "VÝSTAVY. ═ POSMRTNÁ VÝSTAVA", "titre_sommaire": "VÝSTAVY. ═ POSMRTNÁ VÝSTAVA", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 54, "page_imprimee": "46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.54", "debut_caractere": 2270, "fin_caractere_exclue": 3285, "texte": "VÝSTAVY. ═ POSMRTNÁ VÝSTAVA\nprací O. Lebedy otevřena byla v Novo-\nměstských sálech ve Vodičkově ul. od 15. do\n30. října, od 13. listopadu následuje v těchže\nv\nmístnostech výstava prací J. Spillara. V.\nRadimský zahajuje výstavu svých prací v Ru-\ndolfině 3. listopadu. Počátkem listopadu\notevřena bude společná výstava prací Anto-\nv\nnína Slavíčka a Maxe Svabinského v Galerii\nMiethke, Vídeň I. Dorotheergasse 11. První\nmezinárodní výstava moderního dekorativního\numění uspořádána bude v Turíně od dubna\ndo listopadu 1902. Projektovanou výstavou\npředvedeno má být ve velkém stylu dnešní\nsnažení dekorativního umění, uměleckého\nprůmyslu, dekorativní architektury, estetika\nulic i bytů, zkrátka, vše kam umění vniklo.\nPřípustný jsou jen práce původní, imitace\na kopie starých slohů, jakož i práce řeme-\nslné jsou vyloučeny. Výstavě přislíbily účast\nvšechny přední korporace a světové umělecké\npodniky velkých firem i přes velice nepří-\nznivé podmínky. Komitét nebéře žádnou zod-\npovědnost za výstavní předměty, každý vý-"}, {"page_pdf": 56, "page_imprimee": "48", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.56", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 3050, "texte": "stavovatel je povinen svá díla proti ohni sám\nsi pojistiti, dále zaplatí si sám dovoz obou\ncest až do výstavní budovy, vybalení, insta-\nlaci. Konečně i z místa a za uschování\nbeden. Kdo má chuť, nechť se přihlásí\na předměty zašle do 1. března 1902.\nUMĚL.-PRŮMYSLOVÉ MUSEUM v PRAZE.\nK soutěži na kalamář došlo 11 návrhů, první\ncena udělena p. F. Anýžovi, spolumajiteli\numélecko-prům. atelieru v Praze, druhá panu\nJ. L. Němcovi, odbornému učiteli na zlatnické\nškole, třetí opětně p. Anýžovi. V soutěži na\nskřínku na skvosty ze čtyř návrhů udělena\nprvní p. F. Anýžovi, druhá Janu Benešovi\nasistentu umělecko-prům. školy a třetí M.\nRiegelovi. K soutěži na návrh papírové tapety\ndošlo 22 návrhů. První cenu obdržel p. Frant.\nKobliha kreslič, druhou pí .v. Boudová na\nKladně a třetí p. V. Preissig malíř v Paříži.\nNávrhy vystaveny byly v místnostech musea\nod 27. října do 4. listopadu.\n„K OSLAVÁM RUDOLFA VIRCHOWA.\nv\nČeská akademie věd a umění, Museum král.\nČeského a Král. česká společnost nauk za-\nslaly Rud. Virchowovi blahopřejné adresy,\nskvostně vypravené akademickým malířem\nPavlem Korbrem.\"\nTato nepatrná noticka velice smutně kar-\nakterisující übohé niveau tří korporací, z nichž\nkaždá má v titulu aspoň jednou slovo „krá-\nlovská\", neb „věda\", i „umění\" uveřej-\nněna byla v denních listech 20. října r. 1901.,\nrozumí se, že bez poznámek. Ani později\nnevrátil se ni jediný žurnál k této velice\nvážné noticce. Tři korporace, representující\nčeskou kulturu, „holdovaly\" velkému chirur-\ngovi způsobem, za jaký by se musela stydět\nkaždá poslední vesnice. V celém králov-\nství českém nenašel se výtvarník, jemuž by\nmohl být tento vážný úkol svěřen aspoň\nAkademie o něm nevěděla. A přec ne-\nmyslitelno, že by Akademie nepřikládala\nsvému holdu patřičné vážnosti, pak je\nale její niveau velice smutné. Karakterisovat\ntento čin Akademie bez ostrých slov je těžko.\nJinde takové věci svěřovány nejpřednějším\nvýtvarníkům, (Klinger, Menzel a j.) ai u nás\nto bývalo zvykem. Stačí vzpomenouti jen\nManesa. To ovšem je dávno a akademie ještě\nv\nneexistovala. Ze pro umění tak málo dosud\nučinila, je její věcí a nikdo ji dosud v ne-\nčinnosti té nedělal konkurenci. Ale za to, aby\ntakovýmto způsobem vyvolávala soud o kul-\ntuře národa, jejž dovolila si representovati, se\njí jistě každý poděkuje. Akademie věd a umění\nmá svoji IV. třídu, v které sedí řada výtvar-\nníků, a na tyto padá též zodpovědnost za\ncelý tento skandál. Nikdo nemůže se z této\nzodpovědnosti vytáčet, buď je Akademie živa,\nanebo žije jen její spiritus rektor a tím je\ndle posledního činu Akademie domovník\nzemského musea. V berlínském umělecko-\nprům. museu vystaveno bylo to velké množství\nadres a pamětních mincí, zaslaných k jubileu\nVirchowovu. Koho zajímalo, mohl zde stu-\ndovat a srovnávat kulturu všech národů, sku-\ntečnou i dělanou visitky zde měli všichni.\nI naši páni mohli se poučit, že ten jemný\nosten uměleckého referátu „Berl. Tagblatu\"\nkterý nemohl mnohé došlé návrhy vzhle-\ndem k slavnostní náladě brát kriticky\ntýkal se také adresy z Čech. A o to má\nzásluhu naše Akademie vědy a umění."}]}, {"article_id": "bm-bmtnaan-1902-01-c045", "article_bluemountain": "bmtnaan_1902_01#c045", "volume": "bmtnaan_1902_01", "ocr_source": "OCR Blue Mountain (ALTO), transcription TEI : lignes lb/@facs", "texte_sans_correction": true, "page_debut": "47", "page_fin": "47", "image_debut": 55, "image_fin": 55, "pages_selon": "pagination imprimée relevée dans le METS Blue Mountain (ORDERLABEL) ; [n] = page sans folio restituée", "url_article": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.2.33", "titre_corps": "F. ANÝŽ A P. NOVÁČEK. NÁČINÍ PSACÍHO STOLU.", "titre_sommaire": "F. ANÝŽ A P. NOVÁČEK. NÁČINÍ PSACÍHO STOLU.", "signature_source": "", "controle": "bornes données par la structure logique METS/ALTO de Blue Mountain (blocs ALTO de chaque constituant)", "pages": [{"page_pdf": 55, "page_imprimee": "47", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.55", "debut_caractere": 0, "fin_caractere_exclue": 43, "texte": "F. ANÝŽ A P. NOVÁČEK.\nNÁČINÍ PSACÍHO STOLU."}]}], "pages_ocr_originales": [{"page_pdf": 1, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.1", "texte": "JANU NeRUDOVI\n22.VII.1891-1901."}, {"page_pdf": 2, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.2", "texte": "JAN PREISLER."}, {"page_pdf": 3, "page_imprimee": "1", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.3", "texte": "ALEJ SNU A MEDITACE KU HROBU JANA NERUDY.\n\nNeruda je ve zlé\nnevýhodě proti jiným, daleko menším: je skoro samozřejmý.\nJe bezmála tak samozřejmý jako slunce, vzduch, voda, tok oblaků, zpěv\nptáka, jiskření hvězd a vůně trav a všecky dobré, sladké a silné dary života.\nRozumí se tak sám sebou, poddává se tak bezprostředně, plně a sladce, bez\ntrudu, bez námahy, neodborně, bez métieru a bez techniky skorém, je tak ne-\nkonečně víc srdce než spisovatel, že se neví ani, jak jsou jeho věci dělány, a zdá\nse, že nejsou vůbec dělány.\nPravda je, že jsou dělány skoro ničím, skoro nehmotně, bez machy a bez ma-\nnýry, že vyplynuly samy sebou z plnosti a štědrého kypění života, jak básník\nse jím dal povolně pronikat jako strom živnými mízami země a naplňovat jako\nčíše vínem, že tiše a vyčkávavě uzrávaly jen teplem citu jako vonné ovoce teplem\npar a spadly pak na podzim temnou přidušenou ranou do měkkých, hustých a zvlh-\nlých trav a byly tu, nikdo neví dobře jak, když jednoho dne přihnaly se chladné\nvětry a zvedly se mlhy, a strom stál náhle nahý ve štěpnici.\nProto se o něm tak špatně píše, právě jako o všem nejzákladnějším, nejlepším,\nnejryzejším a nejsladším v životě.\nNeruda není docela nic básník vnějšku a pompy: je celý proteplený, lahodný,\ndobrý a živný.\nJeho dobrota je vyššího druhu než ta, o které se dá snadno a lehce hovořit:\nona se potřebuje, ona se cítí, jí se žije — a jí se právě proto snadno zapomíná\na na ni se právě proto snadno nevzpomíná. Těžko se uvědomuje, poněvadž se\nmlčky rozumí a předpokládá, a neuctívá se mělkým a vědomým ritem slov, ale\nbezděčným, stručnějším, jadrnějším a slavnějším ritem naléhavosti života a potřeby.\nTento posvětitel každodennosti a všední chvíle chutná a cítí se nejlépe v ci-\nzině, kdy opadá povrch a vynořují se tmavé kořeny stromu života, kdy dálka\nsnímá kletbu prachu a blízkosti a kdy odčarovaná běžnost a samozřejmost svítí\nslavně a svátečně jako v první den stvoření a nejvšednější slova, osleplá doma\nšpinavým dotykem rukou tisíců a kalným nánosem nečistého zvyku, hoří náhle\nzase ve své prvotní hluboké ryjbě a ražbě, zvednuta na stoupajících modravých\nvodách jako monstrance ve slunci."}, {"page_pdf": 4, "page_imprimee": "2", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.4", "texte": "Když v cizině slyšíš cvrlikat ptáky na stromě stejně jako doma, ale pod ním\nžvatlat cize a nesrozumitelně tančící děti vezmi Nerudu a pochopíš některé\njeho zdánlivě šedé, chladné a flegmatické písničky, kolem nichž jsi šel doma\nhluše a tupě. Pak se ti rozstoupí jich studená mlha a zjihne ti v teplý a vonný\ndéšť.\nAno, je nám třeba dálky, abychom viděli tak vroucně, jak on viděl již z blízka.\nNeboť to byl základní ráz jeho duše, vlastnost a lom a jiskra jeho duševního\noka, síla a pružnost jeho duševního spáru: silný, všecko magneticky k sobě při-\ntahující cit, kterým si všecko přibližoval na svůj dostřel a kterým políval jako\nohněm a rozžhavoval všecko nejbližší, nejprostší, nejvšednější.\nJiní potřebují k poetisaci časové a prostorové dálky, on poetisoval blízkost\na samozřejmost a nejen to: on všecko daleké musil si dříve tímto způsobem při-\nblížit, promilovat, zvroucnit, dříve než to mohl básnicky sformovat.\nOn zesrdečňuje celý svět, tím že si ho přibližuje, že si ho překládá do nej-\nprůhlednější, nejprostší, nejběžnější verse.\nje přiblížitel dálky a posvětitel všednosti.\nSvět stává se v jeho výkladě obdivuhodně blízký, hmatatelný, samozřejmý, srdečný\na bezpečný.\nv\nCteš-li Nerudu z jeho zralé mužné doby, leží ti všecko jako na dlani a jsi\nsi vším jist. Měl-li jsi před chvílí ještě nedůvěru ve vesmír a větřil-li jsi v něm\nlest a léčku, jsi nyní klidný a důvěřivý, jako bys byl pohleděl do pokojné studně\nzrcadlící vlídné, sladké, mléčné májové nebe, blízké a nízko zavěšené jako hračka\na dar pro dítě, jehož lze dosáhnout vztažením ruky.\nJsi přesvědčen v té chvíli, že se ti nemůže nic ve světě a v životě stát, co\nby stálo opravdu za řeč.\nTak podivuhodně bezelstný, srdečný a důvěrný je svět ve versi Nerudově.\nJeho silné mužné srdce oddává se, po pochybách a nedůvěře mládí, stále znova\na znova celé, bez reservy, v naprosté a slavné jistotě, že nemůže v ničem uto-\nnout a ničím být zhltnuto, poněvadž je z dobré a hodnotné látky, kterou nemůže\nvesmír plýtvat a na níž musí kosmu záležet v jeho hospodářství právě tolik, jako\njemu na kosmu, a že, třeba stokrát po sobě vhozeno ke dnu, neklesne, ale vy-\npluje a proseká se vždy na vrchol vln, kouře a bouře.\nPodivná tragická bezpečnost stojí jako osudová hvězda nad světem Nerudovým\na vládne jím.\nNevěří v intriku, lest, klam a zradu.\nJde životem nahý, ale bezpečněji a jistěji, než kdyby šel v brnění.\nTato důvěřivost a bezpečnost nebyla daná a přirozená naivnost dítěte byla\ndobyta a získána za cenu jeho života.\nNeruda probil a dobil se k ní z tísně a úzkosti pochyb a zoufání, v tom je\nsmysl a plod jeho života.\nv\nČlověk, který ji získal a dříve, než ji získal, musil mnoho ztratit: nespadá ni-\nkomu darem do klína.\nJe to jistota tragická, a v tom je její smysl, noblessa a krása, která je dis-\nkrétně uzavřena nízkosti na sedm zámků a pečetí.\n❖ ❖"}, {"page_pdf": 5, "page_imprimee": "3", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.5", "texte": "je nerudovský heroismus cudný, diskrétní, utajený, jaký je vždycky oprav-\ndový heroismus dobrého zrna.\nHeroismus, který jednou vykonán a dovršen, sám po sobě úzkostně zametá\nvšecku stopu, dříve ještě než ji zasype padající prach dnů a hodin a rozdupe\nstádo napodobitelů, vrhajících se do čerstvě otevřené dráhy.\nNeruda rozšířil a rozmnožil zemi slávy a poesie: dobyl jí všední den, tu půdu,\no níž se soudí vždy z předu, že je mrtva, jalova, neschopna setby a žně.\nBylo před ním jako bývá vždy v době epigonů: soudilo se, že je řečeno všecko,\nco se dá říci, a že kruh je uzavřen.\nNeruda přišel a ukázal, že se dá rozrazit a že pak obejme, co se pokládalo\nza věčně vyloučené.\nOdvážil se sujetů, které platily za profánní, a odvážil se traktovat ctné dané\na staré sujety způsobem, který se zdál v první chvíli nemožným, absurdním a rou-\nhavým.\nDobyl poesii dojmy, názory, city, pojetí, výrazy a slova, které byly pokládány\nza utonulé a ztracené v blátě dnů a všednosti, poněvadž nikdo neměl dost síly,\naby je zvedl, očistil a ukázal v přirozené věčné kráse a vážné slavnostnosti.\nNeruda přišel a vyzvedl tyto ztracené bosé děti a sirotky osudu na svých sil-\nných, nebojácných rytířských rukách vysoko do tahu větrů a záře slunce a hvězd\na hle, zasvítily krásou a slávou, a ukázalo se, že jsou z téže královské krve jako\nty, které seděly od věků na trůnech tradice.\nMěl strašnou odvahu, že vzal slova z ulice, nemytá a nečesaná, jak je zastihl,\na učinil z nich posly věčnosti.\nTo byl ryze umělecký heroismus, poněvadž riskoval posměch posměch, toho\nnejstrašnějšího, zákeřného a podlého vraha dojmu a citu v umění.\nKrok vedle a padl do bláta sám.\nJsou v Nerudovi strofy a verše, které stály v době svého vzniku na samém\nostří smělosti a směšnosti a třásly se první chvíli na papírových vážkách v ne-\njistotě mezi obojím. Dnes nám uniká cit a smysl toho, dnes cítíme dosti ztěžka\nuž i jich odvahu: zvítězily, vžily se, staly se majetkem obecnosti, a tím ztratili\njsme jich silnou bezprostřednost a můžeme si ji jen představit v reflexi.\nA jsou to právě verše a strofy nejhlouběji, nejsrdečněji, nejtragičtěji cítěné a po-\njaté, chytající celý lidský osud v smělé skratce jedné situace nebo scény, vyslovené\nnovou sevřenou a zjizvenou mluvou, stručnou a smělou, neboť základní iro-\nnický zákon světa je, že každý nový, nejživější a nejbolestnější výraz tragiky, než\nje přijat a sankcionován, proběhne světem jako žhavou ulicí posměchu a karikatury\ns šaškovskou čepicí na hlavě a teprve když vyvanula z něho první, nejsilnější\na nejtrpčí vůně, prokáže mu i rozšafný pan Pruďhomme čest a pojme jej do\nsvého zábavního programmu mezi svačinu a večeři a dopřeje jej vedle nového slu-\nnečníku nebo hůlky i svým ušlechtilým dcerám a synům.\nTak neměly daleko do směšnosti jednu chvíli tyto dvě strofy ze dvou starších\nbásní Nerudových, v nichž je jako essence sevřena typická tragika mladé a hrdé\nduše, zavřené do prázdné a líné doby a dusící se plností vlastního, nepotřebného\na nezužitého vnitřního života, a jichž hořký spád skandovali mnozí z nás ve své\ndobě ne-li rty, aspoň srdcem:"}, {"page_pdf": 6, "page_imprimee": "4", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.6", "texte": "Z uzlíčku boty čouhají\na mají podšvy silné,\nvždyť jsem si na ně kůži dal\nz své pýchy neúchylné.\nV chladné trávě, v palných snech svých\nzas se povyválím,\nmysle, jak as rok zas žití\nmarně prozahálím.\nCo bylo nového a smělého v pojetí a výrazu těchto veršů, co tu odvážně ri-\nskováno, těžko se představuje po čtyřiceti a padesáti letech, zrovna jako dnes, kdy\nnapodobitelé rozměnili už zlato v drobnou měď, těžko se změří bílá, plná a vy-\npuklá krása verše, jako byl tento mladší:\nzoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní.\nAž naši literární dějepisci a kritikové, kteří posud většinou pletou jen ruční\npráce trpělivosti a dobré vůle podle předloh a vzorků Hettnerových, Taineových\nnebo Hennequinových, pochopí, že vedle literatury je také jakési umění a jakási\npoesie a v čem záleží, budou musit nejprve napsat kroniku takových rytířských\nčinů, objevů, tahů a pochodů Nerudových, jež nám zasypal a den ze dne zasypává\nprach a písek rozježděných cest a jež splývají stále mělčeji a matněji s plochou\nostatní půdy neboť rýha tažená silnou rukou ve světě ducha zaceluje se stejně\nrychle jako brázda na poli, jakmile se ujalo a vzrůstá obilí.\nNebojácně učinil Neruda sebe a svůj způsob cítění a zření mírou světa a života\na to tak důsledně, „neúchylně\", jak říká sám, že je jeho dráha jediný experiment\nv krásném, hrdinském smyslu slova.\nMá svoji typickou, drsnou a srdečnou ruku a tuto ruku klade na rameno všemu,\ns čím se potká, a touto rukou přisvojuje si všecko, čeho se dotkne.\nA tuto ruku, tuto pěst, tento loket nezmění nikdy: jí zkouší sebe a jí cítí\na měří svět.\nKde by se byli jiní stokrát zapřeli a dali překonat a podrobit sujetem, látkou\na její tradicí (ať biblickou, ať kosmickou), on vydrží stůj co stůj.\nA třeba tím někdy ztrácel, třeba tím někdy i umělecky prohrál ale kdo řekl,\npro boha, že v umění se má jen vítězit? Kdy se pochopí konečně, že ve válečném\npoli ducha jsou porážky stokrát větší a krásnější a plodnější než snadná, hladká,\npohodlná a coulantní vítězství opatrnosti a přizpůsobení, těchto hnusných, nedo-\nkrevných a záporných ctností, které jsou snad cenné v občanském životě, ale méně\nnež pleva a dým v životě uměleckém? Kdy se zbavíme konečně tohoto nejtupějšího\npředsudku, který nám znemožňuje a od základu kazí porozumění všemu umění\na vší duševní práci a zabíjí hned z předu každou skutečnou radost a rozkoš z nich?\nNeruda byl z těch, kdož se raději ryze, typicky a plně ztroskotají, než by\ndopluli nepřímo a oklikami, a já vidím jeho velikost právě v tom, že i tam, kde\nse mine, je umělecky stejně zajímavý a plný jako tam, kde trefí.\nVětšina umělců podlehne látce a dá si od případu k případu vnutit její tradici\na pathos: Neruda ne, nebo zřídka."}, {"page_pdf": 7, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.7", "texte": "MAX ŠVABINSKY.\nPODOBIZNA JANA NERUDY.\nPŮVODNÍ LITOGRAFIE."}, {"page_pdf": 9, "page_imprimee": "5", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.9", "texte": "Většina z nás miluje výjimečný den života a jeho pathos a potřebuje jich\nk uměleckému vidění a cítění.\nNerudovi jich nebylo třeba, naopak překážely mu a byly mu nepohodlný: vy-\nhýbá se jim až úzkostlivě.\nTu je kus záporu, který je tak cenný jako u jiných klad, poněvadž je jen\nmezí a linií vnitřního charakteru.\nJe vtom tak vzácná distinkce a noblessa: nemiluje úspěch, ani umělecký, zí-\nskaný jakkoli, chce úspěch jen za plně vyváženou a zaplacenou cenu cudné pýchy.\nZ této pyšné reservy a zdrželivosti propásl, myslím, mnohý bod varu, kdy látka\nbyla již roztavena, a nejvhodnější čas k lití. Je v něm vzácná umělecká kázeň,\naž asketická a vražedná někdy pro něho a tím tragická a hrdinská, které nepo-\nrozumí nikdy křiklavá a ochraptělá lůza ulice a již dovede ocenit jen umělec.\nJe ještě jiný nerudovský heroismus a ještě ukrytější.\nNeruda, který začal „Sturmem\" jako krajní subjektivista a dle dnešního slovníku\nskoro anarchista, končí jako nejrozhodnější stoupenec národnosti, umění objektivního\na hromadného, vyznavač lidové písně, mimo niž nechce znát v poesii vzoru a spásy.\nNeruda, v mládí skoro výlučný a aristokratický umělec, končí u lidu a v lidu.\n„Oprostil se\" podle hlubokého slova ruského básníka.\nA v tomto oproštění se je smysl jeho života a jeho heroismus.\nNerudovský problém je v jádře totožný s problémem nejsilnějších duchů a srdcí\nnašeho věku. Jeho jméno je hoře z chladného rozumu, sobectví a samoty, hoře\nneplodné a roztržené kultury.\nSložité, sobecké, jednostranně vzkypělé, hořké a osamocené já tíží, trudí a bolí\nčlověka a tím víc, čím je lepší to je osudná písnička, kterou zpívá v různých\nvariantech celá moderní poesie.\nModerní člověk, úzkostný, horečný, neplodný, nepokojný a podrážděný, hledá,\njak zabít tuto vnitřní zlost, marnost, trud, prázdno a pýchu a opakuje s Pascalem:\nle moi est haissable.\nHledá něco velikého, v čem se skonejšit, v čem utonout, s čím splynout: chce\nsloužit, chce poslouchat, chce se pokořit, chce uctívat cítí instinktivně, že v tom\nje všecka noblessa lidství.\nCelá moderní západní literatura má tento jeden pramen: hoře z toho, že jsou\npokácena stará božstva, a touhu hledat a vztýčit nová.\nOd Chateaubrianda celá francouzská literatura zabíjí a topí nudu a vnitřní\nprázdno: v náboženství, orgii, hašiši, ironii, nirváně, cti nebo dobrodružství, vše\njedno. To je Flaubert, to je Musset, to je Baudelaire, to je Vigny, to je Stendhal.\nAni tento poslední, nejzdravější a nejsilnější, nemá pravou radost ze svého ani-\nmálně koupaného a pěstěného já: provádí své silácké excessy a krkolomné ex-\nperimenty, aby přehlušil nudu a trud. A učni jeho Barrěsovi je na konec docela\nupřímně úzko z kultu já a touží po návratu do hromady, massy, národa, ragy,\nbez níž je jako strom vyťatý z půdy: moci utonout, moci splynout, moci se oddat!\nTaké v Německu Goethe a Wagner neznamenají nic než pokusy stvořit lite-\nrární nebo estetický řád a vládu, když náboženská je mrtva, a ani Nietzsche ne-"}, {"page_pdf": 10, "page_imprimee": "6", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.10", "texte": "zpívá v Zarathustrovi nic než velepíseň sílyp kázně, nap jetí, lásky á oběti třeba\nbez sankce a závaznosti.\nNeruda na svou pěst a svým způsobem v užším rámci malého národa vykoupil\nse z hoře a prázdnoty moderního člověka: spoutal se, dal se do služeb dne\na chvíle, naslouchal jejich potřebám s touže úctou a vroucností, jakoby to byly\nvěky, dal se jimi poučovat tak opravdově a byl jich poslušen tak pokorně, jakoby\nposluhoval ne v laciné hospodě lidu, ale u korunovační tabule nejvzácnějších\nknížat a králů.\nDal se do služeb princezně, kterou si zamiloval, s týmž hrdinským sebezapřením,\ns jakým sloužívají v -pohádkách rekové, a tak se stalo, že sloužil někdy jako oni\ni ve stáji: neboř co jiného je to, když největší básník své doby musil mít na\nminutu přesně připravenu černou kávu svého feuilletonu, aby ji v neděli po obědě\nv čas nalil každému panu Knedlíčkovi nebo Vepříčkovi?\nA zamračila-li se náhodou jeho láska, hned šaškovskou čepici na hlavu a snažit\nse ji rozesmát, rozesmát za každou cenu!\n. ... \\ _ .. Ach když po té tváři dojemné\njen okamžik úsměv skáče\nco na tom, že pak humorist\ndo koutku jde a pláče.\nPoslouchal i tam, kde mě 1 poroučet: jeho láska stala se na konec slabostí.\n, Nedá se vypočíst, kolik Nerudu stála, ale dá se cítit a tušit, že mnoho: mnoho\numění, mnoho vyplýtvaného a zmařeného umění, neboť Neruda nedovedl na sobě\nspořit a psával vždycky celý; celý člověk i ve stáji.\nVzdával se heroicky plnosti chvíle a povolný k jejímu svatému rozmaru, jenž\nse dvakrát nevracívá, radostně se otvíral a poddával volnému toku a proudění\nživota, sám jeho orgán a nástroj. ,\nJeho umění dává se dobrovolně za podnož života a proto nebude nikdy dost ctěno.\nMálo kdo je tak prost všeho pedantismu a byzantinismu, málo kdo zacházel\nsuverénněji s tak zvanou logikou a důsledností, málo kdo vyvracel se častěji\na roztomileji než toto opravdu volné srdce.\nNemusíš se obávat, že budeš utloukán z něho důstojnými sentencemi nebo kor-\nnatými citáty, a nemusíš se starat, jak bys je po případě vyvrátil: on udělal to\nuž za tebe a možná hned na příští stránce.\nNebude tuším nikdy oficielní autoritou žádné strany a církvičky, a kdyby náhoda\ntomu chtěla a některá strana si ho udělala patronem, pochodila by špatně: nikým\nnedala by se tak snadno potírat jako právě jím.\nUčinil své umění živným, štědrým, příležitostným a služebným a proto vezme\nsvoji odměnu: lidé neuvěří nikdy do opravdy, že to bylo celé umění a z krá-\nlovské krve.\nDává, pokud může a dovede, každému všecko: lidu stravu, umělci radost\na rozkoš, hlupákovi zábavu, snivci tesknotu, mudrci sen, básníku smutek a tra-\ngiku ale to milují kastovničtí lidé nejméně.\nLidé neuvěří nikdy, že byl opravdu veliký. Připustí, že byl vtipný, rozmilý,\ngraciesní, vroucí a teskný připustí snad tisíc jiných věcí, jen ne velikost."}, {"page_pdf": 11, "page_imprimee": "7", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.11", "texte": "A to proto, že si ji představují hmotně jako stoh slámy a že ji nedovedou\nodloučit od dutosti a pompy, ceremonieíu a machy, divadla a representace, že ji\nchtějí měřit na lokty a vážit na centy a že ji hledají v nakadeřených chocholech\na strakatých pláštích a ona zatím teče jako slunce vzduchem a jako voda zemí,\nvzdouvá se všude jedinou velikou sepjatou vlnou, která nese stvol trávy i svět\nhvězdy, a zapaluje se v každém čestném, mužném a srdnatém srdci v živý oltář,\nna nějž každá vteřina přilévá olej a jejž stále znova a znova rozdmýchává všechen\nvítr a dech vesmíru, ten z nejbližšího háje, i ten od vod Gangu.\nLidé neuvěří, že je veliký, právě jako lidé nikdy do opravdy neuvěří, že každý\nvšední den je stejně svatý jako svátek a že není jiné věčnosti než chvíle se svojí\nnenávratnou plností a krásou.\nJe z těch autorů, kteří jako osobnost jsou nekonečně větší, než zanechané dílo,\njež má význam symbolický jako prošlá cesta nebo stopa: není hmotné, mrtvé\na uzavřené, je východem, branou a nápovědí budoucnosti, slibem a semenem každé\npříští sladké žně.\nBojím se, že ani my, kteří ho ústy vyznáváme, nebudeme ho v srdci dosti ctít.\nAle snad za to budeme ho víc milovat, milovat beze slov a němě jako chleba\nživota, který se nectí chválou, ale spotřebou.\nŠlo mu jen o jedno: aby napojil a nasytil, aby byl k užitku a potřebě. Postavil\númyslně své dílo zrovna do prostřed života, do středu mezi lid, aby bylo co nejblíž\ndosahu všech lačných rukou, rtů a srdcí a aby co nejsnáze a nejlehčeji s nimi\nsplynulo.\nJeho nejkrásnější verše mají sevřenou kruhovou ražbu peněz života a spotřeby,\nprůhlednou, neosobní krásu říkadel a přísloví, jich plnou, obsažnou dukátovou\nhudbu i volný a slavný spád: sedají na rty samy sebou ve chvílích příležitosti\na spadají s nich měkce jako dary zděděné a věky chráněné lásky a moudrosti.\nNekormuťme se příliš pro osud, jejž si zvolil.\nNeboť vybrala si jej jeho veliká a oddaná láska, která doufala, že tak bude\nmoci nejvíce sloužit a nejlépe býti užívána, a viděla jistě čistěji a hlouběji, než\nby dovedl všechen náš obdiv, stavící se pro chvilku na špičky střevíců.\nv\n\nF. X. ŠALDA."}, {"page_pdf": 12, "page_imprimee": "8", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.12", "texte": "FRANT. ŠIMON."}, {"page_pdf": 14, "page_imprimee": "10", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.14", "texte": "KAREL ŠPILLAR."}, {"page_pdf": 16, "page_imprimee": "12", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.16", "texte": "HUGO BÖTTINGER."}, {"page_pdf": 18, "page_imprimee": "14", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.18", "texte": "LADISL. ŠALOUN."}, {"page_pdf": 19, "page_imprimee": "15", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.19", "texte": "„ZPĚVY PÁTEČNÍ.\"\nVE LVÍ STOPĚ.\nBYL PODVEČER. MY V POUŠTI, NA OASY KRAJI.\nTAK TICHO KOL! I ARABI, JIŽ JINDY BUJNĚ HRAJI\",\nDNES MLČÍ SCHOULENI! JAK TESKNÝ ZJEV!\n„CO JE VÁM, MUŽI?\" „PANE, ZDE BYL LEV.\"\n„ŽE LEV? A KDY?\" „TO, PANE, TĚŽKO ŘÍCI,\nSNAD DNES, SNAD PŘED TÝDNEM, SNAD PŘED MĚSÍCI;\nVŠAK JISTO JEST: SEM SPĚLA JEHO CHŮZE\nSNAD CÍTÍŠ, KRAJ JAK PO NĚM ZTRNUL V HRŮZE!\"\nJAK NECÍTIL BYCH! VŽDYŤ JSEM Z ČESKÉ ZEMĚ.\nTEN DIVNÝ STRACH, TEN PROMLUVIL JIŽ KE MNĚ:\nKDY NEJBUJNĚJ JSEM VYKROČIL SI, V RÁZ\nAŽ K SRDCI ZASÁHNUL MI NÁHLÝ MRÁZ.\nJAK BY SE KOLEM SKALNÉ HORY PTALY:\n„CO V ZEMI OBRŮ CHCEŠ, TY MUŽI MALÝ?\"\nJAK UDIVEN BY POHLÉD NA MNE KRAJ TEN NĚMÝ:\n„JSI SLÁB PŘESPŘÍLIŠ SLÁB JSI NA MNE ČESKOU ZEMI!\"\nPOUT TÍŽI CÍTÍME A JSME PŘEC NA SVOBODĚ\nSTRACH BĚŽÍ PO LIDECH, MRAK BĚŽÍ PO PŘÍRODĚ,\nZPĚV PŘED VĚKY SE NAPOSLEDY ZDVIH'\nA ODLETĚL A KDESI V MODRU ZTICH'.\nVŽDYŤ I V TA ŠERÁ VLKŮ NAŠICH HEJNA\nSE ZABOŘILA PLACHÁ BÁZEŇ STEJNÁ,\nAČ VĚČNÝ HLAD JE RVE A KRVEŽÍZEŇ MUČÍ.\nKE SKÁLE TLAČÍ SE A JENOM PSOVSKY SKUČÍ.\nJAK NA POUŠTI, KDE LEV SI LEHL POLEM,\nPO ŠIRÝCH ČECHÁCH TESKNO DÝŠE KOLEM.\nJEN JEDNOU KRAJEM TÍM ŠEL NÁROD LEV,\nJEN JEDNOU, PŘED DÁVNEM HŘMĚL JEHO ŘEV,\nA SAMA ZEMĚ SLOUCHÁ S ZATAJENÝM DECHEM,\nZDA HRŮZNÝ HROM TEN NEVRÁTÍ SE ECHEM,\nA CO KDE DÝŠE, CHOULÍ SE V SVÉ SKRÝŠI\nA S CHVĚNÍM CÍTÍ: JSME ZDE VE LVÍ ŘÍŠI."}, {"page_pdf": 22, "page_imprimee": "18", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.22", "texte": "STANISLAV\nSUCHARDA."}, {"page_pdf": 24, "page_imprimee": "20", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.24", "texte": "JAN PREISLER."}, {"page_pdf": 26, "page_imprimee": "22", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.26", "texte": "Z „PROSTÝCH MOTIVŮ\".\nPODZIMNÍ.\nKDY LÁSKA PŘILÉTÁ?\nKDYŽ JARO DÝCHÁ PO HORÁCH,\nZE ZEMĚ MÍZU LOUDÍ,\nA LABUŤ, JINDE ZROZENÁ,\nPO NAŠICH VODÁCH BLOUDÍ;\nS BŘEHU KDYŽ DO VLN BUBLAVÝCH\nMĚKOUNKÁ POMNĚNKA SE DÍVÁ,\nA LIDEM VONNÝCH ZA NOCÍ\nV KAŽDINKÉ ŽÍLCE ZPÍVÁ . . .\nKDY LÁSKA ODLÉTÁ?\nKDYŽ NAD OBLAKY NAHOŘE,\nLABUŤ SVÉ MLADÉ VOLÁ,\nA DOLE VÍTR V STRNIŠTÍCH\nVZDORNÁ SI HVÍZDÁ KOLA;\nV ZPÁTEČNÍ VODĚ POD MLÝNEM\nKDYŽ ŽLUTAVÁ SE STŘÍŽE TOČÍ,\nA LIDEM NĚMÝCH ZA NOCÍ\nI VE SNU CHLADEM VLHNOU OČI ..."}, {"page_pdf": 27, "page_imprimee": "23", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.27", "texte": "KAREL ŠPILLAR."}, {"page_pdf": 28, "page_imprimee": "24", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.28", "texte": "JAN PREISLER."}, {"page_pdf": 29, "page_imprimee": "25", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.29", "texte": "PĚVEC.\n(Scéna.)\n\nCHUDÁ VDOVA, (sama v jizbě, modlí se pri klekání).\nMaria, matko neoslabená!\nV života sklonu,\nkdy bolest minulá jen dálným červánkem\nplá do dne sklonu\na nepálí víc, jenom upomíná\nMaria, k tobě matka ruce spíná\ns vděčnosti slzou v oku,\nže v hodin toku\ntemného žití světlé požehnání\njí zraje z vůle tvé.\nDík vroucí přijmi služby oddané!\nLeč ty, jež znáš pláč pod křížem\na zřela's syna muka\na zřela's, jak se jeho svatá ruka\ndo hřebů zatíná,\na slyšela's, jak mroucím rtem\npak v posled\nzašeptal: dokonáno\nó máti s sedmi hroty v srdci,\ntěch útrap chraň\nsvým milostivým vlivem\nmou hruď a mého syna mladou dlaň!\nDej tomu vypučet,\nco dnes mu v hrudi raší:\nje dobrá prsť a dobrý bude květ;\npln léčivé vůně\na vzácné krásy,\na v kalichu lůně"}, {"page_pdf": 30, "page_imprimee": "26", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.30", "texte": "čistoty pel.\nA mně dej chránit jej, by neznal mráz a žel,\nó milostivá máti!\nZřím oči tvé se na mne usmívati . .\nRozumím dobře? Svatá Maria!\n(Klekání doznělo, CHUDÁ VDOVA vstává; vejde ZDENĚK.)\nZDENĚK. Jsem zpět tu, matko.\nCHUDÁ VDOVA. Pochválen buď Pán.\nKde byls tak dlouho? Ty, ty tuláku!\nTvá matka čeká, večeře tu čeká,\nslunce již moudře jde spat do hájů\nZDENĚK. Ach do hájů, mamičko, do hájů! .. .\nHned za ním šel bych zas, jak krásně je tam!\nS hor lidé rádi smávají se jim,\nže prý je člověk dechem profoukne\nod strany k straně; dnes tam kdosi šel\na dýchal, dýchal . . dnes je měli zřít!\nJá nevím . . ale . . . (Okamžik v němém opojení,\npak ale s novou prudkostí.) Ptáš se po zimě,\nohlížíš, hledáš kam se poděla?\nJen sporé po ní zbyly památky!\nTu v úvoze si ještě hoví sníh,\ntak pevný, jistý. Brachu, roztaješ,\nmu pravím, roztaješ, to musí být!\nV tvých kapkách naposled si zima zapláče\nna prsou země a pak: s bohem buď!\nA, matičko, to vše když člověk zří,\ntak nějak tklivo mu až do pláče\na v druhé chvíli zas již do jásání.\nVíc do jásání, ale přec jen v slzách.\nCHUDÁ VDOVA. Jde jaro k nám.\nZDENĚK. Jde, maminko, již jde,\na já jsem slyšel jeho měkký krok!\nSlyšíš ho, věř mi, ani nevíš jak,\nleč poznáváš: teď právě jde tu kolem.\nKus hlíny udrolí se, tu zas mech\nsi zavzdychne, větvička zašelestí;\npohlédneš na ni: mokrá jest až běda\na ještě celá chví se jeho dechem.\n(Usedne u stolu.)\nAch, člověk sám ho plná prsa má,\na hlavou vane mu jak opilost.\nCHUDÁ VDOVA. Jez, Zdenku; večeře už čeká.\nZDENĚK. Nemohu\nCHUDÁ VDOVA. Ni mléko\nZDENĚK. Nelze, mami, nenuť mne\nSnad potom. Jsem tak nějak rozladěn . .\nne, nejsem dosud doma. Tam jsem, tam,\nkde vítr vane, jdoucí neví kam\ndaleko, do volna ..! A zde je úzko tak\na smutno.\n(Matka sáhne mu starostlivě na celo, on se usměje a vstane.)\nMyslíš nemocen? Ne, ne!\nJsem zdráv, tak silně zdráv až do výskání!\nZkus ucho přiložit na moji hruď,"}, {"page_pdf": 31, "page_imprimee": "27", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.31", "texte": "co uslyšíš, to není chorý dech!\nSám cítím, jakby divá bystřina\njí střemhlav dolů šumně hnala se,\nco vítr cestou ještě škádlil ji.\nTu se strany ji divě napadne\na směje se pak pěny leknutí,\na tu zas zaskočí ji za kamenem,\nže ona, chtíc mu v trysku uhnout se,\nširoko přes břeh v lán se rozbíhá!\n(Zadívá se z okna: vzrušení kleslo do teskné nálady.)\nLeč to vše bylo tam . . a zde to není.\nMáš pravdu, mami, zde jsem nemocen.\nCHUDÁ VDOVA. Ten silný vzduch pobouřil tvoji hruď,\nleč přijde spánek a ji utiší.\nTeď něco pojíš, viď? A lehneš pak.\nJe zítra zase den a ještě březen.\nZDENĚK. A obzor dálkou stejně lákavý\na jenom smělým ptákům otčinou,\nco my, my bědní, křídly bijem v klec\na hyneme v ní žhavou, žhavou žízní!\nCHUDÁ VDOVA. Jsi vskutku churav, Zdenku. Skráň tvá žhne\na oči hoří divou horečkou.\nZde počkej. Dojdu k naší studánce\npro nejsvěžejší vodu na tvé čelo.\nZDENĚK. Je zbytečno to.\nCHUDÁ VDOVA. Přec jdu.\nZDENĚK. Zůstaň, mami.\nCHUDÁ VDOVA. Hned zas se vrátím zpět.\nZDENĚK. 1 A nepomůžeš . . .\nCHUDÁ VDOVA. Nepru se, Zdenku, ale v pomoc doufám.\nZde počkej; přijdu hned. Proč že bych měla\nšetřiti pokusem, když pozděj stokrát tolik\nmých slzí by snad hlavu nezahřálo,\nco kapek vody dnes ji ochladí. (Pryč.)\nZDENĚK (sám). To zřídlo, matko, po němž žízním já,\nje za dosahem naší kotliny!\nKdes v dálce, že tam oblak nedoletí,\nkdes ve výši, že orel nezná ji,\na přece slyším skřivany tam pěti\na v trávě kol se víly brouzdají.\nAch, k němu! Tam!\nDaleko . . vysoko . . ó což vím sám!\n(Spustí hlavu v dlaních na stolní desku; ticho chvíle. V otevřených dveřích\nzjeví se TOUHA. Nové ticho.)\nTOUHA. Ten sen je asi nad vše zdání krásný,\nže nemůžeš jej ani dosnít, Zdenku.\nZDENĚK. Kdo volá mne.\nTOUHA. Já.\nZDENĚK. Kdo?\nTOUHA. Probuď se přece! Já.\nZDENĚK. Kdo jsi? Ó vílo, rci, kdo jsi? Tys děla,\nbych probudil se, a já padám v sen !\nTys snem tím, viď?"}, {"page_pdf": 32, "page_imprimee": "28", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.32", "texte": "TOUHA. Jsem, nechceš-li\na chceš-li, nejsem jím.\nZDENĚK. Kdo tedy jsi?\nTOUHA. Mne nepoznáváš, mne tak krevně blízkou!\nPohleď mi v oči nebo na ten šat\njej neznáš?\nZDENĚK. Jarní oblohou se zdá,\nmá barvu její, měkkost, její lesk\na pohled boří se jím v nekonečno . .!\nTOUHA. Což hlas můj, je ti přece známý snad?\nZDENEK. Řek bych, že slyšel jsem jej v háji dnes,\nkdyž větřík prodíral se haluzemi\na v klínu první ptačí píseň nes . .\nTOUHA. A nyní v oči se mi zadívej.\nZDENĚK (vzrušeně již). Zřím dálku! Nedohlednou dálku zřím!\nJiž poznávám, kdo jsi !\nTOUHA. Nuž?\nZDENĚK (s plným citem). Touha má.\n(Ticho.)\nTOUHA. Tvá touha, Zdenku. Jméno vysloveno\na zní tak plně z úst tvých. Nyní slyš:\ns nemenším neklidem, než onen byl,\njenž tebe štval dnes z místa na místo,\nnad hlavou paže, srdce v poplachu,\na zrak, pln teplé rosy, upnutý\nkams v dálku . . za mnou, jak jsem věděla,\ns nemenším neklidem jsem ždala já,\nbys nalezl již výraz pro svou tíž\nas jásotem, že láska nalezena,\nmně krajem vzkřikl svoje vyznání!\nZDENĚK. Má touho, ach, má touho! Dopřej nyní,\nbych opakoval stokrát jméno tvé\na stokrát zlíbal, než je vyslovím !\nCo v nevýslovné tísni hledal jsem,\nteď nalézám a zvu to všecko svým.\nNeb sladkých úst tvých slova, čí že jsou?\nA čí je teplá měkkost paží tvých ?\nKdo smí se spíjet tvými pohledy?\nJá! Jenom já! A ty jsi nyní má\na mám tě celou, celou\n(Přikročí k ní, TOUHA mu couvne.)\nAch, proč couváš?\n(Znovu k ní, tato však již u dveří.)\nTOUHA (varovně). Ne! Ne! Jen krok a neuzříš mne víc!\nZDENĚK. Zas mám tě ztratit? Vždyť jsi sama děla,\nžes má. Tvá touha, řekla jsi mi přec!\nNuž buď jí. Hleď, tu klekám před tebou,\nne v divé žádosti, leč s pokorou\na prosím tě, spínaje dlaně k tobě:\nPojď, vlož v ně své k věčnému závazku,\nneb zbožný jsou a čistý přáním svým.\nTOUHA. A dřív, než motýl v ohni, zhynu v nich .. .\nVstaň, Zdenku. Tvá jsem, jak jsem pravila,\nleč nepatřím ti víc než zemi oblaka;"}, {"page_pdf": 33, "page_imprimee": "29", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.33", "texte": "MAX ŠVABINSKÝ\nPODOBIZNA.\n(HUGO SALUS.)"}, {"page_pdf": 34, "page_imprimee": "30", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.34", "texte": "ze sféry její nikdy neodlétnou\nvšak také nikdy nepřimkne je k hrudi,\nleč v jejich skonu. Úděl náš je týž,\na naše láska není sblížením,\nleč věčnou, věčnou, věčnou dálí.\n(Ticho O\nZDENĚK (s bolestnou výčitkou). Proč přišla jsi, když odejít chceš zas!\nTOUHA. Proč přišla jsem? Aj, čí byl hlas,\njenž volal mne, byť ne snad jménem mým?\nNe mého srdce tvůj byl zvuk a rým.\nNevděčný . . za tebou jsem přišla sem.\nA možná též, bych tuto síňku zřela,\nkde první pohádka se dotkla tvého čela\na poslední dnes odletěla\nmým příchodem.\nNevěříš? Ach, kdož tedy ví,\nsnad mýlím se! Zde spáváš? Tady? Ano?\nJe vše tu do puntíčku urovnáno,\nmáš hodnou maminku a viď, už šediví?\nSám bůh teď těš tu dobrou hlavu,\na kéž nezazlí dítěti!\nLeč mládí jest i bludem v právu\na odletí, kam odletí . . .\nv\n(ZDENEK sledoval TOUHU sem tam pokojem těkající, nyní však usedl\na sklonil hlavu do dlaní jako dříve; časem si přetře horečně čelo.)\nTOUHA (dál). Ten širý, širý svět ..! A zde je úzko tak,\na vše tu dusí!\nÓ může v kleci zpívat pták ?\nÓ může za to on, že zpívat musí?\nAch, kdo zná onen těžký tlak,\njímž uvězněný tón se hrudi mstí,\nji žena do divoké bolesti,\naž hrozí puknout v kusy!\nZDENĚK (bolestně se zvednuv). Kdo lip než já by ona muka znal?\nKdo tolik trpěl již? Kdo taký žal?\nAch, co ty o něm víš!\nTOUHA. Snad více, nežli mníš,\nsnad také méně . . Co však na tom již.\nVím jen, že k cíli vždy je těžká dráha,\nvšak přec že trpí víc, kdo jít ji váhá.\n(Chvíli dívá se TOUHA na ZDENKA, na němž znáti již nejvyšší rozčílení,\na pak pokračuje):\nKdes v dáli zřídlo je; na věčna pokraji\nse býti zdá a ve výši, že orel nezná ji.\nJen klidné modro majíc nad sebou\na kolem nekonečnou tiš\ns hymnickou velebou,\ntu jako lkáni dálných zvonů\na hned zas tlukot lidských srdcí spíš,\nv tisíci hlasech, v milionech tónů\nz pravěké skály tryská k slunci výš !\nZakotven v zemi, proud ten, jak tu dme se,\nvše sebou vzal a vše teď vzhůru nese,\nco v žalu a v plese\na v síle a v kráse\nz života hlubin toužně nadzvedá se"}, {"page_pdf": 35, "page_imprimee": "31", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.35", "texte": "H. SCHWAIGER.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 36, "page_imprimee": "32", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.36", "texte": "a padá hned a hned se vzpíná zase\nv jediné snaze: světlu, světlu blíž!\nÓ z toho zřídla pít a zpít se jeho písní!\nKdo účinek vysní?\nKdo odměnu tuší?\nNe jistě ten, kdo slabý srdcem jest a malý duší.\nA toho též nechť dále těsní kruh\na nesvobodou svírá!\nNeb jenom silnému se dráha otevírá,\na musí býti celý muž a duch,\nkdo jednou v chvíli požehnané\npo dlouhé cestě trny stlané\nu toho zdroje v posled stane,\nz nějž pěvce hostí bůh.\n(TOUHA zmizí. ZDENĚK s očima hořícíma jak po snu vstává. Svetnice\njest prázdna.)\nZDENĚK. Kde jsi, má touho? Kde?\nCHUDÁ VDOVA (vejdouc). Zde, Zdenku, zde.\nJiž voláš mne? Zde jsem a vodu nesu,\njež chladna je, že mrtvé oči smrti\nby studenější slzy nevydaly.\nKrev tvoji ztiší, spánky ochladí.\nDlouho jsi čekal jak ti bylo zde?\nZDENĚK. Jak jenom může býti smrtelnému,\njejž světlé božství navštívilo, matko.\nLeč kam že šla? Kde je? Nečeká venku,\nprchnuvši stydně snad před krokem tvým?\nCHUDÁ VDOVA. O kom to mluvíš?\nZDENĚK. Nevidělas ji?\nCHUDÁ VDOVA. Ani ti nerozumím . .\nZDENĚK. Oči tvé\nže nepostřehly její postavu,\njak modrý oblak kol nich letěl by?\nÓ slepé, slepé jsou! O kom že mluvím?\nCož nevoní tu všecko jejím dechem?\nA nezvoní tu dosud její hlas?\nA nevidíš, jak vše se ještě leskne,\nnač padl její zrak? Nechápeš ještě?!\nÓ matko, matko, běda chápu já!\nZde byla, zde a tys ji zahnala\nsvým krokem na vždy . . Rázem zničilas\njak mráz když lehne na rozkvetlý záhon\nnejkrasší chvíli mého života!\nJe pryč, je pryč . . Dík tobě, matko,\njsem ztratil ji, jež vésti mohla mne\nku zdroji jara, krásy, věčna života,\nz nějž bůh sám dává piti pěvcům svým!\nA za to vše, co podáváš mi ty?\nDar naší kotliny . . z kaluže vodu . .\njež možná žáby k zpěvu roznítí,\nleč pod níž musí schladnout každé čelo!\nCHUDÁ VDOVA. Co mluvíš, Zdenku, nelze ani chápat . .\nZlý sen to zavinil. Viď, tys tu snil ..?\nZDENĚK. A ty díš sen! Že vše by sen byl jen,\nco právě prožil jsem a vidím dosud"}, {"page_pdf": 39, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.39", "texte": "JAN PREISLER.\nJARO."}, {"page_pdf": 41, "page_imprimee": "n. p.", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.41", "texte": "tak jasně jako nás dva v rozmluvě!\nMé smysly by se tolik pomátly?\nA po snu takou bolest že bych cítil?\nTak těžký smutek v prsou hlubinách?\nNe, matko, mýlíš se! Zde byla, zde,\nleč opustila mne, ne tys ji zahnala\na promiň nyní moji výčitku.\nO matko, víš když srdce přetéká\nbolestí svatou jako plný kalich,\na tisíc rukou by snad nestačilo\nje dosti rychle zvednout k oněm rtům,\njež vypiti je mají víš, co znamená,\njiž předem vědět: nedosáhneš jich,\njiž předem slyšet: kypíš marnou touhou,\njiž předem zoufat: není sblížení...!\nToť že již celá oběť v plamenech,\nleč kněžka schází, by ji požehnala,\na tak vše bolest hoří do prázdna!\n(Oba stojí u okna.)\nCHUDÁ VDOVA. Ty, bože, vidíš moji úzkost,\nvrať jemu zdraví, skloň se milostivě\npomocí k němu!\nZDENĚK. Nechť si schrání přízeň\npro ty, kdo lepší jsou a jdou. Já slabý jsem.\nPravím ti: slabý. Nejsem vyvolen.\n(Ticho. Vyhlédl z okna do dáli a náhle se vzchopí rozplanulý):\nTu záři vidíš, matko? Vidíš ji?\nTy zlatorudé, přímé plameny\nse pnoucí do výše za černem lesů,\naž od nich chytá celá obloha?\nJe vidíš, vidíš jasně jako já?\nA se mnou neptáš se, kdo zbabělý\ntu malomocně lkal ? Kdo věsil hlavu,\nže zdroje nikdy v žití nedospěje,\nco zatím on tak blízek? Skoro vdechnout\njej možno odtud. Jistě ale\nzář jeho cítím hořet na skráni\na očima až ve hruď zapadat!\nCHUDÁ VDOVA. To jarní větry rozdmychaly slunce\na vrhají teď jeho plameny\npo obloze! Nic více, Zdenku!\nVečerní záře, jaká v březnu bývá!\nv\nZDENEK (s plnou slavnostností.) Večerní záře zvi, jak chceš,\nzjev, matko,\njá pravím věčný zdroj. A možná jen,\nže odlesk toho zdroje, kdož to ví.\nCo na tom nyní, mně se zjevil však,\njá vidím jej, do prsou padá mi,\na jakby o struny v nich narážel,\ncos dosud neslyšeného tam zní.\nJe poznáváš, ty tajnozvuké tóny\nkrálovské harfy rozechvělých strun?\nV hlubinách zní to jako lidské stony,\nvšak ve výši to jásá k žhoucím snům?\nMá píseň zazněla, snad v krátké kráse,\nleč i ta chce být cele vyzpívána"}, {"page_pdf": 42, "page_imprimee": "34", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.42", "texte": "Jdu. Musím jít. Buď s bohem, matko, již.\nCHUDÁ VDOVA. Ty, Zdenku, odcházíš? Teď? V nočním\nčase ?!\nZDENĚK. Jdu vrátit píseň živným plamenům.\nMým prsoum daly zvuk a slova rtům.\nJsem pěvcem z této chvíle, matko.\nA ne-li vyvolen, tož samým nebem zván,\nbych šel a pěl a možná došel též.\nCHUDÁ VDOVA. Ty šílíš! Nepustím tě! Zůstaneš!\nZDENĚK. Jít musím.\nCHUDÁ VDOVA. Mne že opustiti chceš?\nA musíš? Mne? Svou starou máť?\nKdo to by tobě mohl rozkázat?\nZDENĚK. Ten, který jižním větrům kázal dnes,\nby opustily teplo rodných hnízd\na vtrhly k nám, kde sníh si hoví jist;\npout zimy zbavily tu schladlou zem,\nby vzpučela zas, rozekvetla nyní\na šťastna žila novým životem.\nZ těch sluhů jeho, matko, jedním jsem\na jenom poslouchám, když jdu, jak oni činí.\nO zlatorudé, mocné plameny,\njen chvíli ještě ve zrak zmámený\nmi zařte přísnou velebou!\nJen okamžik, než najdu cestu svou,\njež vede ku věčnému prameni!\nChci celým douškem z něho pít\na píseň má má světem hřmít,\njak jarních větrů bouření\na všude mladost budit, v mladost sílu lít\na v sílu krásy nadšení!\n(Chvíli tich, obejme náhle matku a polibí ji.-\nBuď S bohem. (Odchází.)\nCHUDÁ VDOVA. Zdenku!\nZDENĚK. S bohem. (Odejde.)\nCHUDÁ VDOVA (za ním). Matku slyš\nSnad nikdy víc ji živu neuzříš!\n(Za scénou volá:)\nMůj Zdenku ! Zdenku !\n(Vrátí se zlomena.)\nPryč je synek můj . . .\nOdešel, jako ptáče hnízdo opouštívá\n(Kleká pod obraz Marie Panny:)\nO máti milostivá,\nty nyní chraň mi jej a opatruj!\n(Opona.)\n(Kdo chtěl by tuto drobnou scénu uvésti na jeviště, obrať se na autora o svolení\nbez tohoto stihá se provozování dle zákona.)\n\nJAROSLAV HILBERT."}, {"page_pdf": 43, "page_imprimee": "35", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.43", "texte": "MAX ŠVABINSKÝ.\nPODOBIZNA.\n\nCÍLE MODERNÍHO UMĚNÍ.\n\nProud moderního umění nerozkládá se před našimi zraky\ntak přehledně jako proud umění starého, od něhož jsme mnohem vzdálenější. Zma-\ntená spleť různých snah a „směrů\" v neustálém ruchu se mísí a proplétá, proto\nmusíme se varovat nebezpečí, abychom nepokládali některé zjevy za typické nebo za roz-\nhodující jen proto, že náhodou sunou se pozorovateli na blízku. Pod viditelnými vrchními\nproudy tekou neviditelné proudy spodní, které poznáme později snad teprv indukcí. Je těžko\nz celkového obrazu minulých dvacíti let vybádat velké hlavní rysy, a ještě těžší je jakákoli\npředpověď, chce-li promluvit o čemsi podstatném.\nOsvobozující moment na to byl ve vývoji moderního umění už tolikrát kladen důraz,\nv ústech tolika lidí stal se už tak otřenou frází, že člověk musí naléhat na jakési omezení,\naniž upadne v podezření, jakoby se obracel proti vymoženostem moderny. Nesčíslněkrát bylo\nna to poukázáno, kterak až do konce minulého (t. j. 18.) století umění übíralo se svou\ncestou tvoříc naivně a kterak potom tvorba naivní prostoty mysli byla přeťata duchem retro-\nspektivně vědeckého bádání; jak nadešlo mezivládí kriticky zkoumavého pozorování umě-"}, {"page_pdf": 44, "page_imprimee": "36", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.44", "texte": "MILOŠ JIRÁNEK.\nSOUMRAK.\n\nleckého a jak umění pozbylo veškeré krve. Avšak pokládat proto intelekt za princip proti-\numělecký znamenalo by nekriticky prohloupiti. Ovšem, ponejprv dočkal se intelekt na ne-\nznámém poli neúspěchu, neboť umělecký cit a rozumová mohutnost ještě se v individuu\nnesdružovaly; lidé neuměli správně zacházet jemně broušeným ěepelem, moderní člověk jako\numělec probíjel se teprv svými učebnými lety. Ale jako intelekt ponenáhlu zapuzuje a na-\nhrazuje pud ve veškerém rozvoji člověčenstva, stejně tak musila i naše tvorba umělecká\nstávati se pořád uvědomělejší a uvědomělejší.\nRozumový živel dobyv si v 19. století tak mocného vlivu na život umělecký, stal se vý-\nvojovým činitelem, který nikdy už nezmizí. Ne snad, že by zvýšená inteligence sama sebou\nuž znamenala větší rozkvět umění; ovšem ale může stát umění po boku jako moudře radiči\npřítelkyně a pomocnice, jako ukazovatelka správné cesty. Zvlášť dnes může jí pomoci k ně-\nkolika základním pojmům, dříve samozřejmým, které později byly ztraceny. Nebylo by nic"}, {"page_pdf": 45, "page_imprimee": "37", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.45", "texte": "MILOŠ JIRÁNEK.\nSNÍH.\n\nchybnějšího, nežli svěřit umění na novo oslabenému pudu a zapudit je tak na bludné cesty\njichž vůbec dohlédnout nelze.\nAbychom pochopili dostřel nesprávných theoretických závěrů v umění, nemusíme se vracet\naž k Winckelmanovi. Právě doba let sedmdesátých a osmdesátých (19. stol.) poskytuje nám\nnejlepší materiál, je to doba vítězného pleinairu. Několik vůdců, übírajících se dráhami ne-\nvyšlapanými, poznalo, že je nezbytná potřeba omladiti umění prohloubeným studiem přírody,\na při tom objeviti pro umění nový obor pozorovací: účinky světla na změnu tvaru a barev.\nÚplně nový a překvapující vlastně objev nebyl, neboť i staří a méně staří mistři pokoušívali\nse o podobné problémy. Novota však dodělala se ohromného štěstí, celá škola seskupila se\nv kultu pouhého zevnějšku a konec byl, že se lidé musili přiznat, že podstaty nového umění\nani za vlas nepochopili as nejpoctivějším úsilím sloužili pouze pomíjející modě. Dogmatický\npleinairism je pro nás typickým příkladem zbrklého užití rozumu k nesprávným výsudkům."}, {"page_pdf": 46, "page_imprimee": "38", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.46", "texte": "JAN PREISLER.\nSTUDIE K „JARU\".\n\nLidé si vytkli dvě ná-\nvěští (premisy), před-\nně: figury při osvětlení\nve volném vzduchu vy-\npadají šedivé; za dru-\nhé: musíme přírodu\nmalovat tak, jak ji vi-\ndíme. Z toho vysa-\nzovali : musíme figury\nve oslném vzduchu\nmalovat šedivé. Závěr\nsám o sobě je sprá-\nvný, jen druhé návěští\nono je nesprávné. Ne-\nboť tvrzení, že mu-\nsíme malovat přírodu\ntak jak se nám jeví,\nnení nijakým dogma-\ntem, ba spíše doka-\nzuje naprostý nedo-\nstatek porozumění pro\nvlastní podstatu ma-\nlířského slohu.\nPotom se lidé za-\npletli ještě hloub do\nvšelijakých bludných\nsoudů. Oprávněná sna-\nha, osvobodit se od\nprostého napodobení,\nod šablonovitého opa-\nkování starých, a\ntvořit z hlubin citů\na myšlenek své doby\nvlastní, vedla hned do\nkrajnosti; byloť tak\nsnadno, dělatpo každé\nzásadně opak toho,\nco dělávali staří, a\nhned byl člověk na-\nzýván originální hla-\nvou. Největší neur-\nvalci neostýchali se\nani podniknout útok\nna staré v jejich Sla-\nvíně že prý staří\nbývali na špatné cestě\na že prý díla jejich\njsou bez ceny, poně-\nvadž nemalovali „pří-\nrodu\", t. j. nemalovali\nji i tak jako novotáři.\nLidé do opravdy vě-\nřili, že dospěli dál než\nvšechny doby dřívější\nponěvadž se zevně\npřiblížili víc ke sku-\ntečnosti v některých"}, {"page_pdf": 47, "page_imprimee": "39", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.47", "texte": "JAN PREISLER.\nSTUDIE K JARU.\n\nformách jejího zjevu. A přec výsledky, které se dostávaly na světlo, bývaly přecasto jen tím,\něeho staří s bezpečným citem se vystříhávali jako věcí pro malířství neupotřebitelných. Blud šel\nza bludem a nedostatek slohu za nedostatkem.\nKdežto staří pro každou myšlenku malířskou hned si volívali s jemným vkusem i správnou\nformu, nyní znali pouze orámovaný obraz výstavní. Moda výstav přišla jen ještě vhod obec-\nnému zmatku slohovému. Výstava ponenáhlu stala se jediným místem, kde umělec hledal\nsi vavřínů, a tak tvorba určená pro výzdobu domácnosti, zůstavena byla řemeslníku. Rozsáhlé\npole užitého umění leželo ladem a pozůstalo býlím. A čím víc ztráceli styk s domácností,\ntím víc přestávali chápat podmínky jež pro umění vyplývají ze vzdělávání domácnosti. Za-\npomenulo se, ba ztracen vůbec cit pro to, že obraz freskový, obraz monumentální má jinou\nesthetiku než obraz „štaflový\" myšlený pro intimní prostor a ohraničený rámem, a než výtvor\numění ryjeckého. Zapomněli naprosto lišit techniku; znali vůbec jen olejovou barvu a po-\nkoušeli v malbě freskové a temperové domalovat se dojmu barvy olejové. Nemenší byl\nzmatek v uměních grafických. Ne-\nmyslili na to, že dřevoryt vypadá\npřece vždy jinak než autotypie, lept\njinak nežli litografie, a domnívali se,\nže od nynějška musí všechno vypadat\njako „příroda\". Sklesli na stanovisko,\nže pokládali rám obrazu za okno\njímž se člověk dívá do přírody.\nViděli kolem sebe stařeckou sešlost\nt. zv, malířství žánrového, které bylo\nsilné ve vymýšlení anekdotiěek, a\nkdyž se hodně napjalo, v mimickém\npozorování. Na ručest si přistřihli\nmravné naučení: Anektota je vinna,\nže umění šaškuje a tajtrlíkuje. Zapo-\nmněli jenom, že je-li kdo ťulpa, zůstane\nťulpou i bez anekdoty.\nPomalu dobíhala leta učení a\ndoba bouře a tísně leží už za námi."}, {"page_pdf": 48, "page_imprimee": "40", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.48", "texte": "JAROSLAV ŠPILLAR.\nV SLUNCI.\n\nDocela pomaloučku dostavilo se poznání, jak silně se lidé omezovali ve výrazu, jak málo jim\npodával dogmatický „naturalism\" a jak si dávali unikat nejlepší výhody malířských prostředků.\nUmělci s citem jemně vyvinutým, kteří byli do proudu jen strženi a nikdy se ne-\nzpronevěřili úctě ke starým, teď se ptají, proč ti staří tolik věcí dělávali jinak, kdyžtě přec\nu nich sotva lze mluvit o tom, že by byli bývali neuměli nebo neviděli. Přiznává se teď, že\nbylo přestřelováno. Myslivé hlasy pozorují tuto změnu názorů a logicky domýšlejí se vý-\nsudků podle toho změněných. A směr, jímž se musíme dát, jeví se teď asi takto: pochopuje\nse, jaká bývala pošetilost, bez užití zahazovat poklad uměleckého poznání, jejž nalezáme\nnashromážděný u starých. Jsi-li pravým umělcem a žiješ-li ke konci 19. století, pak ti vůbec\nnaprosto není možno jinak, nežli tvořit jako umělec moderní, a abys tvořil jako umělec moderní,\nnemusíš se asketicky odříkat všech těch prostředků, jež známe jakožto výsledek umělecké práce\npo mnohá století. Jen tehdy, nemáš-li nic svého vlastního říci, propadneš za obět starým. Počíná\nse pochybovat, je-li osvětlení spůsobované rozptýleným světlem, jež hlásají apoštolé pleinairu,\ntak zhola lepší než barvitější osvětlení interieurové nebo vůbec nějaké ještě libovolnější\nužití barvy. Počíná se dávat hlavní důraz na barevný zjev plochy s jejím blahodárným účinkem\npro oko, a neklade se už hlavní váha na to, aby se dokázalo, že příroda v tom a onom\nokamžiku vypadala na vlas tak.\nZkusmo dospěli toho poznání, že umění spíš má úlohu suggerovat duševní city umělcovy\nz přírody, a že toho umělec dovede jedině převodem, překladem do svého materiálu. Tento\npřevod však může být tak dokonale svobodný, že naprosto už nevyvolává tytéž dojmy zrakové"}, {"page_pdf": 49, "page_imprimee": "41", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.49", "texte": "KAREL MYSLBEK.\nJEZ.\n\njako příroda. Naopak: čím silněji a vědoměji umělec dává důraz na své odchýlení, tím\nsilnější suggesce.\nAbychom si to ujasnili, sledujme pobočnou myšlenku: jak silně může být některý charakter\nnakreslen několika črtami (ku př. jako u W. Busche). Črty na papíře spůsobují jiné dojmy\nzrakové než hlava v přírodě, a přec v těch několika črtách čteme jasněji a pronikavěji než\nv přírodě. Ale nejen charakteristický výraz tváře nýbrž i charakteristický ráz každého zjevu\njiného, ba i nálad světelných může být zobrazen takovým převodem. Těžiště neleží tedy ve\nvěcném patvoření a padělání přírody, nýbrž v pochopování přírody, v koncepci toho, co je\npodstatné, co umělec chce, v koncepci motivu. Přijalo se obohacení prostředků studiem plei-\nnairovým, nalezli nové odstíny a možnosti a oklikou vrátili se zas k barvě samotné. A žádná\nbarva nemůže činit nárok na privilej nebo panství. Hněď není horší než fialová, a jas či\ntemno jsou jen rozdíly, nikoli přednosti. Těžký hnědý tón není oku příjemný, ale právě tak\nmálo příjemný oku je těžký a mazlavý tón zelený nebo červený; naproti tomu může jasný\nsvítivý tón hnědý vyhovovat a působit libě. Žasnouce objevujeme, že ta hnědá barva starých,\ntolik přetřásaná, většinou jen lidem straší v hlavách; naopak že u nich nalézáme nejjas-\nnější, nejzářivější, a nejprůsvitnější tóny, jakých sotva kdy se doděláme. Ovšem dávali staří\npřednost obrazu tmavému, ale v tom jim skoro musíme dát za pravdu, přesvědčivše se, jak\nmálo se hodí světlé obrazy našich světlých bytů aoč celistvějšího účinku dodělává se obraz\ntóny hlubokými. Tak dostal se dnes problém pleinairu ve vlastním umění docela mimo zájem\na má nanejvýš ještě zvláštní význam pro studium."}, {"page_pdf": 50, "page_imprimee": "42", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.50", "texte": "Nejdůležitější stránkou nabytého poznání však je, že lidé opět jsou si jasně vědomi\nrozdílných funkcí umění, že opět studují osobité vlastnosti každé jednotlivé formy umělecké\na počítají s nimi. Studie přírody po zbývá svého osobovaného postavení jako uzavřené, ce-\nlistvé dílo umělecké; počínají chápat, že umění dekorativní, malba monumentální nemá s ní\nčeho činit, jakož vůbec každá forma umělecká je podrobena jiným zákonům. Je arci pravda,\nže naše doba, naše city, náš názor světový se změnily a že i duch žijící v našich obrazech\nmusí být jiný než tedy u Důrera nebo Tiziana. Ale zrovna jako za časů renesance žijeme\nještě v domech rozdělených v pokoje a rozvěšujeme v těchto pokojích obrazy, jež rámujeme.\nTo vše dosud je nezměněno, neproměněn je pojem účinku obrazového, a přirozeným zá-\nkonům tohoto účinku obrazového musíme se podrobit. Proto i dnešní umělecká tvorba\nnaše počíná opět uznávat přirozené obory se zvláštními rázy. Obraz deskový vrací se\nke své přiměřené velikosti. Mizí obrovské naturalistické obrazy výstavní, které nalézaly účel\nsvého bytí jedině na výstavě, všude jinde pak vedly život ztracený. Pochopilo se, že pro\nobraz kabinetní (Staffeleibild) přirozeně se hodí formát menší, a že obraz monumentální žádá\njiný sloh, než jaký si naturalism troufal jen tak zhola diktovat. Volíme-li však tvar obrazu\ndeskového, nejsme už s to, abychom si jej myslili mimo všechen vztah, nýbrž cit náš\npřihlíží k němu v jeho poměru ku prostoru, ke stěně. Přispůsobujeme se podmínkám\nplatným pro interieury a jejich stěny, a nepožadujeme už od obyvatelů bytu, aby si rozvěšo-\nvali po stěnách více méně zajímavé pokusy beze slohu obrazového. Neboť stránka výzdobová\nu kabinetního obrazu není tak nepodstatná, jak se dlouhou dobu domýšleli, ba i na méně\ncenných starých obrazech je výzdobovým požadavkům vyhovováno vzorně.\nV obraze monumentálním, ve fresku, nespatřujeme už pouhé ilustrace v životní velikosti,\nnýbrž pojímáme jej v jeho vztahu architektonickém. Jako architekt vytváří výzdobu prostoru\njeho rozčleněním, tak rovněž opět i malíř. Clení plochu v souladu s prostorem a usiluje ve\nfresku dodělat se lineární a barevné harmonii s okolím. Je přirozeno, že při velmi přísné\narchitektuře i komposice vyžaduje přísnějšího architektonického traktování a že s přechváleným\nnaturalismem se tu pohoří. Stěna musí zůstat naprosto stěnou a působit jsouc vyzdobena\njakožto stěna, ne však vypadat jako okno, které plochu přerývá.\nUstoupivše od toho, aby každá umělecká myšlenka hned byla prováděna jako olejomalba,\na přec toužíce dát tvar velkému bohatství nápadů, jež umělec má, užíváme teď opět s pro-\nspěchem rozsáhlého pole umění grafických. Každá maličkost, kde která nálada, jakákoli\nimprese nalézá zde oprávněné místo, poněvadž nejsme nuceni takový list přičleňovat do\nstěny jako ozdobu. Také mapa, kniha, časopis stávají se cílem pro tyto nesčetné nápadečky;\nostatně ani tato místa nevylučují živel dekorativní. Přestali jsme se bát dokonce i obsahu\nfilosofického, spekulativního, ba i anekdoty, poznavše, že rozdrcují jen toho, kdo právě nemá\nnic jiného, co by poskyt.\nKdežto dříve bývaly pronášeny nářky na přeplněnost malířského poslání, teď tu zjednává\nodtok širý obor umění užitého, jenž umělci se opět otevřel. Nebyly to pouze lákavé naděje\nhospodářské, jež odvábily tolik talentů, nýbrž především i náležité poznání svého pravého\npovolání. Neboť bývalo svrchovanou zvráceností, mezi deseti uměleckými talenty hledat devět\ntalentů spůsobilých pro malbu obrazů. Jeť pravděpodobnější, že je mezi nimi pouze jediný,\na že ostatní se hodí do nejrozmanitějších oborů, v nichž je třeba umělecké tvořivosti. A po-\nněvadž už překonán je předsudek proti uměleckému průmyslu, a že umělci aplikující dokonce\nnalézají se dnes v zenitu zájmu od té doby, co nejskvělejší talenty a jména v sociálním\nvýznamu dobyly uměleckému průmyslu stejné úrovně jako malbě, neostýchá se nyní nikdo\nz nich, náležet uměleckému průmyslu. A tak malířství získává se volného místa.\nNehlásám tu cechovní konservatism. Jen varovat chci, aby nic nepostrádatelného nebylo\nzbrkle házeno přes palubu. Vrata nové doby jsou do kořán, ale my sotva jsme se dostali\npřes jejich práh. Mluvíme-li o kultuře přítomné doby, můžeme tím rozumět pouze něco\nrostoucího a se vyvíjejícího, ještě neustáleného, domáhajícího se tvaru. „Přehodnocení všech\nhodnot\". I hodnoty esthetické budou ještě přehodnoceny spůsobem tak neslýchaným, že\ntřebas jedenkrát objeví se jakožto esthetický moment takové formy, pro něž dnes ještě ani\nneumíme si představit vztah jich ke světu krásna. Lecčeho, co si dnes vynutil lidský intelekt,\nco se nám však zatím zdá být bez hodnot, asociačních a citových, chopí se budoucně umě-\nlecká tvořivost a přelije do neslýchané nových tvarů, které tenkrát budou platit za krásné.\n\nPAUL SCHULTZE — NAUMBURG."}, {"page_pdf": 51, "page_imprimee": "43", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.51", "texte": "ZPRÁVY A POZNÁMKY.\n\nBOHUSLAV SCHNIRCH. ZEMŘ. 30. ZÁŘÍ\n1901. Mezi našimi umělci jsou velkou vzác-\nností muži, kteří by také perem vládli. Mezi\nnejmladšími je jich několik a u nejednoho\nteprve čas ukáže, kde se jeho talent lépe a\ndefinitivně vyjadřuje, zda na papíře nebo na\nplátně, tiskařskou černí nebo živou barvou.\nMezi staršími byl B. Schnirch jediný. Řím jej\ntak silně dojal, že pocítil nutnost svým kra-\njanům doma pověděti, co tam vše viděl. Zprvu\nponěkud reportersky jen, později stávaly se\njeho obrázky živějšími. Zprvu jej skoro vý-\nhradně zajímala minulost města a kraje, an-\ntická minulost, potom i přítomnost vymohla\nsi svoje právo. Když se vrátil do Prahy, na-\npsal svou nejlepší črtu „Carrara\" a na tom\npřestal. Po dvaceti letech začal psát znovu.\nTenkráte to byly různé proklamace, otevřené\nlisty nebo i prudké výpady, které tiskl, více\nvšak napsal fos privát circulation, jako vý-\nklady a vysvětlivky k projektům a různá pro-\nmemoria. Z většího dílu není mi forma tako-\nvých stylistických cvičení dvakráte příjemná,\nmnoho o umění také nepoučují, ač právě to\nbychom vždy nejraději a nejvděčněji od\numělců přijímali, nicméně docela nezajímavé\npřece nejsou. Je v nich mnoho vzletných slov,\nmnoho se v nich mluví o vysokých ideálech,\no posvěcení uměleckém, o svatosti umění,\no potřebě, nutnosti a vznešenosti umění ná-\nrodního, o vlasteneckých metách a podobně\nv\nvíce. Cích novinářské frase není daleký, ale\nnení příčiny nevěřiti, že by byl B. Schnirch\nto vše docela upřímně myslel, že pevně věřil\nv to, co hlásal. Kdo jej častěji slýchali a kdo\ndůvěřivě četli, co psal, kdo mají oči v kni-\nhách a nevysílají je na výzkumné cesty pří-\nrodou, kdo slovům věří a činy nedovedou\nměi it a odvážit, ti snadno brali Schnirchovy\nproslovy za souhlasné s jeho pracemi a psali\no jeho umělectví tak, jako by bylo živým\ndokumentem jeho slovní nadšenosti.\nJiní však, kteří se drželi jeho děl, shledá-\nvali a shledávají, že jenom zřídka se blíží\ntomu, co zesnulý řečí a písmem plným tonem\nhlásal. B. Schnirch stál do poslední chvíle\nv bojovné oposici proti mladé umělecké ge-\nneiaci. A tato proti němu. Jeden protivník\ndruhého neuznával. Schnirch viděl, že jeho\nideály nejsou ideálem mladých, že jejich myš-\nlenkový svět a tvarový jeho projev v ničem\nse nepodobá jeho světu a byl při tom tak\nzaujatým, že váhou slova, kterou kde měl,\npomohl očividné všednosti nebo i umělecké\nnicotnosti proti pracem jaré svěžesti a pů-\nvodnosti. V nové generaci nemá Schnirchovo\numění žádných obdivovatelů. Kdyby odpovídalo\nvskutku tomu, co Schnirch o podstatě a vý-\nznamu českého díla uměleckého hlásal, jistě\nby nevadila jeho zastaralá a překonaná forma\nnebo úprava, aby se mu s úctou blížili. Kdyby\njeho plastiky byly naplněny onou mírou citu\na životní prochvělosti, onou svérázností a kme-\n\nJAN PREISLER.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 52, "page_imprimee": "44", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.52", "texte": "JAN PREISLER.\nSTUDIE.\n\nnovou originalitou, onou\nmyšlenkovou hloubkou a\nvzrušujícím vypjetím, o nichž\nmluvíval, nebyl by nynější\nchladný ano nepřátelský po-\nměr ostatních k němu vů-\nbec možný! Byl by si je\npodrobil beze slova a oni\nby byli s uctivou vážností\nk němu vzhlíželi.\nOstatně byli jsme toho\npřece jednou svědky. Jeho\nskica k soše sv. Václava\nsetkala se s jednomyslnou\npochvalou u všech, jimž umě-\nlecká jemnost, čerstvé vyba-\nvení nové představy něco\nplatí. Tento drobný jezdec\nmu zachová ještě dlouho\npamět. Jiné práce Schnir-\nchovy budou sotva registro-\nvány, o této se bude mluvit.\nPo tomto šťastném a\nkrásném vzepnutí, po tomto\npěkném květu, třeba ne ven-\nkoncem vlastního pěstění,\npřišly skoro ráz na ráz dvě\nkoncepce, které, nevolky, až\ndo základů odkryly organis-\nmus Schnirchovy plastické\npráce. Náhrobek Dra Julia\nGrégra a návrh na pomník\nM. J. Husí jsou díla všedního\nrozumování, bez plastické\nmyšlenky, namahavé slepeni-\nny, jejichž idealismus je\nshledáván na poli prosaic-\nkých a odbytých symbolů\nnebo vytržen z kronikářské\nčetby.\nS B. Schnirchem zachází\ncelá fáse, dnes už překo-\nnaná, nám cizá a námi stěží chápaná. Fáse formálního idealismu, odvozeného z cizích vzorů,\nopřeného o cizí světy. B. Schnirch nebyl ani zvláště silným, tím ani originálním, tím méně\ngeniálním, umělcem. Co v dobách učení přijal, to podržel pro vždy, aniž by kdy projevil\nsnahu učiniti samostatný krok v před a jinam. Na jeho podobiznových hlavách, poprsích či\nmedailonech, na jeho rekonstrukčních pokusech určitých, historických osobností je zřejmá čára,\nkterou nedovedl překročiti. Všady ulpěl na samém povrchu zevnějšku. Nedostávalo se mu\nodvahy cele se podat kouzlu skutečnosti a také síly vytvořit hlavu živou, myslící, sídlo\nideí a emocí, viditelnou koncentraci individuálního karakteru nebo temperamentu. Linie\ni plochy jsou tvrdé a mrtvé s jakousi námahou a těžkostí do plastické hmoty přenešené.\nA při tom přece stál tak blízko přírodě, že musel cítit její horký dech a slyšet její\nprudký, nervosní tep.\nPřed pětadvaceti lety se obdivovali jeho Trigám, Musám, Bacchantůn, Ledám, Hektorům\na Nymfám. Podle tehdejších názorů byly to ideální plastiky a k nim ovšem potom patří\nvšechny personifikace geniové a alegorie Schnirchovy i jiných. Ve sbírkách vatikánských\na lateránských jsou jejich rodiče. Umělec je nevytvořil. Jeho starostí bylo jen, aby je co"}, {"page_pdf": 53, "page_imprimee": "45", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.53", "texte": "JAN PREISLER.\nSTUDIE."}, {"page_pdf": 54, "page_imprimee": "46", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.54", "texte": "F. ANYŽ A P. NOVÁČEK.\nNÁČINÍ PSACÍHO\nSTOLKU.\n\nmožno ve všem zevnějším učinil jim podobné.\nPro všechny hlavy a účesy, pro všechny tu-\nniky a togy, pro všechny řasy a linie měl\non své doklady ve sbírkách antik. Jejich\nidealismus byl hned předmětem vyčerpán\naž do dna. Ale to tehdá stačilo. Byly to po-\nstavy a představy vytvořené jednou vše zu-\nšlechťujícím uměním fabulistickým a výtvarným,\nuznaným námi za nejdokonalejší na světe a\nv dějinách, třeba víc nikdo nevěřil v jejich\nbytí, dobyl si každé jméno na titul idealisty,\nkdo je znovu ustálenou formou modeloval\nnebo maloval. Jsou také uměním z druhé ruky\na jejich úhledné tvary, jejich posy a typická\nnevýraznost nedovedou více rozehřátí. Žijou\njen cizím vypůjčeným životem a jeho lampička\nbrzy dohoří, tím spíše, že onen idealismus\nvyžaduje odvozené formy a dusí hnutí vlastní\nduše. Opakuje cizí myšlenky a byť by jednou\nbyly sebe dokonaleji vyjádřeny těmi, v jichž\nhlavách se zrodily, v ústech cizích opakovány,\nale nezrozeny a neprožity, stávají se pouhou\nfrasí a dutou formou.\nTaké jsme již na štěstí vyrostli z dob „vla-\nsteneckých umělců\", které zvali proto vlaste-\nneckými, poněvadž nám ilustrovali naše dějiny\na pověsti. Ale Rietschel postavil Husa vedle\nLuthera ve Wormsu, Ruben komponoval celou\nsérii českých historií, aniž by komu kdy na-\npadlo počítat je k českým umělcům. Národní\nbarva a vzrušení nevězí tedy v pouhé před-\nmětnosti uměleckého díla. Jsou tu ještě jiná,\nmnohem subtilnější hnutí a delikátnější vlast-\nnosti a značky, jež v umění pojaty a jím vy-\njádřeny, dávají tomuto odlišnost, pro kterou\nnení možno je s jiným zaměniti. Obávám se,\nže zase mezi všemi pracemi Schnirchovými\nv té příčině jen sv. Václav má právo na tuto\nčeskou uměleckou representaci. Jeho mírnost,\njeho vlahá dobrota, jeho měkký lyrismus vy-\njadřuje aspoň jednu stránku našeho národního\njádra. A toto jádro nemůže býti nalezeno\nv museích, cizích zemích a vzorech, jenom\nna dně našeho vroucího života, v ovzduší\na kraji, ve zjevech a konání našem, a spíše\nnežli etnografové pozorováním a sociologové\nspekulací, objeví je tušivým instinktem umělci\nzvláštní vnímavosti a k platnosti ve světě\nbarev, tonů a plastické formy přivedou jen\nti umělci, u nichž se cit a fantasie bezpro-\nstředně a bez překážky přerozuje v čin.\n\nM.\n\nVÝSTAVY. ═ POSMRTNÁ VÝSTAVA\nprací O. Lebedy otevřena byla v Novo-\nměstských sálech ve Vodičkově ul. od 15. do\n30. října, od 13. listopadu následuje v těchže\nv\nmístnostech výstava prací J. Spillara. V.\nRadimský zahajuje výstavu svých prací v Ru-\ndolfině 3. listopadu. Počátkem listopadu\notevřena bude společná výstava prací Anto-\nv\nnína Slavíčka a Maxe Svabinského v Galerii\nMiethke, Vídeň I. Dorotheergasse 11. První\nmezinárodní výstava moderního dekorativního\numění uspořádána bude v Turíně od dubna\ndo listopadu 1902. Projektovanou výstavou\npředvedeno má být ve velkém stylu dnešní\nsnažení dekorativního umění, uměleckého\nprůmyslu, dekorativní architektury, estetika\nulic i bytů, zkrátka, vše kam umění vniklo.\nPřípustný jsou jen práce původní, imitace\na kopie starých slohů, jakož i práce řeme-\nslné jsou vyloučeny. Výstavě přislíbily účast\nvšechny přední korporace a světové umělecké\npodniky velkých firem i přes velice nepří-\nznivé podmínky. Komitét nebéře žádnou zod-\npovědnost za výstavní předměty, každý vý-"}, {"page_pdf": 55, "page_imprimee": "47", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.55", "texte": "F. ANÝŽ A P. NOVÁČEK.\nNÁČINÍ PSACÍHO STOLU."}, {"page_pdf": 56, "page_imprimee": "48", "url_page": "https://bluemountain.princeton.edu/bluemtn/?a=d&d=bmtnaan1902-01.1.56", "texte": "stavovatel je povinen svá díla proti ohni sám\nsi pojistiti, dále zaplatí si sám dovoz obou\ncest až do výstavní budovy, vybalení, insta-\nlaci. Konečně i z místa a za uschování\nbeden. Kdo má chuť, nechť se přihlásí\na předměty zašle do 1. března 1902.\nUMĚL.-PRŮMYSLOVÉ MUSEUM v PRAZE.\nK soutěži na kalamář došlo 11 návrhů, první\ncena udělena p. F. Anýžovi, spolumajiteli\numélecko-prům. atelieru v Praze, druhá panu\nJ. L. Němcovi, odbornému učiteli na zlatnické\nškole, třetí opětně p. Anýžovi. V soutěži na\nskřínku na skvosty ze čtyř návrhů udělena\nprvní p. F. Anýžovi, druhá Janu Benešovi\nasistentu umělecko-prům. školy a třetí M.\nRiegelovi. K soutěži na návrh papírové tapety\ndošlo 22 návrhů. První cenu obdržel p. Frant.\nKobliha kreslič, druhou pí .v. Boudová na\nKladně a třetí p. V. Preissig malíř v Paříži.\nNávrhy vystaveny byly v místnostech musea\nod 27. října do 4. listopadu.\n„K OSLAVÁM RUDOLFA VIRCHOWA.\nv\nČeská akademie věd a umění, Museum král.\nČeského a Král. česká společnost nauk za-\nslaly Rud. Virchowovi blahopřejné adresy,\nskvostně vypravené akademickým malířem\nPavlem Korbrem.\"\nTato nepatrná noticka velice smutně kar-\nakterisující übohé niveau tří korporací, z nichž\nkaždá má v titulu aspoň jednou slovo „krá-\nlovská\", neb „věda\", i „umění\" uveřej-\nněna byla v denních listech 20. října r. 1901.,\nrozumí se, že bez poznámek. Ani později\nnevrátil se ni jediný žurnál k této velice\nvážné noticce. Tři korporace, representující\nčeskou kulturu, „holdovaly\" velkému chirur-\ngovi způsobem, za jaký by se musela stydět\nkaždá poslední vesnice. V celém králov-\nství českém nenašel se výtvarník, jemuž by\nmohl být tento vážný úkol svěřen aspoň\nAkademie o něm nevěděla. A přec ne-\nmyslitelno, že by Akademie nepřikládala\nsvému holdu patřičné vážnosti, pak je\nale její niveau velice smutné. Karakterisovat\ntento čin Akademie bez ostrých slov je těžko.\nJinde takové věci svěřovány nejpřednějším\nvýtvarníkům, (Klinger, Menzel a j.) ai u nás\nto bývalo zvykem. Stačí vzpomenouti jen\nManesa. To ovšem je dávno a akademie ještě\nv\nneexistovala. Ze pro umění tak málo dosud\nučinila, je její věcí a nikdo ji dosud v ne-\nčinnosti té nedělal konkurenci. Ale za to, aby\ntakovýmto způsobem vyvolávala soud o kul-\ntuře národa, jejž dovolila si representovati, se\njí jistě každý poděkuje. Akademie věd a umění\nmá svoji IV. třídu, v které sedí řada výtvar-\nníků, a na tyto padá též zodpovědnost za\ncelý tento skandál. Nikdo nemůže se z této\nzodpovědnosti vytáčet, buď je Akademie živa,\nanebo žije jen její spiritus rektor a tím je\ndle posledního činu Akademie domovník\nzemského musea. V berlínském umělecko-\nprům. museu vystaveno bylo to velké množství\nadres a pamětních mincí, zaslaných k jubileu\nVirchowovu. Koho zajímalo, mohl zde stu-\ndovat a srovnávat kulturu všech národů, sku-\ntečnou i dělanou visitky zde měli všichni.\nI naši páni mohli se poučit, že ten jemný\nosten uměleckého referátu „Berl. Tagblatu\"\nkterý nemohl mnohé došlé návrhy vzhle-\ndem k slavnostní náladě brát kriticky\ntýkal se také adresy z Čech. A o to má\nzásluhu naše Akademie vědy a umění.\n\nPéčí a íiákladem spolku „MÁNES.\" Zodp. redaktor JAN KOTĚRA. Tiskem Dra ED. GRÉGRA v Praze.\nReprudukce fotozinkografie ,>UNIE-VILÍM\" v Praze."}]}